Pokračovatel Heyrovského
Málokterému člověku se v životě podaří posunout lidské vědění o kus dál. I na vědeckém poli mají takové štěstí pouze někteří. I když - dá se mluvit o štěstí? To přeci přeje připraveným…
Současný místopředseda Akademie věd profesor Vladimír Mareček
opustil bránu Vysoké školy chemicko- technologické s diplomem v
ruce v létě 1967. Nebyl naivním absolventem, měl za sebou jednak
rok práce v Léčivech, kam nastoupil po maturitě, ale v sobě
hlavně zájem o chemii. Jistě formovaný otcem chemikem, ale od
puberty i koníčky, kterými byly jednak elektronika a pak také
chemie.
Dodnes na svá studia vzpomíná jako na velmi příjemná léta – v
odborném slova smyslu. Jak na zajímavé osobnosti vyučujících –
profesor Albert Regner -, tak i na možnost tvůrčího rozletu. Když
psal diplomku, budovu školy tehdy opustila zemědělská univerzita
a odstěhovala se do nového působiště do Suchdola. „Všude se
uvolnila spousta místností, naše anorganická technologie měla
najednou skoro nekonečné možnosti a získala nové prostory,“
vzpomíná. „Se spolužákem jsme dostali laboratoř, v podstatě
prázdnou a v ní jsme dělali diplomovou práci. Co jsme si udělali,
záleželo na nás, aparaturu jsme si budovali sami, tenkrát
elektronika byla poměrně v plenkách. Byl to báječný pocit
obrovské volnosti.“
Štěstí mu přálo i po skončení školy, v té době totiž byly zrušeny
umístěnky, takže místo do chemického provozu v Litvínově, kam měl
podle ní původně nastoupit, mohl po vojně zamířit do
Polarografického ústavu.
I tady měl štěstí jak na spolupracovníky, tak na téma, kterému se
věnoval. „Inženýr Jiří Honz, s nímž jsem pracoval, byl nesmírně
chytrý člověk. Sedli jsme si nejen profesně, ale spojovaly nás i
zájmy. V roce 1972 jsme spolu vyrazili autem na třítýdenní cestu
do Turecka. Na devizový příslib asi se třemi nebo pěti stovkami
dolarů v kapse, byla to báječná cesta, ještě nikde žádní turisté,
objeli jsme spoustu historických míst. V této části přeci
vznikaly dějiny světa, dávná centra, obdivovali jsme nádherné
památky, vykopávky byly podél silnice, všecko volné… Autíčku se
sice cesta nelíbila, ale nějak jsme to zvládli, byla to velmi
skromná cesta, ale nezapomenutelná…“
Pak nastal asi osudový zlom. V tandemu s Ing. Honzem udělal
Vladimír Mareček několik velmi zajímavých prací, jak
experimentálních, tak teoretických. Zřejmě proto tehdejší vedoucí
skupiny v Polarografickém ústavu profesor Jiří Koryta se rozhodl
pro jiný plán a přetáhl Ing. Marečka do jiné vědecké skupiny a
začali se zabývat tématem elektrochemických procesů na kapalném
rozhraní. „Musím říci, že to asi byla nejlepší myšlenka, která ve
skupině byla. Podařilo se nám ji s kolegou Samcem a profesorem
Korytou rozvinout tak, že dodnes jsou naše práce z té doby velice
dobře citovány. Podařilo se nám totiž udělat zásadní experiment a
přinést vysvětlení jevů, které se v tomto prostředí odehrávají.
Zvolili jsme experimentální přístup, který se do té doby nikde
neaplikoval. V kapalném rozhraní jde o dva roztoky nemísitelných
elektrolytů – vodné a organické fáze. Rozhraní mezi nemísitelnými
fázemi, tak jako mezi olejem a vodou, je přesně definované, v
podstatě rovné. První experimenty s tímto systémem udělal Nernst
kolem roku 1900, s výsledky odpovídajícími tehdejšímu stavu
techniky. Kapalné fáze jsou v kontaktu a polarizací rozhraní
můžete donutit nabité částice, aby přecházely díky potenciálovému
spádu z jedné fáze do druhé. Naše práce a dosažené výsledky daly
tomuto oboru obrovský rozlet,“ konstatuje profesor Mareček.
„Víte, je šťastná shoda okolností, že se v určité chvíli sejdou
lidé, kteří rozumějí různým věcem od teorie po experiment a
zrovna najdou problém, který se dá tímto způsobem a přístupem
vyřešit. Tyto tři věci jsou velice důležité, protože když se
sejdou dva lidé a nemají problém k řešení, tak zaniknou; když
mají dobrý problém a jeden z nich chybí, tak to taky nevyřeší. S
nápadem v našem případě přišel profesor Koryta a s kolegou Samcem
jsme ho dále rozpracovali, já jsem k tomu přispěl hlavně z té
experimentální stránky. Byla to doba, která vyloženě „volala“ po
nové myšlence. Po Heyrovském už nových prací u nás bylo méně,
originální myšlenky nebyly. A nám se tu mezeru podařilo
zaplnit.“
Co člověk žene k úspěchu a jak ho prožívá?
„Pocit uspokojení je jistě v tom, že člověk u něčeho může být, že
něco našel a je lepší než ti druzí… Víte, takový ten hnací motiv…
Ne že by to byla touha po vyniknutí, tak bych to nenazval, ale
aby člověk dokázal sám sobě, že něco umí a že to udělá. V tom je
hlavní pocit uspokojení. Jestli někde dostanete cenu, to je
pomíjivé. Ale když večer jdete spát a říkáte si, ano, je to
dobré, ještě to funguje, to je rozhodující. A když tohle chybí,
pak můžete dostávat ceny, čestné doktoráty a vůbec vás to
nepotěší.“
„Životní cyklus vědce mívá zajímavý závěr,“ usmívá se
místopředseda Akademie věd. „Je popsaný i v literatuře… V
okamžiku, kdy člověk začne dostávat funkce, tak to všecko
přestává fungovat. Pak ho začnou posílat na zahraniční cesty,
když se ho chtějí zbavit, posílají ho na jednu za druhou, stává
se úředníkem, ale ve své práci už moc dokázat nemůže, na ni
prostě nemá čas. A to je ta daň, kterou člověk platí. Málokdo si
to uvědomuje. Já jsem teďka v situaci, kdy jsem na hraně.
Dostávám funkce…, ale ještě to funguje,“ směje se profesor
Mareček.
