Cestopisy našich studentů
Trávíte-li jako studenti část svého studia v zahraničí, je to samozřejmě po mnoha stránkách náročné. Přesto zbývá čas na další cesty a spoustu legrace. Ani to nemůže být mezi studenty jinak. Cestopisných zpráv a příběhů slýcháme mnoho, namátkou vybíráme jeden z nich.
Severni pól je dobyt, aneb tučňák mě nesežral
Tedy, abych to hned v začátku vysvětlila, severní pól dobyt nebyl, ale skoro. Ve čtvrtek večer jsme se totiž s Kateřinou rozhodly, že projedeme naše hypervýhodné lístky a že to chce co nejdelší cestu - tudíž hurá za polární kruh. Začátek byl poněkud hektický, ale přesto jsme v pátek nasedly do vlaku jen s matnou představou, kam vlastně jedeme a co nás tam čeká. Polární kruh jsme přejely někdy kolem poledne, a pak jsme se řítily temnou nocí (v půl třetí odpoledne) do míst, kde již není žádná civilizace. Minuly jsme poslední, a taky jediné město tam - Kirunu, a samojediné v celém vlaku jsme skrz tmu s obavami a temnou předtuchou registrovaly řídnoucí vegetaci. Konečně jsme dorazily do města ABISKO, kdo si to chce najít na mapě, úplný sever Švédska na hranicích s Norskem. Tedy města, bylo tam nádraží a asi čtyři domy, jeden z nich byl hostel, o kterém jsme měly informace typu jedna paní povídala.
Jak se ukázalo, zase tak samojediné jsme nebyly, v hostelu už bydlely dvě party studentů, a hlavně 42 psů husky. Děda – pán psů a domu, nás ubytoval s Němkou Kristýnou. Jak jsme zjistily, děda měl v nabídce saunu a projížďku na psích spřeženích.
Zkusily jsme saunu a byl to zážitek na celý život. Dědou vlastnoručně stlučená kúča s kamínky a žhavými kameny, kam nás přísný psoděda nahnal úplně nahaté, a povinně nám dal jen takové malinké ručníčky, no přece proti bakteriím. Ještě větší šok byl, když tam za chvíli za náma nahnal čtyři podobně nic netušící Francouze. Po hodině vaření zaživa a občasného vybíhání vedle ale padla většina společenských bariér. Děda se vyznal. A to potvrdil i tím, když nás nakonec vyhnal, jen zabalené do ručníků do -25 venku. Přežily jsme.
Večer proběhl společensky, zkoušeli jsme najít polární záři, ale nic.
Honzo a Dufe, polární medvěd mě nesežral, protože tam nežijou, tučňák taky ne a jediný, co jsem viděla, byl zajíc.
Text je krácenou citací e-mailového dopisu Anny Luxové svým přátelům. Odeslán byl 22. ledna 2002, když Anna pobývala studijně na universitě ve Stockholmu.