DATA

Ing. Soňa Hříbalová je studentkou doktorského studia na Ústavu skla a keramiky ve skupině prof. Williho Pabsta. Vede tým Elektronického rozcestníku doktoranda, působila v Etické komisi VŠCHT Praha a přes dva roky byla členkou Akademického senátu FCHT. Má za sebou dvě stáže v Itálii a v rámci Fulbright-Masarykova stipendia i stáž na Penn State, USA. Na mezinárodní půdě rozvíjí spolupráci mezi mladými vědci v rámci Young Ceramists Network. Opakovaně získala Votočkovo stipendium, stipendium Nadace PRECIOSA, cenu Hans-Walter-Hennicke a v roce 2022 i Cenu rektora VŠCHT Praha.

Docentka Milena Stránská, vystudovala obor Chemie a analýza potravin na Fakultě potravinářské a biochemické technologie. V roce 2014 se stala docentkou v oboru Chemie a analýza potravin, roku 2012 získala Cenu ministra školství, mládeže a tělovýchovy pro vynikající studenty a absolventy studia za mimořádné výsledky ve studiu a tvůrčí činnosti a v roce 2014 Cenu rektora pro mladé akademické pracovníky za vynikající výsledky ve vědě. V loňském roce úspěšně dokončila řízení ke jmenování profesorem.

Její hlavní vědecká činnost je zaměřena na výzkum přírodních látek a hodnocení bezpečnosti a kvality potravin. Konkrétně se zabývá přírodními toxiny, jejich metabolismem, a interakcemi s pozitivně působícími bioaktivními látkami.

Nyní jako hlavní řešitel získala další, v pořadí již pátý 3letý standardní grant GAČR na téma: Glykosylované mykotoxiny: jejich struktura, výskyt, příprava a zdravotní dopady.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~883MSc1LVAguKTq8MK84-_BCAA.jpg [ogobrazek] => [pozadi] => [obsah] =>

Co je hlavním cílem vašeho výzkumu financovaného GAČR?

Hlavním cílem mého projektu je výzkum modifikovaných mykotoxinů, konkrétně glykosidů HT2 a T2 toxinů. Mykotoxiny jako takové jsou toxické sekundární metabolity mikroskopických vláknitých hub neboli plísní. Volné formy HT2 a T2 toxinu znamenají dle Evropského úřadu pro bezpečnost potravin (EFSA) potencionální zdravotní riziko, a to zejména pro děti, starší osoby nebo osoby se sníženou tělesnou hmotností. O glykosidech těchto mykotoxinů, které vznikají v rostlinách v rámci detoxifikačních procesů, nebo v určitých druzích potravin (např. naklíčené ovesné vločky či ovesný slad) jako důsledek specifických výrobních technologií, se zatím mnoho neví. Z dosavadních dat generovaných naší laboratoří víme, že existuje řada forem mykotoxinových glykosidů, zejména monoglukosidy, ale i oligoglykosidy, které se liší pozicí i typem glykosidické vazby mezi toxinem a sacharidovou částí molekuly. To jsou vesměs charakteristiky, které určují biologickou dostupnost a toxicitu v lidském organismu. Celkové odhadované množství T2 a HT2 glykosidů v potravinách přitom není zanedbatelné, např. v naklíčených ovesných vločkách může HT2 toxin původně „maskovaný“ ve formě glykosidu představovat až téměř 60% celkového obsahu HT2 toxinu. Za předpokladu alespoň částečné hydrolýzy v lidském organismu pak může být riziko spojené s dietárním příjmem glykosylovaných HT2/T2 toxinů značné.

A to je právě to, čím se budeme zabývat. Kromě zpřesňování informací o množství glykosylovaných forem mykotoxinů v potravinách pomocí moderních analytických prostředků budeme zkoumat i jejich osud v simulovaném gastrointestinálním traktu, tj. biotransformační reakce, biodostupnost a také toxicitu. Na výzkumu biotransformací, biodostupnosti a toxicity budeme spolupracovat se skupinou prof. Uhlíka a doc. Viktorové z Ústavu biochemie a mikrobiologie zde na VŠCHT.

Co pro vás bude největší výzvou?

Abychom mohli dané látky studovat, musíme je nejprve syntetizovat a izolovat v dostatečném množství. A to bude nepochybně jedna ze zásadních výzev. Jak jsem již naznačila, například HT2 toxin má ve své molekule dvě hydroxylové skupiny, které mohou být glykosylovány, a to jak prostřednictvím alfa-, tak beta-glykosidické vazby. Cukernou složkou pak je jak hexosa (glukosa), tak vyšší oligoglykosidy různých struktur. Tyto různé formy modifikovaných mykotoxinů se dají syntetizovat různými způsoby a také s různými výtěžky. My budeme v rámci výzkumu ve spolupráci s Mikrobiologickým ústavem AV ČR (prof. Vladimírem Křenem) testovat celou knihovnu enzymů z třídy glykosidáz, které budeme využívat v tzv. transglykosylačním modu. Jak jsem však zmínila, klíčové je mít tyto látky v dostatečném množství, což podmiňuje i dostatečné množství substrátů enzymových reakcí (tedy původních HT2 a T2 toxinů). Problém však je, že v čisté formě se jedná o velmi drahé látky. Jednou z alternativ je proto i izolace mateřských T2 a HT2 toxinů z kultivátů toxinogenních mikromycet. Zde využíváme dlouholetou a plodnou spolupráci s Výzkumným ústavem rostlinné výroby.

Jaký vliv bude mít váš výzkum na oblast poznání, jíž se věnujete?

My doufáme, že prostřednictvím zisku čistých látek mykotoxinových glykosidů se nám podaří získat řada unikátních informací, které umožní řádné hodnocení (lépe řečeno přehodnocení) rizika plynoucího z jejich přítomnosti v potravinách. Údaje o biotransformacích, toxicitě, ale ani o jejich koncentracích v současné době nejsou známy, a hodnocení rizik souvislých s přítomností modifikovaných mykotoxinů v potravinách z roku 2014 (provedené EFSA), které hodnotí modifikované formy HT2 a T2 toxinu jako „nepředstavující významné riziko“, vychází z odhadu jejich obsahu, který se ovšem, dle našich nejnovějších dat, jeví jako velmi podhodnocený.

Jaké jsou vaše plány ohledně dalšího vývoje a uplatnění výsledků vašeho výzkumu v budoucnu i po skončení podpory ze strany GAČR?

To samozřejmě záleží na tom, jaké ty konkrétní výsledky budou. Já se oblasti výzkumu mykotoxinů věnuji dlouhodobě a snaha o posun výsledků z laboratoře do reálné praxe je vždy. Konkrétně to mohu komentovat například v souvislosti s předchozím uděleným (již ukončeným) GAČR grantem, který se zabýval možnostmi redukce mikromycet a mykotoxinů během sladování pomocí pulzního elektrického pole. Díky základnímu výzkumu podpořenému GAČR jsme nalezli podmínky ošetření elektrickým polem, které významně redukují mikromycety během klíčení, a zároveň neovlivňují enzymovou aktivitu zrna a ani finální technologické parametry konečného produktu, sladu. V současné době, po ukončení grantové podpory, pokračujeme s ověřováním výsledků ve větším měřítku s cílem nabídnout sladovnám efektivní řešení reálně obtížně řešitelného problému. A protože fáze klíčení cereálií je velmi úzce spojena právě se vznikem mykotoxinových glykosidů, dá se předpokládat, že oba výzkumné směry se budou vzájemně prolínat a doplňovat.

Co pro vás a vaši výzkumnou skupinu zisk GAČR znamená?

V první řadě jde o zisk finančních prostředků na realizaci výzkumu. Ovšem jako důležitou dimenzi vnímám také budování spoluprací s výzkumnými partnery; v aktuálním projektu máme partnerství s Mikrobiologickým ústavem AV, zmiňovala jsem spolupráci s Výzkumným ústavem rostlinné výroby, a díky existenci projektu se mi podařilo zprostředkovat též spolupráci s rakouskou skupinou prof. Gerharda Adama z University of Natural Resources and Life Sciences, Vienna, konkrétně Department of Applied Genetics und Cell Biology, jakožto špičkovým evropským týmem zabývajícím se tématem biotransformací mykotoxinů. Díky těmto spolupracím mají moji PhD studenti a kolegové možnost pracovat v interdisciplinárním prostředí, což činí naši práci zajímavou, a atraktivní také pro nové studenty, kteří zatím o PhD studiu třeba jen uvažují.

Jakým dalším výzkumem se vaše výzkumná skupina zabývá?

Jelikož můj mateřský ústav je Ústav analýzy potravin a výživy, kontinuálně se věnujeme vývoji a optimalizacím analytických postupů pro rychlou a citlivou multidetekční analýzu biologicky aktivních látek pomocí chromatografie a vysokorozlišovací hmotnostní spektrometrie. Nejde vždy jen o mykotoxiny, ale například také o antioxidanty silymarinového komplexu nebo o kanabinoidy (na tomto tématu spolupracuji se skupinou prof. Jany Hajšlové). V minulosti jsme řešili GAČR projekt na téma biologického efektu směsí mykotoxinů a silymarinových flavonolignanů, které se vyskytují v doplňcích stravy na bázi ostropestřce mariánského, a jak dnes již víme, také v registrovaných léčivých přípravcích; zde se jedná se o aktuálně velmi rezonující téma řešené ve spolupráci s prof. Liborem Vítkem (1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy). V neposlední řadě se věnujeme také oblasti metabolomiky a multiomiky, a to jak z pohledu studia interakcí rostlina-pathogen, tak v perspektivě savčího/lidského metabolomu a biomarkerů expozice látkám různého původu. Metabolomiku využíváme také pro studium bioprospekce potenciálně zajímavých přírodních zdrojů, nebo jejich autentikace. Nápadů a práce máme hodně. Ale co je důležité a nutné zdůraznit – kromě skvělého přístrojového vybavení Ústavu analýzy potravin a výživy, tvoříme se všemi kolegy z Ústavu harmonický a progresivní tým, který se napříč skupinami vzájemně pufruje a podporuje, takže v tomto složení jsou cesty všem dalším spolupracím, tématům i novým výzvám stále otevřené.

[urlnadstranka] => [iduzel] => 76603 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/stranska-zkoumame-mykotoxiny-abychom-lepe-rozumeli-tomu-kdy-v-potravinach-predstavuji-riziko [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [76782] => stdClass Object ( [nazev] => „Zelená chemie“ je způsob, jakým se chemik dívá na svět [seo_title] => „Zelená chemie“ je způsob, jakým se chemik dívá na svět [seo_desc] => [autor] => Michal Janovský [autor_email] => janovski@vscht.cz [perex] =>

Opravdu mě baví uvádět věci do pohybu a snad i inspirovat, říká mimo jiné v našem rozhovoru David Kubička, čerstvě jmenovaný profesor, držitel Ceny rektora za mimořádné výsledky ve vědě a výzkumu 2023 a také prezident Evropské federace katalytických společností. Jelikož se spolu potkáváme v rámci řešení jeho agendy proděkana pro styk s průmyslem a zahraničním na Fakultě technologie ochrany prostředí, mohu zodpovědně potvrdit, že slůvko „snad“ je v první větě nadbytečné.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~CyjKT0stzi9ScEksy0xR8C5NyjzSm52oo5CWX5KvoKvglZ93eOHRhQoBRZlHF2Zn5gEA.jpg [ogobrazek] => [pozadi] => [obsah] =>

Závěr uplynulého roku pro vás musel být velmi příjemný, že? Nejprve vám prezident republiky předal profesorský dekret, v dalším týdnu jste převzal Cenu rektora za mimořádné výsledky ve výzkumu a vědě…

Určitě, sešlo se to pěkně (směje se – pozn. red.). Na jednu stranu je to ocenění, na druhou stranu závazek. Byť to na první pohled vypadá jako čistě osobní ocenění, jde o uznání skvělé práce celé řady kolegů a studentů a zároveň neuvěřitelné podpory ze strany rodiny. Přirovnal bych se proto ke špičce ledovce …

Když už jsme u prezidentů, sám jste se jedním stal, konkrétně prezidentem Evropské federace katalytických společností. Jaké jsou vaše úkoly plynoucí z této funkce? A jak zvolení prezidentem vnímáte?

Docela dlouhou dobu jsem byl v šoku. Zasedání EFCATS v Praze jsem se účastnil s hlavou plnou myšlenek na konferenci Europacat2023, která odpoledne začínala. K mému překvapení mne kolegyně z Polska, prof. M. Witko, s níž jsme spolu s kolegy z Česka, Maďarska, Polska a Slovenska konferenci připravovali, navrhla jako kandidáta. Ještě větší překvapení pak bylo, když jsem byl zvolen. Zpětně to vnímám jako ohromné vyjádření důvěry, ve kterém se asi odrazilo, jak jsme zvládli přípravu konference Europacat, a také pozitivní očekávání, jak konference proběhne. Nejde tedy pouze o osobní poctu, ale poctu všem, kdo se na organizaci Europacat2023 podíleli.

Naštěstí funkce prezidenta EFCATS nevyžaduje každodenní nasazení. Hlavními úkoly, které s kolegy v šestičlenném řídícím výboru řešíme, je výběr letních/zimních škol katalýzy, které finančně podpoříme, dále sledujeme přípravu příští konference Europacat 2025 v norském Trondheimu a připravujeme výzvu pro podání přihlášek na příštího organizátora konference Europacat v roce 2027. Na podzim jsme museli narychlo zajistit úpravu stanov a na jaře mne čeká jednání se sponzory cen, které EFCATS uděluje v různých kategoriích předním vědcům v oblasti katalýzy. Na podzim budeme vyhlašovat nominace na tato ocenění a posléze pak vybírat ty, kteří ocenění dostanou.

Ve výzkumu se zabýváte mj. využitím heterogenní katalýzy pro přeměny látek získaných zpracováním biomasy na pokročilá biopaliva a chemikálie. Oblast biopaliv přitom prošla ve vnímání laické veřejnosti bouřlivým vývojem od nadšení k naprostému odmítání. Jaká je vědecká a průmyslová realita?

Máte pravdu, je to tak trochu ode zdi ke zdi a všichni mají pocit, že tomu rozumí. Z pohledu výzkumu zůstává využití biomasy, a to jak na chemikálie, tak na biopaliva, horkým tématem. Klíčové je porozumění přeměnám biomasy, resp. látek z ní získaných, na látky, které jsme schopni dále využít a třeba jimi nahradit produkty, které dnes vyrábíme z ropy. Výzkum biopaliv byl z mého pohledu takovým odrazovým můstkem. Díky velikosti trhu s motorovými palivy a snaze zavést biopaliva se našly peníze na výzkum v této oblasti. Z výsledků výzkumu nyní těží další oblasti, jako je například výroba chemikálií z biomasy za pomoci katalytických technologií.

Biopaliva jsou emočně spojena s na jaře všudypřítomnými poli s řepkou olejkou, lihovary namísto cukrovarů a nestabilitou způsobenou dotačními pobídkami. Nevole vůči biopalivům této tzv. první generace se přenesla, podle mne neprávem, na celou oblast biopaliv. Nicméně například biopaliva vyráběná ideálně z různých odpadních rostlinných olejů a živočišných tuků se komerčně prosadila i přes svou vyšší cenu. Kromě povinnosti biopaliva přidávat do motorových paliv je důvodem jejich významně lepší kvalita, protože neobsahují síru ani aromáty, a jsou tak významně šetrnější k životnímu prostředí. Navíc, pokud budeme i nadále mít potřebu létat na dovolenou, představují takto vyrobené uhlovodíky nejlepší (tedy životní prostředí nejméně zatěžující) řešení. To se odráží ve strmém nárůstu výrobních kapacit a využití všech dostupných odpadních zdrojů. Ponecháme-li stranou dopravu, kterou lze elektrifikovat, jsou pro ostatní dopravu biopaliva určitě schůdnějším řešením než v dnešní době hojně skloňovaná „e-fuels“.

Na jaká konkrétní témata se se svou skupinou GreenCats zaměřujete?

Naše skupina se zajímá především o heterogenní katalyzátory a jejich využití pro selektivní přeměny látek získaných z biomasy. Snažíme se porozumět vztahům mezi katalyzátorem (jeho složením, strukturou a vlastnostmi) a jeho chováním v chemické reakci (jeho aktivitou, selektivitou a stabilitou). Typicky jde o hydrogenační a hydrogenolýzní reakce, které nám umožňují regulovat obsah kyslíku v produktech, a také o kondenzační reakce, díky nimž jsme schopni řídit molekulovou hmotnost a strukturu produktů. Našimi oblíbenými reaktanty současnosti jsou 5-hydroxymethylfurfural, furfural, guajakol, anisol a mastné kyseliny.

Výzkumný záběr je tak velmi pestrý. Na jedné straně si připravujeme vlastní katalyzátory, a to nejen relativně jednoduchou modifikací vhodných komerčně dostupných nosičů, ale také nosiče syntetizujeme, abychom získali maximální kontrolu nejen nad složením katalyzátoru, ale také nad jeho strukturou a zejména jeho vlastnostmi. To je zcela zásadní. Drobné variace vedou ke změnám ve vlastnostech, např. díky specifickým interakcím mezi nosičem a aktivní kovovou složkou, často s podstatným dopadem na skladbu produktů. Naší snahou je mít skladbu produktů pod kontrolou tak, abychom získávali pouze žádané produkty a minimalizovali množství produktů vznikajících vždy přítomnými vedlejšími reakcemi. Abychom byli schopni tyto změny interpretovat, zabýváme se vedle syntézy i detailní charakterizací fyzikálně-chemických vlastností syntetizovaných katalyzátorů. Některé z charakterizací zvládáme sami, na dalších spolupracujeme s kolegy jak z Centrálních laboratoří, tak z dalších ústavů na VŠCHT. Bez jejich pomoci by to rozhodně nešlo, protože záběr potřebných charakterizací nejenže překračuje možnosti malé výzkumné skupiny, jako je GreenCats, ale i celé VŠCHT. Spolupracujeme proto s celou řadou dalších kolegů jak v ČR, např. na Katedře fyzikální chemie na Univerzitě Pardubice anebo Institutu environmentálních technologií VŠB v Ostravě, tak v zahraničí, např. ITQ Valencie, NIC Lublaň, Univerzita Lipsko, Åbo Akademi a mnoho dalších.

Na druhé straně se pak věnujeme detailnímu testování přeměn našich vybraných reaktantů v průtočných i vsádkových reaktorech v relativně širokém rozmezí teplot a tlaků. Cílem je nejen reaktanty úspěšně (tedy selektivně) přeměnit na žádané produkty ve vysokém výtěžku, ale získat také informace o rychlosti jednotlivých přeměn a o změně rychlosti v čase, tedy zjistit, zda je aktivita katalyzátorů stabilní, anebo zda dochází k příliš rychlé deaktivaci. Díky těmto datům se můžeme vrátit zpátky na začátek – tedy k syntéze a charakterizaci, abychom katalyzátory dále vylepšili. Snem je samozřejmě objevit jednoznačný vztah mezi vlastnostmi katalyzátoru a jeho výkonem. Ale to se podaří jen zřídka. Většinou je to o indiciích a jejich interpretaci.

V názvu vaší výzkumné skupiny figuruje slovo Green, odkazující k zelené chemii. Co si pod souslovím zelená chemie – což je i název předmětu, který jste na VŠCHT vytvořil – má člověk konkrétně představit?

Často přirovnávám „zelenou chemii“ k filozofii. Je to způsob, jakým se chemik (resp. chemický inženýr či technolog) dívá na svět. Dříve bylo hlavní motivací vyrobit žádaný produkt, dnes se již klade důraz na to vyrobit produkt efektivně, s minimálními energetickými náklady a bez odpadů či vedlejších produktů. A to je vlastně „zelená chemie“. K tomu se přidala snaha využívat dostupné obnovitelné zdroje (tedy minimalizovat zdroje fosilní) a vyvarovat se používání nebezpečných chemikálií jako klíčový aspekt minimalizace environmentální a zdravotních dopadů nejen případných havárií, ale i vlastní standardní výroby.

Připravil jste a zrealizoval nový mezinárodní studijní program „International Master in Technology and Management for Circular Economy“, do nějž se přihlásily stovky lidí z celého světa. Čekal jste takový zájem?

Popravdě řečeno, nečekal. Díky velkému zájmu se setkáváme během výběru studentů s mnoha zajímavými lidmi, které kvůli kapacitním a finančním omezením nemůžeme ke studiu přijmout. Velký zájem odráží jednak skutečnost, že se jedná o velmi aktuální téma, a také to, že jde o program Erasmus Mundus, kde mohou studenti získat stipendium a studovat na minimálně třech skvělých evropských vysokých školách. Je jasné, že bez stipendií by byl zájem mnohem menší, protože bez něj by si celá řada studentů nemohla dovolit v Evropě studovat, a to by byla velká škoda. Nicméně budu se ještě jednou opakovat. Sám toho člověk moc nezmůže. Příprava programu IMATEC začala díky inspirativní diskuzi s prof. J. Bartáčkem v Singapuru a byla výsledkem tvrdé práce jak nás na VŠCHT, tak kolegů ve Španělsku a ve Finsku. Myslím si, že naší výhodou bylo, že se se zahraničními kolegy dobře známe a do pedagogického projektu jsme překlopili výzkumná témata, která nás baví. Realizaci si zase neumím představit bez práce a nasazení Zahraničního oddělení. Přece jen, zpracovat a vyhodnotit téměř 300 přihlášek dá opravdu zabrat…

A jaký je zamýšlený profil absolventa programu?

Absolventi získají chemicko-inženýrské a chemicko-technologické znalosti v oblasti environmentálních technologií s důrazem na jejich udržitelnost a využití obnovitelných surovin. Tyto technické dovednosti pak zkombinují s manažerskými a ekonomickými dovednostmi, které jim umožní stát se skutečnými odborníky v oblasti cirkulární ekonomiky, kteří dokážou realisticky posoudit průmyslové technologie nejen z technického, ale i z ekonomického, legislativního a environmentálního hlediska.

Vraťme se na chvíli na začátek vaší profesní kariéry. Po absolvování VŠCHT jste dva roky působil ve výzkumném centru tehdejšího Chemopetrolu, dnes Orlenu, pak jste se na čtyři roky vrátil do akademické sféry doktorským studiem ve Finsku, abyste se pak opět vrátil do Chemopetrolu. Můžete toto období trochu přiblížit?

Zajímal mne výzkum, ale nechtěl jsem v té době zůstávat na škole. Spolu s manželkou jsme se proto po konci studia přestěhovali do Litvínova a nastoupili do Výzkumného a vývojového centra Chemopetrolu v Záluží. Já jsem zároveň zahájil kombinovanou formu doktorského studia. Zhruba po roce se v rámci restrukturalizace stal výzkum součástí Výzkumného ústavu anorganické chemie. V té době jsem se svým tehdejším školitelem, prof. J. Hanikou, diskutoval o možnosti letní stáže v zahraničí. Z nabízených možností mne oslovilo Finsko. Během léta, kdy jsem se na Åbo Akademi věnoval hydrogenaci cukrů, jsem dostal nabídku nastoupit u nich na doktorát na projekt, který právě začínali. Po dohodě s manželkou jsem na ni kývl a další čtyři roky jsem se intenzivně věnoval vývoji katalyzátorů, které by dokázaly selektivně otvírat naftenický kruh dekalinu. Skvělé bylo, že asi po roce za mnou mohla manželka přijet a další tři roky jsme ve Finsku strávili společně. Až později jsem si uvědomil, jaké jsme měli štěstí, že nás Milan Petrák, tehdejší ředitel VÚANCH, podpořil v našem „finském dobrodružství“. Další mělo přijít zhruba dva roky po návratu z Finska, když se objevila příležitost zažádat o projekt na modernizaci výzkumné infrastruktury a výzkumného zaměření VÚANCH. Tak se zrodilo UniCRE (dnes ORLEN UniCRE). Spolupracovat na takto velkém projektu, a to jak ve fázi přípravy, tak realizace, byla ohromná neocenitelná škola. Podařilo se nám díky tomu v Litvínově rozvinout nový směr zaměřený na využití biomasy pro bio-paliva a chemikálie. S tím se pojí i celá řada zajímavých projektů, jak ve spolupráci s akademickou sférou, tak přímo pro Českou rafinérskou a Unipetrol RPA. Jak se ukázalo později, výsledky řešených grantových projektů, jež se nám dařilo hojně publikovat, byly výborným základem pro následnou akademickou dráhu.

V čem vás dlouhý pobyt ve Finsku změnil nebo inspiroval?

Myslím si, že mi umožnil skutečně se postavit na vlastní nohy. Navíc dostal můj zájem o katalýzu vyvolaný, mimo jiné, přednáškami doc. J. Koubka nový rozměr. Získal jsem jak teoretické znalosti, tak praktické zkušenosti díky tomu, že kolem mne byla najednou celá řada katalytických témat. Inspirativní byl i přístup k vědecké práci – od návrhu hypotézy přes analýzu a interpretaci experimentálních dat až po formulaci závěrů. Skvělou zkušeností byla také spolupráce s kolegy z celého světa a možnost nahlédnout i do života Finů, který se odehrává svým vlastním, chtělo by se říct poklidným, tempem, což je často jen pouhé zdání. Díky projektu, který jsem v rámci dizertace řešil, jsem měl možnost spolupracovat s firmou Neste Oil. Přímá zkušenost s firmou s jasnou vizí, kterou naplňuje svými často odvážnými výzkumnými aktivitami, byla velmi podnětná a je to něco, co mi u nás chybí.

A Finsko vám nechybí?

Svým způsobem ano. Někdy ale přemýšlím, jestli mi chybí Finsko, nebo bezstarostný život doktoranda, který má svůj projekt, kterému se může naplno nerušeně věnovat. Každopádně se do Finska velmi rád vracím. Naposledy jsem tam byl předloni na konferenci, kdy jsem měl příležitost podívat se s přednáškou i na Åbo Akademi do nových prostor, kam se nedávno přestěhovali.

V prostředí blízkém aplikačnímu výzkumu jste strávil včetně působení v Technoparku Kralupy >15 let. Nyní působíte také na Ústavu udržitelných paliv a zelené chemie (dříve Ústav technologie ropy a alternativních paliv) a během necelých tří let jste zvládl docenturu a profesuru. Co stálo za touto změnou?

Klíčovým impulzem ke změně byl rok 2015, kdy jsem pochopil, že způsob výzkumné práce, který mne nejvíc baví, patří spíše na univerzitu než do průmyslového podniku. To ostatní šlo už vlastně samo. Tedy samo, díky změně zaměstnavatele byl rok 2016 méně hektický, což mi umožnilo se více věnovat vlastnímu výzkumu. Navíc jsem měl štěstí, že podporu získal evropský H2020 projekt Biomates i projekt GAČR, který jsem v tom roce podal. Díky tomu jsem rok 2017 končil se třemi skvělými doktorandy a dvěma velmi zajímavými výzkumnými tématy. A pak už to šlo opravdu samo. Ještě se vrátím ke zmíněnému aplikačnímu výzkumu. Kolegové, kteří se věnují aplikačnímu výzkumu, by řekli, že dělám základní výzkum. Zatímco kolegové, kteří se soustředí na základní výzkum, jsou přesvědčeni o tom, že dělám výzkum aplikační. Osobně to nijak nerozlišuji. V mém světě jeden bez druhého být nemůže.

Jaké máte plány do nejbližších let? Čeho byste rád dosáhl jak ve výzkumu, tak i v dalších profesních rolích?

Moc rád bych trávil méně času v „profesních rolích“ a měl opět více času na vlastní výzkum. Ve výzkumu bych chtěl pokračoval v tom, co dělám. Mohl bych tak dokončit svou metamorfózu na katalyzátor. To je to, co mne opravdu baví, dávat věci do pohybu a snad i inspirovat.

[urlnadstranka] => [iduzel] => 76782 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/kubicka-zelena-chemie-je-zpusob-jakym-se-chemik-diva-na-svet [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [76136] => stdClass Object ( [nazev] => Jako když se snažíte kočku naučit, aby poslouchala na povel [seo_title] => Jako když se snažíte kočku naučit, aby poslouchala na povel [seo_desc] => [autor] => Jana Sommerová [autor_email] => zaplatan@vscht.cz [perex] =>

[ikona] => [obrazek] => 0001~~C84_2pGo4HF05uG1SYk5-WWHFwIA.jpg [ogobrazek] => [pozadi] => [obsah] =>

Co je hlavním cílem vašeho výzkumu?

Tento projekt se zabývá piezoelektrickou keramikou, konkrétně bezolovnatým systémem KNN (KxNa1-xNbO3). Hlavním cílem projektu je řešit otázku reprodukovatelnosti přípravy, více porozumět souvislostem mezi způsobem přípravy, složením, mikrostrukturou a vlastnostmi, a nakonec navrhnout proces přípravy, který bude dobře reprodukovatelný a povede ke kvalitnímu materiálu. K tomu chceme používat takzvaný přístup „Design of Experiment“ a machine learning.

Co bude největší výzva v cestě za dosažením cílů?

Největší výzva je z mého pohledu samotná práce se systémem KNN – je to trochu jako když se snažíte kočku naučit, aby poslouchala na povel. Jak se ukázalo v naší dřívější práci i při mých stážích v zahraničních skupinách, chování tohoto systému umí zaskočit i velké odborníky. Pokud by to čtenáře zajímalo, více o KNN a mých zkušenostech nejen s ním mluvím v rozhovoru v časopisu VŠCHT Spin.

Jaký vliv bude mít váš výzkum na oblast poznání, jíž se věnujete?

Doufáme, že naše výsledky pomohou komunitě získat hlubší porozumění toho, proč je KNN tak nepředvídatelné a identifikovat, co způsobuje problémy v reprodukovatelnosti přípravy, se kterými se jiné systémy nepotýkají (nebo alespoň ne v takovém rozsahu). Budeme tedy pak (snad) o krůček blíže možnosti využití bezolovnatých piezoelektrických materiálů v praxi.

Co pro vás a vaši výzkumnou skupinu zisk GAČR znamená?

Možnost věnovat se tomuto tématu je sama o sobě úžasná. Pro mě osobně je navíc zisk tohoto projektu opravdu významný, protože jsem teprve v 5. ročníku doktorského studia (právě odevzdávám svou disertační práci), a díky tomuto grantu jsem dostala šanci vést „dospělácký“ projekt už v této fázi své kariéry. Myslím, že se tím hodně naučím. Navíc je díky tomuto projektu také možné finančně podpořit práci několika mých kolegů doktorandů – z toho mám opravdu obrovskou radost.

Budete na projektu spolupracovat s jinými výzkumnými skupinami, ať už z VŠCHT, nebo odjinud?

Už delší dobu máme skvělou spolupráci s Ing. Přemyslem Fitlem, Ph.D. z Ústavu fyziky a měřící techniky, který nám velice pomáhá s polarizací vzorků a s částí jejich charakterizace. Na některých analýzách také plánujeme spolupracovat s Ústavem anorganické chemie, AV ČR v Řeži. V návaznosti na mou dřívější spolupráci také plánujeme spolupracovat s pracovištěm CNR-ISSMC, Faenza, Itálie, na kterém působí Dr. Elisa Mercadelli, jejíž skupina by nám mohla pomoci s „testováním“ reprodukovatelnosti našeho postupu přípravy.

Jakým dalším výzkumem se vaše výzkumná skupina zabývá?

Působím ve skupině prof. Williho Pabsta, která se zabývá mnoha oblastmi souvisejícími s keramikou. Například se věnujeme pokročilým metodám přípravy keramiky (spark plasma sintering, mikrovlnné slinování), charakterizaci mikrostruktury heterogenních materiálů a počítačovému modelování jejich vlastností. Je toho ale mnohem více – stačí se podívat na webovou stránku naší skupiny Keramika. Já konkrétně se kromě bezolovnaté piezoelektrické keramiky také intenzivně zabývám předpověďmi rozptylu světa v kontextu transparentní keramiky, tedy modelováním.

[urlnadstranka] => [iduzel] => 76136 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/hribalova-jako-kdyz-se-snazite-kocku-naucit-aby-poslouchala-na-povel [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [76407] => stdClass Object ( [nazev] => Prošlapáváme cestu k ekologičtější a bezpečnější výrobě léků [seo_title] => Prošlapáváme cestu k ekologičtější a bezpečnější výrobě léků [seo_desc] => [autor] => Jana Sommerová [autor_email] => zaplatan@vscht.cz [perex] =>

Profesor Michal Přibyl je děkanem Fakulty chemického inženýrství a dlouhá léta byl vedoucím Ústavu chemického inženýrství. Ve své výzkumné činnosti se zabývá zejména experimentálním a teoretickým výzkumem reakčních a transportních procesů na menších prostorových měřítkách. A nyní jako hlavní řešitel získal 3letý standardní grant Grantové agentury ČR (GAČR) na téma: Modulární mikrofluidní a milifluidní systémy pro kontinuální syntézu a separaci chirálních látek.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~881MzkjMUQg4OjMzqTIHAA.jpg [ogobrazek] => [pozadi] => [obsah] =>

Co je hlavním cílem vašeho výzkumu financovaného GAČR?

Náš projekt je zaměřen na studium procesů enzymatické syntézy a následné separace farmaceuticky významných enantiomerních prekurzorů. Naším cílem je získávat opticky aktivní látky v kontinuálních zařízeních, zejména milifluidních čipech, což je v souladu se současnou strategií „chiral switch“, která se uplatňuje ve farmaceutickém průmyslu. Projekt je založen na originálních inženýrských myšlenkách slibujících získat chirální léky nebo jejich prekurzory udržitelným, snadno prototypovatelným a reprodukovatelným způsobem. Pro separaci chirálních alkoholů například využijeme extraktory s hluboce eutektickými rozpouštědly. Kontinuální výroba enantiomerů a jejich separace bude probíhat také v modulárních systémech sestávajících z milireaktorů s imobilizovanými enzymy a ortogonálních separátorů řízených elektrickými a/nebo magnetickými poli.

Co pro vás bude největší výzva?

Největší výzvu nepochybně představuje dosažení vysokého stupně čistoty připravovaných enantiomerů. Toho může být dosaženo buď vhodnou volbou enzymového katalyzátoru nebo využitím chirálních selektorů v následné separaci.

Jaký vliv bude mít váš výzkum na oblast, jíž se věnujete?

Náš výzkum by měl poukázat na možnosti milifluidních systémů jako ideálních nástrojů pro přípravu hodnotných chemických produktů s minimální zátěží na životní prostředí. Nebudeme používat toxická organická rozpouštědla a budeme pracovat při běžných teplotách. Navíc snadná prototypovatelnost milifluidních zařízení nesmírně zkracuje dobu potřebnou pro vyladění designu celého výrobního procesu.

Jaké jsou vaše plány ohledně dalšího vývoje a uplatnění výsledků vašeho výzkumu v budoucnu i po skončení podpory ze strany GAČR?

Naše poznatky plánujeme publikovat v předních chemicko-inženýrských časopisech. Pokud se naskytne vhodná příležitost, budeme rádi spolupracovat s firemní sférou při přenosu našich znalostí do reálného výrobního procesu.

Co pro vás a vaši výzkumnou skupinu zisk GAČR znamená?

Zisk projektu GAČR znamená nezbytné finanční zajištění plánovaného výzkumu a možnost ocenění vědecké práce studentů na projektu. Bez jejich zapojení a nadšení by nebylo možné projekt vůbec řešit.

Budete na projektu spolupracovat s jinými výzkumnými skupinami, ať už z VŠCHT, nebo odjinud?

Do řešení projektu jsou zapojeni pracovníci a studenti z Ústavu chemického inženýrství a Ústavu analytické chemie. Obě části týmu budou využívat komplementárních znalostí potřebných k dosažení vytknutých cílů.

Jakým dalším výzkumem se vaše výzkumná skupina zabývá?

Naše výzkumná skupina se zabývá zejména experimentálním a teoretickým výzkumem reakčních a transportních procesů na menších prostorových měřítkách. Zajímají nás systémy nejen chemické a biochemické, ale i biologické. Zajímají nás interakce molekul, tekutin a částic s vloženými silovými poli (například tlakovými, elektrickými, magnetickými) s možností jejich využití v chemických reaktorech a separátorech.

[urlnadstranka] => [iduzel] => 76407 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/pribyl-proslapavame-cestu-k-ekologictejsi-a-bezpecnejsi-vyrobe-leku [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [76154] => stdClass Object ( [nazev] => Velké výzvy se často objeví nečekaně, říká Richard Pokorný [seo_title] => Velké výzvy se často objeví nečekaně, říká Richard Pokorný [seo_desc] => [autor] => Jana Sommerová [autor_email] => zaplatan@vscht.cz [perex] =>

Ing. Richard Pokorný, PhD., vystudoval chemické inženýrství na VŠCHT Praha a v roce 2016 ve spolupráci s docentem Jaroslavem Kloužkem založil vědecký tým v Laboratoři anorganických materiálů na FCHT. Jeho hlavní specializací je experimentální a matematické studium problémů souvisejících s tavením skla. Je hlavním řešitelem několika mezinárodních i národních grantů, působí jako předseda Technické komise při mezinárodní sklářské komisi ICG TC 18 – Glass melting. Nyní získal jako hlavní řešitel tříletý grant GAČR na téma: Vliv redukčních činidel a sklotvorných přísad na chování rhenia and jeho retenci při vitrifikaci jaderného odpadu.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~C8pMzkgsSlEIyM_OL8o7vBcA.jpg [ogobrazek] => [pozadi] => [obsah] =>

Co je hlavním cílem vašeho výzkumu?

Náš výzkum se zabývá imobilizací jaderného odpadu pomocí vitrifikace. Při vitrifikaci se, zjednodušeně řečeno, radioaktivní odpad smísí s látkami tvořícími sklo, roztaví se při 1150 °C v elektrické peci a vzniklé sklo pak putuje do ocelových nádob, ve kterých sklo zchladne a ztuhne. Ve formě skla je pak radioaktivní odpad stabilní a odolný vůči svému okolí, a tedy vhodný k dlouhodobému uskladnění v podzemních úložištích. V rámci projektu GAČR se budeme zabývat řešením jednoho z významných problémů při vitrifikaci – jak při procesu tavení omezit těkání volatilního technecia-99, radionuklidu s dlouhým poločasem rozpadu a vysokou mobilitou v životním prostředí. Pro upřesnění jen dodám, že v našem výzkumu místo technecia pracujeme s jeho neradioaktivní náhradou, rheniem. Pokusy s radioaktivním techneciem provádějí naše partnerská pracoviště v zahraničí.

Čeká vás několik výzev, která je ta největší?

Pravděpodobně pochopení a ideálně i matematické popsání mechanismu, jakým se technecium při tavení dostává do skelné fáze. Z té už totiž technecium těká mnohem méně než ze solné fáze odpadního kmene, ve které je na počátku tavení přítomno. Má vědecká zkušenost mi ale říká, že velké výzvy se kolikrát objeví dosti nečekaně – například v podobě výsledků, které nesedí k vašim zdánlivě perfektním teoriím.

Jaký vliv bude mít váš výzkum na oblast, jíž se věnujete?

Zajímavostí je, že jsme se do této výzkumné oblasti zapojili poměrně nedávno (jak to tak často bývá, jednalo se původně jen o doplňující měření k našemu hlavnímu výzkumu – o tom více níže). Nicméně naše výsledky byly natolik zajímavé, že prvotní publikace se napsala téměř sama. A už teď víme, že některé z našich výsledků se snaží replikovat v pilotních laboratorních pecích v amerických národních laboratořích. Z toho samozřejmě máme velkou radost.

Pokud v projektu uspějeme, může mít náš výzkum dopad dosti výrazný, protože se jeho výsledky dají rychle uplatnit v továrnách zabývajících se po celém světě zpracováním jaderného odpadu vitrifikací. Zároveň se náš výzkum týká popisu základních principů při procesu tavení skla. Naše výsledky jsou tak zajímavé pro celou tuto širokou průmyslovou oblast.

Co pro vás a vaši výzkumnou skupinu zisk GAČR znamená?

Získání grantu GAČR je odměnou především pro náš celý výzkumný tým v laboratoři anorganických materiálů (https://lam.vscht.cz/). Speciálně bych zde ale chtěl poděkovat svým bakalářským a magisterským studentům – v tomto případě jmenovitě Lauře Löwy, Matouši Eretovi, Nadie Silině, a Johnu Khawandovi – kteří na tomto projektu odvádí (či v minulosti odvedli) skvělou práci. Rád bych ale chtěl poděkovat i našim dalším studentům, stejně tvrdě pracujícím na jiných projektech, jako je koroze žáromateriálů (Radek Pezl) nebo analýza primárního pěnění při tavení skla (Jan Kunc).

S kým dalším na projektu spolupracujete, ať už z VŠCHT, nebo odjinud?

Na projektu přímo spolupracujeme s kolegy v amerických národních laboratořích Pacific Northwest National Laboratory (PNNL). Spolupráce s tímto pracovištěm má v naší laboratoři dlouhou historii. V rámci této spolupráce navštěvují PNNL nejen zaměstnanci naší laboratoře, ale často i studenti v rámci různých stáží.

Jakým dalším výzkumem se vaše výzkumná skupina zabývá?

Naším hlavním výzkumným tématem je analýza procesů při tavení skla – především pak analýza procesů při konverzi sklářského kmene na sklo, a jejich matematické modelování. K dalším tématům pak patří například koroze žáromateriálů při tavení. Jde tedy o výzkum na hraně aplikovaného a základního výzkumu.

[urlnadstranka] => [iduzel] => 76154 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/pokorny-velke-vyzvy-se-casto-objevi-necekane [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [75921] => stdClass Object ( [nazev] => Chceme vyvinout nový typ membrán pro separaci kyslíku a dusíku [seo_title] => Chceme vyvinout nový typ membrán pro separaci kyslíku a dusíku [seo_desc] => [autor] => Jana Sommerová [autor_email] => zapletan@vscht.cz [perex] =>

Profesor Karel Friess se na Ústavu fyzikální chemie věnuje materiálovému výzkumu a vývoji pro oblast membránových separací plynů a kapalin. V roce 2020 obdržel cenu MŠMT za mimořádné výsledky výzkumu, experimentálního vývoje a inovací v oblasti přírodních věda a nyní jako hlavní řešitel získal 3letý standardní grant Grantové agentury ČR (GAČR) na téma: Vývoj pokročilých kompozitních membrán pro separaci plynů – nový koncept molekulárního inženýringu pro zvýšení výkonu.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~CyjKT0stzi9S8E4sSs1RcCvKTC0uBgA.jpg [ogobrazek] => 0002~~cyvKTC0u1i0vBgA.jpg [pozadi] => [obsah] =>

Co je hlavním cílem vašeho výzkumu financovaného GAČR?

Cílem projektu je vývoj nových separačních materiálů s definovanou strukturou a nastavitelnými vlastnostmi povrchů pro efektivní membránové dělení plynů. Primárně cílíme na separaci paramagnetického O2 od diamagnetického N2 (dělení vzduchu). Synergická kombinace kontrolovaně připravené morfologie membrány, vlastností jejich povrchů reagujících na externí stimuly a ovládání výkonu externího elektromagnetického pole umožní selektivně kontrolovat transport jednotlivých plynů, a tím zvýšit separační účinnost procesu. Separace plynů by totiž mohla probíhat několikastupňově, před membránou, na povrchu membrány a následně "klasicky" uvnitř membrány, což ve finále povede k výraznému zvýšení separačního výkonu. Aktuálně se v průmyslovém měřítku daří dělit O2 od N2 polymerními dutými vlákny v poměru od 3:1 až po 5:1. Věřím, že se nám podaří dosáhnout vyšší separační účinnosti.

Co pro vás bude největší výzva?

Největší výzvou projektu bude "transfer" teoreticky funkčního ideového konceptu do reálného hmatatelného výsledku. Vedle definované přípravy jednotlivých vrstev ploché kompozitní membrány s nastavitelnými vlastnostmi bude rovněž náročný vývoj a konstrukce unikátní permeační aparatury, ve které plánujeme provádět efektivní separaci O2 od N2.

Jaký vliv bude mít váš výzkum na oblast, jíž se věnujete?

Pokud se nám v laboratorním měřítku povede to, co popisuji v předchozích bodech, pak jednoznačně půjde o výrazný pokrok v materiálovém výzkumu v oblasti membránových separací, a to v celosvětovém měřítku.

Jaké jsou vaše plány ohledně dalšího vývoje a uplatnění výsledků vašeho výzkumu v budoucnu i po skončení podpory ze strany GAČR?

Jestliže se potvrdí funkčnost zamýšleného konceptu, pak je pochopitelně možné uvažovat o spojení s průmyslovým partnerem pro cílený vývoj separačních modulů s dutými vlákny pro komerční aplikace. Komerční potenciál by byl v případě dvoj či vícenásobného nárůstu separačního výkonu O2/N2 enormní.

Co pro vás a vaši výzkumnou skupinu zisk GAČR znamená?

Získání projektu přinese prostředky na výzkumnou činnost, umožní širší zapojení doktorandů a zejména najmutí postdoka pro období 2024 až 2026.

Budete na projektu spolupracovat s jinými výzkumnými skupinami, ať už z VŠCHT, nebo odjinud?

V projektu je naplánována úzká spolupráce s kolegyněmi a kolegy z Ústavu analytické chemie a Ústavu kovových materiálů a korozního inženýrství. Díky tomu se urychlí vývoj responzivních povrchů membrán a dojde ke konstrukci nové aparatury.

Jakým dalším výzkumem se vaše výzkumná skupina zabývá?

Vedle materiálového výzkumu a vývoje pro oblast membránových separací plynů se naše skupina věnuje i membránovým separacím v kapalné fázi. Vedle polymerních materiálů testujeme i materiály na bázi grafen oxidu, uhlíkových nanotrubiček, iontových kapalin a MOFů. Při vývoji membrán se zaměřujeme na přípravu membrán s přesně definovanou strukturou, syntézu a kontrolovanou distribuci nanočástic v membránové matrici (například chemickou vazbou nebo magnetickým polem) a kombinaci různých materiálů za účelem celkového zvýšení separačního výkonu membrán (selektivity). Spojení uvedených procesů nazývám pracovně "Molecular level engineering".

[urlnadstranka] => [iduzel] => 75921 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/friess-chceme-vyvinout-novy-typ-membran-pro-separaci-kysliku-a-dusiku [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [75928] => stdClass Object ( [nazev] => Náš výzkum umožní lépe pochopit procesy při vstřebávání léčiv [seo_title] => Náš výzkum umožní lépe pochopit procesy při vstřebávání léčiv [seo_desc] => [autor] => Jana Sommerová [autor_email] => zapletan@vscht.cz [perex] =>

Profesor František Štěpánek vede Ústav chemického inženýrství a Laboratoř chemické robotiky, zkráceně CHOBOTIX. V roce 2019 obdržel grant od Grantové agentury ČR (GAČR) v prestižní kategorii excelentních projektů – EXPRO. Je také prvním českým držitelem ERC grantu. Nyní získal, jako hlavní řešitel, tříletý standardní grant GAČR na téma: Lipozomální sondy do koligativní permeability léčiv.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~cytKzCvJPLowNVvh6IKSI7MLDi_MS80GAA.jpg [ogobrazek] => [pozadi] => [obsah] =>

Co je hlavním cílem vašeho výzkumu financovaného GAČR?

Cílem projektu je studovat kinetiku permeace (pronikání přes membránu) léčiv přes fosfolipidové dvojvrstvy, což jsou struktury, které tvoří např. stěny nosičů léčiv (lipozomy) nebo buněčné membrány. Pochopení faktorů, které ovlivňují permeaci, je klíčové nejen pro racionální návrh a výrobu lipidických nosičů léčiv, ale také pro popis vstřebávání a biodistribuci léčiv v organismu. Specifickým problémem studovaným v našem projektu je pak tzv. kopermeace, tedy situace, kdy přes membránu difunduje více látek současně a navzájem se ovlivňují — tedy např. způsobí zrychlení nebo zpomalení permeace ve srovnání s chováním čisté složky.

Co je pro vás největší výzvou?

Vyladění metodologie měření kopermeace a zvládnutí parametrické bohatosti problému. Uvážíme-li množinu permeantů (např. všechna FDA schválená léčiva), jejich binárních a ternárních kombinací v různých koncentračních poměrech, vliv okolního prostředí (pH, iontová síla) a složení membrány (neutrální a nabité lipidy, cholesterol, …), pohybujeme se v mnohadimenzionálním parametrickém prostoru, který je třeba systematicky propátrat a neztratit se v něm.

Jaký vliv bude mít váš výzkum na oblast, jíž se věnujete?

Je možné, že náš výzkum změní pohled vědecké komunity i regulatorních autorit na předepisování kombinací většího množství léčiv, kde se doposud v lepším případě hlídají pouze možné interakce na úrovni metabolismu, nikoli na úrovni rychlosti vstřebávání. Naše předběžné výsledky (v současné době v recenzním řízeni v časopise Molecular Pharmaceutics) ukazují, že některé kombinace běžně předepisovaných účinných látek mohou permeabilitu násobně posunout oběma směry, což může v důsledku znamenat, že pacient bude systematicky předávkován nebo poddávkován. Náš výzkum v principu umožní o riziku takovýchto interakcích do budoucna vědět a např. korigovat předepisované dávky některých léčiv, pokud se vyskytují v kombinaci.

Jaké jsou vaše plány ohledně dalšího vývoje a uplatnění výsledků vašeho výzkumu v budoucnu i po skončení podpory ze strany GAČR?

Rádi bychom do budoucna ve spolupráci s odborníky z oblasti farmakologie prokázali nejzajímavější interakce též na in vivo studiích a postupně vybudovali bázi dat, která poslouží právě ke kvalifikovanějším rozhodnutím ohledně preskripce léčiv, jak je popsáno v předchozí otázce.

Co pro vás a vaši výzkumnou skupinu zisk GAČR znamená?

Možnost podpořit talentované mladé vědkyně a vědce, kteří se na realizaci výzkumu podílejí, a dále možnost posunout stav poznání v oblast, která nás dlouhodobě fascinuje a může mít zásadní společenský dopad. Současně chápu zisk projektu GAČR jako určitou externí konfirmaci toho, že snad neděláme úplně špatnou vědu. A samozřejmě zisk grantové podpory znamená závazek dále intenzivně pracovat na tom, aby náš výzkum byl mezinárodně kompetitivní i v budoucnu.

Budete na projektu spolupracovat s jinými výzkumnými skupinami, at už z VŠCHT, nebo odjinud?

Spoluřešitelským pracovištěm v tomto projektu GAČR je tým prof. Karla Berky na Univerzitě Palackého v Olomouci, který expertně pokrývá oblast molekulárních simulací. V rámci VŠCHT spolupracujeme s výzkumnou skupinou doc. Jarmily Zbytovské, která má dlouholeté zkušenosti se studiem permeace přes kožní bariéru, což je velmi blízká tématika. Dále předpokládáme spolupráci se skupinou prof. Ondřeje Slanaře z Farmakologického ústavu 1.LF UK, s nímž dlouhodobě spolupracujeme v rámci konsorcia The PARC.

Jakým dalším výzkumem se vaše výzkumná skupina zabývá?

Zajímáme se o vývoj systémů pro zapouzdření a řízené uvolňování bioaktivních látek, což je aktivita aktuálně rozvíjená zejména v projektu OP JAK “Mluvíme s mikroby” ve spolupráci s Mikrobiologickým ústavem AV ČR. Dále je velkým tématem v mé skupině vývoj robotických systémů pro farmaceutickou formulaci a farmaceutickou výrobu, což má silný aplikační přesah. V této oblasti intenzivně spolupracujeme s partnery z průmyslu, patentujeme, stavíme prototypy reálných výrobních zařízení, vznikají start-up firmy našich absolventů a probíhá technologický transfer do nadnárodních společností. Třetím pilířem je výzkum a vývoj technologií pro zvýšení biodostupnosti nízko-rozpustných léčiv, což se částečně dotýká i výše diskutovaného projektu GAČR, ale zahrnuje to mnohem širší paletu systémů (např. sorpce do porézních nosičů organického i anorganického původu, redukce velikosti části nano-mletím nebo srážením, příprava samoemulsifikujících formulací, a další). Jedná se o velmi živé oblasti, kde nás fascinuje možnost být na hraně poznání a přicházet s nápady, které jsou relevantní vědecky i společensky.

[urlnadstranka] => [iduzel] => 75928 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/stepanek-nas-vyzkum-umozni-lepe-pochopit-procesy-pri-vstrebavani-leciv [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [75922] => stdClass Object ( [nazev] => Vyvíjíme technologie pro lepší vlastnosti supravodičů [seo_title] => Vyvíjíme technologie pro lepší vlastnosti supravodičů [seo_desc] => [autor] => Jana Sommerová [autor_email] => zapletan@vscht.cz [perex] =>

Profesor David Sedmidubský je vedoucím Ústavu anorganické chemie VŠCHT Praha a předsedou oborové rady doktorského studijního programu Chemie s dvojím diplomem (DD). Ve své vědecké činnosti se zabývá studiem termodynamických vlastností anorganických nekovových materiálů, dále jejich elektronovou strukturou, krystalochemií, magnetickými a transportními vlastnostmi. Nyní získal, jako hlavní řešitel, tříletý standardní grant GAČR s projektem: Příprava bezdefektních jednodoménových REBCO krystalů růstem z taveniny

[ikona] => [obrazek] => 0001~~c0ksy0xRCE5Nyc1MKU0qzj68FwA.jpg [ogobrazek] => 0001~~c0ksy0xRCE5Nyc1MKU0qzj68FwA.jpg [pozadi] => [obsah] =>

Co je hlavním cílem vašeho výzkumu financovaného GAČR?

Cílem projektu je vývoj technologie pro růst jednodoménových bezdefektních krystalů supravodičů na bázi REBa2Cu3O7-x (zkráceně REBCO, kde RE je prvek vzácné zeminy) metodami TSMG (růst z taveniny s horním zárodkem), TSIG (infiltrační růst s horním zárodkem) a SDMG (jednorozměrný růst z taveniny ze spodního zárodku) se schopností zachytávat velká a zároveň homogenní magnetická pole. Vysokoteplotní supravodiče jsou materiály schopné bez odporu vést elektrický proud a vytlačovat ze svého objemu vnější magnetické pole, a to za teplot vyšších, než je teplota kapalného dusíku. Již dnes proto nacházejí uplatnění jako levitační disky, bezkontaktní ložiska, magnety pro MRI nebo supravodivé pásky. Nově jsou vyvíjeny i setrvačníky pro stabilizaci rozvodných sítí.

Co bude největší výzvou projektu?

Hlavním problémem při růstu jednodoménových krystalů vysokoteplotních supravodičů je vznik mikrostrukturních defektů způsobených převážně uvolněním kyslíku během procesu tání. Dosavadní přístup založený na vyplnění vzniklých dutin stříbrem, a tím zastavení šíření trhlin, chceme nahradit aktivním potlačením vzniku bublin s využitím kyslíkových getrů a bifunkčních aditiv (např. fáze YBa4CuW2O12), které budou současně plnit funkci pinningových center pro zvýšení kritického pole a proudu.

Zároveň je naší snahou při potlačení mikrostrukturních poruch spojených s uvolňováním kyslíku hledat nikoliv čistě empirická řešení, ale opírat se o podrobné zmapování termodynamického chování studovaných systémů z hlediska jejich kyslíkové stechiometrie a heterogenních rovnovah mezi krystalickými fázemi, vysokoteplotní taveninou a okolní dynamickou atmosférou. To samé platí pro vlastní růstový proces, který v sobě zahrnuje komplexní peritektickou fázovou přeměnu. V tomto projektu chceme vedle klasického systému s yttriem prozkoumat i méně studované analogy s dalšími lanthanoidy (Nd, Gd, Eu) a postihnout trendy v jejich chování, a dále navrhnout vhodné prekurzory minoritních fází, které by fungovaly jako getry kyslíku a zároveň jako zmíněná pinningová centra.

Co pro vás a vaši výzkumnou skupinu zisk GAČR znamená?

Především tříletou perspektivu výzkumu v této oblasti, co se týče financování provozních nákladů, práce doktorandů a jejich účasti na konferencích.

Budete na projektu spolupracovat s jinými výzkumnými skupinami, ať už z VŠCHT, nebo odjinud?

Hlavním partnerem projektu je firma CAN Superconductors, se kterou jsme již spolupracovali v řadě úspěšných projektů (TRIO, TAČR). Vedle záruky, že dobré nápady najdou využití přímo v konkrétních aplikacích, nabízí tato spolupráce také možnosti škálování do poloprovozního měřítka a praxe pro naše studenty.

Jaké jsou vaše plány ohledně dalšího vývoje a uplatnění výsledků vašeho výzkumu v budoucnu i po skončení podpory ze strany GAČR?

Výše uvedená spolupráce je myslím zárukou uplatnění výsledků našeho základního výzkumu v praxi. Uvidíme, možná po druhém roce řešení tohoto grantu GAČR zvážíme opět podání nějakého společného projektu aplikovaného výzkumu a vývoje.

Jakým dalším výzkumem se vaše výzkumná skupina zabývá?

V oblasti oxidových materiálů jsou to kromě vysokoteplotních supravodičů i další oxidy přechodných kovů a lanthanoidů, jako materiály pro temolektrickou konverzi, fotoniku a elektroniku, dále kompozitní pojiva a také nanostrukturované vrstevnaté materiály pro elektrokatalýzu, fotokatalýzu a mikroelektroniku. Mojí doménou je jejich elektronová struktura, termodynamika a magnetismus.

[urlnadstranka] => [iduzel] => 75922 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/sedmidubsky-vyvijime-technologie-pro-lepsi-vlastnosti-supravodicu [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [75539] => stdClass Object ( [nazev] => I když v Česku máme studium zadarmo, tak si ho nemůže dovolit každý [seo_title] => I když v Česku máme studium zadarmo, tak si ho nemůže dovolit každý [seo_desc] => [autor] => Barbora Strasserová [autor_email] => strasseb@vscht.cz [perex] =>

Delegáty VŠCHT Praha ve Studentské komoře Rady vysokých škol (SK RVŠ) jsou Miroslav Hala a Mariana Hanková. V rozhovoru popisují, co je jejich úkolem a co se na zasedáních SK RVŠ řeší.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~izq8sLiktCA5UyHs6AJnjxCFMoVg7yAgGwA.jpg [ogobrazek] => [pozadi] => [obsah] =>

Nejdříve nám představte, co to je SK RVŠ.

Ze zákona má ministr školství povinnost diskutovat jakékoliv věci, které se týkají vysokého školství, se dvěma reprezentacemi: jedna jsou rektoři – Česká konference rektorů, druhá je Rada vysokých škol, ve které jsou volení zástupci z akademiků (za každou fakultu školy a dva za celou školu) a studentů (dva za školu). Tito studenti pak v rámci Rady tvoří vlastní „Studentskou komoru“.

Je to tedy uskupení aktivních studentů, které má oficiální zastoupení před ministerstvem, což mu umožňuje dělat různé věci. SK RVŠ je vlastně takový hlas studentů v České republice. Můžeme se vyjadřovat k novým zákonům, jako např. aktuální novela zákona o vysokých školách a nový zákon o výzkumu, vývoji, inovacích a transferu znalostí. Pokud je nějaký systémový problém, je možnost ho řešit přes Studentskou komoru a dostat ho výše až k politikům, kteří to řeší. Zároveň je to i reprezentace na mezinárodním poli, protože existují organizace v Evropě, kterých je studentská komora také součástí. Pokud se tedy řeší něco za Českou republiku, zástupce studentské komory je i hlasem ČR. Organizujeme i spoustu akcí, jako např. nedávno proběhlé předávání Cen Jana Opletala, dále různé konference pro senátory a mezinárodní partnery nebo oslavy 17. listopadu u Hlávkovy koleje.

Co je cílem SK RVŠ a jak to funguje?

Cílem je reprezentovat a zastupovat. Studenti jsou delegovaní akademickým senátem jednotlivých škol a jejich mandát trvá 3 roky. Každá vysoká škola platí za členství poplatek, který pak vytváří rozpočet Rady a potažmo Studentské komory. Z tohoto rozpočtu se pak financuje provoz nebo pořádané akce.

Ještě se nám, jakožto studentské komoře, podařilo letos získat CRP projekt – tzv. Centrální rozvojový projekt, díky kterému jsme mohli dělat další aktivity a akce navíc pro zvýšení zájmů studentek a studentů VŠ o účast ve vysokoškolské samosprávě. Projekt se nám povedlo získat i díky dlouhodobé meziuniverzitní spolupráci, a hlavně díky naší tajemnici Aničce, která významně zprofesionalizovala SK RVŠ a pomohla zajistit dodatečnou finanční podporu z univerzit i na jiné akce, např. na Board Meeting ESU, který jsme loni organizovali v rámci českého předsednictva Rady EU.

Studentská komora se schází cca 1x měsíčně a při hlasování jsou si všechny školy rovné − jak veřejné a státní, tak soukromé (každá mají jeden hlas). Pak už se řeší jen struktura v rámci komory, tzn. předseda, místopředsedové a pak komise, které se zaobírají různými tématy (momentálně tématy pro doktorské studium, vysokoškolskou samosprávu a legislativními záležitostmi).

Významnou prací studentské komory je vyjadřovat se k otevření nějakého zákona (příklad za všechny: novela vysokoškolského zákona) a snažit se hájit nebo zlepšit pozici studentů. Jako by se ministerstvo zeptalo: „A co si o tom myslí studenti?“ A SKRVŠ mu odpovídá.

Jakým způsobem se řeší nový vysokoškolský zákon a jak do toho SK RVŠ zasahuje?

U RVŠ se sbíhají připomínky vysokých škol, jsme oficiální připomínkové místo. V SKRVŠ, v legislativní komisi, si většinou otevřeme vysvětlující dokument (důvodovou zprávu), který popisuje normálními slovy, ne právničinou, co chce ministerstvo v zákoně mít, a pak ještě zákon jako takový. V legislativní komisi jsou právníci, kteří ten „nerd speech“ umí rozluštit a předělat do klasické mluvy. My koukáme na důvodovou zprávu a dané návrhy a diskutujeme o tom, jakou vůči tomu zaujmeme pozici. Tu si pak musíme obhájit před celou Radou vysokých škol, následně před ministerstvem (náměstky, vrchní ředitelkou atd.). V nejlepším případě pak naše připomínky zapracují a zákon se pošle vládě. Pokud projde tam, pokračuje do parlamentu až k finálnímu schválení prezidentem.

Je potřeba říci, že vysokoškolský zákon je hlavní řešená věc, dle mého nejdůležitější. Když jsem v roce 2018 nastoupila, už tehdejší předseda bojoval za vyšší stipendia, uznávání studií do placení zdravotního pojištění, prostě důstojnější podmínky pro doktorandy. Teď se třeba řešilo další navýšení doktorského stipendia, k tomu nepovinné doktorské státnice, uznávání doktorátu pro mateřskou, na důchody a jako praxe.

Dále se v souvislosti s VŠ zákonem řeší i akreditační standardy − pokud se má něco někde vyučovat, musí to projít akreditací a mít určitou úroveň. K tomu existuje Národní akreditační úřad (NAÚ), s tím Studentská komora taky komunikuje. Proto jsme řešili například statut doktorandů, zda je výhodnější být student či zaměstnanec, nebo přijímací řízení doktorandů, jestli by měl být pro jejich nabírání nějaký standard. NAÚ teď zpracovává standard, který SKRVŠ připravila.

Řešíme taky sociální stipendia, která nelze snadno získat. Dosáhne na ně jen pár stovek lidí v Česku a je to jen pár tisíc, takže z toho člověk zaplatí maximálně koleje. Navíc jsme tento problém řešili, když koleje stály ještě 3000 Kč, teď už stojí asi 5000 Kč, ale sociální stipendium je stále stejné, což je opravdu problém.

Co nám můžeš konkrétně říct k financování doktorandů?

Máme docela nízkou efektivitu doktorského studia, stát zainvestuje do doktorandů a 60 % z nich to studium nedokončí, takže z hlediska státu (a tedy nás všech, co to platíme na daních) investice vniveč. Máme i „mrtvé duše“, které prostě jen pobírají peníze, a pak odejdou. Asi jenom 7 % doktorandů dokončí doktorské studium do těch 4 let. Na západě je běžné, že doktorské studium má 3 roky. Je tam prostě 3letý projekt, který dokončíš, napíšeš dizertační práci, obhájíš a jsi doktor. Tady taky musíš napsat dizertační práci, vyjet do zahraničí, udělat 4 zkoušky, musíš publikovat, většinou učíš studenty, děláš státnice. Je to prostě práce na plný úvazek, za kterou máš dostat 11 200 Kč + 2 900 Kč, ale pokud k tomu nemáš nějaký finanční úvazek, ideálně na projektu svého vedoucího, jsi prostě ztracený nebo tě musí podporovat rodina.

Snažili jsme se vyřešit situaci zlepšením podmínek (finanční a sociální jistotou) a v rámci toho např. vymyšlením, jak to udělat, aby se vybírali ti „správní“ doktorandi už na začátku. Další z věcí byl i standard školitele, aby studenti neměli problémy s tím, že jim práce stojí kvůli školiteli. To se teď už dotáhlo do nějaké formy, kterou převzal Národní akreditační úřad a prošlo to připomínkováním MŠMT. Akademikům se to tedy moc nelíbilo.

V souvislosti s financováním doktorandů bych chtěla zmínit i Českou asociaci doktorandek a doktorandů (ČAD), která vznikla samostatně na Univerzitě Karlově. Jsou to aktivní studenti, kteří převzali iniciativu, hlavně tedy studenti humanitních oborů. SKRVŠ podepsala s ČAD memorandum o spolupráci, a protože je v komisi SK RVŠ, která řeší doktorandy, více zástupců z technických oborů, v diskuzích se dobře doplňujeme. Společně jsme vytvořili i příručku pro studenty, kteří nastupují na doktorát. Od ČADu bylo v minulosti taky hodně slyšet, že ač doktorandi dělají plnohodnotnou práci, dostávají jenom 7 000 Kč. Takže i díky nim jsme to pak dostali výše. Financování i samotné postavení doktorandů se ale stále řeší dál.

Když už jsme u financí, jak SK RVŠ řeší finanční situaci studentů bakalářských a magisterských programů?

Nejvíce se asi řeší sociální a ubytovací stipendium. Snažili jsme se řešit i příspěvek na obědy, který je snad stejný od roku 2008 − asi 20 Kč na den. Ubytovací stipendium je teď strašně plošné a ve výsledku všichni dostanou skoro nic. V SK RVŠ jsme došli k tomu, že by to mělo být více konkretizované, tj. nejen rozhazovat peníze na všechny studenty, ale dostat trošku víc těm, co to potřebují. Co jsme zatím zkoušeli, to moc nevycházelo. Ministr nám řekl, že ať si klidně navrhneme, jak to chceme udělat, ale že víc peněz nám nedá, tak to je teď v řešení.

Snažíme se vymyslet systém, jakým to vylepšit, ale finanční situace všech studentů je opravdu složitá. Hezká analýza byla udělaná CERGE institutem, jmenovala se „Finanční podpora vysokoškolských studentů v České republice: Rekonstrukce systému nutná“. Porovnávali, jaká je finanční podpora oproti jiným státům, a došli k tomu, že i přesto, že máme vzdělání zadarmo, jsou ty nůžky toho, kdo si může dovolit VŠ studovat, rozevřenější oproti státům, ve kterých nějaké ty poplatky za studium jsou, což zní docela paradoxně. Pokud jsi z bohatší rodiny, ve které jsou vysokoškolsky vzdělaní, máš větší šanci na dostudování, než když jsi z chudší rodiny, ve které vysokoškolsky vzdělaní nejsou. Prostě je to tak, jak nechceme. I když máme studium zadarmo, tak si ho nemůže dovolit každý, protože náklady jsou stejně stále vysoké.

Co dalšího například právě řešíte?

K té finanční situaci studenta řešíme trochu i ISIC a spolupráci s nimi. Nedávno vznikl dokument „20 priorit univerzity 21. století“, což je 20 jednoduchých bodů, kterým by univerzity měly věnovat pozornost a aktivně je řešit. No, zjistili jsme, že ne každá univerzita všechno splňovala. Ještě mě napadá, že když začala válka na Ukrajině, vzniklo několik různých studentských iniciativ, které jsme se snažili dát nějak dohromady, aby neřešil každý ty samé věci zvlášť, ale více se spolupracovalo. Stejně tak na začátku pandemie Covidu.

Většinou přijde nějaký podnět, ať už zevnitř SKRVŠ nebo zvenku, který začneme řešit. V posledních dvou letech se dost řešily i podněty ohledně sexuálního obtěžování. Na naší škole se pak i díky diskuzi v SKRVŠ vytvořil anonymní chat, který můžou studenti použít pro sdělení jejich trápení různých typů. Na druhé straně tohoto chatu stojí paní kancléřka, ombudsmanka, která se jim vždy snaží poradit.

Další info o tom, co děláme, se můžete dozvědět na našem webu www.skrvs.cz, nebo na sockách:

Pokud vás napadá nějaké téma, můžete se ozvat delegátovi Mírovi Halovi (halam@vscht.cz) nebo náhradnici v příštím roce, Barče Müllerové (mulleroy@vscht.cz).

[urlnadstranka] => [iduzel] => 75539 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/hala-a-hankova-i-kdyz-mame-studium-zadarmo-tak-si-ho-nemuze-dovolit-kazdy [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [75542] => stdClass Object ( [nazev] => Těším se na českou neurazitelnost a přímočarost! [seo_title] => Těším se na českou neurazitelnost a přímočarost! [seo_desc] => [autor] => Michal Janovský [autor_email] => janovski@vscht.cz [perex] =>

Vystudoval VŠCHT. Na doktorát zamířil na vysoce prestižní ETH v Curychu. Následně působil v Institutu Maxe Borna v Berlíně a americkém Coloradu. Nyní se vrací zpět na VŠCHT, konkrétně na Ústav fyzikální chemie. A hned s dvěma trumfy v rukách: podporou z Fondu Dagmar Procházkové a čerstvým úspěchem v soutěži Junior Star Grantové agentury ČR. „Z Čech je těžší prosadit se na světové scéně, ale není to nemožné,“ říká s ambicí v hlase Vít Svoboda.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~Czu8tkQhuCw_KT8lEQA.jpg [ogobrazek] => [pozadi] => [obsah] =>

Uspěl jste s žádostí ve výzvě Junior Star GAČR. Můžete jednoduše popsat, oč se v projektu budete pokoušet?

Chtěl bych se zaměřit na chování chirálních molekul, jelikož hrají mnoho důležitých úloh v biosféře. Tak například naše těla jsou doslova vystavěna z chirálních molekul, a proto i jejich reakce jsou tzv. enantioselektivní neboli jejich výsledek závisí na chiralitě reagujících molekul. Již během svého doktorátu jsem ukázal, že i velmi jednoduché chirální molekuly, které v tělech nemáme, mohou svou chiralitu měnit, jsou-li vybuzeny zářením. Jinými slovy podstoupí jednoduchou fotochemickou reakci. Zajímavé je, že se tak děje na neuvěřitelně krátkých časových škálách. Bavíme se o několika málo femtosekundách. Pro představu: světlo, které se pohybuje téměř rychlostí 300 000 km/s a za jednu sekundu oběhne Zemi kolem rovníku 7,5×, urazí za jednu femtosekundu vzdálenost pouhých 0,0003 mm neboli vzdálenost 300× menší, než je tloušťka lidského vlasu.

Abychom mohli takto rychlé procesy pozorovat, musíme mít vhodnou kameru, jejíž uzávěrka je rychlejší než samotný proces. To určitě znají všichni vášniví fotografové – s pomalou uzávěrkou jsou výsledné fotky rozmazané. Bohužel žádná mechanická nebo elektronicky řízená uzávěrka není dostatečně rychlá pro focení pohybů reagujících molekul. Proto se musíme uchýlit k tomu nejrychlejšímu, co máme – světlu. Díky laserům můžeme připravit světelné pulzy, jejichž doba trvání je jen několik málo femtosekund.

Experimenty pak vypadají tak, že nejprve použijeme jeden laserový pulz, který danou molekulu rozpohybuje. Druhý, časově zpožděný pulz poté sehraje roli uzávěrky na kameře a danou molekulu „vyfotí“. Opakováním tohoto experimentu s různými zpožděními druhého pulzu získáme časovou řadu fotek, jejichž analýzou se dostaneme k časově rozlišenému „tanečku“ chirální molekuly – zmapování její chirální dynamiky.

V současné době známe chirální dynamiku pouze pro dvě molekuly, které jsem zkoumal v rámci svého doktorátu, což je značně omezený vzorek. Proto je jedním z cílů tohoto projektu studovat další důležité chirální molekuly. Bude-li to jen trochu možné, rád bych se zaměřil i na speciální molekuly, které jsou tzv. helikálně chirální. Takové molekuly nemají žádný chirální atom uhlíku, ale jejich prostorová struktura dává vzniknout šroubovici, která je buď pravotočivá, nebo levotočivá.

Helikálně chirální molekuly mají tu vlastnost, že dokážou měnit elektronový spin. Pro jednoduchost řekněme, že levotočivý enantiomer má rád elektron se spinem nahoru a pravotočivý má rád elektron se spinem dolů. To znamená, že když se naučíme pomocí velmi krátkého laserového pulzu přepínat z jednoho enantiomeru na druhý, budeme schopni také přepínat mezi elektrony s jedním, nebo druhým spinem. A jelikož elektronový spin je ryze kvantová vlastnost, je takové chování základem pro sestavení kvantového tranzistoru. Chirální molekuly tak mohou mít využití v budoucích kvantových počítačích.

Co vnímáte jako největší výzvu v projektu (neboli kde čekáte nejvíce problémů)?

Výzev je v projektu spoustu. Tou největší je pravděpodobně skutečnost, že výše popsané experimenty vyžadují velmi drahé laserové systémy a optickou laboratoř. Jejich pořízení z rozpočtu projektu je nereálné kvůli omezení investic, jelikož se bavíme o částce minimálně 12 milionů korun. Proto se budu muset spoléhat na laserová střediska jako například ELI Beamlines Facility, se kterým mám v rámci projektu podepsanou smlouvu o spolupráci. Ale když se nad tím tak zamýšlím, tak tato výzva je současně i příležitostí k navázání spolupráce a rozšíření experimentálních možností na ELI. Takže to není zas až tak špatné.

Budete na projektu s někým spolupracovat?

Jak jsem naznačil, spolupráce bude pro projekt klíčová. Ultrarychlé experimenty jsou nejen finančně velice náročné, ale vyžadují vybudování velmi složitých aparatur a také odborníky na různé věci. Proto je nemyslitelné obsáhnout všechno v rámci malé začínající skupiny, ale je lepší se spojit z kolegy, kteří už třeba daný problém vyřešili. V tomto vidím výhodu zakládat novou laboratoř v Praze, která je v srdci Evropy, a tak jsou další skvělé laboratoře opravdu kousek.

Jaká je celková dotace na projekt a co pro vás tato víceletá podpora znamená?

V projektu jsem žádal o maximální možnou dotaci 25 milionů a jak už jsem naznačil, ani zdaleka to není dost na to, aby si nová laboratoř pořídila vlastní laserový systém. Respektive, ono by to stačilo, ale nesměla by existovat různá rozpočtová omezení na to, kolik peněz se může investovat a kolik použít například na mzdové náklady. V tomto ohledu bych určitě uvítal větší volnost, aby řešitel projektu mohl libovolně rozhodnout o alokaci prostředků bez omezení. Dávalo by mi to i větší smysl z pohledu myšlenky projektů Junior Star, kde je cílem založit novou vědeckou skupinu, která se bude věnovat něčemu, co se v současné době v ČR nedělá. To ale bohužel s sebou nese nemalé i investiční náklady v začátcích.

Jak si vůbec úspěchu v Junior Star vážíte? Přece jen úspěšnost je hluboko pod 10 %?

Úspěchu si vážím velmi, jelikož se jedná o velmi prestižní grant v rámci České republiky. Současně cítím, že udělení podpory v sobě obsahuje nemalou míru zodpovědnosti a tlaku na výkon. Tak snad mi to nepodlomí kolena.

Jak se tento projekt liší od žádosti, díky níž jste nedávno uspěl v univerzitní soutěži v rámci Fondu Dagmar Procházkové?

Projekt se liší poměrně zásadně už jen ze své podstaty, Junior Star je pětiletý grant s vysokou finanční podporou. Proto jsem si mohl dovolit navrhnout experimenty, které svou povahou patří do kategorie „high-risk, high-gain“. Nadto bych se v rámci projektu Junior Star rád dostal k úplně novému typu experimentů, který dosud, pokud vím, nikdo nezkusil. V těchto experimentech se budeme snažit o skloubení chirální a spinové dynamiky. Ukazuje se totiž, že chirální molekuly je možné používat jako filtry pro elektrony na základě jejich spinu. Takové spojení má dalekosáhlé důsledky pro katalýzu, materiálový výzkum a také kvantové počítače.

FDP má podpořit vědce v založení vlastní skupiny a vlastní linii výzkumu. Jakým směrem chcete, aby se vaše výzkumná skupina ubírala? A kolik počítáte, že by měla mít členů?

O směru mám jasno, chtěl bych vybudovat skupinu, která bude působit v tzv. attosecond science, tj. oboru chemické fyziky, který pro studium hmoty používá attosekundové pulzy, za které byla shodou okolností letos udělena Nobelova cena za fyziku. Užším zaměřením skupiny pak bude studium chirálních jevů, ať už půjde o chirální molekuly, nebo plasmonické nanostruktury.

Kolik bude nakonec mít skupina členů, je ještě brzo hovořit. Za mě nejde ani tak o počet, jako o jejich kvalitu. Chtěl bych, aby se mi podařilo do skupiny přilákat schopné lidi nejen od nás, ale i ze zahraničí, kteří budou nejen experty v oboru, ale budou hlavně lidsky fajn. To je pro mě důležité, ostatně moc ambiciózních kohoutů na jednom dvorku nikdy nedělá dobrotu.

Máte ve vědě nějaký ultimátní cíl (např. Nobelova cena, přepsání učebnic fyzikální chemie atd.)?

Nemyslím si, že se dá věda dělat tak, že si jednoho krásného dne řeknete: „Tak a já chci dostat Nobelovku.“ Já v tom, co dělám, vidím smysl jinde, mě to prostě baví. Těší mě, že se každý den musím vypořádat s jiným problémem, že můj pracovní den není rutina, u které je jedno, jestli je pondělí, nebo pátek. Nadto mě opravdu moc baví učit. To považuji za možná i nejdůležitější část vědecké práce.

Po inženýrském studiu jste strávil řadu let v zahraničí. Čím jste se zabýval na doktorátu v ETH Zürich?

Na doktorátu jsem se zabýval časově rozlišenou fotoelektronovou spektroskopií s využitím generování vysokých harmonických frekvencí ze vzácných plynů. S experimentem, který jsem v Curychu postavil, jsem pak studoval řadu fyzikálně chemických procesů. Tak například jsem se zabýval dynamikou Rydbergovských stavů v malých molekulách. Ve spolupráci s prof. Slavíčkem z VŠCHT jsme si posvítili (to je skvělý dvojsmysl) na vznik a zánik solvatovaného elektronu v malých vodních klastrech, což je vlastně základ radiační chemie. A hlavně jsem se věnoval vývoji experimentů a teorie, které jako první ukázaly časově rozlišenou dynamiku chirálních molekul při fotodisociaci.

A jak jste se tam vlastně dostal? Z dálky se zdá, že dostat se na elitní světovou univerzitu není úplně snadné?

Tak to je škoda, že pohled z dálky docela klame. Ve skutečnosti, jak již pěkně řekl Michal Kolář, opravdu každý může studovat na elitní světové univerzitě, ETH v Curychu není vyjímkou. Jasně, je potřeba očekávat, že je to velmi náročná škola, která dá pořádně zabrat, ale určitě to stojí za to.

Co vám roky ve Švýcarsku přinesly po odborné, vědecké stránce?

Právě ve Švýcarsku jsem přesedlal z vysoce rozlišené spektroskopie na tu časově rozlišenou. Měl jsem možnost se naučit něco, co se u nás nedělá, tu část vědy, která právě posouvá hranice možného. Díky práci na ETH jsem se dostal ke špičkovému vybavení v nejmodernějších laboratořích, které člověk jen tak někde nepotká. V tomhle ohledu je ETH opravdu unikátní školou, která nemá ve světě konkurenci. Další výhodou je, že na ETH se člověk potká s těmi nejlepšími, buď přímo v laboratoři, nebo na chodbě, anebo na seminářích, na které jsou zvány kapacity oboru z celého světa. To je vlastně další přidaná hodnota studia na elitní univerzitě, že jako student jste vystaveni záplavě unikátních myšlenek jaksi z první ruky. Nezdá se to, ale opravdu vás to změní.

A po stránce lidské?

Po lidské stránce je to také náročné. Jsou na vás kladeny velmi vysoké nároky. Čeká se od vás, že budete pracovat dlouho a s minimálním nasazením alespoň 120 %. Současně jste neustále v přímé konkurenci se svými kolegy v laboratoři a při tom všem je velmi jednoduché si připadat jako úplná nula, jelikož všichni kolem vás jsou excelentní – na ETH nejsou špatní doktorandi, vlastně je tam i velmi málo těch průměrných, většina je opravdu špičková. Ale jak říkal můj děda, je lepší být nejhorším mezi nejlepšími, než být nejlepším mezi průměrem.

Proč jste se následně přesunul do Colorada? Jaká jste měl očekávání?

Já jsem se do Colorada nepřesunul hned, ale nejprve jsem díky pandemii covidu strávil dva roky jako postdoc na ETH. To byla skvělá doba, jelikož jsem už dost věcí znal, a mohl jsem tak naplno těžit z „domácího“ prostředí. Poté jsem strávil nějakou dobu v Berlíně na Institutu Maxe Borna ve skupině Marca Vrakkinga a až pak jsem se přesunul do Colorada, kde jsem nyní jako postdoc na institutu JILA ve skupině Davida Nesbitta.

Očekávání jsem moc neměl, protože se snažím si očekávání nebudovat, abych nebyl na konci dne zklamaný. Ale jako vždy jsem do nového působení šel s nadšením. To je podle mě důležité, protože první dojem přetrvává, ne-li trvá.

A naplnila se?

Nevím, jestli naplnila, ale rozhodně nejsem zklamaný.

Co bylo v Coloradu oproti Švýcarsku jinak?

V Coloradu je jinak spustu věcí. Ve Švýcarsku jsme měli velkou skupinu, přes 30 lidí, zde v Coloradu jsme velmi malá skupina o čtyřech členech. Ve Švýcarsku jsme na spoustě projektů pracovali jako tým, protože to jinak nešlo. Zde jsem na projektu sám, takže co si neudělám, to nemám. Kvůli tomu jde všechno pomaleji, ale na druhou stranu je to dobrá škola života.

Proč jste se rozhodl vrátit do Čech? A proč zrovna na VŠCHT?

Já jsem se chtěl vždycky vrátit zpět do vlasti a pokusit se to tady někam posunout. Ano, je pravda, že z Čech je těžší se prosadit na světové scéně, ale není to nemožné. A důvod není finanční, jak si mnozí myslí, ale reputace a prestiž. Ono to není tak, že by profesoři na ETH byli o mnoho lepší než ti na VŠCHT nebo Karlově univerzitě, ale oni mají za sebou sílu prestižní instituce, a to dělá opravdu hodně.

Já mám VŠCHT rád. Je to podle mě dobrá škola, která se snaží dělat potřebné změny k tomu, abychom se i tou prestiží mohli pomalu, ale jistě začít blížit k něm nejlepším.

Je něco, z čeho máte při přechodu obavy?

Prakticky ze všeho. Já jsem zvláštní kombinace neoblomného optimisty a pragmatického pesimisty.

A je něco, co vám v zahraničí chybělo a nač se těšíte?

Kromě naprosto zřejmých věcí jako kontakt s rodinou a přáteli, tak je to asi česká neurazitelnost a přímočarost. To jsem si obzvláště uvědomil tady ve Spojených státech, kde pociťuji bolestnou snahu o korektnost za každou cenu. Paradoxně to ale má spíše opačný účinek, než ve který doufali. A abych nezapomněl, vážně mi chybí bramborový salát.

Velkým fenoménem dneška je využití umělé inteligence, vědu nevyjímaje. Jak ji vnímáte a jak s ní pracujete vy?

Jasné je jedno, umělá inteligence přichází, ať se nám to líbí, nebo ne. Nejsem žádný odborník, takže mohu poskytnout jen svůj obyčejný občanský názor. Myslím, že podobně jako oheň je umělá inteligence dobrý služebník, ale špatný pán. Současně si myslím, že podobně jako s ohněm se za pár let bez ní prostě neobejdeme. Já sám se s umělou inteligencí setkávám při zpracování některých svých dat a při tvorbě pěkných obrázků na úvodní slidy prezentací. To jde umělé inteligenci opravdu pěkně.

Úspěšní vědci obvykle netrpí přehršlí volného času. Zbývá vám čas na nějaké koníčky?

Zbývá. Můj velký koníček je spánek a naštěstí se k němu dostanu každý den na několik hodin.

Jaké knihy vás v životě nejvíce ovlivnily?

Jako poměrně malý jsem přečetl knížku od Františka Kožíka Největší z Pierotů. To byl velmi silný příběh, díky kterému jsem pochopil jedno důležité, ale velmi kruté pravidlo tohoto světa, totiž že mnohokrát tvrdá práce a obětování se k úspěchu nestačí, je potřeba mít i štěstí. A co hůř, štěstí hraje rozhodující roli a my nemáme jak ho kontrolovat. Proto mi přijde lepší neusilovat o úspěch, ale užívat si cestu, která se nakonec může ukázat jako převlečený úspěch.

Prozradil jste mi, že se rád smějete a neberete se moc vážně – životní přesvědčení, nebo získaný návyk?

Rozhodně životní přesvědčení vylepšené o nezbytnost vytvoření návyku indukovanou životem.

Kdyby si s vámi studenti nebo zaměstnanci chtěli pohovořit o vědě, zkušenostech ze zahraničí nebo knihách – kdy a kde to bude nejlepší?

Kdykoliv a kdekoliv, ja jsem hrozně ukecaný a rád se s lidmi bavím o čemkoliv. Navíc mi přijde, že i naprosto nahodilá debata častokrát vede k zajímavým myšlenkám a závěrům.

[urlnadstranka] => [iduzel] => 75542 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/svoboda-tesim-se-na-ceskou-neurazitelnost-a-primocarost [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [74603] => stdClass Object ( [nazev] => Svět kolem nás se mění. A my musíme reagovat [seo_title] => Svět kolem nás se mění. A my musíme reagovat [seo_desc] => [autor] => Michal Janovský [autor_email] => janovski@vscht.cz [perex] =>

V říjnu byl akademickým senátem zvolen kandidátem na rektora VŠCHT Praha. Od 1. ledna 2024 tak vystřídá na nejvyšší univerzitní pozici Pavla Matějku a zahájí čtyřleté funkční období. V rozhovoru s profesorem Milanem Pospíšilem, dlouholetým prorektorem pro strategie a předsedou Rady vysokých škol, se dočtete o záměru upravit společný základ a nutnosti diverzifikovat zdroje příjmů, o prioritách ve vztahu k zaměstnancům, podpoře studentských spolků nebo třeba zálibě ve fotografování.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~883MScxTCMgvLji89ujCzBwA.jpg [ogobrazek] => [pozadi] => [obsah] =>

V jakém stavu přeberete 1. ledna 2024 VŠCHT?

Naše univerzita není ve špatné kondici. Funguje věda a výzkum, stejně tak vzdělávání. Stále jsme vnímáni jako kvalitní a konkurenceschopná univerzita v rámci České republiky. Pavel Matějka odvedl za čtyři roky spoustu práce a je na co navazovat. Nicméně, vidím problém v tom, že se svět okolo nás dost významně mění, a na ty změny budeme nuceni reagovat.

O jaké proměny se jedná?

Především již delší dobu stagnuje či dokonce klesá zájem o studium technických oborů, chemii nevyjímaje. Řada studentů preferuje jednodušší studium, aby měli dostatek času na mimoškolní aktivity. Mění se představy mladých absolventů středních škol, kteří mají rostoucí nároky na to, jak by mělo studium vypadat, ať už co do obtížnosti, struktury, podpory, nebo využití informačních technologií.

Z doby trvalého ekonomického růstu jsme spadli do období ekonomické a energetické krize, s rostoucí frustrací a obavami společnosti z válečných konfliktů na Ukrajině a Blízkém východě, do období, kdy klesá životní úroveň převážné většiny obyvatel České republiky.

Rovněž jsme konfrontováni s daleko větší konkurencí zahraničních univerzit, které jsou díky standardní výuce v angličtině pro studenty atraktivnější. A akademikům umějí nabídnout lepší finanční podmínky.

Jak chcete řešit pokles zájmu o studium chemických oborů?

Na základě diskuse a po dohodě s fakultami by měl projít evolucí společný studijní základ. Můžeme si stokrát říkat, že tak, jak je nastaven dnes, se rovná ideálu. Ale když nebudeme mít dostatek studentů, k čemu nám naše přesvědčení bude? V žádném případě nemám na mysli snižování náročnosti studia, ale možné rozložení zátěže v čase, relevanci předmětů směrem k profilu absolventa a větší zohlednění preferencí studentů a potřeb zaměstnavatelů.

Ve spolupráci s ostatními univerzitami musíme zajistit, aby na středních školách působili kvalitní učitelé matematiky, chemie a fyziky. Na VŠCHT už máme studijní program, v němž dokážeme vychovávat kvalitní učitele se skutečným zájmem o obor. Totéž by měly učinit v oblasti fyziky a matematiky další vysoké školy. Tato investice by se nám zúročila ve více motivovaných absolventech středních škol lépe připravených ke studiu na vysokých školách.

Dalším problémem je reálný propad příjmů univerzit s ohledem na inflaci a přístup státu k vysokým školám…

Výuka i výzkum na VŠCHT jsou s ohledem na instrumentaci a chemikálie drahé. A ze strany státu je vysokoškolské vzdělávání dlouhodobě podfinancované, základní veřejné finance určené na stabilní provoz instituce nestačí ani vyrovnávat inflaci. Výsledkem je, že o chybějící finanční prostředky musíme spolu s ostatními vysokými školami a ústavy Akademie věd tvrdě soutěžit v grantových výzvách. Protože soutěžních peněz není zase tolik a konkurence je obrovská, úspěšnost v získávání grantů je obecně nízká. V důsledku toho jsou akademici frustrovaní z neefektivního trávení času, když musí stále dokola žádat o granty, namísto aby v klidu bádali nebo zlepšovali své pedagogické kompetence. V příštích pěti letech bude situace, bohužel, když ne horší, tak stejná. Proto budeme muset změnit přístup k zdrojům financování a snažit se lépe tyto zdroje diverzifikovat.

Odkud chcete peníze získávat?

Zdrojem s velkým potenciálem je primárně průmysl a firemní praxe. Z modelu, kdy nejvýdělečnější bylo aplikovat a publikovat, budeme muset univerzitu do určité míry vrátit k technologickým kořenům. Rovněž musíme získávat více prostředků z mezinárodních vědeckých projektů. Úspěšnost u zahraničních grantů nemáme vůbec špatnou, ale je třeba podávat více kvalitně připravených projektů. Rád bych proto podpořil výzkumné skupiny, které mají potenciál proniknout do struktur prestižních evropských projektů a pravidelně se ucházet o grantovou podporu. Aktuálně jsme schopni nepříznivou situaci ustát díky rezervám, ale ty nejsou bezedné.

Jak konkrétně chcete získávat prostředky z průmyslového sektoru?

Musíme se lépe naučit propojovat naše znalosti a dovednosti a připravit pro partnery z praxe, kteří o to budou mít zájem, komplexní nabídku výzkumné spolupráce. Nemyslím teď rutinní měření, ale ekvivalent kvalitního podnikového výzkumu, na nějž firmy nemají prostor nebo lidskou kapacitu. Můžeme využít toho, že řada našich zaměstnanců preferuje více praktické aplikace a spolupráci s praxí než publikování. V takovém rozsahu a kvalitě chemicko-technologický výzkum na naší úrovni v republice prakticky nikdo nedělá. Chci zdůraznit, že výše uvedené neznamená rezignaci na konkurenceschopný základní a aplikovaný výzkum, zejména, chceme-li na škole udržet kvalitní doktorandy, ti jsou pro VŠCHT opravdu nepostradatelní.

Nesmím zapomenout ani na zatím málo využívané možnosti dalšího vzdělávání a rekvalifikací ušitých na míru pro naše partnery v průmyslu i ve státní správě. Pokud budou mít fakulty zájem, mohu oslovit ministerstvo práce a sociálních věcí ohledně možností financování těchto aktivit. Vím, že zájem existuje i v rámci ministerstva průmyslu a obchodu, Svazu průmyslu a dopravy nebo Potravinářské komory.

Ve firemním sektoru je běžné, že pokud se nedostává financí, kromě příjmů se hledá také na straně výdajů. Budete hledat úspory v chodu školy?

Obrovskou předností naší školy je nízký počet studentů na jednoho pedagoga, což je klíčové z hlediska výchovy odborníků, kteří se, jak vidno, velice dobře uplatní kdekoliv v zahraničí. Daní za to ovšem je poměrně velká finanční náročnost. Samozřejmě si můžeme říct, že tady chceme ušetřit, já si ale myslím, že by šlo o velkou chybu a přišla by vniveč velká přednost naší vysoké školy. Takže úspory hledat společně s děkany a prorektory budeme, primárně v provozních výdajích, ale ne v osobních nákladech. Kvalitní lidé jsou a vždy budou nejlepší investicí.

Když to vezmu z druhé strany – nebojíte se, že kvalitní lidé budou z VŠCHT odcházet za lepším?

Pro mě je prioritou, aby byli zaměstnanci na univerzitě spokojení a za dobře odvedenou práci dostávali slušně zaplaceno. Rád bych pokračoval v postupném navyšování tarifů. Vzhledem k vývoji veřejných financí v nejbližších letech půjde spíše o jednotky než desítky procent meziročně, ale chtěl bych dát zaměstnancům najevo, že jsou pro školu důležití. Prvním krokem po nástupu do funkce bude jednání s děkany o nastavení systému dlouhodobé motivace zaměstnanců, jako kvalitní datový podklad je již k dispozici tzv. profil zaměstnance.

Co bude krok číslo dvě?

Potřebujeme provést analýzu, jaké služby a v jaké kvalitě zajišťuje rektorát, které z nich jsou užitečné pro fakulty více a které naopak méně. Na základě statistického vyhodnocení navrhneme optimalizaci služeb zajišťovaných rektorátními pracovišti, připravíme přehledný katalog služeb. Dvacet let se podobná analýza neudělala, fungujeme podle zvykových pravidel. Objevují se různé duplicity, některé služby jsou fajn, ale nevíme, jestli jsou skutečně tak potřebné a jestli si je můžeme dlouhodobě dovolit.

Nejbližšími spolupracovníky rektora jsou prorektoři. Můžete už sdělit jejich jména?

Předně bych rád provedl určitou reorganizaci. Zatím nepočítám s prorektorem pro strategie, jehož agenda spadá mnohem více do gesce rektora. Namísto něj bych naopak rád aktivoval prorektora bez portfeje, který by se po dobu následujících čtyř let staral o doktorandy a doktorské studium. S ohledem na změnu zákona s tím bude spousta práce a my jsme škola, která na kvalitních doktorandech stojí. Na pozici prorektorky pro doktorské studium bych rád viděl prof. Michaelu Rumlovou (FPBT).

Na pozici prorektora pro vědu a výzkum bych rád spolupracoval s prof. Pavlem Novákem (FCHT) s tím, že ode mne dostane dva důležité úkoly – rozjet ve větším měřítku spolupráci s tuzemským průmyslem a praxí a podpořit a motivovat naše výzkumné skupiny pro aktivnější zapojení do mezinárodních projektů. Pokračování prorektora pro pedagogiku bych nabídl doc. Milanu Jahodovi (FCHI). Kromě mnohé agendy, kterou má na bedrech, budu rád, když se soustředí i na spolupráci se středními školami a výchovu budoucích učitelů chemie na středních a základních školách.

Zbývá prorektor pro vnější komunikaci a zahraničí.

I zde provedu dílčí úpravu, oddělení komunikace bych rád zařadil přímo pod rektora, jak je zvykem na ostatních univerzitách. Agenda prorektora se tedy bude soustředit výhradně na internacionalizaci a zahraniční spolupráci. Hlavním cílem bude zapojit VŠCHT do některé z univerzitních aliancí, aktivněji musíme rovněž působit i v Bruselu při dojednávání vědecko-výzkumné spolupráce. Byl bych velice rád, aby se tohoto nelehkého úkolu ujal prof. Pavel Matějka (FCHI). Doplním ještě, že do gesce rektora bych rád přesunul agendu BOZP a požární ochrany, klíčovou z hlediska eliminace rizik fungování chemické vysoké školy.

Avizoval jste, že do řízení školy chcete v mnohem větší míře zapojit děkany. Proč?

Rozhodující objem výuky a výzkumu probíhá na fakultách a pravomoci děkanů jsou proto ze zákona zcela zásadní. Fakulty de facto určují základní směry, co se bude zkoumat a učit. Ve funkci rektora bude pak mou úlohou připravit fakultám takové podmínky, aby mohly tyto aktivity realizovat a pro tento účel i zajistit potřebné služby rektorátu. Rektor dále musí koordinovat aktivity fakult, v případě potřeby být mediátorem, musí umět přesvědčit fakulty, aby sledovaly společný cíl. Ve vnějším prostředí musí být rektor schopen svojí diplomacií zajistit takové podmínky, aby se škola jako celek mohla kvalitně rozvíjet. Týká se to například získávání peněz na rozvoj infrastruktury, prosazování zájmů VŠCHT v rozhodovacích procesech a při tvorbě strategických dokumentů atd.

Příklady z minulosti ukazují, že pokud rektor dobře komunikoval s děkany, byl chod naší univerzity velice efektivní. Nejde o řešení drobností, ale o nalezení shody na zásadních a koncepčních věcech.

Budete mít dost času na řízení oddělení, která si stáhnete pod sebe?

Záleží na nastavení úrovně řízení. Člověka samozřejmě může zahubit, když příliš řeší detaily, ale od toho jsou v čele zmíněných oddělení velmi schopní vedoucí. Jejich oddělení fungují dobře a samostatně. Svou roli vidím primárně v diskusi o koncepcích, kompetencích, cílech a jejich realizaci. Nehodlám je ani sebe zatěžovat mikromanagementem.

Co pedagogika a výzkum, dokážete se těchto činností vzdát?

Pozice rektora vyžaduje více než full-time job. Jsem vnitřně smířený s tím, že se budu muset z velké části vzdát výzkumu i pedagogiky. Ponechám si však účast v oborové radě DSP na mojí mateřské fakultě, budu připraven k práci ve zkušebních komisích a počítám se školitelstvím jednoho až dvou doktorandů.

Jako rektor musíte skončit na pozici předsedy Rady vysokých škol. Neztrácí tím VŠCHT svůj vliv?

Nemyslím si. Jsme součástí Asociace výzkumných univerzit, aktivně komunikujeme ve společenství technických univerzit, máme možnost se angažovat v České konferenci rektorů. Stále máme a budeme mít spoustu kvalitních kontaktů a vazeb. Domnívám se, že jsem v roli předsedy Rady VŠ odvedl dost užitečné práce pro celou vysokoškolskou komunitu a že neformální vliv neztratím.

Rektor Matějka mocně podporoval společenské a kulturní aktivity studentů. Budete v této linii pokračovat?

Jednoznačně. Naše studentské spolky mají dobrý zvuk i mimo naši univerzitu. Například nad naším orchestrem řada lidí žasne a říká mi: Vy máte na technice takhle skvělý a velký orchestr? To samé platí o našich divadelnících v Divochovi. Ke kultuře bych přidal ještě sportovní aktivity, ty ke studiu také patří, dokážou vás totiž vybavit řadou kompetencí, bez nichž se v životě neobejdete, speciálně týmové sporty. Sám jsem dlouhá léta hrával basket za VŠCHT a vím, o čem mluvím.

Co mě trápí, je nedostatečná infrastruktura pro volnočasové aktivity. S děkany se chci zamyslet a vyjít studentům maximálně vstříc, aby měli kde se scházet i odpočívat. Na druhou stranu neumím dělat zázraky, výrazně pomůže až nová budova na Vítězném náměstí.

Odborně se věnujete celou kariéru primárně palivům. Co vás k nim přivedlo?

Paliva byla zpočátku jen alternativa. Jako dítko školu povinné jsem se chtěl zabývat přírodovědou a botanikou. Když jsem dělal přijímačky na gympl, tak mi řekli: Chlapče, ty se na přírodovědu nehodíš, lepší když půjdeš na humanitní větev (směje se). Latina ani dějepis mě ale nijak zvlášť nebraly, zato jsem se jako zástupce humanitní větve s úspěchem účastnil matematických a fyzikálních olympiád, což spolužáci z přírodovědné sekce nenesli lehce. Díky fajn chemikáři jsem se nakonec rozhodl pro chemii na VŠCHT. Chtěl jsem se věnovat vodě, ale u přijímaček jsem zase uslyšel: Studente, ta technologie vody by asi byla nad vaše síly, nechcete radši na paliva? (směje se) Tam jsem potkal skvělé lidi a u tématu už zůstal. Paliva byla, jsou a budou pro společnost extrémně důležitá, stejně tak jejich vliv na životní prostředí. Aktuálně pro Českou republiku připravuju ve spolupráci s 20členným mezisektorovým týmem strategii využívání alternativních energií v dopravě, včetně modelování její optimální skladby, pro období do r. 2035.

Čím vám uhranula VŠCHT, že jste s ní spojil celý dospělý život?

Bavila mě výzkumná témata, na ústavu působili výborní učitelé, nejprve, a pak i moji kolegové. Líbilo se mi, že náš výzkum má přímé dopady do praxe. Nejsem typ, kterého uspokojí činnost do šuplíku. Dále, všichni napříč naší vysokou školou se známe, prostředí je tu z hlediska lidského velice kvalitní a jsme spolu schopni bez problémů komunikovat a spolupracovat. A nesmím zapomenout ani na studenty, kteří nám starším umějí dodat energii a obohatit nás.

Jaký jste byl typ studenta? Flákač, nebo dříč?

Určitě jsem na chemii buňky měl, studium mi moc práce nedávalo. Nemusel jsem se všechno biflovat, hodně věcí jsem dokázal odvodit, měl jsem tak čas experimentovat v laboratoři. Nakonec z toho byl červený diplom. Zároveň jsem se hodně angažoval v mimoškolním studentském životě. Pořád jsem měl potřebu něco organizovat a vymýšlet, abychom se na kolejích nenudili.

Zmínil jste, že jste hrál za VŠCHT basketbal. Jak dlouho?

Začal jsem hned po nástupu v roce 1981 a skončil jsem kolem roku 2005. Kromě samotné hry mě bavil neuvěřitelně pestrý kolektiv, v němž byli asistenti, študáci i docenti a profesoři. A abychom vyhrávali, museli jsme se na hřišti umět domluvit, často potlačit svá ega. Byla to dobrá škola do řídicích funkcí i velká relaxace.

Jak si ulevujete od pracovního stresu a nasazení dnes?

Rád zmizím do přírody, kde nemusím o ničem přemýšlet. Rád si také zajdu na koncert, preferuji kvalitu, nikoli žánr. I vaření je chemická disciplína, takže si s potěšením o víkendu stoupnu za sporák. Celý život se také věnuju fotografování přírody a krajiny a hodně mých fotografií nachází uplatnění i v návrzích záložek do knížek. Díky tomu mám docela zábavnou úchylku – často vnímám okolní svět jako panorama, ve formátu 1 : 3 nebo 3 : 1 (směje se).

[urlnadstranka] => [iduzel] => 74603 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/svet-kolem-nas-se-meni-a-my-musime-reagovat [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) ) [iduzel] => 74601 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => [sablona] => stdClass Object ( [class] => dokumenty [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 0 ) ) [68221] => stdClass Object ( [obsah] => [poduzel] => stdClass Object ( [74596] => stdClass Object ( [nazev] => Hledejme cesty, jak se posouvat kupředu a nevzdávejme se [seo_title] => Hledejme cesty, jak se posouvat kupředu a nevzdávejme se [seo_desc] => Rozhovor s odcházejícím rektorem VŠCHT Praha, profesorem Pavlem Matějkou. [autor] => Michal Janovský [autor_email] => janovski@vscht.cz [perex] =>

VŠCHT Praha podle rektora Pavla Matějky, který na konci roku uzavře svůj mandát, se ctí zvládla nejen výzvy v podobě COVIDu i šok z válečné agrese Ruska na ukrajinském území, ale i mnoho dalších výzev. Stále se potýkáme s podfinancováním českého vysokého školství a řadu úkolů musíme odpracovat jen a jen na naší straně - od otevřenější personální politiky po změny v nabízených studijních programech. Měli bychom se porovnávat s mezinárodní konkurencí, nespokojit se jen s naší rolí v Česku.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~C0gsS81R8E0sOTI7KzsRAA.jpg [ogobrazek] => [pozadi] => [obsah] =>

Můžete vypíchnout tři zásadní body, které se uskutečnily díky vašemu přispění a jste na ně nejvíce hrdý?

Založení Laboratoře medicinální chemie (prof. Brancale). Děkuji velmi prof. Radkovi Cibulkovi. Společně jsme zvládli připravit a realizovat mezinárodní výběrové řízení. Podařilo se připravit zázemí pro laboratoř a pětiletý program podmínek fungování laboratoře. Po více jak roce jsou patrné jak výsledky výzkumu, tak aktivita v projektových výzvách a i podněty k širším tématům rozvoje školy.

Dále zvládnutí krizových situací, schopnost reagovat bezprostředně a flexibilně na neočekáváné či nestandardní situace. Několik příkladů: Zvládli jsme turbulentní období Covidu-19 (vyjednávání s vnějšími aktéry, přechod na e-learning, režim kolejí, testování, virologický výzkum, pomoc společnosti, jak ze strany instituce, tak aktivitami především studentů). Pomáhali jsme rychle a efektivně na Ukrajině s výsledkem dlouhodobější meziuniverzitní spolupráce a osobních kontaktů mezi rektory. Rychle jsme reagovali na „energetickou krizi“, zvládli jsme problematické okamžiky při přípravě projektu HR Award, či složité a v prvních fázích velmi proměnlivé téma Ústavu ekonomiky a managementu nebo jsme vyřešili velmi nepříjemné situace v oblasti BOZP. Racionálně jsme se vypořádali s oblastí „whistleblowingu“ či systémem podpory pro zajištění sociálního bezpečí na VŠCHT Praha.

Zatřetí bych vypíchl, že jsme rozšířili naše prostorové zázemí a došlo k vyřešení letitého problému ohledně pozemků a výstavby na Vítězném náměstí i několika dalších, poněkud postarších „kostlivců ve skříni“.

Nyní to otočme. Můžete jmenovat chyby, které jste udělal, a kdybyste měl možnost, neopakoval byste je?

Určitě nedůslednost při vyžadování splnění úkolů či zadání – nedotažení věci do konce. Mnohem více jsem měl dbát, aby zadání byla včetně termínů písemně resp. v zápisech z jednání. Byl jsem nadmíru důvěřivý a příliš jsem spoléhal na ústní sliby či přísliby.

Dále se mi nepodařilo přesvědčit fakulty o nutnosti změny ve studijních programech, především tzv. „společném základu“. Přemýšlím, zda a případně jakou jinou formou bylo možné docílit toho, co se zřejmě nyní blíží – revize „společného základu“ s cílem dosáhnout vyšší diverzity jednotlivých studijních programů, a tím jejich atraktivity pro uchazeče, resp. jak docílit vyšší studijní úspěšnosti. Jsem přesvědčen, že jsme se mohli vyhnout míře problémů, které jsou aktuálně spojeny především s bakalářským studiem.

A do třetice mě zpětně mrzí příliš měkká personální politika.

V jakém stavu podle vás „odevzdáte“ univerzitu do rukou nového rektora?

Celkově jsem přesvědčen o tom, že VŠCHT Praha je v dobrém stavu a v řadě ohledů jsme se posunuli za 4 roky vpřed. Kromě tří bodů v první otázce je zde řada dalších momentů. Rozšířili jsme nabídku studijních programů, zvládli jsme pokrýt vysoké počty projektových žádostí do široké palety výzev, byli jsme mimořádně úspěšní v řadě projektových výzev, máme nové perspektivní výzkumné skupiny, držíme vysoký standard podpory mimostudijních aktivit studentů. Máme Erasmus-Mundus studijní programy a řadu dalších mezinárodních spoluprací ve vzdělávání i výzkumu. Rozvinuli jsme aktivity v oblasti start-upů, spin-offů i šířeji spolupráci s průmyslovými partnery. Jsme zapojeni v Prague.bio a posilujeme „deep-tech“ kreativitu.

Nicméně jsou zde letité problémy vnější i vnitřní. Velký vnější faktor je podfinancování sektoru vysokého školství a to především v oblasti vzdělávání. Slabé stránky zopakuji z mých odpovědí akademickému senátu před letošní volbou rektora: A) Roztříštěnost výuky a pracovišť, B) Nedostatek prostor, C) Malá ochota ke změnám (kromě krizových situací), D) Slabé vnímání mezinárodní i národní konkurence, E) Chybějící strategie: Udržitelnost, Open Science/Education (včetně moderních forem výuky). Je zde spousta práce do budoucna a přiznejme si, v mnoha případech jsme „brzdou“ my sami, naše setrvačnost, strach ze změn či neochota k nim, nedostatek sebereflexe a leckdy i podceňování druhých.

Jaké hlavní výzvy stojí před VŠCHT v dalších pěti letech?

Hlavní výzvou je kvalitní vzdělávání v oblastech, které „hýbou světem“ a jsou v oborovém rámci školy. Pokládám za naprosto nutnou aktualizaci forem i obsahu vzdělávání, abychom byli atraktivní pro uchazeče o studium a naši absolventi se úspěšně uplatňovali v prestižních a dobře placených povoláních.

Neméně důležitou výzvou je rozvoj výzkumu podpořený špičkovými projekty s hodnotnými výstupy, ať již jde o základní poznání, aplikovatelné poznatky či transfer technologií a znalostí. Buďme široce rozkročení od fundamentálního výzkumu (s podporou projektů typu ERC) po špičkové průmyslové inovace, kde pečlivě chraňme naše duševní vlastnictví a unikátní know-how tak, aby přineslo škole maximální možný užitek. Srovnávejme se mezinárodně, nespokojme se s postavením v „českém rybníku“. Nechejme si otevírat oči i pomocí členů IAB (mezinárodního poradního sboru).

Výzvou je zapojení do mezinárodních sítí univerzit a posílení mezinárodní prestiže školy. Zapojení do mezinárodních sítí je příležitostí pro studenty včetně doktorandů, zlepšuje podmínky pro kariéru post-doků a mělo by být i podnětem pro zvýšení počtu hostujících profesorů, a naopak výjezdů našich profesorů. Výzvou je tedy internacionalizace školy v období post-covidovém.

Nemalou – ale pevně věřím, že splnitelnou – výzvou je otevřená personální politika omezující nezdravý „inbreeding“ a umožňující vše výše uvedené. Bez vnějších podnětů nelze školu patřičně rozvinout.

Co nového jste se během čtyř let ve vrcholné funkci naučil?

Naučil jsem se jisté vnitřní trpělivosti i tomu, že někdy je třeba „sehrát cholerické scénky“ a bouchnout do stolu (nebo dveřmi), což zas nebylo tak těžké, neb do flegmatika mám hodně daleko. Nicméně i po 4 letech jsem přesvědčen, že „divadlo“ nemá ten efekt jako férovost, upřímnost a přímost.

A co nového jste se o sobě dozvěděl? Změnilo vás nějak rektorské období?

Rektorské období mne jistě poznamenalo na mém fyzickém zdravotním stavu, těch stresů a nevhodné životosprávy nebylo přeci jen málo. Fyzická kondice se trochu zhoršila, ale prohloubilo se mé prožívání vzácných chvílí odpočinku a relaxace. Dozvěděl jsem se o sobě leccos, všelijaké „drby“ se mi donesly (s dvěma píky – před čtyřmi lety po vyhraných volbách a nyní znovu po prohraných volbách). Nemyslím si, že by mne to období nějak významně poznamenalo ve smyslu duševním či duchovním. Ve své podstatě jsem spíš stále stejný. Snad jen můj velmi střídmý vztah k alkoholu se stal ještě střízlivějším, byť úplným abstinentem stále nejsem. Míra mého idealismu možná trochu klesla, i když jsem stále přesvědčen, že „nakonec to dobře dopadne“, a i když to dobře nevypadá, tak ještě není konec.

Účastí v říjnových volbách jste dal najevo, že byste v pozici rektora rád pokračoval, leč akademický senát vybral jiného kandidáta. Už jste neúspěch vstřebal? A jaký je váš recept na přijetí neúspěchu?

Neúspěch je, ať se nám to líbí nebo nelíbí, součástí života každého z nás. Někdo je možná více skrývá, ale nevěřím, že je člověk (aspoň od jistého věku), který by během života nezažil neúspěch. Málo děti trénujeme na neúspěchy a na umění se s nimi vyrovnat, ba ještě lépe je brát jako příležitost k růstu. Bezprostředně neúspěch bolí, ale jde o to, zda bolest bereme jako signál k léčbě či zda si v té bolesti začneme libovat. Nemyslím si, že je špatně dát bolesti určitý průchod, vlastně to může být začátek potřebné následné terapie. Je dobré mít někoho v blízkosti, kdo vás povzbudí, kdo vám připomene „hlavu vzhůru“. Nakonec si dovolím citát Winstona Churchilla „Úspěch je chůze od neúspěchu k neúspěchu bez ztráty nadšení.“ a Johna F. Kennedyho „Ti, kteří se odváží neúspěchu, mohou dosáhnout velkých věcí.“

Z rozhovoru s nastávajícím rektorem pro SPIN vím, že Vám nabídl pozici prorektora pro zahraniční vztahy, již jste už v před-rektorském období vykonával. Přijmete?

Přijmu. A k tomu zase jeden citát „Budoucnost je plna výzev a nadějí.“ (Nathaniel Hawthorne)

A co působení ve vědecké a pedagogické činnosti? Vrátíte se na Ústav fyzikální chemie? Budete mít ještě vědecké ambice?

Otázkou je, co se skrývá pod pojmem ambice. S prominutím „kecat“ do vědy svým mladším kolegům jsem nikdy nepřestal a jsem rád, že jsem trochou znalostí a zkušeností přispěl k pár publikacím i během posledních 4 let a dovedl několik doktorandek a doktorandů k obhajobám disertací. Rád budu pomáhat i nadále. Úplně odborně „zblbnout“ nechci, i když vím, že moji bývalí studenti a studentky mne již dávno svým výkonem předčí. Kontakt se studenty mne baví a naplňuje, takže mám zájem nadále učit a snad i některé věci měnit z pozice garanta jednoho magisterského a jednoho doktorského programu. Snad není příliš pyšnou ambicí být užitečný ústavu 403, fakultě i škole.

Je něco, co byste chtěl vzkázat studentům a zaměstnancům?

Znovu se vrátím k heslu „Hlavy vzhůru, ne ruce“. Hledejme cesty, jak se posouvat kupředu, nevzdávejme se kvůli únavným (stále se opakujícím) prkotinám, zkusme neházet druhým klacky pod nohy a mějme úsměv pro každý den. Jsme lidi, máme svoje chyby, ale s dobrou myslí a vstřícností k druhým dokážeme úžasné věci, chcete-li i zázraky. Mějme ideály, ke kterým se vztahujeme, ale buďme realisti. S nohama na zemi můžeme mít hlavy v oblacích, když budeme stát vzpřímeně. Záleží na každém z nás, jak bude vypadat budoucnost (nejen naší školy).

A protože jsme v závěru doby adventní a s oblibou používám pár slov na konci latinsky, tak si to neodpustím ani teď. „Gloria in excelsis Deo et in terra pax hominibus bonae voluntatis.“

[urlnadstranka] => [iduzel] => 74596 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/hledejme-cesty-jak-se-posouvat-kupredu-a-nevzdavejme-se [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [72518] => stdClass Object ( [nazev] => Profesor Bouzek získal čestné uznání předsedy GAČR [seo_title] => Profesor Bouzek získal čestné uznání předsedy GAČR [seo_desc] => [autor] => Michal Janovský [autor_email] => janovski@vscht.cz [perex] =>

„Dovolte mi, abych Vám poblahopřál k vynikajícím vědeckým výsledkům.“ Těmito slovy začíná nedávný dopis předsedy Grantové agentury ČR, který oznamuje profesorovi Karlovi Bouzkovi z VŠCHT Praha udělení čestného uznání za excelentní výstupy projektu Elektrochemie rozhraní Pt – oxokysleliny fosforu jako klíč k pochopení výkonnosti vysokoteplotních palivových článků s protonově vodivou membránou. Stejným oceněním se může pochlubit jen deset projektů financovaných GA ČR ročně.

„Chtěli jsme hlouběji porozumět komplexnímu problému redukčně-oxidačních procesů oxokyselin fosforu na povrchu platiny za podmínek odpovídajících provozním podmínkám vysokoteplotního palivového článku s protonově vodivou polymerní membránou, a pomoci tak optimalizaci jeho použití,“ říká v krátkém rozhovor profesor Bouzek.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~804sSs1RcMovrUrNBgA.jpg [ogobrazek] => 0002~~804sSs1RcMovrUrNVtBVKC8GAA.jpg [pozadi] => [obsah] =>

S kým jste na projektu spolupracovali?

Šlo o dvoustranný projekt s partnery z Německa – Helmholtzovým centrem v Berlíně, které mj. provozuje synchrotron BESSY, a Technickou univerzitou v Bayreuthu s expertizou v oblasti spektroskopických metod pro charakterizaci elektrochemických technologií za provozu zařízení, tzv. in operando. V posledních přibližně deseti letech byl směr vývoje vysokoteplotních palivových článků typu PEM trošku upozaďován kvůli větším nárokům na drahé kovy v důsledku jejich degradace při provozu. Nyní ale dochází k jejich určité renesanci. To je primárně dáno pracovní teplotou, která u tohoto typu článků dosahuje typicky 160 až 180 stupňů Celsia, což oproti standardním nízkoteplotním článkům výrazně usnadňuje řešení tepelného managementu, tedy odvodu generovaného tepla ze systému. Proto narůstá rovněž zájem pochopit interakci katalyzátoru s použitým elektrolytem a pomocí toho vysokoteplotní PEM technologii přiblížit vzhledem k nárokům na drahé kovy a životnosti té nízkoteplotní.

Čelili jste nějakým zásadním problémům?

Na řešení jsme měli tři roky, a po prvním roce začal COVID. Po prvním roce projektu jsme měli připravené metodiky měření, experimentální palivové články, připravovali jsme detailní plány experimentů a najednou se všechno zavřelo. Takže až poslední půl rok (2022 – pozn. red.) jsme mohli začít opravdu měřit. Přesto jsme získali výsledky, které jsou evidentně zajímavé, protože je k uveřejnění přijaly celkem prestižní časopisy. V této souvislosti bych rád vyzdvihl velké nasazení kolegů z naší skupiny na čele s Tomášem Bystroněm a Martinem Prokopem.

**Které časopisy vaše výstupy publikovaly? **Nejhodnotnější je asi publikace v ACS Catalysis. Navzdory tomu mě opravdu mrzí, že jsme ztratili rok a půl času čekáním na zpřístupnění infrastruktury. Mohli jsme být v projektu úplně někde jinde. Nyní jsme podali přihlášku navazujícího projektu a uvidíme, zda budeme v tématu moc pokračovat.

Jak si vysvětlujete, že jste získali ocenění, i když jste na něm dlouhou dobu nemohli pracovat?

To považuji za velmi zajímavé, nicméně výsledky asi byly dostatečné (usmívá se).

Na co zásadního jste tedy přišli, že se výsledek pozdával i editorům ACS Catalysis?

Vysokoteplotní článek pracuje při nějakých 180 stupních Celsia, takže klasické polymerní elektrolyty pro nízkoteplotní články nejde použít, protože je omezena jejich stabilita a iontová vodivost, a tedy funkční vlastnost. Z tohoto důvodu je v současnosti jako elektrolyt využíván polymerní nosič sycený kyselinou fosforečnou. Ta ale vedle nezbytné iontové vodivosti představuje při daných teplotách zajímavé médium i z dalších ohledů, ať už tím, jak je agresivní vůči kovům, nebo z pohledu chemie centrálního atomu fosforu, který je schopen měnit oxidační stavy od – 3 do + 5. Každý jeho stav jinak interaguje s katalyzátorem, nejčastěji platinou, a některé jeho oxoanionty navíc s teplotou mohou měnit konfiguraci molekuly, která má pak zase jinou interakci. Z klasických elektrochemických měření, která jsme dělali předtím, vyplynuly nějaké potenciální interakce elektrolytu s katalyzátorem; nyní jsme v reálném provozu identifikovali, co se skutečně děje na straně katody a anody tohoto systému. Identifikovali jsme též druhy interakcí s katalyzátorem za různých podmínek. Díky našim zjištěním je možné se do jisté míry vyhnout stresovým podmínkám, které by vedly k rychlejší degradaci nebo ztrátě výkonu palivového článku.

Myslíte si, že renesance vysokoteplotních článků propukne naplno?

Nevím, ale jde dnes o zajímavé téma. U nízkoteplotních článků už se myslelo, že je vše vyřešeno a připraveno pro komerční bázi. Jenže zejména v oblasti mobility, jako jsou automobily různých velikostí, nebo například letadla, produkují palivové články vedle žádoucí elektrické energie ve stovkách kilowattů paralelně ekvivalentní množství tepelné energie. A když tepelnou energii produkujete o potenciálu 50, 60 stupňů Celsia, tak v horkém počasí chladič, odvádějící stovky kilowatt při rozdílu teplot 20, 30 stupňů, musí být enormně velký. V okamžiku, kdy pracujete při 180 stupních Celsia, nebo výš, vystačíte si s kompaktním malým zařízením, protože gradienty teploty jako hnací síla výměny tepla s okolím je o 100 stupňů vyšší. Řada automobilek se nyní snaží vyřešit, jak se dostat k vyšším teplotám, aby si usnadnily konstrukci tepelného managementu celé hnací jednotky.

Zmínil jste, že jste chtěli mít z projektů více výstupů. Co jste kvůli pandemii nestihli?

Především jsme se chtěli posunout k alternativám katalyzátoru, které by snížily nároky na spotřebu platinových kovů při výrobě.

Před pár dny měla vaše výzkumná skupina kick-off mítink k dalšímu evropskému projektu v rámci programu M-ERA.Net. Oč jde?

ERA.Net se obecně zaměřuje na mezinárodní výzkumné projekty menšího rozsahu, typicky se účastní instituce z tří až čtyř zemí. Poslední dva roky se priority programu zaměřily mimo jiné na čistou energetiku a vodíkové technologie. V roce 2022 jsme získali financování na využití technik průmyslového tisku pro vysokokapacitní produkci palivových článků se strukturovanými vlastnostmi. V tomto projektu máme zatím hezké výsledky. Příjemně povzbuzeni jsme tedy podali – úspěšně – další žádost, tentokrát na téma elektrolýzy vody jako zdroje tzv. zeleného vodíku. Projekt koordinuje německá Hochschule Mittweida, dalšími partnery jsou Fraunhoferův institut v Dražďanech, Technická univerzita v Temešváru a také česká společnost LEANCAT. Cílíme primárně na anodu jako nejnáročnější část systému elektrolýzy vody. Kolegům ve Fraunhoferově institutu se podařilo vyvinout nový přístup k výrobě základní komponenty anody v tomto procesu, jmenovitě takzvané porézní transportní vrstvě, na bázi titanu. Ta vede ke značné úspoře materiálu, ale zároveň otevírá nové cesty k efektivnějšímu využití katalyzátoru na bázi iridia. A sem směřuje naše primární aktivita. Navrhnout takové postupy výroby, které sníží nároky technologie na drahé kovy při zachování jejich základních výhod. Kolegové v Temešváru se pak věnují problematice recyklace iridia a titanu tak, aby mohly být s minimálními ztrátami po skončení životnosti zařízení využity bez ztrát v nových jednotkách.

◳ Výzkum elektrochemie rozhraní Pt – oxokysleliny fosforu (jpg) → (originál)

[urlnadstranka] => [iduzel] => 72518 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/bouzek-uznani-gacr [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [73875] => stdClass Object ( [nazev] => K životnímu prostředí se vyjadřuje každý. Málokdo má ovšem příslušné kompetence [seo_title] => K životnímu prostředí se vyjadřuje každý. Málokdo má ovšem příslušné kompetence [seo_desc] => [autor] => Michal Janovský [autor_email] => janovski@vscht.cz [perex] =>

Fakulta technologie ochrany prostředí sice aktuálně slaví 70 let existence, ale myšlenky děkana Pavla Jeníčka směřují spíše do budoucnosti. Společnost bude potřebovat stále více odborníků na vodu, energie, udržitelnost, klimatickou změnu atd., fakulta přitom bojuje se stagnujícím počtem uchazečů i studentů. Lepší propagace, prostor pro mladé učitele, interaktivní výuka a úprava společného základu. Tak zní recept na úspěšnou budoucnost FTOP. „Přece nemůžeme učit 70 let stejný základ. Vývoj jde úplně jiným směrem,“ říká mimo jiné profesor Jeníček.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~CyjKT9NTCEgsS81R8ErNO7z2SG9qtoKuQlp-Sb6CV37e4YVHFyoEFGUeXZidmQcA.jpg [ogobrazek] => [pozadi] => [obsah] =>

Jak bude vaše fakulta slavit velké výročí?

Hlavní událostí bude slavnostní zasedání vědecké rady FTOP, které se uskuteční 18. září (rozhovor vznikl na konci srpna – pozn. red.) v Ballingově sále Národní technické knihovny. Potkáme se tam s našimi významnými absolventy a představiteli veřejného života. Účast přislíbila mj. předsedkyně Akademie věd ČR Eva Zažímalová a celá řada dalších osobností. V rámci programu nejen připomeneme historii fakulty, ale ukážeme také naši vizi pro nadcházející desetiletí. Další akce připomínající naše výročí budou také probíhat na jednotlivých ústavech fakulty.

Jsme jedna z mála fakult, která se záležitostmi životního prostředí zabývá celých 70 let. Což je unikátní i v evropském akademickém prostředí. A zabývat se jimi budeme přirozeně i v budoucnu – vývoj v této oblasti akceleruje a posouváme se dál k cirkulární ekonomice, udržitelnosti, uhlíkové stopě a celé řadě dalších oblastí, pro něž je potřeba vychovávat kompetentní odborníky. Jedná se o oblasti, k nimž se dnes vyjadřují a kterým zdánlivě rozumí všichni. Bohužel, jen málokdo má příslušné kompetence.

V aktuálním akademickém roce se budou moci poprvé hlásit uchazeči na nově akreditovaný bakalářský program Omezování klimatické změny. Jaké kompetence jim předáte?

Cílem není teoreticky popisovat klimatické změny. Cílem je výuka zaměřená primárně na inovace v technologiích, bez nichž se společnost neobejde, chceme-li efektivně reagovat na klimatickou změnu. Konkrétně jde o technologie na ochranu životního prostředí, technologie v oblasti energetiky a paliv, technologie vedoucí k racionálnějšímu hospodaření s vodou, ke snižování emisí skleníkových plynů. Klimatická změna je pro lidstvo ohromnou výzvou. Abychom s ní mohli něco dělat, musí být modely, na jejichž základech se jako společnost rozhodujeme, založeny na kvalitních a relevantních datech ze sofistikovaných měření. A pracovat s nimi musí lidé, kteří budou skutečně rozumět fungování technologií a cílům inovací. Pevně doufám, že se nám bude dařit oslovovat environmentálně zaměřené středoškoláky, kteří cítí, že je důležité se omezování klimatické změny profesionálně věnovat. Jako děkan vnímám, že máme rezervy v popularizaci naší pestré činnosti zaměřené na řešení aktuálních environmentálních a energetických výzev.

Co považujete za zásadní historické milníky ve vývoji fakulty?

Fakulta byla oficiálně založena v roce 1953, ale její počátky sahají hlouběji do minulosti. Našim významným pracovníkům a spolupracovníkům udělujeme medaili Ferdinanda Schulze, což byl zakladatel oborů souvisejících s palivy a vodou, na něž dodnes navazujeme. V roce 1920, po svém jmenování profesorem, založil Ústav pro technologii paliv, svítiv a vody na nově vzniklé Vysoké škole chemicko-technologického inženýrství (VŠCHTI), která byla jednou ze sedmi fakult sdružených v rámci nově ustaveného Českého vysokého učení technického. Na tuto základní koncepci pak přímo navázala v roce 1953 Fakulta technologie paliv a vody. Na fakultě postupně vznikly čtyři katedry: Katedra technologie ropy a petrochemie, Katedra koksárenství a plynárenství, Katedra tepelné techniky a Katedra technologie vody.

Pod původním názvem fakulta existovala až do roku 1991, kdy se transformovala ve Fakultu technologie ochrany prostředí.

V přelomové etapě se podle mého názoru nachází fakulta i dnes, kdy si společnost stále silněji uvědomuje klíčový význam zdravého životního prostředí a dlouhodobě udržitelných zdrojů energie a technologií. A protože tento vývoj je velmi dynamický, musíme na něj umět reagovat, aby i nadále naši absolventi měli právě v těchto oblastech špičkové kompetence.

Jak vnímáte současnou pozici FTOP v rámci univerzity?

Myslím, že pořád trošku bojujeme o pozici. Jsme považováni za nejmenší fakultu a nějakou mladší sestru, kterou je potřeba pořád někam posouvat. Což mě netěší. Uměl bych si představit větší samostatnost a roli v rámci školy.

Můžete být konkrétnější?

Dlouhodobě například probíhá diskuze o profilu absolventa. Má se za to, že musí být primárně chemický inženýr nebo technolog, schopný pracovat kdekoli v chemickém průmyslu. Nesouhlasím s tím, zvlášť v dnešní době. Absolventem naší fakulty by měl být environmentální inženýr. Samozřejmě s velice dobrými chemickými základy. Zároveň dodám, že chemický technolog či inženýr by měl dnes mít silné environmentální základy. Bohužel, zatím se nám nedaří náš pohled v rámci školy prosadit.

Co s tím?

Nevidím zatím způsob, jak zařídit, aby měla každá fakulta rozdílný studijní základ. Cestou by tedy mohl být větší podíl environmentálně zaměřených předmětů na současném společném základu (předměty, jež musí splnit všichni studenti bez ohledu na studijní program a příslušnost k fakultě – pozn. red.). Nedávno se o něm znovu diskutovalo na úrovni vedení školy. Jenže se nám opět nedostalo sluchu. Ale nevzdáváme se. Budeme prostě muset vyvinout daleko větší úsilí, abychom silnými argumenty přesvědčili kolegy z ostatních fakult, že se po dnešních absolventech žádají kompetence nejen chemicko-technologického rázu, ale jsou ceněny i znalosti a dovednosti z oblasti technologií ochrany životní prostředí, cirkulární ekonomiky, udržitelnosti, surovinové bezpečnosti, vlivu změn klimatu na technologie atd.

Z marketingového pohledu vnímám společný základ jako omezující. Rozumím základní myšlence, nerozumím však jeho objemu. Častým důsledkem je, že se student věnuje meritu programu, na nějž se přihlásil, v lepším případě ve 4. semestru, a to často okrajově. Myslím, že přicházíme o řadu potenciálních uchazečů, jakož i těch, kteří ztratí motivaci během náročného prvního ročníku.

Souhlasím. Když už jsme začali rozhovor historií – podíváte-li se na předměty společného základu před 70 lety, nedošlo k zásadní změně. Náplň předmětů se samozřejmě vyvíjí, řada z nich je opravdu důležitá pro kvalitního absolventa VŠCHT, ale přece nemůžeme učit 70 let stejný základ. Vývoj jde úplně jiným směrem.

Vaše fakulta dlouhodobě bojuje se stagnujícím počtem uchazečů i studentů. Kde vidíte příčiny?

Obor s životním prostředím v názvu má dnes téměř každá univerzita. VŠCHT je považována primárně za chemickou školu, takže spousta lidí se zájmem o životní prostředí jde zkrátka jinam, protože si téma s naší školou nespojí. Další věc je, že jsme považováni za hodně náročnou školu, kterou není úplně jednoduché zvládnout. Což je navíc pravda, ale v praxi to pak přináší studentům spoustu výhod a příležitostí, včetně vynikajícího uplatnění v zahraničí. Studenti hledající cestu nejmenšího odporu jdou ale raději někam, kde není tolik matiky a chemie. Viz Fakulta životního prostředí ČZU, kde nouzi o studenty rozhodně nemají. Pravděpodobnost, že tam přijatý student absolvuje, je několikanásobně vyšší než u nás. Přitom o naše absolventy je obrovský zájem z praxe, každou chvíli mi někdo volá, zda mu mohu doporučit našeho absolventa. A já jen krčím rameny. Bohužel představa, že trh nám nějak pomůže, tady nefunguje. Když někdo nesežene absolventa od nás, vezme si ho z jiné fakulty a během dvou tří let ho potřebné věci naučí v praxi.

Negativní vnější vlivy bychom měli pohromadě. Co byste měli dělat lépe uvnitř fakulty?

Rezervy máme samozřejmě v řadě věcí. Výrazně jsme zintenzivnili naše propagační aktivity, ale prostor pro zlepšení tam určitě ještě vidím. Ve srovnání s výukou na zahraničních univerzitách u nás pořád velká část výuky probíhá ve formě přednášek s víceméně pasivní účastí studentů. Máme nejvyšší čas udělat výuku více interaktivní a proměnit kontaktní čas s pedagogem do formy diskuzí o konkrétních problémech. Jde o velký úkol jak pro nás pedagogy, tak studenty, neboť i oni budou muset změnit svůj přístup.

Jak chcete změny v předmětech vyučovaných pedagogy z vaší fakulty dosáhnout?

Velkou roli vidím u garantů studijních programů. Jejich činnost by neměla sestávat

z formálních procedur a nahrazování zastaralých předmětů jinými. Garanti by se měli zajímat o to, kdo a jak předměty učí, a dávat dostatek prostoru mladým s inspirativními zahraničními zkušenostmi. Kdo moderní přístupy zažil na vlastní kůži, velmi přirozeně je pak aplikuje ve vlastní pedagogické praxi. Na FTOP tenhle přístup maximálně podporujeme, ale než se změna projeví, nějaký čas to potrvá. Zároveň narážíme na skutečnost, že přimět člověka působícího v zahraničí, kde má mnohem lepší finanční podmínky, aby se vrátil, je hodně složité. Těžko koneckonců konkurujeme i českému soukromému sektoru.

Je studium na FTOP ve vyšších stupních studia něčím specifické?

Malé množství studentů je bráno spíše jako handicap, ale přináší s sebou i velké pozitivum – pedagogové se mohou studentům věnovat individuálně v daleko větší míře než na jiných univerzitách. Poměrně unikátní je také těsný kontakt našich akademiků s praxí. Řešíme spoustu aktuálních reálných problémů a studenti se na projektech přímo podílejí a vidí, že jejich studium má velký smysl a o jejich znalosti je zájem.

Ve funkci děkana jste přes rok a půl. Co byste v budoucnu rád prosadil?

Chci pokračovat v modernizaci fakulty a optimalizaci její struktury. Aktuálně připravujeme sloučení dvou ústavů zaměřených na paliva do jednoho. Slibujeme si od toho větší efektivitu a získáme prostor pro nové výzkumné směry. Velkým cílem je též lepší propagace fakulty a navýšení počtu studentů, což je ovšem úkol přesahující funkční období děkana. Třetí věc už jsem zmínil před chvílí – rád bych maximálně pomohl k personálnímu oživení na fakultě a zajistil prostor pro mladší generaci.

Jak bude vypadat výuka a výzkum na FTOP v roce 2093?

Zajímavá otázka! Mimochodem rád bych znal představy zakladatelů fakulty o jejím fungování v roce 2023. :-) Dalších 70 let, to je opravdu daleká budoucnost, takže se omezím jen na přání v oblasti, kterou považuji za zásadní. Věřím, že se bude daleko lépe hospodařit s časem pedagogů, výzkumníků i studentů. Opravdu špičkoví pedagogové a vědci by měli být v budoucnu zbaveni administrativních a formálních povinností a mít možnost věnovat se intenzivně a efektivně studentům nebo bádání. Kvalifikace špičkových akademiků je ohromná hodnota a měli bychom ji využívat daleko lepším způsobem než dnes.

[urlnadstranka] => [iduzel] => 73875 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/jenicek-k-zivotnimu-prostredi-se-vyjadruje-kazdy [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [73847] => stdClass Object ( [nazev] => Keramika nejsou jen umyvadla a talíře [seo_title] => Keramika nejsou jen umyvadla a talíře [seo_desc] => [autor] => Petra Karnetová [autor_email] => houserop@vscht.cz [perex] =>

[ikona] => [obrazek] => 0001~~C84_2pGo4HF05uG1SYk5-WWHFyroKqTll-QrhOTnHl54dKGCU2JOZnL24b0A.jpg [ogobrazek] => [pozadi] => [obsah] =>

Před nedávnem jste se vrátila ze stipendijního pobytu v USA, o jaké stipendium se jednalo?

Získala jsem Fulbright-Masarykovo stipendium, stipendium pro podporu excelentního výzkumu určené těm, kteří se nějakým způsobem věnují své komunitě, což v mém případě je má práce pro doktorandy i v akademickém senátu. A v rámci Evropské keramické společnosti se věnuji Young Ceramists Network, ve které se snažíme propojovat mladé vědce v mém oboru, což mně osobně činí velikou radost, vidím, jak se lidé poznávají, začínají různé spolupráce, a to jim zase dá možnost se dále rozvinout.

Když se ke mně dostal popis, komu je Fulbright-Masarykovo stipendium určené, tak jsem si říkala, že by to možná mohlo vyjít. V naší skupině jsme ale ve Spojených státech neměli žádné kontakty, tak jsem začala procházet publikace z mého a příbuzných oborů, a nakonec to dopadlo tak, že jsem jela na Penn State University studovat vlastnosti a degradaci feroelektrických tenkých vrstev.

Jak náročný administrativní proces bylo podání přihlášky pro toto stipendium?

Česká Fulbrightova komise dělá naprosto úžasné webináře a musím říct, že jsem nikdy nezažila takovou velkou míru podpory, navíc od někoho, od koho žádám o stipendium. Nebyl problém do komise zavolat a zeptat se na detaily ohledně projektové přihlášky. Administrativní proces byl pro mě náročnější až po získání stipendia, jelikož jsem při ohlášení výsledků byla zrovna na stáži v Itálii. Akorát jsem byla zasnoubená, ale s budoucím manželem jsme chtěli vyjet spolu, a tak svatba proběhla o něco dřív, než jsme původně plánovali. A pak samozřejmě bylo nutné zařídit všechny doklady a podklady pro víza, lékařské dokumenty, včetně testu na tuberkulózu. Minulé léto mi dalo opravdu zabrat.

Jaká je role a pozice doktoranda v USA?

Nechci generalizovat, protože si málokdy uvědomujeme, jak moc jsou Spojené státy různorodá země. Někdy máme tendenci nad nimi přemýšlet jako nad jednou homogenní zemí, přičemž mezi jednotlivými oblastmi jsou často velké kulturní rozdíly. A samozřejmě jsou také rozdíly i na jednotlivých pracovištích. Když se omezím na skupinu profesorky Susan Trolier-McKinstry na Penn State, tak to tam funguje velice odlišně. V prvé řadě je ta skupina opravdu velká, takže vedoucí skupiny má schůzky s každým, většinou jednou za 14 dní, a jde o opravdu intenzivní půlhodinovou schůzku. Musíte si donést prezentaci s novými výsledky. A těch musí být dost.

Když ukazuji výsledky svému školiteli Willimu Pabstovi v Praze, tak zaklepu na dveře a zeptám se „můžu ti ukázat data?“ a probereme měření i další postup a je to velmi spontánní. Na Penn State jsem musela přijít připravená, ukázat, co jsem naměřila, jak výsledky interpretuji a navrhnout jasný plán, co budu dělat dál. Pozice doktorandů je tam tedy v tomto smyslu jiná. V Česku také máme často do určité míry na starosti bakalářské a magisterské studenty, s čímž jsem se ve své skupině na Penn State ve stejné podobě nesetkala (ale z doslechu vím, že to někdy v jiných skupinách občas bývá podobně jako u nás).

Kde bere americký školitel čas na ty pravidelné schůzky s každým ze svého velkého týmu?

Důvodů bude několik. První z nich je čas, který je běžně obětován na úkor svého osobního volna. Druhou věcí je velice efektivní organizace. Já jsem věděla, že musím přijít včas, že mám přesně půl hodiny jednou za 14 dní a během toho potřebuji všechno probrat. Výsledky jsem mohla konzultovat častěji, ale tato půlhodina byla klíčová. U nás je školitel více kolega, tam je více manažer. Takže to, co by se mnou český školitel nejspíše ladil do detailu, na to by moje americká školitelka jen řekla, „tak to vyřeš, děkuji“.

Dá se žít v tak rychlém a efektivním tempu?

Dá i nedá. Někdy je to hodně vysilující, na druhou stranu si tu možná málo uvědomujeme, že i náš čas je investice a že by byla škoda ho proflákat. Tam jsem častěji musela jít mimo svou komfortní zónu, naučit se sama rychle něco úplně nového, což stálo čas i úsilí, ale zase jsem zjistila, kde je můj limit. Výrazně vyšší samostatnost a ochota se učit nové věci je tam považována za úplný základ.

Oproti tomu u nás je z mé zkušenosti atmosféra i v náročném období relativně pohodová. Zvlášť v naší české skupině už od prvního dne cítím až rodinnou atmosféru. Panuje mezi námi příjemná nálada, sounáležitost a smysl pro humor, toho si velice vážím. V takovém prostředí je ale zase hodně důležitá vlastní vnitřní motivace.

Takže u nás je ten správný work–life balance, i když hořekujeme, že ne?

Řekla bych, že od toho nejsme tak daleko, jak bychom si mohli myslet. Pro mě osobně to tak rozhodně je. Samozřejmě u každého školitele je to trošku jinak, ale v mém případě můj školitel ví, že pracuji spolehlivě, že odvádím svoji práci, takže nemá potřebu nijak silně zasahovat do toho, jak trávím svůj pracovní čas. Takového druhu svobody si moc vážím.

Ne každý má ale tolik sebekázně.

Mně naprosto vyhovuje přístup, kdy mám hodně volnosti a mám nadřízeného, který mi věří a ví, že se na mě může spolehnout. Už na gymnáziu jsem byla celkem samostatná. Souběžně s gymnáziem jsem totiž díky kombinovanému studiu a individuálnímu studijnímu plánu studovala ještě střední oděvní průmyslovou školu. Na začátku kaž- dého pololetí jsem na gymplu dostala seznam testů, prací a povinností, které musím splnit z každého předmětu. Nemusela jsem chodit do hodin, ale vše jsem musela splnit. A aby mi příště umožnili individuální studijní plán, tak jsem potřebovala mít průměr do 2,0. Tak jsem se naučila dávat pozor, aby mi někde něco neuteklo, ať už omylem, nebo záměrně. Ale díky tomu jsem najednou získala strašně moc volnosti.

S volností jde ruku v ruce i samostatnost, je nějaký rozdíl mezi VŠCHT a Penn State?

Myslím, že ve Spojených státech jsou doktorandi samostatnější ve vědecké práci. Na druhou stranu jsou daleko méně samostatní, pokud to tak lze nazývat, z hlediska jiných věcí. Například u nás máme IGA projekty, takže jsme hned od prvního ročníku zvyklí psát projektové žádosti, včetně financí. V případě získání projektu ho musíme řídit, hlídáme čerpání, vyplácení odměn, nákupy materiálu, a pak sepisujeme závěrečnou zprávu. Na Penn State bylo financování především v rukou hlavy skupiny. Obecně bych ale řekla, že na VŠCHT jsme jako doktorandi o něco méně samostatní.

Kolik studijních povinností mají doktorandi na Penn State?

V studijním systému je jeden obrovský rozdíl. Na Penn State lze po ekvivalentu bakalářského studia jít rovnou na doktorát. Doktorandi musí splnit „magisterské povinnosti“, ale bez nutnosti dělat diplomku, a pak už se věnují výzkumu podobně jako naši doktorandi. Studijní povinnosti se tedy přímo nedají porovnat.

Ve výzkumu se pak klade důraz na excelenci. Příkladem mohou být skupinové schůze, kde jeden až dva kolegové prezentovali jejich práci a celá skupina měla za úkol pokládat otázky a dávat feedback, a to i v průběhu prezentace. Z mého pohledu to bylo někdy téměř až „brutální“ – nedovedu si to v našem prostředí představit. Ale je to cesta, jak výrazně zlepšit obsah a formu prezentací i práce samotné.

Na svého manžela jste kvůli náročné práci asi neměla moc času. Jak to zvládal a co tam dělal?

Můj manžel, a to beru jako moje obrovské štěstí, je programátor, a díky tomu může pracovat na dálku a do velké míry si může plánovat čas podle potřeby. Nejprve byl skeptický, ale jakmile jsme přijeli, tak si to tam oblíbil. Univerzitní město, ve kterém jsme bydleli, se jmenuje State College a nachází se uprostřed Pensylvánie. Krajina je tam trochu jako na Šumavě, kampus byl nádherný, přesně jako z filmů, všechno upravené, čisťoučké a před domy jsou krásné zahrádky. Přestože jsem měla o dost méně volného času, tak jsem ho s manželem trávila více oproti Praze, kde máme každý spoustu jiných aktivit. Kromě toho se tam hodně staral o mě i o dům, který jsme měli pronajatý, což mi neuvěřitelně pomohlo.

Jaký byl návrat zpátky?

Doma je doma, to musím zdůraznit. Mám to u nás moc ráda. Ale přijde mi, že se Češi strašně mračí. Před odjezdem jsem víckrát slyšela názor, že v Americe jsou lidé povrchnější, protože se každý zeptá, jak se máte, a vlastně to nic neznamená. Neznamená. Ale tato otázka je podobná slušnost jako pozdrav. Stejně tak je slušné odpovědět, že se mám dobře, i když to třeba není úplně pravda. V ten moment je člověk proti své vůli aspoň o trošku pozitivněji naladěný, než kdyby si rovnou začal stěžovat.

To je zase typické v české kultuře. I když se tady třeba v některých ohledech máme líp, tak se stejně budeme mračit, a to je škoda. Proto si myslím, že je skvělé mít zkušenost s každodenním životem v zahraničí, protože vypadnout z toho našeho zachmuřeného mindsetu je fajn a člověk získá nadhled. Já upřímně miluju občas říct, že všechno stojí za nic a bude už jenom hůř, ale všeho s mírou.

A návrat do práce?

Moc jsem se těšila do naší skupiny, protože mám skvělé kolegy a navíc je profesor Pabst opravdu nejlepší školitel, kterého si dokážu pro sebe představit. Líbí se mi, že se nám daří dosahovat výsledků, ale přesto u nás panuje relativní klid a zábava. Nikdy nechodím do práce se sevřeným žaludkem.

Pokud bych měla být kritická, tak mi teď trochu chybí „americká efektivita“ a nemohu si zvyknout na to, že od školitele slyším jen minimální kritiku. Konstruktivní (i když občas nepříjemný) feedback může člověka hodně posunout. Díky tomu jsem se také v Americe naučila za tři čtvrtě roku to, co bych se tady učila třeba pět let. Stýská se mi také po práci v mezinárodním týmu. S čím po návratu bojuji, je, jak si nastavit svůj vlastní work-life balance, protože na jednu stranu se mi líbí to, že můžu práci věnovat hodně času a opravdu se posunout. A na druhou stranu vím, že takhle nejde fungovat bez přestávky. Vím, že to není, aspoň v mém případě, udržitelné. Hledám tedy rovnováhu, jak nezlenivět, ale zároveň se nezbláznit.

Proč jste se rozhodla pro studium chemie?

Na gymplu jsem věděla, že chci studovat chemii, a na oděvní škole jsme měli nauku o materiálu a mně se strašně líbilo, jak drobnou změnou v procesu, třeba tím, jak je zakroucená nit nebo jak je utkaná látka, mohu ovlivnit celkové vlastnosti materiálu. Díky tomu, že jsem šla na obor Chemie a technologie materiálů, tak dodnes v určitém smyslu dělám to samé.

Jaké je téma Vašeho výzkumu?

Mám v principu tři hlavní témata. První téma je modelování optických, elektrických, mechanických či tepelných vlastností metamateriálů. Z toho se vytříbilo modelování předpovědi rozptylu světla pro transparentní keramiku. To je hodně teoretická práce, ve které se nám povedlo opravit a vylepšit již existující modely pro předpovídání, zjednodušeně řečeno, míry průhlednosti keramiky v závislosti na její mikrostruktuře.

Za druhé zkoumám piezoelektrickou keramiku na bázi KNN (KxNa1-xNbO3), což je bezolovnatá alternativa k dnes používaným materiálům obsahujícím olovo. Zajímají nás především souvislosti mezi složením, mikrostrukturou a vlastnostmi. V rámci tohoto tématu se nám povedlo navíc navázat skvělou spolupráci se skupinou Dr. Elisy Mercadelli z Itálie. A té třetí části, které bych neměla možnost se věnovat u nás, jsem se věnovala ve Spojených státech. Šlo opět o KNN, ale ne ve formě klasické keramiky, ale ve formě tenkých filmů. Navíc jsem se tam věnovala problematice stárnutí a degradaci.

Co to jsou metamateriály?

Obecně řečeno, jsou to materiály, jejichž vlastnosti jsou dány především mikrostrukturou a ne hlavně jejich složením. Původně byl název metamateriály uplatňován většinou pro optické metamateriály, tj. materiály se specifickými periodickými mikrostrukturami, které vedou k poměrně exotickým vlastnostem, jako je například negativní index lomu. Nicméně význam tohoto pojmu se časem rozrostl. Metamateriály mohou být různé druhy materiálů včetně keramiky.

V naší skupině na Ústavu skla a keramiky je dlouhá tradice výzkumu souvislostí mezi mikrostrukturou a vlastnostmi keramických materiálů, a tak toto téma perfektně zapadá do naší oblasti. Bohužel se mi několikrát stalo, že když jsem někomu řekla, že dělám doktorát v oblasti keramiky, tak si dotyčný představil v horším případě talíře, v lepším případě umyvadla – a tázal se, proč z toho vůbec dělám doktorát?

Proč tedy děláte doktorát z keramiky?

I v oblasti tradiční keramiky existuje stále velké množství zajímavých výzkumných témat, tak si lidé často neuvědomí, co vše je keramika, a kvůli tomu keramika možná nevypadá úplně atraktivně.

Pokud se budu držet toho, s čím pracujeme, tak bych uvedla transparentní keramiku, která se používá například v laserech nebo pro neprůstřelná okna či špičky infračerveně naváděných raket. KNN, o kterém jsem už mluvila, je zase příkladem piezoelektrického materiálu, což jsou materiály, které jsou schopné převádět mezi elektrickou a mechanickou energií. V praxi to znamená, že když na takový materiál působíme mechanickým napětím, tak jsme schopni detekovat elektrický náboj a stejně tak opačně, pokud na materiál působíme elektrickým napětím, tak ho můžeme na velice malé škále mírně deformovat.

Zde si představuji nepřeberné množství aplikací.

Aplikací je skutečně mnoho. Jednou z nich je ultrazvuk, se kterým se můžeme setkat u lékaře. Jednak je třeba vytvořit ultrazvukové vlny, ty se v ultrazvukové sondě docílí „rozkmitáním“ piezoelektrického materiálu elektrickým napětím tak, že je A odražené ultrazvukové vlny je nutné opět snímat, k čemuž se opět může využít piezoelektrický prvek. Na podobném principu fungují třeba také sonary nebo i senzory, které v autech používáme při parkování.

Piezoelektrické tenké filmy se pak dají například využít v takzvaných mikroelektromechanických systémech (MEMS), což jsou mikroskopická zařízení, která kombinují elektrické i pohybové prvky. Jednou z názorných aplikací jsou inkoustové tiskárny, kde MEMS řídí, kolik inkoustu se dostane na papír, přičemž v případě vysoce kvalitního tisku je třeba velmi vysoká přesnost, rychlost a zároveň malý rozměr takové součástky. Jsou tu také aplikace jako tzv. energy harvestery (sběrače energie), které jsou schopné sbírat malé množství elektrické energie z vibrací a mnoho dalších.

Nevýhodou současných většinově používaných materiálů jsou sloučeniny obsahující olovo. To je problematické nejen při výrobě, ale i při nakládání s odpadem. KNN oproti tomu není toxické, a dokonce je i biokompatibilní. Problémem je ale reprodukovatelnost při přípravě, nedostatečně dobré vlastnosti a jejich degradace. Z mé zkušenosti navíc chování tohoto materiálu v určitém ohledu překvapilo každého, s kým jsem na něm zatím spolupracovala. Ale zase je to výzva.

Teď už keramika zní mnohem atraktivněji.

Děkuji. Snad to pomůže ke zvýšení atraktivity keramiky i mezi studenty (smích). Máme na téma KNN nově několik míst pro bakalářské i magisterské práce, takže kdyby to někoho ze studentů, bez ohledu na ročník, zaujalo, tak se jich ráda ujmu.

Vás ale znají především doktorandi díky elektronickému rozcestníku doktoranda, představíte jej?

Elektronický rozcestník doktoranda vznikl už okolo roku 2017 jako iniciativa doktorandů vytvořit portál, na němž bude možné najít všechny důležité informace ohledně doktorského studia, a to nejen ve formě výnosů a směrnic. Já jsem se do projektu dostala až po několika letech v roce 2020. Časem vznikly informační schůzky po zájemce i pro nové doktorandy. Z intranetu se rozcestník později přenesl na veřejný web phd.vscht.cz, byla vytvořena plnohodnotná verze v angličtině a od letoška fungujeme čistě pod záštitou Oddělení pro výzkum a transfer technologií, kde jsme navázali velice příjemnou spolupráci s Mili Losmanovou, která je na pozici Ph.D. Support. Na tomto projektu je unikátní, že na něm stále pracují především doktorandi, tedy členové komunity, pro kterou byl vytvořen. Jejich práce si moc cením, a přestože jsem s projektem poslední dobou hlavně spojovaná já, tak v něm daleko větší množství práce dělají mí kolegové. Jako příklad bych chtěla vyzdvihnout úsilí našeho kolegy Jakuba Staśe, který v současné době předělává naše webové stránky.

A co dál, když jste zažila Itálii, USA? Zvládnete to jenom v Česku?

Teď hlavně musím dodělat doktorát, doufám, že do konce roku zvládnu odevzdat práci. Ráda bych pak zůstala v akademické sféře, i když jsem o tom po americké zkušenosti přesvědčená o něco méně. Vždycky jsem si myslela, že akademická sféra je přesně pro mě, ale po této zkušenosti jsem se otevřela tomu, že možná existují i jiné cesty. Ale záleží samozřejmě také na příležitostech. Nemám teď v plánu se odstěhovat z Česka, mimo jiné proto že jedna z podmínek Fulbright-Masarykova stipendia je, že dva roky po dokončení člověk musí žít v Česku. Ale to mi vůbec nevadí, protože nastal čas být zase doma a ráda bych u nás využila, co jsem se v zahraničí naučila.

Později v budoucnu by se mi líbilo pokračovat v nějaké mezinárodní spolupráci, třeba s italskou skupinou, kterou jsem navštívila na jaře 2022 anebo navázat nějakou novou s některým z mých kolegů či kolegyň, které jsem poznala díky Young Ceramists Network. Ve vzdálenější budoucnosti nevylučuji další zahraniční pobyt, ale nedovedu si představit, že bych se z Česka odstěhovala na neurčito.

Fulbrightova stipendia podporují dlouhodobé pobyty českých doktorandů, vědců a vysokoškolských pedagogů v USA, aby tam přednášeli nebo prováděli výzkum v jakémkoli oboru s výjimkou klinické medicíny. Fulbright-Masarykův program je určen vědeckým pracovníkům, kteří jsou nejenom vynikajícími odborníky ve své vědecké oblasti, ale současně jsou aktivní v občanském nebo veřejném životě svých institucí nebo komunit, stejně jako T. G. Masaryk. Základními předpoklady u všech stipendií jsou české občanství a velmi dobrá znalost angličtiny. Termín odevzdání přihlášek je 1. listopadu.

Více informací na www.fulbright.cz

[urlnadstranka] => [iduzel] => 73847 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/hribalova-keramika-nejsou-jen-umyvadla-a-talire [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [73404] => stdClass Object ( [nazev] => VŠCHT Praha se podílí na NCK pro 3D tisk [seo_title] => VŠCHT Praha se podílí na NCK pro 3D tisk [seo_desc] => [autor] => [autor_email] => [perex] =>

VŠCHT Praha se nově podílí na činnosti sedmi Národních center kompetence (NCK), jejichž cílem je podpora aplikovaného výzkumu, experimentálního vývoje a inovací. Jedním z nich je NCK pro průmyslový tisk se dvěma hlavními směry výzkumu: Vývoj inovativních 3D tiskových filamentů pro využití v průmyslu a Materiálová udržitelnost aditivní výroby. „Důležité je, že ty požadavky vzešly od průmyslových partnerů. Není to tak, že jsme si tady něco vymysleli, vyrobili a zkoušíme, kde by to šlo použít“ říká Drahomír Čadek z Ústavu polymerů VŠCHT Praha.

[ikona] => jednota [obrazek] => 0001~~M3bRLckszgYA.jpg [ogobrazek] => [pozadi] => [obsah] =>

Co pro vás účast v národním centru kompetence (NCK) znamená?

Naše NCK je centrum pro průmyslový 3D tisk. Podotknu, že u nás na VŠCHT Praha máme týmů zabývajících se 3D tiskem více. Ten náš je přímo napojený na průmysl, proto máme v NCK partnery typu Škoda Auto. Ale samozřejmě i firmu Průša Polymers, která vyrábí 3D tiskárny a kde mimochodem pracuje mnoho našich absolventů. Účastní se i mnoho škol a vědeckých institucí. Dohromady je nás skoro 30 partnerů.

My navazujeme na spolupráci právě s firmou Průša Polymers, se kterými jsme dříve řešili grant od Technologické agentury. Ten se týkal vývoje nových tiskových strun se zlepšenými vlastnostmi. Zabývali jsme se tam tepelnou a elektrickou vodivostí a snažili jsme se měřit změnu barvy tiskového materiálu. Takže přes tuto spolupráci jsme se dostali i do národního centra kompetence.

Tisková struna, to je předpokládám náplň do 3D tiskáren, ze které jsou pak vytisknuté výrobky.

Ano, ale rovnou řeknu, že to NCK není jen o tiskových strunách. Pokrývá i takové věci, jako je 3D tisk betonu – tím se mimochodem zabývají naši sousedi z Kloknerova ústavu, kteří jsou v NCK také. Nejsou to jen plasty, které se týkají nás a které jsou lidem, co se potkali s 3D tiskem asi nejbližší. Lidé se nejspíše potkají s 3D tiskem typu FFF (Fused Filament Fabrication), kdy 3D tiskárny, které dnes už může mít kdokoli doma, převádí strunu na cívce pomocí vrstvení na vytištěný objekt.

S takovým 3D tiskem se dnes jde setkat na různých kroužcích a vzdělávacích akcích. Co si ale mám představit pod průmyslovým 3D tiskem?

Jedním ze směrů aplikace 3D tisku v průmyslu, kam směřuje i ten 1 balíček na kterém se v rámci NKT podílíme, je zajištění proti výpadku logistických řetězců. Ta myšlenka je taková, že primární zdroj nějakého komponentu je výroba klasickým vstřikováním v nějaké továrně, která tyto díly dodává zpracovateli komponentů. Ale pokud zpracovateli zrovna takovýto díl dojde, tak, než aby zastavoval výrobu, tak si na jejich 3D tiskárně vyrobím náhradu. Ta bude možná o něco dražší, ale bude co do vlastností plně srovnatelná s běžnými sériově vyráběnými komponentami a můžu ji mít rychle. Samozřejmě se jedná jen o krizové řešení, dále by se používali vstřikované díly. Na takovéto díly ani nejsou potřeba nějak zásadně velké tiskárny. Naopak právě třeba pro ten beton, tam jde o mnohem větší stroje. Dále se v rámci NCK počítá i s automatizací, což už ale není naše doména. My jsme odborníci na tiskové materiály.

Takže ten první balíček jsou náplně do 3D tiskáren?

Ano, jmenuje se to přímo Vývoj inovativních 3D tiskových filamentů pro využití v průmyslu a je rozdělen na čtyři skupiny. Jde o tiskovou strunu s magnetickými vlastnostmi, tiskovou strunu se zlepšenou elektrickou vodivostí, tiskovou strunu s vysokým stupněm plnění kovovou nebo keramickou složkou a tiskovou strunu se zlepšenou tepelnou vodivostí. Cílem tohohle balíčku je vytvořit strunu, která by měla zlepšené vlastnosti oproti současně dodávaným strunám. My máme na starosti tu tepelnou vodivost, protože s ní máme už zkušenosti z předchozího výzkumu. Důležité je, že ty požadavky vzešly od průmyslových partnerů. Není to tak, že jsme si tady něco vymysleli, vyrobili a zkoušíme, kde by to šlo použít.

A co ten druhý balíček?

Ten se jmenuje Materiálová udržitelnost aditivní výroby. Ten je o tom, že se o 3D tisku mluví – alespoň teoreticky – jako o bezodpadové metodě. Jenže v realitě tomu tak, alespoň zatím, není. Vždycky jsou nějaké zbytky a cílem tohoto balíčku je sbírat zbytky z 3D tiskáren. A v ideálním případě je netřídit podle typu materiálu. Vzít to, nadrtit to, případně něco přidat, aby ten materiál byl homogennější, kompaktnější a zase ho nějak využít. Asi ne v 3D tisku, ten asi už možný nebude. Ale třeba vstřikování či vytlačování. Takové ty klasické zpracovatelské metody, ty by se povést mohly.

Co je pro vás přidaná hodnota účasti v NCK?

Určitě je to spolupráce s dalšími institucemi, se kterými jsme se znali ale zatím nespolupracovali. Poznáme víc kolegy z dalších škol, zjistíme, jaké mají vybavení a jak bychom mohli v budoucnu spolupracovat. A samozřejmě i vztah k průmyslu, který zrovna my máme myslím docela dobrý. Ale vždy se hodí poznat další lidi a navázat nové kontakty.

Když popustíte uzdu fantazii, co zajímavého z 3D tisku tu bude za 10 let?

3D tisk má obrovskou výhodu v tom, že lze vytisknout téměř cokoliv a není k tomu potřeba žádné drahé zařízení. Ale 3D tisk má také řadu nevýhod. Vlastnosti vytištěného objektu většinou nejsou tak dobré, jako když je produkt vyroben klasickou zpracovatelskou technikou. Třeba vstřikování je rychlé, to pro menší výrobky znamená vteřiny či minuty. Tisk výrobku, i když je relativně malý, může zabrat hodiny. Pro vstřikování jsou ale potřeba drahé formy. Za 10 let se u 3D tisku skoro jistě zlepší vlastnosti materiálů a bude k dispozici jejich větší spektrum, protože ne všechno jde dneska vytisknout. Je možné, že některé věci v současnosti zpracované konvenčními technikami, budou tištěny, kdo ví. Myslím si ale, že to nebudou nějaké extra namáhané části. A pak samozřejmě tvorba všemožných prototypů, pro ně je 3D tisk skvělá technologie.

[urlnadstranka] => [iduzel] => 73404 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/drahos-nck-3d-tisk [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [73257] => stdClass Object ( [nazev] => Hlavy vzhůru a odvahu. Ono to půjde! [seo_title] => Hlavy vzhůru a odvahu. Ono to půjde! [seo_desc] => [autor] => Michal Janovský [autor_email] => janovski@vscht.cz [perex] =>

Rozhovor s Pavlem Matějkou, rektorem VŠCHT Praha, při příležitosti zahájení akademického roku 2023-24.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~K0rNLskvUgg7usDZI0QhoCgxI1EhILEsNUfBN7HkyOys7EQA.jpg [ogobrazek] => [pozadi] => [obsah] =>

Zimní semestr je tady. Čekají na studenty a vyučující nějaké novinky?

Po loňském přechodném období naběhne do plného provozu studentský informační systém (SIS), který kromě bakalářských a magisterských studentů nově pokryje i agendu e-doktoranda. Změna se týká všech doktorandů, nejenom nově nastoupivších. V SISu najdou nejen zapsané předměty, ale také veškeré podklady k naplňování individuálních studijních plánů a k přípravě výročních hodnocení.

V minulém týdnu proběhla historicky první Survival konference pro prváky. Měla by jim usnadnit adaptaci a zvýšit jejich šanci na zvládnutí prvního semestru na VŠCHT. Co jsem viděl, byla plná posluchárna AI, zároveň běžel i on-line přenos. Pevně doufám, že i díky konferenci přestane být matematika mytizovaným strašákem. Novinkou je také vstupní seminář pro první ročník doktorského studia realizovaný ve spolupráci doktorandů a oddělení pro výzkum a transfer technologií doplněný PhD Support Open Office. Nově se nabízí doktorandům e-learningový kurz etiky a připravujeme kurz zaměřený na akademickou kulturu.

Na základě debat pedagogického výboru akademického senátu i jednání rady pro vnitřní hodnocení dále očekávám intenzivní zavádění pestřejších forem výuky, než je klasická frontální výuka a klasické vedení seminářů. Vnímám značnou vůli k vzájemným diskusím, k aktivizaci studentů a zároveň jejich větší samostatnosti.

Co byste doporučil studentům, kteří na VŠCHT tento týden začínají studovat?

Zásadní je pozitivní nastavení mysli s cílem uspět. Kdo od začátku pochybuje, upadá do beznaděje, není ochoten čelit překážkám, tomu je obtížné pomoci k zdárnému studiu. Z průzkumů realizovaných s našimi studenty jasně vyplývá, že vlastní motivace a chuť studium zvládnout je zásadní faktor. Takže hlavy vzhůru a odvahu. Ono to půjde!

A pokud se dostanete do potíží, nebojte se říct si o pomoc. Včas! Máme tu Poradenské a kariérní centrum, tutory, psychologickou poradnu. Rádi vám pomohou i starší kolegové. Bez obav se zeptejte nebo pošlete e-mail přednášejícímu či cvičícímu a požádejte o radu. Určitě vás nenechá na holičkách.

Společenský život na VŠCHT se po pandemii vrátil rychle do normálu. Jaké větší akce jsou do konce roku v plánu?

První příležitostí se navzájem potkat bude 26. září na KampusFestu, který se po loňském slavnostním roce vrací před budovu B. Kromě kapel a přehlídky studentských spolků se můžeme tradičně těšit na řadu minipivovarů a zajímavý doprovodný program. V říjnu proběhne na VŠCHT Noc vědců, v listopadu nás čeká Ples chemiků a v prosinci pak předvánoční koncert v Betlémské kapli.

Rád bych se zastavil u Vektoru Technická – celé jaro a léto v něm probíhal opravdu rozmanitý program. S potěšením jsem pozoroval, jak se pod sakurami neformálně propojují studenti i učitelé při workshopech. Nebo jen u piva. Kampus díky Vektoru mimořádně ožil. Bude naší prioritou, aby se po přirozené zimní přestávce Vektor znovu rozpohyboval.

Nezvažovali jste s ohledem na úsporné rozpočty univerzity v posledních dvou letech zrušení, nebo omezení kulturních akcí?

Nemyslím si, že jde o zásadní položku, která náš rozpočet vytrhne. Je žádoucí dát prostor spontánním iniciativám studentů i zaměstnanců. Navíc nejsme v kritické finanční situaci. Dokázali jsme letos, byť uměřeně, navýšit mzdové tarify. Zvýšili jsme stipendia doktorandům. Jsme relativně malá škola, což nám dává šanci fungovat komunitně, i na trase student-pedagog. Různé kulturní akce jednoznačně přispívají k dobrým vztahům uvnitř školy a tomu, čemu říkáme rodinné prostředí.

Jaké zásadní úkoly si pro zimní semestr stanovilo vedení školy?

Monitorovat a vyhodnotit reálné dopady v úvodu zmíněných novinek. Dále se budeme zabývat přijímacím řízením. Zanalyzujeme si dostupná data a na jejich základě se rozhodneme, zda přistoupíme k úpravám, třeba včetně přijímacího testu, nebo ponecháme stávající model. Věnovat se budeme také tématu mikrocertifikátů, uznatelnosti krátkodobých kurzů mezi univerzitami a související otázce přenositelnosti kreditů, zejména mezi členy Asociace výzkumných univerzit. Máme první zárodky nabídky dílčí výuky v angličtině pro české studenty a první jmenované hostující profesory. Kéž bychom do roka z nukleační fáze postoupili do fáze růstu.

V oblasti vědy a výzkumu se budeme snažit – i s ohledem na stav státního rozpočtu – vytvářet prostředí pro snadnější zapojení do mezinárodních projektových výzev typu Horizon Europe a hledat cesty, jak podávat úspěšné přihlášky v oblasti excelentního výzkumu. Projektové centrum je připraveno vědce celým procesem provést a podat pomocnou ruku.

Dále nás čeká příprava mezisektorových projektů v rámci Operačního programu Jan Amos Komenský. Jedná se jednu z posledních příležitosti využít peníze z operačních programů na rozvoj školy, konkrétně v oblasti aplikovaného výzkumu. Rád bych, abychom připravili podmínky pro mezinárodní konkurz na odborníka, který dostane šanci na vybudování malého excelentního týmu a přinese nové výzkumné téma v mimořádné kvalitě, s potenciálem na zisk ERC grantu, a posílí i akademickou kulturu na VŠCHT.

Environmentální inženýry potřebuje celý svět

** Fakulta technologie ochrany prostředí aktuálně slaví 70 let existence. Když jsem dělal rozhovor s děkanem Pavlem Jeníčkem pro zářijový SPIN, maličko si posteskl, že se na VŠCHT občas nahlíží na jeho fakultu jako na mladší sestru, kterou je pořád třeba někam posouvat. Vy naopak o FTOP často hovoříte jako o fakultě budoucnosti…**

Na fakultě se vyučují i zkoumají témata, která prostě hýbou světem – od udržitelnosti a cirkulární ekonomiky přes omezování dopadů klimatické změny, energetiku či paliva až po technologie spojené s vodou. FTOP má neskutečnou budoucnost, působí na ní řada osobností s mezinárodním renomé a vědeckou autoritou. Nicméně s ohledem na stagnující počet studentů je potřeba naučit se lépe prodat daná témata mladé generaci. Kvalitní environmentální inženýry a další absolventy této fakulty potřebuje nejen Česká republika, ale i celý svět.

Na konci předešlého akademického roku byl na VŠCHT spuštěn projekt sociálního bezpečí. Jaké jsou dosavadní zkušenosti?

Je fajn, že jsme projekt konečně spustili. Na můj vkus se přípravy poněkud protáhly. Jak ale projekt probíhá, si vůbec netroufnu říct, protože je zcela mimo působnost rektora, což byl záměr. Mohu snad jen konstatovat, že jsem doposud nezaznamenal podnět, jehož pracovněprávní či disciplinární důsledky bych musel jako rektor řešit. Nicméně nedělám si zbytečné iluze. Problémy se objevují na všech univerzitách a VŠCHT nebude výjimkou, byť doufám, že naše rodinné prostředí působí do určité míry preventivně.

S kolegy z Asociace výzkumných univerzit nyní pracujeme na dalším důležitém kroku – společné edukaci v oblasti sociálního bezpečí. Budou připraveny informační materiály, které poslouží jak stávajícím, tak nově nastupujícím studentům i zaměstnancům.

U konce je několikakolová mezinárodní architektonická soutěž na dostavbu 4. kvadrantu Vítězného náměstí, jehož součástí je i nová budova VŠCHT. Jak se vám líbí vítězný návrh a jaké další kroky k realizaci nyní čekají na management školy?

V rámci užšího výběru jsme identifikovali několik přijatelných návrhů z hlediska našich požadavků na estetiku a funkční prostorové i provozní využití. A vítězný návrh byl jedním z nich, takže jsme spokojeni. Klíčové je, že nám nová budova významně pomůže s nedostatkem prostor, jímž škola dlouhodobě trpí a který omezuje její vzdělávací i vědecko-výzkumný rozvoj. Studenti se konečně dočkají adekvátního zázemí, nových poslucháren a učeben. Budeme moci rekonstruovat laboratoře a zlepšíme i pracovní podmínky pro zaměstnance.

Nyní nás čeká řada jednání s Prahou 6, magistrátem a soukromým investorem s cílem připravit se na územní řízení. Postoj municipality zatím vnímám jako velmi konstruktivní, takže snad nedojde ke zbytečným průtahům. Potřebujeme také dotáhnout personální posílení školy o experty se zkušenostmi z podobně velkých stavebních projektů, na čemž již pracujeme několik měsíců.

Strategie zaměřená na kreativní osobnosti

VŠCHT se před nedávnem stala zakládajícím členem nové platformy Prague.bio, sdružující vědce, investory a zástupce průmyslu v oblasti vývoje nových léčiv, diagnostiky a medicínských technologií. Co si od uskupení slibujete?

Když jsem před čtyřmi lety kandidoval na funkci rektora, hovořil jsem o tom, že jsme sice v základu škola chemická, ale bez rozšíření našeho vzdělávacího a výzkumného záběru jen těžko přežijeme jako samostatná instituce. Oblast farmaceutických a medicinálních biotechnologií je nesmírně důležitá pro rozvoj České republiky a my v ní máme nemalou expertízu i velký potenciál pro další růst. Ten se samozřejmě urychlí, když budeme spolupracovat se špičkovými partnery z výzkumného i byznysového prostředí. Jako zásadní vnímám podporu vedení pražského magistrátu i paní ministryně Langšádlové, která si přeje rozvoj na biotechnologiích založeného průmyslu jakožto odvětví s vysokou přidanou hodnotou.

V létě jste navštívil Izrael, kde se konal 9. ročník Letní školy medicinální chemie, kterou VŠCHT spoluorganizuje se slavným Weizmannovým institutem věd a Ústavem organické chemie a biochemie. Přivezl jste si nějakou inspiraci?

Zaujala mne neskutečná tvůrčí svoboda vedoucích výzkumných skupin. Je jen na nich, jaké oblasti bádání se věnují, byť si na sebe musí přirozeně vydělat. Inspirativní je také způsob přijímání nových lidí zvnějšku. Kromě těch nejmladších nenastupují do existujících týmů, ale vyloženě se počítá s tím, že přinesou na Weizmannův institut novou tématiku. Institucionální strategie je tedy primárně zaměřena nikoliv na témata, ale na samostatné a kreativní osobnosti s morální integritou.

[urlnadstranka] => [iduzel] => 73257 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/matejka-hlavy-vzhuru-a-odvahu-ono-to-pujde [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [72544] => stdClass Object ( [nazev] => Tvoříme stavební kameny pro vakcíny či trombolytika [seo_title] => Tvoříme stavební kameny pro vakcíny či trombolytika [seo_desc] => [autor] => [autor_email] => [perex] =>

VŠCHT Praha se nově podílí na činnosti sedmi Národních center kompetence (NCK), jejichž cílem je podpora aplikovaného výzkumu, experimentálního vývoje a inovací. Jedním z nich je NCK REkombinantní TEchnologie pro MEDicínu zaměřené na dosažení aplikačního potenciálu v oblasti přípravy rekombinantních léčiv pomocí integrace špičkových výzkumných center a vytvoření výzkumné platformy pro rozvoj českého biotechnologického a farmaceutického průmyslu. „Činnost centra je rozdělena do několika podprojektů, přičemž pro nás jsou relevantní čtyři. První se týká biosenzorů, další řeší rekombinantní vakcíny, imunomodulátory a trombolytika,“ říká Roman Effenberg z Ústavu chemie přírodních látek VŠCHT Praha.

[ikona] => atom [obrazek] => [ogobrazek] => [pozadi] => [obsah] =>

Jde o zcela nový projekt, nebo už stojí na základech dřívější spolupráce?

Navazuje na již dříve řešený projekt Cerebit, což byl předaplikační výzkum zaměřený na přípravu rekombinantních vakcín a imunoterapeutik. Vychází také z dlouhodobé spolupráce kolegy Ledviny s profesorem Turánkem. Doktor Ledvina bohužel vloni zemřel při nehodě, a tak jsem se projektu musel ujmout já, což pro mě nebylo úplně snadné jak z hlediska času, tak z hlediska náročnosti studia některých pro mě nových problematik.

Čeho se týká zmíněný podprojekt biosenzorů?

Primárně jde o přípravu biosenzorů pro exozomy rakovinných buněk. Ty používají exozomy pro komunikaci, tzn. vylučují je do organismu. Když je v krvi dokážeme detekovat, víme, že v těle probíhá bujení. Cílem je tedy neinvazivní preventivní diagnostika přítomnosti nádorových buněk a včasné zahájení léčby.

Co je při přípravě funkčních biosenzorů stěžejní?

Musíme vyřešit problém, kdy se původně zamýšlený princip senzoru založeného na diamantové nanovrstvě ukazuje jako ne zcela spolehlivý. Pokračujeme ve vývoji, ale je možné, že budeme muset tuto cestu opustit a vydat se jiným směrem. V záloze máme slibnou alternativu v podobě plazmonem zesílené fluorescence po interakci exozomů s imobilizovanými specifickými ligandy. Hlavní přínos VŠCHT při spolupráci s partnery spočívá v přípravě specifických cukerných ligandů, navázaných na povrchu biosenzoru, na něž se vážou specifické typy rakovinných exozomů. Cukerný analog prostě zapadne do galektinového receptoru jako klíč do zámku, tím se imobilizuje, inhibuje a je možné jej následně detekovat.

Na jaké typy nádorů se zaměřujete?

Na nádorové buňky prsu, slinivky, melanomu a glioblastomu. Nicméně princip separace a detekce by měl být univerzální.

Je o technologii komerční zájem?

Určitě. V projektovém konsorciu je brněnská firma Nexars, jež projevila zájem i o vyvinutý detekční systém v úspěšně řešeném projektu ministerstva vnitra, a její zájem je trvalý.

Kolik členů je do konsorcia zapojeno?

Celkem 16, my nejvíce spolupracujeme s Univerzitou J. E. Purkyně, Lékařskou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci, zmíněnou firmou Nexars nebo Biotechnologickým ústavem AV ČR.

Dalším úkolem projektu je vývoj rekombinantních vakcín. Jaká je role VŠCHT v této problematice?

V rámci jiných projektů vzniklo v Brně velké pracoviště v laboratořích C2P Nexars, které se nyní bude zabývat přípravou rekombinantních proteinů, což je hlavní složka rekombinantních vakcín, založených na lipozomálních formulacích. Naší úlohou bude vyvíjet a dodávat do těchto formulací stavební prvky, což jsou funkcializované lipidy, sacharidy a syntetická adjuvans. Jsou to látky zesilující a směrující imunitní reakci organismu na podaný antigen, a látky pro vazbu antigenů ve formě rekombinantních proteinů. Podobnou roli máme u přípravy imunomodulátorů, jež posilují nespecifickou imunitní reakci.

Na jaké konkrétní vakcíny cílíte?

Vytváříme univerzální technologii, schopnou na sebe navázat široké spektrum proteinů specifických pro různá onemocnění. Konkrétně bychom rádi, aby na výstupu byly kandidátní vakcíny pro HIV-1, covid-19, boreliózu, virová onemocnění ryb a další. Rekombinantní vakcíny umožňují rychle reagovat na nové mutace virů a připravit efektivní preventivní vakcinační kampaň. Přínos spočívá hlavně v posílení samostatnosti České republiky při vývoji nových vakcín.

A jaká je role VŠCHT v oblasti trombolytik?

Vyvíjíme funkcializované lipidy pro modifkaci liposomů, které slouží pro navázání rekombinantních trombolytik akontrastní látky pro diagnózu a terapii mozkového iktu. Cílem je připravit a otestovat na preklinickém zvířecím modelu (potkan) trombolytika navázaná na kontrastní nanolipozomy.

Společným jmenovatelem činnosti VŠCHT pro všechny podprojekty je příprava „stavebních kamenů“ a „kotev“. Jak to probíhá?

V principu jde o organickou syntézu. Aby se naše produkty účinně zabudovaly do lipozomů, musí obsahovat mastnou část, nějakou spojku a na druhé straně hydrofilní skupinu. Uřídit tenhle koktejl není snadné, často bojujeme se špatnou rozpustností a nevyžádaným chováním molekul (směje se).

Celkový rozpočet národního centra kompetence převyšuje 350 milionů korun na šest let. Jaká suma je alokována pro VŠCHT?

Necelých sedm milionů za rok. V rámci školy se o ně dělíme ještě s Ústavem analytické chemie, s nímž na projektu spolupracujeme.

[urlnadstranka] => [iduzel] => 72544 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/effenberg-tvorime-stavebni-kameny-pro-vakciny-ci-trombolytika [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_ikona [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [69761] => stdClass Object ( [nazev] => Klostridie jsou trochu jako kočky, dělají si, co chtějí a kdy chtějí [seo_title] => Klostridie jsou trochu jako kočky, dělají si, co chtějí a kdy chtějí [seo_desc] => [autor] => Petra Karnetová [autor_email] => [perex] =>

Ing. Barbora Branská, Ph.D., je odbornou asistentkou na Ústavu biotechnologie, věnuje se studiu fyziologie mikroorganismů a biotechnologickému zpracování odpadů. Balancuje na hranici základního a aplikovaného výzkumu a letos získala svůj první tříletý grant GA ČR na téma „Inhibitory ze zpracování bioodpadu: výzva nebo příležitost pro biotechnologickou produkci chemikálií klostridiemi?“.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~88xL11NwSixKyi9KVHAqSswrzj68UEchIEPPRQ8A.jpg [ogobrazek] => [pozadi] => [obsah] =>

Bylo pro Vás získání grantu velkým překvapením?

Ano, opravdu velkým! Podílela jsem se na psaní celé řady úspěšných, ale i mnoha neúspěšných grantových přihlášek. Vlastní projekty, které jsem psala, byly zatím jen dva. První jsem na GA ČR podávala loni, byl hodnocený dobře, ale kvůli nedostatku financí nebyl podpořen, a druhý projekt GA ČR, ve kterém jsem se snažila reflektovat všechny připomínky oponentů, se mi již podařilo získat. Bylo pro mě velkým a příjemným překvapením, že jsem v této velmi konkurenční soutěži uspěla. Se studiem klostridií ale samozřejmě nezačínám od nuly, navazuji na dřívější projekt GA ČR profesorky Petry Patákové, ve kterém jsme se zaměřili na podíl bakteriálních efluxních pump na transportu jedné z chemikálií, kterou klostridie produkují, ven z buňky. Mimochodem, projekt získal výborné hodnocení a byl i navržen na cenu předsedy GA ČR. Možná i to přispělo k získání tohoto projektu.

Měly pro Vás přínos i letošní posudky?

Každý nezávislý pohled je přínosný, ale oponentní hodnocení vědecké části byla vesměs pozitivní, přičemž určitě pozitivněji vyzněla ta od zahraničních hodnotitelů. Panelisté hodnotí i vás jakožto navrhovatele a na slova chvály jsou poměrně skoupí. Přece jen kvalita vědců, kteří o granty žádají, je špičková a není snadné se mezi ně zařadit.

Čeho se projekt týká?

Projekt si klade za cíl porozumět vlivu inhibitorů pocházejících ze zpracování bioodpadu, konkrétně lignocelulózy, na fyziologii tzv. solventogenních klostridií. Solventogenní klostridie jsou mikroorganismy schopné produkovat celou řadu chemikálií, zejména rozpouštědel butanolu a acetonu (odtud název solventogenní), které v současné době vyrábí petrochemický průmysl. Klostridie tak nabízí biologickou cestu, která je plně v souladu se Zelenou dohodou pro Evropu (Green Deal). Pro tu je klíčová ještě druhá stránka, kdy nemůžeme a ani nechceme zpracovávat čisté látky, suroviny využitelné k lidské výživě nebo plodiny speciálně pro tyto účely pěstované, ale naopak se snažíme zpracovávat odpady. A naším odpadem, tedy vstupní surovinou výroby rozpouštědel, je lignocelulózová biomasa, nejhojnější obnovitelný materiál na Zemi. Mnohde sice není odpadem v pravém slova smyslu, ale jsou lokality, kde je jí takový přebytek, že za odpad může být považována. Lignocelulóza je přirozenou součástí buněčných stěn rostlin, je bohatým zdrojem sacharidů, sestává ze 3 hlavních složek, celulózy, hemicelulózy a ligninu. Její funkce je nejenom strukturní, ale i protektivní, což znamená, že příroda ji udělala natolik rigidní, aby se snadno rozložit nedala. Na její rozklad musíme použít buď chemikálie, drastičtější fyzikální podmínky nebo i mikroorganismy, ale v tom případě jsou procesy velmi pomalé, a tudíž průmyslově obtížně realizovatelné. Uvažovatelná cesta je tedy ta fyzikálně-chemická, jenomže při ní zase vznikají látky, které mají na mikroorganismy inhibiční vliv. Narážíme tedy na řadu problémů. Se spoustou inhibičních látek si ale klostridie umí do určité míry a za určitých podmínek poradit. A to je jádro našeho projektu, pochopit vliv inhibitorů ze zpracování lignocelulózy na fyziologii solventogenních klostridií a zjistit, jakým způsobem se s negativním působením vyrovnávají, a díky tomu najít cestu, jak přímo zpracovávat, pro mikroorganismy jinak toxické, hydrolyzáty lignocelulózy.

Proces produkce rozpouštědel s využitím klostridií je ale starý, že?

Ano, tento proces nedávno oslavil 100 let od první průmyslové produkce, která byla zahájena v roce 1916 ve Velké Británii a následovaly další velké provozy po celém světě, ale s růstem ceny surovin a rozvojem levnější výroby petrochemickou cestou zájem o biotechnologickou výrobu rozpouštědel opadl. A obnovuje se až nyní, díky možnosti využití obnovitelných zdrojů, a s tím se probudila i výzkumná aktivita. Ale i přes všechny pokroky a znalosti, které dnes máme, nástroje, které nabízí molekulární biologie, genetika, možnosti transformace mikroorganismů změnou jejich genetické informace, tak se dosud nepodařilo rozluštit klíčové události v životním cyklu klostridií a získat kmen, který by produkoval výrazně více rozpouštědel než přírodní izoláty. Neví se, co přesně spouští produkci rozpouštědel a také sporulaci, která je s tímto procesem spojována.

Jaký je životní cyklus klostridií?

Po vyklíčení spor se tvoří vegetativní pohyblivé tyčinky, které se rychle množí a tvoří hlavně kyseliny, máselnou a octovou (tzv. acidogeneze), tím ale dochází k rychlému okyselování kultivačního média a prudkému poklesu pH. Pro mikroorganismy se tak prostředí stává již příliš nehostinné a spouští novou část centrální metabolické dráhy, která umožňuje produkci rozpouštědel z původního substrátu, ale i částečnou přeměnu již vytvořených kyselin a tím pH okolního média opět mírně stoupá. Nově tvořená rozpouštědla působí na buňky toxicky a s jejich stoupající koncentrací postupně všechny vegetativní buňky odumírají. Někde v přechodném období z acidogeneze do solventogeneze se rozhoduje o tom, zda kultura bude sporulovat, či nikoli. Nezřídka se také stává, že k přepnutí do solventogeneze nedojde a kultura stejně tak odumírá, tentokráte ale vlivem nízkého pH a beze spor. Ty představují vysoce rezistentní formu schopnou přečkat velmi nepříznivé podmínky.

Jakto že dříve proces tak dobře fungoval?

I během velkoobjemové průmyslové produkce se někdy proces nepovedl, klostridie nepřešly z první fáze acidogeneze do fáze druhé, solventogeneze, a celá várka musela být zlikvidována, přičemž pro tyto nepovedené fermentace se vžil příhodný název „acid-crash“. Další fenomén, který na své objasnění teprve čeká. I nás by zajímalo, proč se to někdy nepovede. Je fascinující studovat a nacházet souvislosti a určitě se nebude jednat o jeden faktor, ale bude to kombinace několika věcí, mezi nimiž pravděpodobně důležitou roli hraje redoxní potenciál a přítomnost zbytkového kyslíku, který je pro klostridie toxický. To je dalším specifikem klostridií, jedná se o striktně anaerobní mikroorganismy a všechny procesy musí probíhat v prostředí bez přístupu vzduchu.

Abych se ale vrátila k otázce na dřívější produkci rozpouštědel. Proces, pokud běží dobře, je poměrně robustní a nenáročný na vybavení. V první polovině 20. století představovala biotechnologická produkce butanolu i acetonu nejjednodušší a nejlevnější cestu jejich výroby. Dnes je tento proces ekonomicky nerentabilní právě kvůli konkurenční chemické syntéze. Také dříve využívané levné substráty jako melasa, škrob nebo cukrová třtina jsou dnes příliš drahými a cennými surovinami. Nezbývá tedy než najít cestu výroby rozpouštědel z odpadů. (smích)

O jakých objemech se bavíme v případě Vašeho výzkumu?

Z hlediska výzkumu pro GA ČR a studia fyziologie buněk se bavíme hlavně o malých objemech, mikrolitrech až desítkách mililitrů. Zaměřujeme se na přepis genů v závislosti na přítomnosti inhibitorů, chceme sledovat, jakým způsobem buňka hospodaří s ATP, reguluje poměr NAD/NADH, jakým způsobem se adaptuje na přítomnost inhibitorů, jestli je umí transformovat a zda tato transformace klostridii přináší výhody a nevýhody, jak je ovlivněn celkový tok látek centrálním metabolismem, zda se na adaptačním procesu nějak podílejí transmembránové pumpy i jak se mění celkové fenotypové projevy a heterogenita populace, k tomu využíváme průtokovou cytometrii. Na toto všechno nám stačí velmi malé objemy. Na druhou stranu, v těchto objemech neumíme dost dobře řídit klostridiím prostředí, což umíme naopak v bioreaktorech, kde můžeme upravovat atmosféru, frekvenci míchání, dávkování živin, úpravu pH a mnoho dalších. Zároveň práce v bioreaktorech umožňuje online sledování řady důležitých parametrů a i z toho důvodu klíčové experimenty probíhají převážně zde. Nejčastěji pracujeme v objemech kolem jednoho litru v několika paralelních reaktorech současně.

Jak velký rozdíl je mezi chováním klostridií v mikroměřítku a v bioreaktoru?

S klostridiemi je spojen zásadní problém, a to, že si dělají, co chtějí a kdy chtějí. Jsou nevyzpytatelné a svéhlavé trochu jako kočky, když už si myslíte, že víte, jak na ně, změní taktiku. Vždy vás překvapí a chovají se jinak. Jiné je jejich chování ve stejném prostředí v mikrotitrační destičce, v Erlenmeyerově baňce i v bioreaktoru. Dosáhnout opakovatelnosti je nesmírně těžké. Jsou v tomto ohledu velmi specifickým mikroorganismem. Evidentně nečetly učebnice z mikrobiologie. Nevědí, že by měly následovat určitá pravidla.

Svůj podíl na obtížné převoditelnosti mezi jednotlivými měřítky má určitě i to, že klostridie mají rády blízkost a život v komunitě. Jinak se chovají, když rostou na pevném substrátu či v roztoku nebo je mícháme a jak moc. Proto se chceme zaměřit i na quorum sensing (komunikace buněk pomocí malých signálních molekul) a jeho vliv na spuštění solventogeneze či sporulace. Tam je ale ještě mnoho neznámých.

Za více než sto let s klostridiemi pracovaly stovky týmů. V čem je Vaše práce tak jiná, že jste získali grant v základním výzkumu?

Naše specifikum, v čemž jsme celosvětově unikátní, je zavedení cytometrické analýzy pro studium jednotlivých morfologických a fyziologických stádií klostridií. Během několika minut umíme charakterizovat populaci a definovat počet vegetativních buněk, kolik z nich je životaschopných, kolik zatím jen stresovaných a kolik už mrtvých. Vedle toho i počet buněk sporulujících, množství již uvolněných spor, případně stanovit, jestli část spor opětovně začne klíčit, či ne. Využíváme postup, kdy sledujeme specifický rozptyl světla dopadajícího laserového paprsku ovlivněný morfologií buňky a jejím složením a zároveň měříme enzymovou aktivitu uvnitř buňky a permeabilitu cytoplasmatické membrány pomocí specifických fluorescenčních sond. Metodiky běžně využívané ke stanovení životaschopnosti zavedené pro jiné mikroorganismy u klostridií nefungují a sporulaci s využitím cytometriie studuje jen málokdo. Hlavní limitace průtokové cytometrie v analýze bakterií spočívají v tom, že jsou, oproti mnohem častěji studovaným živočišným buňkám, strašně heterogenní. Chovají se variabilně i v rámci jediného kmene. Ten, který nejvíce studujeme my, Clostridium beijerinckii NRRL B-598, může třeba jen z hlediska morfologie vytvářet celou řadu tvarů, můžeme pozorovat vše od krátkých tlustých tyčinek až po dlouhá tenká vlákna, k tomu spory a všechna přidružená sporulační stadia. Proto se jen těžko dá nastavit jeden univerzální protokol a vždy musí přijít člověk, s určitou dávkou znalostí, aby výstupy z cytometru správně vyhodnotil.

Není tedy nějaký jednodušší způsob?

Samozřejmě můžeme využít tradiční kultivační přístupy nebo se podívat do mikroskopu, ale v něm vidíme pár buněk. V cytometru analyzujeme tisíce buněk za minutu a získáváme statisticky významné informace. Jsme schopni si populaci buněk rozdělit a podívat se na ně zvlášť, vidíme dynamiku procesu a můžeme ji porovnat s dynamikou systému za jiných podmínek. Sbíráme informace o populaci ze všech možných aspektů, cytometrická data kombinujeme s informacemi o přepisu genů, analýzou kapalných i plynných metabolitů, které se tvoří, online daty z bioreaktoru… A z toho se budeme snažit sestavit hypotézy, jak na klostridie inhibitory působí, co jim vadí, jaká je jejich reakce a jak se s nimi vyrovnávají.

Jak velký tým bude na projektu pracovat?

Jedná se o projekt plánovaný čistě v rámci VŠCHT, který ale zaměstná celý náš relativně malý tým. Pracovat na něm budu já s profesorkou Patákovou, dva stávající doktorandi a byla bych ráda, kdyby se mi přihlásil nový doktorand. A pak samozřejmě naši studenti, počítám s přidruženými tématy pro bakaláře i diplomanty. Dále počítám i s týmy, se kterými spolupracujeme doteď, zejména s bioinformatiky z Vysokého učení technického v Brně, s nimiž jsme měli předchozí grant GA ČR a kteří s námi na cestě za poznáním solventogenních klostridií urazili pořádný kus cesty.

Jaké jsou předpoklady pro doktoranda ve Vašem týmu?

Musí se naučit mít klostridie rád. (smích) Nadšení pro práci je klíčové, protože mnoho našich pokusů nekončí dle původních očekávání. Není to jako pracovat s mikroorganismy v laboratořích etablovanými, jako je Saccharomyces cerevisiae nebo Escherichia coli, které se chovají podle pravidel, a když si naplánujete pokus, tak většinou vyjde. U klostridií se poměr úspěšných k neúspěšným pokusům pohybuje povážlivě nízko a studenti bývají často frustrovaní, i když neočekávaný výsledek není jejich chybou, ale je specifickým rysem mikroorganismu. Na druhou stranu, a to jsem zapomněla zmínit, přinášejí klostridia řadu výhod. Tou hlavní, proč je chceme využít ke zpracování bioodpadů je velká metabolická variabilita a velmi široký utilizační potenciál. Jinými slovy, umí zpracovat a přeměnit řadu různých substrátů, v našem případě je pak významná schopnost využívat nejen glukózu ale i další hexózy a hlavně pentózy. Ty jsou v lignocelulóze hojně zastoupeny a klostridie tak biomasu efektivně využijí.

O jak dlouhé experimenty se jedná?

Standardní doba vsádkové kultivace je přibližně 3–4 dny, ale nejzajímavější fáze, růst a překlopení z acidogeneze do solventogeneze nastává v průběhu prvních 24 hodin. Jedná se o dynamický proces, po krátké lag fázi začíná prudce klesat pH, buňky se rychle množí, tvoří se hodně plynu (CO2 a H2), pak se pokles pH krátce zpomalí a dojde k přepnutí metabolismu do solventogeneze, pH začne stoupat, růst se zpomaluje a často následuje sporulace buněk. To vše se odehraje během prvního dne, další dny pak postupně narůstá koncentrace kýžených rozpouštědel až do spotřeby substrátu nebo častěji do dosažení limitní koncentrace rozpouštědel a kultura odumírá. Jsou i snahy o kontinualizaci procesu, ale kvůli dvoufázovosti metabolismu toho nelze dosáhnout v jednoduchém systému jednoho bioreaktoru. Proces musí být rozdělen do více bioreaktorů za sebou, z nich každý obsahuje kulturu v jiné fázi. I zde ale dochází k oscilacím místo ustáleného stavu, který je typický pro kontinuální produkce. Navíc, k udržení produkce rozpouštědel musí klostridie občas projít sporulačním cyklem, jinak mohou schopnost produkovat rozpouštědla dočasně nebo úplně ztratit.

Na stole vidím Vaši habilitační práci, která vyžaduje i zapojení ve výuce. Jaké předměty učíte?

Já se cítím dobře v laboratoři, v plášti, při zkoumání, ale pedagogiku beru za velmi důležitou součást mé práce na VŠCHT. Učím předmět Biologie II, který se zaměřuje hlavně na obecnou biologii buňky, a to pro studenty prvního ročníku bakalářského studia oborů Biochemie a biotechnologie a Bioinformatika a chemická informatika. Dále učím základy vinařství v rámci předmětů Biotechnologie II a Food Technology and Biotechnology.

Přednášíte hlavně o eukaryotní buňce, přičemž ale svůj výzkum zaměřujete na prokaryoty.

Je to rozdíl, ale baví mě i složitější eukaryotní systémy a já učím opravdu jen základy. I když se procesy v obou systémech v mnoha aspektech liší, fungování buněk je úžasně sofistikované a má obrovskou logiku. Doufám, že se mi to daří ukázat i studentům. V prvním ročníku je obrovská heterogenita posluchačů, učím studenty, kteří už téměř vše znají, a zároveň takové, kteří mají ze střední školy jiný základ, a to, co říkám, je pro ně jen obtížně pochopitelné. Byla bych ráda za intenzivnější komunikaci z jejich strany. Výuka v prvním ročníku je vesměs neosobní a zpětnou vazbu mám pouze, pokud někdo odpoví do ankety, těch reakcí ale bývá velmi málo. Jinak čerpám inspiraci pro pedagogickou práci i od svých dětí, jsou velmi kritickými hodnotiteli. Největší přínos ale mají určitě pro mé studenty, protože mám díky nim jednoznačně větší pochopení pro drobné přešlapy.

V případě výuky laboratorních cvičení a vedení bakalářských či magisterských prací je pro mě důležité, aby si studenti odnesli znalost metodik, pochopení věcí, naučili se prezentovat své výsledky, zvládli se vyrovnat s novým tématem a poprat se s výzvami, které budou potkávat.

[urlnadstranka] => [iduzel] => 69761 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/branska-klostridie-jsou-trochu-jako-kocky-delaji-si-co-chteji-a-kdy-chteji [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [72127] => stdClass Object ( [nazev] => Rozpočet 2023: Prioritou byly vyšší mzdy a stipendia, říká rektor Matějka [seo_title] => Rozpočet 2023: Prioritou byly vyšší mzdy a stipendia, říká rektor Matějka [seo_desc] => [autor] => Michal Janovský [autor_email] => janovski@vscht.cz [perex] =>

Rozhovor s rektorem VŠCHT Praha, profesorem Pavlem Matějkou.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~K0rNLskvUghILEvNUfBNLDkyOys7EQA.jpg [ogobrazek] => [pozadi] => [obsah] =>

Akademický senát a správní rada daly zelenou návrhu rozpočtu na rok 2023. Jak bylo obtížné jeho sestavení a schvalování?

Situaci komplikovala inflace a složitá predikce její výše pro rok 2023. S přípravou rozpočtu jsme začali již vloni na podzim a projednávání jednotlivých položek bylo velmi intenzivní, obzvláště s hospodářským výborem akademického senátu a děkany fakult. Na základě diskuzí jsme provedli řadu korekcí, samotné uzavření dohody s děkany a schvalování rozpočtu akademickým senátem v závěru května už probíhalo celkem hladce.

Zmizel z rozpočtu nějaký plánovaný výdaj zásadního charakteru?

Ne, ale celkově jsme byli opatrní v investicích do celoškolských aktivit, stejně jako v plánování rozpočtu provozních prostředků pro provoz celoškolských pracovišť. Pro rok 2023 jsme se prioritně snažili zlepšit mzdové podmínky zaměstnanců a stipendia doktorandů, a tak v maximální možné míře kompenzovat inflaci. Podíl těchto položek na rozpočtu se meziročně zvýšil. Podařilo se nám navýšit zaměstnanecké tarify o 2300 korun pro každého, abychom na rozdíl od plošného procentuálního navýšení dostatečně pomohli zaměstnancům z nejnižších tarifních tříd. Zároveň jsme zachovali nominální výši pohyblivých složek mzdy. Doktorandům pak vzrostlo stipendium o 1400 korun čistého.

Takže prostředky na nárůst osobních nákladů jste získali šetřením v oblasti investic a provozu?

Ano, ale šlo o úspory racionální – standardní investice do přístrojového vybavení fakult nebo základních laboratoří jsme neomezovali, stejně jako prostředky pro potřebné činnosti výpočetního centra či centra informačních služeb.

Pomohl stát univerzitám s pokrytím inflačních nákladů formou navýšené dotace?

Ne. Institucionální financování nepokrývá inflaci, také granty běží standardně bez inflačních doložek. Jinými slovy, s inflací si musíme poradit sami. Šetříme na energiích, optimalizujeme pracovní procesy, pomohlo též zdárné vyjednání transformačních smluv s několika vydavateli vědeckých publikací, nad rámec výuky a vědy budeme realizovat jen nutné a zdůvodněné aktivity.

Vláda ČR chystá úsporný balíček, který se s oblastí školství a vědy a výzkumu navzdory programovému prohlášení nemaže. Součástí je mimo jiné návrh na krácení tarifních platů zaměstnanců veřejného sektoru. Pokud by návrh prošel v současné podobě, týkalo by se snížení tarifů VŠCHT?

Primárně ne, na VŠCHT máme mzdy, ne státem regulované platy. Pokud ovšem bude muset ministerstvo školství krátit razantně výdaje, bude logicky hledat v nemandatorních výdajích, mezi něž bohužel patří i příspěvek na vzdělávací činnost veřejných vysokých škol. Pokud ho univerzitám sníží, máme velký problém. Stejně tak když se výrazně sníží grantová podpora v rámci GAČR a TAČR. Provozní náklady držíme na minimu již nyní, rozvážní jsme i v investicích. Že bychom za současné inflační situace sahali zaměstnancům na platy, si neumím představit. Budu hledat jakoukoli jinou cestu, jak výpadek pokrýt. Přičemž ta nejzazší je snížení celkového počtu úvazků. Zdůrazňuji ale, že se bavíme o hypotetické a krajní situaci, která v tuto chvíli vůbec není na pořadu dne.

Nečelí v současné době VŠCHT úbytku zaměstnanců?

Nemám k dispozici data za květen a červen, nicméně v roce 2022 se nedělo nic mimořádného, změny v počtech zaměstnanců podle pracovišť kolísaly obvykle kolem 1 až 2 %.

Kromě inflace byly v loňském roce velkým tématem ceny energií.

Vloni jsme energie vysoutěžili za velmi příznivých podmínek i ve srovnání s ostatními univerzitami. Letos se pohybujeme v číslech podle tržních cen nižších než ve 2. pololetí loni, což ale neznamená, že čas na úsporný provoz a hledání další optimalizace spotřeby energií skončil.

Čekají školu ve druhé polovině roku nějaké výjimečné investice?

Mimořádný, ale nijak extrémní charakter, mají investice do vybavení laboratoří souvisejících se zapojením školy do Národního institutu virologie a bakteriologie, a do posluchačských biochemických laboratoří, které nutně potřebujeme. Připravujeme kroky pro další stavební činnost.

Jak vypadá finanční budoucnost školy ve střednědobém horizontu?

VŠCHT je dlouhodobě finančně stabilní. Rozpočet tradičně plánujeme s racionální opatrností, u těžko odhadnutelných položek raději počítáme s tou horší variantou na výdajové i příjmové straně. V průběhu roku pečlivě hlídáme čerpání rozpočtu a flexibilně reagujeme na aktuální stav. Nicméně krácení rozpočtu ministerstev a poskytovatelů grantové podpory bychom výrazně pocítili. S ostatními rektory i Radou vysokých škol uděláme všechno proto, aby prostředky pro vysoké školství nominálně neklesaly. Je zřejmé, že postoj paní ministryně pro VVI i RVVI (včetně růstového návrhu rozpočtu pro VVI) je odlišný od názoru ministerstva financí. Doufejme, že i MŠMT vyslyší argumenty veřejných vysokých škol. Pokud se buď v oblasti výzkumu či v oblasti vzdělávání podaří vyjednat byť mírné navýšení, bude to mimořádný úspěch.

V červnu spustila škola projekt Sociální bezpečí na VŠCHT Praha, jenž přináší možnost konzultace a oznámení situací, které mohou být v rozporu s etickými principy naší univerzity. Byly motivem spuštění nedávné kauzy na jiných vysokých školách?

Po ustavení funkční etické komise před několika lety a inovace etického kodexu jsme při diskusi se studenty, zaměstnanci a Poradenským a kariérním centrem cítili, že je potřeba další krok pro péči o bezpečné sociální prostředí na VŠCHT. Proces sice trval déle, než bych si přál, ale na druhou stranu jsme si chtěli být jisti, že systém funguje správně, je bezpečný pro všechny zúčastněné a umožní řešit problémy efektivně a diskrétně. Kauzy na jiných školách byly spíše alarmem, že se spuštěním už opravdu nelze otálet. Příčin, které mohou vést k nevhodnému chování, je na univerzitách celá řada. Jsem rád, že jsme dali najevo, že VŠCHT nemíní tolerovat jednání s potenciálem rozklížit vlídné pracovní i studijní prostředí a komunitní život, který naši školu charakterizuje a který považuji za vzácný. Jsem přesvědčen, že nový systém bude mít také výrazně preventivní efekt.

Zkušenosti ze světa i různých odvětví ukazují, že systém sociálního bezpečí musí být především bezpečný a důvěryhodný. Dáte za něj ruku do ohně?

Na světě samozřejmě není nic 100% jisté, jako vědci se mi příčí takové zjednodušení. Nicméně ruku do ohně za něj s klidným svědomím dám, na přípravách se podíleli nezávislí experti a i odkládané spuštění bylo způsobeno především snahou o bezvadnou funkčnost a maximální bezpečí a ochranu oznamovatelů. Pro mě osobně je velkou zárukou také osobnostní profil a odborné kompetence kontaktní osoby Kláry Muzikářové.

Nedávno byla zveřejněna pětice soutěžních návrhů na architektonickou podobu zástavby na Vítězném náměstí. Máte favorita?

Některé návrhy se mi líbí více, jiné méně, ale rozhodovat bude mezinárodní porota. V závislé části poroty máme zástupce, prorektora Milana Pospíšila a náhradníka architekta Petra Šichtance. Jedna věc je, jak návrh vypadá na obrázku, ale důležité bude hlavně podrobně zpracované funkční řešení, abychom byli budovu schopni postavit i ekonomicky provozovat podle vlastních představ. Teoreticky si můžeme začít projektovat něco jiného, ale tím bychom se dostali na velmi tenký led. Jednak v tom smyslu, že to znamená řadu negociačních kroků se všemi zúčastněnými a nemalé finanční náklady pro nás. Věřím, že nad doporučením poroty bude panovat shoda a postavíme komplex v souladu s veřejností, Prahou 6, soukromým investorem i našimi potřebami.

Kdybyste si měl racionálně zavěštit – kdy bude nová budova VŠCHT stát?

Starosta Prahy 6 zmínil, že odhaduje realizaci na maximálně 10 let. Já jsem větší optimista a přeji si kolaudaci v roce 2028.

V létě skončí akademický rok 22/23. Jaký byl z pohledu rektora?

V mém funkčním období šlo konečně o první kompletní rok bez covidových opatření, což se pozitivně promítlo do procesu vzdělávání i obnovy komunitního života. Myslím, že do samotného vzdělávání se nepromítly finanční úspory, jež jsme museli realizovat, což není úplně samo sebou. Čelili jsme a vlastně stále čelíme velmi složité vnější situaci, která mně a řadě mých nejbližších spolupracovníků přinesla nemálo bezesných nocí.

Jsem přesvědčen, že přes dílčí zádrhele se ukázal prospěch zrekonstruovaných prostor děkanátních a rektorátních pracovišť. Významně se také povznesly podmínky pro vědecké rady fakult, pro konání obhajob disertačních prací apod. V uvolněných prostorách probíhaly další úpravy pro jednotlivé ústavy fakult, kterým se zlepšily podmínky pro výzkumnou i vzdělávací práci. Za přínosné považuji také velké hodnocení studijních programů od bakalářských po doktorské. Ne, že by bylo vše zalité sluncem, ale na vyložený průšvih jsme nenarazili a přitom jsme zjistili, co je třeba zlepšit.

Bude něčím specifický následující akademický rok?

Fakulta technologie ochrany prostředí slaví 70 let, takže bude příležitost podívat se na témata, která fakulta vyučuje a výzkumně řeší. Z mého pohledu jde o témata zcela zásadní pro budoucnost celé společnosti. Dále budou vyhlášeny výsledky důležitých projektových výzev v rámci operačního programu Jan Amos Komenský a lze předpokládat otevření nových výzev. Uvidíme, jak dopadne nesmyslný návrh na 50 % spoluúčast pražských univerzit, protože pokud tato nehoráznost projde, můžeme na zapojení do operačních programů zapomenout. Samozřejmě jsme též v očekávání finální podoby konsolidačního balíčku vlády, kde se pokusíme argumentovat programovými prioritami vlády a věcně, nicméně důrazně jednat společně v rámci České konference rektorů i Rady vysokých škol.

Tím ale teď nechci zatěžovat akademickou komunitu naší školy. Rád bych všem studentům i zaměstnancům školy popřál, aby si užili prázdniny a pořádně si od všech starostí odpočali a načerpali hodně energie. Přeji si, abychom se za pár týdnů ve zdraví, s pozitivní myslí vrátili zpět se společným cílem posunout naší univerzitu zase o kus dál v duchu evropských hodnot univerzitní autonomie i společenské odpovědnosti.

[urlnadstranka] => [iduzel] => 72127 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/matejka-rozpocet-2023-prioritou-byly-vyssi-mzdy-a-stipendia-rika-rektor-matejka [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [72051] => stdClass Object ( [nazev] => Všichni můžete dělat doktorát na Stanfordu nebo MIT [seo_title] => Všichni můžete dělat doktorát na Stanfordu nebo MIT [seo_desc] => [autor] => Michal Janovský [autor_email] => janovski@vscht.cz [perex] =>

Dělat rozhovor s Michalem Kolářem je potěšením pro každého autora. Absolvent Přírodovědecké fakulty UK s víceletou zkušeností z německého vědeckého prostoru (mj. špičkový Ústav Maxe Plancka) se neschovává za fráze. Nebojí se ukázat na věci, které nefungují. Umí vysvětlit složité věci ze světa fyzikální chemie pomocí zajímavých analogií. A zároveň si po pár minutách v jeho přítomnosti uvědomíte, že má dar nakazit vás bezprostředně svou chutí chápat a znát.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~881MzkjMUfDOzzm88OhMBV2FtPySfAXfxKKSzDwFp8SczOTsw3sB.jpg [ogobrazek] => [pozadi] => [obsah] =>

V letošním roce jste zahájil řešení projektu podpořeného Grantovou agenturou ČR Vstříc atomárnímu pochopení prvních okamžiků života proteinu. Vzletný název mě upoutal a je popravdě důvodem, proč jsme vybrali z vícera úspěšných žadatelů z VŠCHT pro rozhovor právě vás.

Když mluvím o vědě, chci a baví mě vykládat má zjištění formou příběhů. Náš projekt je o zkoumání ribozomů, jimiž se zabývám sedm let. Rád je personifikuji a často při přednáškách srovnávám fungování ribozomů s lidským porodem. Protože člověk si snáz představí něco tak bytostně lidského, jako je porod, než Lennard-Jonesův potenciál, popisující interakce mezi atomy. Před pár týdny získal profesor Pavel Jungwirth grant Evropské vědecké rady. Chystá se detailně studovat interakce mezi atomy a ionty a ve všech rozhovorech zmiňuje analogii s údery lidského srdce. Nachází souvislost mezi tlukotem srdce a nějakým mikroskopickým parametrem vápenatého iontu. To je přece skvělé, ne?

Když se projekt pojmenuje jinak a popíše přístupným způsobem, má podle vás větší šanci na úspěch?

Z osobního hlediska bych byl rád, kdyby ano. Ale tolik projektů jsem zase nenapsal, abych mohl odpovědět na základě statistiky. Existují kvantitativní výzkumy, které ukazují, jak zásadní vliv má podoba první stránky grantové žádosti na její hodnocení. Takže jsem si dal na názvu a úvodní stránce záležet. Na druhou stranu, další projekt GA ČR, s nímž jsem uspěl z pozice spoluřešitele, je úplný opak. Když se na žádost člověk koukne, je vizuálně tak ošklivá, že bych ji posuzovat nechtěl. A přesto projekt získal podporu (směje se – pozn. red.).

Přibližte prosím, s čím se budete na cestě k pochopení zrodu proteinů utkávat.

Téměř každý protein na světě vytvořil nějaký ribozom. Ribozom je 25 nm velký komplex asi 50 molekul, který katalyzuje chemickou reakci. Syntéza proteinů probíhá tak, že se spojují jejich stavební kameny, aminokyseliny. Vzniká takový nevětvený řetízek, který má typicky kolem 300 aminokyselinových zbytků. A než se dostane ven z ribozomu, tak to docela dlouho trvá, řádově sekundy. Nezanedbatelnou část svého života tedy protein stráví navazaný na ribozom, jako když je dítě spojené s matkou pupečníkem během zmiňovaného porodu. Lidstvo zatím přesně neví, co se v této fázi s proteinem děje.

Proč nevíme?

Současné techniky, jako elektronová kryogenní mikroskopie nebo spektroskopie nukleární magnetické resonance, počáteční fázi zrodu proteinu „nevidí“. Respektive máme k dispozici strukturní experimenty jen o asi deseti různých rodících se proteinech, které jsou velmi specifické. O zbytku nevíme skoro nic. Já studuji přírodu pomocí počítačových modelů, strojového učení a strukturních analýz, díky nimž umíme dohlédnout, kam experiment ne.

Co je základem pro modelování něčeho, co není vidět?

Víme, jak vypadají aminokyseliny, jak se připojují do řetízku a jak řetízek narůstá. Dále známe fyzikální zákony mikrosvěta. Informace zadáme do počítače a s jeho pomocí predikujeme, co se děje uvnitř ribozomu, například v části, které se říká výstupní tunel. Je tam několik zvláštních míst, třeba zúžení, jímž musí protein projít. A neví se, jakým způsobem zúžením projde, jaká síla ho k tomu nutí. Neví se také, proč zúžení vůbec v ribozomech existuje, k čemu je dobré, když ho evoluce za stovky milionů let neodstranila. Existují biochemické experimenty, z nichž plyne, že bez zúžení ribozomy fungují špatně – vytváří nefunkční proteiny nebo je nevytváří vůbec. Zajímavé také je, že velká třída antibiotik se váže zrovna do zúžení, což přidává našemu základnímu výzkumu aplikační přesah.

Předpokládám, že modelování dějů na atomární úrovni bude hodně náročné na výkon počítačů. Využíváte výpočetní supercentra, nebo si vystačíte s kapacitou VŠCHT?

Umíme zaměstnat největší stroje na světě na poměrně dlouhou dobu. Když děláme molekulárně dynamickou simulaci ribozomu a počítáme okolo 2,5 milionu atomů a jejich interakcí, spotřebujeme výpočetní čas superpočítače v řádu týdnů. Využíváme výpočetní centrum v Ostravě a soutěžíme o čas i jinde. Jen pro příklad, když jsem se v roce 2018 vracel z Německa z Ústavu Maxe Plancka, měl jsem ve Stuttgartu pro svůj projekt alokovaných 40 milionů jádrohodin výpočetního času. A když jsem přišel do ČR, vyhlásilo ostravské superpočítačové centrum soutěž s kapacitou 70 milionů jádrohodin pro celou republiku.

Limituje vás omezený výpočetní čas ve výzkumu?

Víc mě limituje fyzický čas, protože musím také učit a mám rodinu. Navíc do školy poměrně daleko dojíždím. Kdybych měl najednou přístup k velkému výpočetnímu zdroji, byl bych spíše ve velkém stresu, abych ho využil. Výpočet je potřeba dobře naplánovat a rozfázovat.

Zmínil jste, že výstupy z vašeho projektu mohou mít aplikační přesah ve vztahu k antibiotikům. Je oblast medicíny a pomoci lidem motivací, proč se tématem, případně vědou jako takovou zabýváte? Nebo vás prostě baví zkoumat neznámé, a když je s objevem spojen praktický dopad, jde o milý bonus?

B je správně – opravdu mě zajímá, jak věci fungují a proč tak fungují. Na svět koukám realisticky a nekladu si zbytečně velké cíle. Nikomu, ani sobě, nenamlouvám, že vymyslím nový lék. Nevím samozřejmě, jestli za dvacet let nebudu zhrzený z faktu, že jsem se celý život šťoural v teoretických konceptech a nezůstane za mnou nic, co se nedá koupit v lékárně nebo drogerii. Každopádně nesdílím současnou posedlost poskytovatelů financí, kteří vyžadují, aby základní výzkum měl souvislost se společenským problémem. Spousta převratných a užitečných věcí přece vznikla díky tomu, že se lidé vrtali v něčem, co na první pohled nebylo k ničemu.

Mně přijde váš přístup k základnímu výzkumu naprosto legitimní.

Legitimní je, když se bavíme spolu. Ale já nemůžu grantové agentuře napsat: Mě zajímá, proč je tady v ribozomu najednou pět kladně nabitých aminokyselin a proč je evoluce nevyhodila. A je mi jedno, že se do daného místa zrovna váže antibiotikum. Jenže komise z principu vyžadují aplikační přesah. Tak jim prostě řeknu, co chtějí slyšet, protože nějaká souvislost s antibiotiky tam bezpochyby je. Jenže speciálně v oblasti léčiv je od myšlenky k realizaci tak daleko, že je nesmyslné ji deklarovat.

Na VŠCHT vedete Laboratoř dynamiky biomolekul. Jak složité bylo skupinu založit?

Naše skupina funguje šestým rokem a začátky pro mě byly těžké. S VŠCHT jsem neměl před příchodem z Německa nic společného a myslím, že škola moc nezvládá integrovat vědce odjinud. Na každém kroku vidím, jak si pěstuje inbreeding. Dodnes si občas připadám jako disident, který má zjevně jiný názor než lidé, kteří ve škole vyrostli a rovnou tu pokračovali v akademické kariéře.

S čím jste se potýkal nejvíce?

S řadou každodenních procesů, nedělám si žebříček (směje se). Bylo pro mě časově náročné dobrat se potřebných formulářů, nevěděl jsem, jak se na VŠCHT připravují grantové žádosti, kdo má na starosti jakou agendu, jak funguje výuka. Často jsem ani nevěděl, koho se zeptat, a když jsem ho našel, tak jsem zpravidla nedostal odpověď. Hodně informací se šíří šeptandou mezi kolegy, kteří na VŠCHT vyrostli a vědí, jak věci fungují.

Ale abych jen nekritizoval – dostal jsem prostor k absolutní nezávislosti, nikdo mi neříkal, čemu se mám vědecky věnovat, což bylo super. A některé věci se mění k lepšímu. Například současná podoba Projektového centra je skvělým krokem.

Kdybyste měl porovnat VŠCHT s vaším působením na Ústavu Maxe Plancka, co vám tady chybí nejvíce?

Asi způsob přemýšlení o vědě, který ve škole nevidím. Bavíme se tu hodně o grantech, administrativě nebo citacích. Ale že bych se s někým nejdřív bavil o ribozomech a proteinech a až potom o administrativě? To na rozdíl od Německa nezažívám.

Postrádáte ještě něco?

Přestože na univerzitě působím přes šest let, nemám žádnou intenzivní spolupráci v rámci školy. Částečně si za to určitě můžu sám, nemám tendenci aktivně roztahovat po škole prsty a přesvědčovat ostatní o věcech, které umíme. V Německu jsme měli pořád nějaké aktivity, kde jsme se mohli navzájem potkávat a řešit čistě vědecké záležitosti. Například interní semináře, konference, tematické přednášky, kterých se účastnila řada lidí. Byli aktivní, zvědaví, zjišťovali, jak by jim kolegové mohli pomoci. Tady jsem byl před pár dny na přednášce o strojovém učení organizované spolkem UNICORN a přišlo nás deset, možná patnáct.

V čem vidíte příčiny?

Roli může hrát, že kousek vedle je ÚOCHB, kam odejde na doktorát nebo za prací spousta kvalitních nebo ambiciozních lidí. Řada kolegů ve škole je pro změnu zaměřená technologicky, neprahnou po vědeckém poznání. Já potřebuju lidi, které baví poznávat fungování přírody a nebojí se, když se řekne slovo derivace, optimalizace nebo programování. VŠCHT podle mě necílí na ty nejlepší studenty a studentky v dané věkové kohortě. Když učím druháky, ptám se jich například, kdo z nich půjde po VŠCHT na Stanford. A oni na mě překvapeně zírají, jestli jsem se nezbláznil. Téměř nikdo nemá základní nastavení, že by šel na doktorát na špičkovou školu. Já jim pak říkám – všichni můžete na Stanford nebo MIT, lidé tam většinou nemají lepší mozky než vy. Jen jsou odevzdaní svému zájmu a i ve volných chvílích považují za normální, povídat si o vědě, učení, řešit společně úkoly a připravovat se na vědeckou kariéru.

Je něco, v čem naopak VŠCHT oproti vašim předešlým působištím vyniká?

Moc se mi líbí společenské aktivity organizované školou v dejvickém kampusu. CrossCampus, Hanami, Kampusfest. Skvělé mi přijdou také vztahy mezi mladšími a staršími studenty viditelné např. na aktivitách Tutorů.

Jak se stavíte k možnosti, že byste v budoucnu opět zamířil do zahraničí?

Česká republika je místo, kde zatím chci trvale žít, ale zahraniční kapitoly nemám ještě uzavřené. Kdyby se naskytla příležitost a hlavně příznivá rodinná konstelace, vyjel bych rád, třeba v rámci sabatiklu (placené tvůrčí volno poskytované vysokými školami akademikům jednou za čas – pozn. red.). Mám v hlavě pár míst, kde bych chtěl s konkrétními vědci spolupracovat po delší dobu. Ale také mám tři dcery a manželku a každá má v ČR nějaké zájmy a povinnosti… Nebude to snadné zkoordinovat.

Máte nějaký vědecký sen?

Naťukl jste moje slabé místo. Všichni velcí vědci říkají, že člověk musí mít velké sny a cíle. A já je nemám. Trochu mě to mrzí, ale vidím souvislost s mým již zmíněným životním realismem a tendencí předcházet zklamání. Takže se prostě jen postupně prodírám zákony přírody.

Jako jeden z mála českých vědců jste aktivní na Twitteru (@mhkoscience). Co vás motivuje?

Původně jsem tam sháněl doktorandy. Teď je to spíš kratochvíle. Věda je každopádně komunitní záležitost, a jestli chce být člověk nějak úspěšný, musí být součástí vědecké komunity. Vzácně se stane, že je vědec osamocený a najednou přijde s objevem, ze kterého se celý svět posadí na zadek. Spíše jde o malé objevy, které komunita postupně přejímá a pracuje s nimi dál. Bez marketingu vás dnes nikdo nezaregistruje, tak tweetuju.

Pro cesty do práce používáte kombinaci kolo – vlak, přitom bydlíte na venkově u Kolína.

Nerad řídím a zároveň pro mě cestování ve vlaku znamená zvláštní chvíle, kdy můžu přemýšlet a cítím se dobře. Vlak si opravdu užívám, přitom jako dítě jsem jím skoro nejezdil. Pak jsem během vysoké procestoval Transsibiřskou magistrálu nebo jih Indie. Na trase Peking – Almaty – Moskva – Košice jsem se vlakem vracel do Česka poté, co jsme se s kamarády rozhodli navštívit severní Čínu a stopovat tygry ussurijské.

Povedlo se?

Naštěstí ne. Plány jsou jedna věc, když ale člověk vstoupí do lesa a dojde mu, že tam na něj může čekat třísetkilový tygr, tak to prostě není dobrý (směje se).

[urlnadstranka] => [iduzel] => 72051 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/kolar-vsichni-muzete-delat-doktorat-na-stanfordu-nebo-mit [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [72049] => stdClass Object ( [nazev] => Jen se narodíte a už jste podezřelý [seo_title] => Jen se narodíte a už jste podezřelý [seo_desc] => [autor] => Michal Janovský [autor_email] => janovski@vscht.cz [perex] =>

V červnu proběhne slavnostní předávání Medailí Emila Votočka – uznání pro vynikající osobnosti, jež přispěly k rozvoji vědy a vzdělanosti nebo se zasloužily o rozvoj VŠCHT Praha. Profesor Martin Fusek, ředitel transferové společnosti IOCB Tech, bude jedním z šestice vybraných laureátů. V rozhovoru hovoří mj. o permanentní presumpci viny, která komplikuje život nejen vědcům, o pozitivním trendu ve vývoji VŠCHT, české univerzitní nemoci jménem inbreeding nebo touze vracet škole, co mu jako studentovi
před lety dala.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~800sKsnMU3ArLU7NBgA.jpg [ogobrazek] => [pozadi] => [obsah] =>

Co pro vás Medaile Emila Votočka znamená?

Vážím si ho, nikoli ovšem v obecném slova smyslu, ale protože s VŠCHT jsem srostlý 45 let a mám ji rád. Ke studiu jsem nastupoval v roce 1978 a posledních 30 let se snažím škole v nějaké formě pomáhat a vracet jí, co mi kdysi dala. Těší mě, že si toho někdo všimnul.

Když jste školu jako absolvent opouštěl, napadlo vás, že se v budoucnu vaše osudy propojí v takové míře? Ve škole učíte, jste členem vědecké rady, společně s profesorem Cibulkou organizujete prestižní Letní školu medicinální chemie.

Nenapadlo. Nejsem člověk, který by si život plánoval příliš pečlivě dopředu. Hodně věřím na náhodu a věci, které se dějí mimo naše racionální uvažování. Úloha našeho intelektu se podle mě strašně přeceňuje. Čím jsem starší, tím víc vidím, že jsme ovládáni emocemi stejně jako ostatní živočichové a jenom si myslíme, že jednáme racionálně. Takže v roce 83, když jsem nastupoval na základní vojenskou službu, jsem věděl jen, že jsem přijatý PhD studium na ÚOCHB, ale víc jsem neřešil. Navíc pak proběhla revoluce, mnohé se ve společnosti změnilo a já prožil polovinu 90. let v zahraničí.

Nejprve v USA, následně v Německu. Povídejte.

Měl jsem štěstí, že jsem vyjel do Spojených států hned po dokončení aspirantury v létě 1988, samozřejmě bez rodiny (opatření tehdejšího komunistického režimu, aby vědec neemigroval – pozn. red. ) Vrátil jsem se po roce a v podstatě hned jsem šel společně s kamarády na protirežimní demonstraci (směje se). Nicméně zase shodou šťastných náhod a díky pomoci kolegů z ústavu se mi podařilo strávit další rok v Evropské laboratoři molekulární biologie v Heidelbergu, což byla úžasná zkušenost po všech stránkách. Dospěl jsem pak k přesvědčení, že chci nějakou dobu vědecky působit v zahraničí. A tak jsem se, tentokrát už s rodinou, vrátil na dva roky do Spojených států.

Po návratu jste zamířil do firemního sektoru. Proč?

V českých vědeckých institucích tehdy panovala hluboká ekonomická krize. Zjistil jsem, že nejsem schopen uživit rodinu, respektive že bych ji možná s odřenýma ušima uživil, ale s životní úrovní bych oproti USA spadnul o sedm pater níž. Tak jsem se rozhodl přejít do komerční sféry. Nicméně s americkým kolegou jsme měli rozdělanou zajímavou práci, tak jsem ještě poměrně dlouho po večerech dělal vědu dál.

Čemu jste se ve společnostech Sigma-Aldrige a Merck věnoval?

Šlo o dominantní dodavatele produktů pro vědeckou práci v oborech chemie a biochemie. Já jsem dělal sales a marketing na různých úrovních, ať už lokální, nebo evropské. Časem jsem ale začal cítit, že je ten korporát už moc velký a lidé jsou v něm jenom vojáčci na šachovnici, s nimiž někdo hýbe. A to mě nebavilo. Vrátil jsem se zpátky na ÚOCHB s úkolem vytvořit podmínky a strukturu pro profesionální transfer technologií.

Začal jste také učit na VŠCHT a znovu se s ní propojovat. Jak vnímáte školu z pohledu člověka, který působí mimo ni, ale zase ne tak úplně?

Já se vždycky dívám na věci ve smyslu gradientu, jestli je nulový, pozitivní nebo negativní. V případě VŠCHT vidím pozitivní gradient, jde nahoru. Ekonomická situace ve vědě a vzdělání v 90. letech byla opravdu hrozná. Jak studenti, tak vyučující nemohli přežít bez dalšího zaměstnání. Z řady institucí, VŠCHT nevyjímaje, odešla spousta talentovaných lidí a vymizely některé osobnosti. Ne, že by žádné nezůstaly, ale kvantita nebyla taková, jak by bylo potřeba. To už dnes naštěstí neplatí, vidím na univerzitě spoustu šikovných lidí a řadu osobností, například profesory Slavíčka, Brancaleho, Štěpánka ad.

Počty studentů se po výkyvu vrátily na obvyklé hodnoty, což je důležité, protože moje vnitřní přesvědčení je, že kvalita studentů je neměnná a že platí Gaussova křivka. Z 30 lidí na semináři bude pět excelentních, kterým to myslí a kteří mají velký zájem; pak tam bude velká skupina průměrných a na druhém konci ti, kdo na to kašlou a snaží se proklouznout. Jenže na vstupu potřebujete těch 30 lidí. Z hlediska hardware je zásadní, že škola získala nové prostory a dokázala dobře vybavit laboratoře.

Co se VŠCHT naopak zase tak úplně nedaří?

Stále trpí tím, čím celý vysokoškolský systém u nás – inbreedingem. Je nezdravé, když někdo udělá bakaláře, magistra, doktorát, docenturu a profesuru na jednom místě a nevytáhne paty ven. Když nezažijete prostředí jiné výzkumné skupiny, jiné přístupy, oblasti výzkumu, těžko přijdete s novými myšlenkami, pořád pokračujete v nějakém zajetém rámci. Situace se postupně zlepšuje, jsem optimista, ale problém to na VŠCHT stále je.

O inbreedingu se mluví už pár let, ale reálně se moc změn neděje. V čem vidíte příčinu?

Jde o směsici různých důvodů. Když si vezmu pohled studenta a pak budoucího profesora, je svým způsobem pohodlné zůstat na jedné škole. Víte, jak tam věci chodí, znáte se se školiteli i důležitými lidmi. Pohodlné to je i pro školitele a vedoucí. Další důvod je, že možnost mobility je prostě omezená. Když bydlíte v Brně u rodičů a máte jít na doktorské studium do Prahy, kde si budete muset najít nájem… Já si ale myslím, že by se problém měl rozseknout už po magisterském studiu a student by měl jít automaticky na doktorát jinam. V tom může hrát pozitivní roli třeba právě akademie věd. Proto já třeba vždycky bojuju za spolupráci a vzájemnou komunikaci univerzit a akademie.

Na ÚOCHB koneckonců působí řada našich studentů doktorského studia, což někteří lidé z VŠCHT vnímají jako skvělý benefit, některým to ovšem není úplně po chuti, protože talentovaní studenti nepracují na jejich grantech.

Uvědomuji si, že nikdo není rád, když ztrácí studenty. Bohužel se moc neděje, že by studenti z přírodovědy na UK nebo z ČZU přecházeli na VŠCHT. Takže chápu, když si školitel chce udržet svého studenta, který je motivovaný a ochotný dát práci spoustu času, navíc přichází s mladými myšlenkami atd. Ale jde v zásadě o investici, když se skvělý student rozhlédne jinde, získá nové pohledy a kontakty, a pak se třeba na univerzitu vrátí o třídu lepší. Vím o mnoha případech, kdy absolventi VŠCHT udělali doktorát mimo školu, jako postodci byli mimo republiku a pak se na VŠCHT vrátili.

Celá problematika trochu souvisí s tím, že práce v akademii věd nebo na univerzitě se nedá dělat jako běžné zaměstnání – přijdu v osm, odejdu ve čtyři. Člověk v sobě musí mít nějakou vědeckou vášeň. A těm, kdo ji mají, nevadí, že půjde student na doktorát jinam. Vědí totiž, že jsou natolik dobří, že za nimi jiní studenti přijdou sami. Problém pak nastává u těch ostatních. Rád bych ale zdůraznil, že chápu obě strany a řešením není, když všichni čerství inženýři najednou zmizí z vysokých škol. Věřím ale, že s postupným zvyšováním kvality jednotlivých školitelů problém časem vymizí, příkladů dobré praxe už je na VŠCHT dost.

Jak vnímáte VŠCHT z perspektivy experta na transfer technologií?

Nemám po ruce přesná čísla, ale co slyším, zůstala zachována poměrně značná interakce s průmyslovou sférou, což je důležité. Technické školy jsou tu zčásti od toho, aby nebyly odtrženy od reality a dokázaly firmám, které nemají výzkumné kapacity, nabízet technologická řešení či vylepšení na objednávku. V mých očích by se tato oblast mohla na VŠCHT rozvíjet možná ještě více, byť ne na úkor vědy, bez níž dnes kvalitní univerzity nemohou fungovat. Co se zatím úplně nedaří, je produkce vlastních technologických novinek – bez objednávky zvenčí –, které se teprve následně nabízejí komerční sféře k aplikaci nebo se rozvíjejí v rámci spin-off firem a podobně.

Co je nutné změnit, aby se škola posunula i v tomto směru?

První podmínkou inkubace originálních myšlenek, po nichž sáhne komerční sektor, je opravdu špičková věda. Ta je z podstaty riskantní, nemusí přinést žádný výsledek, jdete přece do neznáma. Jenže celý systém podpory vědy v ČR je založený na prevenci originálního, riskantního přístupu. Abyste získal grant GA ČR, musíte prostě napsat do žádosti, že budete mít 3 články. A je úplně jedno, jestli budou kvalitní. Nedej bože, když něco originálního vymyslíte, ale nestihnete článek uveřejnit před ukončením grantu – pak jste odvařený a příště grant nedostanete.

Druhou podmínkou je dostatek vědeckých osobností, které mají chuť a dovednosti pro špičkovou vědu. Tady vidím na VŠCHT v posledních 10 letech pozitivní trend. Třetí podmínkou je servis ze strany univerzity, která musí umět vědci pomoci. Což v českém prostředí nefunguje všude.

Proč?

Představte si, že jste vědec s výborným nápadem. Dokonce ho máte rozvinutý do fáze proof of concept, kdy je pravděpodobné, že by mohl skutečně fungovat. Chcete věc patentovat a pak prodat, nebo byste si, nedej bože, chtěl založit spin-off. Jste nadšený a jdete na relevantní univerzitní pracoviště, pokud tedy vůbec existuje, a tam se na vás mile usmějí a řeknou: Přijďte za 14 dnů, my teď děláme grantové přihlášky, fakt nemůžeme. Tohle se párkrát zopakuje, protože jednou nemá čas právní oddělení, jednou ekonomické, a vy najednou pochopíte, že se školou se k realizaci nedostanete. Tak máte dvě možnosti – buďto si věc zrealizujete na koleni mimo školu, což je pořád lepší, než nedělat nic, anebo svou snahu vzdáte a napíšete hezký článek.

To je opravdu běžná praxe v ČR?

Ano, praxe se spoustou bariér, které vyplývají z nedostatečného počtu lidí, absence vnitřních procesů a přehnané byrokratizace. Vědec s nápadem nechce řešit nějaké smlouvy, patentové přihlášky, chce, aby je vyhotovil někdo jiný, protože on přece vymyslel produkt. Když mu nikdo nepomůže, nebo se všechno vleče, vykašle se na to. Ale problém nemají jenom české univerzity, podobný efekt vám popíšou kolegové v Německu i jinde v Evropě… Přitom produkty špičkové vědy s komerčním potenciálem bychom měli na státní úrovni maximálně podporovat, protože mají ohromnou přidanou hodnotu a dávají nám šanci měnit strukturu naší ekonomiky. Pomohlo by, kdyby se napříč univerzitami a akademií vytvořila jednotná metodika. Ale zároveň vím, že nejde o triviální záležitost a že se mi snadno mluví, když mám v zádech ÚOCHB.

Není problém také v nedostatku nápadů s potenciálem uspět?

Když se bude tlačit na špičkovou vědu, nápady budou vznikat automaticky, by definition.

Jak by tedy měl vypadat systém podpory transferu technologií?

Když se podívám třeba na MIT nebo Stanford, tak tam člověk s nápadem má jasně daný kontakt na někoho, kdo ví, co má dělat, a reaguje okamžitě. My se v rámci IOCB Tech snažíme postupovat stejně, takže když přijde vědec, hned si sedneme a pustíme se do práce. V první fázi je třeba vyhodnotit, do jaké míry je nápad unikátní, zda spadá do kategorie duševního vlastnictví a lze jej nějakým způsobem ochránit. Ve druhé fázi pak musíme provést analýzu, jestli bude mít trh o nápad zájem. Tyto služby by měla umět nabídnout ve velmi krátkém čase každá instituce, která chce podporovat transfer. Dále je nutné přesně definovat navazující procesy, aby všem bylo jasné, co se bude dít dál, a umět pomocí projektových manažerů dovést záměr do cíle. Což mimochodem znamená objíždět firmy, veletrhy a nové technologie nabízet. Co se týče VŠCHT, nejsem si jist, zda jsou dva lidé na tak velký a výzkumně heterogenní organismus dostatečný počet, byť se transfer krystalizuje ve škole správným směrem.

Samostatné oddělení transferu technologií vzniklo na VŠCHT poměrně nedávno, předtím byl transfer součástí oddělení pro vědu a výzkum.

Mít samostatné oddělení je zásadní, právě proto, aby nedocházelo k míchání agend a ke zdržování. Důležité také je, aby o něm věděli vědci (usmívá se). Například na vyspělých univerzitách platí pravidlo, že transferová kancelář musí sídlit v kampusu, protože vědci jinam prostě nepojedou. Než by se někam tahali metrem, radši věc opublikují.

Kolik lidí máte v transferovém oddělení vy?

Je nás osm. Jedna kolegyně se věnuje patentům, druhá se v té oblasti zaučuje a stará se o administrativu. Další kromě organické chemie vystudovala i práva, takže řeší právní otázky. Zbytek oddělení tvoří projektoví manažeři, kteří s vědci dotahují jejich nápady a starají se o nabídku směrem ke komerční sféře. Zároveň opakuji, že nejsme v úplně standardní situaci díky síle ÚOCHB. Kvalitu i kvantitu musíte zaplatit, není nás málo a většina má dvojí vzdělání a velké zkušenosti, například z pozice šéfa výzkumu v Zentivě. Na druhou stranu – všechny vysoké školy mají poměrně slušné prostředky v rezervách, které se rok od roku přinejmenším nezmenšují. Myslím si, že najít prostředky na profesionální transfer technologií není zase tak velký problém.

Značná část současného výzkumu na ÚOCHB se týká medicinální chemie. Jak složité je poznat, že nová látka má léčebný a zároveň komerční potenciál?

Jde o extrémně složité rozhodnutí, na něž si často najímáme experty ze zahraničí. Kromě ověření, že mechanismus bude fungovat, nebude extrémně drahý a projde náročnými testy, musíte odhadnout, zda nový lék vůbec zaplatí zdravotní pojišťovna. Protože když ne, nemá cenu léčivo vyvíjet. Navíc – při rozhodování koukáte daleko do budoucnosti, vývojový řetězec u nás trvá 15 let. Nebude už problém, který chcete léčit, dávno vyřešený? Proto se také snažíme navazovat vztahy s velkými hráči, abychom se jich mohli zeptat, jestli by měli v budoucnu o určité řešení zájem. Když řeknou ne, už se vyvíjí jiné řešení, šetříme čas i peníze. A naopak.

V Německu byla zřízena centrální kancelář transferu technologií pro různé instituce. Neměla by se ČR inspirovat?

Vím, že tam něco podobného vzniká, ale neznám přesnou definici náplně práce, takže je těžké se k tomu vyjadřovat. Každopádně určitě nemá smysl udělat jednu centrální kancelář pro všechny univerzity a výzkumné instituce, která bude sídlit v Praze a kam budou jezdit vědci z Brna. To je prostě blbost. Umím si představit, že by vznikla nějaká centrální instituce, která by expertně pomáhala existujícím oddělením na jednotlivých univerzitách. Ale problém aplikovaného výzkumu u nás leží úplně někde jinde – v nedotažené reformě, která měla podporu aplikovaného výzkumu centralizovat do jedné agentury. Byla založena Technologická agentura ČR,ale zároveň zůstala spousta ministerstev, jako ministerstva kultury, zemědělství, zdravotnictví, průmyslu a obchodu, která nadále investují do aplikovaného výzkumu. Pomohlo by, kdyby existovala jediná instituce, která by profesionálně rozdělovala finance a pomáhala rozvoji aplikovaného výzkumu v ČR. Její součástí by pak mohla být i expertní podpora transferu technologií a především sbor profesionálních posuzovatelů projektů, jaký mají například ve Finsku.

V rozhovoru pro portál vedavyzkum.cz jste označil za zásadní problém efektivního transferu technologií ohromnou míru byrokracie. Jak by měl systém fungovat, aby skutečně sloužil cíli, tj. aplikaci vědeckého poznání ve prospěch společnosti?

V první řadě by bylo třeba upravit zákony. Řada z těch aktuálně platných vznikala v průběhu 90. let, která byla opravdu bouřlivá a během nichž se děla řada nepěkných věcí. A protože tady se bavíme o zacházení s penězi daňových poplatníků, tak samozřejmě řada zákonů byla postavená tak, aby v podstatě maximálně ochránila veřejné prostředky proti zneužití. Tomu rozumím, ale na druhou stranu uplynulo 30 let, společnost se obrovsky posunula, jenže zákony zůstaly nezměněny. Do toho musíme reagovat na evropskou legislativu, kterou jsme si sami od sebe úspěšně přiostřili. Nikde není jasně dáno, že když instituce v případě transferu udělá věci tak a tak, nemá se čeho bát. Žijeme ve světě permanentní presumpce viny. Když to přeženu, tak se narodíte, a už jste podezřelý.

K vaší ředitelské pozici patří vyjednávací a obchodní dovednosti. Kde jste si je osvojil? A jak váš přerod z vědce na obchodníka/manažera probíhal?

Vyjednávací schopnosti jsem získal především praxí na sales pozicích. Když jsem začal v Sigma-Aldrich, dostal jsem první den za úkol instalovat stánek na výstavě Pragomedica a potom být na stánku společně s kolegy z Německa – tedy hození do vody po hlavě. Ale naučil jsem se jednu věc – vždycky je dobré pochopit, co druhou stranu trápí a kde můžete pomoci. A na tom stavět. Ne vždycky se to ale povede…

Jste duchovním otcem CrossCampusu. Proč jste populární běžeckou akci, s níž je spousta práce, před několika lety uvedl v život?

Myslím si, že oblast, v níž naše věda může vyniknout, je multidisciplinarita. Tedy propojování oborů. A zároveň mne obecně propojování baví. No a jak jsem chodil po kampusu, najednou jsem si uvědomil, že interakce mezi UOCHB – ČVUT – VŠCHT by mohly být daleko intenzivnější. A protože jsem v té době hodně běhal – což už neplatí kvůli zdravotním problémům –, najednou mě napadl štafetový závod okolo NTK, který by mohl lidi propojit a podpořit jejich spolupráci. Pak jsem obešel rektory, ředitele a ukecal je. A vlastně to byl začátek myšlenky vytvořit něco většího – Kampus Dejvice.

[urlnadstranka] => [iduzel] => 72049 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/fusek-jen-se-narodite-a-uz-jste-podezrely [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [71561] => stdClass Object ( [nazev] => Stejné nemoci je nutno léčit různě [seo_title] => Stejné nemoci je nutno léčit různě [seo_desc] => [autor] => Lumír Košař [autor_email] => kosarl@vscht.cz [perex] =>

Rozhovor s prof. Ing. Tomášem Rumlem, CSc., který se se svým týmem na VŠCHT Praha podílí na národním centru kompetence Personalizovaná medicína: Translačním výzkumem k biomedicínským aplikacím podpořené technologickou agenturou ČR.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~KyjKT9NTCMnPPbzw6EKFoNLcHAA.jpg [ogobrazek] => [pozadi] => [obsah] =>

O zařazení do programu Národního centra kompetence se mluví jako o velké příležitosti. Pro VŠCHT a samozřejmě pro váš výzkumný projekt. Můžete říct v čem vy osobně vnímáte prestiž takové příležitosti?

Jsou asi tři věci, ve kterých bych vyzdvihl výjimečnost tohoto konsorcia. Zaprvé už to, že je to centrum kompetence, o která je velký zájem a souvisí s tím velká soutěž. Myslím si, že je vůbec prestižní být součástí tohoto centra kompetence, které mám tu čest vést za VŠCHT.

Další, v čem vidím prestiž, a možná bych umístil tyto dva následující příklady nad samotné centrum kompetence, je složení toho konsorcia, které opravdu sdružuje výjimečné osobnosti v oblasti personalizované medicíny. Můžu jmenovat docenta Hajdúcha, který je ředitel Biomedreg, profesora Martáska, ředitele Biocev, profesora Fuska vedoucího IOCB TECH na ÚOCHB. To jsou ti, se kterými přímo spolupracujeme, ale celkově je tam kolektiv špičkových vědců ze špičkových pracovišť – univerzit, ústavů akademie věd a podniků. Takže centrum sdružuje výjimečná pracoviště a výjimečné osobnosti.

A třetí důvod, ve kterém vnímám vyjímečnost, je samotné téma personalizované medicíny. Personalizovaná medicína je rozvíjející se a velmi perspektivní obor.

Personalizovaná medicína – mohli bychom si v krátce představit, co se za tím pojmem skrývá?

Co to znamená? Současné technologie dovolují analyzovat pacienta z hlediska jeho genetické výbavy a to je smyslem takzvané farmakogenomiky. Takže v současné době je možné osekvenovat celý genom člověka velmi rychle a relativně levně.

Pro představu první sekvence stála 300 milionů dolarů a odhad na získání té sekvence byl tři miliardy dolarů, stejně jako je počet bází v lidském genomu. V podstatě jedna báze, jeden dolar. To byla původní kalkulace a dneska už se osekvenování genomu člověka pohybuje v řádu řekněme patnácti, dvaceti tisíc korun. Takže my můžeme za velmi krátkou dobu získat informaci o genetické výbavě pacienta, potažmo o jeho enzymech, o tom, v jakém stavu se pacient nachází.

A na základě toho, přestože náš genom je v zásadě stejný (máme stejné geny a stejný počet nukleotidů) se lišíme v ohromném množství mutací. Takhle jsme si nahromadili celou řadu odlišností a řada z nich souvisí s onemocněními a nebo s jiným fyziologickým stavem. Například tím, jak játra jsou schopna odbourávat léky. A to je jeden z mnoha cílů farmakogenomiky – zjistit, jak rychle budou játra odbourávat určitý lék. Když ho budou odbourávat rychle, tak musíme pacientovi dát větší dávku, než když je odbouráván velmi pomalu. A každý lék má takzvané terapeutické okno. To souvisí s tím, že vysoká koncentrace léku může být toxická. A my se musíme dostat na koncentraci, která je léčivá ale není toxická. U některých léků je to okno, velmi úzké. Například známý Warfarin, lék na srážení krve, kdybychom ho podali hodně, tak může pacient vykrvácet i třeba při drobnějším poranění. Kdyby se naopkla rychle odboural před další dávkou, mohlo by hrozit riziko vzniku trombu a mozkové příhody.

Takže představuji si to správně, že to je nějaká metodika nebo sken toho konkrétního člověka …

Ano, v podstatě sken pacienta. Když si vezmeme jako příklad toho hypotetického pacienta se špatnou srážlivostí krve, hemofilik třeba, tak tam je vhodné opravdu udělat tento screen. Konkrétně se to týká enzymů, které degradují toxické látky, ale Warfarin je v těle vnímán také jako toxická látka.

Takže u pacienta, který bere Warfarin, musíme stanovit rychlost degradace léku. Větší dávku, když se degraduje rychle, abychom předešli riziku tvorby trombu. A na druhé straně, kdyby se degradoval pomalu, tak dáváme menší dávku, aby nenastaly opačné nežádoucí účinky – nadměrné krvácení.

A váš kýžený výsledek je tedy tato univerzální metodika?

Teď jsem představil personalizovanou medicínu, co si pod tím vlastně představit. Když se dostanu k tomu, co je cílem celého konsorcia. Tedy hledat určité léky, testovat jejich účinnost a najít třeba i léky účinnější a vhodné pro určitou skupinu pacientů.

Já bych dal příklad třeba zase z Olomouce od docenta Hajdúcha, kdy zjistili, že Antabus, což je vlastně lék, který se podává alkoholikům při odvykací terapii, že má i protinádorové účinky. Teď je totiž velké téma hledání nového způsobu použití už schválených léků. Jistě víte, že schvalování léku trvá dlouho a stojí to miliardy korun. Když už je lék schválený a otestovaný, tak vlastně když se najde nový účel využití, tak se výrazně urychlí a zlevní schvalovací proces.

My jsme napojení na téma diagnostiky infekce papilomavirem. Ten způsobuje běžné bradavice, ale některé druhy jsou také spojeny s onkologickými konsekvencemi, zejména rakovinou děložního čípku.

Těch papilomavirů je řada, dají se geneticky odlišit a my bychom měli spolupracovat právě na vývoji metodiky detekce různých typů papilomavirů. Aby se vědělo, jak postupovat v léčbě u kterého konkrétního druhu.

A další doména, ve které se angažujeme, je naše napojení na Ústav organické chemie a biochemie AVČR, kde syntetizují látky, které se testují pro jejich vliv na mozkové receptory. Ale my jsme zjistili, že některé z těch sloučenin mohou inhibovat i růst bakterií a dokonce to vypadá, že i růst některých bakterií, které jsou rezistentní k antibiotikům.

Já vím, že antibiotická rezistence je velmi palčivé téma, o kterém se postupně začíná mluvit.

Antibiotická rezistence je ohromný problém. Řada pacientů, kteří umřou třeba na COVID-19 nebo na chřipku, tak neumřou přímo na virovou infekci, ale následně na sekundární, takzvané oportunní infekce, většinou bakteriální infekce. A pokud je bakterie rezistentní k antibiotikům, tak selhává současná léčba, takže se hledá takzvaná adjuvantní terapie vedle antibiotik. Tedy podat společně s antibiotikem látku, která by zrušila rezistenci bakterie k danému antibiotiku. Těch mechanismů je hodně a já nechci jít do detailů a je to relativně komplikovaná záležitost, ale vypadá to, že některé z těch námi testovaných sloučenin by mohly potlačovat rezistenci bakterií k některým antibiotikům.

A jak složité je potom prosadit ten výsledek, pokud by se vám to podařilo?

Myslíte, kdyby se objevila molekula, která bude bude takto působit?

Ano. Jak nejsem chemik, tak nemám do náročnosti takového procesu vůbec vhled. Ale dokonce i já vím, že antibiotická rezistence je taková pomalu těkající bomba.

No, to se obávám, že tady už ta odpověď nemůže být nijak přesná. Těžko předvídat. Samozřejmě víme, kolik stojí vývoj léků. Jsou to ohromné částky a je otázka tedy, kdo by to celé financoval. Musela by se najít firma, která by byla ochotná do toho investovat, protože by to definitivně převýšilo rozpočet školy. Je také otázka, jak perspektivní by ten lék byl. Víme, že proti covidu byly vakcíny velmi rychle. Ale zase ten princip už byl v podstatě vyzkoušený.

Samozřejmě na těchto tématech, vzhledem k té závažnosti, pracuje celá řada laboratoří po celém světě. Riziko narůstá každým dnem, protože se ty bakterie vyvíjí a adaptují se na používaná antibiotika. Každý člověk, který bere antibiotika a nedobere je, vlastně selektuje bakterie, které přežily krátkodobou přítomnost léčiva vyvinuly si k němu rezistenci.

Když se vrátíme k vašemu projektu, jaké sféry poznání nebo výzkumu to spojuje? Představuju si to jako velmi interdisciplinární výzkum.

Dá se říct, že ty obory jsou příbuzné, ale jsou interdisciplinární určitě. Vyvíjí se například senzory, třeba elektro senzory, které na základě interakcí třeba nukleových kyselin dají nějakou odezvu. Ale většinou se to pohybuje kolem medicíny, molekulární biologie, biochemie a buněčné biologie. Snažíme se ovlivnit lidské buňky a inhibovat viry a patogenní mikroorganismy.

Jaké nové nároky to před vás klade do následujících šesti let?

To je dobrá otázka. Já bych možná řekl, že i když zůstanu pouze ve svém oboru, tak díky jeho rychlému vývoji musím každý rok inovovat přednášky, aby byly aktuální. Já učím genové inženýrství a molekulární genetiku a oba ty obory přinášejí ohromné poznatky a myslím si, že sledovat vývoj jenom v tomto klade relativně velké nároky ale je i to i fascinující záležitost.

Ale já bych první pojmenoval ty příležitosti, to jsou opravdu ty možnosti spolupráce. Jsou zde špičková pracoviště nejenom v měřítku České republiky, ale i ve světě a já jsem rád, že jsme toho součástí.

Co by pro vás znamenala situace, kdy byste tuto podporu nezískal?

Především bych řekl, že tento výzkum je drahý. Už z principu musíme testovat sloučeniny také na lidských buňkách, třeba jestli nejsou toxické a jak je ovlivňují. A pro kultivaci lidských buněk potřebujeme kromě řady drahých chemikálií také hovězí zárodečné sérum z ještě nenarozených telat, a to sérum je extrémně drahé, protože je to biologický materiál. Ale v současné době jsou veškeré chemikálie pro molekulární biologii i přístrojové vybavení drahé, takže bez grantové finanční podpory bychom se samozřejmě nehli.

A když se zkusíte pochválit, asi znáte konkurenci a jejich projekty, tak v čem si myslíte, že byl ten váš výjimečný?

Jako tohle centrum, v čem je lepší než ostatní?

No já jsem to nechtěl stavět jako poměřování, ale v čem jste se odlišili od ostatních.

No my už to víme. Tady chci dát velký kredit těm, kteří se v minulosti zásadně zasloužili o jeho vznik, protože naše centrum vzniklo na základě předchozího centra.

Ten koncept byl původně takový, že centra kompetence mají být financovaná dva roky a posléze ta nejúspěšnější by měla pokračovat ve své činnosti. Takže to bylo v podstatě pokračování stávajícího centra a my jsme byli hodnoceni tuším jako druzí ze všech center, která existovala.

To je skvělý úspěch!

To jistě je. Ale chtěl bych říci, že centrum vzniklo na základě osobních vztahů. Všichni o sobě víme. Protože navzájem čteme svoje publikace. Vedoucí pracovišť, která jsou zapojena v tomto centru se znají řadu let a centrum jim dalo možnost se vzájemně propojit ve jednom týmu. Původně to tříleté fungování měl na starosti profesor Fusek z ÚOCHB a teď je to docent Hajdúch z BIOMEDREG Olomouce. Všichni máme velmi dobré vztahy a už dříve jsme spolupracovali v rámci projektu Centrum vývoje originálních léčiv, které za VŠCHT vedl prof. Král (na kterého všichni vzpomínáme). Z předchozí spolupráce víme, jak komplementární jsou naše problematiky. Ono totiž nemohou spolupracovat lidé, kteří dělají totéž, ale spolupracují lidé, kteří dělají na témže tématu, ale jinými metodami a přinášejí tam něco vzájemně prospěšného.

[urlnadstranka] => [iduzel] => 71561 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/ruml-stejne-nemoci-je-nutno-lecit-ruzne [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [71287] => stdClass Object ( [nazev] => Náš výzkum se dotýká otázek lidského zdraví a vytvoření dobrých životních podmínek [seo_title] => Náš výzkum se dotýká otázek lidského zdraví a vytvoření dobrých životních podmínek [seo_desc] => [autor] => [autor_email] => [perex] =>

Profesor Karel Melzoch je emeritním rektorem VŠCHT Praha a emeritním děkanem FPBT a vědcem se širokým spektrem výzkumných zájmů v oblasti chemie, biochemie, mikrobiologie a bioinženýrství. Jeho vědecké aktivity se zaměřují na objasnění principů a mechanismů biotechnologických procesů a mají významné aplikace v medicíně, farmakologii, potravinářství a biotechnologii.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~803NqcpPzoj3TixKzQEA.jpg [ogobrazek] => 0002~~C84uLcjMS1Rw8vR39gzy9gEA.jpg [pozadi] => [obsah] =>

Čím se zabývá Národní centrum kompetence biorafinace a cirkulární ekonomika pro udržitelnost s akronymem BIOCIRKL?

Když bych to vzal historicky, tak centrum kompetence nevzniklo teď na zelené louce, je to výsledek dřívější dlouholeté spolupráce řady organizací, které jsou nyní i v Národním centru kompetence 2. A jedná se již o třetí společné centrum navazující na předchozí centra BIORAF a BIOCIRTECH.

Všechna mají něco společného, ale samozřejmě není možné třikrát vstoupit do stejné řeky, a tak projekty mají vývoj i obsahový a reagují na aktuální společenské potřeby, např. evropský Green Deal, snahu o uhlíkovou neutralitu. Jedná se o projekt TA ČR, a tak je zřejmé, že všechny projekty byly a jsou silně zaměřeny na komercializaci, z čehož vyplývá i složení řešitelského týmu. Hlavním řešitelem je Ústav chemických procesů AV ČR, který zastřešuje a dává dohromady 20 organizací, 20 naprosto odlišných subjektů od ústavů akademie věd, přes univerzity a regionální výzkumné ústavy až po celou řadu menších a větších firem, jejichž podíl v centru činí 50 %. Každá ze zapojených řešitelských organizací má jinou právní formu a podle toho něco smí či nesmí, to se týká zejména finančních operací. Do toho vstupují ještě prostředky EU, kde pravidla jejich čerpání jsou ještě přísnější. A je nadlidský úkol získat od všech řešitelů najednou podklady pro přípravu projektu nebo výsledky a zprávy, já obdivuji doktorku Olgu Šolcovou (ÚCHP AV ČR), která to vše za celý projekt je schopná dát tak elegantně dohromady.

Jaké mají být výstupy z Vašeho projektu?

Všechny by měly být nějakým způsobem orientovány na komercializaci. To znamená ideálně patent, užitný vzor, ověřené technologie, funkční vzorek či prototypy. Máme určitý prostor pro prvky základního výzkumu, ale na tom skutečně centrum nestojí. Co je důležité, je spolupráce akademických nebo výzkumných subjektů s realizátory nápadů v praxi. Předchozí centra byla víc zaměřena na biorafinaci odpadu neboli využití čehokoliv, co někde odpadá, za jiným prospěšným účelem. A nyní se projekt posunuje od technik a technologií více k cirkulární ekonomice a myslím si, že je velmi moderně pojatý, protože prvek udržitelnosti a snižování uhlíkové stopy akcentuje evropské nálady včetně "Green dealu“.

Jaké oblasti projekt řeší?

Centrum je široce rozkročené, má řadu nějakých dílčích úkolů, z nichž řada, díky tomu, že máme na co navazovat, je už i rozpracovaných. Jedná se o zpracování rostlinných a živočišných odpadů, odpadů z různých typů výroby, například lesnictví a zemědělství. Přibylo i téma recyklace betonů, kde se s výzkumem angažují mikrobiologové. Dále se testují biostimulanty, biopreparáty, biohnojiva, či přípravky, které pomáhají omezovat potřebu chemikálií jako jsou pesticidy či herbicidy. Projekt se dotýká až otázek lidského zdraví či vytvoření dobrých životních podmínek, tedy wellbeing.

◳ Skupina BIOCIRKL (jpg) → (šířka 450px)

Jaká je v projektu role VŠCHT?

Na VŠCHT pracují čtyři výzkumné skupiny, profesorky Kateřiny Demnerové, profesorky Petry Patákové, profesorky Jany Hajšlové a v současném projektu přibyla skupina docentky Petry Lovecké. Tři skupiny řeší problémy mikrobiologické nebo biologické povahy. Skupina profesorky Jany Hajšlové původně byla více laděna do analytiky a kontroly procesů, v současném projektu má ale nově otevřené téma a tím je hmyz jako zdroj živin a bílkovin, jako významný doplněk potravin dnes a zejména do budoucna.

Z předchozích center jsou již komerčně dostupné výrobky či zprovozněné technologie?

Máme hmatatelné výsledky, pokud bych mluvil za VŠCHT, tak jsou to probiotické preparáty pro psy, preparáty pro velkochovy drůbeže, biostimulanty pro rostliny. Je jich celá řada a poskytovatel dotace, tedy TA ČR, si velmi využití výsledků hlídá a podporuje. Pro spolupracující firmy bylo důležité vyřešení jejich problémů, třeba likvidace odpadu, který se jim hromadil a šel by do kafilérky, za kterou by musely platit. A dnes se jejich odpad dá využít, slouží na příklad jako živiny pro další mikrobní technologie nebo se vrací v nějaké dříve jmenované formě zpět do zemědělství.

Poměrně hodně výstupů je vázáno na řasy, například pro využití oxidu uhličitého, ale řasy jsou i poměrně cenným biologickým nástrojem na produkci širokého spektra různých velice zajímavých látek, které se pak uplatní například v kosmetice, nebo jako přídatné látky. Vznikly i některé prototypy, součástí předchozích center byly zpracovatelské strojírenské firmy, které navrhly a odzkoušely strojní zařízení pro přípravu štěpky či pelet.

Jak velkou výhodou je pětiletá délka projektu?

Ohromnou. Grantové prostředky na výzkum se shánějí velice těžce. Výhodou tohoto centra je, že se můžeme věnovat určité tématice delší dobu a že navazuje na obdobně dlouhé projekty.

Projekt byl ale krácen, že?

Financování tohoto centra bylo schváleno pouze ze 75 % z národních zdrojů. Nicméně jsme si mohli zažádat o zbylou čtvrtinu financí z Národního programu obnovy, který je financován z evropských zdrojů. Některé aktivity jsme z projektu vyvedli do nové žádosti, ale přidali jsme i nové aktivity, které v původní projektové žádosti nebyly, např. jedním z nových témat byla právě problematika hmyzu, a projekt jsme získali ve nebývale krátkém čase. Takže vlastně řešíme 2 projekty, pětiletý TA ČR a tříletý evropský.

[urlnadstranka] => [iduzel] => 71287 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/melzoch-nas-vyzkum-se-dotyka-otazek-lidskeho-zdravi-a-vytvoreni-dobrych-zivotnich-podminek [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [71256] => stdClass Object ( [nazev] => Chceme ovlivňovat budoucnost české nejaderné energetiky [seo_title] => Chceme ovlivňovat budoucnost české nejaderné energetiky [seo_desc] => [autor] => redakce VŠCHT Praha [autor_email] => info@vscht.cz [perex] =>

Doc. Ing. Michael Pohořelý, Ph.D. se zabývá tepelnou energetikou v širších souvislostech; především materiálovým a energetickým využití biomasy a odpadů, tuhých alternativních paliv, bioodpadů a biomasy. Dále se věnuje studiu chemismů procesů spalování, zplyňování a pyrolýzy; studiu procesů čištění redukčních plynů a spalin, a také výrobou a charakterizací biocharu. V současnosti je vedoucím Ústavu energetiky na VŠCHT Praha, předsedou České asociace pro pyrolýzu a zplyňování, vědeckým pracovníkem na ÚCHP AV ČR a předsedou sekce výroba a legislativa biocharu v rámci V4 Biochar Platformy a člen redakční rady třech mezinárodních časopisů a časopisu Paliva.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~MzIwMlYwMAEhP2dvBSdP_yBPbx-F4uzSgsy8SgVLA4OCCl1DAwA.jpg [ogobrazek] => 0001~~MzIwMlYwMAEhP2dvBSdP_yBPbx-F4uzSgsy8SgVLA4OCCl1DAwA.jpg [pozadi] => [obsah] =>

Národní centrum pro energetiku II bylo pokračováním Center kompetence I a II a Národního centra pro energetiku I, ani v jednom však VŠCHT nebyla zapojena. Jak se Vám podařilo připojit do již běžící spolupráce?

Když jsem nastoupil na plný úvazek na Ústav energetiky, tak jsem si dal závazek, že se staneme součástí Národního centra kompetence II (NCK II) v oblasti nejaderné energetiky a teplárenství a kontaktoval jsem partnery, aby nás přizvali ke spolupráci i v rámci připravovaného NCK II. Hlavní motivací tudíž bylo, aby Ústav energetiky VŠCHT Praha byl součástí velkého centra, které cíleným způsobem ovlivňuje budoucnost české nejaderné energetiky a teplárenství. Podařilo se to v rámci jednoho výzkumného úkolu, který se týká dekarbonizace, cirkulární ekonomiky, zvyšování účinnosti přeměn spojených s obnovitelnými zdroji energie a akumulace energie. Oficiální název výzkumného úkolu je Nové progresivní technologie pro energetiku. Na VŠCHT jsou zapojeny do řešení výzkumného úkolu dva týmy, můj a paní doc. Doušové.

Jakou má Národní centrum pro energetiku II strukturu?

Naše centrum je rozděleno do několika výzkumných úkolů, uceleně pokrývajících jednotlivé segmenty moderní nejaderné energetiky a teplárenství. Jak jsem uvedl, jsme zapojeni do výzkumného úkolu, který koordinují partneři z ČVUT. Konkrétní název sub-úkolu je Alternativní paliva a dekarbonizační technologie pro energetiku. Vedoucím je prof. Jan Hrdlička z ČVUT v Praze.

S jakými partnery v rámci výzkumného úkolu spolupracujete?

◳ 2023 04 04 NCK BIORIKL skupiny 900px-8 (jpg) → (šířka 450px) V našem výzkumném úkolu je šest partnerů, úkol koordinuje již zmíněné ČVUT v Praze, dále se účastní VŠB v Ostravě, ČEZ, Ventos a Veolia. Za VŠCHT jsou do výzkumného úkolu zapojeny dva ústavy, Ústav energetiky (218) a Ústav chemie pevných látek (108).

Tento projekt navazuje na již běžící projekty předaplikačního výzkumu, jako je například projekt Nízkoemisní technologie energetického využití biomasy a alternativních paliv (akronym LETEBAF), který je také subvencován od Technologické agentury ČR, a to z programu THÉTA. Do projektu LETEBAF je zapojen i další Ústav energetiky v ČR působící na VUT v Brně.

Na Ústavu chemie pevných látek se zabývají primárně vývojem a testováním sorbentů na bázi rozličných přírodních anorganických materiálů pro sorpci oxidu uhličitého a/nebo legislativně sledovaných těžkých kovů a metaloidů. Moje skupina je v prvé řadě zapojena do výzkumného úkolu zabývajícího se technickými a legislativními omezeními možnosti využití tuhých alternativních paliv a odpadní biomasy v českých teplárnách a elektrárnách a akumulací tepla v provozech centrálního zásobování tepla. Například v letošním roce Ústav energetiky VŠCHT uzavřel memorandum o spolupráci s ENERGIE Holding a.s., který je součástí koncernu ENETIQA a.s. Součástí holdingu je více jak 15 městských výtopen a tepláren a spalovna komunálního odpadu ve městě Liberec. Prvním bodem spolupráce je vypracování Analýzy možností nových zdrojů pro centrální zásobování tepla Louny, Litoměřice a Mimoň.

Kromě výše uvedených výzkumných úkolů motivovaných dohodou Green Deal 2050 / nezařazením zdrojů pod EU ETS (Evropský systém emisního obchodován), je moje skupina orientovaná na predikci a v některých případech i na návrhy evropské legislativy týkající se teplárenství a procesů zplyňování a pyrolýzy.

Kdo se z Vašeho týmu chemiků zabývá právními předpisy?

Já osobně se legislativě věnuji dlouhou dobu. V energetice či teplárenství nelze plánovat bez detailní znalosti současné a budoucí legislativy, a tudíž i provádět smysluplný aplikovaný výzkum ^{1, 2}.Například náš ústav se stal loni členem Evropské platformy pro udržitelný fosfor, díky níž máme i možnost přímo připomínkovat legislativní předpisy v naší zájmové oblasti výroby hnojiv nebo pomocných půdních látek pomocí tepelných procesů, popř. přímo připravovat podklady pro úpravu legislativních předpisů tak, aby výroba některých hnojiv nebo pomocných půdních látek byla správně nastavena z pohledu např. obsahu mikroplastů či organických mikropolutantů, jako jsou např. PAU, PCB, PCDD/F, PFAS .

Obdobně chceme v rámci energetiky a teplárenství posoudit, jestli právní předpisy, které se nastavují v EU, budou akceptovatelné i pro strukturu výroby elektrické energie a tepla v ČR. Struktura zdrojů pro výrobu elektrické energie a užitného tepla není v Evropě stejná, některé státy mají větší podíl uhlí (typicky Polsko) jiné státy, jako třeba Německo, jsou více zaměřeny na obnovitelné zdroje. V Nizozemí a v Dánsku kladou větší důraz na využití popelovin, zatímco Francie má větší podíl jaderné energetiky.

Podíl na takovýchto zákonech zní spíše jako politická záležitost. Kdo by vaše výsledky dokázal na celoevropském měřítku prosazovat dál?

Pokud se například tvoří podkladové materiály pro velké spalovací zdroje nebo pro zdroje spalující odpady, tak se aktualizuje dokument, který se jmenuje Referenční dokument o nejlepších dostupných technikách (BREF) vycházejících z BAT (Best Available Techniques, nejlepší dostupné techniky). Právní rámec pak zastřešuje pro naše zájmové téma zejména Směrnice 2010/75/EU o průmyslových emisích. Implementaci pak zajišťují primárně jednotlivá prováděcí rozhodnutí: Prováděcí rozhodnutí Komise (EU) 2021/2326 a Prováděcí rozhodnutí komise (EU) 2019/2010. Z výše uvedeného je zřejmé, že cestou pro transformaci znalostí do legislativy EU v oblasti energetiky a teplárenství je publikování přehledných článků v renovovaných mezinárodních časopisech a připomínkování tvorby budoucího dokumentu BREF.

Jaké další projekty ve Vaší skupině řešíte?

Velmi zajímavé průmyslové téma je například pyrolýza čistírenských kalů, díky níž dochází ke značnému zmenšení objemu a hmoty tohoto odpadu, jeho úplné hygienizaci a stabilizaci, a dále k destrukci mikroplastů a organických mikropolutantů přítomných v kalu. Produktem technologické linky zpracovávající čistírenský kal je užitné teplo a pevný karbonizační produkt, tzv. biochar (biouhel).

Téma řešíme ve spolupráci s firmou HST Hydrosystémy s.r.o. v rámci několikaleté spolupráce. První instalace je na ČOV Bohuslavice – Trutnov. V rámci spolupráce jsme s firmou prošli celým procesem stavby zařízení, její kolaudace, certifikace biouhlu v ČR a jeho následného vyjmutí z katalogu odpadů. Jedná se tudíž o konkrétní implementaci cirkulární ekonomie v praxi.

Vloni na uvedené téma u nás obhájil Dr. Moško svou disertační práci Modern Methods for Material and Energy Recovery from Sewage Sludge, na které pracoval v double-degree programu s Ghent University ^{3, 4, 5}.

Seznam citované literatury:

1. Sikarwar, V.S., Pfeifer, C., Ronsse, F., Pohořelý, M., Meers, E., Kaviti, A.K., Jeremiáš, M. Progress in in-situ CO₂-sorption for enhanced hydrogen production. Progress in Energy and Combustion Science. 2022, 91, 101008. DOI: 10.1016/j.pecs.2022.101008. (WoS, IF 29,394 /2020/, Q1*/D1).

2. Hušek, M., Moško, J., Pohořelý, M. Sewage sludge treatment methods and P-recovery possibilities: Current state-of-the-art. Journal of Environmental Management. 2022, 315, 115090. DOI: 10.1016/j.jenvman.2022.115090. (WoS, IF 6.789 /2020/ Q1).

3. Moško, J., Jeremiáš, M., Skoblia, S., Beňo, Z., Sikarwar, V.S., Hušek, M., Wang, H., Pohořelý, M. Residual moisture in the sewage sludge feed significantly affects the pyrolysis process: Simulation of continuous process in a batch reactor. Journal of Analytical and Applied Pyrolysis. 2022, 161, 105387. DOI: 10.1016/j.jaap.2021.105387. (WoS, IF 5,541 /2020/, Q1).

4. Moško, J., Pohořelý, M., Cajthaml, T., Jeremiáš, M., Robles-Aguilar, A.A., Skoblia, S., Beňo, Z., Innemanová, P., Linhartová, L., Michalíková, K., Meers, E. Effect of pyrolysis temperature on removal of organic pollutants present in anaerobically stabilized sewage sludge. Chemosphere. 2021, 265, 129082. DOI: 10.1016/j.chemosphere.2020.129082. (WoS, IF 5,778 /2019/, Q1).

5. Moško, J., Pohořelý, M., Skoblia, S., Fajgar., R., Straka, P., Soukup, K., Beňo, Z., Farták, J., Bičáková, O., Jeremiáš, M., Šyc, M., Meers, E. Structural and chemical changes of sludge derived pyrolysis char prepared under different process temperatures. Journal of Analytical and Applied Pyrolysis. 2021, 156, 105085. DOI:doi.org/10.1016/j.jaap.2021.105085 (WoS, IF 3,905 /2019/, Q1).

[urlnadstranka] => [iduzel] => 71256 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/pohorely-chceme-ovlivnovat-budoucnost-ceske-nejaderne-energetiky [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [69964] => stdClass Object ( [nazev] => Díky 3D tisku dokážeme vyrábět implantáty na míru, říká profesor Vojtěch [seo_title] => Díky 3D tisku dokážeme vyrábět implantáty na míru, říká profesor Vojtěch [seo_desc] => [autor] => Michal Janovský [autor_email] => janovski@vscht.cz [perex] =>

Jak jsme již informovali dříve, VŠCHT Praha uspěla ve výzvě Technologické agentury ČR na podporu aplikovaného výzkumu, experimentálního vývoje a inovací Národní centra kompetence. Jedním ze sedmi podpořených žadatelů byl i profesor Dalibor Vojtěch, který na univerzitě působí jako vedoucí Ústavu kovových materiálů a korozního inženýrství a zároveň jako prorektor pro vědu a výzkum. Příštích šest let bude jeho tým součástí Národního centra kompetence Mechatroniky a chytrých technologií pro strojírenství (MESTEC II), které získalo dotaci přesahující 200 milionů korun.

[ikona] => [obrazek] => 0002~~KyjKT0stzi9ScEnMyUwC0mH5WSVHZidnAAA.jpg [ogobrazek] => [pozadi] => [obsah] =>

„Projekt je zaměřený na čistě aplikovaný výzkum v oblasti strojírenství, chemických technologií, nových materiálů a medicíny. Je to společný projekt VUT Brno (hlavní řešitel), VŠB-TU Ostrava, VŠCHT Praha, ČVUT a Ústavu fyziky materiálů AV ČR spolu s 25 komerčními firmami. Je rozdělen do 12 dílčích projektů, přičemž my garantujeme jeden z nich, který se týká 3D tisku implantátů a nástrojů pro zdravotnické využití. Finanční podpora pro nás činí zhruba 25 milionů,“ říká profesor Vojtěch.

Římská číslice v názvu implikuje, že jde o navazující projekt.

Ano. V podobném složení jsme realizovali už projekt MESTEC I, také v rámci výzvy Technologické agentury ČR.

Co je cílem aktuálního projektu?

V naší části je to využití technologie 3D tisku pro výrobu individuálních implantátů pro lidskou i veterinární medicínu, zejména pak kostních a kloubních náhrad vyrobených na míru pro konkrétního pacienta. Obecně je pak cílem celého projektu MESTEC II vytvořit konkrétní moderní technologie pro 21. století, které budou levnější než stávající, méně zatěžující pro životní prostředí, digitalizované a široce využívané v běžném životě.

Můžete přiblížit principy 3D tisku kovových implantátů a jeho výhody oproti klasické výrobě?

3D tisk umožňuje realizaci individuálních implantátů pro konkrétního pacienta na míru, což je úžasné. Zjednodušeně řečeno, do 3D tiskárny nasypete kovový prášek a na základě počítačového modelu implantátu vám zařízení vytiskne požadovaný tvar. Tradiční výroba standardizovaných implantátů, které se liší pouze odstupňovanou velikostí, toto neumožňuje. Navíc 3D tisk šetří energii i materiál. Vezmeme-li nejhojněji používaný materiál – titan –, je výroba individuálního implantátu formou 3D tisku o 70 % levnější než klasická výroba, kdy z titanové tyče výrobek soustružíte a frézujete a máte až 80 % odpadu.

Na vývoji implantátů spolupracujete dlouhodobě s českou firmou ProSpon. Jak máte rozdělené role?

ProSpon je strojírenská firma, kde mají k dispozici průmyslové zařízení na 3D tisk titanových implantátů. Zároveň jako jediní v České republice mají evropskou certifikaci na výrobu těchto implantátů 3D tiskem. Prakticky to funguje tak, že přijde zadání od lékaře, který potřebuje určitý implantát pro konkrétního člověka. Firma ho namodeluje např. v AutoCadu, propočítá rozměry, mechanická zatížení atd. Vyrobí se přibližný vzorek a nastupujeme my s tím, že analyzujeme pevnost, vnitřní strukturu, případné defekty, chemické chování, biologickou snášenlivost. Pojmenujeme chyby, dáme doporučení, na jejichž základě se postup výroby upraví. A takhle to pokračuje až do stavu, kdy je vše z medicínské stránky v pořádku.

Jaké kovy se pro lékařské implantáty využívají?

Je jich celá řada, od korozivzdorných ocelí přes kobalt až po titan. Pro 3D tisk je v ČR schválen zatím jen čistý titan nebo slitina 90 % titanu, 6 % hliníku a 4 % vanadu. Ani jedna varianta nemá optimální vlastnosti pro specifické potřeby lékařů, a proto jsou vyvinuté nové slitiny. Jenže trvá velmi dlouho, než se jejich využití v medicíně schválí příslušnými evropskými a českými orgány.

V čem spočívají největší problémy technologie 3D tisku kovových implantátů?

Titan má teplotu tání více než 1600 stupňů, takže tisk s laserovým paprskem probíhá za velmi vysokých teplot a mohou během něj vznikat dutiny, bubliny, znečištění, což u finálních produktů být nesmí. Proto děláme rozbory čistoty, vnitřní struktury, defektů. Zkoumáme i složení vstupních kovových prášků, jestli obsahují to, co výrobce deklaruje.

Kdo je hlavním odběratelem finálních produktů?

Ortopedie a traumatologie. Kromě implantátů se vyvíjí i instrumentárium pro zavádění nových implantátů. Hodně věcí děláme i pro veterinární pracoviště. Tam je proces zavedení do praxe, který jindy trvá několik let, rychlejší, a to díky snazší schvalovací proceduře. V předešlém projektu MESTEC I jsme se zabývali primárně humánními implantáty, v tom aktuálním řešíme více věci pro veterinární medicínu.

Stalo se vám někdy, že za vámi přišel zadavatel s něčím, co nakonec nešlo vyrobit?

Firma, s níž spolupracujeme, má tradici od roku 1993 a naše spolupráce s ní trvá již více než 15 let. Takže za tak dlouhou dobu už víme, co lze vyrobit, a co už ne. Prostě se takový úkol odmítne předem a do vývoje se vůbec nedostane.

Co je největším uměním při přípravě nových implantátů?

Aby měly dobrou biokompatibilitu a tělo je dobře přijalo, kost prorostla a pevně se spojila s implantátem, aby nevznikaly záněty – to se u tradičních implantátů často děje, byť se o tom nemluví. Plus musí implantát splňovat mechanickou funkci, protože zatížení kloubů je specifické, je tam spousta protichůdných tlaků. Novým trendem je, že jádro implantátu je plné, ale povrch porézní, právě kvůli usnadnění prorůstání kostí a zároveň zachování pevnosti. A aktuálně například vyvíjíme technologii, jež umožní, aby implantát do sebe uměl v porézní části absorbovat léky proti zánětu a po implantaci by se, v případě potřeby, tyto léky aktivovaly, třeba vnějším zdrojem tepla nebo záření.

Fascinující. Čím dalším se Vaše skupina zabývá?

Naše gros jsou kovy pro medicínu. Kromě titanu se také zaměřujeme na tzv. resorbovatelné kovy, určené zejména pro traumatologii, jež se po splnění funkce rozpustí a z těla vyloučí. Typicky jde o šrouby a dlahy pro fixace zlomenin. Tradičně se používá zmiňovaný titan, který, když to nevadí, zůstává v kosti navěky. Ale když šroub mechanicky překáží, musí se udělat druhá operace, což zatěžuje lékaře, pacienty, je to ekonomicky náročné. Plus každá operace znamená riziko zdravotních komplikací. Máme proto vyvinutý materiál, který se po určité době rozpustí, bude mít požadovanou pevnost, nebude degradovat ani moc rychle ani moc pomalu, a samozřejmě nebude pro tělo jedovatý. Bezpečné hladiny kovů, které lidské tělo snese, jsou nicméně známy, takže víme, co si můžeme dovolit.

O jaký materiál jde?

O hořčíkovou slitinu, především na krátkodobé fixace funguje dobře. Při biodegradaci hořčíku ale někdy vzniká plynný vodík, zejména když je v těle implantát dlouho. Proto vyvíjíme i materiály na bázi zinku. Tělo ho sice snáší menší množství než v případě hořčíku, ale zinek degraduje pomaleji, a díky tomu se ho do těla najedenou neuvolňuje tolik. Pro dlouhodobější implantáty má tudíž dobrou perspektivu. Těší mě, že jsme byli první na světě, kdo tuto perspektivu v roce 2011 objevil a popsal.

Jaké přístroje a metody při práci nejčastěji využíváte?

Hodně nám pomáhá slinovací zařízení Spark Plasma Sintering, které umí slinovat materiály velice rychle a efektivně. Tradiční metoda slinovaní metalurgických prášků trvá několik hodin, našemu stroji to zabere zhruba deset minut. Také nám umožňuje slinovat materiály, které jinak vyrobit nejdou. Dále používáme elektronovou mikroskopii, stroje na testování pevnosti, děláme testy in vitro, jak se chová slitina v tělních tekutinách. Na biologických testech pak již dlouhá léta spolupracujeme s kolegy z Ústavu biochemie a mikrobiologie.

[urlnadstranka] => [iduzel] => 69964 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/diky-3d-tisku-dokazeme-vyrabet-implantaty-na-miru-rika-profesor-vojtech [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [69618] => stdClass Object ( [nazev] => Na rozpočtovou brzdu jsme šlápli včas [seo_title] => Na rozpočtovou brzdu jsme šlápli včas [seo_desc] => [autor] => Michal Janovský [autor_email] => janovski@vscht.cz [perex] =>

Rektor VŠCHT Praha profesor Pavel Matějka hovoří na začátku letního semestru o finanční situaci naší univerzity, hlavních cílech pro rok 2023 nebo aktuálním stavu úprav společného základu. Vysvětluje nutnost budoucí regulace počtu studentů v oblasti ekonomiky a managementu, zamýšlí se též nad umělou inteligencí a jejím vlivem na výuku a studium. Nevyhýbá se ani přímé odpovědi na otázku, zda by chtěl pokračovat ve funkci rektora v příštím volebním období.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~K0rNLskvUgg7usDZI0QhoCgxI1EhILEsNUfBN7HkyOys7EQA.jpg [ogobrazek] => 0001~~K0rNLskvUgg7usDZI0QhoCgxI1EhILEsNUfBN7HkyOys7EQA.jpg [pozadi] => [obsah] =>

V jaké finanční kondici vstupuje VŠCHT do roku 2023?

Stejně jako v loňském roce jsme dosáhli kladného hospodářského výsledku. Díky úsporám z předchozích let, převodům peněz na lépe úročené produkty (včetně peněz získaných z prodeje pozemku na Vítězném náměstí) a loňské snaze razantně šetřit máme ušetřené prostředky, které můžeme meziročně převést a využít je mimo jiné k vyrovnání návrhu rozpočtu pro rok 2023. Ten totiž přinese výrazně zvýšené náklady nejen kvůli cenám energií, ale především v důsledku dvouciferné inflace, která se podepíše na všech provozních výdajích. K tomu je třeba připočítat nutná opatření spojená s požárními a bezpečnostními požadavky na provoz a skladování tlakových láhví a výdaje svázané s naplňováním Generelu především v rámci přípravy budoucí výstavby na Vítězném náměstí. Co se týká běžného provozního rozpočtu, budeme v aktuálním roce co do plánování výdajů opět velmi střídmí. Pokud neočekávaně dojde v průběhu roku ke stabilizaci hospodářské situace, viditelnému poklesu inflace apod., můžeme se začít bavit o tom, zda finančně nepodpořit některé přechodně utlumené rozvojové činnosti.

Máte informaci, jak si naše škola stojí v porovnání s jinými univerzitami?

V celkovém srovnání fungujeme docela slušně, což znamená, že (byť se to někomu nezdá) rozumně topíme v kancelářích i posluchárnách, nezavádíme online výuku ani nevyhlašujeme nucenou práci z domova. A to proto, že jsme šlápli na rozpočtovou brzdu včas.

Připravuje škola nějaká opatření pro ekonomickou podporu sociálně ohrožených studentů, jejichž počet by mohl s ohledem na současnou situaci v republice narůst?

Žádný speciální program nepřipravujeme, protože ve škole dlouhodobě máme program různých stipendií včetně sociálních a účelových, kde jsou jasná kritéria pro podporu studentů včetně tzv. případů hodných zvláštního zřetele (Článek 6, odstavec 1, písmeno e Stipendijního řádu). Studentům se snažíme a budeme nadále snažit vycházet vstříc, o čemž svědčí i loňský růst výše vyplacených stipendií přesahující inflační růst. Co se týče dalších typů stipendií, záleží vždy na fakultách, resp. ústavech, jejich možnostech a pravidlech. Studenti, kteří se podílí na univerzitní výzkumné činnosti, určitě mají a budou mít šance zlepšit svou finanční situaci.

Jaké jsou hlavní cíle školy pro rok 2023?

Obecně budeme vycházet z cílů popsaných ve Strategickém záměru školy, v jeho upřesnění na rok 2023, v doporučeních Mezinárodního evaluačního panelu (MEP) a též v akčním plánu pro HR Award. Konkrétně budeme chtít například zlepšit podmínky a prostředí pro doktorandy a mladé výzkumníky. Reformujeme pojetí Fondu Dagmar Procházkové tak, aby spoluúčast fakult nebyla nutně vázána na mzdové prostředky a projekty byly tříleté namísto dvouletých. Snažíme se podat nové evropské projekty na rozvoj internacionalizace a rozvoj celoškolských pracovišť. Budeme chtít minimálně udržet počty studentů v programech pro oblasti chemie a potravinářství. Dále se pokusíme optimalizovat výuku s ohledem na adekvátní množství studentů v předmětu tak, abychom nemrhali časem pedagogů. V červnu budou známy výsledky architektonické soutěže na Vítězném náměstí, což pro nás bude znamenat zahájení intenzivních přípravných prací. Čeká nás úprava modelu hodnocení vědeckého výkonu, který by měl lépe odrážet mezinárodní trendy, vycházející více z celkového dopadu tvůrčí práce než z bibliometrie. Rád bych se také věnoval rozvoji spolupráce s průmyslem, což je směr pro naši školu přirozený, ale nově na něj kladou důraz i ministerstva. Budeme se též věnovat tématům Open Access publikování, resp. obecněji strategii Open Science.

Aktuálně se na VŠCHT projednávají úpravy společného základu pro bakalářská studia. Proč? A kdy bude hotovo?

Děje se tak na základě usnesení Rady pro vnitřní hodnocení, neboť se při akreditacích studijních programů naráželo na to, že aktuální požadavky na společný základ neumožňují zcela naplnit vizi garantů nových programů o profilu absolventa. Čili je málo prostoru na specializační předměty. Představy fakult o novém uspořádání se ovšem navzájem hodně liší. Nyní čekáme na zprávy garantů jednotlivých programů včetně hodnocení absolventů, do té doby nechceme činit žádné závěry. Mám-li se dopustit nějaké nezaručené predikce, tak úprava základu bude spíše marginálnější a dotkne se spíše programů v oblasti potravinářství.

V probíhajícím akademickém roce se významně zvýšil počet studentů zapsaných do prvního ročníku studia, přičemž největší nárůst zaznamenal studijní program Ekonomika a management, jehož výuku zajišťuje stejnojmenný ústav. Nechystá vedení školy transformaci ústavu na novou fakultu?

Novou fakultu aktuálně zakládat nechceme. Organizační změny do budoucna nevylučuji, vše bude hodně záviset na tom, jaký bude trend u počtu uchazečů, jak se bude dařit čerstvě akreditovanému magisterskému učitelskému programu, případně zda se podaří dále rozvinout oblast přípravy budoucích (středoškolských) učitelů za významné účasti dalšího celoškolského ústavu, a to Ústavu učitelství a humanitních věd. Studentů se na ÚEM vloni přihlásilo i zapsalo hodně, což ale zároveň může znamenat problém s přílišným poklesem koeficientu ekonomické náročnosti, jenž má vliv na průměrnou výši příspěvku na studenta ze strany ministerstva. Aktuálně nastavujeme jasné hranice, kolik studentů budeme zejména do programu Ekonomika a management v českém jazyce přijímat, aby to nemělo negativní finanční dopad. To ale nemění nic na tom, že na VŠCHT patří studium ekonomiky postavené na matematice, statistice, exaktních predikcích, které připravuje inženýrsky myslící ekonomy se zaměřením na techniku. Zároveň chceme dávat přiměřený prostor zahraničním samoplátcům studujícím v angličtině, protože ti jednak přinášejí nové impulzy do studijních skupin, jednak jsou pro školu i ekonomickým přínosem. U chemických programů jsem rád za Erasmus Mundus programy v angličtině, které se doufám dále rozvinou a podnítí další pokrok ve vzdělávání v angličtině.

V úvodu jste zmínil architektonickou soutěž na dostavbu Vítězného náměstí, jejíž součástí bude i nová budova VŠCHT. Co oznámení vítěze pro školu znamená?

Zahájení intenzivních prací zejména dokumentačního charakteru pro různá povolení a samozřejmě úpravy stavebních záměrů s ohledem na výsledky soutěže. Reálně stavět se začne, pokud vše půjde bez zádrhelů, nejdříve v roce 2026. Do té doby se fyzicky na pozemcích nic výrazně omezujícího neuděje. V nejbližších letech bude fungovat i stávající parkoviště pro zaměstnance a studenty.

Jak hodnotíte mimořádný úspěch našich mladých vědců ve velmi prestižní a kompetitivní grantové soutěži Junior Star, v níž nedávno uspěla hned čtveřice zástupců z VŠCHT? Přece jen prosadit se v takovém počtu v soutěži, kde podporu získá jen cca 5 % nejlepších, není samo sebou.

V jednom případě vidíme přímo efekt Fondu Dagmar Procházkové, díky němuž doktorka Perlíková zakotvila na VŠCHT, založila si výzkumnou skupinu a teď napsala skvělý projekt. Vloni podobně uspěl doktor Kovaříček v předchozí výzvě Junior Star. Všem úspěšným řešitelům upřímně gratuluji, mám ohromnou radost. Zároveň chci zmínit, že klíčové kromě talentu a pracovitosti dotyčných je podhoubí, které se buduje v rámci ústavů. Mluvím o pracovní atmosféře, podpoře vedoucích směrem k mladým vědcům a vytváření podmínek pro jejich samostatný růst.

Velkým tématem dneška je umělá inteligence, která se stala velkým pomocníkem pro tvorbu rešerší, ale i formulaci seminárních a závěrečných prací, zejména jejich teoretické části. Jak se na její nástup VŠCHT připravuje? Budou s AI pedagogové pracovat?

Podíl rešeršních závěrečných prací je na VŠCHT naprosto marginální a tento stav rozhodně nehodláme měnit. Podstatou bude vždy osobní vklad a tvůrčí činnost zaměřená na vytváření věcí nových, ať už v laboratoři, počítači nebo terénu. Nešli jsme a nepůjdeme směrem ke kompilacím existujících znalostí. Rešerše a jejich kritické hodnocení jsou určitě fajn a já nevidím problém v tom, aby pro jejich vypracování studenti využili adekvátní nástroje AI, ovšem za předpokladu, že budou schopni výsledky samostatně obhájit. A že si budou vědomi úskalí a limitů, která s AI souvisí ohledně nepravdivých/neověřených informací, zdrojů a možná trochu tajemné cesty k cíli. Považuji také za důležité, aby se použití AI přiznávalo v rámci transparentního popisu použité metodologie a technologie. Co se týče provozu školy, tak AI má velký potenciál v automatizaci administrativních činností a ulehčení života mnoha lidí, kteří se budou moci věnovat jiným, pro školu třeba ještě smysluplnějším činnostem. Určitě potenciál AI hodláme sledovat a využívat.

V lednu jste vstoupil do závěrečného roku svého prvního rektorského mandátu. Když se ohlédnete zpět, jak se liší realita od představ, s nimiž jste do funkce vstupoval.

Spousta záměrů se realizuje pomaleji, než bych si přál, v některých případech i kvůli vnějším okolnostem typu pandemie covidu. Své původní vize jsem ale neopustil a snad mohu říci, že leccos se nám během těch tří let podařilo. Získali jsme, byť po revizi, HR Award. Dali jsme dohromady smysluplný strategický záměr, jehož cíle se daří naplňovat. Prošli jsme se ctí hodnocením Mezinárodního evaluačního panelu. Dali jsme dohromady nový Mezinárodní poradní sbor, který je ochoten nám aktivně pomáhat ve strategických rozhodnutích, ale i v dílčích rozvojových aktivitách. Navzdory původním obavám jsme bez protestů a potíží odbourali tištěné indexy. Klademe důraz na rozvoj moderních forem vzdělávání, podařilo se zorganizovat pedagogické konference. Máme národně oceněné Poradenské a kariérní centrum. Za úspěch považuji zřízení a fungování projektového centra, přestože vím, že ne všichni ve škole vnímají tento krok pozitivně. Podívejme se však na mimořádný počet projektových přihlášek podaných v různých národních i mezinárodních výzvách v roce 2022 a na počátku roku 2023. Jsem přesvědčen, že i díky projektovému centru jsme získali nově podporu pro 15 zahraničních post-doků směřujících k 6 mentorům na třech fakultách, což je v daných výzvách počet stejný, jako získala celá Masarykova univerzita. Z 18 MSCA ERA projektů směřujících do Česka jsme získali celou šestinu.

Pokročili jsme v přístupu k zahraničním pracovníkům, zřídili jsme novou Welcome office. Pracujeme na kontinuálním zlepšování podmínek pro doktorandy, kteří už snad dílčí výsledky naší snahy pociťují. Inspirujeme se v zahraničí, stali jsme se členy sítí EUA-CDE a PRIDE. Zvládli jsme etablovat Ústav ekonomiky a managementu, byť je v této oblasti řada úkolů před námi. Máme novou budovu v Jankovcově ulici, kde kromě ekonomů sídlí další nový Ústav udržitelnosti a produktové ekologie, jenž je důležitou součástí budoucnosti školy s širokými národními i zahraničními kontakty. Bez nové budovy by nevznikl a zároveň uvolnil jiným pracovištím část prostor v Dejvicích.

Myslím, že jsme velmi dobře obstáli během covidu i v těžkých tématech roku 2022, pomáhali jsme v širokém měřítku, změnili radikálně modely vzdělávání i tvůrčí práce. Těší mě, že se podařilo dokončit rozsahem zcela mimořádnou rekonstrukci v budově B, kde jsou umístěny především děkanáty a většina rektorátních pracovišť. Máme nové excelentní laboratoře včetně laboratoře medicinální chemie a virologického pracoviště. Posunuli jsme se v elektronickém oběhu dokumentů díky OKBase, s čímž bylo spojeno ohromné úsilí nemalého počtu lidí v čele s Personálním odborem. Obrovský krok dopředu jsme díky doktorovi Jirátovi, jeho kolegům a spolupráci s NTK učinili na poli Open Access a připravujeme širší strategii Open Science.

Je něco, co vás naopak mrzí, že se nedaří?

Velmi mě mrzí odchod několika klíčových lidí z Centra informačních služeb, nicméně postupně přecházíme na jiné informační systémy. Děkuji všem, kteří přispěli ke zvládnutí přechodu na vícefakultní verzi Studijního informačního systému. Budeme mít nový modul „e-doktoranda“ i nově vyřešenou správu akreditačních dokumentů. Výrazně se zlepšila naše situace z hlediska řešení problematiky bezpečnosti práce a požární ochrany, jak ve věcné, tak i komunikační rovině. Je však zřejmé, že máme v této oblasti ještě dlouhou cestu před sebou. Jsem rád, že stále udržujeme přátelské akademické společenství, z něhož stále vyrůstají mimořádné osobnosti, jak mezi studenty, tak i mezi akademickými i neakademickým pracovníky. Máme tak stále skvělé kandidáty nominované na externí ocenění i na vnitřní ocenění například Medailemi Emila Votočka, Cenami Julie Hamáčkové či Cenami rektora.

Na konci roku proběhnou volby rektora. Máte zájem pokračovat, pokud budete navržen?

Úkoly popsané ve strategickém záměru školy z roku 2021, stejně jako ty v akčním plánu HR Award, přesahují horizont mého prvního funkčního období, takže bych byl rád, kdybych je mohl dokončit. Věřím, že škole mám do budoucna stále co dát v oblasti produktivní kooperace s ostatními univerzitami a respektovanými institucemi na národní i mezinárodní úrovni. Protože jsem byl vždy spíše ten, kdo spojuje, než ten, kdo s druhými soutěží. Pokud bude zájem, rád bych se angažoval i v prohloubení internacionalizace školy, spolupráce s průmyslem a rozvoji školy v nových oblastech zelené chemie, udržitelnosti a podobně.

[urlnadstranka] => [iduzel] => 69618 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/matejka-na-rozpoctovou-brzdu-jsme-slapli-vcas [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [68222] => stdClass Object ( [nazev] => Materiálový výzkum mě vždycky fascinoval [seo_title] => Materiálový výzkum mě vždycky fascinoval [seo_desc] => [autor] => Michal Janovský [autor_email] => janovski@vscht.cz [perex] =>

Docent Ondřej Jankovský se svou Výzkumnou skupinou pokročilých kompozitních materiálů získal pětiletý grant v prestižní soutěži GAČR JUNIOR STAR 2022. Podpořený projekt Vysoce pevné a voděodolné MOC kompozity se sekundárními plnivy: příspěvek 2D uhlíkových nanomateriálů a jejich kombinací bude řešený na VŠCHT Praha v letech 2023-2027.

Projekt docenta Jankovského se bude zabývat vývojem vysoce pevných, voděodolných, CO2 neutrálních a zcela recyklovatelných kompozitů na bázi reaktivního oxidu hořečnatého s dvoudimenzionálními nanoaditivy a sekundárními plnivy. Tyto ekologické kompozitní materiály by v budoucnosti mohly částečně nahradit portlandský cement, s jehož produkcí je spojeno 7 % celosvětově vyprodukovaných emisí oxidu uhličitého. Cementy na bázi reaktivního oxidu hořečnatého (MOC z angl. Magnesium Oxychloride Cement) mají vlastnosti srovnatelné s portlandským cementem, ale znatelně nižší dopad na životní prostředí.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~Czu8tyq7NDfv8EKF4uzSgsy8RAX_vJSjM1OzUhW8EvOy88uKsw-vzMgHAA.jpg [ogobrazek] => [pozadi] => [obsah] =>

V čem spočívají environmentální benefity vašich materiálů?

Hlavním rozdílem mezi MOC a běžně užívaným portlandským cementem je energetická náročnost a s ní spojená zátěž v podobě emisí skleníkových plynů. Základem portlandského cementu je oxid vápenatý, který se připravuje kalcinací vápence za teplot v rozmezí 900 – 1200 °C. Pro slinutí portlandského cementu je navíc třeba dosáhnout teplot až 1450 °C. Oba tyto děje jsou energeticky velmi náročné. Pro produkci MOC se využívá kaustický oxid hořečnatý, který se připravuje kalcinací magnezitu za výrazně nižších teplot, na kalcinaci dostačuje teplota 700 °C. MOC fáze následně vznikají za pokojové teploty reakcí s roztokem chloridu hořečnatého. Připravené kompozitní MOC materiály mají navíc schopnost zachytávat oxid uhličitý ze vzduchu. Dále je možné do těchto materiálů aplikovat plniva z původně odpadních materiálů, což je také předmětem výzkumu navrženého projektu. Materiály na bázi MOC lze tedy považovat za CO2 neutrální, nicméně stále existují překážky pro jejich široké využití v praxi.

Můžete být trošku konkrétnější?

Existují dva hlavní faktory, kvůli kterým tyto materiály nejsou široce využívány. Prvním jsou vyšší náklady v porovnání s náklady na výrobu portlandského cementu, což je způsobeno výrazně vyšší cenou magnezitu oproti vápenci. Druhým faktorem je zejména špatná odolnost těchto materiálů vůči vodě, což se projevuje v rychlé degradaci mechanických vlastností. V rámci projektu bude této problematice věnována pozornost. Předběžné výsledky potvrdily, že například materiály na bázi oxidů grafenu nebo uhlíkové nanotrubice již v malém množství výrazně zlepšují odolnost vůči vodě. Námi navržené řešení spočívá ve využití kombinací různých uhlíkových nanomateriálů a vybraných druhotných odpadních plniv v matrici kompozitních materiálů tak, aby byly získány vysoce pevné a voděodolné kompozity.

O jaká plniva se například jedná?

Jedná se například o popílek, popel z biomasy, čistírenské kaly, plastové agregáty, keramický a porcelánový odpad či stavební odpad. Důraz bude kladen na to, aby byly vyzkoušeny a aplikovány reálné odpady vznikající v průmyslové výrobě. Na základě předchozí spolupráce s průmyslovými partnery je zajištěno dostatečné množství různých odpadních surovin, které budou v projektu testovány. Snahou bude aplikovat plniva v co největším množství tak, aby zároveň nedocházelo ke zhoršení materiálových vlastností připravených kompozitů.

Proč je důležité jejich využití v co největším množství?

Čím více plniv bude výsledný materiál obsahovat, tím méně výchozích nerostných surovin bude pro přípravu kompozitů zapotřebí. Zároveň bude možné zužitkovat větší množství odpadního materiálu, který by jinak skončil na skládkách. Ve výsledku tak dojde k významnému snížení nákladů na přípravu těchto kompozitních materiálů při současném snížení ekologické zátěže spojené s jejich výrobou.

Jak jste došel k této myšlence?

Myšlenka využití odpadních surovin ve stavebnictví není nikterak nová či přelomová. V současnosti se přípravou ekologických stavebních materiálů zabývá relativně velké množství výzkumných pracovišť po celém světě. Náš projekt je unikátní zejména v aplikování kombinací různých dvoudimenzionálních uhlíkových nanomateriálů v MOC kompozitech, což povede ke komplexnímu vylepšení jednak mechanických vlastností, ale především odolnosti materiálu vůči vodě. Námi navržené kompozity budou navíc koncipovány tak, aby byly zcela recyklovatelné, a součástí projektu bude i vývoj vhodných recyklačních technologií.

Můžete specifikovat principy recyklovatelnosti i recyklačních technologií?

V projektu jsou nastíněny dva základní postupy recyklace. První, „termická“ metoda zahrnuje opětovnou kalcinaci MOC materiálů. Během tohoto procesu vznikne materiál bohatý na oxid hořečnatý, který bude možné použít pro přípravu další generace MOC kompozitů. Druhá, „mechanická“ metoda bude založena na mletí MOC kompozitů na konci své životnosti a jejich následné aplikaci ve formě plniv. Pokud se obě tyto metody osvědčí, bude možné připravit kompozit, který bude připraven ze 100 % z recyklovaných materiálů či odpadních surovin. Zároveň lze očekávat i snížení ceny těchto materiálů, což umožní jejich větší rozšíření do praxe.

Co pro vás a vaši výzkumnou skupinu zisk grantu JUNIOR STAR znamená?

Úspěch v této výzvě znamená opravdu hodně, zejména po neúspěchu v grantové soutěži ERC Starting Grant, kdy podobně koncipovaný projekt skončil těsně pod čarou. Projekty, které jsem jako hlavní řešitel doposud získal, byly většinou dvouleté nebo tříleté. Takové projekty neumožňují zabývat se studovanou problematikou do hloubky, zejména pokud se vlastnosti připravených materiálů studují v závislosti na čase v delším časovém období. Pětiletý projekt nám umožní věnovat se problematice systematicky od přípravy a charakterizace vybraných nanomateriálů přes výběr nejvhodnějších plniv až po návrh vysoce hodnotných kompozitů, včetně jejich následné recyklace. Pro řešení takového velkého projektu je ale třeba i dostatek vhodných laboratorních prostor, současné prostory rozhodně neumožňují realizaci v plánovaném rozsahu. Problém nyní vedení školy intenzivně řeší a já mohu jen doufat, že se podaří vhodné prostory sehnat co nejdříve.

Jakými dalšími výzkumnými tématy se zabýváte?

V současnosti realizujeme projekt TAČR Theta, který je zaměřen na vysokoteplotní oxidové supravodiče na bázi směsných oxidů mědi. Ve spolupráci s firmou CAN Superconductors se zabýváme vývojem jednodoménových krystalů s řízenou mikrostrukturou pro aplikace v energetice. V minulém roce také skončil projekt GAČR zabývající se kyslíkovou nestechiometrií a studiem fázových rovnovah v systémech Bi-Ca-Co-O a Bi-Sr-Co-O a také projekt TAČR Zéta, ve kterém byly ve spolupráci s OPV s.r.o. vyvinuty kompozitní filtry pro dekontaminace odpadních vod. Nyní také připravujeme velké projekty v rámci výzvy OP JAK, kde se v případě úspěchu bude moje skupina zabývat například recyklací baterií, slitinami s vysokou entropií, či 3D tiskem silikátových materiálů.

Proč jste se ve své výzkumné kariéře rozhodl pro anorganické materiály?

Materiálový výzkum mě vždy fascinoval. Celý můj profesní život je úzce spjatý s ústavem anorganické chemie na VŠCHT. Výzkumem anorganických materiálů se tedy zabývám od počátků svého studia, kdy mi profesor David Sedmidubský nabídl možnost zapojit se do řešení jeho projektů. Tehdy jsem se začal věnovat studiu termoelektrických vlastností směsných oxidů kobaltu a postupem času se přidávala další výzkumná témata. Nejedná se pouze o anorganické materiály, výzkum také zahrnuje analytickou chemii, nanomateriály, teoretickou chemii, fyziku, fyzikální chemii či stavební inženýrství. I podpořený projekt JUNIOR STAR je projektem multidisciplinárním.

Po skončení doktorského studia na VŠCHT jste absolvoval několik stáží na univerzitě v německém Freibergu. V čem se pobyty tam lišily od toho, nač jste zvyklý z ČR?

Stáže na technické univerzitě ve Freibergu byly pro mě rozhodně velkým přínosem. Ústav keramiky, žárovzdorných a kompozitních materiálů, kde jsem se podílel na práci na projektu CRC 920, poskytuje velmi tvůrčí a stimulující prostředí. Během stáží jsem získal nejen nové znalosti a zkušenosti, ale poznal jsem i spoustu skvělých lidí. Hlavní rozdíl v porovnání s ČR je asi ve způsobu financování výzkumných projektů. Dvanáctiletý projekt, na kterém jsem pracoval, s rozpočtem cca 30 mil. EUR dává prostor pro naprosto detailní výzkum dané oblasti, přičemž narůstá reálná šance, že bude objeveno něco zásadního nebo přelomového. U nás je velkých projektů nedostatek, a pokud už jsou takové projekty vypsány, bývají nastaveny na krátkou dobu realizace. Např. u současných projektů OP JAK s rozpočtem cca 20 mil. EUR se dotace rozdělí mezi několik institucí a doba realizace je pouhé čtyři roky. Dalším rozdílem je míra úspěšnosti podpory projektů. Zatímco v Německu je tato míra často více než 30 %, tak u nás je daleko nižší. Např. u projektů JUNIOR STAR 2022 byla úspěšnost pouhých 5 %. Smyslem těchto projektů by měla být motivace mladých vědeckých pracovníků založit si vlastní skupinu, výsledkem je však často deziluze navrhovatelů, kdy i špičkové projekty s velmi dobrým hodnocením nejsou nakonec podpořeny. Dalším rozdílem je, že akademičtí zaměstnanci i výzkumní pracovníci mají v porovnání s VŠCHT daleko vyšší tarifní mzdy, zároveň jsou ve Freibergu výrazně nižší náklady na život v porovnání s Prahou. Lidé tam tak nemusí řešit „naše“ starosti, jestli bude z čeho zaplatit nájem či hypotéku.

Váš postup akademickou kariérou je poměrně rychlý, ve svých 35 letech budete jmenován profesorem, v minulosti jste získal nejedno ocenění, nyní vás čeká řešení prestižního grantu. Jaký je váš recept na úspěch?

Jednak jsem zvyklý a ochotný docela dost pracovat, jednak jsem se naučil efektivně vést a koordinovat skupinu svých spolupracovníků. Víc bych v tom asi nehledal. Měl jsem také štěstí, že jsem se mohl zapojit do výzkumu právě na Ústavu anorganické chemie, což je bezesporu nevýkonnější ústav na VŠCHT a poskytuje inspirativní a motivující prostředí pro základní výzkum. Zároveň si velmi dobře uvědomuji, že veškeré dosažené výsledky jsou vždy zásluhou celého týmu a bez pomoci mých studentů a spolupracovníků by nebylo možné takovýchto výsledků dosáhnout. Rok 2022 byl pro mě velmi náročný. S vědomím toho, že mi dva projekty budou končit, jsem strávil velkou část roku právě podáváním projektů nových, abych zajistil dostatek financí pro svoji skupinu. V rámci výzev GAČR jsem pracoval na přípravě pěti projektů současně, což bylo velmi vysilující. V této souvislosti bych chtěl poděkovat zejména inženýrce Anně-Marii Lauermannové. Prokázala nejen obrovské úsilí při přípravě podpořeného projektu JUNIOR STAR, přispěla také několika velmi zajímavými nápady, kterými se budeme v rámci projektu zabývat. Dále bych chtěl poděkovat profesorovi Davidovi Sedmidubskému i kolegům z ČVUT (profesor Pavlík a profesorka Pavlíková) za jejich cenné rady. V neposlední řadě chci poděkovat Craigovi A. Riddellovi za korekce angličtiny i zahraničním partnerům zapojeným do projektu. Společným silami se nám podařilo uspět v grantové soutěži, ale to hlavní nás nyní teprve čeká. V následujících pěti letech se pokusíme navrhnout zcela nové kompozitní materiály pro speciální aplikace ve stavebnictví. Úspěšné řešení tohoto projektu bude mít nepochybně velmi pozitivní dopad na výzkum v oblasti designu udržitelných stavebních materiálů, což povede ke snížení zátěže na životní prostředí spojené se stavebním průmyslem.

[urlnadstranka] => [iduzel] => 68222 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/jankovsky-materialovy-vyzkum-me-vzdy-fascinoval [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [68554] => stdClass Object ( [nazev] => Molekulární krystaly – od farmacie k organickým polovodičům [seo_title] => Molekulární krystaly – od farmacie k organickým polovodičům [seo_desc] => [autor] => Tereza Koubková [autor_email] => koubkove@vscht.cz [perex] =>

Ing. Ctirad Červinka, Ph.D. z Ústavu fyzikální chemie VŠCHT Praha získal jeden z grantů GAČR JUNIOR STAR se svým projektem Vývoj ab initio modelování pro neuspořádané molekulární polovodiče. V rozhovoru vysvětluje cíl a širší souvislosti svého výzkumu.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~88xL11NwLsksSkxRONKTWlSWmZedqKMQkKHnogcA.jpg [ogobrazek] => 0001~~88xL11NwLsksSkxRONKTWlSWmZedqKMQkKHnogcA.jpg [pozadi] => [obsah] =>

Kde začala vaše cesta k chemii?

Začátek lze jednoznačně vystopovat na letních odborných soustředěních na Běstvině, kterých jsem se jako středoškolák opakovaně účastnil. Entuziasmus mých tehdejších mentorů (dnes již profesora Slavíčka a doktora Holzhausera) a nezaměnitelná atmosféra chemického tábora ve mně vzbudily nadšení pro další vzdělávání se v chemii na vysoké škole. Nastoupil jsem proto na VŠCHT na obor Chemie, díky kterému jsem získal široký přehled o různých chemických disciplínách. Protože mě zajímaly interakce mezi molekulami a jejich souvislost s makroskopickým chováním hmoty, k dalšímu studiu jsem si vybral fyzikální a výpočetní chemii. Záhy jsem začal pracovat ve skupině profesora Fulema, který mě zasvětil do říše termodynamiky, fázového chování materiálů a světa základního výzkumu vůbec. Zapojil mě do svých grantových projektů, ale zároveň mi poskytl velkou studijní volnost a podmínky učit se modelovat termodynamické vlastnosti různých forem hmoty. Postupem času jsem si oblíbil zejména oblast modelování koheze molekulárních krystalů, což se stalo i tématem mého doktorského studia na VŠCHT.

Studoval jste i za hranicemi, ovlivnilo to nějak vaše profesní směřování?

Během doktorátu jsem vyrazil na studijní stáže do Cách a do Clermont-Ferrand, kde jsem měl možnost nahlédnout, jak funguje akademická komunita na tradičních západních univerzitách. Pozitivní přístup a ochota sdílet veliké know-how mých tehdejších zahraničních vedoucích v oblastech teoretické chemie a molekulárních simulací povzbudily mé myšlenky na akademickou dráhu. Ihned po obhájení doktorátu jsem se rozhodl vrátit do Clermont-Ferrand na postdoktorský výzkumný pobyt, kde do mě profesorka Costa Gomes a profesor Pádua vložili velkou důvěru a nabídli mi práci na jejich průlomovém projektu modelování porézních iontových kapalin. Jejich důvěru jsem, myslím, nezklamal, což mi dodalo odvahu vyrazit na ještě větší životní dobrodružství. Fulbrightova komise mi umožnila strávit téměř celý jeden báječný rok v kalifornském Riverside, kde jsem spolupracoval s profesorem Beranem, jedním z největších světových odborníků v oblasti kvantově-chemického modelování elektronové struktury a spektroskopických vlastností molekulárních krystalů. Dobré vzpomínky na dobu studia a silné vazby k domovu mě potom přivedly zpět na VŠCHT, kde jsem před lety získal pozici odborného asistenta na Ústavu fyzikální chemie.

Co se dělo po návratu na domovskou půdu?

Začal jsem se intenzivně zabývat vývojem výpočetní metodologie pro ab initio predikce polymorfismu, tedy existence různých krystalových forem aktivních farmaceutických materiálů a sublimace krystalů iontových kapalin. K těmto tématům výzkumu se mi podařilo získat první grantové projekty a také postupně přitáhnout několik studentek a studentů se zájmem o výpočetní chemii. Díky tomu mohu mít pocit, že má práce má smysl a že je zajímavá také pro někoho jiného než jen pro mě.

Co pro váš projekt znamená GAČR JUNIOR STAR grant, který jste teď získal?

V českém prostředí nelze spoléhat pouze na institucionální financování, pokud člověk chce vybudovat výzkumnou skupinu s významem přesahujícím naši zemi. To platí jak z hlediska financování provozu a investic nutných pro výzkum, tak z hlediska osobních nákladů. Současné tarifní mzdy na naší škole jsou astronomicky vzdálené jakékoli kompetitivnosti i jen na českém pracovním trhu. Je-li člověk tak trochu srdcař, může se s tím ještě sám vyrovnat. Nicméně chceme-li vůbec mít šanci oslovit mladé kvalifikované a motivované pracovníky, než zmizí v zahraničí nebo v soukromém sektoru, nezbývá nám zajistit si pro ně financování pomocí grantových projektů s delší perspektivou.

Úspěch v takové soutěži přináší skupině finanční stabilitu a na určitou dobu oproštění od neustálého sepisování grantových návrhů. Moje první volba logicky padla na velmi kompetitivní a prestižní evropské granty ERC. Téměř roční práce bohužel nepřinesla okamžitou odměnu. Nicméně tento proces, zahrnující fáze prvotního nadšení, následného zklamání, poučení se a přepracování původního návrhu, nyní hodnotím jako klíčový pro nynější úspěch v soutěži o český grant Junior Star.

Prostředí, v němž se mladý začínající vědec či vědkyně, kteří by měli plnit roli živitele rodiny, musí každý rok či dva stresovat tím, zda uspěje v grantové soutěži, kde je čistě statisticky šance na úspěch často menší než 15 %, není příliš inspirativní a nepodporuje tvůrčí myšlenky vedoucí k průlomovým objevům. V tomto kontextu si úspěchu v soutěži Junior Star nesmírně vážím a beru ho jako velikou zodpovědnost směrem k poskytovateli dotace, celému mému týmu i řadovému daňovému poplatníkovi.

Co nám přinese vývoj ab initio simulačních metod?

V názvu projektu jsem vypíchl vývoj ab initio simulačních metod pro popis amorfních fází molekulárních materiálů, tedy kapalin nebo skel. Existující výpočetní simulační metody jsou v principu aplikovatelné pro simulace krystalů, kapalin i plynů. Chceme-li se ale vydat cestou ryzí predikce makroskopických vlastností materiálů, v mých očích bychom se měli spoléhat pouze na kvantově-chemické postuláty a minimalizovat množství empirické informace vstupující do našeho modelu. Soudobá výpočetní technika nám umožňuje velmi účinně studovat z pohledu kvantové chemie plynné a krystalické skupenství díky praktické absenci molekulárních interakcí, respektive díky dobře definované pravidelné struktuře. Na amorfních fázích si kvantová chemie stále více či méně láme zuby, protože není úplně jednoduché ani levné z prvních principů vytvořit dostatečně veliký molekulární chaos, rozhýbat ho, a ještě navíc ho udržet tak dlouho, abychom se o takovém systému stihli něco dozvědět.

Proč je to důležité?

Chceme-li simulovat vlastnosti amorfních systémů, nebo i jen krystalů velikých molekul, často se musíme zříci kvantově-chemických nástrojů a spokojit se se semiempirickými přístupy nebo modely založenými na klasické fyzice. Tím sice dramaticky snížíme výpočetní náročnost našich simulací, ale zároveň se tím ochudíme o velmi cenné atributy kvantového přístupu. Tím myslím prakticky neomezenou přenositelnost výpočetních metod na různé materiály a nesmírnou prediktivní sílu výpočtů, které jsou prakticky nezávislé na empirických vstupech. V říši klasických molekulárních simulací vždy začínáme od empirického modelu silového pole, který pro nás musí někdo (nebo my sami) vytvořit. Protože se snažíme použít omezený počet parametrů popisujících náš systém, běžně se v klasických simulacích vystavujeme riziku ztráty detailního vhledu na jednotlivá interakční místa na povrchu molekul. Tyto všechny skutečnosti stály na počátku mého přemýšlení o sestavení projektu, který by cílil na vývoj výpočetně proveditelných kvantově-chemických molekulárních simulací pro amorfní molekulární materiály, jako jsou kapaliny, skla, ale i jejich krystalické protějšky a jejich vzájemné transformace.

Kde například by se mohla nová metodika využít?

Projekt by měl přinést efektivní výpočetní metodiku, v níž se snoubí pokročilé metody kvantové chemie pro popis molekulárních interakcí, náhodné procesy ve formě Monte Carlo simulací a fragmentace velkého souboru chaoticky rozmístěných molekul na menší molekulární klastry. Zatímco ab initio metody přinesou dostatečnou přesnost a zajistí širokou aplikovatelnost takových simulací, rozklad složitého problému na sadu jednodušších umožní naplno těžit z moderní vysoce paralelní výpočetní architektury.

Ve vývoji nových formulací farmakochemikálií je vyvíjeno velké úsilí, jak zvýšit rozpustnost ve vodě pro velmi nepolární molekuly, typické pro mnohá léčiva. Amorfní pevné fáze se díky termodynamickým pravidlům vždy lépe rozpouští než jejich krystalické alternativy. Druhou ilustrací, která byla v grantovém návrhu ještě více zdůrazněna, je nutnost studovat amorfní fáze mnohých organických molekul vystupujících jako polovodiče z důvodu omezené schopnosti takových velkých molekul krystalizovat. Elektronické součástky často využívají tenké filmy těchto aktivních substancí, které se dokážou uspořádat maximálně do nějaké přechodné semikrystalické nebo jen čistě amorfní struktury. Tyto aplikace, myslím, dobře ilustrují potřebu spolehlivě modelovat i vlastnosti amorfních forem molekulárních materiálů.

Molekulární materiály se vyznačují svou extrémní ochotou existovat v mnoha modifikacích krystalické i amorfní povahy. Tyto jednotlivé formy se zároveň často dosti liší ve svých vlastnostech. Tím mám na mysli třeba různou elektrickou vodivost jednotlivých forem určité organické látky s potenciálem chovat se jako polovodič nebo různou rozpustnost polymorfů nějaké aktivní farmaceutické substance. Pro danou vysněnou aplikaci pak chceme vybrat tu formu materiálu, která vykazuje optimální vlastnosti a je stabilní po dostatečně dlouhou dobu. Protože experimentální vývoj metodou pokus – omyl je poněkud drahý a zdlouhavý, materiáloví inženýři by velmi rádi slyšeli od výpočetních chemiků, jaké mají být podmínky pro přípravu jejich kýžené formy daného materiálu a jak s ní mají nakládat. Případně alespoň nějaké srovnání stability a vlastností podobných modifikací jedné chemické látky. A teď si představte, že většina kvantově-chemických simulací stále přináší výstupy typu, že vodní led se potápí v kapalné vodě, což je v rozporu s poznatky nabývanými většinou laické populace již v mateřské škole. I takto banální problém je tedy stále obtížně řešitelný soudobými nástroji. Porovnání dvou podobných forem téže látky totiž trpí prokletím výpočetní chemie, totiž prováděním velmi přesných rozdílů poněkud nepřesně spočítaných hodnot nějaké veličiny, jako je hustota, entropie či elektrická vodivost. Pokud se tedy mojí skupině podaří přesně popsat interakce v chaotickém klubku molekul, imitujícím třeba zrnko amorfního léčiva nebo vrstvu polovodiče v optoelektronickém zařízení, měli bychom získat robustní výpočetní nástroj pro predikce vlastností molekulárních materiálů, který by byl velmi užitečný v mnoha oblastech materiálového výzkumu. Klíčové bude vyvarovat se takových selhání, která se po dlouhé roky v komunitě výpočetních chemiků dostavovala v případě vodního ledu.

Co tenhle výzkum potřebuje za tým?

Projekt je dimenzován na zapojení jednoho post-doktorského spolupracovníka, zhruba čtyř doktorandů a několika pregraduálních studentů. Jednotliví členové by měli umět pracovat v týmu tak, aby na sebe jednotlivé výzkumné úkoly hladce navazovaly. Pozitivní týmový duch a sounáležitost řešitelského kolektivu by v každém členovi týmu měl zároveň vyvolat motivaci a zodpovědnost za svou vlastní práci, podobně jako v kolektivních sportech. Klíčovým atributem fungujícího týmu je pro zajištění dlouhodobé kontinuity i sdílení dovedností staršími členy týmu směrem k těm mladším.

Podařilo se vám takové lidi najít?

Kostra týmu vznikla poměrně rychle díky mé předchozí výzkumné a pedagogické činnosti na VŠCHT. Mohl jsem tak okamžitě nabídnout pracovní zapojení stávajícím doktorandům a blízkým spolupracovníkům. V současné chvíli hledám zejména dva doktorské studenty či studentky se zájmem o výpočetní chemii a modelování molekulárních interakcí a makroskopických vlastností molekulárních materiálů. Tito by se od letošního září chopili dosud neobsazených dílčích oblastí projektu, které se týkají například využití strojového učení pro popis interakcí velkých molekul nebo zabudování prvních principů do Monte Carlo simulací fázových rovnovah. Vítáni budou průběžně i magisterští a bakalářští studenti, neboť účast na takovém dlouhodobém projektu podle mě představuje skvělou příležitost, jak si rozšířit obzory v oblasti výpočetní chemie a udělat si obrázek, kterým směrem se třeba později v kariéře vydat. Od každého studenta očekávám zájem o to se něco naučit, od těch starších i motivaci a vůli usilovně pracovat na zadaném úkolu a společnými silami vytyčené cíle zvládnout.

Máte představu, kam bude vaše vědecká cesta směřovat dál?

Dnes si myslím, že ještě nějakou dobu zůstanu věrný pronásledování mezimolekulárních interakcí v materiálech. Minimálně asi do doby, než se stanou komerčně dostupné kvantové počítače a jaderná fúze. Pak bychom měli k dispozici tolik výpočetního výkonu i energie k provádění výpočtů, že si ani neumím představit, co by se vlastně stalo náplní výpočetních chemiků. Trochu vážněji, delší dobu jsem se zabýval molekulárními krystaly ve farmaceutickém kontextu. Nový projekt by mě měl zavést více do světa organických polovodičů, ale třeba vymyslíme ještě jiné zajímavé aplikace. Nechť je toto další hozená rukavice pro náš tým.

[urlnadstranka] => [iduzel] => 68554 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/molekularni-krystaly-od-farmacie-k-organickym-polovodicum [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [68550] => stdClass Object ( [nazev] => Za hranici grafenu: výzkum v oblasti 2D materiálů pokračuje [seo_title] => Za hranici grafenu: výzkum v oblasti 2D materiálů pokračuje [seo_desc] => [autor] => Petra Karnetová [autor_email] => houserop@vscht.cz [perex] =>

Ing. Martin Veselý, Ph.D. uspěl v soutěži GA ČR JUNIOR STAR 2023 s grantem „Na míru šité nízko-dimenzionální vrstevnaté materiály za hranicí grafenu a jejich využití v základním výzkumu heterogenních katalyzátorů“. Projekt je propojením jeho osobních zkušeností a pobytů na různých pracovištích VŠCHT Praha, Ústavu chemických procesů AV ČR a dvouletého zahraničního pobytu v Nizozemí.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~88xL11PwTSwqycxTCEstTs05vFdHISBDz0UPAA.jpg [ogobrazek] => 0001~~88xL11PwTSwqycxTCEstTs05vFdHISBDz0UPAA.jpg [pozadi] => [obsah] =>

Gratuluji k velkému úspěchu!

Děkuji. Ale není to jen můj úspěch, ale i úspěch všech mých spolupracovníků, kteří se mnou prováděli různá předběžná měření. Také bych projekt nemohl získat bez podporujícího, přátelského a stimulujícího prostředí ve škole i doma.

Slyšela jsem, že jste projekt podával napodruhé, je to pravda?

Ano. Vlastně jsem ho dokonce podával napotřetí. Toto úspěšné podání grantového návrhu vycházelo z grantové přihlášky Junior Star z roku 2021. Návrh byl sice výborně hodnocen, ale financován nebyl. Proto jsem ho zkusil podat ještě do třetice. Tentokrát ovšem s tím, že jsem do něj zakomponoval prvky FAIR principů a řízení vědeckého týmu tak, jak jsem si je připravil v taktéž neúspěšném podání projektu ERC StG.

Jak Junior Star ovlivní Váš život?

Doufám, že minimálně (smích). Ale teď vážně. Tento projekt mi umožnil významně rozšířit můj doposud malý tým. S tím je spojeno, že budu muset více věcí a povinností delegovat na své spolupracovníky a spolehnout se na jejich schopnosti a dovednosti. Doufám, že projekt mi umožní porozumět tomu, jak by mohly být nové 2D materiály použitelné v oblasti heterogenní katalýzy.

Jak jste se dostal k takto interdisciplinárnímu tématu?

Téma vyrůstá z mých rozličných zkušeností a dovedností, které jsem získal během svého vědeckého života, který byl relativně pestrý. Na začátku své kariéry jsem získal skvělou laboratorní průpravu v laboratoři prof. Svobody na Ústavu organické chemie. Nicméně v navazujícím magisterském studiu jsem přešel na Ústav chemických procesů AV ČR, kde jsem pod vedení Ing. Jiřičného a prof. Haniky získal náhled do technologických aspektů chemických reakcí, získal jsem zde první osobní zkušenosti s heterogenní katalýzou a s důležitostí rozličných výpočetních metod. Následně na doktorském studiu jsem se vrátil zpět na VŠCHT, i když tentokráte na Ústav organické technologie. Pod vedením doc. Čapka, který se mi velmi věnoval, jsem se především naučil kriticky nahlížet na svoje experimenty a výpočty simulací. Během doktorátu jsem se také naučil mnohým mikroskopickým a spektroskopickým technikám, jejichž aplikace jsem využil při studiu pracujících katalyzátorů během mé dvouleté postdoktorandské stáže na Univerzitě Utrecht ve skupině prof. Weckhuysena. Po svém návratu jsem začal přednášet předměty Katalýza a Technická katalýza a zároveň jsem začal spolupracovat s profesorem Soferem na tématech 2D materiálů, které mají dobře dostupný povrch – tedy místa, kde probíhají katalyzované reakce. Navíc je tento povrch přímo analyzovatelný i povrchovými a mikroskopickými technikami. To je ohromná výhoda oproti konvenčním porézním katalyzátorům, kde značná část povrchu je ukryta ve vnitřním porézním systému.

Proč za hranicí grafenu, jak máte vzletně napsáno v názvu grantu?

Grafen je etalon 2D materiálů, který spustil revoluci v materiálových vědách. Nicméně grafenem výzkum v 2D oblasti nekončí. Jednou z možností nových 2D materiálů jsou právě ty založené na křemíku a germaniu, které jsou na rozdíl od grafenu výrazně snadněji modifikovatelné. To znamená, že jejich vlastnosti jako přenos náboje či vodivost lze „šít“ na míru potřebným aplikacím. Pro náš projekt z toho vyplývá, že můžeme jemně ladit vlastnosti samotného 2D nosiče a sledovat vliv takových modifikací na pozorovanou katalytickou aktivitu.

Co je cílem Vašeho projektu!

Hlavním cílem projektu je pozorovat, pochopit a popsat vliv výše zmíněných modifikací 2D nosiče na katalytickou aktivitu. K tomu budeme zkoušet nové přístupy přípravy kovových nanočástic na povrchu 2D nosiče pomocí litografických metod. Na těchto speciálně připravených materiálech otestujeme sérii modelových heterogenně katalyzovaných reakcí. Naším cílem je sledovat, co se děje s takto vytvořeným katalyzátorem, když pracuje – tedy jak se mění jeho morfologie, struktura a i samotná katalytická aktivita v čase. K tomuto sledování využijeme přístupy korelativní spektro-mikroskopie, což znamená, že se snažíme získat maximum možné informace z jednoho stejného místa materiálu.

Jaké metody sledování zvolíte?

Pro charakterizaci struktury, morfologie či složení využijeme standardních technik jako jsou například SEM, TEM, AFM, Ramanova spektroskopie a další. Nestandardní bude naopak využití super-rezoluční fluorescenční mikroskopie, díky které můžeme sledovat jednotlivé reakční obraty na konkrétním místě materiálu. Nestanovujeme, jak nám mizí reaktanty z reakční směsi, ale sledujeme každý samostatný reakční obrat na povrchu katalyzátoru. A zde je opět velká výhoda 2D materiálu, že povrch není „schován“ někde v pórech, ale je touto metodou relativně snadno viditelný. Díky tomu lze získat prostorově a časově rozlišenou katalytickou aktivitu a tím i zjistit, jak se podílí nosič na této aktivitě a zda nosič nezprostředkovává nějakou informaci mezi jednotlivými aktivními centry. Pokud se nám tuto hypotézu podaří potvrdit, jednalo by se o velký výstup projektu, které by vedl k novým přístupům při návrhu heterogenního katalyzátoru. Prokázání této komunikace bude velmi náročné, a proto máme v projektu i záložní, více realistický výstup. Materiály na bázi křemíku a germania jdou syntetizovat i do formy kvantových teček, které se dají využít k zobrazení difuzivity v porézním systému konvenčních katalyzátorů. Metoda kvantových teček není nová, ale v současnosti se využívají tečky například na bázi kadmia, což jsou těžké kovy, které už nikdy nedokážeme dostat z materiálu zpět. Náhrada takových kvantových teček, za ty z k životnímu prostředí přívětivých, by tento typ analýz zatraktivnila.

Budete mít jednotlivé týmy na různé části projektu?

Týmy budou provázané, ale nebudou homogenní v rámci jednoho ústavu. Základ skupiny tvoří spolupracovníci z Ústavu organické technologie, ale do týmu patří i výzkumníci z Ústavu anorganické chemie a Ústavu biochemie a mikrobiologie. Podařilo se mi také navázat spolupráci s ETH Zurich, kde zkoušíme nejenom pozorovat aktivitu připravených katalyzátorů, tedy to, kolik reakčních obratů jsme schopni za jednotku času zjistit, ale díky jejich systému hrotem zesílené Ramanovy spektroskopie (TERS) jsme schopni zjistit i selektivitu těchto reakčních obratů.

Máte pro všechny dost místa?

Dost prostoru nemám. Zatím využíváme stávající prostory u kolegů, kteří jsou ke mně vstřícní a ochotní se se mnou o prostor podělit. Doufám, že v blízkém čase dostaneme k dispozici jak kancelářský, tak laboratorní prostor.

Co byste doporučil dalším žadatelům o granty?

Všem bych poradil dvě věci. Za prvé vytrvat a nezabalit svoji snahu o získání vlastního financování při prvním neúspěchu. Za druhé bych doporučil mít otevřenou mysl a sbírat podněty ze svého širšího okolí s cílem vytvořit alespoň částečně multidisciplinární projekt. Mladí výzkumníci by se neměli zavírat jen do své bubliny ve svém oboru a na svém pracovišti. Kdybych projekt napsal pouze jako přípravu nových materiálů, tak bych projekt pravděpodobně nezískal. Protože jsem však v projektu propojil nejen svoje různorodé zkušenosti, ale i touhu rozumět tomu, jaká je souvislost mezi tím, jak věci vypadají a jak fungují, se mi podařilo v grantové soutěži zaujmout.

[urlnadstranka] => [iduzel] => 68550 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/za-hranici-grafenu-vyzkum-v-oblasti-2d-materialu-pokracuje [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [68362] => stdClass Object ( [nazev] => Vyvíjíme látky, které mají bránit šíření nádorů [seo_title] => Vyvíjíme látky, které mají bránit šíření nádorů [seo_desc] => [autor] => [autor_email] => [perex] =>

Dr. Pavla Perlíková se svou skupinou Medicinální chemie analogů přírodních látek získala pětiletý grant v soutěži GAČR JUNIOR STAR. Projekt s názvem Vývoj inhibitorů polymerizace aktinu jako potenciálních migrastatik bude na VŠCHT řešen v letech 2023-2027. Stala se tak jedním ze čtyř úspěšných žadatelů z VŠCHT Praha.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~cynSUwhILMtJVAhILco5vDY7v-zwQgA.jpg [ogobrazek] => [pozadi] => [obsah] =>

Jak složité bylo napsat projekt JUNIOR STAR? Pomohl vám někdo?

Projekt vycházel z dříve podávaného projektu ERC, při jehož zpracování jsem dostala velkou podporu od Technologického centra Akademie věd. Když už jsem projekt měla, tak jsem ho modifikovala pro GAČR. Při podání pak byla podpora školy spíše kontrolování formalit.

Spolupracujete s někým na projektu?

Spolupracuji na něm hlavně se skupinou profesora Jana Brábka z BIOCEVu, ale součástí je i spolupráce s univerzitou v Mnichově.

Co je podstatou podpořeného výzkumu?

Cílem je vývoj nových látek, které jsou aktivní proti metastázování buněk. Takové látky nazýváme migrastatika. Budeme cílit na proces polymerizace aktinu, která souvisí s pohybovým aparátem buněk. Budeme se snažit inhibovat polymerizaci, a tím se nádorové buňky nebudou moci hýbat a opouštět primární nádor. Naším cílem je vyvinout látky, které budou inhibici vyvolávat buď tím, že se budou přímo vázat na aktin, nebo budou cílit na jeden z regulátorů jeho polymerizace. To je komplex Arp2/3. U jedné z jeho podjednotek jsme našli potenciální vazebné místo, na které předtím ještě nikdo nezkoušel zacílit. Takže nejsou známy žádné látky, které by se na něho vázaly. Budeme používat molekulární dokování, abychom navrhli potenciální struktury, které by se tam mohly vázat. Ověříme, zda mají nějakou aktivitu a budeme je dále chemicky rozvíjet.

JUNIOR STAR projekt je na pět let. Co se za takovou dobu dá stihnout?

Za pět let bychom měli získat informace strukturách, které se vážou na vytipované vazebné místo a mají požadovanou aktivitu. Budeme vědět, jaké části molekuly jsou pro vazbu podstatné a které nikoli, abychom mohli dále upravovat farmakologické její vlastnosti. Doufám, že se také dozvíme více o roli komplexu Arp2/3 v metastázování nádorových buněk.

Granty JUNIOR STAR jsou v českém kontextu poměrně štědré. Co vám získané prostředky umožní?

Ano, grant je poměrně veliký a má výhodu oproti standardním projektům GAČR v tom, že obsahuje i investiční peníze. Můžu tedy pořídit přístroje, kterými dovybavím laboratoř. Samozřejmě největší část finančních zdrojů tvoří mzdy postdoků a doktorských studentů.

Budete svůj tým zvětšovat?

Ano, součástí týmu budou 3 doktorští studenti 1 postdok a externí spolupracovníci, kteří budou pracovat na biologické části projektu.

Jsem ráda, že se mi v souvislosti s JUNIOR STAR projektem podařilo založit jakousi síť spolupracovníků napříč VŠCHT. Do výpočetní části se zapojí Ústav informatiky a chemie, část biologického testování se bude dělat na Ústavu biochemie a mikrobiologie. Přijde mi fajn, že téma propojí různé části univerzity.

V minulém rozhovoru zmiňujete, že jste byla na postdoku v Dánsku a líbilo se vám fungování místní laboratoře. Máte pocit, že se vám daří fungovat podobně?

To by asi měli posoudit moji studenti. Ale zatím jsme skupina velice malá, takže doufám, že se každý cítí jako platný hráč. Snažíme se na výzkumu pracovat spolu a radit se, jak postupovat dále.

Jsou to dva roky, co jste na VŠCHT Praha. Je něco, co vás tu překvapilo, ať již pozitivně nebo negativně?

Rozhodně mě příjemně překvapilo, jak ochotní jsou tady všichni spolupracovníci, je tu fajn prostředí. Vždy se dá všechno řešit. Bála jsem se, že to bude těžkopádnější. To co mě trápí nejvíce, je nedostatek prostor.

Nejen vědou živ je člověk – kam nejraději chodíte na oběd v okolí VŠCHT?

Podle mě v okolí nejlíp vaří v restauraci U Topolů, ale tam na obědy často nechodím, protože to je přece jen trochu dál. Můžu doporučit modrou menzu, pokud tam není úplně plno.

U čeho odpočíváte, aspoň tedy duševně od vědy?

Když jsem doma s dětmi, od vědy se úplně odpojím. Ale není to tak docela odpočinek. Tím je pro mě v poslední době orientační běh. Strašně mě mrzí, že jsem se stále nemohla zúčastnit orientačního běhu po škole, protože to je vždy v den, kdy mám nějakou jinou povinnost. Jednou bych ho ráda běžela, i když bych byla asi nejstarší účastník.

Možná by stálo udělat orienťák pro akademiky.

Věřím, že by mě nechali běžet i se studenty. Ale vždycky jsem hlídala laborky, když se běželo.

Vím, že běháte orientační běhy i v přírodě. Co vás na nich baví?

Orienťákem se bavím teprve dva roky a zatím jsem ani neběžela oficiální závod. Opravdu je to pro mě hlavně relax. Poznávám s mapou pražské lesíky. Ale baví mě na tom to, že je člověk schovaný v lese a je tam sám. Nikdo nevidí, že bloudím a ještě u toho funím. A taky je to činnost, kde člověk musí zapojit hlavu, takže to není jen o fyzickém výkonu.

Děkuji za rozhovor.

[urlnadstranka] => [iduzel] => 68362 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/perlikova-vyvijime-latky-ktere-maji-branit-sireni-nadoru [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [68235] => stdClass Object ( [nazev] => Jedenadvacáté století bude stoletím obnovitelné energie [seo_title] => Jedenadvacáté století bude stoletím obnovitelné energie [seo_desc] => [autor] => Petra Karnetová [autor_email] => houserop@vscht.cz [perex] =>

Ing. Martin Růžička je absolventem VŠCHT Praha a ve společnosti ORLEN Unipetrol pracuje již více než 15 let na různých pozicích v oblasti vývoje a optimalizace. V současné době se zaměřuje na energetickou účinnost a udržitelné projekty včetně vodíkových technologií a recyklace plastového odpadu.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~88xL11PwTSwqycxTCDq6_ui-zCO92YkA.jpg [ogobrazek] => [pozadi] => [obsah] =>

Jaká byla Vaše cesta do ORLEN Unipetrolu?

V roce 2007 jsem absolvoval studium na Ústavu fyzikální chemie VŠCHT Praha a jako rodák z Mostu jsem nastoupil do Litvínova. Spolupráce s Alma mater byla pro mě důležitá lidsky i pracovně. Poté se stal mým nadřízeným Tomáš Herink, který spolupráci s VŠCHT dlouhodobě a neustále buduje. Využil jsem své univerzitní kontakty, abych spolupráci podpořil i já, nejen mezi tradičními ústavy zabývajícími se ropou či plynem, ale právě i s Ústavem fyzikální chemie nebo chemického inženýrství. Byl jsem zodpovědný za formální plnění a financování rámcové smlouvy.

Po 15 letech v podniku jste již velmi zkušeným manažerem a stoupáte v kariérním žebříčku. Jakým směrem se rozšiřují Vaše pravomoci a povinnosti?

Čím dál tím více budou mojí zodpovědností udržitelné projekty. To znamená zelený vodík, cirkulární ekonomika (recyklace chemická i mechanická) a biopaliva. To vše jsou oblasti, ve kterých je vývoj velice prudký, a potřebujeme i vaši výzkumnou podporu. Spolupráce je velmi intenzivní především v oblasti biopaliv a chemické recyklace, kde máme také společný projekt TA ČR. Spolu připravujeme i projekt v oblasti vodíku výrobou pomocí elektrolýzy vody. Tématem bude využití výtěžkových výpočtů. Všechny tyto projekty budou nabývat na významu, pro ORLEN Unipetrol jsou naprosto nezbytné a v této chvíli je zde obrovský prostor pro vzájemnou spolupráci.

Kdo vše se na výzkumu důležitém pro podnik podílí?

ORLEN Unipetrol má dva výzkumné ústavy, ORLEN UniCRE a ORLEN Polymer Institute Brno. Také se do výzkumu přímo zapojují i zaměstnanci společnosti, ne tolik do provádění experimentů, ale spíše zastávají roli odborníků pro jednotlivé technologie a pomáhají nastavovat směry výzkumu. A samozřejmě univerzity, VŠCHT a ČVUT, se kterými máme nejbližší kontakt. Mateřská společnost PKN ORLEN nyní otevřela nové výzkumné centrum, které jsme společně minulý měsíc navštívili i se zástupci obou zmíněných českých univerzit.

Proč rafinérsko-petrochemická společnost jako je ORLEN Unipetrol zaměřuje své síly na zelený vodík?

I historicky rafinérská společnost vyrábějící standardní kapalná paliva hledá cestu do budoucnosti. Zelený vodík bude stále důležitější i pro kapalná paliva a jejich výrobu a obecně chemický průmysl, ale zároveň si myslím, že vodík představuje velmi zajímavou alternativu k elektromobilitě. Je třeba hledat diverzitu a variabilitu v použití, u vodíku se můžeme bavit o využití například v dálkovém transportu, kamionové či železniční dopravě. Elektrolýza vody je známá dlouhou dobu, ale její průmyslové využití se nyní dynamicky rozvíjí. Musíme hledat nejvhodnější technologie, způsoby efektivního provozu a optimalizace těchto technologií. Pro spolupráci s VŠCHT bude také výzkumně zajímavé téma, jak energii uloženou ve vodíku efektivně uchovávat, tak abychom ji mohli využívat v době, kdy vítr nefouká a slunce nesvítí.

Jiná cesta, než vyrábět vodík elektrolýzou neexistuje?

Připravovaná legislativa ne zcela podporuje jinou výrobu. Preferovaný vodík nebude možné vyrábět ani z obnovitelných surovin jako například zplyňováním, pyrolýzou či jiným procesem. Takže jedinou možností je elektrolýza vody pomocí elektřiny z obnovitelných zdrojů, tedy slunce, větru či země. Existují přechodné cesty přes další „barvy“ vodíku, ale není zcela jisté, po jakou dobu to bude cesta povolena. Šedý vodík (z fosilních surovin) bude povolen především do roku 2030. Já to cítím jako jistý tlak legislativy na to, abychom neutíkali od elektřiny, která je ze všech možností v Evropě tím nepreferovanějším zdrojem energie (včetně pohonu dopravních prostředků).

Společný projekt se týká chemické recyklace, v čem spočívá?

Chemická recyklace nebo recyklace obecně patří k nejdůležitějším projektům, protože dvěma z našich hlavních obchodních artiklů je polyetylen a polypropylen. Měnící se legislativa naprosto jasně definuje, jaký podíl našich polymerů bude muset pocházet z recyklace, ať již mechanické nebo chemické. Zde jsou technologie stále poměrně na začátku, jsou omezeně dostupné, nejsou běžně provozované a zcela ověřené, mají omezenou kapacitu. Zde hledáme spolupráci a flexibilitu v technologiích, abychom byli schopni zpracovávat co nejširší portfolio odpadních plastů a měli možnost se zapojit do recyklačního řetězce.

Jak se chcete zapojit?

Nyní připravujeme široké memorandum, do kterého chceme zapojit zpracovatele odpadu i města, například Praha je také jeho součástí. Chceme postavit projekt komplexně, takže začínáme efektivním sběrem a tříděním (nejen do různých popelnic), což by se mělo dít na úrovni měst, ale důležité je dotřiďování podle typu suroviny, což by zajišťovali také zpracovatelé odpadu a my jako ORLEN Unipetrol bychom prováděli především mechanickou a chemickou recyklaci. Pálení odpadu je v současné chvíli možnou cestou, jak získat pro města zdroje tepla, ale nám chemikům to přijde jako ztráta hmoty, kterou si nemůžeme dovolit. A chceme podporovat partnery v tom, aby se odpad minimálně skládkoval a maximálně využíval pro chemický průmysl, případně energetiku. Zákon toto bude i nařizovat, ale města ještě nejsou 100% připravena.

Připravovali jste projekt na sběr použitého kuchyňského oleje, jak jste pokročili?

Sběr jsme zatím rozjeli na vybraném sběrném dvoře v Praze. Máme zde připravený sběrný box. Kvalita a použitelnost sebraných olejů je ale různá, kromě zbytků potravin je v nich i voda a další kontaminanty. Čištění je tedy složité. A také se zdá, že doba fritéz a smažení již pominula a že většina olejů se používá na vaření jako součást jídla, takže vlastně sběr je velmi omezen. Což možná také není ze zdravotního hlediska špatně. Hledáme i další cesty sběru olejů z domácností, protože nyní funguje jen sběr z restaurací a velkokapacitních kuchyní. Budeme i nadále analyzovat složení materiálu z domácností, pro něž připravujeme sběr na čerpacích stanicích Benzina. To bude naše hlavní kontaktní místo s veřejností. Pro finální zpracování máme připravenou technologii zpracování použitého kuchyňského oleje s fosilní složkou, tak zvaný koprocesing, v objemu 1,5 tuny oleje za hodinu. Projekt je možné rozšířit až na 10 t/h, ale legislativa opět příliš tento projekt nepodporuje.

Mají biopaliva ve stále více elektrifikovaném automobilovém průmyslu místo?

Zcela určitě ano. Je pravda, že budoucnost biopaliv je asi nejkomplikovanější. U recyklace i vodíku víme, že budeme potřebovat stále více, ale u standardních paliv pouze odhadujeme, v jaké míře budou využívána a využitelná. Je tedy velmi složité poté definovat projekt na biopaliva, když nevíme, jestli se paliva budou prodávat, v jakém objemu a jaké bude muset být jejich složení. Je jisté, že v roce 2030 bude ve střední a východní Evropě ještě stále velký počet aut se spalovacím motorem, ale není jisté, že se automobilkám vyplatí dělat velké změny a rozvíjet nové technologie. Potřebujeme definovat legislativní rámec v co nejkratší době. Není nutné specifikovat, co máme vyrábět, ale popsat jaká auta budou smět jezdit. Jednotka se musí provozovat minimálně 15 až 20 let, aby byla investice návratná.

A jak na obnovitelné zdroje energie?

Česká republika v tomto směru nemá úplně šťastnou pozici, nejsme přímořský stát, abychom mohli budovat větrné parky na moři, nejsme stát s velkým procentem slunečných dnů a nemáme ani velké řeky a veškeré větší vodní toky jsou již v tomto směru využívány. Studujeme možnosti geotermální energie, která je relativně stabilní, protože stabilita je pro průmysl stěžejní. Další možnosti asi již nejsou. Biomasa není řešení, i když nyní je dřevního odpadu i kvůli kůrovci na trhu poměrně hodně, ale věřím, že tento stav poměrně rychle odezní. Určitě musíme sledovat všechny možnosti, jak energii vyrábět a ukládat, a zároveň se musíme soustředit i na to, jak ji zbytečně nespotřebovávat.

Takže po 19. století páry, 20. století ropy bude 21. století stoletím obnovitelné energie?

Ano, tak to bylo definováno. Ale i digitalizace bude mít velký vliv a umožňuje velkou flexibilitu. Ale určitě 21. století bude definovat energie, její dostatek či nedostatek a její stabilita. Klasické obnovitelné zdroje nejsou příliš stabilní, což v budoucnu můžeme pocítit.

Je v současné době tento směr k obnovitelné energii dosažitelný?

Nemyslím si, že se odkloníme od udržitelné budoucnosti, že Green deal padne, ale věřím, že najdeme cestu, která pro nás nebude ohrožením, tedy větší racionalizaci. Myslím si, že současná dohoda je řešena více srdcem a pocitem než technickou diskusí. Cítím také obrovské lobby společností, které se vydaly určitou cestou a nyní předpokládají vysokou návratnost svých investic. Jsem přesvědčen, že je nutné činit změny, ale zároveň vidím větší význam třeba v recyklaci než ve výrobě biopaliv, protože do budoucna je kritické řešení dostupnosti surovin. Změna energetiky je nutná také z pohledu geopolitického, přestože ekologická stránka je důležitá. A to říkám i s plným vědomím toho, že celý život žiji na Mostecku, kde mám osobní zkušenost s tím, jak je ekologie užitečná a jak se za posledních 30 let prostředí radikálně změnilo k lepšímu. Je nezbytné klást si otázku, jaké jsou skutečné současné technické limity a jak ovlivní změny budoucnost společnosti a její postoj k těmto změnám. Obávám se, že západní země si plně neuvědomují nálady ve střední a východní Evropě a snaží se je trochu bagatelizovat a silou se snaží prosazovat své zájmy. Ale pokud nejsou zajištěny základní životní potřeby, bude složité environmentální cíle prosazovat.

Pro zlepšení životního prostředí se v minulosti na Mostecku velmi investovalo. Kdo ale bude platit tuto změnu?

Nové projekty budou extrémně finančně náročné, což si ne všichni plně uvědomují. Transformace bude velice nákladná a jednotky miliard na podporu výsledek nepřinese. Celkové náklady na transformaci budou spíše desítky až stovky miliard, které bude nezbytné do této změny vložit. Ne vždy to mohou být jen soukromé podniky. Někteří předpokládají, že transformaci povede a bude financovat jen soukromý sektor, především velké podniky. Musíme ale hledat společnou cestu, jak průmysl, tak i státní správa, jak tuto transformaci provést, aby to byla příležitost ke změně, a ne likvidace a degradace českého průmyslu. Výzkum a vývoj, ale i vzdělávání jsou nezbytnou součástí.

Je nutné také vnímat nálady a názory nejen v Praze, ale i v regionech. A v regionech, a teď nemluvím jen o Ústeckém kraji, jsou obavy velké. Toto opakuji často, protože si myslím, že je nutné se dívat z širšího kontextu. Současná změna není stále plně technicky vyřešena a obávám se, že i když budeme velmi tvrdě pracovat, tak jsou cíle navržené pro rok 2030 pro střední a východní Evropu velmi obtížně dosažitelné.

Takže to nefunguje tak, jako když J. F. Kennedy ve svém slavném projevu oznámil plán na dosažení Měsíce a opravdu se tak stalo?

Nejsem si jist, že teď někdo udal jasný směr. A samozřejmě si JFK uvědomoval, že když stanoví směr, musí se najít i zdroje a sehnat nejlepší lidi. Společně toho pak mohli dosáhnout. I český stát si musí stanovit priority. Musíme rychle nastavit cíle, tak abychom měli jasný rámec podnikání. Poté i Česká republika musí hledat cesty podpory a financování, anebo musíme pomoc prosadit změnu cílů. Ne zrušení, ale rozumnou cestu. Nesmíme jen přijímat, ale musíme hledat cesty, jak to provést. Věřím, že ORLEN Unipetrol se o to snaží.

A soukromé podniky nejsou vše schopné utáhnout. Můžeme o tom diskutovat, ale cílem podnikání je tvořit zisk. Pokud změny nebudou mít ekonomický přínos, nebudou mít společnosti motivaci, změnu dělat. Společnosti musí mít potřebu změny učinit, což vyžaduje také zákony připravovat včas a srozumitelně.

Je další způsob, jak získat víc energie?

Není to jen o výrobě, stále je důležitá cesta šetření. Myslím, že si stále ne všichni uvědomili, že opravdu zde máme energetickou krizi. V jednotlivých městech však nevidím jasnou snahu šetřit, možná k tomu nevidí důvod. Města jsou stále intenzivně osvětlena. Musíme se zaměřit na to, jak co nejvíce energie ušetřit. Třeba nebudeme v létě klimatizovat na 18 stupňů, v zimě topit na 25, a třeba nám to všem zdravotně i prospěje. A to se týká i podniků a v rámci svých provozů musí hledat cestu k úsporám. Nechceme hledat jen malá řešení, ale musíme razantně změnit myšlení. Předchozí generace bděly, když bylo světlo a chodily spát za tmy. Ono to skutečně mělo svůj smysl. Nedostatek energie nás možná donutí přehodnotit naše priority. A třeba nám to umožní zpomalit, nežít život jen nadoraz, hekticky.

[urlnadstranka] => [iduzel] => 68235 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/ruzicka-jedenadvacate-stoleti-bude-stoletim-obnovitelne-energie [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) ) [iduzel] => 68221 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => [sablona] => stdClass Object ( [class] => dokumenty [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 0 ) ) [63133] => stdClass Object ( [obsah] => [poduzel] => stdClass Object ( [63764] => stdClass Object ( [nazev] => FTOP řeší zásadní problémy dnešní společnosti [seo_title] => FTOP řeší zásadní problémy dnešní společnosti [seo_desc] => [autor] => Petra Karnetová [autor_email] => houserop@vscht.cz [perex] =>

Profesor Pavel Jeníček nastoupil 1. února do funkce děkana Fakulty technologie ochrany prostředí. Vystudoval Katedru technologie vody a prostředí a poté 7 let pracoval ve Výzkumném ústavu pro farmacii a biochemii v Praze. V roce 1992 se vrátil na svou alma mater, od roku 2003 byl vedoucím Ústavu technologie vody a prostředí v letech 2006 – 2012 proděkanem FTOP. Jeho hlavními pedagogickými a vědeckými tématy jsou využití anaerobních procesů při biologickém čištění odpadních vod a energetické a surovinové využití čistírenských kalů.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~KyjKT0stzi9SCEgsS81R8ErNO7z2SG9qNgA.jpg [ogobrazek] => [pozadi] => [obsah] =>

Jak byste představil svou fakultu někomu, kdo ji nezná?

Zaměření fakulty odpovídá na řadu zásadních problémů dnešní společnosti, nedostatek kvalitní vody, znečištěné ovzduší, potřebu recyklace odpadů, energii z obnovitelných zdrojů, alternativní paliva, hodnocení vlivu technologií a výrobků na životní prostředí a s tím související taxonomii. A nejen, že tato témata popisuje, jak to často dělají jiné univerzity, ale nabízí i řešení. To je naše nejsilnější stránka a záruka, že o naše absolventy je a bude zájem.

Je fascinující, že se těmto nyní velmi moderním tématům fakulta věnuje už od samého začátku, kdy prof. Ferdinand Schulz po svém jmenování profesorem založil v roce 1920 Ústav pro technologii paliv, svítiv a vody na nově vzniklé Vysoké škole chemicko-technologického inženýrství (VŠCHTI), která byla jednou ze sedmi fakult sdružených v rámci Českého vysokého učení technického. Později ústav rozdělil na dva, na Ústav technologie paliv a svítiv a Ústav technologie vody, a tyto ústavy se staly základem Fakulty technologie paliv a vody vzniklé 1. 9. 1953.

Jaké máte plány s vedením fakulty?

Jsem rád, že mohu navazovat na dlouhou a úspěšnou tradici fakulty. Předchozí vedení, zahájilo modernizaci, ve které je potřeba pokračovat. A vidím důležitou silnou stránku fakulty, to je přátelská a kolegiální atmosféra, která má obrovskou hodnotu a je podmínkou produktivního prostředí, to chci určitě uchovat do budoucna. Jeden z hlavních úkolů vidím v podpoře většího zapojení mladých, schopných a zdravě ambiciózních kolegů do vedení ústavů a fakulty.

Na fakultě řešíme celou řadu moderních a aktuálních témat, ale veřejnost se o nich často nedoví, protože je nedokážeme efektivně popularizovat. Dobrým příkladem, že to můžeme dělat lépe je v poslední době informování o našich aktivitách týkajících se analýzy SARS-CoV-2 v odpadních vodách a možnosti využití těchto výsledků pro epidemické prognózy. Chci prosadit, aby se informace o našem výzkumu a jeho úspěšných aplikacích, podařilo přenášet do povědomí středoškolských studentů, protože to je cesta, jak zvýšit počet a kvalitu uchazečů o studium na FTOP.

Rád bych také podpořil spolupráci mezi fakultami. Myslím si, že škola nevyužívá v tomto směru plně svého potenciálu, věci se řeší izolovaně na fakultách nebo pracovištích, místo toho, aby se síly spojovaly. Každá fakulta řeší problémy v oblasti životního prostředí, což jim určitě nechci zakazovat, ale my nabízíme expertizu a propojení týmů, abychom společně dosahovali lepších výsledků. Naopak často potřebujeme například velmi sofistikovanou analytiku, kterou složitě zavádíme, a bylo by pro nás výhodné se spojit s někým, kdo už něco podobného dělá.

Do vedení fakulty se vracíte po osmi letech, nebudou Vám chybět informace o aktuálních problémech řešených na škole?

Na fakultě jsme se dohodli, že není úplně optimální, když se kombinuje funkce proděkana a vedoucího ústavu, a tak jsem se po dvou funkčních obdobích ve funkci proděkana dalších 8 let plně věnoval ústavu. Jako vedoucí největšího ústavu fakulty jsem se téměř 20 let zúčastňoval kolegií děkana, byl jsem u všech důležitých jednání a rozhodnutí, a proto si troufám říci, že informací o fakultě mám dostatek. Jsem přesvědčen, že fakulta je taková, jaké jsou její ústavy, takže i já potřebuji dobře fungující vedoucí ústavů, kteří jsou nedílnou součástí vedení fakulty.

Proto jste ihned po zvolení kandidátem na děkana chtěl ukončit vedení ústavu?

Bez ohledu na to, zda budu kandidovat na děkana nebo ne jsme na ústavu delší dobu diskutovali o tom, že by bylo dobré, aby po 20 letech přišel někdo mladší s novými myšlenkami a přístupem a kdo ústav posune dál. Je ideální, když na vedoucích pozicích jsou produktivní lidé střední generace, ale pozice vedoucího ústavu, je současně velmi administrativně náročná funkce a hrozí, že to nadějného vědce zabrzdí ve vědecké kariéře, to je zase odvrácená stránka věci.

Obměnil jste i pozice proděkanů, budete měnit i jejich pravomoci?

Jak už jsem říkal, budeme navazovat na práci předchozího vedení fakulty, a ačkoliv došlo ke dvěma personálním změnám (zůstává doc. Hlinčík a novými proděkany jsou dr. Bindzar, doc. Kubička, pozn. autora) určitě nechystám revoluční změny, ale postupné odstraňování našich slabých stránek. Chceme klást mnohem větší důraz na propagaci výsledků fakulty, protože na fakultě probíhá mnoho zajímavých projektů a je škoda, že o nich není slyšet. Nyní se nám velmi dobře daří popularizovat výzkum v oblastí cirkulární ekonomiky nebo koronaviru v odpadních vodách, ale podobně aktuálních a důležitých témat máme více. Mrzí mě, když si pustím zprávy a poslechnu si, že v Americe zjistili, že čistírna odpadních vod může být energeticky soběstačná, a přitom už více než deset let podobný výzkum děláme a publikujeme i my.

Pravomocí děkana je i jmenování vědecké rady. Plánujete změny a navýšíte například zastoupení žen?

Ano i zde dojde ke změnám, musíme zahájit postupnou generační obměnu. V současné době máme ve vědecké radě FTOP čtyři ženy. To je opravdu málo, ale v porovnání s jinými technickými a technologickými fakultami to není úplně špatné. Mojí snahou bude zastoupení žen navýšit, ale hlavním kritériem zůstávají odborné předpoklady pro tuto práci.

Určitě budu podporovat ženy v tom, aby se z nich stávaly docentky a profesorky a aby se zapojovaly i do vedení fakulty. Už dnes má řada mladých kolegyní velmi blízko k docentuře a tak věřím, že pro příštího děkana bude navyšování počtu žen ve vědecké radě zase o něco lehčím úkolem.

Plánují se velké změny s postavením a finančním ohodnocením doktorandů. Jaký je Váš názor?

Všichni se shodujeme na tom, že základní finanční ohodnocení doktorandů je nedostatečné. Jde většinou o naše nejlepší absolventy, kteří se rozhodli dál na sobě pracovat a dělat náročnou výzkumnou práci a stát opakované deklaruje, že o jejich výchovu, práci a výsledky stojí. Byl bych moc rád, kdyby se to už konečně odrazilo i v jejich ohodnocení.

Co můžeme udělat na úrovni fakulty je mít školitele, kteří dokáží získat granty, to je zatím hlavní cesta jak doktorandům pomoci. Doufejme, že připravovaná reforma doktorského studia situaci zlepší, její cíle jsou správné, ale ďábel je jako vždy skryt v detailu. Pokud aktuálně podfinancované fakulty nedostanou na doktorandy navýšené finanční zdroje, ale jen doporučení přesunout v rozpočtu větší díl peněz na doktorandy, nic se nepohne.

Není to jednoduchý problém k řešení, ale asi je správná cesta mít méně doktorandů a lépe zaplacených.

Finančně podhodnoceni jsou i zaměstnanci.

Samozřejmě, ale z pozice děkana mám jen omezené možnosti, jak to ovlivnit. Je to velký problém, hlavně u mladých kolegů na začátku kariéry, protože se jim nemusí podařit hned získat granty a nástupní platy jsou tristní. Jedná se o systémový problém přístupu státu k vysokému školství. Zanedbání financování vysokých škol je obrovské a nyní velmi viditelné na vývoji platů pedagogů na základních a středních školách a naprosto neodpovídajícím vývoji platů pedagogů na vysokých školách. Za čas se může stát, že pedagogové z univerzit budou utíkat na střední školy nebo na základky.

Českým univerzitám je vyčítán inbreeding. Chcete mu předcházet?

Jsme aplikačně zaměřená fakulta, a tak máme výhodu v tom, že naši pedagogové jsou v úzkém kontaktu s praxí a nemohou ustrnout, protože jsou stále konfrontováni s novými výzvami. Nejsme tedy izolovaní a navíc máme v našich řadách i absolventy jiných univerzit, kteří vhodně doplňují ty z VŠCHT. Ideálním lékem proti inbreedingu jsou podle mého názoru zahraniční pobyty začínajících vědců, která jim velmi pomáhají osamostatnit se a odlišit od svých pedagogů.

Vzniká Ústav udržitelnosti a produktové ekologie. Nemůže dojít k tříštění sil již tak malé fakulty?

Věřím, že k tomu nedojde, a naopak si myslím, že je to jedna z cest, jak doplnit a zatraktivnit studium na naší fakultě. Životní prostředí není jen o technologiích na jeho ochranu, ale jde také o systematickém a co nejobjektivnějším hodnocení vlivu všech technologií a produktů na životní prostředí a to je vlastně základ „taxonomie“ jednoho z nejfrekventovanějších pojmů poslední doby. Každý o ní mluví, všichni ji chtějí hodnotit, ale když přijde k věci zjišťujeme, že máme obrovský nedostatek odborníků, kteří to profesionálně zvládnou. Je jisté, že bude velká poptávka po absolventech takto zaměřených programů. My jsme na začátku cesty, programy začínáme vytvářet, ale jsme jedni z prvních. Ještě bude chvíli trvat, než si nový ústav vybuduje své místo ve struktuře fakulty a prokáže, že se nejedná o tříštění sil, ale naopak o žádoucí rozšíření portfolia fakulty.

[urlnadstranka] => [iduzel] => 63764 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/jenicek-ftop-resi-zasadni-problemy-dnesni-spolecnosti [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [65773] => stdClass Object ( [nazev] => Mějme odvahu a nepodléhejme panice, říká rektor Matějka [seo_title] => Mějme odvahu a nepodléhejme panice, říká rektor Matějka [seo_desc] => [autor] => Michal Janovský [autor_email] => janovski@vscht.cz [perex] =>

Start zimního semestru se kvapem blíží, stejně jako slavnostní zahájení oslav 70. výročí samostatné VŠCHT Praha. To vše rámováno řadou problémů s růstem cen energií a neobvykle vysokou inflací. Jak je naše univerzita na náročné období připravena? Odpovídá rektor Pavel Matějka.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~C0gsS81R8E0sOTI7KzsRAA.jpg [ogobrazek] => 0001~~C0gsS81R8E0sOTI7KzsRAA.jpg [pozadi] => [obsah] =>

VŠCHT Praha brzy zahájí oficiální oslavy 70 let samostatné existence. Jaké budou?

Akcí k oslavám je naplánováno hned několik a jejich jednotící ideou je snaha ukázat, že VŠCHT je vyspělou, výzkumně zaměřenou a mezinárodně propojenou univerzitou, která si je vědoma svých kvalit, úspěchů z minulosti, ale zároveň dává jasně najevo, že se chce dál rozvíjet. Nejvíce slavnostních událostí je naplánováno na 22. a 23. září. Nejprve proběhne křest nové knihy Zaostřeno na chemii a uskuteční se první zasedání našeho nového mezinárodního poradního sboru. Další den budeme udělovat ve Strahovském klášteře čestné doktoráty a Medaile Emila Votočka, odpoledne se pak, doufám, všichni sejdeme v našem dejvickém kampusu a užijeme si KampusFest, jehož program budou tvořit naše studentské spolky, exkurze po škole a soudobá hudební produkce. Byl bych moc rád, kdyby absolventi přijeli v hojném počtu a viděli, jak moc se škola od dob ukončení jejich studií posunula.

Můžete specifikovat, komu bude propůjčen titul doctor honoris causa?

Osobnosti byly vybrány jednak kvůli jejich nezpochybnitelným vědeckým úspěchům a vazbám na VŠCHT, jednak jejich prostřednictvím chceme vyslat do světa signál, kam se chce škola do budoucna rozvíjet. Profesor Peter Seeberger je mimořádně respektovaná osobnost, věnuje se odborně chemii na celosvětově uznávaném Institutu Maxe Plancka a jeho aktivity v oblasti zelené chemie a s ní související transformací průmyslu mají velký přesah do budoucnosti širších chemických disciplín. Profesorka Eva Zažímalová je kromě mimořádné odborné zdatnosti předsedkyní Akademie věd ČR, s níž různými způsoby spolupracujeme, navíc působí v naší správní radě. Doktor Zdeněk Hostomský, který úspěšně propojil akademickou a firemní sféru farmaceutického výzkumu, stál osm let v čele Ústavu organické chemie a biochemie AVČR. Během jeho funkčního období se naše spolupráce významně zintenzivnila ku prospěchu obou institucí, nyní je nově ředitelem Národního institutu virologie a bakteriologie, jehož jsme členy. V oblasti virologie je ohromná budoucnost, k níž rozhodně máme co říct.

Komu udělíte Medaile Emila Votočka?

Původně jsme měli tři laureáty, bohužel v červnu tohoto roku zemřel profesor Per Jensen z Univerzity ve Wuppertalu, takže nakonec budou předány medaile dvě – profesorovi Martinu Hofovi, řediteli Ústavu fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského AV ČR, a našemu profesorovi Aleši Procházkovi, jenž se velmi zasloužil o rozvoj aktivit v oblasti informačních a řídicích systémů na VŠCHT Praha a spojuje nás s ČVUT. Oslav se samozřejmě zúčastní také představitelé českých ministerstev, zahraniční partneři i reprezentanti českých univerzit a významných institucí.

V úvodu jste zmínil vydání nové knihy o historii školy Zaostřeno na chemii. O čem je a jak složitá byla její příprava?

Velmi složitá, pracovalo se na ní několik let. Rád bych ocenil nasazení autorek Věry Dvořáčkové a Ivany Lorencové, stejně tak Evy Dibuszové, bez níž by kniha nikdy nevznikla. Autorkám se podařilo dát dohromady vnější pohled na vývoj technické chemie v ČR i VŠCHT samotnou. Téma je zpracováno z odborně-historického pohledu až do 90. let 20. století, což dříve nikdy realizováno nebylo. Obtíže spočívaly především ve skutečnosti, že mnohé archivní dokumenty chybí, období bolševického režimu se podepsalo na dostupnosti informací. Kniha celkově působí střízlivě, nemá ambici pokrýt všechny události a osobnosti, je bohatá na obrazové materiály, z nichž řada je publikována poprvé. Zároveň je z knihy cítit, že pokud neustaneme v nadšení a kvalitní práci, má škola před sebou velkou budoucnost.

Budou se v souvislosti s oslavami konat nějaké akce i na podzim?

Rádi bychom uspořádali přednáškový cyklus, který ukáže, jakými výzkumnými směry se škola aktuálně zabývá, což nám prospěje i interně – lidé z výzkumných skupin dostanou příležitost naživo zjistit, čemu se věnují jejich kolegové a v čem by si mohli být navzájem užiteční. Na konci listopadu pak proběhne tradiční Adventní koncert VŠCHT Praha spojený s předáním cen rektora. Plánuji, že ceny se tentokrát nebudou vztahovat k aktuálnímu kalendářnímu roku, ale budou mít přesah k létům minulým.

Jaká bude role zmíněného mezinárodního poradního sboru (MPS) a jakou jste měl motivaci pro jeho založení?

Vznik MPS jsem plánoval od začátku funkčního období. V rámci hodnocení Metodiky 17+ jsme sestavili mezinárodní evaluační panel, byli jsme s jeho prací spokojeni a většinu členů získali pro nový poradní orgán. Důležité je, že ti lidé o škole už mnohé vědí a mají vazbu ke klíčovým tematikám, jež aktuálně řešíme. Jde o odborníky z různých zemí od Velké Británie přes Francii, Německo, Rakousko až po Maďarsko. Skupina má celkem devět členů, figurují v ní i osoby s neuniverzitní zkušeností. Například doktor Feise působí ve firmě BASF, byl dlouholetým předsedou Evropské federace chemických inženýrů a reprezentuje pohled průmyslového firemního sektoru, navíc BASF je jednou z klíčových chemických firem v Evropě. Pro naši školu je také nesmírně důležité doktorské vzdělávání, členkou MPS je proto ředitelka doktorské školy z Univerzity v Tampere Pirjo Nikander, mající silnou vazbou na Evropskou univerzitní asociaci a její výbor pro doktorské vzdělávání.

Kromě oblasti doktorského studia bude hlavním úkolem MPS pomoci s vytvářením podmínek pro hlubší internacionalizaci školy a zvýšením její atraktivity pro zaměstnance a studenty ze zahraničí. Všichni členové také dostali anglický překlad výroční zprávy s prosbou o zpětnou vazbu k oblastem, které je zaujmou.

Velkým tématem letošního roku je výrazný nárůst nákladů na energie, vysoká inflace a s tím související nutnost začít (nejen) na univerzitách razantně šetřit. Jak se s novou situací vyrovnává VŠCHT a jaký je výhled do následujících měsíců?

Nárůst nákladů na energie pro 3. a 4. kvartál letošního roku činí zhruba 30 milionů. Jde o vysokou částku, ale když si ji srovnáme s vývojem na burze v létě, můžeme být rádi. Otázka je, co bude příští rok, neměli jsme totiž šanci kvůli obrovské nejistotě na trzích a u dodavatelů uzavřít za daných finančních podmínek delší smlouvu. Pokud se situace nezmění, můžeme předpokládat pro rok 2023 nárůst výdajů o dalších více jak 100 milionů oproti letošku. Jde o hrozivá čísla, a to ještě nezmiňuji vysokou inflaci… Je jisté, že univerzity si s takovým nárůstem samy neporadí. Proto probíhají jednání s politickou reprezentací o finanční podpoře na úrovni České konference rektorů, připravuje se jednání předsedů správních rad Asociace výzkumných univerzit k vytvoření společného stanoviska, které následně bude řešeno s ministerstvy školství a financí. Přesto musíme sami hledat cesty k úsporám. Musíme mít připraveny různé krizové scénáře, kdy v případě špatného vývoje může dojít například ke zkrácení výuky v zimním semestru, uhelným prázdninám, posunutí zahájení výuky v letním semestru nebo omezení rozsahu laboratoří. Jde o zcela krajní možnost, ale může v případě nouze přinést úsporu elektřiny, vody a tepla. Zdůrazňuji ovšem, že hovořím o krizovém scénáři, rozhodovat se budeme podle vývoje v příštích týdnech. Aktuální opatření jsou taková, že hledáme cesty, jak šetřit náklady na energie v budovách a na kolejích, seškrtali jsme řadu položek v rozpočtu, jež nejsou nezbytné pro výuku a výzkumnou činnost. Velmi přísně sledujeme čerpání rozpočtu na úrovni celoškolských pracovišť. Pro příští rozpočet je nicméně zřejmé, že pokud nedojde k zázraku, omezení aktivit celoškolských pracovišť na nezbytnou minimální míru bude pokračovat. Škrty se dotknou řady užitečných činností, ale jinak to nepůjde. Zároveň se s vysokou pravděpodobností budou týkat úsporná opatření i fakult. Musíme také hledat nové zdroje financí, získat více peněz z projektů, ze spolupráce s průmyslem a z komerčních činností. Nicméně nesmíme podlehnout panice, kritické situace jsou příležitostí k odvážným plánům, každý problém má řešení, a ta nejlepší vznikají s chladnou hlavou. Chovejme se ve škole stejně úsporně a šetrně, jako se o to snažíme doma, abychom neplýtvali zdroji, šetřili co možná nejvíce jak svoji peněženku, tak i přírodní zdroje.

V létě byla dokončena rekonstrukce prostor v budově B a na univerzitě aktuálně probíhá velké stěhování, které s sebou logicky přináší problémy a občasnou nespokojenost. Vnímáte ji?

Samozřejmě, ale vše třeba vnímat v kontextu. Zprovoznění dvou podlaží v traktu do Zikovy ulice znamená ohromný nárůst našich prostorových kapacit, v nedávné historii školy nebývalý. Primární efekt, že konečně můžeme ulevit dlouholetému přetížení a nedostatku prostor řady pracovišť a ústavů, určitě převažuje nad dílčími problémy, s nimiž se potýkáme. Věřím, že pár měsíců po stěhování budou prakticky všichni zúčastnění rádi, že jsou v nových prostorách. Je velký úspěch, že se vůbec podařilo celou rekonstrukci zrealizovat v době, která přinesla řadu nečekaných komplikací, včetně covidu, růstu cen stavebních materiálů a stavebních prací. Vždyť nějaký čas hrozilo, že dodavatelé odstoupí od platných smluv a bude se muset zakonzervovat nedokončený stav. Díky stěhování se také zlepší hygiena práce, požární ochrana, bezpečnost práce. Pokrok z tohoto pohledu je ohromný. Je mi jasné, že samotné stěhování není příjemné, že některé věci namalované v pláncích vypadaly nějak a v realitě to vypadá jinak, že je velký problém se zvukovou izolací v některých místnostech, je třeba činit někdy i náročné úpravy či změny. Ale mohu slíbit, že hledáme cestu, jak všechno co nejdříve zvládnout.

Chtěl byste něco vzkázat studentům a zaměstnancům před zahájením zimního semestru?

Využijme příležitosti oslav výročí školy, ohlédněme se dozadu a buďme hrdí na úspěchy chemiků z VŠCHT. Budiž to pro nás zároveň zdrojem inspirace a srdnatosti, abychom byli v budoucnu stejně úspěšní, respektive ještě lepší. Zároveň, přes všechny negativní věci, které se dnes ve světě dějí, neztrácejme pozitivní mysl. Krize, i ty velké, k životu zcela přirozeně patří. Mějme odvahu, nepodléhejme panice a snažme se společně překonávat jakékoli překážky. V daném čase to sice není nikomu nepříjemné, ale při výstupech z komfortní zóny dostáváme příležitost osobnostně i pracovně vyrůst. V minulosti jsme čelili i horším výzvám a zvládli jsme je. Na závěr si neodpustím povzbuzující latinský citát přisuzovaný buď Publiu Vergiliu Marovi, nebo Publiu Terentiu Aferovi: Fortis fortuna adiuvat.

[urlnadstranka] => [iduzel] => 65773 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/matejka-mejme-odvahu-a-nepodlehejme-panice [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [63134] => stdClass Object ( [nazev] => Ochrana prostředí se bez chemie dělat nedá [seo_title] => Ochrana prostředí se bez chemie dělat nedá [seo_desc] => [autor] => [autor_email] => [perex] =>

Profesor Vladimír Kočí vystudoval obor Technologie vody a prostředí na Fakultě technologie ochrany prostředí VŠCHT Praha. V letech 1999-2021 působil na Ústavu chemie ochrany prostředí, kde se věnoval ekotoxikologii a pasivním metodám vzorkování různých složek životního prostředí. Zájem o komplexní přístupy k hodnocení antropogenní environmentální zátěže ho přivedl k metodě posuzování životního cyklu, kterou se aktivně zabývá od roku 2005. V současné době působí na Ústavu udržitelnosti a produktové ekologie FTOP Praha. Ve své odborné i pedagogické činnosti rozvíjí mezioborovou spolupráci. Předmět Produktová ekologie, který na VŠCHT Praha zavedl přednáší rovněž na Fakultě architektury ČVUT v Praze, Přírodovědecké fakultě UK a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. V letech 2014–2022 zastával funkci děkana Fakulty technologie ochrany prostředí VŠCHT Praha.

[ikona] => [obrazek] => 0003~~884_0nt4rUJYTmJKZu7htUUKafkl-QqORSWpuQqO2ZlpqallAA.jpg [ogobrazek] => [pozadi] => [obsah] =>

Získal jste profesuru v oboru Chemie a technologie ochrany životního prostředí, ale vím, že se věnujete inovaci tohoto tradičního oboru.

Chemie a technologie ochrany životního prostředí patří mezi již tradiční obory. Já ho svojí činností neinovuji, jen rozšiřuji jeho záběr o nová témata, konkrétně o problematiku produktové ekologie. V naší pracovní skupině, nyní již na „našem“ ústavu, se věnujeme environmentálním souvislostem produktů. Za produkty tradičně chápeme konkrétní výrobky hmotné povahy, např. obaly, stavební materiály či elektroniku. Mezi produkty, které hodnotíme co se jejich environmentálních aspektů týče, však řadíme i technologie či služby. Zde nás zajímá například nakládání s odpady, odstraňování nebezpečných odpadů, doprava či logistika anebo hodnotíme environmentální dopady výrobních postupů. A nakonec se již asi pět let věnujeme i environmentálním aspektům celých organizací, například firem, korporátů, ale i ministerstev a úřadů.

Zde vidím asi největší posun v tématu inženýrské ochrany životního prostředí. Dosud jsme se v tradičním environmentálním inženýrství věnovali jednotlivým složkám životního prostředí, analyzovali jsme, co tam je, co by tam být nemělo a jak moc to škodí. Případně jsme vymýšleli postupy, jak ty nežádoucí látky odstraňovat nebo jak jejich úniku do prostředí předcházet. Pohledem produktové ekologie jsem si ale uvědomil, že odstraňovat odpady, když už někam tečou, je pozdě. Například složení komunálního odpadu si vyžádá určitý technologický postup odstranění, má-li být výsledný dopad na prostředí co nejmenší. Zajímavější disciplína je ovlivňování složení těch komunálních odpadů. Proto jsme šli do protiproudu a začali ovlivňovat složení odpadních toků. Začalo nás zajímat, jak spotřebitelé výrobky používají a jaké si volí. Pokud se na to díváte jako environmentální inženýr, který má na starosti skládku, spalovnu nebo čistírnu odpadních vod, tak máte zúžený prostor pro manévrování, protože musíte odstranit to, co v odpadu je a dosáhnout zákonných limitů. Jako produktový ekolog začnete uvažovat i o změně těch odpadních toků a hledáte řešení třeba v designu či architektuře.

V tomto bodě se vzdalujeme klasické environmentální chemii se zkumavkou v ruce. Náš cíl je stejný, snižování zátěže životního prostředí při uspokojování lidských potřeb, nicméně začínám mít pocit, že větší tah na branku mají jiné nástroje než čistě chemicko-technologické. Produktová ekologie používá chemii jako jeden z nástrojů, přičemž je do ní zapojeno více disciplín: od environmentalistiky přes znalosti technologií, sociologie, ekonomie, managementu až po design, architekturu a urbanismus. Pokud designér navrhne výrobek z šetrnějších materiálů, uspořádá ho tak, aby bylo možné jej lépe rozebrat a jednotlivé součástky oddělit, vyměnit, opravit, tak tím můžeme významně ovlivnit jeho konec na skládce či na spalovně. Designér zde ovlivňuje to, s čím bude environmentální inženýr následně pracovat. A ve stejné roli vedle designéra můžeme dnes vidět i architekta, urbanistu, kuchaře, vývojáře farmak a další. Vidím tu zajímavý potenciál pro uplatnění našich chemicko-environmentálních dovedností v poměrně komplexní disciplíně.

Proč vás v produktové ekologii zajímá sociologie?

Pokud bychom změnou spotřebitelského chování změnili to, co na skládku vyhazujeme, tak konečný dopad na životní prostředí můžeme významně ovlivnit. Ze stejných důvodů řešíme stravovací návyky obyvatel a jejich nutriční vzorce. Chceme ukázat, že různý způsob stravování má různou zátěž pro životní prostředí. Každá potravina má jinou environmentální zátěž. My ale nechceme porovnávat kilo rajčat, kilo hovězího či kilo čočky. Chceme je srovnávat ve vztahu k nutriční hodnotě a stravovacím návykům. Náš postup dokáže odlišit environmentální zátěž veganů, vegetariánů, těch, kteří jí maso jednou týdně či každý den. A rozdíly jsou signifikantní. S tím souvisí i problematika obalů, což je pro nás spíše věc popularizace, než že by to byla nějaká velká věda. Na druhou stranu to začíná být pro veřejnost zajímavé, tak proč neukázat, že i k tomu máme na VŠCHT co říci. Obaly opravdu tvoří značnou část komunálního odpadu, i když to asi není největší environmentální problém dneška.

Z pohledu environmentální zátěže je dnes na prvním místě energetika. Teprve na druhém místě stravovací návyky a vše co souvisí s výrobou potravin a odstraňováním nespotřebovaného jídla. Osobní doprava a obaly jsou na škále environmentální závažnosti mnohem dále. Přesto se obalům věnujeme a hodnotíme, zda je vhodnější si odnést nákup v papírové nebo plastové tašce. Zde jsme si uvědomili, že na to nemůžeme koukat jako chemici, kteří něco zváží a změří a myslí si, že je to objektivní pravda. Vliv spotřebitelských návyků vám výsledky chemických analýz může posunout doslova o řád vedle. Je to vidět na nákupních taškách, ale i na spalovacích motorech. Těžko můžete porovnávat dieselové nebo benzínové auto bez znalosti toho, jak s ním člověk jezdí, jak má těžkou nohu na plynu či jaký nákup a jak často si do tašky dává.

Umí naši absolventi vytvářet takové podklady pro rozhodování?

Když potřebujeme pracovat se sociologickými průzkumy, tak v tu chvíli nedostačují kompetence našich absolventů bakalářských studijních programů. Kromě našich studentů z VŠCHT máme na ústavu studenty a doktorandy, kteří absolvovali bakalářské či magisterské studium sociologie, architektury, designu či oborů Přírodovědecké fakulty UK. Je třeba si přiznat, že dobří studenti z jiných univerzit mají některé dovednosti komplexnější než naši chemici. Naopak chemici mají zase jiné znalosti, které jim dávají úžasnou konkurenční výhodu.

Velká témata, která se nyní v ochraně životního prostředí, či šířeji v managementu udržitelnosti otvírají, nyní nestojí na chemických kompetencích. Je třeba s chemií pracovat, využívat její potenciál, ale nesmíme zavírat oči před dalšími disciplínami a metodickými přístupy. Bez chemie se ochrana životního prostředí prostě dělat nedá, ale spoléhat jen na chemii a technologie by bylo stejně krátkozraké.

A které to jsou příklady spolupráce?

Například spolupráce na designu výrobku či architektonickém pojetí stavby. Produktoví ekologové mohou architektům ukázat, jak je jejich práce důležitá jako celek. I dům je vhodné naprojektovat s ohledem na minimalizaci zátěže pro životní prostředí. Určitě je možné navrhnout dům tak, aby nebylo nutné jej zateplovat polystyrenem, který je hořlavý, a i jinak problematický. Často se ukazuje, že sofistikovaná řešení jsou z environmentálního pohledu záplatou na záplatu. Například spalovací motory. Čím jsou složitější, tím větší provozní potíže s nimi mohou být. Bohužel ne vždy je u složitých, a tak zvaně ekologických motorů benefit pro životný prostředí jednoznačný.

Úhelným kamenem produktové ekologie je lidská spotřeba. Neporovnává se kilo jedné a druhé látky, nebo jedna či druhá technologie. Snažíme se uspokojovat lidské spotřeby tak, aby byla antropogenní zátěž pro životní prostředí co nejnižší. Environmentální chemie tu začíná prosakovat do oborů, kde byste to před pár lety nečekali. Nyní začínáme pracovat například pro banky. Finanční domy začínají hledat indikátory udržitelnosti, aby se mohly rozhodnout, které projekty financovat. Rozhodovací proces i ve finanční sféře potřebuje měřitelná environmentální data, se kterými lze důvěryhodně pracovat. Jinak by se nejednalo pouze o greenwashing (dezinformaci šířenou organizací za účelem prezentovat environmentálně zodpovědný veřejný obraz sama sebe pozn. aut.). A to je také pozice, na které na našem ústavu pracujeme. Ještě, než jsme na přelomu roku založili nový ústav, tak jsme měli prvního sponzora z tzv. aplikační sféry. A tipněte si kdo to byl – Česká spořitelna. Výstupy práce produktových ekologů jsou dnes součástí i takových certifikací jako je systémem LEED nebo BREEAM (Leedership in Energy and Environmental Design nebo British Research Establishment´s Environmental Assessment).

Změnil covid spotřebitelské chování?

◳ Kočí Vladimír (jpg) → (šířka 450px) V některých oblastech více, někde méně, někde vůbec. Často se dnes hovoří o velkém množství roušek a respirátorů v komunálním odpadu. Je sice pravda, že dnes vidíme častěji na ulicích a ve volné krajině větší množství těchto ochranných pomůcek než dříve, ale množství komunálního odpadu tím podstatně nevzrostlo. Tím nechci říci, že použitím roušek nevznikla environmentální zátěž, ale musíme zhodnotit, zda se jedná o zátěž pro kvalitu lidského života zbytnou či nikoli. I proto dáváme v našich analýzách do jmenovatele spotřebitelské funkce hodnocených produktů. Pokud má rouška funkci chránit lidské životy, tak je priorita někde jinde než v životním prostředí. U těchto výrobků je ale velká a velmi zajímavá propojenost. Například rozmach elektrokol způsobil, že v Šumavském národním parku je více vlhčených kapesníčků pohozených v lese. Dříve sportovec, který vyšlápl kopec vlastní silou, vlhčený ubrousek s sebou neměl. Ale lidé, kteří by tam dříve nedojeli, tam nyní s elektrokolem dojedou a používají vlhčené kapesníčky jako součást životního stylu. A teď mi řekněte, jestli za pohozené vlhčené ubrousky na Šumavě může výrobce elektrokol?

Stále se musíte dívat z odstupu.

Pro kolegy analytické chemiky to může být provokativní, když říkáme, že analytická přesnost na šestém desetinném místě nás nezajímá. Pro plošné hodnocení některých komplexních dějů na pomezí environmentální chemie, technologie a sociologie je důležité vědět kterým směrem se vydat: Zda například podporovat spíše spalovací motory nebo elektromobily, jestli jadernou nebo nejadernou energetiku, jestli požadovat v plastech 25 % recyklátu nebo je zakázat úplně. Potřebujete ty analýzy dělat z většího nadhledu a počet desetinných míst vám tu obrazně řečeno kvalitnější výsledek nedá. Podívejme se na „chemičtější“ příklad z environmentálního inženýrství – odstraňování starých ekologických zátěží. Když určujete míru znečištění v kontaminovaných zeminách nebo dokonce na skládkách, je mnohem důležitější, kde kopnete než jak přesnou a jak hi-fi vytuněnou analytickou koncovku použijete. Kontaminace je prostorově heterogenní, a tak vzorek odebraný o metr vedle může mít koncentraci řádově úplně jinou. Zde je třeba spíše umět kvalitně vzorkovat a dělat tu okolní „nechemickou“ práci než se soustředit jen na co nejpřesnější analytický výsledek. Je dobré vědět, které operace vám přispějí k lepšímu výsledku podstatnou měrou. Vždy je důležité znát kontext situace. Umět hledat zdroj problému a důvody proč k němu dochází. Když odhlédnu od specialit jako jsou endokrinní disruptory, tak často přírodě nejvíc škodí z chemického pohledu banality. Například to co se stalo na Bečvě v roce 2020 tak to nebyly látky nějak super analyticky zajímavé, na kterých by bylo možné si udělat vědeckou práci. Šlo tam o to, jak tam funguje management, jestli se nepodvádí a jak rychle se udělá jednoduché, ale dostatečně účinné opatření.

Při studiích posuzování životního cyklu produktů pro mě není například důležité, zda odpad bude mít hodnotu 0,03 nebo 0,04 zkoumané environmentální zátěže, ale jestli odpad tvoří < 1 % nebo 30 % z celkové environmentální zátěže. Sledujeme, zda větší zátěž způsobuje doprava, používání výrobku či výroba použitého primárního materiálu. Například jsme jednou zjistili, že u firem svážejících komunální odpad způsobuje doprava jen 4 % celkové zátěže. V takové situaci nelze firmám doporučit investici do nových ekologičtějších aut, ale do zlepšení té konečné technologie, která má zátěž mnohem větší než ty automobily. Výstupy naší práce vedou i k ekonomickým úsporám.

Učíte na několika vysokých školách. Čím se studenti liší?

Mám plán, že bych svůj předmět produktová ekologie učil současně na různých univerzitách tak, aby by se potkávali studenti technických a řekněme kreativních oborů. Studenti z kreativních oborů jsou často živější, a mají širší záběr. U těch technicky zaměřených oborů mívám pocit, jako bychom je utloukly fakty a postupy a oni následně uvažují v tzv. checklistech, kdy mají postup a odškrtávají si čtverečky. Samozřejmě výuka designera je jinak koncipovaná a má ho vychovat pro jinou profesi, ale tito studenti jsou často otevřenější, reagují na víc témat. A i jejich schopnost prezentace je jiná. Nejde jen o lepší vzhled prezentací, ale ty jejich jsou i přehlednější, čitelnější. Naši chemici jsou dobří, chemicko-technologický základ je skvělý pro řadu povolání, ale bylo by fajn kdyby ještě uměli své výsledky lépe prezentovat v kontextu širokého světa, a zároveň kdyby s větším respektem přijímali výsledky disciplín, které nejsou založené na materii. Sociologické výzkumy jsou pro nás velmi přínosné. Chybí nám znalosti geografické, demografické, legislativa. Před 15 lety jsem říkal, že nemůžete dělat životní prostředí bez chemie. Dnes dodávám, že nejde dělat životní prostředí jen s pomocí chemie.

Letos jste otevřeli nový kurz celoživotního vzdělávání Sustaninability management navazující na kurz Oběhové hospodářství

Kurz je pro lidi z praxe, máme tam finančníky, ředitele firem, odpadové hospodáře, právníky, lidi z potravinářských firem odpovědné za prodej, PR experty retailů – velmi pestrou směs účastníků. V kurzu účastníky učíme chápat udržitelnost nikoli jako checklist, kde si budete odškrtávat splněné položky, ale jako systematický přístup k managementu a fungování činností s ohledem na klíčové oblasti udržitelnosti. Udržitelnost jako přístup není statická, vyvíjí se v čase, jak se mění společenské, environmentální i ekonomické podmínky a potřeby. Zavádění udržitelnosti do praxe je dynamický proces. Vždy je třeba vycházet z kontextu – někdy daná technologie nebo výrobek pomáhá a jindy je na obtíž. To vlastně známe z toxikologie u jedů – někdy pomáhají, jindy škodí. Stejné je to ve velkém, například v technologických řešeních – někdy je stejná technologie na místě, jindy je environmentálně těžko přijatelná. A proto se nám stává, že výsledky naší práce jsou někdy pro průmyslovou stranu příliš „zelené“, ale u stejné analýzy nás zase ekologové vidí jako zaprodance průmyslu. Když zjistíte, že papírové tašky nejsou ekologická výhra a řeknete to firmě, která si na nich poslední roky staví své ekologické PR, tak jste pro ně minimálně podezřelý.

Jak nahlížíte na tlak politiků na přechod na elektrická auta?

Asi nikoho nepřekvapím, že provoz elektrického auto je tak ekologický, jak ekologická je elektřina, na kterou jezdí. Je na místě otázka energetické efektivity, dostupnosti surovin pro výrobu baterií, bezpečnost provozu atd. Jistě, je tu řada otázek. Ale také jsem se naučil na věci nahlížet spotřebitelskou optikou. Elektrická auta nám nabízí nové spotřebitelské vzorce. Podobně jako přechod od drátových telefonů k současným smartphonům nešel cestou snižování ekologické zátěže, ale zvyšování spotřebitelských funkcí. Dnes si již nekupujete telefon podle toho se kterým se nejlépe dovoláte, ale který má lepší fotoaparát či jiné funkce. V oblasti autonomní dopravy a souhry dopravních prostředků se otevírají nové možnosti řešení dopravy jako celku, zvýšení plynulosti či bezpečnosti dopravy. Jestliže 60-70 % lidí žije ve velkých městech a většina osobní dopravy se odehrává přes město, tak elektromobilita by mohla vyhostit část emisí mimo město, kde chodíme a dýcháme je. Uhlíková stopa se zatím příliš nesníží, ale zlepší se nám prostředí uvnitř měst. Já osobně uhlíkovou stopu dopravy jako zásadní problém nevidím (ne že by byla nízká). Naopak snížení škodlivých látek vypouštěných výfuky do prostoru, kde se pohybují lidé mi přijde jako velice vhodné. Ve veřejné diskusi týkající se elektromobility jsem zaznamenal zajímavý paradox. Zájmové skupiny, které kritizují snahy po snižování množství emisí CO₂ často jako argument proti elektromobilitě používají právě nárůst uhlíkové stopy. Najednou se jim to hodí.

Dalším často diskutovaných výrobkem jsou plastová brčka.

Opět je potřeba nahlížet na konkrétní výrobek a jeho spotřebitelskou či společenskou funkci. Já osobně si myslím, že bez brčka se můžeme docela dobře obejít. Brčka vznikla před sto lety jako zážitkový produkt, s cílem navodit vám nějaký pocit. U těchto výrobků je nutné vědět, proč je lidi chtějí a nabízet jim řešení, která jim ten pocit dají. Brčka byla spojována s prožitkem, s lahví orosené Coca-Coly nebo s long drinkem na baru. Ale jejich použití se posunulo, dávají se malým dětem, jsou ve fastfoodech a jejich cílem je rychlá spotřeba, rychle vypít a zahodit. Pokud by se stále brčka používala jen u long drinků, které stojí samozřejmě jinou částku než sladká voda ve fastfoodu, tak se baru vyplatí udělat skleněná nebo ocelová designová brčka a nabízet zase zážitek. Toto uvažování nás učí design a zbožíznalství, a to na chemii vůbec neznáme, my přemýšlíme v kilogramech a tunách, a ne o člověku a jeho chování a emocích. To, že naše studium chemie postrádá cílenou práci s emocemi a vlastním tělem považuji za hendikep, který se nám bude těžko překonávat. Toto kreativní studijní obory umí a oprávněně jsou pro studenty zábavnější. A to, že jsou zábavnější, nemusí vůbec znamenat, že by byly méně náročné a soft, jak si na chemii ve víře ve vlastní výlučnost často namlouváme. Naši absolventi umí titrovat, ale zase neumí spočítat cenu uhlíkové povolenky…

Stejný pohled máte, předpokládám, i na kelímky na kávu.

Ano zase jsme u pocitů, které mají výrobky poskytovat. Podívejte se na reklamy, často je tam mladá, veselá a pohledná slečna a nese si kávu v kelímku. Reklama se snaží vytvořit dojem pozitivního a úspěšného začátku dne právě s tímto kelímkem v ruce. A pokud chcete mít pocit mladého dynamického života (a kdo by nechtěl 😊), tak musíte vyjít z metra s kávou v ruce. Nejde o pití kávy, natož o kelímek a materiál, ze kterého je vyroben. Jde o pocit, že vás tento den čeká něco báječného. A ten pocit si kupujete prostřednictvím jednorázového kelímku. A pokud chcete s jednorázovým kelímkem něco dělat, nějak ho nahradit, tak musíte poznat spotřebitele a vyvolat v něm potřebu změny chování. V tomto případě technické řešení, třeba recyklace, k cíli efektivně nepovede. I recyklace je náročná na energii a na primární suroviny. Termodynamiku neoblafnete. Tady mají větší tah na branku zase ty námi přehlížené „soft-skills“: sociologie, marketing a public relations. Jenomže ony to „soft“ skills rozhodně nejsou. Jsou to tvrdé disciplíny založená na číslech. Důkazy úspěšnosti a funkčnosti vzorců marketingu vidíme všude kolem nás.

Připravujete k akreditaci nový magisterský studijní program. Kde by se měli absolventi uplatnit?

Připravujeme k akreditaci nový magisterský studijní program Udržitelnost a oběhové hospodářství. ◳ Kočí Vladimír děkan (jpg) → (šířka 450px) Ideou programu je funkčně propojit environmentální inženýrství, produktovou ekologii, udržitelnou energetiku a okořenit to právě těmi „soft-skills“ jako jsou zmíněný marketing či public relations. Chceme vychovávat odborníky na korporátní udržitelnost, po kterých v posledních měsících neuvěřitelně narůstá na pracovním trhu poptávka. Tato profese před nedávnou dobou ještě neexistovala a teď tuto pozici chce obsadit kdejaká výrobní firma, státní správa ale i banky. A bylo by fajn, kdyby se této poptávky chytla technicky orientovaná škola jako VŠCHT Praha. Protože jinak to bude o ideálu „Buďme hodní na přírodu“. Udržitelnost potřebuje odborníky s technickým fundusem, kteří budou mít povědomí o tom, co je reálné.

Na FTOP vzniká i nový ústav, nejedná se o rozdrobování již tak malé fakulty?

Od letošního roku máme na FTOP nový ústav s názvem Ústav udržitelnosti a produktové ekologie. Jeho vznik vyplynul tak nějak logicky ze situace. Stejně jako na jiných fakultách má i FTOP chronický nedostatek místa. Když se v květnu 2021 koupil dům v Jankovcově ulici a ukázalo se, že jsou tam prostory k mání, přišlo mi jako povinnost si o některé z nich pro FTOP říci. Ano, jsou to kancelářské prostory a nemohou tam být skutečné laboratoře. Moje pracovní skupina věnující se produktové ekologii, LCA a udržitelnosti pracuje buď v terénu, nebo in-silico. Kanceláře nám tedy bohatě stačí. Prostory nám byly přidělené a přesunuli jsme se tam. Tím jsme kolegům uvolnili tak potřebné laboratoře v Dejvicích a získali zajímavý prostor v Holešovicích. S námětem vytvořit z této vyčleněné skupiny samostatný ústav přišla paní kvestorka. Nejprve jsem se té myšlenky trochu zalekl, ale pak mi přišla stále lákavější. Postupně jsme s kolegy našli řadu důvodů proč samostatný ústav vyčlenit. Po projednání na kolegiu děkana, na senátu FTOP i na celofakultní diskusi jsem podal návrh k vyčlenění nového ústavu senátu a ten můj návrh schválil.

Rozdrobení malé fakulty jsme pochopitelně podrobně diskutovali. Nakonec si myslím, že to vlastně žádný problém není. Naše pracovní skupina, nyní již ústav, spolupracuje s mnoha ústavy fakulty i školy, a to dokonce více než s naším mateřským ústavem 240. Ne že bychom s 240 nekamarádili, spíše se nepotkáváme tematicky. To byl mimo jiné jeden z důvodů pro vyčlenění.

Počet ústavů fakulty by měl vycházet z jejích potřeb řízení. My stále žijeme v představě, že studenti studují na ústavech. Ale oni studijní fakultní studijní programy, které jdou často napříč ústavy. Na FTOP jsou předměty i kompetence mezioborové a jediná příslušnost studenta k ústavu je taková, že zpracovává bakalářskou, diplomovou či doktorskou práci pod vedením zaměstnance toho či onoho ústavu. Kdybychom zrušili všechny ústavy na fakultě, a teď to říkám schválně nadneseně, tak se vlastně ve vztahu ke studentům nic nestane. Zrušila by se určitá pyramidální struktura řízení, ale studenti by stále byli studenti fakulty stejně jako zaměstnanci by stále byli zaměstnanci fakulty. Jsem příznivcem toho, aby každý profesor či menší skupina docentů měla své oddělení se svým výzkumným zaměřením. Dokonce i těm našim ústavům v angličtině říkáme department – oddělení. A takové organizační členění by bylo flexibilnější. Vždyť i moderní trend v organizačních schématech firem a organizací spočívá právě ve zplošťování řídících struktur.

Jaké vidíte směřování fakulty do dalších let?

Myslím si, že století chemie skončilo a další století se bude věnovat mezioborovým disciplínám. Soudím, že i v budoucnu bude chemie nadále patřit do skupiny základních nauk, nicméně to, co bylo před desetiletími skvělou chemickou dovedností se v posledních letech stává díky rozvoji instrumentace v praxi stále více rutinou. Byl bych rád, kdybychom vychovávali kvalitní chemiky s mnohem širším rozhledem. Zaměřovat se výhradně na excelentní vědu mi připadá málo. Kolik uchazečů o studium na vysoké škole chce být excelentním vědcem? Neměli bychom se dívat svrchu na studenty, pro které splendid science není tím hlavním motorem, ale ani na pedagogy, kteří nevychovávají k úspěchům ve vědeckých výšinách, ale ke kritickému myšlení a praktickým dovednostem uplatnitelných v komerci. Rozhodně nevolám po masovosti vzdělávání či po snižování nároků našeho studia, jde mi spíše o to celkové vyznění, pro koho tady jsme. Myslím, že bychom se měli chlubit nejen skvělou vědou, ale i tím, že vychováváme skvělé podnikatele a spolehlivé pracovníky do řady průmyslových provozů a mnoha typů organizací. Nepohrdal bych studenty, kteří neaspirují na Nobelovku.

Chemický základ je užitečný, ale my máme studium příliš nalajnované, zvláště v bakalářském studiu. To, co my učíme, je jeden bakalář, který jde napříč univerzitou. Kdybychom měli na VŠCHT Praha jeden bakalářský studijní program s řadou specializací, tak to vyjde nastejno. Nejsem proti kvalitnímu studijnímu základu, ale představoval bych si jej pestřejší, širší a více šitý na míru jednotlivým fakultám. Pro naši fakultu je velký hendikep, že učíme málo v bakalářském studiu a že nás v důsledku toho studenti málo znají.

Po osmi letech odcházíte z funkce děkana, co plánujete?

Jsem docela rád, že končím. Byla to pro mě skvělá zkušenost, při které jsem poznal řadu kolegů a myslím, že jsem si vytvořil i několik dobrých přátelství. Jen mě zpětně děsí, jak rychle těch osm let uteklo. Nyní se plánuji pustit do práce na našem novém ústavu. Příprava nového studijního programu k akreditaci a jeho následné spuštění v praxi určitě zabere spoustu času. Z praxe chodí stále častěji zajímavé výzvy pro studie LCA, máme zajímavé grantové projekty… Tak to vypadá, že se rozhodně nudit nebudu. Zkušenost s vedením fakulty mě obohatila, ale je čas jít dál.

Budete mít víc času i na koníčky?

Koníčky to je ta udržitelnost v praxi. Rovnováha musí být na všech úrovních, v práci, doma i v neprofesní činnosti. Baví mě staré tance a studuji, jak vypadaly. K renesančním i barokním tancům existují psané záznamy, které obsahují hudební linku a popis a mě baví tanec z popisu opět stavět, choreograficky upravit a pak nazkoušet a koncertně uvádět. Vloni například uběhlo 400 let od narození rakouského skladatele Johanna Heindricha Schmelzera, který složil 15minutovou suitu pro Vídeňské bělouše Španělské jezdecké školy. Byl jsem byl požádán o vytvoření choreografie pro dva taneční páry oblečené do stylizovaných koňských postrojů na tuto hudbu pro Festival komorní hudby v Českém Krumlově. Choreografie se povedla, a tak se následně uváděla i na Konopišti. Jen ten čínský virus nám to koncertování vloni dost kazil. Také jako hobby dělám konferenciéra historických akcí. Například jsem s Jiřím Stivínem hlavním ceremoniářem Barokní noci na zámku Český Krumlov. Já ten barokní spektákl řídím slovem a Jiří provádí účastníky labyrintem zámku pískáním na flétnu. To je zábava, kterou si rád užívám. Také jsem zažil úsměvnou situaci, když jsem bylo požádán loutnistou Přemyslem Vackem, abych připravil taneční vystoupení na „nějakou mezinárodní akci v Martinickém paláci“. Až když jsme s tanečnicemi a muzikanty dokončovali prostorovou zkoušku, tak jsem zjistit, že se jedná o konferenci RAFA, kterou pořádal Ústav analýzy potravin a výživy FPBT. V pokročilejším stádiu večera jsem pak zašel ke stolu, kde seděli kolegové a kolegyně, včetně tehdejšího rektora VŠCHT, končícího i nastupujícího děkana FPBT i několika světově věhlasných profesorek a vyzval jsem je do kola. Na jejich čest musím říct, že se toho nezalekli a tančili vesele jak dvorská společnost za starých časů.

Skupinové choreografie úplně zmizely, teď si každý tančí co chce.

Renesanční a barokní tance byly velmi pestré a rozhodně nebyly unylé, jak si díky různým historickým filmům myslíme. Pro mě osobně je inspirující pestrost tehdejších tanečních forem, která se ze soudobého nejen společenského tance vytratila. Dnešní tanec se odehrává na sudém taktu o 4 dobách v lepším případě. Valčík na 3 je výjimkou. Ve starých tancích se objevovaly rytmicky pestřejší takty, kdy pět kroků na 6 dob nebylo výjimkou, kdy 6/8 takt nebyl nic zvláštního. A navíc, v jednom tanci se rytmy střídaly, takže obvykle nehrozilo jako dnes, že nasadíte strojovou polku a vydržíte s ní až do konce skladby. Dříve se tančilo nejen v páru, ale i ve třech, ve čtyřech, v pěti či šesti. Známe tance složené pro pět dam a jednoho kavalíra či naopak pro jednoho pána a tři dámy. A nejvíce legrace si užijeme v pánských tancích.

Obdivuji na té tehdejší taneční kultuře řád i osobní invenci. Dnes míváme pocit, že řád je něco,co svazuje individualitu jedince. Naopak díky řádu a respektu k němu může jedinec vyniknout a posunout sebe i společnost dále. Je to možná symbolem doby, že dnešní taneční zábava je spíše takový kolektivní chaos. Když se podíváte na dnešní taneční zábavě na parket se shora, tak uvidíte takový vizuální šum a žádný společný tvar. Staré tance jsou v rozumné míře formalizované, vytváří se obrazce, prolínají se různé linie. A právě v této formalizovanosti je prostor pro sebevyjádření, mikropříběhy, gradaci. Tenkrát lidé tančili spolu a věděli, že tančí spolu, nahrávali si, předváděli se, aby se následně upozadili, aby za chvíli mohli zase vystoupit dopředu. Ve starších dobách měly tance i symbolickou rovinu, rituální rovinu. Známe posvátné tance, poutnické tance, tance labyrintové. Pro mě je starý tanec skvělá společenská zábava, ale i zajímavé téma pro historické bádání. A také mi taneční aktivity doplňují tu jednostrannou mozkovou činnost. Chybí mi, že k naší práci na univerzitě kromě mozku, očí, konečků prstů a hlasivek moc naše tělesné schránky nepoužíváme. Vlastně používáme, ale často na to nemyslíme a pak to podle toho vypadá.

Nejlépe je to vidět na promocích.

Ano, přesně, tam je bohužel vidět, jak studenti i kolegové často neumí správně chodit. Neumíme přirozeně stát, neumíme chodit v talárech do jednoduché hudby a kýváme se ze strany na stranu jak kachničky. Je snadné prokouknout na promocích studentku či kolegyni, že do laboratoře chodí celoročně v teniskách a že ty podpatky si vzala vlastně nedopatřením jednou za dva roky. Jak nám chybí tělesná kultura, tak se nám tělo zhroutí, nevíme, které svaly použít, abychom elegantně vystoupili na ty proklaté 3 schody na podium v Betlémské kapli. A při promocích se také vždy dívám na poklony. Je to smutné, ale neumíme se klanět. Často místo poklony vídáme pukrle nebo přikrytí výstřihu dlaní. Proč to? I když se poklona během staletí vyvíjela, vždy to bylo vyjádření úcty někomu. Dnes stačí mírný úklon hlavou či v pase, ale celkový dojem bude vždy závislý na postavení celého těla. Nejsme jen držáci zkumavek. Měli bychom vypadat jako osobnosti, které kromě chromatografu umí používat i svoje tělo – i to řadím k problematice udržitelnosti.

V kontextu tance se ještě na závěr vrátím k výuce. Při různých příležitostech či kurzech staré tance vyučuji. Kromě řady dospělých jsem měl příležitost učit i gymnazisty, studenty AMU a dokonce jsem byl při přípravě opery Gloriana pozván Janem Kodetem učit renesanční tanec tanečníky baletu Národního Divadla. Vždy jsem při výuce tance viděl, jak „studenti“ překonávají sami sebe, jak se jim každým novým tancem rozšiřuje společenský i kulturní obzor, ale i vnímání vlastního těla. Jak mají z výuky radost a jak je to baví. Je to něco, co jsem zažíval každý týden více než 20 let jako tanečník pod vedením doc. Evy Kröschlové z DAMU. Viděl jsem, jak se výuka vysokoškolské pedagožky umí dostat studentovi pod kůži a umí ovlivnit celou jeho osobnost, a to jak po stránce tělesné, racionální, duševní i duchovní. Přál bych si, abychom něco z tohoto zázraku dokázali i my ve výuce chemie na VŠCHT Praha.

Foto Artem Akifeev, archiv VŠCHT Praha a osobní archiv profesora Kočího.

[urlnadstranka] => [iduzel] => 63134 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/koci-vladimir [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [63761] => stdClass Object ( [nazev] => Nejsem revolucionář [seo_title] => Nejsem revolucionář [seo_desc] => [autor] => [autor_email] => [perex] =>

Profesor Petr Zámostný je od 1.února novým děkanem Fakulty chemické technologie. Dříve zastával pozici proděkana pro pedagogiku a vedl také Ústav organické technologie. Jeho vědecko-výzkumná činnost je zaměřena do oblastí petrochemie, chemické a farmaceutické technologie a inženýrství. V petrochemické oblasti se věnuje zejména experimentálnímu i teoretickému studiu pyrolýzních a krakovacích reakcí a modelování souvisejících výrobních procesů, ve farmaceutické oblasti zejména jednotkovým operacím výroby pevných lékových forem a formulačnímu inženýrství. Intenzivně se věnuje spolupráci s chemickým a farmaceutickým průmyslem.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~CyjKT0stzi9SCEgtKVKIOrwwN7-4JO_wXh2FtPySfCsF58qizByFgPyC1GwA.jpg [ogobrazek] => [pozadi] => [obsah] =>

Pane děkane, s jakou vizí chcete vykonávat funkci?

Do volby jsem šel jako člen minulého vedení, takže nejsem žádný revolucionář. Fungovali jsme jako kolektiv, ve strategických otázkách jsme se vždy radili a dopřávali sluch i senátu a vedoucím ústavů. To chci určitě zachovat. Co na fakultě funguje dobře, je symbióza výuky a kvalitního výzkumu včetně spolupráce s průmyslem. Myslím, že se u nás v oceňování pracovníků dává dostatečná váha i pedagogické činnosti, přestože hodnocení akademiků je stále z velké části postaveno na vědeckém výkonu. Snažíme se dbát o to, aby tyto tři větve – pedagogika, výzkum i aplikace – byly vyvážené a snažíme se na ně myslet i v oblasti kariérního růstu. Čemu jsme se zatím nevěnovali dostatečně, je propagace toho, co děláme. Máme tendenci si říkat, že se dobré zboží pochválí samo. V dnešní době to ale není úplně pravda. Musíme naše výsledky popularizovat, více prodat na různých frontách. Celkem zvládáme jednorázové akce, ale musíme propagaci dělat soustavně a více se dívat na to, jak je naše práce vnímána zvnějšku.

Propagace se obvykle řeší v kontextu počtu uchazečů, studentů a absolventů. Jak jste spokojen se současnými čísly?

Počet absolventů mírně klesá a myslím, že kdybychom se propagaci nevěnovali, tak by počet studentů a absolventů klesal ještě více. Nesouhlasím s interpretací, že bychom měli stejně absolventů ať sem nalákáme jakýkoli počet uchazečů. Na druhou stranu, kapacita lidí věnovat se propagaci je omezená, takže musíme hledat ideální poměr investovaného času a výsledného efektu. Proto bych cílil hlavně na oblasti, které nám můžou něco hmatatelného přinést. Přiznám se, že třeba počet dnů otevřených dveří je už na maximu, co jsme schopni kvalitně zvládnout. Dnes je nutné komunikovat online, mít hezký a provázaný web, v čemž máme rezervy, a samozřejmě komunikovat na sociálních sítích. V tomto máme posílený děkanát, což se snad podaří udržet, a chceme zapojit i studenty. Zkrátka bych rád podporoval propagační akce, ale nesmíme tím podkopat výkonnost fakulty v jiných oblastech.

Často se objevuje otázka, co vše má dělat fakulta a co centrálně rektorát. Kde by se rozdělení činností dalo nějak vylepšit?

Pro univerzitu naší velikosti je smysluplné nastavení, že řadu aktivit zajišťuje škola jako celek a fakulta řeší svou personální politiku v rámci rozpočtu, který má k dispozici, a zajišťuje svou vzdělávací činnost v koordinaci s ostatními fakultami. Fakultě nikdo nediktuje výzkumné projekty, kterých se smí nebo nesmí zúčastnit, do té míry, do které to zvládají podporovat centrální pracoviště, což mi přijde v pořádku. Možné problémy bych viděl v zajišťování řady aktivit centrem, takže tyto aktivity a útvary mají charakter společného vlastnictví a jsou zdánlivě „zdarma“, což může vést k neefektivitě jejich využívání. Když si vezmu třeba projektové centrum, tak řada kolegů zmiňovala, že je dobře, že projektové centrum pomůže s přípravou žádostí. Ale musíme si uvědomit, že to je za cenu zdrojů, které mohou chybět jinde. Nechtěl bych, aby rektorát a centrální útvary hrály roli takového opatrovnického, všem pomáhajícího útvaru. On už dnes je rektorát největší fakultou a ve finále vzdělávací a výzkumná činnost musí na veškerý servis vydělat. Všechny činnosti, které tady jsou, by se měly poměřovat pohledem nákladů a přínosů. A definovat rozsah zastávaných činnosti tak aby vyhovoval především potřebám fakult. Hezkým případem je myslím Výpočetní centrum, kde se s novým vedením zavedlo něco jako katalog služeb a myslím, že se fungování zlepšilo. Přestali jsme si hrát na to, že musíme mít to nejlepší, co si můžeme za peníze koupit, ale šlo se cestou definice toho, co skutečně potřebujeme. To bychom měli udělat i jinde. Říct si, že pokud výzkumník chce podat GAČR, tak to snad není tak složité, aby k tomu potřeboval nějakého pomocníčka, který to za něj udělá. Možná, když to dělá poprvé jako postdoc, tak by nějakou takovou pomoc měl dostat. Občas fakulty v některých oblastech dostávají více služeb, než by chtěly a jinde se služeb nedostává.

V kterých třeba?

Možná některé aktivity směřující k „měkkým“ projektům. Ty jistě sledují ušlechtilé cíle a v rozumné míře jsou přínosné. Když se ale dívám pragmaticky na to, co z nich škola může získat, vidím tam spoustu školení, přísliby vzniku nových webů a portálů, a hlavně spotřebovaný čas a kapacitu akademických pracovníků. Já mám však pocit, že těch školení, webů a portálů máme už přemíru. A že také potřebujeme čas na to, něco hmatatelného udělat. Obávám se, že tyto aktivity, pokud jsou v nadbytku, představují toxické peníze, které se spotřebují, něco se vykáže, ale nejsem si jistý, jestli reálně zlepší náš výkon v tom, co nám pomáhá další zdroje získávat.

V posledních letech zůstávají počty získaných grantů GAČR za očekáváním. Tušíte, co s tím?

Myslím, že bychom měli být aktivnější v jednotlivých hodnotících panelech, abychom měli více lidí se zkušeností z hodnotícího procesu. Celková úspěšnost je tak nízká, že neudělení grantu neznamená, že návrh je nutně špatný. Mezi těmi dobrými pak můžou rozhodovat drobnosti. Obdobně jako v propagaci jsme si možná mysleli, že dobrá práce stačí sama o sobě. Je ale potřeba se zaměřit i na detaily. A také si nenamlouvejme, že v tom nemůže hrát roli malý český akademický rybníček. Řešením je soustředit se i na evropské či bilaterální projekty.

Velké téma diskusí o českém akademickém rybníčku je inbreeding. Jak ho vnímáte vy?

V tomto asi budu mimo ten často znějící proud, který tvrdí, že inbreeding je totální zlo. Myslím, že inbreeding je nutno posuzovat jinak na škole zaměřené přírodovědně a jinak na technické škole. V základním výzkumu je asi možné své téma přenést na jinou instituci, i v mezinárodním měřítku, a tam ho rozvíjet. V technické, aplikované, oblasti je to trochu jinak. Pokud chcete spolupracovat s komerční sférou, takzvaně komercializovat a realizovat, musíte si dlouhodobě budovat vazby a reference. Začínat od malých realizací. Na to máte největší šanci u domácích partnerů, třeba už spolupracujících s ústavem. Mám kolegu, co takto začínal a nyní navrhuje technologie po celém světě. Pokud on by po škole odešel, už by zůstal v té nové pozici, komercionalizoval by mimo ČR se zahraničním průmyslem a už by jej nic netáhlo se vrátit. A naopak, pokud by přišel někdo zvnějšku, tak bude velmi těžko hledat vstup do toho místního průmyslu. My bohužel nejsme v Německu, kde je spousta špičkových univerzit podobného zaměření. U nás v Česku je často třeba jen jediné pracoviště daného aplikačního směru. Každý akademik by měl projít zahraničním pobytem. Nemyslím ale, že je jediný správný model odejít někam pryč a tam zůstat, a naopak sem vzít lidi odjinud. Mně přijde mnohem výhodnější ten model odejít pryč a po pár letech se vrátit a přinést zpět nějaké zkušenosti.

MŠMT připravuje reformu doktorského studia, sledujete aktuální vývoj?

Ano, vím, že se má měnit zejména financování a je to zamýšleno tak, aby si studenti polepšili. Důležité ale je kromě limitů i to, kolik nakonec škola dostane peněz. Stále je to ale ve fázi záměru a některé zprávy naznačují, že by reforma mohla omezit možnosti studentů získat dodatečné financování z grantů.

Součástí návrhu je i explicitní uvedení, že pedagogická činnost doktorandů nemá být součástí studia. Jinak řečeno, pokud by měl doktorand učit, měl by mít pracovněprávní vztah nad rámec doktorského studia.

Mám za to, že u nás doktorandi, kteří učí, dostávají dodatečné prostředky. Myslím ale, že zapojení doktorandů do cvičení v seminářích je už poměrně malé, protože v těch základních předmětech se při akreditaci nových programů volalo po tom, aby učili akademici. Takže tam, kde to jsou doktorandi, tak mají částečný úvazek, byť někdy třeba z projektu. Co se týká další pedagogické činnosti – konzultování prací – to je myslím na bázi dobrovolnosti a vzájemné výhodnosti. Já se vždy svých doktorandů ptám, zda chtějí a mají kapacitu konzultovat nějakou bakalářskou či diplomovou práci. Je možné, že jsou někde anomálie, kde to funguje hůře, ale nemyslím si, že by to bylo výrazné.

Statistiky ukazují, že doktorské studium trvá obvykle déle než standardní dobu a mnozí doktorandi studium nezvládnou ukončit úspěšně. Lze s tím něco dělat?

Myslím, že by se mělo podporovat to, aby to studium bylo od začátku intenzivní. Je dobré, že se stanovily studijní plány a to, jaké splněné povinnosti se od doktorských studentů v daném ročníku očekávají. Je to také o přístupu studenta. Pokud doktorand studium vnímá jako osobní prioritu, pracuje na tématu, využívá možnosti konzultací se školitelem, tak to vypadá jinak, než když doktorand čeká, co po něm školitel bude chtít.

Když od doktorandů přejdeme k zaměstnancům, tak se na VŠCHT objevuje pravidelně téma mzdových tarifů. Zaznívá obvykle, že jsou nízké. Jaký bude postoj fakulty k nastavení mzdové politiky školy?

Samozřejmě všichni bychom chtěli mít tarify co možná nejvyšší, ale ono to není tak, že bychom se pohybovali v prostoru nekonečných zdrojů. Škola je schopna a ochotná vyčlenit do mzdového fondu určitý objem peněz a z nich část ukrojí zajištění administrativních a podpůrných věcí. To, co se dostane na fakulty je v současné době rozumně rozděleno na to, co je v tarifech a co v pohyblivých složkách. Pokud by se zvýšily tarify a nezvýšila finanční dotace na fakultu, tak se v reálu stane to, že dojde k vyrovnání ohodnocení různých lidí na stejných pozicích, protože nebude takový prostor pro motivační, výkonovou složku. Já bych byl proti změně poměru fixní a pohyblivé složky. Samozřejmě, pokud škola nějakým zázrakem „najde“ další zdroje, tak určitě souhlasím s navýšením. Ale popravdě nevím, kde by je škola hledala. My na to prostě zdroje nemáme, nejsme stát, který se financuje deficitem. To na úrovni vysoké školy nefunguje. Určitě si nemyslím, že bychom do zvýšení tarifů měli rozpouštět nějaké rezervy.

Pokud se zastavím u té motivační části mzdy, mají lidé dostatečné informace o odměnách, když vidí pouze svůj výplatní pásek, hodnoty tarifů a maximálně rok zpět na intranetu průměrnou výši celkové odměny ve své tarifní třídě? Jestli k funkční motivaci nechybí informace, jak dobře nebo špatně jsem odměněn a o kolik si můžu polepšit tou výkonovou složkou?

Asi bych nic neměl proti tomu, aby u tříd, třeba A4 nebo A5 jako typické třídy mladých akademiků, byl znám medián a kvartily odměn. Pro porozumění je ale potřeba chápat, že odměny jsou odrazem reálného ocenění odvedené práce. Ono by bylo spíše vhodné nastavit určité benchmarky, aby zaměstnanci tušili, jaký odpracovaný výkon je potřeba pro odměnu ve výši mediánu. Základem pro tuto informaci jsou dobře vedená pracoviště. Lidé by měli vědět, na základě rozhovoru se svým vedoucím, proč jejich pohyblivá složka je takové, jaká je.

Jako nový děkan budete jmenovat obměněnou vědeckou radu. Při pohledu na současnou si nelze nevšimnout, že je v ní jediná žena, zato mužů několik desítek. V čem to je a změní se to?

Současný stav odráží poměr mužů a žen ve střední a starší generaci vědců v oborech, které fakulta zajišťuje. My na fakultě nemáme profesorky a docentky až na výjimky relativně v mladších věkových kategoriích. Ještě před deseti lety byly naše obory dominantně mužskou záležitostí. Ale ono se to mění, věřím, že během několika let situace dospěje k možnosti většího výběru.

Je ještě něco, co byste jako nový děkan chtěl kolegům sdělit?

Já bych rád, aby se s mým příchodem neporušilo to, co tady dosud bylo – pocit sounáležitosti s fakultou a snaha o korektní a konstruktivní spolupráci.

[urlnadstranka] => [iduzel] => 63761 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/zamostny-nejsem-revolucionar [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) ) [iduzel] => 63133 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => [sablona] => stdClass Object ( [class] => dokumenty [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 0 ) ) [57215] => stdClass Object ( [obsah] => [poduzel] => stdClass Object ( [58949] => stdClass Object ( [nazev] => VŠCHT se v rostoucí komunitě kolem vodíku pohybuje jako vůdčí instituce [seo_title] => VŠCHT se v rostoucí komunitě kolem vodíku pohybuje jako vůdčí instituce [seo_desc] => [autor] => [autor_email] => [perex] =>

Rozhovor s profesorem Karlem Bouzkem, děkanem Fakulty chemické technologie.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~KyjKT0stzi9S8E4sSs1RcMovrUrNBgA.jpg [ogobrazek] => 0002~~KyjKT0stzi9S8E4sSs1RcMovrUrNVigvBgA.jpg [pozadi] => [obsah] =>

V březnu se uskutečnila tradiční mezinárodní konference Hydrogen Days 2021, kterou spoluorganizuje váš ústav. Vy patříte mezi otce zakladatele a zároveň jste předsedou scientific comittee. Jaké nové pozoruhodné poznatky o vodíkových technologiích a jejich využití přinesla?

Nejprve je třeba říci, že konference má ve srovnání s klasickými odbornými konferencemi poměrně nestandardní formát. V době, kdy vznikala (letos se uskutečnil 11. ročník – pozn. autora), se v České republice vodíkovými technologiemi zabývalo několik lidí na univerzitách a to bylo vše. V první fázi jsme se tak hlavně chtěli navzájem poznat a koordinovat svou činnost. Postupně jsme se posunuli primárně k edukaci širší veřejnosti a veřejné správy, podniků a firem. Současný stav je takový, že první den je zaměřen na informace o tom, jaký je vývoj evropské politiky, naše ministerstva typicky prezentují, jakou aktuálně volí strategii, jaké připravují programy apod. Na to pak navazují informace o větších demonstračních aktivitách, o stavbách celých provozů na ověření funkce vybraných procesů i širších celků, ať už financovaných z veřejných nebo soukromých peněz. Druhý den je zaměřen více technicky a odborně s tím, že letos vystoupili se svým příspěvkem experti od Chile až po Koreu. Záběr je skutečně široký, od výroby, skladování až po způsoby využití palivových článků. Hodně se řešilo i téma vzdělávání – dnes se akcentuje potenciál vodíkových technologií pro pracovní trh, mluví se o milionech nových pracovních míst. Jenže kolik lidí má dnes kvalifikaci a kolik škol nabízí specializované vzdělávání, počínaje téměř výučním listem přes techniky na různých úrovních technologie až po vývojovou sféru?

Přípravy podobně rozsáhlé akce seberou ohromnou porci času, a to nikoli jedince, ale celé řady lidí. Proč vám Hydrogen Days stojí za takovou námahu?

Jako všechno v lidském životě to má více rovin. Samozřejmě, že to děláte pro obor, abyste ho nějakým způsobem posunuli dál. U nás před pár lety opravdu neexistovalo žádné povědomí. 99 % lidí, kteří o vodíku něco slyšeli, a nebyla to havárie vzducholodi Hindenburg, mělo názor, že jde o nějakou hračku pro pár vědců v laboratořích, jež nemá pro reálný život žádný význam. Motivace edukovat společnost, státní instituce a představitele relevantních firem tak byla logická. Nešlo samozřejmě jen o nějakých altruistický počin, pokud chcete dělat nějaký výzkum, tak musíte přesvědčit společnost, laickou i odbornou, že má smysl. Další rovina je, že každý, kdo něco podobného dělá, tak zviditelňuje, ať už vědomě či nevědomě, sebe a svou mateřskou instituci. VŠCHT se v nyní rostoucí komunitě kolem vodíku pohybuje jako vůdčí instituce, která má nejvíce výzkumných i akademických aktivit, rozpracovaných projektů a vidí asi nejhlouběji do problematiky. Neskromně si myslím, že jsme takto ostatními vnímáni. VŠCHT je také dlouhodobě jediná členem Fuel Cells and Hydrogen Joint Undertaking, organizace typu Public-Private-Partnership, neboli partnerství veřejného a soukromého sektoru v rámcovém programu Horizon 2020 na evropské úrovni. Tato organizace je zodpovědná za definici výzkumných a rozvojových priorit financovaných Evropskou komisí v tomto programu.

Evropa i svět berou vodík jako jeden z potenciálně významných nástrojů pro snižování emisí CO2. Není to ale tak, že k výrobě vodíku jsou fosilní paliva potřeba?

Nezbytně potřeba nejsou. Původně se vodík vyráběl z elektrické energie. Dnes se uvádí, že 96 % vodíku je vyráběno čistě z fosilních paliv – zejména ze zemního plynu a zplyňováním uhlí. Jde ale o čistě pragmatický, ekonomický důvod. U zbývajících 4 %, která bývají uváděny jako elektrolytický vodík, rozhoduje původ elektrické energie, kterou použijeme. Ve ¾ z těch 4 % získáváme vodík jako vedlejší produkt při výrobě chloru. A jenom kolem 1 % je cílená výroba vodíku elektrochemicky pro průmyslové použití. Obvykle se to děje ve státech, které mají nadbytek levné energie – třeba Island vyrábí vodík elektrolyticky na výrobu průmyslových hnojiv – nebo kde cena vodíku nehraje roli. Například ve Švýcarsku mají pěknou instalaci, kde pomocí vodíku vyrábějí kameny do drahých náramkových hodin; vyrábí se na místě, a jestli stojí o dolar na kilo víc, nebo míň, u drahých hodinek nikoho netrápí. Navíc je to činí zcela nezávislými na vnějším dodavateli a usnadňuje veškeré plánování. Za zmínku asi stojí i ta skutečnost, že elekrolyticky produkovaný vodík a kyslík jsou vysoké čistoty a zabezpečují vysokou kvalitu výroby.

Jak se promítají způsoby výroby vodíku do nákladů?

Pokud se má vodík vyrobit z obnovitelné energie, jsou náklady minimálně pětkrát vyšší než v případě fosilních paliv. Cílem řady evropských výzkumných programů je samozřejmě snižovat cenu výroby. Pomůže také, když vodíková zařízení, která se používají, budou vyráběna v masovějším měřítku. Sníží se tudíž náklady na pracovní sílu. Velké úsilí se soustředí na změnu materiálových nároků, stability systémů a zvýšení energetické účinnosti. Stávající jednotky mají účinnosti kolem 40 %, ale zase jsou známy případy, kdy byly provozovány 20 let bez údržby. To je pro průmyslové firmy, které je provozují, zajímavý aspekt. My ale potřebujeme účinnost zvýšit nad 60 %.

Když člověk prochází laické zprávy o konkrétním využití vodíkových technologií, narazí hlavně na automobilovou dopravu, průmyslovou výrobu či leteckou dopravu. To ale pravděpodobně nebude úplný výčet…

Před dvaceti lety byl vodík brán jako prostředek na uchování energie v rámci schématu, že někde máte přebytek energie, použijete ho na rozštěpení vody na vodík a kyslík, kyslík vypustíte do vzduchu, vodík schováte. Až ho budete později potřebovat, použijete ho, kyslík vezmete ze vzduchu a vyrobíte energii.

Když si teď promluvíte s lidmi z průmyslu, ptají se, proč vodík nevyužijeme na něco užitečného. Může být využit například jako surovina v rafineriích. Koneckonců, strategický partner naší univerzity ORLEN Unipetrol spouští projekt, v jehož rámci instaluje fotovoltaické pole, kupuje elektrolyzér, který využije takto získanou elektrickou energii k výrobě vodíku. Ten chce následně použít ve výrobě fosilních paliv a snížit tak CO2 stopu paliva, které dodává. Získal by konkurenční výhodu na trhu, protože jeho palivo by zanechávalo nižší emisní stopu. Zrovna tak můžete vodík použít na výrobu průmyslových hnojiv, v ocelárnách jako redukční činidlo při výrobě oceli nebo jej lze katalyticky methanizovat s využitím CO2, které získáte z vhodného zdroje. Dnes na tomto přístupu vydělává AUDI, které nabízí auto poháněné spalovacím motorem s tím, že ekvivalent CO2, které auto uvolní během své životnosti, odeberou z bioplynových stanic a za využití vodíku získaného elektrolýzou ze zeleného proudu vyrobí metan, který vtlačí do distribuční sítě zemního plynu. Takže vaše auto se navenek bude tvářit jako CO2 neutrální. Tahle varianta s palivy je dnes brána rovněž jako nejschůdnější přístup k zelené dopravě v letectví. Musím ale upozornit, že to zní dobře na veřejnosti, ale chemičtí technologové s tím mají problém, protože získání čistého CO2, které jde dobře zpracovat, není úplně triviální věc a vhodných zdrojů je omezené množství.

Aktuálně vznikají pro vodíkové technologie strategie na národních úrovních, Evropa letos jednu ze svých strategií již implementuje. Co to znamená pro váš výzkum?

Pro nás jen dobře. Je úžasné sledovat, jak za poslední 2 až 3 roky akceleruje zájem českých firem, které vodík dlouho ignorovaly. Když jsme jako zakládající člen vstupovali do České vodíkové technologické platformy, tak tam byl Ústav jaderného výzkumu v Řeži, ČVUT a asi 3 firmy. Ty během dalších let zase vystoupily a vypadalo to, že se v tom budeme potácet sami. Teď v platformě začínají převažovat komerční průmyslové firmy, které jsou aktivní ve strojírenství, ale třeba i ve financích nebo automobilovém průmyslu. Změna na národní i evropské institucionální úrovni se projevuje i na zájmu o aplikované projekty. Technologická agentura má v právě vyhlášeném programu TA ČR Théta přímo samostatnou sekci věnovanou vodíku.

Z pohledu naší výzkumné skupiny pohledu se otevírá větší možnost aplikovaného výzkum v rámci ČR. Ale zejména doufám, že se dojde i k následnému efektu, běžnému na západ od našich hranic – a tím je zapojení velkých průmyslových partnerů. Je to problém, protože v projektech ve větším měřítku je v Evropě běžná poměrně vysoká míra spolufinancování, kterou školy nezvládnou. Otázka je, jestli se to ale v dohledné době podaří, neboť potíž tkví ve struktuře zdejšího průmyslu. Velké mezinárodní společnosti se zahraničními vlastníky mají mizivý zájem u nás realizovat dlouhodobý strategický výzkum. Naše národní firmy, které vznikly před 20 či 30 lety například v garáži, sice již mají stovky či tisíce zaměstnanců, ale pořád nejsou v pozici investovat do výzkumu s návratností 10-20 let. Za tříletou návratnost jde opravdu málokdo. Naopak v Německu či Anglii je to jinak, navíc v úplně jiných řádech.

Můžete uvést příklad?

V rámci jedné evropské výzvy byl udělen projekt Hydrogen Valley. Objem projektu je okolo 100 milionů euro, dotace z Evropy je 20 milionů, zbytek je spolufinancování, které musí být odjinud… Na Hydrogen Days mluvil zástupce Německého spolkového ministerstva pro vzdělávání a výzkum o tom, že spouštějí zvláštní program zaměřený výhradně na vodíkové technologie. Jednou z jeho částí jsou 3 vlajkové projekty, které mají rozpočet 700 milionů euro. Srovnejte tuto částku s ročním rozpočtem ČR na výzkum (směje se). To není stížnost, jen fakta. My jako Česká republika na tom nejsme špatně v participaci ve velkých evropských projektech v akademickém výzkumu, ale nemáme sílu na zapojení do velkých demonstračních projektů. Potřebujeme za sebou zázemí průmyslu, nemůžeme do toho jít sami.

Když jsme u evropských projektů, běží vám výzkumný projekt NEWELY, koordinovaný Německým střediskem pro letectví a kosmonautiku. Oč jde?

Projekt probíhá v rámci Horizon 2020 a je zaměřen na nový konstrukční typ elektrolyzérů pro výrobu vodíku. Existují tři principiální typy elektrolytické výroby vodíku, které jsou v různém stupni zralosti pro uplatnění v praxi. Alkalický, ten vznikl už v 19. století a do dneška je základem velkých průmyslových aplikací. Pak je tzv. PEM, Proton Exchange Membrane, protonově vodivá polymerní membrána – tento typ vám umožní konstrukci jednotky o příkonu řádově 1 MW elektrické energie a o objemu přibližně metr krychlový. Z hlediska technika jde o něco úžasného a také to vzbudilo velké nadšení. Až takové, že alkalická cesta byla náhle považována za mrtvou. PEM jsou úžasné, jenže mají dvě drobné vady. Jsou drahé. A protože využívají platinové kovy a fluorované polymery, získávání, či výroba komponent nejsou příliš vstřícné k životnímu prostředí. Takže opět pošilháváme zpět po alkalickém typu a hledáme cesty, jak ji vylepšit. Naším cílem je vyvinout demonstrační, relativně malý elektrolyzér, který bude používat demineralizovanou vodu namísto koncentrovaného hydroxidu a bude schopen imitovat do jisté míry funkci toho úžasného PEM elektrolyzéru, ale na nutnosti využití neplatinových kovů.

Další mezinárodním projektem, na němž participujete, je NextAEC.

Cíl je podobný – vyvinout alkalický elektrolyzér, který bude na bázi membrán. Je ale stavěný na jiném typu separátorů, tzv. solvatujících membránách. Ty vyžadují a priori ke své funkci roztok hydroxidu draselného, ale tím, že využívají takzvané neporézní membrány, tak eliminují problém penetrace vodíku přes překážku a v důsledku toho rovněž nebezpečí vzniku explozivní směsi vodíku a kyslíku. Zajímavé je, že využíváme jiný typ materiálu než u NEWELY, přistupujeme jinak ke konstrukci elektrod a celkově k tomu, jak celu postavit. Je inspirativní pracovat na dvou odlišných cestách vedoucím ke stejnému cíli, sledovat a porovnávat jejich výhody a nevýhody.

Rád bych zmínil ještě projekt TeacHy, který je zaměřen na vývoj evropského kurikula magisterské studijního programu, přičemž má jít o program vyučovaný distanční formou. Samozřejmě s výjimkou laboratorní výuky. Koordinátorem je Birminghamská univerzita a zapojeni jsou všichni hlavní evropští hráči od Itálie po Dánsko. Největší výzvou budou národní legislativy členských zemí, protože každý partner funguje v jiném prostředí a má jiné požadavky na akreditaci odpovídajícího studijního programu. Je zajímavé zažít, jak třeba Birminghamská univerzita natvrdo bere nový program jako obchodní záležitost. Je o to zájem? Zaplatí školné? OK, nic jiného nás dvakrát nezajímá. Ostatní se začínají diverzifikovat podle toho, jak moc ta univerzita stojí na školném a veřejných prostředcích. My bychom teoreticky měli akreditovat distanční magisterský program na vodíkové technologie na VŠCHT, ale mám pocit, že ukládání oficiálních materiálů ve sdíleném prostoru, netradiční přístup k portfoliu garantů a další náležitosti nebudou NAÚ příliš vyhovovat. Jsem zvědav, jak to nakonec dopadne.

Jak si vedete v rámci výzev českých poskytovatelů podpory?

Na čistě národní úrovni řešíme jeden juniorský projekt GAČR, který získal náš postdoc z ChemJets na kyselou elektrolýzu vody. Vedle toho máme několik běžících projektů TA ČR, v jejichž rámci vyvíjíme například vodíkovou plničku či reversibilní alkalický palivový článek, jenž by fungoval jako elektrolyzér, a kdyby bylo třeba, tak by fungoval jako palivový článek. Dále participujeme na vývoji alkalických baterií země vzduch, kde je nositelem projektu sesterská Fakulta chemicko-inženýrská, nebo se podílíme na přípravě nákladního vozu Tatra s vodíkovým pohonem.

V rámci Norských fondů ještě koordinujeme vývoj nových bipolárních desek nebo se podílíme na návrhu strategie zavádění vodíkových vlaků na české železnice. Získali jsme také bilaterální projekty GAČR zaměřené na výzkum středně teplotních a vysokoteplotních palivových článků a rovněž kyselé membránové elektrolýzy.

V jednom z vašich popularizačních článků jsem se dočetl, že výzkum vodíku v ČR má 60letou tradici. Kdo stál na počátku?

ČKD (československý strojní podnik, která vznikl znárodněním společnosti Českomoravská-Kolben-Daněk, pozn. red.), kde tehdy vyráběli lokomotivy. Měli vývojové laboratoře a zkoušeli vyrobit alkalický palivový článek pro pohon těch lokomotiv. V 70. letech ale přišel útlum. Proč, to nevíme přesně, zprávy se rozcházejí. Jedni říkají, že to bylo díky ropné krizi. Státy produkující ropu zkusili vyšroubovat ceny, utáhli kohoutky, a tak se Západ vrhnul na vývoj alternativních technologií včetně palivových článků. Díky tomu byly palivové články označeny komunistickou propagandou za dekadentní kapitalistickou technologii, jíž se socialistické země nebudou zabývat. Druhá, asi pravděpodobnější, varianta zní, že výzkumníci potřebovali na palivové články těsnění a pojivo pro konstrukci plynově-difúzních elektrod na bázi Teflonu. Ten se tehdy ovšem dovážel za devizy.

Jaká je tradice výzkumu vodíkových technologií na VŠCHT?

V roce 1996 jsme podávali, bohužel neúspěšně, návrh prvního výzkumného projektu na vývoj polymerních elektrolytů pro palivové články ve spolupráci s ÚMCH AV ČR. To byla první vlaštovka. V roce 1998/1999 jsem pak byl na postdoku v Německu, kde jsem se zabýval palivovými články, konkrétně jsem zkoušel alternativní postupy výroby elektrod. Těsně před tím, než jsem postdok dokončil, mě oslovil kolega z Řecka, že na vodíkové technologie připravují evropský projekt v rámci 5. rámcové programu. Potřebovali někoho z východní Evropy, za což šlo získat dodatečné body v hodnocení…Nicméně projekt jsme dostali, já se mezitím vrátil na VŠCHT. Na přelomu let 2000/2001 jsme pak na tématu začali pracovat.

Proč jste se vůbec po skončení studia rozhodl pro vodíkové technologie?

Jak už to bývá – protože byla šance. Víte, co to znamená akademická svoboda? Máte tu svobodu bádat nad tím, na co dostanete peníze (směje se).

Šlo o souhru několika věcí. Po mé obhajobě předsedal můj školitel evropskému symposiu v oblasti elektrochemického inženýrství. S jedním z účastníků jsem seděl u večeře. Byl shodou okolností ředitelem výzkumného ústavu. Říkal jsem mu o tom, že bych rád brzo vyjel na postdok. Slovo dalo slovo, probírali jsme tématiky, které by zapadly do výzkumného programu jeho laboratoře, a vyšly z toho vodivé polymery a palivové články. Na dané téma jsem připravil přihlášku projektu. Zřejmě toto téma za zajímavé považovalo více lidí, neboť jej podpořila Humboldtova nadace, která můj postdok financovala. Nebyl to ale nikdy jediný směr, kterým jsem se já, nebo lidé v naší výzkumné skupině zabývali.

[urlnadstranka] => [iduzel] => 58949 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/bouzek-vscht-se-v-rostouci-komunite-kolem-vodiku-pohybuje-jako-vudci-instituce [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [60385] => stdClass Object ( [nazev] => Naši absolventi umí řešit problémy kreativním způsobem [seo_title] => Naši absolventi umí řešit problémy kreativním způsobem [seo_desc] => [autor] => Petra Karnetová [autor_email] => houserop@vscht.cz [perex] =>

Docentka Petra Lipovová patří mezi pedagogy, kteří mají ve studentských anketách nejlepší ohodnocení za srozumitelnost výuky, komunikativnost a vstřícnost. V loňském roce za nápad a podíl na realizaci výukových videí deseti laboratorních úloh pro distanční výuku získala Cenu rektora. Kromě výuky několika předmětů je také garantkou magisterského studijního programu Biochemie a buněčná biologie a doktorského programu Biochemie a bioorganická chemie, tajemnicí Ústavu biochemie a mikrobiologie a předsedkyní pedagogického výboru Akademického senátu VŠCHT Praha.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~S8lPTs0ryU5UCEgtKUpU8MksyC_LLzu8EAA.jpg [ogobrazek] => 0001~~S8lPTs0ryU5UCEgtKUpU8MksyC_LLzu8EAA.jpg [pozadi] => [obsah] =>

Jak jste se dostala na VŠCHT?

Asi to není úplně hezká odpověď, jako že to byl můj sen od mateřské školky, ale byla to nejjednodušší volba. Smích Chtěla jsem na střední zdravotnickou školu, což mi rodiče nedovolili, a tak jsem směřovala k medicíně. Medicína nevyšla a touha po poznání, jak funguje živý organismus, mne přivedla k biochemii na VŠCHT a nelituji toho, asi bych medicínu nebyla schopná dokončit, protože „biflování“ pojmů mi nikdy nešlo, potřebuji vidět logické souvislosti, což mi chemie splnila.

Fungování organismu jste blízko i ve svém odborném zaměření na enzymy.

Na první pohled se zdá, že práce, kterou děláme v laboratoři, je hodně roztříštěná. Podílíme se na řešení různých tématik, ale spojovacím článkem jsou vždy enzymy nebo strukturní proteiny. Některé projekty jsou zaměřeny vyloženě na primární výzkum, například pomocí změny aminokyselin v okolí aktivního místa nespecifické fosfolipasy C z Arabidopsis thaliana se snažíme ovlivnit substrátovou specifitu tohoto enzymu tak, aby v rostlině produkoval jinou aktivní látku než obvykle a budeme sledovat vliv na chování rostliny za stresových podmínek. Podobně jsme se již a s úspěchem ovlivnili substrátovou specifitu alfa-l-fukosidasy a zvýšili její transglykosylační aktivitu. Další část výzkumu se týká enzymů s biotechnologickým potenciálem jako jsou například amylasy, proteasy, chitinasy a galaktosidasy. Opět se snažíme nalézt enzymy se zajímavými vlastnostmi, proto izolujeme tyto enzymy z psychrofilních organismů pocházejících z Antarktidy, či ledovců, snažíme se je připravit v rekombinantní podobě a charakterizovat. Enzymy z těchto organismů lze pak používat při nižších teplotách, kdy si zachovávají vyšší aktivitu než enzymy z mezofilů, což může ušetřit náklady na energie při použití těchto enzymů a také jejich snadnější inaktivaci. Teď se nám rýsuje na toto téma možná spolupráce na charakterizaci enzymu z krillu, ale zatím to nechci zakřiknout.

Další velmi zajímavé téma, s kterým nás oslovil docent Bartáček z Ústavu technologie vody a prostředí a která se na první pohled zdá trochu mimo naši tématiku enzymů (ale nakonec se nám ho tímto směrem daří posunout) je výzkum anammox bakterií. Anammox bakterie jsou poměrně nově objevené organismy, jejichž objev pozměnil tradiční chápání koloběhu dusíku v přírodě. Tyto převážně mořské velmi pomalu rostoucí autotrofní bakterie dokážou produkovat plynný dusík přímo anaerobní oxidací amoniaku. Tyto bakterie mají velmi unikátní složení mastných kyselin v membránách a našim cílem je přispět k objasnění mechanismu syntézy těchto mastných kyselin. Je to poměrně „pole neorané“ a pokusy, které měly zjistit, jak si bakterie tyto mastné kyseliny syntetizují, zatím nebyly příliš úspěšné.

Také řešíme zakázky pro různé firmy, například máme za sebou velký kontrakt s firmou Abbott, kdy jsme testovali různé způsoby stanovení enzymových aktivit, spolupráci s firmou Roullier Group na řešení struktury a vlastností proteoglykanů buněčné stěny řas, ale i malé zakázky jako je třeba řešení problému s řídnoucí majonézou nebo nestabilní pudinkovou náplní, či obsahem latexových alergenů v gumičkách do spodního prádla. Tyto zakázky mě velmi baví, protože jasně vidím využití našich znalostí v praxi a někdy je to taková trochu „detektivní práce“.

Bude něco z tohoto tématem Vaší profesorské práce?

Profesura je daleko, ještě nad ní neuvažuji, ale pokud ano, tak hlavní roli určitě budou hrát enzymy.

Enzymy i učíte?

Jsme velký ústav, takže specializovaný předmět Enzymologii učí kolegové. Já učím s profesorem Kodíčkem předmět Biochemie II, kde se jeho přednáškám snažím sekundovat, ale takový dar přednesu nemám, a tak si aspoň užívám, jak pěkně přednáší. Dále učím předmět Isolace a charakterizace biomakromolekul, který se nyní z magisterského stupně přesunoval do bakalářského studijního programu, učím Cvičení biochemie I a doktorandy Biochemické metody v češtině i angličtině. Předmět Laboratoř biochemie letos již bohužel z časových důvodů neučím, ale to mě hodně bavilo.

Také jste garantkou magisterského programu Biochemie a buněčná biologie. Co připravujete nového?

Na našem ústavu máme studenty čtyř magisterských studijních programů, které mají ve prvním ročníku Laboratoře speciální biochemie, což je nadstavba základních laboratoří. A právě s inovací těchto laboratoří se účastníme projektu Chemprax a vymýšlíme nové uspořádání těchto laboratoří. Máme zájem je dělat modulově, budeme očekávat od studentů větší domácí přípravu a větší zodpovědnost. Na začátku by dostali úkol a pomocí různých nástrojů a metod, které jim samozřejmě poskytneme, budeme chtít, aby si postup a plán experimentů vypracovali sami. Teď s přípravou a testováním metod finišujeme, na podzim si otestujeme fungování a časovou náročnost a v listopadu by takto stavěné laboratoře mohly začít.

Nemáte obavu, jestli nebude pro studenty příliš složité vše si rozmyslet a naplánovat?

Myslím si, že to čtvrťáci bez problémů zvládnou a určitě se tím nejvíc naučí. Obrovská deviza našich absolventů je, že mají velkou laboratorní praxi a umí řešit problémy. Přijdou do zaměstnání a umí případné problémy v laboratoři vyřešit (často i kreativním způsobem), protože metodám rozumí a mají je „ošahané“. Mám například studenta, který pomáhal v covidové laboratoři, samozřejmě ještě nemá dostatečnou kvalifikaci, ale věděl, jak PCR funguje a když zjistili, že mají špatně nastavený přístroj, tak byl schopný program opravit, protože rozuměl programu, který měl být na přístroji nastaven.

Z tónu Vašeho hlasu je znát, že opravdu ráda pracujete se studenty.

Studentům se ráda věnuji opravdu hodně, ale v poslední době na ně bohužel nemám tolik času a cítím to. Potřebovala bych pro ně mít víc času, stát za nimi a pomáhat jim, protože to potřebují. Nechávám jim samozřejmě volnost, aby si na chyby přišli sami, nedělám práci s nimi nebo za ně, ale když sedím u počítače a za zády slyším, co řeší, tak jim mohu pomoci. Ale času je čím dál méně a hodně se na mě hrne organizační a administrativní práce, která mě ale baví také.

Poslední velký rozhovor jste dávala pro projekt Triger, který se věnoval genderové rovnosti. Myslíte si, že se situace od té doby změnila?

Rozhovor byl na pozici žen zaměřen, ale já vlastně nejsem feministka a nemám ráda, když jsou vypsané kvóty a limity, kolik má být vyučujících a z toho tolik žen, docentů a z toho žen. Pak dochází k naprosto absurdním situacím, kdy jsme pro obhajobu doktorské práce pod dvojím vedením ve Francii potřebovali 50 % žen, 50 % profesorů a celá komise měla být pětičlenná. Jak to tam vecpat, aby tam bylo také dost odborníků?

Samozřejmě ženy s naší úrovní vzdělání a pracovní pozicí mají kvůli dětem maličko zpoždění, ale na druhou stranu bych neměnila a pokud bych měla volit mezi kariérou a dětmi, tak zvolím děti. Nikdy jsem neměla pocit, že bych byla diskriminovaná proto, že jsem žena. Zároveň jsem přesvědčená, že pro některé práce jsou vhodnější muži a pro jiné ženy. Jsme jiný živočišný druh s jinými schopnostmi a každý by měl dělat to, pro co má schopnosti, co ho baví a je jedno, jestli je to muž, žena nebo jiné z 52 variant pohlaví o kterých se mluví.

Jste předsedkyní pedagogického výboru Akademického senátu VŠCHT, který je v současné době vyhlášený superdlouhými jednáními. Kolik času Vám práce v senátu bere?

Bere ho hodně, vůbec jsem nečekala, že je to tak obsáhlé, ale na druhou stranu mě to baví. Myslím, že se role senátu trochu posouvá a musíme velmi pečlivě hlídat, aby si senát udržel správnou hranici mezi tím dávat návrhy a podněty a na druhou stranu tlačit vedení školy, aby to udělali podle nás. Hranice je hrozně tenká a senát by měl, kromě svých povinností, především zprostředkovávat názory, přání a požadavky zaměstnanců a studentů směrem k vedení školy. Snažím se v senátu nevystupovat jen za sebe, ale za kolegy, kteří mě zvolili a od kterých se i snažím sbírat jejich názory na určitá témata. Nevím, jestli se mi to tedy daří.

Jaká agenda teď prošla pedagogickým výborem?

Teď jsme řešili anketu pro pedagogy o distanční výuce, kterou nyní budeme vyhodnocovat. Ale už nyní z výsledků víme, že většině pedagogů distanční výuka nevyhovuje, především proto, že nemáme od studentů zpětnou reakci. Také jsme zapojeni do nového CRP, který se zabývá etikou a autorskými právy a chtěli bychom zprostředkovat názory akademiků do tohoto projektu. Chtěla bych, abychom přispěli ke vzniku jasně a srozumitelně napsaných pravidel pro pedagogy a studenty, například o použití obrázků, zda a jak je použít, jak je zdrojovat atd. Řešení projektu je na Centru informačních služeb, ale my bychom jim rádi zprostředkovali reálné problémy akademiků a studentů s autorským právem a s otázkami etiky studia. A mou motivací pro vstup do pedagogického výboru bylo i to, že bych chtěla zpřístupnit e-learning alespoň uvnitř školy pro všechny. Aby se všichni mohli podívat na jakoukoliv přednášku. Samozřejmě nejde otevřít vše z nejrůznějších důvodů. Ale byla bych ráda, aby primárně bylo nastaveno otevření všem a kdo má důvod, tak by měl možnost si kurz zavřít. Také se zabýváme například postavením zahraničních studentů na VŠCHT. Velmi oceňuji, že pan docent Jahoda, prorektor pro pedagogiku, se pravidelně a snad i rád, účastní jednání pedagogického výboru, můžeme tam hned své nápady konzultovat a někdy i bez zbytečných průtahů uvést do praxe.

Spolu s vědeckým výborem řešíme postavení doktorandů, pedagogickou zátěž, jejich hodnocení. Ale je to přesně ten tenký led ve vstupování do kompetencí někoho jiného, nesmíme „lézt do zelí“ prorektorovi a proděkanům.

Připravila jste poster o vakcínách, který na sociálních sítích vzbudil velký a pozitivní ohlas. Co Vás k tomu vedlo?

Ke mně podobné věci chodí náhodně. Vůbec to není můj obor! Přišla za mnou jako za tajemnicí kolegyně, jestli může vyvěsit obrázek, který našla na internetu. Bylo mi líto, že je jen černobílý a sem tam byly překlepy, a tak jsem kontaktovala pána, který poster vyvěsil, zda by s tím souhlasil. Ten mi řekl, že ano, ale že využití obrázků není zcela legální, a tak jsem začala poster překreslovat, a nakonec jsme s kolegyněmi z imunologie přepsaly i text. Vznikl z toho pak vlastně úplně jiný materiál, na který jsem měla moc hezké odezvy. Jen jsme to měly udělat asi o 2 měsíce dříve.

Jaký je Váš názor na očkování?

Nejsem v této oblasti odborník, vakcinolog, ale jde o to, aby byla chráněna riziková skupina. Lidé, kteří nejsou v rizikové skupině, by se očkovat měli, aby byli chráněni ti, kteří se očkovat nemohou. Bohužel mají v tomto média strašnou sílu a všechny hlouposti a překroucené vědecké výsledky, které se člověk dočte zasely semínko pochybností a ve svém okolí mimo školu se často setkávám s názorem, že se lidé očkovat nenechají. Například proto, že jim očkování změní „to“ DNA…

[urlnadstranka] => [iduzel] => 60385 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/lipovova-nasi-absolventi-umi-resit-problemy-kreativnim-zpusobem [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [60051] => stdClass Object ( [nazev] => Nejtěžší okamžik kariéry? Exploze etylenové jednotky za 14 miliard [seo_title] => Nejtěžší okamžik kariéry? Exploze etylenové jednotky za 14 miliard [seo_desc] => [autor] => Petra Karnetová, foto: ORLEN Unipetrol [autor_email] => houserop@vscht.cz [perex] =>

Tomáš Herink je jediným českým členem představenstva ORLEN Unipetrol, je odpovědný za výzkum a vývoj, výrobu a údržbu, energetiku, rozvoj a optimalizaci technologií, business development, HZS a odštěpný závod Polymer Institute Brno. Zároveň je členem vědecké rady VŠCHT Praha, učí v Univerzitním centru Litvínov a v dubnu letošního roku jej rektor jmenoval mimořádným profesorem na VŠCHT Praha.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~c8lP1lPwzEvXUwjJzz288OhCBY_Uosy8bB2FgAw9Fz0A.jpg [ogobrazek] => 0001~~c8lP1lPwzEvXUwjJzz288OhCBY_Uosy8bB2FgAw9Fz0A.jpg [pozadi] => [obsah] =>

Jak jste se dostal k chemii?

Paradoxně jsem nikdy chemii studovat neplánoval, přestože mě chemie bavila ze všech předmětů nejvíce. Vždy jsem chtěl studovat medicínu. Zcela náhodou jsem se ve čtvrtém ročníku potkal se svým budoucím kolegou Ing. Petrem Fulínem (výzkumný a vývojový pracovníka v tehdejším Chemopetrolu, pozn. red), který mi o zajímavých možnostech studia na VŠCHT vyprávěl a zlákal mě na průmyslový výzkum rafinérsko-petrochemického podniku. Na gymnáziu v Litvínově tehdy o VŠCHT nebylo nějaké zásadní povědomí a bohužel, což je mnohem horší, jsme ani o zálužském podniku jako studenti nevěděli v podstatě vůbec nic. Tak jsem změnil názor, podal si přihlášku na VŠCHT a myslím si, že to bylo správné rozhodnutí. Studium na VŠCHT mě, na rozdíl od tradičního „biflování“ na gymnáziu, velmi bavilo. Od třetího ročníku jsem na Ústavu organické technologie začal pracovat jako tzv. pomvěd. Zde jsem se setkal s osobnostmi, jakými jsou profesoři Pašek, Horák, Bělohlav, Hanika, Červený či docenti Dvořák, Koubek a Tukač. Měl jsem pocit, že nás studenty brali tito lidé jako sobě rovné, což je základ toho, aby vás studium bavilo. Kdybych měl zpětně hodnotit skladbu předmětů, zda mě připravily na mou profesi, tak bych v podstatě ani nic neměnil. Asi nejvíc mě na praxi připravilo chemické inženýrství s navazující syntézou procesů a fyzikální chemie aplikovaná v chemických procesech a technologiích.

Po absolvování v roce 1999 jste se rozhodl pro dálkové doktorské studium a šel do praxe.

Od třetího ročníku jsem získal stipendium od Nadace Gaudeamus tehdejšího Chemopetrolu, čímž jsem se společnosti upsal na minimálně tři roky. Po absolvování jsem ihned nastoupil do divize Výzkumné a vývojové centrum. Mým prvním výzkumným úkolem bylo vyvinout metodu a zkonstruovat zařízení pro odběr horkého pyrolýzního plynu na výstupu z pyrolýzních reaktorů s cílem ověřit výsledky revampu pyrolýzních pecí v rámci intenzifikace celé Ethylenové jednotky. Toto se podařilo a metoda mi umožnila zrealizovat více než 300 přímých provozních měření zaměřených vedle ověření výsledků intenzifikace pyrolýzních pecí také na získávání informací o výtěžcích pyrolýzy všech základních typů surovin, ověření efektivity různých kopyrolýz a ověření vlivu hlavních provozních parametrů na výtěžky produktů. Provozní experimenty se tak staly základem pro další vývoj matematického modelu pyrolýzy ve skupině profesora Bělohlava. Provozní experimenty a matematické modelování pyrolýzy tvořily základ mé dizertační práce.

Čemu jste se odborně věnoval poté?

V roce 2002 jsme právě s kolegou Petrem Fulínem dostali za úkol vyvinout technologii izolace dicyklopentadienu z lehkého pyrolýzního benzinu, nicméně odlišným způsobem, než na který byl koncipován výrobní poloprovoz postavený v letech 1997/8. Zkonstruovali jsme si pilotní jednotku a přibližně 6 let jsme testovali různé varianty technologie. Během vývoje jsme úzce spolupracovali s prof. Paškem a Jiřím Krupkou z VŠCHT. Společně se nám podařilo technologii dotáhnout do reálných projekčních podkladů, přičemž na klíčový krok technologie, odžlucení produktu, máme společný patent. V roce 2007 jsem představil dokončenou technologii a investiční projekt novým majitelům Unipetrolu společnosti PKN Orlen. Majitelé projekt počátkem ledna 2008 schválili do realizace. Realizaci však pozastavila hospodářská recese a celosvětová ekonomická krize v polovině roku 2008. Od roku 2017 jsme úspěšně obnovili jednání s potencionálními zákazníky a investice byla v květnu 2020 schválena znovu do realizace s celkovými náklady 831 mil. Kč. V současné době výstavba jednotky probíhá, přičemž instalovaná kapacita 26 000 tun dicyklopentadienu za rok bude představovat přibližně 25 % celkové produkce v Evropě.

To byla jediná věc, ve které jste spolupracoval s profesorem Paškem?

Paralelně s projektem dicyklopentadien jsme řešili výrobu naftalenu z pyrolýzního plynového oleje, mimochodem velmi pestrá a složitá směs uhlovodíků z hlediska dělení. K tomuto projektu jsme také přizvali profesora Paška. Na výzkumu naftalenu jsem začínal už během dvouměsíční praxe mezi 4. a 5. ročníkem, kdy jsem připravoval destilačně komerční vzorky naftalenu různé čistoty. Moje role v projektu už jako výzkumně-vývojového pracovníka byla rozklíčovat složité bilance naftalenu vznikajícího pyrolýzou z různých surovin, hodnocení dopadů izolace naftalenu na existující technologii, definování vstupních parametrů pro správné navržení rektifikační linky a integrace nové technologie do Ethylenové jednotky. Profesor Pašek rektifikační kolony navrhl a skutečně fungují zcela přesně. Tento projekt byl pro mě v podstatě takovým praktickým završením předmětu syntéza procesů. Od profesora Paška jsem se mimo jiné naučil, jak důležité jsou zdánlivě nepodstatné a lehce přehlédnutelné detaily, které po realizaci rozhodují o úspěchu či neúspěchu investice.

A pak přišla první vysoká manažerská pozice.

V roce 2008 jsem se v Unipetrolu stal ředitelem pro výzkum a vývoj, což byla spíše technicko-manažerská pozice. V této době zasáhla rafinérsko-petrochemický sektor celosvětová hospodářská recese a prakticky z měsíce na měsíc byl pozastaven téměř celý rozvojový investiční plán společnosti, včetně schválené výstavby DCPD. Naše aktivity jsme museli přeorientovat na snižování nákladů, zvyšování efektivity výroby a obecně optimalizaci v podstatě každé výrobní jednotky. Soustředili jsme se například na výtěžky produktů, úsporu tepla, zlepšování vlastností katalyzátorů či prodlužování cyklů výrobních jednotek. Asi nejkomplexnějším a nejobtížnějším úkolem té doby byla optimalizace výrobny POX (parciální oxidace), kde se zpracovávají těžké ropné zbytky. Zde jsme se snažili maximalizovat výrobu vodíku, minimalizovat spotřebu energií a minimalizovat produkci sazí. Tato výrobna je jedna z nejstarších výroben v areálu, výstavba započala již v roce 1968 a uvedena do provozu byla v roce 1971. Tehdejší vedení společnosti dlouhodobě uvažovalo o odstavení parciální oxidace včetně navazující syntézy čpavku, proto bylo naší další snahou objektivně zhodnotit stav a provozuschopnost jednotky v delším časovém horizontu a eventuálně obhájit její budoucnost a potřebné investice.

Jak se obhajuje výrobna u managementu nebo akcionáře?

Jelikož se jednalo o opravdu složitou a starou výrobnu, bylo potřeba ji nejprve objektivně technicky posoudit a následně technické výstupy převést na ekonomické ukazatele. Napadl mě systém hodnocení, který jednoduše za pomoci soustavy rankingů, hodnocení stavu a spolehlivosti zařízení převede technologii do roviny statistických údajů a toku nezbytných financí. Sestavil jsem tým asi padesáti specialistů z údržby, technologie a inspekce, výrobnu jsme rozdělili na jednotlivé stroje a zařízení v kategoriích nádoby, rotační stroje & kompresory, potrubí, měření & regulace a elektro a hodnotili jsme jejich důležitost pro technologii, aktuální stav, nutnost opravy nebo výměny, náklady na výměnu a termín realizace výměny. Celkem jsme takto zhodnotili a nacenili více než 6 tisíc položek. Základem úspěchu takového postupu je, že tým musí být dostatečně synchronizovaný, aby partikulární hodnocení byla provedena stejným měřítkem. Musím přiznat, že zpočátku lidi vůbec nevěřili v jakýkoli smysluplný výsledek. Celkem nám zabralo 9 měsíců zhodnotit a zanalyzovat veškerá zařízení, nicméně výsledkem byla dobře čitelná, transparentní statistická data, která dokreslovala skutečný stav jednotky a tok peněz v čase, který je nutné postupně specificky investovat tak, aby výrobna byla bezpečně a spolehlivě provozovatelná. Vedení společnosti od nás dostávalo zkomprimované informace, například jednotka sestávající z 6000 částí má v 80 % stav dobrý, ve 20 % stav špatný, z čehož je polovina stav havarijní, do roka je nutno investovat 30 milionů, do 3 let 400 milionů a do 5 let 1,3 miliardy, jednotka bude provozuschopná dalších 15 až 20 let bez dalších zásadních investic. Díky této strojně technologické studii jsme přesvědčili hlavního akcionáře PKN Orlen, získali 1,3 miliardy na revitalizaci a zajistili provoz výrobny na dalších minimálně 15 let. Od té doby se touto metodikou vyhodnotilo dalších 9 starých technologických celků, kdy samozřejmě někde může být výsledkem to, že by revitalizace nebyla ekonomicky přijatelná.

Je něco, co byste označil jako nejtěžší okamžik Vaší kariéry?

To určitě ano a troufám si říci, že jej máme s většinou zaměstnanců společný. Byla to exploze propylenu a požár pyrolýzních pecí na Ethylenové jednotce dne 13. srpna 2015. V přímém přenosu jsme sledovali, jak nám oheň devastuje výrobní zařízení a už ze záběrů z televize bylo jasné, že rozsah škod je nepředstavitelný. Naštěstí se tato událost obešla bez vážných zranění. Jakmile byl požár uhašen a zařízení bylo bezpečné, pověřilo mě vedení společnosti vyšetřováním této mimořádné události. Vyšetřování trvalo téměř rok se závěrem, že kořenovou příčinou události byly nadměrné a ničivé vibrace primárně vyvolané tzv. chatteringem pojistného ventilu. Toto následně vedlo k uvolnění šroubů a roztěsnění přírubového spoje propylenového potrubí s mnoha následnými konsekvencemi vedoucími až k požáru pyrolýzních pecí. Rozsah škod byl ve výsledku více než 14 miliard korun a událost byla pojišťovnami řazena v roce 2015 mezi 10 největších událostí na světě. Provoz jednotek v areálu Chemparku byl pozastaven na 14 měsíců. Pojišťovna nám nakonec uhradila téměř veškeré škody na majetku i ušlém zisku, ale za tu zkušenost to rozhodně nestálo. Pro mnoho lidí byla událost traumatizující a oněch 14 měsíců obnovy Petrochemie se nedá z hlediska intenzity pracovního nasazení a vytížení asi k ničemu přirovnat.

Co je chattering?

Chattering je rychlé cyklické otevírání a zavírání pojistného ventilu, při kterém dochází vlivem silných vertikálních vibrací ke vzniku rázové vlny. Jev zvaný chattering je v technické praxi dobře známý již od 80. let minulého století, nicméně přesné příčiny jeho vzniku a zejména opatření a pravidla pro jeho eliminaci byla rozvíjena v podstatě až od druhé poloviny 90. let minulého století. O příčinách mimořádné události jsme natočili půlhodinové video, ve kterém pomocí animací vysvětlujeme krok za krokem sled událostí. Hnacím motorem pro tvorbu takového videa bylo vysvětlit zaměstnancům i širší odborné, ale i laické veřejnosti, co se ve skutečnosti stalo. Video je dostupné i na YouTube v anglickém znění.

A nejlepší pracovní zážitek?

Tím byl opětovný nájezd Etylénové jednotky na podzim roku 2016. Jednotka byla během mimořádné události odstavena zcela nestandardním způsobem, o kterém se ani nedalo říci, že to bylo havarijní odstavení. Po 14 měsících oprav jsme celý tým zodpovědný za zprovoznění Petrochemie prožívali na velíně Ethylenové jednotky den a noc najíždění a pak, když jsme byli v ranních hodinách na parametrech, tak to byl asi nejsilnější okamžik a obrovská úleva. Celou petrochemii se nám posléze podařilo uvést do provozu asi po třech dnech. Po tak dlouhé době, když se roztočily všechny stroje a uhlovodíky se daly do pohybu, nám všem připadalo jako zázrak, že po ustálení parametrů jednotka provozovala bez obtíží 4 měsíce až do plánované krátké odstávky.

Mezitím jste obhájil dizertační práci a stihl se habilitovat

Disertaci jsem opřel o svá experimentální data na pyrolýze s využitím neuronových sítí a obhájil jsem ji v roce 2002. Habilitoval jsem se v roce 2009 na FTOP, jelikož jsem na této fakultě měl pedagogické aktivity spojené především s pobočkou VŠCHT v Mostě Velebudicích, kterými prošla i celá řada našich zaměstnanců. Během největšího náporu studentů jsem vedl jejich semestrální projekty, připravoval témata kvalifikačních prací a některé z nich vedl jako školitel specialista.

To, že se centrum přestěhovalo do průmyslového areálu, jste inicioval Vy?

Iniciovali jsme to společně s profesorem Bělohlavem. Po čase totiž pobočka ve Velebudicích začala tzv. ztrácet dech, a její pozice ve velmi nereprezentativních prostorech na okraji Mostu byla neúnosná. Dostali jsme tedy nápad přesunout výuku do Chemparku a vytvořit základ pro poněkud méně konvenční technické vzdělávání v centru průmyslové chemické výroby. Přesun byl zrealizován v únoru 2015 a pobočka byla přejmenována na Univerzitní centrum VŠCHT – Unipetrol. Centrum je lépe dostupné, kvalitně vybavené, studenti využívají jak výzkumné pilotní jednotky, tak i poloprovozní demo jednotky na Tréninkovém centru a v podstatě jsou obklopeni výrobou, výzkumem a tématy, která trápí reálné výrobní jednotky. Novinkou od prosince 2020 je, že se k centru připojila i Strojní fakulta ČVUT a od letošního září bude mít centrum konečně i svou vlastní kolej na Meziboří s názvem „Javorka“.

Jak region přijal vysokou školu?

Ze začátku o ní v podstatě nikdo nevěděl. Proto jsme spolu s profesorem Bělohlavem (tehdejším prorektorem pro pedagogiku) a docentem Ledererem (tehdejším ředitelem UniCRE) začali navštěvovat všechny střední školy v okolí a diskutovali s řediteli roli a perspektivy Univerzitního centra včetně možné spolupráce v trojúhelníku průmyslový podnik, střední škola a vysoká škola. Viděli jsme opravdu velký rozptyl reakcí, od ředitelů, kteří se aktivně podíleli na náboru studentů a kteří naší koncepcí byli nadšeni, až po ty, kteří o VŠCHT před tím vlastně ani neslyšeli a o spolupráci nejevili žádný zájem. Za 5 let působení jsme si v regionu vybudovali respektovanou pozici, kdy nás ředitelé a učitelé středních i základních aktivně vyhledávají a snaží se přispět do naší vize inovativního vzdělávání v našem regionu s tradiční těžkou chemií.

Jen mluvení nestačí, musí přijít i adekvátní akce, že?

Určitě. V roce 2017 jsme právě z těchto důvodů založili Nadaci ORLEN Unipetrol. Nadace zastřešuje mnoho různých aktivit směřujících k motivaci a inovacím v oblasti vzdělávání technických oborů, především chemie. Zaměřujeme se na všechny stupně vzdělávání, tedy vysoké školy, střední školy, ale i základní školy. Snažíme se pomáhat školám zajistit vhodné nebo inovativní vybavení, finančně podporujeme studenty, odměňujeme pedagogy, realizujeme zábavě naučné programy jako je „Báječný den s chemií“, podporujeme EduBus, soutěže vodíkových autíček a mnoho jiných aktivit. Pro Univerzitní centrum je asi nejvýznamnější aktivitou Studentská vědecká konference pro středoškoláky, která za 4 roky od spuštění pilotní konference překročila hranice ústeckého regionu, když se již tradičně přihlašují například i pražské střední školy jakými jsou Masarykova střední škola chemická tzv. „Křemencárna“ nebo gymnázium PORG.

Slyší studenti na tyto aktivity?

Určitě ano, protože se nám do Univerzitního centra začínají hlásit studenti nejen z okolí, ale i zájemci z celé ČR například z Ostravy, Českých Budějovic, Karlových Varů nebo Plané. Již během střední školy mohou získat naši budoucí studenti stipendium nebo být oceněni na SVK. Po nástupu do Univerzitního centra pak mohou získat stipendium Nadace ORLEN Unipetrol nebo nastoupit jako pomocná vědecká síla do ORLEN UniCRe nebo Tréninkového centra. Své kvalifikační práce mohou realizovat na některém z mnoha nabízených průmyslových témat. Z Univerzitního centra se snažíme vybudovat komunitu, která zapadá do celého systému vzdělávání v ORLEN Unipetrolu zastřešeného naší nadací. Proto studentům maximálně umožňujeme i propojení se středními a základními školami v okolí, kde se nám například podařilo úspěšně uvést do života projekt tandemové výuky učitele chemie na ZŠ v Meziboří a našeho studenta z Univerzitního centra. Je dobré, že kvůli materiálnímu zabezpečení studenti v podstatě nemusí opustit brány společnosti.

[urlnadstranka] => [iduzel] => 60051 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/herink-nejtezsi-okamzik-kariery-exploze-etylenove-jednotky-za-14-miliard [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [59108] => stdClass Object ( [nazev] => Zvyšme podíl aplikovaného výzkumu [seo_title] => Zvyšme podíl aplikovaného výzkumu [seo_desc] => [autor] => Petra Karnetová [autor_email] => houserop@vscht.cz [perex] =>

Prof. Dr. Ing. Dalibor Vojtěch nastoupil před rokem do funkce prorektora pro vědu a výzkum. Od roku 2009 vede Ústav kovových materiálů a korozního inženýrství na Fakultě chemické technologie. Profesorem pro obor metalurgie byl jmenován v roce 2012. Přednáší kovové materiály, nauku o kovech, fyzikální metalurgii a další materiálové předměty. Odborně se zabývá lehkými slitinami pro automobilový a letecký průmysl, slitinami pro výrobu lékařských implantátů, 3D tiskem kovů.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~CyjKT9NTcCnSU_DMSwcyEnMyk_KLFMLys0qOzE7OAAA.jpg [ogobrazek] => 0001~~CyjKT9NTcCnSU_DMSwcyEnMyk_KLFMLys0qOzE7OAAA.jpg [pozadi] => [obsah] =>

Jaký byl první rok ve funkci?

Před přijetím funkce jsem vše konzultoval s profesorem Kratochvílem a profesorem Kotrbou, bývalými prorektory pro vědu a výzkum, abych věděl, co vše mě čeká. Před tím jsem jako vedoucí ústavu měl samozřejmě představu o tom, jak to funguje na fakultě, ale jako prorektor vidím trochu víc, jak to chodí ve vztahu k ministerstvu, mezi fakultami, mám více informací o celoškolských záležitostech, rozpočtu školy atd. Přijetí této nové funkce proto v žádném případě nelituju.

Co byste chtěl změnit?

Na můj vkus se málo akceptují výsledky lidí v oblasti aplikovaného výzkumu. Pokud vezmeme projekty, tak nejvíce jich je z GA ČR na základní výzkum. TA ČR na druhém místě, pak další poskytovatelé. Pokud to ale přepočítáme na peníze, tak na základní výzkum jde až 80 % peněz. Nepočítám smluvní výzkum s firmami to už je úplně málo, jen řádově desítky milionů ročně, což je ve dvoumiliardovém rozpočtu školy zanedbatelné.

A bohužel se to odráží i v hodnocení lidí. Pokud má někdo deset projektů TA ČR a z nich 20 patentů, nějaké z nich mezinárodní a srovnává se s jiným vědcem, který má 10 projektů GA ČR a z nich 20 impaktovaných článků, tak ten druhý se může habilitovat. Ten první ne. Přestože jsou naše habilitační kritéria stanovena relativně volně, na docenta musí mít uchazeč 20 významných „výstupů vědecko-výzkumného a inovačního charakteru“, ve škole se toto kritérium často automaticky vykládá tak, že to znamená impaktované články, a to je podle mě špatně. Pokud někdo bude mít, když to přeženu, 20 patentů a žádný impaktovaný článek, tak dle mého názoru nemá šanci habilitačním řízením úspěšně projít. Naopak to neplatí. Bohužel takové případy ve svém okolí vidím a dotyční pracovníci se o habilitační řízení ani nepokoušejí.

Můžeme se kritérii pro habilitační a profesorské řízení inspirovat jinde?

Určitě. Jsem v několika vědeckých radách, především na strojních fakultách, protože „kovařina“ je do jisté míry strojařina a oni silně posuzují i spolupráci v průmyslem a její finanční hodnotu. A žadatel má možnost například napsat, že měl v posledních 5 letech spolupráci s průmyslem v hodnotě několika mil. korun. Taková možnost u nás sice je také, ale ohled se na to příliš dle mého názoru nebere.

U nás je důraz na impakt. Pokud má někdo mezinárodní patent, tak ten se taky bere, ale už, podle mého, v uvozovkách, a český patent, ten se nebere téměř vůbec. Přitom ale získat český patent může být někdy mnohem obtížnější než se dostat do impaktovaného časopisu. Nemluvě o open access časopisech.

Samozřejmě, nechci tuto situaci generalizovat, ale byl bych rád, kdyby se v kariérním růstu, habilitačním i profesorském řízení více objevilo hodnocení aplikovaného výzkumu. Znám vědce, kteří na VHČ ročně škole přinesou několik milionů korun. Jsou to lidé, kteří, když má fabrika průšvih, tak přijedou a problém vyřeší a fabrika jede dál. Ale profesoři z takových lidí u nás budou asi těžko…

Nechci, aby to vyznělo tak, že nejsme dobří v aplikovaném výzkumu. Jsme. Ale mohli bychom být ještě lepší a dopomohlo by k tomu více klást důraz na aplikované výsledky v kariérním růstu zaměstnanců.

Zní to, jako byste nebyl příliš nakloněn základnímu výzkumu.

Tak to vůbec není. Myslím si, že jsou důležité oba, ale mělo by to být více vyrovnané a ne 4:1 ve prospěch základního výzkumu. To je až nezdravý poměr. My jsme jako Česká republika relativně chudá země a podle mě si nemůžeme v globálu dovolit tolik financovat základní výzkum oproti aplikovanému. Ale i u základního výzkumu by mělo být vidět světlo na konci tunelu, ať to není „věda pro vědu a články“. U aplikovaného výzkumu musí být výsledky měřitelné, patent, výrobek, vzorek, technologie. Jestli to potom dokáže firma prodat, to je také nejisté a často se to nepodaří. Ale nějaké světlo na koci tunelu je vidět. V rámci základního výzkumu můžete napsat článek, o kterém za pár let nebude nikdo vědět.

Začali jsme zostra. Co Vás ještě mrzí?

Určitě jev, že někteří kolegové, a není jich málo, se povyšují nad jiné školy, ať již regionální, ale i pražské. Časy, kdy jsme se mohli bouchat do prsou, že jsme nejlepší, ty jsou po operačních programech VaVpI, kdy se do regionů rozdaly miliardy, dávno pryč. Myslím si, že Česká republika je příliš malý rybník, abychom si mohli dovolit takto bojovat mezi univerzitami. Celé Česko má stejný počet obyvatel jako Paříž a její nejbližší okolí. Měli bychom spolupracovat. Nemůžeme se ofrňovat, že jiné univerzity výsledky nemají. No možná teď nemají, ale za 5 let je mít budou a budeme rádi, když nás vůbec pustí se k nim do areálu podívat. Situace se může velmi rychle otočit.

A podpora regionálních univerzit trvá dodnes.

To je další věc. V regionech, jako je Ústí, Zlín, Ostrava, když přijdou na kraj peníze na vědu, tak univerzita je na prvním místě. V Praze má politická reprezentace jiné zájmy, jsou tu velvyslanectví, státní orgány, a univerzity a kampus je moc nezajímá. V regionech jsou zástupci univerzity běžně v hospodářských komorách, v poradních orgánech hejtmana. Děje se to v Praze? Rozhodně nemám ten pocit.

A co mezinárodní spolupráce?

Hmm, no ta se těžko navazuje. A co mě překvapuje ještě víc, možná je to jen můj dojem, že studenti chtějí stále méně do zahraničí jezdit. Mohou na Erasmus, mohou všude. Doktorandi by v rámci studia měli vyjet minimálně na měsíc, a když se jich ptám, kam pojedou, tak se jim nikam nechce. Nechci paušalizovat, ale domnívám se, že se ochota cestovat a nabírat zkušenosti venku snížila.

Není riziko, že nám vycestují a pak se nevrátí?

Tak to určitě je. Všem říkám, vycestujte! Na rok, na dva, na tři. Klidně na Antarktidu. Ale prosím vás, pak se vraťte, protože my vás potřebujeme s vašimi zkušenostmi tady! Samozřejmě, inbreeding… Ale pokud byl někdo vícekrát na rok, dva, tři venku, tak to už přece není žádný inbreeding. (smích)

V čem vidíte nízkou úspěšnost v GA ČR projektech?

Loňský rok byl abnormální, z něj se nedá moc usuzovat. Průměrná úspěšnost klesla na 13 % a u nás byla 12, takže jsme byli průměrně úspěšní. EXPRO granty, tam jsme byli úspěšnější, dostali jsme 2 ze 6. Juniorské granty ze 17 nula, to je katastrofa. Trochu to vylepšily projekty se zahraniční spoluprací. Ale musíme to brát také s ohledem na velikost školy, na počet studentů. Opravdu si myslím, že jsme na tom ve vědě jako škola dobře, ale mohlo by být líp.

A co uděláme, aby bylo líp?

První věc, a není to z mé hlavy, je Projektové centrum, a já udělám všechno proto, aby Projektové centrum vzniklo a začalo fungovat. Žadatele a řešitele musíme podporovat, aby se jim při žádostech a řešení ulevilo. Přijímáme nové lidi, zatím máme 3 přijaté na VaV, a do konce roku by mělo Projektové centrum vzniknout jako jedna z organizačních složek školy.

Projektové centrum bude mít na starosti jen vědecké projekty?

Výhledově všechny. Začneme u vědeckých, ty pálí nejvíc lidí, tím bych se odrazil. Strategický záměr je, aby projektové centrum bylo ohromné, zahrnovalo všechny projekty. Za mě by stačilo, kdyby fungovalo to, že někdo přijde, řekne, já chci podat GA ČR, chci tam tyto lidi, takové úvazky a bude to v tomto období, spočítejte mi to a zadejte do GRISu.(smích) Kdyby toto bylo, to by byla paráda! A jsou školy a ústavy akademie věd, kde to takto opravdu funguje…

V roce 2019 se řešilo 103 projektů GA ČR, 70 TA ČR. Podávalo se jich násobně více. Je potřeba mít vyškolené lidi, kteří budou vědět kam kliknout, a rozhodně to není běh na krátkou trať. Projektové centrum letos v organizačním řádu vznikne, ale rozběhnout ho, aby vše fungovalo, to bude trvat minimálně pár let. Ale když nezačnem, tak nebude.

A evropské granty?

Evropské granty kolegyně z VaV administrují velmi dobře, dělají školení, webiáře, když za nimi někdo přijde, pomůžou. Ale kromě stálých skupin řešitelů nevidím velký zájem. Jestli se vědci bojí větší administrativní zátěže, nebo si nevěří v angličtině, nebo nemají kontakty, nevím. Neumím přesně odpovědět, proč lidi do zahraničního sektoru víc nejdou. Český grant je lehčí, takový vrabec v hrsti, ale evropský je o prestiži a bylo by dobře, kdyby zde bylo projektů typu HORISON, ERC a další víc.

Jak můžeme přesvědčit zaměstnance, aby se více hlásili o evropské granty?

Asi větší motivací. Potoky českých peněz budou postupně slábnout a musíme se obrátit ven. Asi bude i nutné se vrátit k hodnocení aktivit zaměstnance a k výpočtu jeho finančního přínosu škole. Mezinárodní evaluační panel na to narazil a musíme s tím něco dělat. Neberu jejich názory jako slovo boží, ale nějaká doporučení bychom mohli zvážit, a je to důležité i pro HR Award.

Zmínil jste HR Award. V Jaké je fázi?

K HW Award vede mnoho kroků. Nejprve Endorsement letter, ten jsme poslali. Poté GAP analýza, to bylo opravdu náročné. Sestavila se pracovní skupina, první analýza vznikla ještě před létem, ale nejprve byla zamítnuta. Připravila se druhá verze, u které jsme došli ke shodě. A na základě GAP analýzy vzniká akční plán, který budeme ještě diskutovat a pak jej pošleme Evropské komisi.

Jaké jsou výsledky Mezinárodního evaluačního panelu (MEP)?

MEP hodnotí známkami, od 1 – poor do 5 – excellent. Škola jako celek dostala 4, některé fakulty i 5. To vypadá dobře. Ale chci zmínit jednu věc, že jsme si najmenovali poměrně přísnou komisi. Všichni naši komisaři byli za zahraničí, na západ od nás. Jiné školy to tak neměly a dokonce v komisích měly členy z ČR. Tož nám může pomoci pro rozvoj školy, ale pro dobré hodnocení směrem k MŠMT nikoli. Uvidíme, jak moc ministerstvo na hodnocení komisí dá a jak zohlední velké rozdíly mezi nimi.

V některých oblastech jsme se s komisí úplně neshodli. Například nám vytýkali ne úplně transparentní systém hodnocení zaměstnanců. Trojku jsme dostali v oblasti péče o doktorandy, především proto, že na VŠCHT i učí. To jinde není zvykem. U nás doktorandi učí laboratoře, někde i více dnů v týdnu, a to je ohromné vytížení. Poté nám vytýkali nízké finanční ohodnocení doktorandů. A nesrozumitelnost jejich hodnocení.

A mají tedy doktorandi učit?

Já si myslím, že mají. Jde o rozvoj týmové práce, komunikačních dovedností. Na Západě k tomu mají očividně jiný přístup, doktorand si dělá svou vědu. Další přístup je finančně je za výuku ohodnotit. Spravedlivě. A nutně musíme zvýšit stipendium. 11 tisíc je na Prahu mizerně málo. Pro mě je doktorand partner, při podávání jakéhokoli projektu s ním počítám s úvazkem. Na škole to ale obvyklá praxe nemusí být. Za sebe myslím, že musíme stále hledat zdroje pro zvýšení peněz pro doktorandy.

A co neúspěšnost dokončení doktorského studia?

Tak to nám hodně vyčítali. Do 7 let máme úspěšnost výrazně pod 50 %, to znamená, že nám víc doktorandů nedokončí, než dokončí. Na Západě je to jinak, pokud tam má student problém, tak se to okamžitě řeší, se studentem, se školitelem.

Musíme s tím něco udělat. Do strategického záměru jsme napsali, že by se měli motivovat studenti nebo školitelé k úspěšnému a včasnému dokončení. Ve hře jsou mimořádná stipendia, odměny atd., vše ale nakonec vždy narazí na finanční možnosti školy. Hodnocení a motivace studentů u nás do jisté míry nastaveno je, ale vždy je možno zlepšovat.

„Mrtvé duše“ jsou kombinovaní studenti, kteří po inženýru někde pracují a rozhodnou se u nás studovat. Tam je úspěšnost velmi nízká, mizivá. Musíme si zhodnotit, zda tito studenti jsou pro nás zajímaví a perspektivní.

Jak nás v oblasti vědy a výzkumu ovlivnil covid?

Covid silně ovlivnil financování ve vědě. TA ČR velmi zkrouhnul peníze, bylo zrušeno vyhlášení Národních center kompetence a dalších soutěží. I GA ČR je omezen, o čemž svědčí nízká úspěšnost kolem 13 %, dříve byla 25-27 % Veřejně se o tom nemluví, ale peníze na vědu jdou a ještě půjdou dolů. GA ČR a TA ČR jsou naši největší donátoři, dávají nám kolem 300 mil Kč. Říkám to u nás na katedře a říkám to všem: „podávat, podávat, podávat“. Ti, kteří dřív projekty nepodávali, ti by měli také začít. Protože čím víc jich podáme, tím víc jich musí vyjít. Samozřejmě s tím bude víc práce a víc lidí bude zklamaných, že jim projekt nevyšel. Ale bez toho peníze nezískáme. Protože příští rok bude peněz určitě méně a bůhví, jestli jich nebude méně i napřesrok. Nevidím to růžově.

Abychom na závěr nebyli pouze kritičtí. Co Vás těší?

Kvituji aktivity k rozšíření školy. V Dejvicích už není prostor pro růst. Budovy nenafouknem, maximálně pod zem, pár laboratoří na béčku. Za sebe vítám nákup budovy v Jankovcově ulici, pokud tam budou prostory pro laboratoře. Samozřejmě Technopark Kralupy. To je výborná platforma pro podávání operačních programů, které jsou směřované mimo Prahu. A také tam mají i skvělé vybavení.

Pak se plánuje The Parc, akce se Zentivou. Až bude vše právně ošetřeno tak, aby z toho mohla škola profitovat, tak jsem také pro. Samozřejmě i Univerzitní centrum Litvínov, ale u něj mě mrzí, že nemá bližší napojení na UJEP, protože to je cesta na zvýšení možnosti podpory od Ústeckého kraje. My s UJEPem pořádáme špičkové konference, v oblasti strojnictví jsou velmi dobří, i když si to u nás bohužel řada lidí nemyslí.

Také se mi líbí, že ekonomové připravují s FTOP nové projekty s důrazem na ekonomickou část. Také transfer technologií, přenos výsledků výzkumu do praxe, to ekonomové umí a bude třeba je v budoucnu s oddělením transferu propojit.

[urlnadstranka] => [iduzel] => 59108 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/vojtech-zvysme-podil-aplikovaneho-vyzkumu [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [58995] => stdClass Object ( [nazev] => Věřím v nepřenositelnou sílu zkušenosti [seo_title] => Věřím v nepřenositelnou sílu zkušenosti [seo_desc] => [autor] => Petra Karnetová [autor_email] => [perex] =>

Prof. Ing. Petr Slepička, Ph.D. je od 15. prosince 2020 profesorem v oboru Materiálové inženýrství a i když v rozhovoru vyzvihuje své mladé kolegy, sám patří mezi nejmladší profesory. Odborně se věnuje modifikaci materiálů pro bioaplikace a nanomateriálům, vyučuje materiály a technologie materiálů pro elektroniku, speciální analytické metody či pokročilé materiály a jejich charakterizace. Doufá, že se brzy bude moci opět věnovat nejen klasické „kontaktní“ výuce, ale i svým koníčkům, mezi které patří cestování a fotografování.

[ikona] => [obrazek] => 0003~~C0gtKVIIzkktyDzSm50IAA.jpg [ogobrazek] => 0003~~C0gtKVIIzkktyDzSm50IAA.jpg [pozadi] => [obsah] =>

Jak jste se dostal k výběru VŠCHT?

Již jako student gymnázia jsem měl velmi blízko k chemii, byla jedním z mých více koníčků, doma jsem měl malou laboratoř, kde jsem zkoušel nejrůznější pokusy. Ruku v ruce s tímto koníčkem mě ale vždy velmi bavila elektronika a počítačová technika a vše co s tím souvisí. Když jsem si vybíral, na jakou vysokou školu bych se přihlásil (chtěl jsem do Prahy), zaujala mě VŠCHT Praha a Fakulta elektrotechnická ČVUT. Na obě vysoké školy jsem byl přijat, nakonec zvítězila má záliba v chemii. Velmi mi určitě pomohlo i studim na skvělém Gymnáziu v Rožnově pod Radhoštěm, kde jsem se “nadchnul” jak pro chemii, tak i pro matematiku a obecně přírodovědnou tématiku. Každopádně, když se na to nyní podívám s odstupem, mnoho oborů je propojeno, a nakonec i já sám jsem si našel multidisciplinární obor, kde se propojuje chemie, fyzika, nanotechnologie, ale i biologie.

Co pro Vás profesura znamená?

Určitě je to jeden z vrcholů mé pedagogicko-vědecké kariéry. Nevnímám to samozřejmě jako to “nejdůležitější” v mém životě, tím jsou bezesporu rodiče a má manželka, tedy mí blízcí, kteří mi byli a jsou vždy oporou ve chvílích, kdy je člověku těžko, avšak také pak mohou se mnou sdílet i radostné chvíle. Znamená to pro mě důležitý milník v mém profesionálním životě, proto bych zde rád poděkoval všem mým studentům, kolegům i bývalému školiteli prof. Švorčíkovi, teď už kolegovi, za jejich přínos, pomoc a podporu. Profesura pro mě znamená také pedagogický závazek, neustále zlepšovat své přednášky, získávat nové informace a využívat je v rámci zlepšování sebe sama, v rámci předávání informací studentům ať už se to týká studia či pedagogiky, tak i v podpoře jejich vlastní vědecko-výzkumné činnosti.

A co Vaše výzkumná činnost, čím se zabýváte a na čem nyní pracujete?

Zejména se zabývám laserovou a plazmatickou modifikací různých typů polymerních materiálů, přípravou periodických nanostruktur, nanovrásněním pevnolátkových substrátů, můj výzkum je rovněž zaměřen na přípravu a modifikaci nanočástic ušlechtilých kovů, to vše s potenciálními aplikacemi např. v tkáňovém inženýrství, ať již se jedná o cytokompatibilní substráty či přípravu materiálů s antibakteriálními vlastnostmi. Pracujeme na několika grantech, které se zabývají například přípravou specifických mikrostruktur typu včelí plástev, které můžeme připravit například z biopolymerů či na studium interakce savčích buněk s periodickými povrchy. Tyto periodické nanostruktury pak mohou sloužit pro některé senzorové aplikace, jako příklad pro tzv. single cell analysis. Rovněž se snažíme o přípravu unikátních uhlíkových nanostruktur pomocí vysokovýkonového laseru, grafenové nanoplátky a jiné typy uhlíkových nanostuktur využíváme pro přípravu polymerních kompozitů. Samozřejmě je toho více, výzkum by nebyl možný bez spolupráce s řadou kolegů a spolupracujících pracovišť, za což jim děkuji.

Jak nahlížíte na dnešní složitou pandemickou situaci, co Vám osobně zkomplikovala?

Každopádně znamenala změnu v řadě postupů, začal jsem s pravidelnou online výukou, asi jako všichni kolegové. Já osobně jsem zastáncem maximálního kontaktu se studenty, praktických ukázek různých postupů a přístrojů, kontaktní formy výuky. Asi jako většina z nás si přeji, aby se co nejdříve vrátila možnost studovat a pracovat v “normálním” režimu, prezenční formě studia. Jsem moc rád, že se nám i přes složitější situaci podařilo zprovoznit v roce 2020 laboratoř vysokovýkonového excimerového laseru, který nám umožní přípravu řady unikátních nových materiálů.

Co byste vyzdvihl v oblasti Vaší pedagogické práce?

Určitě jsem hrdý na spoustu mladých kolegů, kterým jsem předal vědomosti, zkušenosti či rady a kteří se věřím určitě “v životě neztratí”. Každopádně věřím v nepřenositelnou sílu zkušenosti, takže co si člověk “nezkusí” či nezažije sám, není ono. Myslím tím, že také některé zkušenosti v zahraničí či v rámci práce s lidmi jsou důležité, a určitě v tom, pokud mám možnost, své studenty podporuji. Co se týče výuky a pedagogiky, rozhodně je jedním z mých hlavních zaměření studium povrchu materiálů, zejména mikroskopie atomárních sil či SEM. Je pak úžasné, když mladí kolegové, které jsem “zaučoval”, se stanou zkušenými v té dané problematice, ať už se jedná o výše zmíněnou analýzu povrchů či třeba odbornou práci s lasery apod. Stejně tak mě velmi potěší, když se dozvím, že některý z mých studentů našel skvělé uplatnění na trhu práce a dělá to, co ho baví.

Zatím jsme se bavili jen o práci, máte i nějaké koníčky, čemu se rád věnujete?

Kdybych řekl, že mezi mé koníčky patří cyklistika, plavání a běhání, tak mě asi někteří mí kolegové, kteří mě znají, anebo manželka s ironickým úsměvem poplácají po ramenou... Každopádně musím říci, že těmto mým dřívějším koníčkům se moc nevěnuji (a že bych měl) smích. Rád cestuji a poznávám nové krajiny, přírodu a lidi. Mezi mé srdeční destinace patří určitě Austrálie, úžasná země plná krás přírody a zajímavých míst. Mezi mé další koníčky patří určitě elektronika a počítače, což mě od mládí neopustilo a rovněž jsem fanda do fotografování. Rád poslouchám hudbu, kde nemám vyhraněný žánr, mezi asi mou nejoblíbenější skupinu patří Queen.

Jaké jsou plány do budoucna?

Zachovat si pokud možno ten mírně pozitivní a mírně optimistický náhled do budoucnosti a pokračovat v rozdělané práci, i když ten optimismus je někdy těžké si udržet, zejména nyní... . Samozřejmě se mi v hlavě rodí také řada myšlenek a nápadů na další vědeckou práci. Rovněž mám pak také vícero osobních přání, ale Ty si nechám pro sebe.

[urlnadstranka] => [iduzel] => 58995 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/slepicka-verim-v-neprenositelnou-silu-zkusenosti [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [58677] => stdClass Object ( [nazev] => Nová technologie DCPD pro ORLEN Unipetrol díky spolupráci profesora Paška [seo_title] => Nová technologie DCPD pro ORLEN Unipetrol díky spolupráci profesora Paška [seo_desc] => Nová technologie DCPD pro ORLEN Unipetrol díky spolupráci profesora Paška [autor] => Petra Karnetová [autor_email] => [perex] =>

V polovině března vyšla tisková zpráva o novém produktu, jehož technologie bude realizována v ORLEN Unipetrolu. Jednotka bude po uvedení do provozu schopna vyrábět dicyklopentadien v kvalitě 80 až 94 %. Investice do výstavby nové výrobní jednotky dosahuje 831 milionů Kč. Dokončení realizace se předpokládá v první polovině roku 2022, přičemž instalovaná kapacita 26 tis. tun dicyklopentadienu ročně bude představovat přibližně 25 % celkové produkce v Evropě.
Vzhledem k tomu, že není běžné, aby se vysoká škola podílela na průmyslové technologii, oslovili jsme profesora Josefa Paška o vysvětlení dlouholeté spolupráce.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~M_CwdLQwsTQGAA.jpg [ogobrazek] => 0001~~M_CwdLQwsTQGAA.jpg [pozadi] => [obsah] =>

Kdy jste se poprvé zapojil do technologie dicyklopentadienu?

Začátkem tisícíletí rozjížděli v tehdejším Chemopetrolu (dnes ORLEN Unipetrol) poloprovoz na výrobu ultračistého dicyklopentadienu (DCPD). Tato technologie spočívala v polymeraci C5 frakce a z polymerátu se destiloval asi 85% DCPD a ten pak rozkládali. Dimer se při vyšší teplotě rozkládá na monomer velmi snadno a další dimerací se získá ultračistý DCPD. Poloprovoz měl být na 400 t ročně, ale nedařilo se ho zprovoznit a tak se obrátili na nás. Vždy jim vařák zpolymeroval a vyrobili něco, čemu říkali sádlo, které to opravdu hodně svou konzistencí připomínalo.

To připomíná knihu Mladý muž a bílá velryba. V čem byl problém a podařilo se Vám ho vyřešit?

Hlavním problémem poloprovozu bylo očekávání, že látka, která má bod varu 40 °C, se může destilovat za normálního tlaku a chladit vodou. Ale bohužel DCPD polymeruje a tak se musí destilovat za vakua, v tom bylo celé tajemství. Aby se snížila teplota ve vařáku, tak bylo nutné destilovat za vakua a v tom případě se na chlazení musí použít propylen. Chlazení propylenem je ale na pyrolýze běžné, mají funkční okruh kapalného propylénu a tak to nebyl problém.
Za pár let se ale koncepce změnila a bylo rozhodnuto, že se bude vyrábět DCPD v nižší čistotě a jinou technologií, pouze rektifikací.

A tak jste začal na DPCD spolupracovat podruhé?

Na lince jsme začali pracovat v roce 2008 a tehdy se připravila technologie na přípravu 26 tis. tun DCPD a 40 tis. tun C9 frakce, vstupem pro technologii DCPD byl lehký pyrolýzní benzin a pro C9 frakci těžký pyrolýzní benzin. V lince DCPD byly navržené 4 kolony na rektifikaci a reaktorový uzel, který vypadal jako 3 ležaté doutníky a v něm docházelo k homogenní reakci CPD na DCPD.

Jak jste se na technologii Vy a Váš tým podíleli?

My jsme dělali mnoho počítačových simulací, přičemž 4 kolonový systém se simuluje velmi dobře. Některé látky byly známé a jejich vlastnosti v databázi programu byly, ale jiné jsme neznali a neznáme doteď, pojmenovali jsme si je x1, x2, x3 atd., změřili jejich relativní těkavosti a tato data vložili do simulačního programu. Například se zjistilo, že pokud je konverze polymerace příliš vysoká, tak roste koncentrace asi 7 kodimerů s podobným bodem varu a čistota konečného produktu klesá. Doktor Krupka kvantově chemickými výpočty definoval kodimery a na základě bodů varu a jejich spekter u některých z nich určil jejich strukturu. To byl náš teoretický přínos k této problematice, protože tyto kodimery pomalu vznikají, ale také se pomalu rozkládají.

Tato linka se nakonec nerealizovala, a proto jste se po letech vrátil k DPCD potřetí?

Ano, ale nyní je rozdíl v tom, že už se nepočítá s výrobou C9 frakce. Naše výpočty jsme oprášili, přepočítali. Oproti předchozí technologii je rozdíl v tom, že reaktorový uzel již stojí a provozuje se za účelem hydrogenace dienů, které navyšují výrobu nafty asi o 12 tis. tun. Takže tyto reaktory stojí, na jejich vývoji jsme se také podíleli a jsou tentokrát 4, a dá se u nich regulovat stupeň polymerace, například obtokem.
Původní poloprovoz byl u pyrolýzy a jsou tam umístěné i dimerační reaktory. Bohužel už u pyrolýzy není další místo a tak se nové rektifikační kolony budou stavět ve starém závodě a to znamená táhnout dimerovaný lehký pyrolýzní benzín 2 km potrubím a z něj se zase 85 % bude vracet potrubím nazpátek. To považuji za určitý handicap.

Čtyřkolonová rektifikace zní celkem jednoduše. Byl v něčem zádrhel?

Určitě. Tím je barva produktu. Když se DCPD vydestiluje, tak je žlutý. Již dříve jsme zjistili, že produkt zabarvují 2 typy uhlovodíků, jeden, který již ve směsi je a druhý vzniká až termickým rozkladem v kolonách. Kolega Jiří Krupka je zkoumal a pojmenoval tzv. žlutény. Při destilaci vznikající žlutén je tak intenzivně žlutý, že stačí jeho minimální koncentrace a i produkt je žlutý jak kanárek. Jedná se o nějakou C8 látku s 3 konjugovanými dvojnými vazbami, pravděpodobně je to cyklooktatrien. Doteď však nevíme, zda je to opravdu tak.

Jak se žluténů zbavujete?

Na to slouží poslední čtvrtá kolona, máme to se spolupracovníky z Unipetrolu patentováno. Destilátem ze třetí kolony je žlutý DCPD, a ten jde na dočišťovací kolonu, kdy horem jdou níževroucí žluté látky, které se pak vrací do první nebo druhé kolony a zbyde bezbarvý DCPD. Je to velký paradox, obvykle když něco destilujete, tak z hlavy jde bezbarvý produkt a barva a nečistoty zůstávají dole. Ale protože žlutén vzniká z výševroucích látek hlavně ve třetí koloně, jak je možné jej oddestilovat až po jejich oddělení.

Jakou barvu výsledný DCPD bude mít?

Barva výsledného produktu má asi 20 APHA , přičemž APHA je americká norma žlutosti původně používaná pro určení barvy odpadních vod. Norma pro DCPD je asi 50, ale v naší technologii by bez poslední kolony byla určitě žlutost 100. Anilín (jiná technologie profesora Paška) má normu žlutosti APHA 100, když se vyrobí, tak má asi 40, takže tam je rezerva, ale časem tmavne. I DCPD trochu tmavne.

Co se se žluténem dělá?

Žlutén se samozřejmě nevyhazuje, vrací se lehkého pyrolýzního benzínu. Na první koloně se oddestiluje asi 85 % lehčích uhlovodíků, které jsou zavedeny zpět do lehkého pyrolýzního benzínu. Na druhé koloně se oddělují látky jako toluen a xyleny. Oddělení kodimerů, které se bodem varu liší pouze o 2 nebo 3 stupně je náročné, a proto druhá a třetí kolona musí mít 80 teoretických pater. A odděluje se tam ten původní, výševroucí žlutén, který má bod varu asi 150 stupňů a který se chová jako běžný uhlovodík, například jako kumen (isopropylbenzen).

Ze studia organické chemie a technologie si mnoho barevných uhlovodíků nepamatuju.

Kdysi, když jsem byl začínající chemik, jsem si také myslel, že všechny uhlovodíky jsou bezbarvé. Ale teď jsme našli intenzivně žluté uhlovodíky a již dlouho jsou známé intenzivně modré uhlovodíky, azulény. Těmi se vlastně zabýval profesor Šorm, zakladatel Ústavu organické chemie a biochemie, modrými hojivými látkami z heřmánku. My jsme se s azulény potkali v pyrolýze, když jsme stavěli izolaci naftalenu z vedlejších pyrolýzních produktů, tato technologie tam jede řadu let. A když destilujete při 250 °C, tak je destilát naprosto neprůhledný, destilát obsahuje uhlovodíky mezi methylnaftalenem a difenylem. Kromě většinového methylnaftalenu a difenylu na chromatogramu vyleze mnoho dalších látek, ale žádné není víc než 1 %. A tyto látky jsou tak intenzivně modré, že vše zabarví. Asi jako když máte v lahvičce inkoust, tak neprůhledné to je. Určitě tam jsou i léčivé azulény a je jich tam víc než v heřmánku a je to určitě i levnější, ale rozhodně bych tuto frakci na léčení nedoporučovat. smích

Počítačové modelování je jedna věc, ale pak musí přijít reálná simulace.

Fyzické simulaci kolon na DCPD se věnují v současné době v Tréninkovém centru v ORLEN Unipetrolu na poloprovozní destilaci. Zde simulují všechny 4 kolony, které jsou v technologii DCPD navržené. Na tomto poloprovoze jsme také spolupracovali, a to při návrhu vařáků s padajícím filmem. Bohužel zatím mají kolony příliš velké vařáky, což je pro izolaci DCPD nežádoucí, protože pak ve vařáku probíhají chemické reakce. Na to, že kolona má průměr 8 cm, tak je padesátilitrový vařák velký, byly by lepší malé vařáky pro kontinuální provoz. A zase jsou problémem ty žlutény, které vznikají během destilace z destilačního zbytku. Kvůli nevyhovující velikosti vařáků se na poloprovozu zatím nepodařilo dosáhnout světlejšího produktu než APHA 50.

O vybudovaném Tréninkovém centru v ORLEN Unipetrolu jsem už slyšela, jak ho vnímáte?

Tréninkové centrum je výborná věc, slouží například pro výchovu operátorů, kteří se tam technologii naučí, například jak reflux mění složení produktu. A určitě musím zmínit přínos profesora Tomáše Herinka na celé akci, on se zasadil o Tréninkové centrum i o dlouhodobou vědeckou spolupráci ORLEN Unipetrolu a VŠCHT Praha. Poznal jsem ho v době, kdy ještě nebyl špičkovým manažerem, ale byl výzkumným a vývojovým pracovníkem a společně s Ing. Petrem Fulínem se věnovali laboratornímu výzkumu technologie DCPD v Chemopetrolu. Postupně se stal docentem na VŠCHT Praha, ředitelem pro výzkum a vývoj v Unipetrolu a jediným Čechem v představenstvu ORLEN Unipetrol. Přesto se věnuje studentům, učí v Univerzitním centru Litvínov a po večerech simuluje kolony s DCPD! Je chvályhodné, že se takto vysoce postavený člověk věnuje vědě. Takové manažery potřebuje chemický průmysl a takové profesory potřebuje i VŠCHT Praha.

Dicyklopentadien je uhlovodík se širokým průmyslovým využitím například ve výrobě uhlovodíkových pryskyřic, levných makromolekulárních produktů pro výrobu lepidel, podlahových krytin, při impregnaci podlahových krytin a v mnoha dalších oblastech. Z ultračistého DCPD se technologií RIM (reaction injection molding – reakční vstřikování) vyrábí i dražší polymery, v Česku byla tato technologie používána například na výrobu kapot nákladních vozidel a traktorů. Další využití DPCD a jeho derivátů je i ve výrobě chemických specialit, parfémů, léčiv. V laboratořích slouží hydrogenace DCPD jako modelová reakce při výzkumu hydrogenačních katalyzátorů a heterogenních reaktorů.

DCPD vzniká dimeací Dielsových-Alderovým mechanismem z cyklopentadienu (CPD). Vyskytuje se ve dvou stereoizomerech, přičemž endo forma převažuje při teplotě dimerace kolem 150 C a exo forma při teplotách vyšších. Průmyslovým zdrojem CPD a DCPD je pyrolýza uhlovodíkových frakcí a následná rektifikace C5 frakce.

◳ dcpd (png) → (šířka 450px)

[urlnadstranka] => [iduzel] => 58677 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/nova-technologie-dcpd-pro-orlen-unipetrol-diky-spolupraci-profesora-paska [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [58549] => stdClass Object ( [nazev] => Na padělané léčivo z darknetu vám faktura nepřijde [seo_title] => Na padělané léčivo z darknetu vám faktura nepřijde [seo_desc] => [autor] => [autor_email] => [perex] =>

Psychoaktivní látky, doping, odhalování padělaných léčiv, výzkumná spolupráce s bezpečnostními složkami. Docent Martin Kuchař je mužem mnoha vědeckých zájmů a jeho tým sdružený pod Laboratoří forenzní analýzy biologicky aktivních látek (BAFA) se má co ohánět. Aby ne, když jen v loňském roce napsal jeho šéf 17 grantových přihlášek. Nejvýraznějším úspěchem z poslední doby je zřejmě podpora projektu zaměřeného na falzifikáty léčebných přípravků na internetu s dobou trvání 5 let a dotací přesahující 30 milionů korun.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~c8lPTs0rUfBNLCrJzFPwLk3OSDw6EwA.jpg [ogobrazek] => 0001~~c8lPTs0rUfBNLCrJzFPwLk3OSDw6EwA.jpg [pozadi] => [obsah] =>

Máte rád detektivky?

Mám, obzvlášť ty starší. Hodně se mi líbí Sherlock Holmes, Agatha Christie. Z dnešních kriminálek si v komunitě forenzních expertů děláme legraci, protože to nefunguje tak, jak je to předkládáno divákům. Můžu mluvit za tu část, která se týká forenzní chemie, ne genetiky nebo biologie. Standardní postup je, že se na výsledky z laboratoře čeká týdny, někdy měsíc, nikoli dvě hodiny (směje se). To se pochopitelně týká i samotného vyšetřování případů, často jde o kancelářskou práci, nikoli nahánění zločinců někde v terénu.

Jak konkrétně se vaše laboratoř zapojuje do vyšetřování trestné činnosti?

Nefungujeme jako servisní pracoviště pro policii nebo celní správu, k nám nechodí rutinní analýzy, ty se ze zákona dávají na Kriminalistický ústav Policie ČR nebo na Odbor kriminalistické techniky a expertiz (OKTE). Nicméně tím, že s nimi máme dlouhodobou spolupráci, řešíme analýzy, které jsou spíše výzkumného charakteru nebo je na ně třeba vyvinout novou metodu. Na kriminalistickém ústavu nebo na OKTE se dělají desetitisíce analýz, zatímco u nás spíše stovky.

Byla chuť spolupracovat na odhalování zločinů hlavní motivací pro spolupráci s bezpečnostními složkami?

Ne, byla to trochu náhoda. Po doktorátu na ÚOCHB jsem uvažoval o další životní dráze, protože tematika, které jsem se do té doby věnoval, mě příliš nezaujala. Chvíli jsem pracoval jako vývojový syntetik v jedné komerční firmě, ale tamější prostředí mi nevyhovovalo. Tak jsem začal dělat pro Policii ČR poradce v drogové problematice. Naučil jsem se spoustu věcí o forenzní disciplíně jako takové, pronikl do strategie protidrogové politiky atd. Pak jsem převážně chodil do terénu odebírat vzorky a fungoval jako forenzní expert. Záhy se mi ovšem začalo stýskat po akademickém prostředí a vrátil jsem na VŠCHT. Protože jsem měl zkušenosti s problematikou omamných a psycho-tropních látek, začali jsme se s mým týmem věnovat této oblasti a také anabolickým steroidům – nakládání s nimi se v té době (2009) stalo nově trestním činem, zároveň zanikla antidopingová laboratoř a nikdo se v ČR dopingovým záležitostem po analytické stránce nevěnoval.

S kriminalistickým ústavem a celní správou od ledna řešíte společný projekt na téma padělaných léčivých přípravků v internetovém prostředí a darknetu. Čeho chcete dosáhnout?

Pro mě je hodně důležitá spolupráce forenzních pracovišť napříč republikou. Komunikace pod celní správou a kriminalistickým ústavem často nefunguje napřímo, spadají mezi rozdílná ministerstva (financí a vnitra) a dodržuje se služební postup, tedy chvilku trvá, než nějaká žádost proteče byrokratickým systémem mezi rezorty, s oběma pracovišti nás však spojují společné projekty a memoranda o spolupráci. Myslím, že bychom se mohli stát mediátorem té komunikace, zlepšit výměnu vzorků a zkušeností. Bude to potřeba udělat rychle, protože projekt sotva začal a už k nám chodí kilogramy vzorků z reálných případů.

Zároveň bude potřeba vyvíjet nové metody a instrumentaci u látek, které nebyly dosud v literatuře řádně popsány. Jedná se o fragmenty růstových hormonů nebo látky, jež byly vytvořeny čistě pro výzkum v nějakém animálním modelu, na myších, a začaly se používat jako látky pro doping. Často se vyrábějí v nelegálních laboratořích například v Asii a dostávají se na trh prostřednictvím internetu a darknetu. Monitoring těchto přípravků pro účely do-pingu v internetovém prostředí doposud také nikdo neudělal. Hlavním cílem je nové analytické metody pro dané látky validovat a certifikovat.

Na projektu spolupracujete s Ústavem analytické chemie, Ústavem biochemie a mikrobiologie a bezpečnostními složkami. Jak vypadá spolupráce ve forenzní chemii na mezinárodní úrovni?

Segment forenzní chemie je specifický v tom, že se výsledky často nepublikují v časopisech a konference nejsou veřejné, jen na osobní pozvání. Existují mezinárodní iniciativy, které řeší legislativu a strategické hledisko celé problematiky, protože v padělání léčivých přípravků je obrovské množství peněz, podobně jako v drogové problematice nebo jiné výnosné trestné činnosti. Legislativa ale zatím není harmonizovaná ani v rámci EU. Konkrétní případ – u nás chybí zákon o padělání léčivých přípravků, bere se jen jako padělání ochranné známky, takže se pohybujeme na stejné legislativní úrovni jako u falzifikace bot. Každý asi cítí, že když někdo falšuje léčivo, které je zásadní pro zdraví a záchranu života, a když někdo padělá bundu s proužkem navíc, je to rozdíl. Legislativa je klíčová. Pokud budeme mít vyšší trestní sazby, bude se na problém pohlížet jinak i z pohledu personálního zabezpečení lidí, kteří se věnují této problematice. Bude větší tlak na vývoj metod ve forenzní oblasti.

Abych se vrátil k mezinárodní spolupráci – s našimi výsledky plánujeme určitě jezdit na mezinárodní konference, kde budeme chtít propojovat komunitu forenzních chemiků. Zatím mám zkušenost, že jsme v tématu padělání léčiv ojedinělí.

Přijde mi zvláštní, že jde evidentně o závažný problém, ale nikdo ho moc neřeší…

Souvisí to s tím, že se u padělků na internetu složitě prokazuje trestná činnost. Když někdo někomu něco ukradne, tak je na jednom místě jasně poškozený a hledá se pachatel. Tady je uživatel, který je spokojen, že získal zamýšlené přípravky, aniž by věděl, že jsou padělané. A na druhé straně je distributor, který je spokojený, že produkt prodal. Není zde na první pohled viditelný poškozený, jde tedy o skrytou trestnou činnost, jež se musí vyhledávat z pozice státních institucí.

Farmaceutické firmy se nebrání?

Paděláním je farmaceutická firma, která originální přípravek vyrábí, samozřejmě poškozena. Jenže zároveň platí, že firma nechce medializovat, že je její přípravek zfalšován, protože by to mohlo vést k poklesu tržeb. Proto není spolupráce s farmaceutickým sektorem úplně hladká. My jsme ovšem měli štěstí, navázali jsme s jednou farma firmou spolupráci a výsledkem bylo zajímavé odhalení padělků, které se dokonce podařilo publikovat…

Kdo provádí záchyty padělků na darknetu?

Jako řešitelé se také snažíme o monitoring trhu, především formou prohledávání diskusních fór, ale primárně jde o úkol policie a celní správy, které také následně provádějí kontrolní nákup. Ten může policie na rozdíl od nás provádět bez omezení, pokud je předpoklad, že se jedná o trestnou činnost. V určitých případech je možný nákup i z univerzitního prostředí, ale je to komplikované z účetního hlediska, protože vám samozřejmě nepřijde faktura (směje se). V oblasti syntetických drog je konkurence ve výzkumu větší, ptal jsem se kolegů, jak dělají nákupy z jejich univerzit, když jim nepřijde doklad a platí se pomocí bitcoinů nebo jiné kryptoměny. Říkali, že jim stačí printscreen z obchodu s údajem o ceně a je možné nákup proúčtovat. U nás jsme to diskutovali a ta možnost tady není, což chápu a plně respektuji.

Projekt byl podpořen 34 miliony korun na dobu pěti let. Za co je utratíte?

Když pominu náklady na výzkumníky, potřebujeme nový přístroj pro LC/MS atd. Nejvíc peněz půjde na vývoj nových separačních metod, s nimiž souvisí obrovské množství spotřebního materiálu, jako jsou analytické kolony a obecně. Dále potřebujeme spektroskopické metody, jež budou v péči skvělého týmu okolo profesora Setničky z Ústavu analytické chemie, kam bude směřovat i nákup spektrometru pro měření elektronového cirkulárního dichroismu (ECD).

Jak už jste naznačil na začátku rozhovoru, zabýváte se ve vaší laboratoři také výzkumem dopingových látek.

Doping je velké a zajímavé téma. Je vždy o krok napřed před analytickými metodami a tím, co antidopingové agentury odhalí. Jakmile se nějaká látka definuje jako doping, záhy se objeví nějaká nová, která na seznamu zakázaných látek ještě není. Do sportu jde obrovské množství peněz, jde samozřejmě také o prestiž, takže bych se nedivil, kdyby tady existovaly týmy expertů, kteří vyhledávají nové látky a pomáhají sportovcům doping zamaskovat.

Proč vás doping tolik zajímá?

Máme letitou spolupráci s FTVS UK, kde jsem mimo jiné vedl výběrové semináře pro sportovce k tématu dopingu. K nám do laboratoře chodila řada sportovců dělat diplomové práce a měli jsme mnoho rozhovorů o dopingu a kontrolách. Dokonce se musím pochlubit, že jedna naše studentka skončila na expertní pozici v zahraniční antidopingové laboratoři. Co se mě týče, nikdy jsem vrcholově sport nedělal, ale sport a sportovce mám rád.

Co jste zjistil? Dá se dnes dělat vrcholový sport bez dopingu?

Myslím, že dá, ale doping je podle mě hodně rozšířený. Kdybychom to vzali historicky, tak v různých dotaznících z minulého století se ukazuje, že dopovalo obrovské množství sportovců. Otázka je, jestli se to za poslední půlstoletí výrazně změnilo. Když se podíváme do statistiky antidopingového výboru, záchytů není tolik. Logicky mi ale vyvstává otázka, jestli to je dané edukací sportovců a zlepšením jejich morálního profilu, nebo jen nejsme schopni doping odhalit, respektive se dnes užívají látky, které se zatím nestanovují.

Existuje nějaká nová látka pomáhající sportovci k vyššímu výkonu, která vás jako vědce svým složením nebo účinkem zvlášť překvapila?

Zatím jsme nenašli látku, která by byla principiálně nová nebo převratná. Nejvíc sofistikovaný je genový doping. O vylepšování genových dispozic sportovců zatím málokdo něco ví, dopingové laboratoře se tím teprve začínají zabývat.

Spíše si ale pokládám jinou otázku – kde je hranice mezi dopingem, suplementací potravinovými doplňky a složením stravy? Na jedné straně máme zneužívané syntetické látky, které byly připraveny jako léčivo, na druhé straně třeba fytosteroly, což jsou přírodní látky, které také napomáhají k lepšímu výkonu. Zatím je to z hlediska morálky rozdělené tak, že syntetické látky u umělého zvyšování výkonu jsou problém, přírodní doplňky stravy ne. Jenže do tohoto schématu nesedí třeba efedrin. Je to stimulant, přírodní látka a je považovaný také za doping. Ve sportovním prostředí lze zaznamenat i názory, že by mělo být povoleno vše, co nepoškozuje zdraví, bez ohledu na původ. Sám nevím, jak by to mělo být. Aktuálním, byť značně nedokonalým, řešením jsou seznamy dopingových látek, neustále se rozšiřující podle záchytů nebo zkušeností.

Další výrazné téma, které vystupuje z vaší badatelské historie, jsou psycho-aktivní látky. Co probudilo váš zájem o tuto oblast?

Otevřela se pozice odborného poradce zaměřená na drogovou problematiku a já se chopil příležitosti. Postupně můj zájem rostl. Prostudoval jsem historii drogové problematiky, která je mimořádně zajímavá. Lidské dějiny jsou protkány užíváním psychoaktivních látek a řada událostí je jimi přímo ovlivněna. Druhá světová válka byla například válkou drog, na obou stranách se jich spotřebovalo obrovské množství, jak metamfetaminu na straně Německa, tak amfetaminu na straně Spojenců. Dá se říct, že užívání drog válku prodloužilo. Když půjdeme dále do minulosti, různé věštecké rituály ani šamani by bez různých psychoaktivních látek nemohli fungovat. Řada rozhodnutí v rámci daných společností byla ovlivněna těmito látkami a myslím si, že ve starověkém Římě a Řecku to bylo to samé. Jen s tím rozdílem, že tam hrály prim opiáty, alkohol a konopí.

V jednom z dřívějších rozhovorů jste uvedl, že každé větší historické období má svou dominantní drogu. Vypozoroval jste faktory, které užívání daných drog podmiňují?

Zajímavá otázka, která by stála za hlubší zamyšlení. Do určité míry je to dáno geograficky, kde zrovna se látka vyskytovala. Tam, kde kvasilo ovoce, užíval se alkohol. Kde rostly psychoaktivní houby, tak houby, kde kaktus, tam se užíval meskalin. Vždy mě ale mimořádně udiví, jak jihoameričtí indiáni byli schopni vymyslet směs dvou bylin, která vytvoří psychoaktivní nápoj ayahuscu. Z těch milionů druhů, které tam rostou, vybrali ty dva správné. Zajímavým příkladem kulturního vlivu může být káva. Dlouho byla považována za drogu, ovšem jen do momentu, než se zjistilo, že užíváním kávy se zvyšuje bdělost, což se hodilo pro čtení náboženských spisů.

Jste součástí týmu, který po dlouhých desetiletích obnovil v ČR výzkum užívání psychoaktivních látek pro léčebné účely. Co vás k tomu vedlo?

Jednu rovinu tvoří nové psychoaktivní látky, kde je můj zájem čistě forenzní a toxikologický. Jde převážně o látky, které nahrazují klasické drogy z různých důvodů – ať kvůli dostupnosti prekurzorů, ceně originálních látek, nebo proto, že se jedná o legální náhražku. Lidé je užívají, ale zároveň se o nich mnoho neví – jak fungují mechanismy působení, na jaké receptory se vážou, jak působí z behaviorálního hlediska. Skočili jsme do toho plnou rychlostí ve spolupráci s toxikologickými pracovišti a s Národním ústavem duševního zdraví, kde se dělají mimo jiné behaviorální experimenty na potkanech. Na dalších pracovištích se syntetizují tyto látky a jejich metabolity pro metabolické studie. Ukazuje se také, že některé látky by mohly mít medicinální potenciál.

Tím se dostáváme k výzkumu psychedelických látek s léčebným účinkem. V ČR tento výzkum probíhal v 60. letech 20. století, zabýval se jím profesor Grof a doktor Hausner v Bohnicích ve Výzkumném ústavu psychiatrickém. Zkoušelo se podávání psilocybinu a LSD jak na dobrovolnících, tak na pacientech trpících depresemi. Proběhly tisíce sezení, což je obrovské číslo, a myslím si, že řada těch experimentů se dá považovat za validní a dobře provedené. K ukončení výzkumu došlo v roce 1974, a to v lehce zpožděné reakci na podpis mezinárodní konvence o zákazu psychotropních látek. Po 40 letech se ale výzkum začal obnovovat, ve světě probíhají různé klinické studie. U nás běží od roku 2015 studie ve spolupráci s Národním ústavem duševního zdraví s využitím látek, jako je psilocybin, ketamin a LSD. Naše pracoviště jim pomáhá s měřením farmakokinetik daných látek, také spolupracujeme s dalšími univerzitami v Holandsku, Dánsku či Německu.

Jaká nás čeká budoucnost? Budou za deset let psychedelika součástí standardních léčebných postupů pro určité typy nemocí?

Skoro bych řekl, že jste si odpověděl otázkou. Přesně tak si myslíme, že by to mohlo být. Samozřejmě to není lék pro všechny, nejde o látky, které by spasily psychiatrický svět. Ale obrovské množství pacientů s depresí, úzkostnou poruchou nebo posttraumatickou stresovou poruchou by mohlo najít směr, který jim v rámci psychoterapie pod vedením zkušených odborníků může pomoci. Nejsem lékař ani psychiatr, takže tohle do hloubky nechci rozebírat, ale vnímám, že by to mohlo fungovat. Ještě bych rád dodal, že jde skutečně o seriózní výzkum; není to tak, že bychom v rámci seberozvojového kurzu rozdávali kolemjdoucím psychedelika.

Rozumím, že je těžké mluvit za experty na duševní zdraví, nicméně na molekulárněbiologické úrovni pozorujete nějaké děje?

Po stránce molekulárněbiologické dochází při užití psychedelických látek ke změnám v neuroplasticitě mozku, dochází k nárůstu počtu synapsí a mohou vznikat nové neuronální dráhy. To je makroskopický popis děje. Mechanismy vzniku jsou předmětem aktuálního výzkumu, je to poměrně složité.

Každopádně psychedeli-cká zkušenost, jak vyplývá z výzkumu, je dost dramatická. Ti, kdo jí prošli, ji často popisují jako jeden z nejsilnějších zážitků v životě. Přetrvává u nich po nějakou dobu, minimálně měsíc, stav, který se dá popsat jako zvýšení duchovního cítění. Zatím každý, kdo výzkumem prošel, tvrdí, že mu to něco pozitivního přineslo.

Děláte na mě dojem, že je pro vás vždy důležité vidět výsledky své práce v praxi. Nebo se pletu?

Aplikovaný výzkum a vývoj různých metod je pro mě naprosto zásadní, ale není to tak, že by mě základní výzkum vůbec nezajímal. Věda je často orientovaná na produkci výsledků, aplikaci. Kdybychom se před šesti lety, kdy vzniklo naše pracoviště, začali věnovat primárně základnímu výzkumu, doteď bychom možná neměli výsledky a pracoviště by už neexistovalo. Základní výzkum v naší oblasti je věc, kterou si dovolíme v okamžiku, kdy fungují ostatní aktivity a pracoviště je nějakým způsobem finančně a personálně zabezpečeno. Právě výzkum psychedelických látek je čistý základní výzkum, který si hýčkám. V další fázi se můžeme dostat i do klinického výzkumu, kam úsilí směřujeme. Není to ale o tom, dát někomu psilocybin a čekat, co se stane. Jde o pochopení mechanismu, jak a proč ty látky působí. Pokud se nám to podaří, posuneme obrovským způsobem vývoj a využití psychedelik dál.

Jak se dotýká vaší výzkumné činnosti koronavirová pandemie?

Ve dvou rovinách. První je horší dostupnost spotřebního materiálu, druhá je klinický výzkum v Národním ústavu duševního zdraví, konkrétně nábor dobrovolníků a práce s nimi. Zkomplikovala se také spolupráce v předávání vzorků, které vyrobíme. Pamatuji si jednu partyzánskou akci, kdy jsem osobně převážel omamné psychotropní látky do Německa, se všemi povoleními z ministerstva zdravotnictví samozřejmě. Měl jsem kvůli pandemickým omezením den na to, abych se dostal na univerzitu v německém Heidelbergu a zpět. Nakonec se ukázalo, že to není technicky možné, a tak jsme si dali s ředitelem celého ústavu schůzku na pumpě na dálnici, kde jsem mu předával drogy proti podpisu. On pobaveně říkal, že na služební cesty už moc nejezdí a kolegové se mu dost smáli, když před odjezdem hlásil, že cílem jeho služební cesty je převzetí drog na benzince.

Probrali jsme vaši práci na padělaných léčivech, dopingu, psychoaktivních látkách. Je to kompletní profil vaší aktuální činnosti, nebo jsem na něco zapomněl?

Náš výzkum je finančně náročný a mým úkolem je materiálně zajistit pracoviště, což znamená psaní značného množství grantových přihlášek. V roce 2020 nám končily všechny projekty, takže kritické bylo se zamyslet nad budoucností a napsat grantové přihlášky, které by definovaly naše zaměření na dalších pět let. Naštěstí jsme byli úspěšní, takže se budeme věnovat také vývoji senzorů schopných odhalit omamné psychotropní látky v kontejnerech, které se převážejí na lodích. Technicky je to mimořádně komplikované, když jich přijede 40 tisíc a v malé skupince lidí se mají ručně prohledat. Myslíme si, že se dá analytickými metodami ze vzduchu zjistit, zda tam drogy nebo další kontrolované látky jsou. Další projekt jsme získali na monitoring aktuální drogové scény pomocí sběrných boxů. Ty budou instalovány v tanečních klubech a nízkoprahových střediscích typu K center. Do sběrného boxu může uživatel anonymně hodit drogu, my ji zanalyzujeme, zjistíme, jestli tam není něco toxického, nebo zda nejde o úplně novou drogu, kdy podáme hlášení do monitorovacího střediska. Účelem je snížit dopad užívání drog na populaci. K tomu nás čeká ještě několik zajímavých výzkumných spoluprací, například k využití fytokanabinoidů v léčbě glaukomu nebo různých kožních obtíží. Osobně se těším, že letos nebudu muset psát příliš projektových přihlášek a budu se mnohem více soustředit na vědeckou činnost a vedení svých studentů.

Chemie psychedelických látek

Přednáška docenta Martina Kuchaře na Týdnu mozku Akademie věd České republiky.

[urlnadstranka] => [iduzel] => 58549 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/kuchar-na-padelane-lecivo-z-darknetu-vam-faktura-neprijde [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [58508] => stdClass Object ( [nazev] => Prodlužování studia nechceme, říká rektor Matějka [seo_title] => Prodlužování studia nechceme, říká rektor Matějka [seo_desc] => [autor] => Michal Janovský [autor_email] => janovski@vscht.cz [perex] =>

Co doporučují škole zahraniční experti? Je vůbec možné stihnout laboratoře? Koupí naše univerzita novou budovu? Co rektorům obecně nehraje do not? Nejen odpovědi na tyto otázky se dozvíte v čerstvém rozhovoru s rektorem VŠCHT Praha Pavlem Matějkou.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~K0rNLskvUghILEvNUfBNLDkyOys7EQA.jpg [ogobrazek] => 0001~~K0rNLskvUghILEvNUfBNLDkyOys7EQA.jpg [pozadi] => [obsah] =>

Ve funkci rektora jste zatím 15 měsíců, z nich 12 výrazně ovlivnila koronavirová pandemie. Jak moc zkřížila vaše plány?

Pandemie zasáhla celý chod školy – od dramatické změny ve vzdělávání přes každodenní management školy po fungování podpůrných pracovišť. Ovlivnila i vědecko-výzkumnou práci. Dramaticky změnila internacionalizaci školy. Nicméně, některé základní věci, které jsou klíčové pro budoucnost školy, proběhly.

Můžete být konkrétní?

Podařilo se kvalitně připravit dokumenty pro Mezinárodní hodnotící panel (MEP) a dostali jsme od něj podrobnou zprávu o tom, jak si vedeme v různých činnostech. Závěry, v čem se daří a co bychom měli zlepšit, jsou pro školu velmi důležité a já z nich hodlám vycházet v následujících letech.

Paralelně s MEP jsme rozběhli akci HR Award, která by po završení měla našim pracovníkům přinést záruku evropského standardu péče o zaměstnance, otevřenost a transparentnost výběrových řízení a kvalitu pracovního prostředí. Pracovní skupina se sice scházela v jiném režimu, než byla původní představa, ale podařilo se zpracovat GAP analýzu a dohodnout se na celé řadě navazujících kroků.

Třetím náročným počinem je příprava strategického záměru školy do roku 2025, včetně investičního plánu do roku 2030. Jsem rád, že jsme do něj dokázali promítnout některé závěry právě z MEP, další doporučení, která jsme získali později, zapracujeme v každoročních aktualizacích strategického záměru.

Těší mě také pokrok v přípravách Projektového centra a Welcome centra.

Je vyloženě něco, v čem vám pandemie zabránila?

Určitě jsem měl představu, že se nám podaří více rozvinout mezinárodní spolupráci. Před propuknutím pandemie jsme úspěšně rozjeli například projekt MEDOK a šířeji doktorské double degree programy. Chtěli jsme na ně navázat i v nižších stupních studia, to se ale logicky velmi zpomalilo oproti mým představám. Stejně tak nebylo možné realizovat většinu studentských výjezdů a zaměstnaneckých mobilit.

Vraťme se k MEP. Jak jste spokojený s jeho hodnocením? Dozvěděl jste se něco, co jste předtím o VŠCHT nevěděl?

V převážné míře se mi potvrdilo to, co jsem si myslel. Nejvíce mě asi překvapil kritický hlas k doktorskému studiu – věděl jsem, že celková úspěšnost doktorandů ve standardní době studia 4+1 je poměrně nízká, ale sumárně jsem měl pocit, že doktorské studium máme dobře nastavené. Stále si myslím, že zase tak zle na tom nejsme. V mezinárodním kontextu je pochopitelně zásadní otázka výše stipendií a to, jaké nároky jsou na doktorandy kladeny. Ze svých předchozích zkušeností i z pozice rektora jsem si plně neuvědomoval, že u některých studijních programů, resp. předmětů jsou doktorandi klíčovou silou ve vzdělávání pregraduálních studentů. Měl jsem představu, že doktorandi učí, ale pokud chtějí učit více, než je základní penzum, tak učí s tím, že k tomu mají úvazek nebo o to vyloženě stojí. Ale z výsledků a debat nad závěry MEP se ukazuje, že jsou ústavy, kde je tomu jinak.

Které doporučení ze zprávy MEP považujete za prioritní?

V první řadě musíme zvýšit právě úspěšnost ve standardní době doktorského studia. Bez toho nebude možné navyšovat stipendia, protože z pohledu společnosti tato investice při nedokončení studia letí tzv. do luftu. Musíme mnohem lépe edukovat a motivovat jak samotné doktorandy, tak jejich školitele. Prodlužující doba setrvávání na škole ovlivňuje budoucí kariéru doktorandů, protože pokud chtějí pokračovat v akademické kariéře, tak se jim odsouvá výjezd na postdoc, posouvání věkové hranice ukončení studia může neblaze působit i z pohledu osobního života, zakládání rodin a podobně. Když se podívám na jakýkoliv dokument týkající se Evropy ohledně postavení postdoků, jsou svým způsobem bráni jako ohrožená skupina, která nemá zajištěné dobré podmínky a je ohrožena z mnoha směrů. Pokud nestabilizujeme situaci s doktorandy a postdoky, koledujeme si o problém budoucnosti vysokých škol obecně, nejen na VŠCHT, ale v evropském kontextu.

Jaké další doporučení MEP ve vás rezonuje nejvíce?

Vytvoření vnějšího poradního orgánu, v němž by kromě zahraničních akademiků byli zástupci českého, resp. globalizovaného průmyslu, šířeji významných zaměstnavatelů našich absolventů včetně Akademie věd ČR.

Dále bych rád velmi rychle rozvíjel téma transferu technologií. Nemyslím jen naše oddělení, ale celkově vazby nás jako technické školy k průmyslovým realizacím. A velmi rád bych otevřel debatu k tématu sabatiklu, tvůrčího „volna“. Až šest měsíců izolace od běžného režimu ve škole, působení v jiné instituci, většinou zahraniční, a s tím související získání nových podnětů může být velkým zdrojem energie a motivace pro další fázi kariéry. Škole by nesmírně pomohlo, kdyby vyzrálí tvůrčí pracovníci tuto možnost měli a využívali jí, mimo jiné by to jistě zvýšilo jejich úspěšnost v grantových výzvách.

Jak v hodnocení MEP obstála VŠCHT celkově?

Sumárně myslím, že VŠCHT obstála dobře. Nemůžeme očekávat, že od zahraničního panelu dostaneme nejvyšší hodnocení, když nepatříme mezi 100 nejlepších škol na světě. To, že dvě fakulty jsou hodnoceny excellent (5 – maximální hodnocení) a dvě very good (4), je velmi dobrý výsledek, ale zároveň i motivace posunout se dál minimálně v rámci Evropy. Potěšilo mě, že opakovaně se v hodnocení objevují zmínky o entuziastických zaměstnancích, kteří mají srdeční vztah ke škole, o velmi aktivních doktorandech a celá řada dílčích pozitiv. Nechybí ani adresná a přísná kritika, ale za tu buďme rádi a vnímejme ji jako příležitost.

Do finále se blíží příprava jiného zásadního dokumentu – Strategického záměru VŠCHT Praha do roku 2025. Jaké cíle, na nichž se škola shodla, jsou podle vás nejpodstatnější?

Zvýšení kvality a efektivnosti doktorského studia už jsem zmiňoval, dále chceme zvýšit kompetenci akademických pracovníků v různých formách vzdělávání. Nejen u distanční formy, ale i v kontaktní podobě je to otázka změny modelu frontální výuky a dosavadní poměrně pasivní role studenta. Neméně důležité je vytváření podmínek pro adekvátní personální rozvoj zaměstnanců a významné okysličení akademické obce o lidi zvenčí, ideálně se zahraniční zkušeností. Co se promítá ve strategickém záměru v investičních položkách, je zázemí, které dlouhodobě ohromně limituje rozvoj školy. Pokud chceme být mezinárodně konkurenceschopní, potřebujeme nové prostory, nejen instrumentální, ale i kancelářské či pro „volnočasové“ aktivity studentů.

Nová budova? Jsem pro

V souvislosti s tím se řeší nákup nové budovy v Jankovcově ulici, což ale kvůli řadě okolností není triviální záležitost. Jaký je současný stav?

Jsem celkově příznivcem toho, abychom budovu pořídili. V tuhle chvíli jsme to schopni finančně pokrýt, aniž bychom nějak ohrozili běžné fungování univerzity. A kdybychom novou budovu, z nějakých zatím neznámých důvodů, byli nuceni v budoucnu prodat, tratit rozhodně nebudeme. Jde o smysluplnou investici, speciálně v současné době, kdy peníze „leží“ na účtech a ztrácí díky inflaci hodnotu.

Budova v Jankovcově ulici má poměrně vysoká patra, za 1. republiky to byla továrna, a skrývá velké možnosti vnitřního členění. Je to příležitost k zasídlení některých laboratoří a šance vytvořit, byť omezené, podmínky pro realizaci start-upů. Situace v našich disciplínách je něco jiného, než když si někdo zakládá firmu na počítačový software nebo vymýšlí aplikace na telefony a tablety. U nás je potřeba velký prostor a práce s „hmotou“, nikoli „in silico“. Zvažovaný nákup samozřejmě úzce souvisí také s tím, že nechceme dál řešit pronájem prostor pro Ústav ekonomiky a managementu, kde je momentálně cca 250 studentů a v budoucnu by jich mělo být významně více, včetně nemalého podílu zahraničních samoplátců.

Naplňuje zatím nový ústav vaše představy?

Zásadní evaluaci budeme chtít na přelomu května/června, kde probereme základní měřítka typu noví studenti, samoplátci, kurzy CŽV a jejich vazbu na rozpočet. Na jaře jsou v běhu grantové výzvy, očekávám nějaké návrhy projektů. Bude nás zajímat, jak se vyvíjí vzdělávání, výzkumná činnost ústavu a pochopitelně aktivity společensky užitečné, ať už navenek či dovnitř školy.

Akademický senát po právu od vedení očekává, že následně rozhodneme, po které trajektorii se vydáme – buďto rozvojové, kdy počet zájemců o studium poroste a bude se dařit i v dalších aktivitách, nebo stacionární, když se tolik dařit nebude. Naplánovanou musíme mít i variantu krizovou, tj. redukční, pokud budou výsledky tristní. Pevně doufám, že na tuto variantu nedojde. Další evaluace se pak odehraje zase za půl roku. Osobně bych byl moc rád, abychom sledovali udržitelně rozvojovou trajektorii, abychom ukázali, že na technickou univerzitu ekonomika a management patří. Důležité je odlišit se od podobných programů na jiných vysokých školách, a umožnit tak budovat vlastní značku i v této oblasti – klást důraz na technické vzdělání, řádné matematické základy a schopnost mezioborové komunikace s přírodovědně technicky zaměřenými kolegy.

Jaký se vyvíjí situace s prodejem pozemků na Vítězném náměstí?

Společnost Deloitte, která vyhrála výběrové vyřízení, dodala důkladnou zprávu popisující body návrhu kupní smlouvy po stránce právní i ekonomické. Domluvili jsme se, že naše vlastní právní síla není taková, že bychom dokázali všechny tyhle připomínky vyjednávat s developerem sami. Společnost Deloitte nám v tomto dále pomáhá. Jednání pokračují a v blízké době předpokládáme, že budeme mít finální podobu smlouvy k projednání ve všech relevantních orgánech školy.

Stihnout laboratoře nebude snadné

Nedávno odstartoval letní semestr, již třetí v převážně distanční formě. Předpokládat další vývoj a pronášet sliby stojící na vodě po vás nechci, ale zajímalo by mě, zda je něco, co lze směrem k následujícím měsícům ve vztahu k výuce garantovat.

Budeme za každou cenu hledat varianty, abychom zvládli kontaktně diplomové práce, u nichž nechceme ustoupit od podoby výzkumného projektu. Věříme, že kombinací testování a očkování docílíme toho, že část studentů dokáže zvládnout diplomové práce do června a část na přelomu srpna a září. Co se týče bakalářských prací, určitě má část studentů odvedený kus práce a zvládnou to včetně experimentální části také. Bavíme se ale o možnosti, že pokud školitel uzná, že student má plně nárok dokončit studium a nemá jak naměřit data, tak jeho práce pak může mít jinou formu cílenou na zpracování dat či výpočty a modelování, případně na kritickou rešerši, která nemůže být „prostým kompilátem“. Nutno podotknout, že zpracovat kritickou rešerši s významným osobním myšlenkovým vkladem může být i o dost těžší než vypracování experimentální práce. Myslím si, že s ohledem na kvality našich akademiků i studentů zvládneme závěrečné práce studentů docela dobře. Nápady máme a odborné kapacity taky.

Horší je situace u základních laboratoří. Budeme se řídit principem, že laboratoře se budou dodělávat v režimu „jakmile to půjde“. Nechci lidi připravit o dovolenou, ale už teď je evidentní, že úplně volné léto na VŠCHT nebude. Největší průšvih vidím u 2. ročníku bakalářského studia, tam se obávám, že hrozí překládání laboratoří do 3. ročníku, protože nevidím způsob, jak vše do konce akademického roku kapacitně zvládnout. Prváci mají laboratoř z anorganické chemie, tam věřím, že bude-li možná jejich přítomnost v laboratořích, dokážeme do září leccos zvládnout. Navíc mají ještě dva roky bakalářského studia před sebou.

Celkově to kapacitně ani organizačně nebude jednoduché, bude to klást nemalé nároky na vstřícnost a trpělivost všech zúčastněných, zvláště když vývoj v Česku je z různých důvodů v zásadě nepredikovatelný. Chtěl bych ještě zdůraznit, že v tuto chvíli vůbec nekalkulujeme s možností opakování ročníků a zrušením celého roku, protože ze všech stran bylo vyvinuto obrovské úsilí, aby výuka běžela.

Rektor má zodpovědnost, ale ne pravomoce

Když se ohlédnete za dosavadním obdobím ve funkci rektora, můžete definovat, co vás nejvíc zaskočilo?

Nejvíce asi to, jak konzervativní je ve skutečnosti naše škola. A také skutečnost, že neumíme optimálně hospodařit s naším časem. Myslím si, že bychom měli více ovládnout time management, abychom byli efektivnější.

Co vás naopak příjemně překvapilo?

Ohromná míra schopnosti reagovat na jaře 2020 neskutečně vstřícně na celou společenskou situaci okolo covidu-19. Humánních dobrovolných aktivit bylo ohromné množství a škola jasně ukázala, jakou má komunita okolo VŠCHT lidskou kvalitu. Překvapil mě také obrovský zájem o školu – řada studentů, akademiků, zaměstnanců pro tu školu skutečně dýchá. To se koneckonců naplno projevilo i při práci na zmiňovaném strategickém záměru.

Na portále vedavyzkum.cz byl nedávno zveřejněn inspirativní rozhovor s končícím rektorem UPOL Jaroslavem Millerem, který si postěžoval, že na jednu stranu má z titulu funkce zodpovědnost téměř za vše, co se na univerzitě stane, a zároveň nemá, s mírnou nadsázkou, téměř žádné pravomoce. Vnímáte to stejně?

Vnímám to velmi podobně. Zákonná úprava vůbec nenahrává tomu, aby mohl mít rektor páky ovlivnit to, co se mu promítá do odpovědnosti. I ve zvykovém nastavení se bere více jako reprezentant školy než jako šéf exekutivy. Vyplývá to též z nastavení samotné volby, kdy je rektor zvolen zevnitř, a tudíž v tomto smyslu nemá nezávislou pozici. Kdyby byl jmenován například správní radou na základě konkurzu, možná by byl vnímán jinak. Jistě má současné nastavení svá pozitiva, ale vymyká se modelu, který je běžný ve světě.

Co je potřeba, aby mohl rektor v současném nastavení otočit kormidlem univerzity?

Musí umět každou věc vyjednat minimálně na dvou významných fórech, která nemíří vždy stejným směrem. Jedno fórum tvoří vedení fakult, druhou akademický senát. Je to do značné míry otázka vyvažování (směje se).

[urlnadstranka] => [iduzel] => 58508 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/prodluzovani-studia-nechceme-rika-rektor-matejka [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [57216] => stdClass Object ( [nazev] => Vedle chemie se podílím i na předvýchově vodicích psů [seo_title] => Vedle chemie se podílím i na předvýchově vodicích psů [seo_desc] => Rozhovor s nově jmenovaným profesorem Karlem Friessem. [autor] => [autor_email] => [perex] =>

Profesor Karel Friess, který se věnuje na Ústavu fyzikální chemie vývoji nových membránových materiálů, byl 16. prosince 2020 prezidentem republiky jmenován profesorem. Tím ale jeho úspěchy nekončí, ve stejném roce obdržel i cenu MŠMT za mimořádné výsledky výzkumu a jeho projekt na vývoj a testování perfluorovaných nanomateriálů získal jako jeden ze dvou úspěšných žadatelů bilaterální grant Grantové agentury České republiky a jihokorejské agentury National Research Foundation.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~804sSs1RcCvKTC0uBgA.jpg [ogobrazek] => [pozadi] => [obsah] =>

V prosinci jste byl prezidentem republiky jmenován profesorem. Jaký je to pocit, co to pro vás znamená?

Je to určitý milník, které jsem dosáhl a jsem rád, že se to podařilo s tříletým náskokem před mými 50. narozeninami. Titul beru jako splnění svého kariérního růstu. Rozhodně to ale neznamená, že teď všeho nechám, jelikož už mám splněno.

Považujete jmenování profesorem za svůj největší dosavadní úspěch?

Je to určitě velký úspěch, protože profesura není běžná věc, kterou získá každý. Nežiji ale jen pro práci, snažím se mít více zájmů. Největším úspěchem v mém životě jsou rozhodně mé děti. Staršímu synovi je 14 let a mladšímu skoro 11.

Věděl jste od mládí, že chcete být chemikem?

Pocházím sice z chemické rodiny – otec se věnoval chemickému inženýrství, navrhoval a stavěl rafinérie, poznal se s mojí matkou na chemické průmyslové škole v Brně, a můj starší bratr tam také studoval. Já jsem ale studoval na gymnáziu, které bylo zaměřené na jazyky, a byl jsem přesvědčen, že budu studovat a dělat něco jiného než chemii. Už jako malý jsem měl zájem o přírodu a děje v ní. Například knížky ,,Už vím proč“ mě velice bavily. Ale nakonec jsem se rozhodl pro fyzikální chemii.

Chtěl byste, aby vaši synové v chemii pokračovali?

Určitě, oba jsou zvídaví a chemie je baví, ale netlačím je, aby si vybrali VŠCHT.

Zároveň jste získal cenu MŠMT za mimořádné výsledky výzkumu. Díky jakému výzkumu jste toto ocenění získal?

Při předávání ocenění mi paní magistra Krušinová, která na MŠMT administruje tuto cenu, sdělila, že toto ocenění není jen za jednu konkrétní věc, ale že se hodnotí činnost kandidátů v pětiletém horizontu. V mém případě šlo o dva projekty Ministerstva školství na bilaterální spolupráci s univerzitami v USA, tři projekty Grantové agentury ČR, jeden patent, publikace. Ale co bylo klíčové, to netuším.

Čemu se dále věnujete, do jakých projektů jste například zapojen?

V naší laboratoři se věnujeme vývoji a testování nových membránových materiálů, polymerních nebo anorganických na bázi uhlíku, respektive derivátů grafenu, pro dělení směsí plynů, par a i kapalin. Účelem je efektivně odstranit či získat jednu či více komponent ze směsi. Uplatnění je zvláště u těch směsí, které nelze dělit klasickými metodami, například destilace azeotropické směsi. Membránovými procesy lze obecně dělit směsi levněji, efektivněji a při běžných teplotách s menšími náklady, než je tomu například při kryogenních destilacích, cyklických adsorpcích či vypírkách. V současnosti pracujeme na vývoji materiálů, které mají sloužit pro zlepšení kvality ovzduší a pro efektivnější odstranění škodlivin z vody. Jedná se o základní výzkum, nikoliv aplikovaný výzkum s přechodem na komercionalizaci. Hledáme cesty, kudy „to lze“ v laboratorním měřítku. A pokud je nalezneme, a ověříme, že „tudy ano“, dokáži si představit, že se daný postup předá někomu dál, na otestování ve větším měřítku.

Na konci roku jste získal finance na projekt s jihokorejskou agenturou National Research Foundation. Čím se v něm zabýváte?

Bilaterální projekt bude jihokorejské straně veden doktorem Eun-Ho Sohnem z KRICT (Korea Research Institute of Chemical Technology) v Daejeonu. Projekt je zaměřen na vývoj a testování vlastností nových perfluorovaných materiálů ve formě nanočástic a plochých filmů pro pokročilé mikrobioaplikace. V roce 2016 jsem navštívil KRICT, v roce 2018 a 2019 byl naopak doktor Sohn na návštěvě u nás. Při jeho poslední návštěvě jsme dali dohromady formu společného projektu a dohodli se, že v roce 2020 projekt společně podáme. Na řešení projektu se budou spolupodílet i další vědci z VŠCHT, jak ze skupin profesora Rumla a profesora Štěpánka, tak i kolegyně a kolegové z našeho ústavu. Chceme nové materiály zkoumat jak z hlediska jejich fyzikálně-chemických vlastností, tak i jejich využití v mikroreaktorech pro výzkum rakovinových buněk, mikroabsorbérech pro separace SO₂ a CO₂ z plynných směsí nebo pro inhibici růstu biofilmů. V neposlední řadě nemůžeme opomenout zkoumání negativních vlastností, které by mohly materiály způsobit v životním prostředí nebo při kontaktu s biologickou hmotou. Proto bude analyzována toxicita materiálů a problematika penetrace nanočástic do kůže. Možná právě proto byl náš výzkum vybrán k financování, protože není jen úzce zaměřen na vývoj a testování jediné charakteristiky, ale vedle přínosů zkoumá i potenciální negativa nových materiálů.

O spolupráci se začalo tedy jednat v roce 2016 nebo se jednalo již dříve?

Ve zmíněném roce 2016 jsme během pracovní cesty s profesorem Matějkou a profesorem Rumlem navštívili několik jihokorejských vědeckých pracovišť a univerzit, ale s KRICTem jsem měl kontakty již dříve. Tehdejší prezident KRICTu v minulosti dvakrát navštívil naši laboratoř, a možná proto jsme s jeho kolegy našli přesah našich zájmů a vůli spolupracovat. Korejská strana vyvíjí zajímavé materiály, na VŠCHT se budou vzorky testovat při různých aplikacích. Je to taková win-win situace pro obě strany.

Kromě excelentního výzkumu jste byl i školitel řady oceněných nebo úspěšných studentů. Baví vás předávat své znalosti a zkušenosti mladší generaci nebo to považujete za ne příliš oblíbenou součást?

Učení studentů „bere“ nějaký čas, ať už jde o přednášky, cvičení nebo čas v laboratoři, kdy pokaždé musíte zaškolit každého nového studenta či studentku. Ale pokud to uděláte dobře, časová investice není ve finále tak velká a studenti potom odvádějí kvalitní práci a generují výsledky. Přirovnal bych to k práci zahradníka. Ten má na jaře spoustu práce, ale pak na podzim sklízí plody toho, jak zasel a jak se během roku staral. Rozhodně, když bych to měl shrnout, tak čas věnovaný studentům nepovažuji za ztrátový čas, ale za určitý vklad. Když chci mít bohatou úrodu, musím se starat.

Na začátku jste říkal, že se snažíte svůj čas dělit a nechcete práci věnovat svých 24 hodin. Čemu se tedy věnujete ve svém volném čase?

Rodina je druhá polovina mého života. Když odmyslím povinnosti otce od rodiny, věnuji se ve volném čase hře na klavír a rád i fotografuji. Jako dítě jsem se učil hrát na flétnu, ale pak už jsem jen hrál na Vánoce koledy, nicméně celou dobu jsem si přál umět hrát na klavír. Při hře na flétnu totiž nemůžete zpívat. Kytaru jsem zkoušel jako samouk, ale skončil jsem u pár špatně naučených akordů. Nakonec mi piano pořídila manželka ke čtyřicátinám, a tak jsem se přihlásil do zájmového kroužku a začal se učit hře na klavír. Je to pro mě takový relax, dokážu si tím od ostatních věcí odpočinout. Dále jsme se s manželkou rozhodli, že budeme dělat předvýchovu vodicích psů. Teď máme už druhé štěňátko ze střediska vodicích psů v Jinonicích.

Je výcvik odlišný od normálních psů?

Je to takzvaná předvýchova, štěně se musí naučit základní dovednosti a povely. Musí být zvyklé na lidskou společnost, aby mohlo v případě potřeby fungovat 24 hodin po 7 dní v týdnu. Takže je s námi v práci, učíme ho odložení na povel, kdy má zůstat a čekat nebo naopak na povel přijít, dále aby nereagovalo na jiné psy, když „vede“ nebo aby umělo podat věci (klíče, příbory a další věci), které nevidomému upadnou. Máme soubor úkolů, které s ním musíme trénovat a jednou za měsíc je kontrolní den ve středisku, kde se pokroky štěňat sledují. Po 12 měsících u předvychovatele štěňata přejdou na další část výcviku ve středisku, a když se osvědčí, jsou z nich následně vodicí psi pro nevidomé.

[urlnadstranka] => [iduzel] => 57216 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/vedle-chemie-se-podilim-i-na-predvychove-vodicich-psu [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [57616] => stdClass Object ( [nazev] => Chodím světem nanometrů a fascinovaně zírám [seo_title] => Chodím světem nanometrů a fascinovaně zírám [seo_desc] => [autor] => Michal Janovský [autor_email] => [perex] =>

Rozhovory s profesorem Petrem Slavíčkem jsou charakteristické vysokými dávkami humoru, nových vědeckých poznatků a zároveň originálními úvahami o nejrůznějších fenoménech. Tentokrát byla řeč mimo jiné o vnitřním kompasu, zapomenutých technologiích, falešných indikátorech významu nebo hřbitovech na Praze 2. Hlavním důvodem, proč jsme rozhovor vedli, byl ovšem úspěch týmu profesora Slavíčka v grantové soutěži EXPRO, vyhrazené projektům excelentního výzkumu. Projekt s názvem Zkoumání a transformace hmoty elektrony v kapalných mikrotryskách uspěl jako jeden z mála v konkurenci 123 žádostí. Za normálních okolností by následovala informace o výši finanční podpory spojené s grantem, ale jak se dočtete později, šéfa výzkumné skupiny Photox a vedoucího Ústavu fyzikální chemie na VŠCHT bych tím pravděpodobně pořádně namíchnul.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~C0gtKVIIzkksO7z2SG9qNgA.jpg [ogobrazek] => 0001~~C0gtKVIIzkksO7z2SG9qNgA.jpg [pozadi] => [obsah] =>

Tahle doba není úplně bohatá na dobré zprávy, zisk grantu EXPRO pro VŠCHT nicméně takovou zprávou je. Už jste s týmem slavili, byť třeba na dálku?

Neslavili. Určitě to potěšilo nejen mne, ale všichni vnímáme hlavně závazek s grantem spojený a nutnost brzy začít s plánováním, samotnou prací a administrativou. Dnešní doba navíc není na oslavy stavěná – virtuální oslava by mě nijak zvlášť nebavila.

Vzpomenete si, kde vás zpráva o udělení grantu zastihla?

Volal mi kolega Juraj Fedor z Ústavu fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského, s nímž jsme projekt podávali. Přikládal jsem mobil k uchu s jistými obavami.

Jakými?

Že mi začne nadávat, že jsem neudělal svou část práce na společném článku, na což jsem zrovna neměl čas. Takže bylo příjemné už jen zjištění, že mi nevyčinil (směje se – pozn. aut.).

Kdo se kromě kolegů od Heyrovských do projektu ještě zapojí?

Naše pracovní skupina je zaměřena na modelování, ale projekt je z významné části experimentální. Takže potřebujeme další spolupracovníky. Máme tak členy týmu i z Ústavu organické chemie VŠCHT, spolupracovat budeme také s Ústavem organické chemie a biochemie AV ČR a některé experimenty poběží nejspíš v ELI Beamlines. A pak budou pokračovat naše dlouhodobé spolupráce s kolegy ze zahraničí – z Ústavu Fritze Habera v Berlíně, ze Sorbonny v Paříži a dalšími.

V projektové žádosti deklarujete ambici získávat informace, které jinak získat vůbec nelze. Zní to jako pořádná výzva.

Cílem je využití proudu elektronů ke zkoumání molekul v kapalinách. V tomto prostředí je mají chemikové nejraději. Věříme, že námi navrhovaný přístup dokáže poskytnout informace například o tzv. opticky zakázaných přechodech. Budeme zkoumat i využití elektronů z elektronového děla k vyvolání chemických reakcí. To už nyní má určité speciální využití i v chemických technologiích. Projekt je ambiciózní v tom, že elektronový rozptyl z kapalných povrchů představuje spektroskopickou techniku, která dosud neexistuje. Dá se to dělat u pevných látek a v plynné fázi – i když ani tam to není jednoduché –, ale u kapalin to ještě nedělal nikdo. K takovým experimentům je potřeba velmi vysoké vakuum. Když má člověk kapalinu, tak se přirozeně vypařuje, je nad ní pára, a tedy tam není vakuum. S podobným problémem se potýkali kolegové, s nimiž mám dlouholetou spolupráci v Berlíně. Studovali fotoelektronová spektra a také jim překážela pára. Řešením je zajistit kompatibilitu s vakuem pomocí nových kapalných mikrotrysek. Kolegové z Heyrovského ústavu umějí elektronový rozptyl, jsou skvělí experimentální fyzikové a já se moc těším na jejich data. Kapalné mikrotrysky budou zároveň fungovat jako unikátní reaktor, neboť další ambicí projektu je indukovat pomocí elektronů chemické reakce a srovnávat průběh a výsledky s tím, co je daleko známější, totiž s reakcemi, které budou vyvolány světlem. Můžu malou odbočku?

Samozřejmě.

Elektrony jako nástroj zkoumání hmoty jsou strašně staré. Jde o techniku, která se rozvíjela především ve 40. až 60. letech. Mladší čtenáři už si ani nepamatují na černobílou televizi, ale možná si ještě budou pamatovat CRT obrazovky, které ještě v roce 2008 představovaly polovinu prodejů. Obojí byly elektronové technologie. Jenže na počátku 60. let přišel laser a na staré dobré elektrony se ve spektroskopii zapomnělo. Všichni byli naprosto unesení tím, co všechno jde dělat s laserem. Byl tady koherentní zdroj záření s ohromnou intenzitou a spektrální přesností. Kdo měl nějaké ambice, pracoval jenom s tím. Stará technologie téměř zmizela. Stává se občas, že lidstvo ztratí schopnost, kterou nějakou dobu mělo. Abych se vrátil na hlavní cestu – nápad našeho projektu je spojit experimentální techniky vzniklé v poslední době s něčím, co lidé už moc nedělají. Získáme tak údaje, k nimž nás laser nedovede.

Můžete uvést příklad?

Opticky zakázané přechody, o kterých už byla řeč. Skoro všechno o molekulách se dozvídáme prostřednictvím světla nebo obecně elektromagnetického záření. Nikdo z nás neviděl osobně molekulu. Molekuly na počítačových modelech vrhají stíny a vůbec si neuvědomujeme, že je to blbost – vlnová délka světla je podstatně větší než velikost té molekuly. Veškeré informace o molekulách jsou nepřímé. My teď v projektu říkáme: Heleďte, nezapomínejme na elektrony, vždyť fyzikové se naprostou většinu informací o částicích dozvěděli ze srážek mezi částicemi. Fyzikové jsou na to zvyklí, safra, proč se my, chemici, toho máme vzdávat? Když víme, že zmíněný přístup funguje. Jenom proto, že jde o obtížné experimenty a možná také kvůli vášnivé lásce k laseru?

Rozumím.

Elektronový rozptyl má pak ještě jednu výhodu. Řekne nám něco i o rozhraní mezi kapalinou a plynem. Na tom se odehrává hromada důležitých dějů, třeba v chemii atmosféry, ale na rozdíl od povrchů pevných látek toho o kapalných površích moc nevíme.

Oprášení polozapomenuté technologie a její použití v novém kontextu vás napadlo jak?

Jurajův tým patří k několika málo laboratořím na světě, které dokážou studovat elektronový rozptyl. Juraj si svůj unikátní přístroj přivezl ze Švýcarska a dál si ho kultivuje. Já zase už dlouho spolupracuji s berlínským kolegou Berndem Winterem, který patří k pionýrům použití techniky kapalných mikrotrysek v oblasti fotoelektronové spektroskopie. V oblasti laserových technologií se tento přístup uplatňuje čím dál častěji a já jsem sám mohl pozorovat na svých výsledcích, že ty skutečně zajímavé a hodnotné vzešly právě ze spolupráce s kolegy, kteří používají právě kapalné mikrotrysky. Pak jsme si jednou začali vážně povídat o tom, že by bylo fajn se za použití zmíněné technologie posunout o krok dál.

Niterný vědecký kompas

Jak poznáte, že výzkumné téma je natolik významné, aby na něm řada lidí včetně vás pracovala dlouhou dobu, v aktuálním případě pět let?

Nevím, jestli jsme to skutečně poznali, viděli jsme ale bílé místo v poznání a myslíme si, že ho umíme zaplnit. Pracovat na něčem, co zatím nikdo neudělal – co jiného by měl vědec dělat? Je relativně snadné vzít techniku, o níž víme, že funguje, vyprodukovat dalších 25 článků a dostat za to mzdu. Takové projekty jsou samozřejmě také nutné, zejména na vysoké škole, kde musí i s ohledem na studenty probíhat základní vědecký provoz. I náš projekt má samozřejmě části, kde si myslíme, že to spíš bude fungovat, ale jako celek je projekt krokem do neznáma. Nejspíš i hodnotitelům se líbilo, že nejde o mainstream. Pro mě osobně je důležité pracovat na věcech, které jsou neprobádané. Děláme něco, co je možná na okraji, ale mně tahle pozice vyhovuje. Přináší víc zábavy, a protože jsem pomalý, tak i času. Nerad soutěžím v nějakém velkém pelotonu – pokud už máme nějaké nápady, trvá nám dlouho, než se někam dobereme. Každý si musí zvolit, kde on cítí, že je jeho síla. Ale opět připomínám, třeba nám náš projekt nevyjde a vnitřní kompas se spletl.

Dá se v případě vnitřního kompasu mluvit o vědecké intuici?

Určitě. Každý si vytváříme nějakou představu, co je důležité a má smysl. To není něco, co by nás někdo mohl přímo naučit. Je to dáno citem, který je utvářen kolektivní interakcí s prostředím, v němž žijeme. Proto je hrozně nešťastné, jak jsme teď zablokovaní. Letošní rok je pro mě samotného hrozně omezující, protože já skoro všechny nápady dostávám díky žvanění s lidmi. Což se u kávy dělá daleko lépe než přes obrazovku.

Už jsme zmiňovali, že projekt trvá pět let. Jak to bude vypadat v reálu – nikým nerušený klid na práci a účty se budou skládat až na konci, nebo musíte reportovat průběžně?

Musím se přiznat, že jsem se na to teď znovu ještě pořádně nekoukal. Myslím, že tam je nějaká detailnější kontrola po třech letech, nechci se tím teď ale dopředu znervózňovat. Stačí, že jako každý projekt excelentního výzkumu musíme mít bibliografické výstupy, což mi nedělá úplně dobře.

Proč? Když se podívám na vaši publikační historii, nevypadáte zrovna jako potížista.

Budu citovat jednoho zahraničního kolegu: „Publikace by se měly číst, a ne počítat.“ Sám dobře vím, že je jednodušší pomoci si při hodnocení číselnými deskriptory, ale není příjemné být na tom závislý. Ale taková jsou zkrátka pravidla hry. Uvidíme, jestli uspějeme, ať už z hlediska našeho vnitřního uspokojení, nebo z hlediska toho, co opravdu očekává poskytovatel podpory. Je třeba říct, že podpora je velká, na druhou stranu příjemcem jsou vlastně dva týmy a projekt není tříletý, ale pětiletý, takže podpora není zase tak gigantická.

Možností žádat až o 50 milionů nicméně zase tolik není, převis žádostí byl obrovský. Ze 123 žádostí podpořila mezinárodní komise jen 16…

Nemyslím si, že samotné udělení grantu by jakýmkoliv způsobem indikovalo naši „excelenci“ nebo výjimečnost. Soutěž byla nejspíš dost tvrdá. Z příkladu minulých let se dá usuzovat, že žádost podávali ti, kteří jsou v grantových projektech úspěšní a typicky jim to spíš vychází. A pár projektů včetně našeho holt komisi přesvědčilo. Jestli ale měla komise pravdu, nelze říct. Trošku se zabývám vědou o vědě a existují dosti přesvědčivé důkazy, že grantové komise nemají příliš dobrou schopnost rozpoznat projekty horší od těch lepších. Dokážou dobře rozpoznat špatné projekty, jichž je zhruba polovina, a ty dobré, kterých jsou 1–2 %. Ale schopnost rozpoznat ve zbývající skupině projektů, které jsou si podobné, ty o trochu lepší a o trochu horší je omezená. Na základě informací o procesu udělování grantů – a nemyslím anekdotické příběhy, ale poctivý vědecký výzkum udělování grantů – jsem přesvědčen, že v získání podpory byla velká dávka náhody.

Peníze nejsou zásluha

Když jsme společně připravovali tiskovou zprávu, moc jste nechtěl, aby se na nějakém zásadním místě zmiňovalo, kolik je na projekt peněz. Tvrdil jste, že peníze nejsou podstatné.

Vyjadřoval jsem tím určité pohoršení nad stavem současného světa. Jako by přestávalo být důležité, co člověk skutečně udělal, a začíná být významnější, kolik peněz si člověk vydyndal. To samo o sobě ale přece není zásluha. Vždy, když je někdo představován jako vědec XY, který má grant s tolik miliony, tak sebou trhnu. Vědec by měl být představen jako vědec XY, který dokázal porozumět určitému jevu, objevil dosud skrytou souvislost, vymyslel novou metodu… Vlastně je tím poznamenán i náš rozhovor. Je odezvou na skutečnost, že jsme získali výrazný zdroj pro svůj budoucí výzkum. Myslím si, že to u nás takhle je. Píše se o lidech, kteří získali projekt ERC, ale když projekt končí, tak už se nijak neřeší, nač přišli. Znervózňuje mě to. Měli bychom se bavit víc o přírodě, o mechanismech fungování věcí, a když už o lidech, tak o výsledcích jejich práce. Nikoliv o tom, kolik peněz si vydržkovali.

Dovolil bych si trochu oponovat. Pro mě jako tazatele není důležité, že podpora činí desítky milionů, to je doprovodná informace. Klíčový je úspěch před mezinárodní hodnotitelskou komisí v konkurenci špičkových kolegů. Faktem ale je, že po tom, co jste říkal o výzkumech vědců o vědě, nemusí být ani rozhodnutí komise oprávněným impulzem k rozhovoru…

Ale tak 2 % nejlepších rozpoznají, třeba patříme mezi ně (směje se – pozn. aut.). Teď vážně, já mám skutečně pocit, že ten pohled je deformovaný. Hlásá se: ten člověk je užitečný pro svou univerzitu, přitáhl tolik a tolik milionů. Mně se tohle příčí. Já chci být užitečný, protože někoho něco naučím. Nebo že lidstvo bude o něco málo více věcem rozumět. Peníze mě naopak znervózňují a já si neustále musím sám v sobě racionalizovat, že naše činnost má smysl. Teď žijeme v době, kdy je okolo nás řada lidí, kteří peníze opravdu nemají. Zavřeli jim hospodu, krám. A já před ně musím předstoupit a říct: peníze z vašich kapes dostal náš tým, abychom něco nového zkoušeli, namísto toho, aby je radši dali vám jako kompenzaci za zavřenou hospodu. Kdokoliv pracuje ve vědě, musí mít rozmyšleno, proč není jen pijavice, která žije z krve někoho jiného. Teď během pandemie je ale skutečně dobře vidět, že vědecké znalosti jsou nezbytné a musíme mít lidi, kteří je mají a rozumějí světu.

Co by se stalo, kdybychom je jako stát neměli?

Mně se líbil jistý rozhovor s Ottou Wichterlem. Ptali se ho, co by se stalo, kdyby se zavřela Akademie věd a vědce by poslali třeba zametat ulice. Odpověděl, že okamžitý efekt by nejspíš byl, že by byly čistší ulice, protože vědci jsou zvyklí dělat věci pečlivě. Za 5 let bychom ale nebyli schopni produkovat žádné vlastní vědecké výsledky a za 10 let přijímat žádné cizí poznatky. Toto je moje racionalizace otázky, zda máme jako vědci význam.

Stačí, když pochopím

V jakých dalších vědeckých oblastech prokazuje vaše výzkumná skupina význam?

Běží nám další projekt grantové agentury, který je zaměřen na strojové učení a jeho aplikace ve spektroskopii. Opět zde spojujeme dvě oblasti. Dále pracujeme na dlouhodobém jádru našeho zájmu, jímž je porozumění interakcím světla a molekul na úrovni kvantové teorie. Jen díky pozorování a experimentům se světlem a molekulami jsme se dostali ke světlu o vyšší a vyšší energii, čímž jsme se dostali do oblasti synchrotronu, laseru s volnými elektrony, a tím jsme se zase posunuli k pokročilým spektroskopickým technikám. A nakonec jsme přeskočili k rozptylu elektronů, což by nás na začátku vůbec nenapadlo. Nevíme přesně, kam jdeme, ale evidentně se v průběhu času někam posouváme.

Chováte v sobě touhu rozlousknout něco velkého, co by vás uspokojilo natolik, že byste si mohl říct: hotovo, nic víc už nedokážu?

Velký matematik David Hilbert v roce 1900 definoval 23 nevyřešených problémů své doby a jakýkoliv matematik, který některý z nich vyřeší, má splněno. V oblasti molekulárních věd to máme složitější. Nástroje pro poznání světa atomů a molekul máme k dispozici skoro 100 let. Pravda, neumíme s nimi úplně pracovat. Já se cítím tak, že fascinovaně chodím po světě v oblasti nanometrů a zírám, co všechno se s tím dá dělat. Pak popojdu o kus dál a řeknu si: jo, to je dobré, ta jedna sada kladívek a kleští, které otcové kvantové mechaniky vymysleli, funguje i na tohle. Víra v univerzalitu zmíněných nástrojů nás za těch 100 let neopustila. Pokud bych chtěl prožít ono zásadní uspokojení, tak by to vyžadovalo nějakou novou revoluci. Jenže revoluce je z definice nepredikovatelná.

Zásadní uspokojení tedy nahrazují potěšení dílčí, leč mnohá?

Skutečně se cítím jako fascinovaný chodec. Dokáže mě klidně nadchnout něco, co vůbec nové není – stačí, když to já nově pochopím. Endorfiny se ve mně rozlévají pokaždé, když něčemu porozumím, a může jít klidně o banální věc, jako je přívlastek shodný. To mě žene dopředu spíš než cokoliv jiného.

Nenaráží fascinovaný vědec v době byrokratické do mnoha překážek, které poněkud brzdí jeho nadšení?

Nedávno jsem telefonoval se svou spolupracovnicí a popisoval jí s jistým nadšením, jak jsme natáčeli s kolegou Vrbkou poměrně jednoduché pokusy pro výuku. Kolegyně mi připomenula, že takto se mohu radovat mimo jiné proto, že poslední týden za mne dělala nejrůznější s prominutím sračky. Uvědomil jsem si, že skutečně potřebuji mít před sebou nějaké drobné radosti – udělat pokus, jakkoli banální, přijít na způsob, jak něco vysvětlit studentům – a jak je někdy těžké najít k tomu čas. Protože hodně naší práce je tak trochu smutné. Člověk řeší, jak správně vypsat odměny, plánovat dovolené, čerpat granty v souladu s účetními standardy, musí sedět v komisích, výborech a radách. Ale pozor, vše je to samozřejmě velmi důležité, vlastně nezbytné, aby jel vzdělávací systém dál. Jenže když má člověk takových povinností moc bez kompenzace drobnými radostmi, může propadat zoufalství.

Netajíte se tím, že kromě vědy vám hodně záleží na pedagogice. Jaké poznání vám přinesl pomalu končící rok?

Neřeknu nic objevného. Zjistil jsem, že na výuce mě těší hlavně studenti. Když v sále nejsou, tak mě výuka fakt někdy nebaví. Stojíte před kamerou a hodiny něco do prázdna vykládáte. Z toho pocit naplnění opravdu nemám. Jakmile na přednášce seděl jeden můj doktorand, najednou jsem cítil úplně odlišné pocity, automaticky jsem třeba zase začal vtipkovat.

Našel byste i nějaké plusy?

Skvělá věc je, že se na VŠCHT za poslední rok vyrobilo pravděpodobně víc studijních materiálů než za poslední dekádu. Mávnutím kouzelného proutku se natáčely tisíce hodin přednášek. Distanční výuka také nabídla poznání, kdo jak moc a co dělá. Ukázalo se, kdo je schopen naskočit do nové situace a vypořádat se s ní.

Tak jako se někteří akademici nepopasovali s výukou na dálku, ne všichni si rozumí s fenoménem posledních deseti let – sociálními sítěmi. To ale není váš případ. Narazil jsem na váš profil na Facebooku, který je plný originálních příspěvků, u nichž se osobně dost bavím a navrch se ještě něco nového dozvím.

Facebook tam vysloveně píše: „Co se vám honí hlavou?“ Já to tedy beru vážně a píšu, co se mi honí hlavou… Jelikož jsem učitel, mám tendenci sdělovat své myšlenky ostatním. A ti ostatní v mém okolí už jsou jich občas syti. Na Facebooku se ale publikum mění a většinou se najde někdo, kdo zaujatě poslouchá (celou dobu má profesor Slavíček záměrně vážný výraz – pozn. aut.). Jako akademik jsem zkrátka naučený o něčem přemýšlet, to přemítání zpracovat a publikovat. Když člověk myslí na něco přiměřeně důležitého, tak publikuje článek. Když člověk přemýšlí o kravinách, tak od toho má Facebook. S fenoménem sociálních sítí jsem se nicméně nesžil. Vidím, že vedou k fragmentaci komunit. I já jsem byl kolikrát v pokušení někoho si utlumit, zablokovat. Snažím se, i když ne vždy úspěšně, nestrkat tam své názory občanské nebo politické, protože vidím, že to je úplně k ničemu. Lidé si tam do omrzení omílají svoji pravdu.

Mezi „kravinami“ jsem identifikoval tři opakující se témata – hroby, názvy ulic a knížky z antikvariátu. Tedy ne dvakrát obvyklou agendu…

To jsem si ani neuvědomil, těch věcí je tam ale asi více. Bylo pro mě třeba zajímavé pozorovat, jak se dá aktuální společenské téma zneužít pro propagaci fyziky. Měl jsem tam teď text o vládním nařízení minimální plochy v obchodech. Byl celý o fyzice, o fázových přechodech ve dvourozměrných systémech a lidé to evidentně četli. Ale k těm hrobům. Facebook je pro mě víkendová záležitost, která téměř výhradně souvisí s procházkami s kočárkem. V kapse mám telefon, můžu v klidu přemýšlet a nemusím dělat nic jiného. Zároveň mám rád při procházce cíl a sepulkrální památky jsou cíle skvělé. Mimochodem bydlím na Praze 2 a považuji za jeden z největších skandálů, že tam kromě Vyšehradského hřbitova vyhrazeného celebritám není jediný aktivní hřbitov. My nemáme kam uložit své kosti nebo popel! Další průšvih je, že nedávno jsem při čtení knihy Oči Doudlebska zjistil, že s dítětem mladším jednoho roku se nemá chodit na hřbitov. To jsem bohužel nevěděl a vytanul mi pot na obličeji. Nakonec jsem si terapeuticky přeložil situaci tak, že „zákon hřbitova“ platí jen tehdy, kdy o něm člověk ví. Jenom tehdy mu to přinese neštěstí. A samozřejmě od té doby jsem tam s kočárkem přestal chodit.

Máte nějaký oblíbený hřbitov?

Studentům naší školy bych doporučil hřbitov u svatého Matěje, který je nad Šáreckým údolím. Konaly se tam poutě z Kulaťáku, což byla ona původní Matějská pouť. Je tam několik hrobů s výhledem na Divokou Šárku, ty jsou moje oblíbené. Ale zdá se, že ti, co v nich leží, se nehodlají kvůli mně v budoucnu stěhovat.

[urlnadstranka] => [iduzel] => 57616 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/slavicek-chodim-svetem-nanometru-a-fascinovane-ziram [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) ) [iduzel] => 57215 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => [sablona] => stdClass Object ( [class] => dokumenty [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 0 ) ) [54753] => stdClass Object ( [obsah] => [poduzel] => stdClass Object ( [56269] => stdClass Object ( [nazev] => Superkritická voda mě fascinuje [seo_title] => Superkritická voda mě fascinuje [seo_desc] => [autor] => Petra Karnetová [autor_email] => houserop@vscht.cz [perex] =>

Doc. Ing. Jan Macák, CSc., je vedoucím Ústavu energetiky a kromě delších stáží v USA, Lucembursku a Itálii na ústavu působí již od vysokoškolských studií. Vyučuje předměty Energetika, Fyzikální chemie a elektrochemie či Materiály a korozní děje v energetice. Věnuje se aplikaci elektrochemických technik ke studiu koroze, zejména k in-situ stanovení korozních charakteristik za parametrů energetických oběhů. Jeho oblíbenou technikou je elektrochemická impedanční spektroskopie.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~S8lPTs0rUfBNTD68MBsA.jpg [ogobrazek] => 0002~~S8lPTs0rUfBNTD68MFtBV6G8GAA.jpg [pozadi] => [obsah] =>

Od letoška řešíte nový projekt s akronymem ECC SMART, čeho se týká?

Projekt je jmenuje Joint European Canadian Chinese development of Small Modular Reactor Technology a je z větší části dítětem naší absolventky Ing. Markéty Krykové, PhD. z Centra výzkumu Řež. Dala dohromady konsorcium 20 partnerů z patnácti zemí. Mimo EU jsou partneři z Ukrajiny, Kanady a Číny. Kanaďani jsou s designem reaktoru se superkritickou vodou daleko a jejich články si čtu s velkým zájmem i zaujetím. I čínský výzkum je pokročilý, jen jsou méně sdílní.

Projekt se zabývá malými modulárními reaktory, přičemž „malé“ v energetice znamená, že se jedná o reaktory do 300 MW. To ale není zrovna málo, vezmeme-li, že dukovanský reaktor má výkon 440 MW. Jde o reaktory 4. generace, které jsou chlazené superkritickou vodou, což přispěje ke zjednodušení a zlevnění technologie. Využívá se přechodu přes kritický bod vody, kdy při ohřevu nedojde k varu vody ale ke kontinuální změně z vyšší hustoty na nižší. Díky tomu může být zařízení mnohem méně komplikované. Odpadne parní generátor, systémy oddělování páry od vody, zařízení bude tedy mnohem menší a může být menší i kontejnment neboli ochranná obálka reaktoru. Obrovskou výhodou tohoto principu chlazení je systém pasivní bezpečnosti. Tedy, když to shrneme, tento typ zařízení by měl být levnější, hospodárnější a bezpečnější než stávající typy reaktorů.

Co bude vaším úkolem?

My jsme ve skupině týmů, která se bude zabývat materiály, což je jeden z velkých problémů, který se už nějaký čas řeší, a zdaleka nejsme u konce. V konsorciu je dále pracovní tým specializovaný na termohydrauliku, což je oblast důležitá pro rozvoj pasivní bezpečnosti. Další tým dělá reaktorovou fyziku, neutronovou bilanci atd.

Pasivní chlazení by mohlo znamenat velkou změnu, že?

Současné systémy jsou stavěné na bázi aktivní bezpečnosti a zásadní nutností je účinné dochlazení zbytkového tepla reaktoru při případné poruše. Po vypnutí reaktoru dojde k zastavení štěpné reakce, ale v reaktoru stále zůstává teplo z přeměny štěpných produktů, přičemž toto teplo za provozu reaktoru dělá 6 až 7 procent výkonu reaktoru, takže rozhodně není zanedbatelné. Systém se superkritickou vodou by měl pasivně fungovat 3 dny bez přívodu energie a využívat změnu hustoty vody kolem kritického bodu. Superkritická voda s nižší hustotou stoupá nahoru, tam se chladí, ochlazená voda klesá dolů, znovu protéká reaktorem, který ochladí a zase stoupá vzhůru, kde se chladí...

Využití superkritické vody je velmi dobrá myšlenka a mohla by posunout reaktory do oblasti větší bezpečnosti. Nyní jsou mezi reaktory 4. generace považovány za vnitřně bezpečné například reaktory s tekutými kovy, což znamená, že reaktory jsou chlazené olovem, eutektickou směsí olovo-bizmut nebo roztaveným sodíkem. Vyplývá to z faktu, že chladivo v těchto reaktorech není pod tlakem a při případném úniku okamžitě tuhne. Ovšem výhodou superkritické vody jako pracovního media v energetice je to, že už je spousta zkušeností z provozu řady klasických superkritických energetických bloků. Jeden z nich funguje i u nás, v elektrárně Ledvice.

Pro mě je superkritická voda velmi zajímavé médium s vlastnostmi, které se kontinuálně mění. Při nadkritickém tlaku (zhruba nad 22 MPa) roste iontový součin s teplotou až zhruba na hodnotu 10^-11 tedy pK_w=11 při teplotě asi 300 °C. Disociace vody je tak o tři řády vyšší než při 25 °C a neutrální voda má při této teplotě pH=5,5. Kolem kritického bodu se chování vody mění, její schopnost disociace prudce klesá, dojde k narušení vodíkových můstků a voda se z polárního média postupně mění na nepolární. Za běžných podmínek je voda vysoce polární a má dielektrickou konstantu 80, před kritickým bodem kolem 20 a pak dielektrická konstanta prudce klesá a za kritickým bodem je voda nepolární médium. Superkritická voda nerozpouští iontově, například chlorid sodný by byl rozpuštěn molekulárně, nedochází k disociaci vazeb a tvorbě iontů. Tento jev se v praxi hodně využívá, fungují reaktory na rozklad nebezpečných organických látek, které ve vysokoteplotním prostředí nepolární voda rozpustí a současně je velmi efektivně oxiduje až na oxid uhličitý.

Změny vlastností vody z polárních na méně polární až nepolární mají zajímavé důsledky. Voda při teplotě 350-360 °C je korozně mnohem agresivnější médium než voda o teplotě 450 nebo 500 °C. Jako ještě polární médium podporuje elektrochemickou korozi, u kritického bodu korozní rychlost klesá a za kritickou teplotou elektrochemická koroze postupně vymizí a vrchu nabývá „běžná“ koroze, kterou můžeme vidět v horkých plynech, což je, v principu, oxidace povrchu ve vysokoteplotním prostředí. I v této fázi ale zůstává přenos náboje přes povrchovou oxidickou vrstvu, takže elektrochemická měření jsou i zde možná.

Během jednoho našeho pokusu, který trval ¾ roku a další rok jsme data vyhodnocovali, jsme impedanční spektroskopií zjišťovali elektrochemické charakteristiky vody a okamžitou korozní rychlost, měřili jsme za vysokého tlaku (25 MPa) v rozsahu teplot od 250 do 600 °C a zpět chladili na 250 °C. Potvrdili jsme, že nad kritickou teplotou opravdu korozní rychlost markantně klesá, s rostoucí teplotou pochopitelně posléze korozní rychlost roste, ale předkritickému stavu se vyrovná až za teploty přes 550 °C.

O superkritické vodě mluvíte téměř s obdivem. Co se Vám na ní tak líbí?

Nejvíce mě fascinuje to, že se na Zemi přirozeně vyskytuje. Lze ji nalézt v oblasti oceánského dna, tam kde je dostatečný hydrostatický tlak, tedy v hloubkách zhruba nad 2000 metrů v místech lokální tektonické činnosti. Velmi efektivně rozpouští horniny a vynáší je vzhůru, kde se z ní opět vysráží a tvoří komíny, takové sopouchy. Tyto komíny jsou vysoké až 60 metrů, voda, která se z nich valí a nese s sebou už vysrážené horniny, připomíná temné dýmy. Takže to vypadá jako podmořské průmyslové centrum. Vědci těmto sopouchům proto také říkají black smokers – černí kuřáci.

Materiály musí vydržet vysokou zátěž, silně korozivní prostředí před kritickým bodem, vysoký tlak i vysokou teplotu. Jaké se budou používat?

V lehkovodních reaktorech jsou tabletky jaderného paliva naskládané v trubkách ze slitin zirkonia. Zirkonium má velice malou pohltivost neutronů a jeho slitiny považuji za jedny z neúspěšnějších průmyslových slitin, některé z nich se beze změny používají už 65 let. První reaktor, kde byly využity, byl na americké ponorce Nautilus. Bohužel, v superkritických reaktorech zirkoniové slitiny ve stávající podobě již není možné používat, rychlost oxidace zirkonia značně při vyšších teplotách roste. A kromě toho je při této reakci vyvíjen vodík, což je bezpečnostní riziko, které bylo příčinou výbuchu reaktoru ve Fukušimě.

Nabízí se speciální oceli, niklové slitiny, či povrchové pokrytí například karbidem křemíku. Nejde jen o korozní rychlost, ale i o řadu dalších vlastností, odolnost proti změnám způsobeným zářením, o odolnosti proti tečení a řadu dalších parametrů.

Tečení?

Tečení materiálu je pomalá deformace za působení vysoké teploty a tlaku, zjednodušeně – povoluje a hýbe se krystalická mřížka, posunují se zrna atd. Takže zvolený materiál musí být odolný vůči tečení, musí mít příznivé korozní vlastnosti a v případě, kdyby došlo k pasivnímu chlazení, tak v něm nesmí dojít k dalším nežádoucím reakcím, rozhodně není například žádoucí vývoj vodíku.

Vaše práce na projektu jsou právě nové materiály?

Náš příspěvek k projektu vyplývá z našich silných stránek, jsme schopni provést superkritický experiment s in situ měřením a máme excelentní analytickou sekci. Pro projekt jsme navrhli dva materiály, jeden na bázi ocelí a druhý z niklových slitin. Povrchovou analýzu VŠCHT Praha umí a máme také vynikající vztahy s pracovišti Akademie věd. A doufáme, že kombinace in situ měření, expozičních měření a ex situ analýz vzorků by mohla něco ukázat. Například v rámci Mott-Schottkyho analýzy měříme impedanci v úzkém rozsahu frekvencí, kde máme odezvu vrstvy prostorového náboje z oxidu tvořícího se na povrchu, přičemž se rychle posunuje potenciál. Toto měření může při troše štěstí ukázat elektronové vlastnosti oxidu, může se z něj třeba vypočítat hustota nosičů náboje v oxidu. A hustota nosičů náboje souvisí se schopností oxidu chránit povrch proti korozi nebo zpomalovat korozní děj. Tato měření děláme běžně například na slitinách zirkonia, které ale z dříve popsaných důvodů v superkritických reaktorech nebudou používány.

Kde probíhají experimenty, na kterých se podílíte?

Řadu experimentů se superkritickou vodou jsme provedli na naší vysokoteplotní smyčce, ale experiment, o kterém jsem mluvil, jsme realizovali u našeho absolventa a kamaráda Radka Novotného v Joint Research Centru v nizozemském Pettenu. Tam jsme nastartovali superkritický autokláv a Radek tam využívá to, co se naučil u nás, ale posunul výzkum už dál. Jako referentní elektrody my například stále používáme tradiční externí argentchloridové elektrody a on pro svůj experiment používá nové elektrody, které vyvíjeli kolegové ve výzkumném centru v Haldenu, a které umožňují interní měření při vysokých teplotách. Tyto elektrody využívají rovnováhy mezi kovem a jeho oxidem. Typicky se používá třeba elektroda železo-magnetit, kterou si můžeme představit jako zkumavku se směsí obou složek, stěny jsou z oxidu zirkoničitého dopovaného oxidem yttritým. Při teplotách nad 300 stupňů Celsia je to vodivá keramika, která umožňuje výměnu náboje mezi vnějším a vnitřním prostředím. Poté se měří, jak se vyrovná potenciál článku železo-magnetit. Toto zařízení je bohužel stále jednou ze slabin experimentu, protože není příliš spolehlivé a je závislé například na kvalitním naplnění, nicméně nám však významně umožnilo experiment uskutečnit. U dalších našich experimentů počítáme s tím, že použijeme rovněž pseudoreferentní elektrody, například platinové, protože pakliže máme konstantní koncentraci kyslíku v prostředí, tak má platina také konstantní potenciál a je možné vůči ní elektrochemický potenciál měřit.

Projekt začal po uzavření hranic. Jak ho to ovlivní?

Ovlivní, velmi, ale naštěstí valná část organizací se již účastnila předchozích dvou projektů, máme za sebou několik setkání, většinou se mezi sebou známe a osobní vazby již byly navázány. Kick-off meeting měl být v Kanadě, ale uděláme jej online. Já osobně to vítám, i když už jsem si zvykl na to, že musím někam 14 hodin letět a pak tam, nehledě na „jet lag“, přednášet. Online platformy naštěstí celkem fungují, jak jsme si teď ověřili.

Doufám, že další schůzky již budou fungovat a že budou moci cestovat studenti, které chceme ve větší míře zapojit. Důležité je, aby se rozjely práce, což zvládneme i po emailu a vzorky si budeme posílat poštou.

Jaderná energetika je velký strašák. Jsou jiná řešení?

Nikdo z nás není supernadšencem jaderných technologií, ale je nám jasné, že v našich podmínkách blízkou budoucnost energetiky představuje patrně kombinace jaderné energie a obnovitelných zdrojů. A myslím si, že rozdělení Evropy na přísně nejaderné a tolerující země je neseno pouze politickými ohledy. Některé země, které si jadernou energetiku zakázaly, jsou čistými dovozci elektrické energie a pochopitelně dováží i tu z jaderných zdrojů. Evropa s nedostatkem energií bude bojovat vždy, a pro země, pro které přírodní zdroje nejsou tak dostupné, je jaderná technologie jedním z mála řešení. Touto cestou šlo například Finsko, které si udělalo důkladnou analýzu zdrojů a dospělo k závěru, že pokud má být vývoj udržitelný, tak se bez jaderné energetiky neobejde. Finové jednu jadernou elektrárnu dokončují a začínají stavět další.

My jsme z hlediska dostupnosti zdrojů v dosti srovnatelné situaci s Finskem. Když se podíváte na mapu rychlostí proudění vzduchu, tak u nás je ještě spousta míst, kde se dá budovat větrná energetika a tento sektor si určitě zaslouží rozvoj. Ale nikdy se nedostaneme do tak výhodné pozice, jakou má pobřeží Severního moře nebo atlantické pobřeží. Určitě je u nás stále určitý potenciál pro rozvoj malých vodních elektráren. Ale i zde jsou limity. A podobné je to s dalšími obnovitelnými zdroji. Osobně si myslím, že pokud považujeme za další hrozbu pro ekosystém klimatické změny způsobené antropogenními faktory, a ta hrozba je podle mne opravdu reálná, pak musíme vzít v úvahu relativně nízkou uhlíkovou stopu jaderné energetiky. Země, které se velmi věnovaly rozvoji jaderné energetiky, jako je například Francie, mají dlouhodobě výrazně nižší měrné emise CO₂ z energetického sektoru. V porovnání se zeměmi, které svou energetiku staví například na extenzivním využití biomasy, je to velmi markantní.

Jak vidíte další možnosti – například jadernou fúzi?

K alternativním možnostem rozvoje energetiky, ke kterým můžeme počítat rozvoj jaderné fúze, jsem spíše skeptický. Výzkum v téhle oblasti je zajímavý a nese ovoce, ale výhledy na dosažení stadia komerční technologické realizace jsou stále nejasné. Rozhodně je uskutečnitelnost konceptů štěpných reaktorů zařazených do 4. generace jistější.

Jakou roli by tedy mohla sehrát jaderná energetika v blízké budoucnosti?

Podle mého názoru by rozumně udržovaný segment jaderné energetiky mohl pomoci překlenout současnou fázi, kdy rozsáhlejšímu a efektivnějšímu využití obnovitelných zdrojů brání stále nepostačující rozvoj energetické infrastruktury (zejména distribučních a akumulačních systémů). Navíc představa, že lze za jadernou energetikou udělat tlustou čáru, je zcela iluzorní. Výzkum, studium, výuka nových odborníků a rozvoj technologií v této oblasti musí pokračovat a pokračuje i v zemích, které jdou jinou cestou prostě proto, že tu pozůstatky této technologie (např. vyhořelé palivo) budou s námi a našimi potomky ještě hodně dlouho. Pokud budeme optimisty - výzkum v oblasti reaktorů 4. generace, kam patří i projekt ECC SMART, by měl přispět k tomu, aby jaderná energetika byla z hlediska bezpečnostních, ekologických i ekonomických parametrů spolehlivou součástí energetického mixu v blízké budoucnosti a tedy pomocníkem k dosažení budoucích energetických systémů.

[urlnadstranka] => [iduzel] => 56269 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/macak-superkriticka-voda-me-fascinuje [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [55080] => stdClass Object ( [nazev] => Zimní semestr nemusí proběhnout klasicky, říká rektor Matějka [seo_title] => Zimní semestr nemusí proběhnout klasicky, říká rektor Matějka [seo_desc] => Rozhovor o pandemii, o rekonstrukci v budově B, práci z domova nebo přípravě koncepčních změn. [autor] => [autor_email] => [perex] =>

Profesor Pavel Matějka, rektor VŠCHT Praha, hovoří o pandemii, poučení z jejího dosavadního průběhu, ale i o rekonstrukci prostor v budově B, práci z domova nebo přípravě koncepčních změn.

[ikona] => [obrazek] => 0002~~KyjKT9NTCEgsS81R8E0sOTI7KztRR6EoNbskv0gh7OgCZ48QhYCixIxEAA.jpg [pozadi] => [obsah] =>

Škola má za sebou mimořádné období pandemie onemocnění covid-19, kdy se studenti a zaměstnanci museli vyrovnávat s různými formami omezení výuky i přítomnosti na pracovištích. Jak se s touto výzvou VŠCHT podle vás popasovala?

Myslím, že jsme to zvládli se ctí. Něco se pochopitelně povedlo lépe, něco neproběhlo úplně podle mých představ, ale v úhrnu si zaměstnanci i studenti zaslouží velké poděkování. A to nejen za oblast vzdělávání a výzkumu, ale též z pohledu hojných společensky prospěšných dobrovolnických aktivit. Jsem rád, že podle mých informací probíhají obhajoby a státní závěrečné zkoušky analogicky k předešlým letům, uvědomuji si ovšem na druhou stranu, že bolavým bodem mohou být omezené kapacity zkušebních termínů, protože v květnu nebyl obvyklý prostor na předtermíny.

Jaké procesy a inovace realizované během pandemie se podle vás ukázaly natolik zajímavé, že by stálo za to uchovat si je i v době „pocovidové“?

Určitě si musíme podržet rozšířenou míru e-learningu. Je fajn, že se na úrovni vedení školy a akademického senátu nastartovala debata o přístupnosti e-learningových materiálů nejen studentům daného kurzu, ale i ostatním, kteří materiály ocení například při rozhodování, jaký předmět si v budoucnu zapíší. Sdílení je dobré i pro pedagogické kolegy, protože jim bude k užitku, když uvidí, co se učí v předmětech, jež tomu jejich předchází nebo na něj navazují.

V příštích semestrech se také jistě uplatní kombinace fyzických a virtuálních mobilit, kdy budou v nabídce kurzy v angličtině z partnerských zahraničních univerzit, a naopak nabídky našich kurzů pro zahraniční studenty.

Rád bych upozornil na skutečnost, že nekontaktními formami výuky se již zabývá také Národní akreditační ústav. Jeho předseda, profesor Barančík, jasně deklaroval na červnovém zasedání České konference rektorů, že on-line formy vzdělávání by tuzemské univerzity měly dále rozvíjet a věnovat jim patřičnou pozornost. NAÚ následně zkušenosti z akademického roku 2020/2021 promítne do standardů výuky pro následující období.

Zmínil jste, že kromě řady pozitiv by se na uplynulých měsících našla i negativa. Můžete být konkrétní?

Ukázalo se, že ne všechna jednání lze vést elektronicky. Nyní je na každém z nás, aby dobře vyhodnotil, kdy schůzka přes MS Teams nebo Zoom smysl dává, a kdy nefunguje nebo je vyloženě kontraproduktivní. Ne všichni také občas vykonávali práci z domova tak, jak by se na profesionály slušelo. Dále jsem zaznamenal poznámky, že například některé opravy testů jsou při fyzické přítomnosti v budově o poznání rychlejší, než tomu bylo letos na jaře. Ale to jsou jen dílčí problémy, které mají řešení, jde primárně o otázku správných návyků a mentálního nastavení. Co se týče studentů, tam je myslím také vidět, že někteří zvládají výuku na distanc dobře, jiní s ní ale mají určité problémy, protože klade velké nároky na jejich osobní sebekázeň.

Řada lidí, bez ohledu na věk i postavení v rámci školy, naplno objevila výhody práce z domova. Přestože někomu tento způsob práce nevyhovuje a jistě se najdou i tací, kteří jej mohou zneužívat, nepřišel konečně čas veřejně zbavit institut home office jeho prapodivného stigmatu?

Jsou oddělení a pozice, kde pracovat z domova téměř není možné, protože ti lidé musí být z hlediska výkonu fyzicky přítomni ve škole. Zároveň je zde ale řada činností, které se dají bez problémů vykonávat na dálku z domova, navíc ve větším klidu a komfortu než zde v Dejvicích. S paní kvestorkou jsme se shodli, že je nutné, aby ve vztahu k práci z domova byly určité věci formalizovány, například ve smyslu vymezení pracovních náplní, pracovní doby, pravomocí nadřízených nebo nastavení pravidel, co se od pracujících z domova jednoznačně očekává. V principu jde o to, aby využití home office vedlo k efektivnímu využití pracovní doby, zejména pro ty, kteří tráví při přesunech mezi domovem a pracovištěm spoustu lichého času. Zároveň se ale nesmí z práce z domova stát zástěrka pro půlden dovolené.

Jak moc ohrozil nouzový stav a s ním spojené znatelné zpomalení ekonomiky státu finanční stabilitu školy?

Bezprostředně se pandemie podepsala na příjmech správy účelových zařízení, která zajišťuje provoz kolejí a menz. Tam máme logicky výpadek z komerčního ubytování, které úplně vymizelo, a také výpadek příjmů z kolejného, byť počet studentů, kteří se z kolejí odhlásili, je menší, než jsme předpokládali. Je otázkou, jak se omezený provoz školy projeví na doplňkové činnosti, která škole generuje slušné peníze. Zatím se podle čísel za první pololetí zdá, že nedošlo k nějakému zásadnímu propadu v porovnání s rokem loňským, což mě až překvapilo. Nevíme ovšem, zda se propad neprojeví až v dalším pololetí.

V příštím roce pro nás bude zcela zásadní míra dopadu koronavirové krize na veřejné rozpočty a případné budoucí změny v rozpočtech vysokých škol, ať už se to týká příspěvku na vzdělávací činnost nebo dotace na rozvoj výzkumné organizace. Já jsem přesvědčen, že vysoké školy v uplynulých měsících jednoznačně ukázaly, že jsou strategickou infrastrukturou státu, která je schopna nejen v kritických situacích státu pomoci. Ministerstvo školství to, zdá se, dobře vnímá, a má dokonce zájem udělat v tomto kontextu propagaci vysokých škol směrem k veřejnosti.

V dohledné době tedy univerzitě nehrozí nepopulární opatření známá z privátního sektoru, jako je snižování mezd nebo počtu pracovních míst?

V krátkodobém horizontu to nehrozí, sektor vysokého školství má velkou setrvačnost. Ve střednědobém horizontu bude záležet kromě stavu veřejných financí na vývoji zájmu o studium a na tom, jak se nám bude dařit ve vědě a výzkumu, projektové podpoře a spolupráci s nejen českým průmyslem. Samozřejmě bude také důležité, do jaké oblasti budou v příštím období směřovány mezinárodní programy typu Horizon a podobně. Riziko vidím také v rozvoji distančních studijních programů na zahraničních univerzitách, což se může negativně projevit na zájmu studovat fyzicky na českých vysokých školách.

Jak jdou dohromady distanční programy v zahraničí s výukou přírodních věd, založených v případě VŠCHT na značném podílu laboratorní výuky, což byla vždy oprávněná chlouba a konkurenční výhoda školy v porovnání s ostatními?

Samozřejmě – pokud má být výuka chemie kvalitní, bez laboratoří a kontaktní výuky se neobejde. Otázka je, zda budoucím uchazečům půjde o kvalitu vzdělání, nebo jim bude stačit titul ze zahraniční univerzity. Pokud jim bude stačit, že mají titul, určitě toho dosáhnou snáze a pravděpodobně i levněji než při prezenčním studiu u nás. Tuto skutečnost nesmíme podcenit, je třeba intenzivně komunikovat se zaměstnavateli a průmyslovými svazy.

Vraťme se ještě na chvíli ke koronaviru. Už jste v minulosti zažil podobně výrazný zásah do průběhu akademického roku?

Osobně ne. V revolučním akademickém roce 1989/1990, kdy byl asi zásah do běhu výuky i fungování společnosti nejvýraznější, jsem byl na vojně. Měl jsem ale samozřejmě na univerzitách řadu kamarádů a od nich vím, že tehdejší dění zasáhlo vysoké školy ještě dramatičtěji než první vlna pandemie onemocnění covid-19. Bylo to období razantních změn, samozřejmě primárně politicky motivovaných. Bylo to ale také období, kdy studenti hodně výrazně vstoupili do diskuze o tom, jak by si představovali, že by měly univerzity fungovat, jak by měly být řízeny, kam by měla směřovat výuka. Podíleli se na tvorbě zásadních dokumentů a podobně. V tom spatřuji analogii se současným stavem, kdy vnímám velký zájem našich studentů nejen o věci týkající se e-learningu a výuky obecně, ale také o fungování naší školy obecně. Zajímají se o využívané systémy a nastavené procesy, ptají se, jak je VŠCHT schopna reagovat na krizovou situaci. Ne všemu se logicky dá vyhovět, ale řada podnětů je velmi inspirativních a považoval bych za chybu, kdybychom chytrým mladým lidem, kterým není škola lhostejná, nenaslouchali.

Ačkoli je momentálně šíření koronaviru relativně pod kontrolou, epidemiologové poměrně důrazně varují před druhou vlnou, která podle nich může přijít prakticky kdykoli…

Spousta opatření se nyní uvolňuje a atmosféra ve společnosti je taková, jako by bylo po všem. Ale z pohledu vysokých škol jsme na tom s několika málo výjimkami pořád stejně jako koncem dubna, kdy byla vládní opatření velmi limitující. Dodnes jsme například stále omezeni maximálním počtem 15 studentů ve skupině. I když je ze strany MŠMT zájem s tímto stavem pohnout, na straně ministerstva zdravotnictví je patrná velká zdrženlivost k jakémukoli rozvolňování opatření na vysokých školách.

Osobně si nemyslím, že by se virus podařilo eradikovat. Je otázka, jak bude vláda a expertní složky reagovat na nová ohniska, jejich rozšiřování atd. To my tady ve škole neovlivníme. Musíme být stále velmi ostražití, skutečně zodpovědně přistupovat k vlastním respiračním onemocněním, zůstávat s nimi do vyléčení doma. Samozřejmostí je dodržování veškerých hygienických doporučení. Zároveň bychom ale neměli být zbytečně vyděšení.

Je na druhou vlnu VŠCHT připravena?

Budeme muset zvážit podobu některý podzimních veřejných akcí, rizikovým osobám musíme umožnit speciální režim, tak aby mohly pracovat či studovat v co největším bezpečí. O přítomnosti a nepřítomnosti studentů ve školách bude stejně jako na jaře rozhodovat hygienická služba, ministerstvo, potažmo vláda, takže nám nezbyde, než pružně a rychle reagovat. Zvládli jsme to na jaře, není důvod, abychom to případně nezvládli na podzim. Určitě by bylo dobré, aby studenti a zaměstnanci mysleli na to, že zimní semestr nemusí proběhnout klasicky, a počítali s variantou určitých omezení prezenční výuky. Zda ta omezení nastanou a jaká případně budou, to vám dnes ale nikdo neřekne.

Skutečná změna, ne reformy na oko

V nedávné době byly zkolaudovány a slavnostně otevřeny nové můstky, které mimochodem vypadají skvěle. Jak pokračují dalších stavební záměry, mezi něž patří například rekonstrukce prostor po ČVUT v budově B?

V tomto týdnu (rozhovor byl pořízen 24. 6. 2020 – pozn. redakce) proběhlo otevírání obálek na rekonstrukci kancelářských prostor v prvním patře budovy B, kde dříve sídlil rektorát ČVUT. Probíhá i výběrové řízení na stavbu excelentních laboratoří v téže budově. Pokud obě výběrová řízení proběhnou bez zádrhelů, stavební akce by se měly rozeběhnout na podzim a ideálně do letních prázdnin 2021 by mohlo být po stavební stránce hotovo.

Kdo bude nové prostory využívat?

Co se týče kancelářských prostor, ty obsadí primárně děkanáty fakult a rektorátní pracoviště, které tak nově najdeme všechny pohromadě na jednom patře. Prostory excelentní laboratoří nebudou sloužit žádnému ústavu, ale budou pronajímány za nějakým mimořádným účelem a na omezenou dobu. Již nyní víme, že část prostor zasídlí vítěz výběrového řízení na vědeckou pozici danou smlouvou mezi VŠCHT a ÚOCHB (více informací o spolupráci a charakteru vědecké pozice najdete v článku ZDE – pozn. red.). Další část čeká na budoucí úspěšné žadatele o ERC grant nebo ERC CZ grant, chceme mít co nabídnout také řešitelům témat, která mají pro školu a společnost zásadní strategický význam.

Je něco nového ohledně prodeje pozemků VŠCHT na Vítězném náměstí?

Postupujeme podle navrženého harmonogramu, který nám trochu zpozdily události okolo pandemie. Se všemi klíčovými materiály se v uplynulé době seznámili jak noví členové AS, tak správní rada, což jsem považoval za nezbytné. Nadále probíhají různá jednání. Věřím, že postupujeme správným směrem.

První půlrok rektorského období vám koranovirus příliš neulehčil. Přišel po částečném uklidnění situace čas na spuštění některé z koncepčních reforem, o nichž jste před nástupem do funkce uvažoval?

Na řadě věcí už se poměrně intenzivně pracuje, byť jsou zatím směrem k univerzitní veřejnosti neviditelné. Bezpochyby bych mohl hned formálně přejmenovat stará oddělení nebo vytvořit nová, ale mně jde o to, abychom v dílčích oblastech zajistili skutečnou funkční změnu. Nemám důvod dělat věci na oko. Chci nejprve budovat pevné základy, a v tomto ohledu rozhodně nezahálím. Mám-li být konkrétní, nejvíce se aktuálně věnuji koncepci exploatace dat jakožto věci podstatné pro řadu oddělení a také přípravě projektového centra, což je jedna z mých priorit.

VŠCHT je členem Asociace výzkumných univerzit, která se nedávno připomněla apelem na zachování otevřenosti ČR vůči okolnímu světu. Můžeme se těšit na další aktivity?

Myslím si, že věcí, ke kterým bychom se měli vyjadřovat společně jako výzkumné univerzity, je určitě mnohem víc. Zároveň je důležité rozvíjet spolupráci s dalšími institucemi, aby asociace získávala respekt a šanci pozitivně ovlivňovat věci týkající se vědy, výzkumu a vysokých škol obecně. Proto mě velmi těší, že se nyní společně s AV ČR připravuje institucionální spolupráce s MIT (Massachusetts Institute of Technology). Pokud se to podaří, půjde o velmi cenné mezinárodní partnerství.

Když už jsme zabrousili do mezinárodních vod – VŠCHT se letos podařilo o pár příček vylepšit postavení v respektovaném mezinárodním žebříčku QS Ranking 2021. Aktuálně zaujímá 342. místo na světě a druhé v ČR. Myslíte si, že už se škola blíží svému stropu? Co je nutné proto, abychom se posouvali v žebříčku výš? A je to vůbec potřeba?

Nejsem přítelem realizace změn jen za účelem lepšího umístění v žebříčku vysokých škol. Naopak, vyšší pozice v rankingu by podle mě měla být důsledkem kvalitativního posunu univerzity. K žebříčkům obecně proto přistupuji jako k nezávislé zprávě, jak se v některých oblastech naší škole daří a nedaří. Kupříkladu žebříček U-Multirank, který neprodukuje jednoduché celkové hodnocení, ale školy hodnotí v dílčích kategoriích – my jsme vloni získali nejvyšší hodnocení „A“ v devíti kategoriích, letos dokonce v jedenácti, což je mimochodem nejvíce ze zapojených českých škol. Fajn, mám z toho radost, ale pro mě jako rektora je důležitější, že jsme v některých kategoriích měli nepříliš milé hodnocení D a E. Díky této informaci se můžu zamyslet, co to pro nás znamená a jak s tím něco udělat, ať již v krátkodobém nebo střednědobém horizontu. Samozřejmě jde-li o kritérium související s naší velikostí, nemá smysl to řešit, ale jsme-li špatně hodnoceni v některých aspektech internacionalizace nebo transferu vědeckých poznatků, jde o věc, která je primárně v našich rukou.

[urlnadstranka] => [iduzel] => 55080 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/matejka-zimni-semestr-nemusi-probehnout-klasicky [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [56264] => stdClass Object ( [nazev] => Co inženýr nenapsal, to neudělal [seo_title] => Co inženýr nenapsal, to neudělal [seo_desc] => [autor] => Petra Karnetová [autor_email] => houserop@vscht.cz [perex] =>

Prof. Ing. Josef Pašek, DrSc. je v oblasti průmyslové chemie v ČR i ve světě velice známým a uznávaným odborníkem. Získal mnoho cen na národní úrovni, jako třeba ocenění Česká hlava, medaili Josefa Hlávky, cenu rektora VŠCHT, medaili Emila Votočka, cenu Viktora Ettela, či v nedávné době Medaili ministra průmyslu a obchodu. Tento rozhovor vznikl u příležitosti devadesátin, které se svou manželkou oslavili v červenci.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~88ovTk1TCEg8ujA1GwA.jpg [ogobrazek] => 0002~~88ovTk1TCEg8ujA1W8EIAA.jpg [pozadi] => [obsah] =>

Jak jste se dostal k chemii?

Pocházím ze selské rodiny, kde se nikdo chemii nevěnoval. Do měšťanky jsem chodil do obce Kaznějov, kde byla na tu dobu velmi známá a významná chemická továrna Dolové a průmyslové závody, dříve Johann David Starck. Až se dnes divím tomu, na jak vysoké úrovni tam dělali analýzy. Vyrábělo se tam všechno možné, například evropským prvenstvím je biotechnologická výroba kyseliny citronové z melasy pomocí plísně Aspergilus niger. Mimo to se tam vyráběla i kyselina vinná či sírová, superfosfát, různé sírany, hlinité soli, byla tam klihárna. Byla to velmi pestrá chemie, ale dnes z toho nezbylo vůbec nic.

Takže když jsem vychodil měšťanku, tak bylo rozhodování jasné, buď na lesnictví, anebo na chemii. Můj otec se šel poradit k řediteli továrny Františku Kannhäuserovi, který byl později krátkou dobu i vedoucím katedry silikátů na VŠCHTI, a tak zvítězila chemie a šel jsem v roce 1944 na průmyslovku do Prahy.

Na známou Křemencárnu?

Tehdy ještě nebyla v Křemencové ulici, chemie se učila na strojní průmyslovce v Betlémské ulici. Ani ještě nestála Betlémská kaple, kde máme promoce, na Betlémském náměstí byla německá technika. A v roce 1945 se chemická průmyslovka osamostatnila.

Jak jste to prožíval, kluk z vesnice a za války ve velké Praze?

První rok byl velmi těžký, bylo mi čtrnáct a bydlel jsem u tety, která, mírně řečeno, nebyla hodná. Teta byla šmelinářka, na což mě využívala, například mě o půlnoci vzbudila a musel jsem táhnout kufr plný hus v ceně asi sto tisíc. Na takovou práci mě jako dítě zneužívala, předpokládala, že si mě nikdo nevšimne.

Byl jsem z hluboce věřící rodiny a odloučení v Praze jsem nesl velmi těžce. Pamatuju si, že jsem se chodíval modlit k Ignácovi na Karlovo náměstí (pozn. aut. Kostel svatého Ignáce z Loyoly). A také jsem se tam chodíval vybrečet, tehdy to byla opravdu krušná doba, a tak člověk přirozeně utíkal k pánubohu, ale od konce války jsem tam nebyl.

Na druhou stranu jsem trávil hodně času v menze, tam chodilo mnoho bývalých vysokoškoláků a taky jeden pěvec opery Národního divadla. A hráli jsme tam biliár a on ho hrál nejlépe ze všech. Nutno říci, že i já jsem to docela uměl, chodil jsem do menzy na oběd a pak jsem tam další dvě hodiny hrál a to téměř každý den (smích).

Jaký byl konec války v Praze?

To byl dost horor. Praha už byla dost rozbombardovaná, výuka koncem války nebyla a já jsem chtěl odjet domů. Ale jezdíval jsem vlakem přes Plzeň, kde bylo totálně rozbombardované nádraží. A také se smělo jezdit jen 75 kilometrů, ale má rodná vesnice byla dál. Tak jsem si koupil lístek do Chrástu, kde jsem měl kamaráda Slávu Čečáka, který do Mrtníka jezdíval k babičce na prázdniny. Sláva vzal kolo a z Chrástu mě čtrnáct dní před koncem války dovezl domů. Na kole jsme se střídali, na nosiči, kde seděl ten druhý, jsme si udělali třmeny z provázků, abychom si odlehčili nohy.

Doma už byl do osvobození klid?

No, úplně ne. Ke strejdovi na dvůr přišel vyčerpaný mladík, který utekl z pochodu smrti. Koncem války Němci likvidovali koncentrační tábory a on i s bratrem utekl. Byl to rumunský Žid, jmenoval se Gabriel Franko a já byl jediný, který se s ním mohl domluvit německy. Byl z Kluže, syn lékaře a také studoval medicínu. V prvním ročníku ho sebrali a rodiče v koncentráku zemřeli…

Ve vedlejší vesnici byla německá vojenská posádka a tak jsem ho schovával u nás ve stohu a nosil jsem mu tam jídlo. Po skončení války jsme na okolních shromaždištích hledali Gabrielova bratra, ale nenašli jsme ho. On chtěl mermomocí domů, i když jsem ho zrazoval, že čtrnáct dní po válce je to ještě brzo. Sliboval, že napíše, ale už se nikdy neozval.

V květnových dnech se rozneslo, že se od Kaznějova blíží němečtí vojáci. Vzal jsem si tátovu brokovnici a s podobně vyzbrojenými kamarády jsme zalehli proti nim. Němci, i když to byli vojáci, už byli odzbrojeni, naštěstí pro nás. To byla velká klukovina.

Jak daleko byly od vás Sudety?

Od Mrtníku, ze kterého pocházím, byly Sudety asi čtyři kilometry a hranice mezi územím obývaným Čechy a Němci byly dost ostré, tvořené lesem. Za lesem bylo vše německé a před lesem byla jen jedna malá německá vesnice, jinak tam Němci nebyli vůbec, což je s podivem. Do Sudet jsem se vůbec nedostal, vlastně prvně jsem tam byl až v roce 1947, kdy bylo velké sucho a po vystěhovaných Němcích tam zbyly nevyužívané louky, které jsme s tátou jeli posekat na seno, bylo to o prázdninách.

Vaši pověstnou pracovitost ve Vás vyvolala těžká léta v Praze?

Myslím si, že je to spíše vliv selského prostředí, nejspíš vrozená věc. U sedláků, pokud někdo pořádně nepracoval, tak se to považovalo za hřích.

Už na průmyslovce jste věděl, že chemie je to pravé pro Vás?

Určitě. Od čtrnácti let jsem dělal experimenty a každý rok jsem o prázdninách pracoval v továrně v Kaznějově, například jsem ráfkoval sudy s krystalickou kyselinou citronovou. Také jsem pracoval v centrální analytické laboratoři, kterou vedl Jindřich Flek. Jindřich Flek, předtím, než pracoval v Kaznějově, tak byl asistentem na katedře analytické chemie VŠCHTI a také napsal velmi zajímavý sborník o české kyselině sírové.

Experimentoval jsem i doma, jak studentíci dělají pokusy, tak jsem je dělal i já. Už v prvním ročníku jsem si chemikálie ve formě roztoků kupoval od Rudolfa Zahradníka. S ním jsem byl ve třídě, on byl o dva roky starší a prošli jsme spolu i vysokou školu. Pak jsem si nějaké chemikálie přinesl i z laboratoře z Kaznějova. Tehdy byly i v Praze prodejny chemického skla.

Kolikrát jste musel malovat?

Nikdy. Pochopitelně jsme se jako mladí, s odpuštěním, blbci, zabývali i výbušninami. Po válce byly všude bomby. Pamatuju si, že o prázdninách jsem se v opuštěné kaolínce v Mrtníku pokoušel přivést tritol k výbuchu. Tritol se k výbuchu dá těžko přimět, je potřeba mikrovýbuch, bez rozbušky to nejde. My jsme tam sice dávali pseudorozbušky, ale nakonec jsme kilo tritolu hodili na oheň. Tritol nevybouchl, ale pouze shořel. Naštěstí je tritol stabilní výbušnina, a tak se nám nic nestalo (smích).

Poválečná léta byla podobně divoká?

Byla. Po válce na průmyslovce se běžně střílelo. Byly čtyři paralelní třídy, A až C chlapecké a D byla dívčí. A v céčku při vyučování střelil jeden kluk druhého do zad. Pistole se běžně nosily, do školy, střílelo se do tabule. Ten postřelený spolužák se z toho dostal. I dějepisář chodil po třídě s pistolí, a když se někoho zeptal, namířil na něj pistoli. To ovšem byla legrace. Chemii jsme se naučili velmi dobře, učitelé byli vzdělaní. Třeba cukrovarnictví se vyučovalo velmi kvalitně. V roce ’47 jsem byl v cukrovaru ve Štětí na kampani cukru. Tehdy byl velmi suchý rok a při odpařování cukerného roztoku se pořád měnilo pH. Aby cukr krystalizoval a ne se hydrolyzoval, tak je potřeba zásadité pH, ale kvůli velkému suchu bylo v řepě hodně dusíkatých látek, a tak byl problém s krystalizací.

Josef Pašek

Na střední škole jste zažil i komunistický převrat.

V osmnácti mě politika nezajímala. Na vysoké škole jsem byl v prvním ročníku ročníkovým předsedou SPICHu (Spolek posluchačů inženýrství chemie). Ke Svazu mládeže jsem se nedostal ve škole, ale na koleji, kde byla dobrá parta. A byla tam svazácká buňka a tak jsem se k tomu dostal. V roce ’54 jsem byl přijat za kandidáta KSČ. Byl jsem tehdy přesvědčený komunista a snad právě proto mě v roce ’69 vyhodili. V roce ’68, ještě před vpádem vojsk, jsem byl na kongresu v Moskvě a pak za mnou přijela manželka s dcerou a byli jsme tam soukromě, což bylo dost neobvyklé. A tato návštěva mi otevřela oči. Bydleli jsme u jednoho studenta z VŠCHT, jeho otec byl disident a u nich doma se scházelo mnoho disidentů. Každý o někoho přišel a mě to šokovalo. Opozice to ale nebyla demokratická, jak si představujeme teď, ale byla například silně procarská.

Prověrky v roce ’58 byly na VŠCHT velmi kruté, nejhorší ze všech vysokých škol. Sice jsem byl ve straně, ale prověrek jsem se neúčastnil, pořád jsem byl aktivní jen ve Svazu mládeže. Tehdy byl vyhozen Wichterle, byl z buržoazní rodiny, a tak nesměl učit. Po roce ’89 jsem byl členem prvního Akademického senátu a tak jsme hned Wichterleho pozvali, abychom to trochu odčinili.

Koho z chemických velikánů, jejichž busty máme teď ve škole, jste potkal?

Votočka už ne, ale pamatuju si analytika profesora Hanuše. Největší vzpomínky mám na profesora Wichterleho, ten nás měl v prvním ročníku na anorganickou chemii. On byl organik, ale tehdejší učitel anorganiky utekl do Ameriky, a tak nás učil Wichterle. On už tehdy zaváděl, i když se to v anorganice tolik nedá aplikovat, teorii vazby. Já jsem z průmyslovky chemii docela uměl, a tak jsem exceloval. Na konci se psala jeho slavná písemka, kdy měl každý deset listů, ale nikdo nemohl opisovat, protože měl každý jiné otázky. On to neznámkoval, ale bodoval v procentech. 100 procent byl průměr, kdo byl nad sto, byl nadprůměr, pod sto podprůměr a ti potom většinou anorganiku neudělali a odešli během letního semestru třeba na přírodní vědy a tím se zredukoval náš ročník na polovinu. Ke stejné redukci dochází i teď, i když možná větším strašákem je matematika. Musím se pochlubit, byl jsem druhý, měl jsem nad 200 procent, první byl Miloš Čepický, který pak pracoval v Pardubicích.

I na fyzikální chemii byli velcí fořti, Reiser, Hála a Erdös. Hálu považuji za největší hlavu, proslavil se ve výzkumu rovnováh kapalina-pára, v tom byl odborník světového formátu.

Čím byl profesor Wichterle výjimečný?

Kromě toho, že byl Wichterle mimořádně nadaný, tak byl i Hanák, měl schopnost vypravěče, a když bylo potřeba, tak si něco přimyslel, nedržel se úplně pravdy. Obdobný byl Emil Zátopek, mladý muž od Bati, a on když vyprávěl, tak jsme se váleli smíchy. Wichterle byl první, kdo tady propagoval teorii vazby v organice, to bylo novum, polarizace vazby, a tímto způsobem se organika nevyučovala a česká učebnice na to nebyla.

Je šance, že nám na VŠCHT rostou další velké osobnosti, nebo tomu doba nesvědčí?

Já nevím. Obávám se, že je nějaká systémová chyba. Viním grantový systém, který je zařízený tak, že když má někdo prořízlou pusu, tak vydyndá velký grant, pak je z toho slavný, z grantu sice nic není, ale to nevadí.

Kdo byl Vaším vzorem?

O vzoru těžko mluvit. V technologii bylo hodně lidí, kteří mě ovlivnili, ale nikdo nebyl takový, abych ho bral za přímý vzor. Například bývalý vedoucí katedry (organické technologie) profesor Ettel, velká postava. On měl spoustu nápadů, měl sešitek, kam si je zapisoval, ale občas však byly z hlediska fyzikální chemie nesmyslné. On šéfoval chemii, byl chemik náturou, ale výpočty odmítal. Chemické inženýrství u nás zakládal Američan George Standart a o něm Ettel říkal, to není chemik, nýbrž astronom. Standart zase počítal, všechno počítal, ale v chemii se všechno spočítat nedá. Ale zavedl u nás počítání v chemické technologii.

Ani otec, který vám vytyčil cestu k chemii?

Otec byl velká autorita, ale bohužel brzo zemřel. Za první světové války byl postřelen, měl kulku v plicích a v té době se nedala vyoperovat, takže měl dlouhodobé zdravotní potíže.

Ale určitě, pokud bych měl mluvit o vzoru v zanícení pro práci, tak to byl Otto Wichterle. Byl to chemik zanícený pro chemii a českou chemii velmi obohatil, i když mu mám stále za zlé, že v roce 1990 prohlásil u nás na přednášce ve velké posluchárně, že technologie neexistuje, protože chemik, pokud zná chemický princip, tak si technologii vymyslí cestou do fabriky ve vlaku. Měl tenkrát velký aplaus. Bavil jsem se o tom i s jeho synem Kamilem, a ten mi vysvětloval, že to táta myslel tak, jak to dělal po válce, když zaváděli kaprolaktam v Žilině. To byla vlastně zvětšená laboratoř, Wichterlova technologie byla přesmyk a destilace z kotle do kotle. Když jsme byli v roce 1957 na exkurzi v Leuně na kaprolaktamu, tak tam byl rozdíl od Žiliny ne o jeden řád, ale nebetyčný rozdíl, kapacita byla desetkrát větší, dvoustupňová extrakce, filmové odparky, dodnes se na tom nic nezměnilo, jen kapacity jsou větší.

Chemická technologie opravdu není exaktní vědou, je to aplikace mnoha vědních oborů. V ČR jsme většinu chemických procesů nakoupili ze zahraniční. Není snadné sestavit proces na soudobé úrovni.

Tak naopak, kdo z Vašich studentů a kolegů se dobře uplatnil?

V průmyslu například již zemřelý Rudolf Vyskočil, velmi dobře se ve švýcarském Sulzeru uplatnil Jirka Volf nebo z mladších Ludvík Kašpar, teď dělá ředitele DIAMO. Nebo Jirka Krupka, který z pro mě nepochopitelných důvodů odešel do průmyslu. Přitom si myslím, že je přesně typ do výzkumu a já ho tu postrádám, on udělal hodně práce ve výzkumu mechanismu reakce cyklopentadienu na dicyklopentadien, aplikoval kvantovou chemii a hledal, co může a nemůže vzniknout. A u nás na katedře určitě Jirka Trejbal, ten je zapálen pro technologii a postupně po mně přebírá skupinu chemické technologie.

Jak jste se dostal k technologii?

Přes továrnu v Kaznějově. Vždy jsem k technické chemii inklinoval. Na průmyslovce jsem měl takovou utkvělou představu, že postavím fabriku na čisté chemikálie v Mrtníku, ve svém rodišti, což byl samozřejmě nesmysl, není tam ani železnice. V Kaznějově jsem technologie obdivoval, i když byly v malém, dnes dělám technologie, které produkují větší hodnotu než celá Kaznějovská továrna. Už i má kandidatura byla technická práce.

Přesto Vás žádná teoretická práce nezaujala?

Zavadil jsem o pár teoretických zajímavostí, například hydrogenace anilinu na cyklohexylamin. Kobaltový katalyzátor, který jsme tehdy s docentem Dvořákem vyvinuli, má minimální povrch, přesto má ohromnou hydrogenační aktivitu, ale jen pro anilin. Většina hydrogenačních katalyzátorů hydrogenuje všechno, ale kobaltový katalyzátor je strašně aktivní, ale jen na anilin a přitom nemá povrch a nevíme, jak je to možné, co se na tom povrchu děje. A k tomu voda podstatně zrychluje hydrogenaci anilinu, zatímco na niklu, který je kobaltu podobný, voda hydrogenaci zpomaluje. Další zajímavostí je, že prvních 14 dní roste aktivita katalyzátoru. Teď jsme zjistili, že tato záběhová perioda se dá přidáním vody zkrátit. Ono to celkem technicky nemá význam, protože první vsádka katalyzátoru vydržela dvacet let. Neznám katalyzátor, který by v reaktoru vydržel tak dlouho, takže jestli je záběhová perioda čtrnáct dní nebo týden, nehraje roli. Teoreticky je to však velmi zajímavé, tenkrát jsme na to neměli čas (smích). Až teď se jeden doktorand u docenta Dvořáka pokouší vysvětlit, proč se tak kobalt chová.

Uvedl bych ještě jeden těžko pochopitelný chemický jev. Když kondenzuje anilin na difenylamin, tak je reakce jasná, dva aniliny reagují na difenylamin a amoniak. Ale. Vzniká tam isopropyldifenylamin. Jak tam může vzniknout? Anilinový aromatický kruh je velmi stabilní, tak jak se z něj udělá isopropyl? Nejsou ho tam stopy, je ho tam půl procenta. Na vysvětlení mechanismu jsme neměli čas. Že to není nečistota, to jsme potvrdili.

Naše skupina přece jen přispěla k teoretickému výzkumu heterogenní katalýzy. Okolo roku 1970 jsme s irským aspirantem (nyní by se řeklo doktorandem, pozn. aut.) objevili takzvaný stop-efekt, který pak do velké hloubky rozpracoval můj další aspirant doc. Koubek, pozdější rektor naší školy. Co je stop-efekt? Při některých katalytických přeměnách se při zastavení nástřiku výchozí látky do kontinuálního proudu inertního plynu zvýší na krátkou dobu rychlost tvorby produktu. Tento nestacionární jev lze využít při studiu mechanismů dějů probíhajících na povrchu heterogenního katalyzátoru. Bohužel doc. Koubek o stop-efektu jen málo publikoval.

V příštím životě byste také dal přednost technologii před základním výzkumem?

V tomto životě už mě dlouhý život nečeká (smích). Zkušeností mám hodně a mohu rychle reagovat na různé věci, výběr aparátů apod., už jsem v technologiích zažil všechno možné. Dělám, co můžu, spíš už nemůžu.

Co připravujete teď?

V Ostravě (poz. aut. BorsodChem MCHZ) je druhá největší výroba cyklohexylaminu a dicyklohexylaminu na světě, závod vlastní Číňani přes maďarskou firmu BorsodChem. Je to pravděpodobně největší čínská investice v ČR, ale nevede se jako čínská, ale jako maďarská. Teď se připravují nové jednotky na cyklohexylamin v Ostravě i v Číně, celková kapacita odpovídá spotřebě celého světa. Ještě se v Ostravě jedná o předělání staré jednotky na cyklohexylamin na nový dicyklohexylamin, existuje úvaha, zda konstrukci zbourat a udělat novou, nebo udělat úpravy staré konstrukce, která je už hodně zkorodovaná. I toto souvisí s chemickou technologií.

Současná situace vše komplikuje, teď bych potřeboval s Číňany jednat. Už dostali podklady a plánovali, že na podzim do Ostravy přijedou. Dobře se s nimi jedná, mají úroveň, taky mají Aspen (software na návrh technologií). Wanhua (vlastník BorsodChem MCHZ) také vyrábí anilin, i když jinou technologií než mou, mají velkou kapacitu, vyrábí milion tun anilinu ročně, žádní troškaři.

Také jste mluvil na česko-čínském fóru.

To se netýkalo cyklohexylaminu, ale kolega Jiří Trejbal dělal pro firmu Nafigate návrh na biotechnologii výroby bioplastu z odpadních tuků. V Su-čou se měl v průmyslovém areálu postavit poloprovoz, Jiří Trejbal dělal návrh na poloprovozní jednotku i na velkou jednotku na deset tisíc tun, těch se mělo stavět několik po celé Číně. Ale z toho všeho sešlo. Trejbal na tom strávil hodně času, chtěl se s touto prací habilitovat, ale bohužel to neprošlo. Přestože jsme škola a fakulta, která má technologii v názvu, tak u nás bohužel větší technické dílo není habilitovatelné, pokud nejsou publikace. To je nevýhoda školy. Nejsem propagátor toho, aby všichni dělali technologii, ale aby se tak anihilovala technologie, jak se tomu děje na škole teď…

To je velká škoda.

To je a tím pádem také o naší škole nikdo neví. Kdyby sem tam nebyla v televizi profesorka Hajšlová, která dělá analýzu potravin, kterou každý potřebuje, tak se o nás neví. Zatímco jiné technické školy se na veřejnosti objevují s technologiemi, my už se netváříme jako technická škola a přizpůsobili jsme se požadavkům Akademie věd, že se u nás nebude dělat technologie. Technologie je na škole jaksi trpěna.

Dá se technologie publikovat?

Pokud technická práce směřuje k realizaci, tak se nesmí publikovat! A obvykle se ani nepatentuje, protože i patent je prozrazením know-how. To si může možná dovolit BASF, které má na to celé oddělení právníků a může se soudit o patenty.

Určitě jsem pro publikování, mladý člověk by měl publikovat, protože se naučí psát. Renomované časopisy mají přísné recenzenty, na tom se mnoho naučí. Já mám heslo „Co inženýr nenapsal, to neudělal“. To, že má něco v hlavě, to je málo, ale musí to dát na papír, ve formě know-how formulovat na papíře, včetně výkresů a výpočtů. Bez toho to nejde. Víte, co to dá práce, vypáčit z některých lidí zprávu o výsledcích výzkumu?

Když se díváte zpětně, neměl jste si založit projekční kancelář?

Určitě ne, technologie se nedá dělat projekcí. Technologie se dělá v laboratoři. A pak v poloprovozech ve fabrikách, se kterými jsme spolupracovali. Naše projekční kanceláře, podobně jako zahraniční, nemají výzkumnou kapacitu. Některé ve světě ji mají, ale není jich příliš mnoho. Většinou kupují procesy od chemických podniků a pak je staví. Tak fungují projekčně-inženýrské firmy, jako je například Chemoprojekt. Chemoprojekt má např. licenci na stavbu kyseliny dusičné od francouzské firmy Grande Paroisse. Takže staví po celém světě kyseliny dusičné, ale není to jejich technologie, je to technologie Grande Paroisse.

Před třemi lety za mnou přišla americká projekční kancelář KBR a oni po mně chtěli naši technologii anilinu. Tak jsem jim říkal, vždyť máte technologii DuPontu? A oni odpověděli, že už nemají povolení od DuPontu, takže stavět nemohou, přestože to umějí. Majitelem mé technologie je Ostrava (BorsodChem MCHZ), ale ta to nechtěla prodat, protože si nechtěla vytvářet konkurenci. Nakonec vše skončilo studií proveditelnosti.

V oblasti technologií Vám musí být Česká republika malá, jakou máte mezinárodní spolupráci?

Posledních dvacet let jsem spolupracoval s belgickou firmou Taminco, která je nyní součástí Eastman Chemical Company, což je velká americká firma. Taminco je zaměřené na aminy, má to i v názvu, který je zkratkou z The Amin Company. Taminco má např. největší výrobu dimethylaminopropylaminu (DMAPA) na světě, všechny šampony se dělají z tenzidu, jehož základem je DMAPA. Máme jednu jednotku v Americe, ta je pro Procter and Gamble, a druhá je v Gentu pro evropskou firmu Henkel. Obě jednotky jsou stejné.

Zpátky ke škole, co Vám na VŠCHT vadí?

Vadí mi, že když u nás někdo dělá nějakou funkci, rektora, prorektora, jeho další štace je, že jde na ministerstvo nebo někam jinam. Ani neuvažuje o tom, že by se vrátil na katedru, a opustí chemii. To by například Wichterle ani Hála nikdy neudělali, zaměnit chemii za ministerské křeslo, to bylo nemyslitelné… Pochopitelně, pokud je někdo tři nebo čtyři roky ve funkci, tak ho to v odborné práci omezuje, ale neznamená to, že se nemá vrátit.

A má dělat rektora chemik, vysokoškolský profesor, nemá to být profesionální manažer?

Od manažerských povinností má rektor kvestora. Osobně si myslím, že máme manažerských funkcí moc, manažerské práce by se měly minimalizovat. Já pamatuju, že byli na škole tři úředníci…

Jen si vemte, kolik se dělá hlášení o vědě. Vždyť je nikdo nemůže číst! Kdo by z toho na ministerstvu, když si to přečte, mohl něco vyvozovat? Proč se to dělá? Aby se to házelo do stoupy nebo dávalo do almary? Ale bere se to tak, že se to musí.

A dá se vrátit z manažerské židle do výzkumu?

Kdysi to bylo normální. Teď je normální to nedělat. Za mého mládí by to ani nikoho nenapadlo, když dělal děkana, tak ho dělal rok, dělal to z povinnosti a pak se vrátil k chemii.

Je to jistý znak doby, když někdo má funkci, že už se nevrací k oboru. To by na vysokých školách nemělo být. Že by se vysokoškolský profesor stal čistým manažerem, to je velká škoda. Nevytváří to dobrou atmosféru na škole, chemici by měli být zapálení pro obor, a ne pro židli na ministerstvu.

Josef Pašek

Prof. Ing. Josef Pašek, DrSc.

Za 60 let své práce realizoval v českých i zahraničních závodech asi 50 chemicko-technologických procesů. Realizace byla většinou doprovázena investiční činností a celková roční produkce realizovaných procesů je odhadována na 1 mld Euro. Z jeho dílny vyšlo několik procesů, které patří mezi několik největších na světě, především výroba anilinu, cyklohexylaminu a dicyklohexylaminu či dimethylaminopropylaminu.

Z českých firem nejčastěji a nejdéle spolupracuje s BorsodChem MCHZ Ostrava, dále jsou to DIAMO Stráž pod Ralskem a Unipetrol, na Slovensku s Chemko či Duslo, v roce 2004 začal spolupracovat s belgickou firmou Taminco, nyní Eastman Chemical. Největší výrobní kapacitu 300 tis. tun ročně, postavenou podle know-how profesora Paška, má výroba anilinu v japonské firmě Tosoh.

[urlnadstranka] => [iduzel] => 56264 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/pasek-co-inzenyr-nenapsal-to-neudelal [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [54754] => stdClass Object ( [nazev] => Lávky jsou hezčí, než jsem předpokládal [seo_title] => Lávky jsou hezčí, než jsem předpokládal [seo_desc] => Rozhovor s Ing. arch. Petrem Šichtancem, architektem VŠCHT Praha, o lávkách spojujících budovy A a B. [autor] => Petra Karnetová [autor_email] => houserop@vscht.cz [perex] =>

Rozhovor s Ing. arch. Petrem Šichtancem, architektem VŠCHT Praha, při příležitosti zprovoznění lávek mezi budovami A a B v pražských Dejvicích.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~cyxKzsgsSc0uUQhILSlSOLogMzmjJDEvGQA.jpg [pozadi] => [obsah] =>

Jak se Vám lávky líbí?

Moc. I když architekti dali v soutěži velmi pěknou realistickou vizualizaci, a myslím, že jako architekt mám slušnou představivost, tak ve skutečnosti jsou lávky ještě hezčí, než jsem předpokládal.

A myslíte si, že by se lávky líbily i architektu Engelovi?

Diskutovali jsme o tom s architektem Opočenským, on si myslí, že ano, ale já spíše tuším, že ne. Myslím si, že by se mu tato forma nelíbila. Co jsem o něm četl, byl velký tradicionalista a určitě by raději viděl lávky realizované v neoklasicistním stylu, jako obě budovy. Architektura budov byla už v době svého vzniku z mnoha směrů kritizována jako zbytečně konzervativní a nepokroková. Vždyť v době, kdy se budovy školy stavěly, třeba Vila Tugendhat už dávno stála. Plány budovy FS a FEL, které vznikaly jen o dvacet let později, už Engelovu koncepci opustily a objekty jsou v úplně jiném – modernějším stylu. Také se ví, že proti nové podobě budov v kampusu architekt Engel protestoval. Nicméně, protože lávky v době realizace budov postaveny nebyly, nebyl důvod se původních návrhů držet a mohli jsme si postavit něco, co odráží dnešní vkus a dnešní provozní potřeby.

Umělo by se něco podobného ve třicátých letech minulého století postavit?

Určitě uměli udělat ocelový most, nýtovalo se i svařovalo. To, co by byl asi problém, je skleněná fasáda. Fasádní systémy řešící uchycení skel, dilataci, tepelnou techniku a bezpečnost jsou modernější disciplína, která se začala rozvíjet mnohem později. Myslím, že zhruba od šedesátých let s rozvojem moderních administrativních budov.

Všichni jsme se těšili na lávky, ale dlouhé měsíce se jen pracovalo v zemi. Proč?

Když stavba začala, tak se první měsíce kutalo v zemi a opravdu to vypadalo, že se nic moc neděje. Překládala se větev parovodu, velká věc. Také se překládala hlavní přípojka plynu. Museli jsme speciální konstrukcí ochránit optické kabely pro půlku Prahy. Pod baráky jsou v místech napojení lávek nové základy, na nich stojí železobetonové sloupy, které jsou zasazené do fasády, ale na fasádě to nejde poznat. To je spousta práce a času, ale není z toho nic vidět.

Obecně rekonstrukce, resp. zásahy do starších budov jsou vždy složitější a časově náročnější. Vždycky narazíte na něco, s čím jste dopředu nepočítali. I při stavbě lávek na nás čekala dílčí překvapení v konstrukcích stávajících budov, která znamenala, že pokaždé musel přijet statik a zhodnotit je, než se pokračovalo dál. Neví se to, ale pod omítkou jsou karbonové pásy zesilující stávající překlady, spousta oceli a železobetonu. Ačkoli jsme si důsledně dělali průzkumy na všech 4 pozicích napojení už při projektování, tak se pak ukázalo, že na mnoha místech je to stejně trochu jinak. Proto jsme v průběhu stavby museli spoustu věcí přeprojektovat. Čtyři místa napojení lávky na budovu byly vlastně 4 různé situace.

A pak přivezli v noci lávku a druhý den dopoledne za půl hodiny byla usazena na místě, šlo to lépe, než jsme čekali. Dá se říct, že na milimetr přesnou ocelovou lávku jsme dávali na baráky, které stavěli zedníci, přičemž zednická přesnost jsou cca 2 centimetry. Vše ale bylo přesně zaměřeno, a nakonec to dopadlo vážně ukázkově.

Prvnímu kopnutí do země navíc předcházela akce „kulový blesk“, kdy se musely přestěhovat kanceláře v místech napojení můstků do nově připravených prostor. Tyto prostory vznikly přemístěním některých učeben opět do nově zrekonstruovaných prostor. Velmi oceňujeme přístup lidí a ústavů, že vyšli vstříc.

Mluvíte v množném čísle. Kdo je my?

Na stavbě se podílelo mnoho lidí, musely se na ni sehnat peníze, právník musel správně sepsat smlouvy…Ale pokud mohu zmínit odborné profese, tak určitě v hlavní řadě školní Odbor provozně-technických služeb s vedoucím Ing. Koktou. Neuvěřitelnou práci s inženýringem odvedl Ing. Petr Kubant, památkáři hlasovali pro tento návrh jednotně. V architektonické soutěži měl velkou váhu názor Ing. arch. Josefa Pleskota a Ing. arch. Pavly Melkové. Oba architekti jsou odborníci dlouhodobě spjatí s kampusem vysokých škol v Dejvicích. Na každou změnu se musel přijet podívat statik, Ing. Jan Blažek.

I s Metrostavem byla spolupráce výborná, ani jsem nečekal, že to půjde tak hladce. Na můstcích pracovali mladší technici a stavbyvedoucí, a i pro ně to byla zajímavá práce, můstky jsou atypické, moc často se podobné věci nedělají.

A samozřejmě obrovský díl práce odvedli architekti ze studia ov-a. Ze zkušeností víme, že dobře zpracovaný projekt ušetří čas i peníze, protože nenechá volné pole pro fantazii stavby. Architekti celou dobu velice dobře fungovali jako autorský dozor a ohlídali si veškeré detaily. Je to stejný tým, který připravil Uhelnu a na ní je to také vidět, hlídají si celý projekt od začátku do konce, od hrubé stavby přes barevnost a poslední pant a na výsledném díle je to pak poznat. Jsou dobří a důslední.

Je velmi dobře, že ke stavbě můstků proběhla architektonická soutěž. Projekt je to velmi složitý, stavělo se v památkové zóně, nad pozemkem někoho jiného, nad sítěmi, a je správné prověřit více variant. Přes to všechno v moderním tvarosloví naplňujeme původní Engelovu urbanistickou vizi. A dodrželi jsme i teze studie rozvoje dejvického kampusu, udržet průhledy ulicemi, bulváry. V architektonické soutěži jsme žádali obecně návrh propojení budov a všechny 3 návrhy se shodly v původním umístění i počtu lávek dle původní Engelovy koncepce. Ukázalo se, že to dává největší smysl vzhledem k vnitřnímu uspořádání budov i vůči kampusu.

A co Vás teď čeká dál?

Pracuje se na návrhu nového orientačního systému ve škole. A pak další fáze první etapy podle Generelu, což je rekonstrukce prostoru uvolněných po ukončení pronájmu ČVUT. Osobně se těším na druhou etapu, což je vestavba do dvora budovy B, na kterou nyní připravujeme výběr generálního projektanta, abychom mohli spustit přípravu dokumentace na územní rozhodnutí. Myslím, že celý tým, se kterým se na přípravě projektů podílíme, čeká hodně práce.

A jak budeme lávkám říkat?

Přiznávám, že „Stavební objekt č.1“ a „Stavební objekt č.2“, tj. tak jak je po realizaci máme zažité my ze stavebního, není moc nápadité. Chce to nějaký dobrý nápad. A jak to s dobrými nápady bývá – navrhuji soutěž.

[urlnadstranka] => [iduzel] => 54754 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/sichtanc-lavky-jsou-hezci-nez-jsem-predpokladal [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [54897] => stdClass Object ( [nazev] => Záchody splachujeme křišťálovou studánkou, říká profesor Jiří Wanner [seo_title] => Záchody splachujeme křišťálovou studánkou, říká profesor Jiří Wanner [seo_desc] => [autor] => [autor_email] => [perex] =>

Prof. Wanner vystudoval Technologii vody na VŠCHT Praha a tomuto oboru zůstává věrný celý život. Zaměřil se na využívání biologických procesů pro čištění odpadních vod. Jeho zkušenosti z provozu regeneračních zón vedly k vytvoření metody bioaugmentace nitrifikace in situ, která je dnes používána na více než 40 čistírnách OV v ČR s celkovou kapacitou přes 4 miliony ekvivalentních obyvatel. Za aplikaci genových sond pro sondy pro identifikaci důležitých vláknitých mikroorganismů, posléze i nitrifikačních baktérií a baktérií akumulujících fosforečnany byl v r. 1995 oceněn Körberovou Cenou pro evropskou vědu. Od roku 2008 se výzkumné aktivity jeho skupiny zaměřily na technologie umožňující opětovné využívání vyčištěných odpadních vod jako náhradu říční nebo pitné vody.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~Fcu9DYMwEAbQVb45MkIYILVjTsKAzxY_J3kURJWSwmIDmuP2StI-6T2DbVrxcsw0PdCInWOA78r73nutXmtEto3aHGY7I3qClNUuraIf_s2JfBnGJI71gKS2IKd5cUKcwO4v9_4F.jpg [pozadi] => [obsah] =>

Nyní, v době koronavirové krize, se opět začínají objevovat informace o prohlubujícím se suchu. Je to opravdu tak vážné?

Suchem se zabývám více než 15 let. Začali jsme v době, kdy si ho ještě nikdo neuvědomoval. První vlnu sucha v tomto tisíciletí jsme zažili v roce 2003, rok po velké povodni. V roce 2007 nastala menší vlna sucha a v té době už jsme si říkali, že je s ním potřeba něco dělat. Další vlna sucha přišla v roce 2014 opět po povodních z roku 2013. A s menší úlevou trvá doteď. Po 6 letech sucha máme nyní dle údajů Českého hydrometeorologického ústavu srážkový deficit celého jednoho roku, průměrně chybí 700 mm srážek. Na první pohled to pro českého spotřebitele vidět není, protože k tzv. socioekonomickému suchu (dopadu sucha na kvalitu života, pozn. redakce) jsme se díky sofistikovanému vodnímu hospodářství nedopracovali. Každý rok pozorujeme hydrologické sucho, kdy se dá suchou nohou projít přes Labe v Ústí nad Labem, také sucho zemědělské, kdy je vidět rozpraskaná půda a uschlé plodiny.

Proč je ještě neprojevilo zmíněné socioekonomické sucho?

Hlavním důvodem jsou zásoby podzemní vody, které ale kvůli suchým zimám také trpí. Velkou roli hraje také moudrost našich předků, kteří budovali obrovské přehrady. Želivská nádrž, tedy nádrž Švihov, vybudovaná v 70. letech, svou obrovskou kapacitou 7 m³/s je schopna zásobovat vodou celou pražskou aglomeraci a část Středočeského kraje. A nyní se bude propojovat i s jihočeskou vodovodní soustavou založenou na nádrži Římov. A to je to, co nyní děláme jako jedno z největších opatření proti socioekonomickému suchu. Například Severočeské vodovody a kanalizace jsou schopné vodu přepojovat z jednoho konce kraje na druhý, podobná situace je na severní Moravě.

Vláda podporuje propojování bývalých krajských systémů, protože se předpokládá, že i při déle trvajícím suchu v některém regionu, jinde voda bude a bude možné ji přečerpat. Díky tomuto propojování obyvatelstvo zatím nepocítilo problém se zásobováním vodou, a přestože místní malé vodovody vyschly, tak do vodojemů v noci velké vodárenské společnosti přivážely cisterny vody.

Zdá se, že víc letos nenaprší. Co s tím?

Nejen, že více nenaprší, ale pokud naprší, tak přijde přívalový déšť a lokální povodně. Nyní je v parlamentu novela vodního zákona, který bude obsahovat „suchou hlavu“. K mému velkému rozčarování ale tato hlava ochrany proti suchu obsahuje jen administrativní úkony, což znamená, že v případě sucha zasednou komise a budou vydávat příkazy a zákazy. Očekával jsem více, například principy cirkulárního hospodaření s vodou, protože jen příkazy a zákazy vodu nevyrobí.

V roce 2015 byly v mnohých oblastech odtoky z čistíren jediné stabilní zdroje vody a menší potůčky by bez nich vyschly. To nás přivedlo k výzkumným projektům, které by pomohly znovu využít vodu, která již jednou byla použita. Stávající čistírny jsou schopny produkovat vodu v takové kvalitě, aby ji bylo možné vypouštět do řeky.

V odpadních vodách stoupá množství nově se objevujících kontaminantů neboli „contaminants of emerging concern“. Po chemické stránce jsou to rezidua léků, nelegálních drog a hormony. Pokud budeme chtít vodu vracet, tak se musíme domluvit k jakému účelu. A pokud by se vody vracely tak, že by rezidua kontaminantů vadila, tak se musíme domluvit i na technologii a financování jejich odstraňování.

První zemí v Evropě, která se rezidui kontaminantů ve vodě zabývá v čistírenské praxi, je Švýcarsko. Připravilo nejen zákon, ale i vytipovalo 12 vzorových látek a postavilo technologie, které je odstraní z 80 procent. Financováno je to z federálního fondu, přičemž i regionální čistírny se na tom musí podílet, a výsledek je takový, že každý švýcarský občan zaplatí za rok o 9 franků více.

Jediná věc, kterou se nepodařilo v celoevropském právu prosadit, je desinfekce odtoků. Vycházíme z toho, že současné technologie jsou schopny většinu patogenů zlikvidovat, ale není tam pojistka „Co kdyby“.

Jaké metody desinfekce jsou dnes možné?

Desinfekce je pro opětovné používání vody nezbytná. Zkoušeli jsme různé metody. Při chloraci je podezření na vznik chlorderivátů organických látek, nyní se používá tehdy, pokud to doporučí hygienický úřad v případě epidemie. Základní stupeň, který se začíná prosazovat, je využití UV zářivky, u kterého ale hrozí, že UV záření poškodí DNA, kterou jsou některé mikroorganismy schopny po čase obnovit. Existují i komerčně vyráběné peroxoorganické kyseliny, které mají výhodu, že jsou schopné buňky zničit úplně. Pokud se ovšem recyklovaná voda bude skladovat, tak UV záření samo o sobě nestačí a musí se zajistit i kyselinou peroxomravenčí nebo peroxooctovou, aby se organismy už nemohly znovu množit.

Máme v českém právu legislativu, která by řešila využití recyklované vody?

Ne, nemáme. V Evropské unii jsou země, které vodu recyklují již léta a vytvořily si své národní předpisy. Typicky Španělsko, Portugalsko, Itálie, Kypr, které kdyby vodu nerecyklovaly, tak jim zkolabuje hospodářství. Pokud si nyní koupíte zeleninu z těchto zemí, tak si můžete být jisti, že byla z velké části zavlažovaná nebo rovnou hydroponicky pěstovaná v recyklované vodě. Jak sucho postupuje na sever, zasahuje další země, např. Maďarsko nebo i Německo. V rámci jednotného trhu musí být i jednotné evropské předpisy a od roku 2018 je návrh nařízení, které bude součástí právního systému všech členských zemí, tedy i České republiky, a budeme se moci o toto nařízení opřít.

Základem nařízení je myšlenka, dle mého názoru velice správná, že technologie úpravy recyklované vody se musí řídit účelem použití. Účel definuje uživatel, který obdrží vodoprávní povolení na nakládání společně s výrobcem recyklované vody. A na obou partnerech bude, aby se domluvili na místě předání, přičemž výrobce nebude ručit za to, jak uživatel vodu použije, a na druhou stranu uživatel nebude zodpovídat za to, jak výrobce vodu upraví.

Vzniknou 4 kategorie recyklované odpadní vody A až D, přičemž nejvyšší kategorie A bude určena pro pěstování potravin i hydroponicky a voda kategorie D bude postačovat k zavlažování technických a energetických plodin.

Letos začínáte řešit nový projekt z programu HORIZON 2020 „Dosahování širšího používání chytrých řešení ve vodním hospodářství“ (Achieving wider uptake of water smart sollutions (WIDER UPTAKE). Čím se v něm budete zabývat?

Tento projekt, samozřejmě navazující na předchozí projekty, by měl prokázat, jakou technologii potřeba použít pro výrobu recyklovaných vod jednotlivých kategorií. V ČR je specifická situace, jelikož oba orgány zabývající se vodou (Ministerstvo zemědělství ČR a Ministerstvo životního prostředí ČR – pozn. red.) razí zásadu, že je v republice vody dost a že zemědělství nikdy nebude potřebovat zavlažovat vyčištěnou vodou. V přímém kontrastu s tím jsou prohlášení Agrární komory ČR, která tvrdí, že v republice je možná v průměru vody dost, ale u nás v místě není a za rohem máme čistírnu odpadních vod, od které bychom recyklovanou vodu mohli brát. O toto bude ještě bitva.

Co nám ministerstva jsou ochotná tolerovat, je závlaha městské zeleně recyklovanou vodou. Sám pro sebe si říkám, jaká je absurdita, když ve vodní nádrži Švihov máme vysoce kvalitní vodu, navíc je na ní vodárna se super moderní technologií, takže Pražákům teče z kohoutku křišťálová studánka, a oni s ní pak myjí silnice, zalévají v parku trávu, po které běhají psi, a splachují záchody.

V rámci projektu budeme mít na Císařském ostrově část pozemku, kde vybudujeme pokusná pole, která budeme zavlažovat vltavskou vodou, odtokem z čistírny, a pak odtoky upravené různými technologiemi. Na rostlinách budeme sledovat, jak prosperují a také jaké znečišťující látky se v nich mohou kumulovat. Před dvěma lety jsme již dělali experimenty s pěstování zeleniny a potvrdili jsme si, že i rostliny mají vybudované bariéry a ne všechno, co je ve vodě, se do nich dostane. Sledovali jsme běžných 40 léčiv a jediná látka, která se do pokusných ředkviček významněji dostala, je gabapentin, což je antiepileptikum. Do půdy se látky dostaly, ale v rostlinách již byla jejich koncentrace zanedbatelná.

Ve Vašem projektu bude spolupracovat řada států. Jak se mezi nimi liší užívání odpadní vody?

V projektu jsou Norové, Nizozemci, Italové a také zástupci z Ghany. V Ghaně je zalévání odpadní vodou velký hit, jelikož jsou velkým producentem zeleniny, kterou by chtěli dovážet i do Evropy. Zdá se ale, že kontaminanty tam nebudou tak velký problém, protože léky jsou v Ghaně drahé a hormonální antikoncepce z náboženských důvodů zakázaná. V Evropě ale problém s těmito látkami je a budeme se jimi zabývat. Univerzita v Palermu se bude zabývat využitím pro zemědělské účely.

V Nizozemí na odpadní vodu nahlíží jako na zdroj nutrientů, protože obsahuje hodně dusíku a fosforu. Osobně si myslím, že těžit dusík z odpadních vod je zbytečné, protože je ho po zvládnutí syntézy amoniaku ze vzdušného dusíku dost. Naopak, fosforu je nedostatek a v rámci EU existuje doporučení jeho znovuzískání z odpadních vod. Obrovským problémem je jeho nízká koncentrace v odpadních vodách, pouze 4 až 6 mg na litr, a ještě jeho část využijí bakterie v čistírnách. V současné době se zbytkový fosfor sráží železitými solemi, ale o vzniklý fosforečnan železitý není v zemědělství zájem. Tak tímto se budou zabývat kolegové z Nizozemí.

Další cestou je vysrážení fosforu ve vyhnívacích věžích ve formě struvitu, což by ale znamenalo v čistírnách vybudovat malou chemickou výrobu, a ještě poté struvit čistit od těžkých kovů. Např. v Německu je nařízeno, že čistírny nad 50 tis obyvatel musí vysrážet 80 % fosforu, který přiteče, jenomže pro tento produkt zatím není odbyt.

S jakým týmem budete na projektu pracovat?

Sestavili jsme skupinu lidí, která bude sledovat chemickou stránku, včetně analýzy léčiv, nedílnou součástí je i sledování bakteriologické kvality vody. A poučeni poslední historií se chceme zabývat i viry. Existují prokazatelné studie, že nemocní SARS-CoV-2 vylučují do odpadních vod. Identifikace virální RNA je poměrně jednoduchá, ale v odpadní vodě je spousta jiného genetického materiálu a je nutné izolovat genetický materiál viru. Proto bychom chtěli spolupracovat s Výzkumným ústavem veterinárního lékařství v Brně, který tuto analytiku má zvládnutou. Rádi bychom ale spolupracovali i s kolegy z naší školy.

Ve světě se nyní hledá způsob detekce viru v odpadních vodách a možnost odhadu počtu nakažených z koncentrace v odpadních vodách, stejně jako se nyní analyzují v odpadních vodách nelegální drogy. Detekce viru nebyla prvotním záměrem, ale pokud ve škole zvládneme metodiku, budu rád. Dokonce sdružení vodovodů a kanalizací SOVAK ČR dělá první vzorkovací sérii odpadních vod z nejzasaženějších oblastí. Přítomnost virální RNA se dá prokázat, ale nedá se zjistit, zda je vir ještě nebezpečný, nebo ne. Jednoznačně je to ale nepřímý indikační prvek.

Budeme spolupracovat také s Katedrou zdravotního a environmentálního inženýrství ČVUT Praha, profesor Pollert, který mimo jiné navrhuje slalomářské kanály, nám pomůže s rozstřikováním vody. Protože potřebujeme odpadní vodu i plochu pro experimentální pole, tak je naším partnerem Pražská vodohospodářská společnost, majitel nové čistírny na Císařském ostrově. Budeme testovat typické reprezentanty městské zeleně, keříky, malé stromky, květiny a trávu, tak potřebujeme i zahradníky. Na políčko nesmí ani pršet, a tak naši kolegové stavaři vymýšlejí zastřešení polykarbonátem. Ještě řešíme, co se stane, pokud bude dlouho mrznout.

Myslíte, že Češi jsou připraveni akceptovat používání recyklované vody, když ani odborníci z ministerstva tomu nejsou nakloněni?

Projekt má velký potenciál na veřejnost pozitivně zapůsobit, musíme lidem vysvětlit, že odpadní voda není nebezpečná. Vím i o případech ze zahraničí, kdy byly projekty kvůli tlaku veřejnosti zastaveny. Např. Austrálie v 90. letech trpěla enormním suchem a už tenkrát byly připravovány dvojí rozvody vody. Situace byla tak kritická, že se uvažovalo i o dotování zdrojů pitné vody zasakováním recyklované vody do podzemí. Ale v roce 2000 začalo v Austrálii pršet a projekty stály. V roce 2010 se projekty znovu obnovily a začaly realizovat. Například v Perthu se míchají typy vody, aby měli zdroj pro pitnou vodu.

Aglomerace San Diego v jižní Kalifornii trpí nedostatkem vody, dokonce odvětvili i část řeky Colorado a měli připravenu řadu zasakovacích nádrží pro odpadní vodu z čistíren. Kolem roku 2000 přišlo období, kdy bylo vody dost, a tak se vše zastavilo. Sucho se ale vrátilo a nyní asi 60 % vody v této oblasti zasakují.

Špičkou je Las Vegas, kde je 80 % vody ve vodovodu i ve fontánách recyklovaných. A jde jen o to včas dát lidem na vědomí, že je to jedna z možností, že se kvalita vody garantuje a že je prováděno verifikační a provozní sledování. I v Česku máme řadu projektů využívajících recyklovanou vodu, ale protože nemáme právní předpis, tak se o nich nemluví, protože je jejich použití postaveno „na vodě“.

K moři se letos pravděpodobně nedostaneme. Mohou se lidé bezpečně koupat v řekách?

Koupat se v řekách pod velkými městy není úplně nejlepší nápad, především po dešti ne. A to z důvodu, že většina českých i evropských měst má kanalizaci z počátku dvacátého století. Stavěly se jednotné kanalizace, kdy jedna trouba odváděla dešťovou vodu i splašky. A když zaprší, tak je srážkových vod mnohem více než splaškových, a tak naši předci přijali kompromis, že po určité délce troubu otevřeli, udělali dešťový přepad a odlehčovací komorou vypustili vodu do řeky. V Praze je odlehčovacích komor na 140 a vlastních dešťových výustí skoro 500. Takže když zaprší, tak se může část obsahu stok vylít do řeky. Komory se nyní vybavují měřáky a do budoucna se na nich vytvoří nádrže, které se vyčerpají zpět do kanalizace, až voda opadne.

[urlnadstranka] => [iduzel] => 54897 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/wanner-zachody-splachujeme-kristalovou-studankou [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) ) [iduzel] => 54753 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => [sablona] => stdClass Object ( [class] => dokumenty [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 0 ) ) [53845] => stdClass Object ( [nazev] => VŠCHT se podílí na restaurování plejtváka myšoka [seo_title] => VŠCHT se podílí na restaurování plejtváka myšoka [seo_desc] => [autor] => Blanka Pilátová [autor_email] => pilatovb@vscht.cz [perex] =>

Ačkoliv má Národní muzeum kvůli mimořádným opatřením vlády zavřeno, restaurátoři se s pomocí odborníků z VŠCHT pustili do oprav 135 let staré kostry plejtváka myšoka, aby se opět mohla stát součástí přírodovědecké expozice. Jaké úkoly měli zástupci naší školy z Ústavu chemické technologie restaurování památek? Odkud kostra pochází? Na tyto i další otázky odpovídá Ing. Klára Drábková, Ph.D.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~O9KTmpNZXJKpUJCTmlVSdnhhdiIA.jpg [obsah] =>

Poprvé se kostra plejtváka myšoka přestavila veřejnosti 28. listopadu 1888. Proč musí být znovu restaurována? Změnily se od 19. století techniky restaurování?

V současnosti probíhá první komplexní restaurátorský zásah na této kostře. Od instalace ve výstavních prostorách nejprve Náprstkova průmyslového muzea a poté v hlavní budově Národního muzea bylo provedeno několik zásahů, ale nikdy se nejednalo o celkové restaurování. Šlo například o dodatečnou preparaci, dočišťování kostry od vytékajícího tuku a v neposlední řadě i o změnu instalace zavěšením na traverzy v hlavní budově NM.

Restaurování si vyžádal celkový stav kostry, povrch byl značně znečištěn zbytkovým tukem, na který se navázal prach a další nečistoty. Dále byly v minulosti provedené výplně velmi degradované a v některých případech se i uvolňovaly z kostí.

Ve kterých částech kostry dochází k největším opravám?

Celá kostra byla očištěna a bylo třeba provést vytmelení prasklin a případně domodelování chybějících částí, jako jsou např. zakončení některých žeber. Všechny doplňky jsou prováděny citlivě tak, aby byla zachována vypovídací hodnota a stabilita exponátu. V nejhorším stavu jsou obě čelisti, které vyžadují nejrozsáhlejší restaurátorský zásah. V současné chvíli se rozhoduje o nejvhodnějším přístupu k restaurování této nejvíce poškozené části kostry.

Vyskytly se kvůli starým technikám preparování a adjustace nějaké problémy?

Jedním z problémů byl velmi špatný stav výplní mezi obratli a mezi zápěstními a prstními kůstkami. Tyto tmely již neplnily svou funkci a nebyly přijatelné ani z estetického hlediska. Jejich odstraněním došlo k „odlehčení“ celé kostry a modernějšímu způsobu prezentace tohoto kosterního exponátu. Hlavním problémem je však výsledek preparace čelistních kostí, které jsou oproti ostatním částem kostry výrazně křehčí a „přesušené“, kvůli tomu došlo k jejich výraznějšímu poškození.

Běžně opravujete takové velké exponáty, nebo je to ojedinělý projekt?

Nejprve je třeba upřesnit, že tento exponát fyzicky neopravujeme, vlastní práce provádí restaurátoři. Úkolem našeho ústavu je podpora zejména při výběru optimální technologie restaurování. Náš ústav již spolupracoval na menším, ale obdobném projektu, kterým byl návrh na technologii čištění kostry plejtváka malého ze sbírek Anatomického ústavu 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.

Kdo je do těchto prací zapojen, pouze odborníci, nebo přiloží ruku k dílu i studenti?

Jak jsem již řekla, při této akci je naším hlavním úkolem konzultační činnost v oblasti technologického postupu restaurování, do které studenti nejsou zapojeni. Ale v případě výše zmíněného projektu návrhu technologie čištění kostry plejtváka malého se jednalo o studentskou práci Ondřeje Limpoucha, kterou jsem vedla společně s vedoucím našeho ústavu doc. Ďurovičem.

Odkud plejtvák myšok pochází, jak se dostal k nám?

Samice plejtváka se k nám dostala z Norska, na jehož pobřeží byla vyvržena při bouři v roce 1885. Díky iniciativě A. Friče uspořádala soukromá vlastenecká společnost sbírku na zakoupení kostry, kterou poté věnovala Národnímu muzeu.

Můžeme v Národním muzeu vidět i jiná díla, která restauroval Ústav chemické technologie restaurování památek?

Studenti našeho programu Konzervování-restaurování uměleckořemeslných děl (z kovů, skla a keramiky a textilií) v rámci studia restaurují i předměty z Národního muzea a některé z nich je možné vidět na aktuálních výstavách.

Kdy budeme moci opraveného plejtváka vidět?

Na tuto otázku zatím bohužel neznám odpověď, i práce na restaurování plejtváka jsou ovlivněny současnou situací. Národní muzeum ale průběžně zveřejňuje na své FB stránce zajímavosti z této akce, a je tak možné postup restaurování sledovat.

[urlnadstranka] => [poduzel] => Array ( ) [iduzel] => 53845 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/drabkova-vscht-se-podili-na-restaurovani-plejtvak-mysoka [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [53361] => stdClass Object ( [nazev] => Snažíme se zrychlit testování produktů z geneticky modifikovaných rostlin [seo_title] => Snažíme se zrychlit testování produktů z geneticky modifikovaných rostlin [seo_desc] => [autor] => [autor_email] => [perex] =>

Dr. Lorena Manzanares Palenzuela je na VŠCHT Praha druhou řešitelkou prestižního grantu Marie Skłodowska Curie - Individual Fellowship (MSCA) financovaného z Evropského rámcového programu pro výzkum a inovace, Horizont 2020. Vzhledem k nízké míře úspěšnosti v tomto programu získalo na českých institucích tento typ grantu pouze 25 výzkumníků (v období 2014-2019). Loreně byla udělena podpora pro dvouletý projekt s názvem “Black phosphorus quantum dots as fluorescent nanosensing platforms for detecting unauthorised genetically modified material”.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~88kvSs1LVPBNzKtKzEssSi1WCEjMSc2rKk3NSQQA.jpg [obsah] =>

Jak ses dostala k výzkumu?

Svoji výzkumnou kariéru jsem začala již na Venezuelském vědecko-výzkumném institutu, kde mě poprvé zaujala oblast molekulární genetiky. Molekulární biologie nadále zůstala předmětem mého zájmu během magisterského studia na Madridské univerzitě (Universidad Complutense de Madrid), kde jsem později také získala doktorský titul.

Když jsi o grant žádala, byla jsi už zaměstnaná na VŠCHT Praha.

Ano, vedoucího skupiny, prof. Martina Pumeru, jsme potkala na konferenci a následně mě pozval do jeho skupiny Pokročilých funkčních nanorobotů na Ústavu anorganické chemie VŠCHT Praha. V této laboratoři jsem ocenila zejména špičkové vybavení. V době podávání žádosti o MSCA grant musí žadatel splnit tzv. „podmínku mobility“, tedy nesmí pobývat déle než 365 dní na území státu, ve kterém se nachází jeho hostitelská instituce. Já jsem o grant požádala krátce po mém příchodu na VŠCHT a vyšlo to.

Můžeš popsat kontext Tvého výzkumného projektu?

EU je závislá na dovozu krmiv rostlinného původu, jako je sója a sójový šrot používaných pro dobytek, prasata a drůbež. Mnohé významné exportní země jako USA, Kanada nebo Brazílie pěstují geneticky modifikované (GM) rostliny, ale v EU ctíme právo spotřebitelů vybrat si mezi geneticky upravenými a tradičně pěstovanými plodinami, a proto zde platí přísná pravidla na dovoz GM materiálu: autorizované GM produkty mohou na náš trh vstupovat, ale musí být označeny, aby byl spotřebitel dobře informován. Aby tato pravidla mohla být vymáhána, je třeba dovážený materiál pravidelně kontrolovat. V mém projektu se zabývám novým přístupem provádění těchto kontrol, protože současně používaná metoda je velmi pomalá a drahá.

Asi máš na mysli PCR metodu…

Ano, polymerázová řetězová reakce. Tato technika v podstatě využívá malý úsek DNA k výrobě velkého množství jeho kopií in vitro. Jakmile je DNA úsek dané potraviny namnožen, je možné snadno otestovat přítomnost geneticky modifikovaného DNA. Ačkoliv je to významná metoda, má své nevýhody a může vést ke zkresleným výsledkům. Navíc je poměrně náročná na provedení, což je důvod proč testování provádí pouze specializované laboratoře.

Mohou nanomateriály nabídnout lepší řešení?

Nanomateriály vykazují optické a elektronické vlastnosti, které mohou zásadně ovlivnit způsob detekce DNA, takže věřím, že ano. V mém výzkumu se zaměřuji na nově vyvíjené materiály a jejich schopnost sloužit jako výkonný systém testování DNA za účelem rozpoznání GM organismů v jídle, ale i pro testování DNA obecně.

Jak toto testování funguje?

Tyto materiály v podstatě dokáží na nano úrovni fungovat jako světelné spínače. Když vložíme do DNA malou molekulu, která interaguje s dvoudimenzionálními materiály a ovlivňuje jejich fluorescenční či jiné optické vlastnosti, můžeme detekovat specifickou DNA nebo její úsek. To nám umožňuje např. identifikovat geneticky modifikované nebo mutované úseky DNA (např. spojené s genetickou predispozicí k určitým onemocněním). Já aktuálně pracuji na výzkumu těchto nanosystémů pro detekci určitého DNA, které ale mohou být kromě testování potravin využity pro celou řadu dalších aplikací. Nicméně, využití v biomedicíně je stále velmi málo prozkoumáno.

To nás přivádí k interdisciplinaritě Tvého výzkumu…

Oblast nano-biosensorů vyžaduje mezioborový přístup, což je důvod, proč pracuji ve skupině, která má zkušenosti se syntézou a charakterizací vícevrstvých materiálů. Má vědecká specializace v oblasti farmacie mě přivedla k tématu geneticky modifikovaných materiálů, kde propojuji oblast výzkumu materiálů s molekulární biologií.

Vzhledem k tomu, že se Tvůj projekt pomalu blíží ke konci, jak bys jej zhodnotila?

Tento projekt mi umožnil seznámit se s velmi zajímavými vlastnostmi nanomateriálů pro detekci mutací v DNA. Kromě optimalizace těchto optických systémů pro geneticky modifikované potraviny, což je poměrně komplexní téma, které jsem nedokázala úplně vyřešit, jsem prozkoumala oblast detekce genů spojených s onemocněními a nové objevy budou brzy publikovány. Díky nim jsem si rozšířila svoje výzkumné zájmy, kterým bych se ráda i nadále věnovala. V rámci projektu již vyšly tři publikace, nicméně, to není to, co považuji za největší úspěch. Naučila jsem se hodně nového, nejen vědecky, ale i lidsky, díky interakci s kolegy v rámci výzkumné skupiny i díky networkingu na mezinárodní úrovni. Závěrem tedy můžu říct, že díky fellowshipu jsem mohla vyrůst po vědecké i lidské stránce.

Tento článek vznikl za podpory projektu č. LTI17009 (MŠMT INTER-INFORM) a projektu č. 795347 (EU Horizon 2020)

[urlnadstranka] => [poduzel] => stdClass Object ( [53362] => stdClass Object ( [nazev] => Marie Skłodowska-Curie Actions [barva_pozadi] => cervena [uslideru] => false [text] =>

Evropský rámcový program pro výzkum a inovace, Horizont 2020, nabízí v rámci programu Marie Skłodowska-Curie Actions (MSCA) několik schémat na podporu vědecké mobility. Jedno z těchto schémat je MSCA – individuální fellowship pro zkušené výzkumníky, které nabízí financování individuálních vědeckých projektů v délce až 2 roky. Tento typ grantu umožňuje mezinárodní a mezisektorovou mobilitu s cílem poskytnout příležitosti pro školení a networking a podpořit tak kariérní rozvoj výzkumníka. Průměrná míra úspěšnosti žadatelů se pohybuje okolo 13 %, což naznačuje velmi vysokou konkurenci.

[iduzel] => 53362 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => [sablona] => stdClass Object ( [class] => infobox [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 0 ) ) ) [iduzel] => 53361 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/lorena-manzanares-palenzuela [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek_vertical [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [53816] => stdClass Object ( [nazev] => Doc. Rumlová: Našli jsme si cestu, jak pomoci [seo_title] => Docentka Rumlová: Našli jsme si cestu, jak pomoci [seo_desc] => [autor] => [autor_email] => [perex] =>

V souvislosti s šířením onemocnění COVID-19 po celém světě se postupně vyjevuje řada problémů, které je nutné řešit za pochodu. Jedním z nich je oprávněná obava, že s přibývajícím množstvím prováděných testů ve velkých zemích budou komerční testovací soupravy, které umožňují diagnostikovat koronavirus v těle, jednoduše nedostupné či dojdou. Proto se početná skupina tuzemských vědců spojila do neformálního konsorcia, v jehož čele stojí Ústav organické chemie a biochemie AVČR, za účelem vývoje alternativních diagnostických sad. Součástí konsorcia jsou i zástupci VŠCHT Praha, kteří v našich laboratořích připravují dva enzymy, jež jsou základem stanovení koronaviru, nebo přesněji řečeno stanovení jeho genetické informace v odebraném vzorku.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~c8lPTs0ryU5U8M1MzkhMzUlUCCrNzckvO7wQAA.jpg [obsah] =>

„Škola se bohužel nemohla zapojit přímo do klinického testování. Ačkoliv bychom to technicky v pohodě zvládli, protože podobné metody běžně děláme a máme na ně na Ústavu biotechnologie a Ústavu biochemie a mikrobiologie technické vybavení, nemáme příslušnou laboratoř s vyšším stupněm biologického zabezpečení BSL3 ani vysokokapacitní zařízení. Nicméně, VŠCHT si našla cestu, jak se zapojit,“ říká docentka Michaela Rumlová, jež se problematikou virů dlouhodobě zabývá.

Jakým způsobem se dala skupina českých vědců dohromady?

Lze říci, že prvotní „konsorcium“ se vytvořilo spontánně, jako reakce na vývoj koronavirové pandemie. V rámci tohoto uskupení probíhají velmi živé diskuse o tom, jak současné testy vylepšit, zjednodušit, zrychlit, zpřesnit, zlevnit. Tuto skupinu, nebo spíše internetový kanál založil 19. března Mgr. Filip Franko z BIOCEV za účelem kontaktovat vědce a akademiky, kteří jsou ochotni přímo se fyzicky podílet na testování či napomáhat zkušenostmi a know-how. Těch lidí je aktuálně přes 60 z celé republiky, jsou ze všech možných institucí. Za všechny bych jmenovala Honzu Konvalinku (ÚOCHB AV ČR a UK), Petra Bartůňka (ÚMG), Ruth Tachezy (BIOCEV, UK). Do detailu se rozebírají nejrůznější aspekty od sběru vzorků, možnosti izolace koronavirové RNA, administrativní aspekty povolení k testování, zkušenosti z testování ze zahraničí atd.

Co je hnací silou konsorcia?

Řekla bych, že je to zejména snaha vědecké obce nabídnout pomoc, zodpovědnost vůči společnosti. A také obavy. Všichni jsme si uvědomovali, že je nutné testovat a jedině testování přítomnosti koronaviru (a samozřejmě dodržování zostřených hygienických návyků) nás může odvrátit od katastrof, které zažívají v Itálii, Španělsku a USA. Řada akademických pracovišť se velmi rychle zapojila a dostala od Státního zdravotnického ústavu povolení pro klinické testování. Další iniciativou vědců a akademiků je vznik nového portálu www.laboratore-proti-koronaviru.cz, který rozjela Akademie věd ČR minulý týden (3. 4. 2020) z iniciativy profesora Lukeše. Smyslem je propojení diagnostických, akademických, vysokoškolských či soukromých laboratoří, které se podílejí na testování.

Jakou roli hraje v konsorciu VŠCHT Praha?

Jak už jsem avizovala, škola se bohužel přímo do klinického testování zapojit nemůže, ale našli jsme si vlastní způsob, jak pomoci. Testovací soupravy, které umožňují diagnostikovat koronavirus v těle, budou dříve či později nedostupné nebo dojdou. Naštěstí, moderní molekulárně biologicky vybavené laboratoře jsou schopné stanovit koronavirus ve vzorku i bez komerčních testovacích souprav. K tomu ale samozřejmě potřebují komponenty, které jsou pro stanovení nezbytné. A přípravou klíčových komponent pro stanovení koronaviru ve vzorku se zabývá naše laboratoř.

Můžete přiblížit, jak ony klíčové komponenty připravujete?

Na VŠCHT připravujeme dva enzymy – reverzní transkriptasu a Taq DNA polymerasu, které jsou základem stanovení koronaviru, nebo přesněji řečeno stanovení jeho genetické informace. Na přípravě se podílí Laboratoř molekulární biologie na Ústavu biotechnologie, konkrétně všichni moji doktorandi Ivana Křížová, Alžběta Dostálková a Filip Kaufman. Je až neuvěřitelné, s jakou vervou a chutí se do práce pustili. Další přístup k testování iniciuje profesor Ruml, který zprostředkoval možnost pro zavedení jiného typu testování pomocí izotermální PCR, tedy PCR, která probíhá při laboratorní teplotě. Této metodice se budou věnovat pracovníci Ústavu biochemie a mikrobiologie.

Metoda přípravy enzymů je nová, nebo ji využíváte standardně?
Purifikace proteinů je náš denní chleba. Samozřejmě, každý nově purifikovaný protein má svá úskalí a musí se přijít na to, co protein „chce“, aby zůstal aktivní a stabilní. Naše práce v tomto oboru navazuje na řadu předchozích projektů Grantové agentury ČR zaměřených na výzkum retrovirů a na můj současný projekt GAČR a MŠMT, týkající se inhibitorů HIV, a také na jiný GAČR projekt zaměřený na flaviviry, zejména na virus klíšťové encefalitidy a Dengue, který řešíme ve spolupráci se skupinou profesora Grubhoffera z Biologického centra AV ČR a jehož jsem spoluřešitelkou.

Je k tomu, co děláte, potřeba specifické vybavení laboratoří?

Enzymy produkujeme v bakteriálních buňkách, do nichž jsme vložili vektory s geny pro příslušné enzymy. Tyto vektory jsme v rámci konsorcia obdrželi od doktora Tomáše Moravce (UEB) a na jeden z nich dostali přímé svolení od jeho „konstruktéra“ doktora Alexe Klenova z York University v Kanadě. Přímo k produkci enzymů potřebujeme jen běžné zařízení jako inkubátory, odstředivky, chromatografie. Pro testování čistoty, kvality a aktivity purifikovaných enzymů pak používáme elektroforézy, western bloty, termocyklery a real-time PCR. Všechna tato zařízení byla na Ústav biotechnologie pořízena z projektu KVALAB.

Kdy je reálné, že budou sady připraveny k výrobě? Kde evidujete největší problémy?

Sada pro testování přítomnosti koronaviru, ke které připravujeme specifické komponenty, je založená na detekci virové genetické informace. Ta je uložena ve formě RNA a musí se ze vzorku, který je z testovaného jedince odebrán stěrem z nosu a krku, nejprve izolovat. Protože je jí málo, musí se namnožit a ještě k tomu „rozsvítit “ fluorescenční značkou pro snadnou a citlivou detekci. V naší laboratoři připravujeme nezbytné proteinové komponenty pro tu část testu, kdy se virová genetická informace – RNA – musí namnožit. To probíhá dvěma kroky: nejprve je nutné virovou RNA přeložit do řeči, ve kterém jsou geny standardně ukládány, tedy do DNA; a druhým krokem je namnožení této DNA polymerázovou řetězovou reakcí, PCR na prokazatelné množství. Paradoxní je, že ten první krok je prováděn enzymem, reverzní transkriptasou, která pochází ze zástupce jiné virové rodiny – retrovirů. Takže detailní znalost jednoho viru nám pomáhá stanovit jiný! K provedení druhého kroku je kromě výkonného termostatu zapotřebí enzym DNA polymerasa, který vydrží vysoké teploty kolem 90°C. Oba tyto enzymy v laboratoři připravujeme, prozatím máme materiál na zhruba 35 000 testů. To, co nás teď čeká, je optimalizace reakčních podmínek vhodných pro kombinaci obou enzymů – aby byl test tzv. jednokrokový.

Kudy by se měli vydat zájemci, kteří by se chtěli v budoucnu odborně věnovat podobně záslužné činnosti?

Můj výzkum nejvíce vystihuje pojem molekulární biologie, což je také předmět, který přednáším, ale souvisí například s obory z oblastí genetiky, biochemie a virologie. Nejvíce studentů v mé laboratoři je z oboru Biotechnologie léčiv, občas máme i studenty oboru Chemie. Studenti mají o bakalářské a diplomové práce v naší laboratoři obrovský zájem, takže mne moc rmoutí, že musím některé z nich odmítat. Do laboratoře se všichni nevejdou a jejich přijetí by hraničilo s pravidly bezpečnosti práce.

[urlnadstranka] => [poduzel] => Array ( ) [iduzel] => 53816 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/rumlova-nasli-jsme-si-cestu-jak-pomoci [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [49264] => stdClass Object ( [nazev] => Voda v genech [seo_title] => Voda v genech [seo_desc] => Rozhovor s docentem Janem Bartáčkem, hlavním koordinátorem projektu REPARES. [autor] => Michal Janovský [autor_email] => [perex] =>

S ohledem na rodinnou tradici bylo zřejmě nemožné, aby se ve své profesním životě zabýval něčím jiným než vodou. Svou tuzemskou akademickou expertizu prohloubil čtyřletým pobytem v nizozemském „epicentru dění“ a následně se vrátil na VŠCHT, kde vede výzkumnou skupinu Anaerobní biotechnologie. Před sebou má nyní největší manažerskou výzvu: 1. října 2019 odstartuje projekt REPARES (program Horizon2020 EU), zaměřený na šíření antibiotické rezistence v odpadních vodách, jehož je hlavním koordinátorem. „Jedná se o jedno z nejdůležitějších témat v oboru znečištění životního prostředí, jde o zásadní problém moderní společnosti,“ říká docent Jan Bartáček z Ústavu technologie vody a prostředí FTOP.

[ikona] => [obrazek] => 0002~~80rMU3BKLCo5vPBIb2o2AA.jpg [obsah] =>

Jak se závažnost problému projevuje mezinárodním vědeckém kontextu?

Problém antibiotické rezistence je již známý delší dobu, nicméně až v současnosti máme vhodné a dostupné analytické metody, které nám jej dovolují studovat dostatečně podrobně. Ve Scopusu jsou na téma antibiotické rezistence v odpadních vodách publikovány každý rok stovky článků. V českém prostředí jde ale o téma zanedbávané a jsme, myslím, jedni z prvních, kdo se u nás antibiotické rezistenci v odpadních vodách věnují.

Co bylo spouštěcím impulsem vašeho zájmu?

Naše mladá kolegyně Dana Vejmelková, která se do problematiky hlouběji ponořila. Výraznou akceleraci nám ale umožnil školní projekt ChemJets, v jehož rámci jsme přijali postdoka Aleksandru Milobedzkou, který se antibiotické rezistenci může věnovat na plný úvazek. Spojili jsme také síly se skupinou profesorky Kateřiny Demnerové z Ústavu biochemie a mikrobiologie.

Můžete definovat cíle, jichž byste chtěli v projektu REPARES dosáhnout?

Není to typicky výzkumný projekt, peníze pro tento typ činnosti jsou v přiděleném rozpočtu omezené. Celá výzva je především zaměřena na zvyšování schopností zemí EU méně výkonných ve výzkumu a inovacích žádat o evropské projekty a naučit se je koordinovat. Vědecká složka je přesto přítomná a my se v jejím rámci zaměříme na popsání toho, jakým způsobem se antibiotická rezistence šíří přes odpadní vody do prostředí. Většina používaných analytických technik je založena na molekulární metodách, hledají se konkrétní geny rezistence, nebo se sekvenuje celý metagenom (veškerá DNA v biomase nebo odtoku z čistírny) a v něm se hledají geny rezistence. Naší snahou bude sjednotit metodiku mezi jednotlivými pracovišti a tu metodiku nějakým způsobem popsat z hlediska standardizace. Obecně používané molekulární metody mají totiž problém s opakovatelností, jsou většinou kvalitativní nebo semikvantitativní, je problém získávat kvantitativní data, která potřebujeme, abychom vůbec dokázali problém komplexně uchopit. Jeden z partnerů v konsorciu už také dlouhodobě provozuje databázi mikroorganismů vyskytujících se v čistírnách odpadních vod a rádi bychom ji společně rozšířili o geny rezistence a spárovali je s konkrétními bakteriemi, které mohou tyto geny přednášet.

Jedním z deklarovaných cílů je též zmapování celosvětového rozsahu problému. Jak se takový rozsah mapuje?

Již jsem říkal, že na dané téma lze najít tisíce publikací, pořád ale zůstává mnoho otázek otevřených. Víme tedy například prokazatelně, že se geny rezistence tvoří například v tělech pacientů nebo v zemědělských chovech zvířat, ale nevíme úplně přesně, jak se přenášejí ze světadílu na světadíl, jak moc se liší typy genů rezistence v různých částech světa, a to jak kvalitativně nebo kvantitativně. My chceme nastavit zlatý standard metodologie (co vzorkovat, jak často, jaké molekulární metody používat atd.), abychom mohli sledovat srovnatelné geny rezistence v různých částech světa. To nám umožní hledat hlavní zdroje genů rezistence, upravovat technologie v čistírnách a podobně.

Zmínil jste, že společně s vaší skupinou pracuje na projektu také tým profesorky Demnerové. Jak se liší vaše role?

Kateřina a její kolegové jsou experti na mikrobiologii a molekulární analýzy, my se zabýváme především technologiemi čištění odpadních vod. Díky spojení našich dvou skupin se nám daří obě expertízy propojit.

Součástí konsorcia jsou mezinárodně uznávaná pracoviště z Nizozemska, Dánska či Portugalska. Jak jste partnery vybírali?

Z vlastní zkušenosti mohu říct, že tyhle věci se vždy tvoří na základě dlouhodobých osobních vazeb. Na ideu udělat společný projekt přišla naše odborná asistentka Dana Vejmelková s Davidem Weissbrodtem z Technické univerzity v Delftu. Přes kamaráda vědce se připojila skupina z WETSUS, což je světoznámý výzkumný institut se zaměřením na vodu, velmi silný partner s mimořádnou schopností spolupracovat s průmyslem. Skupinu z Aalborgu, patřící do absolutní mezinárodní špičky, přivedla naše postdok posila Aleksandra Milobedzka. Posledním partnerem je tým z Portugalské katolické univerzity, též světová extratřída v oboru antimikrobiální rezistence. Musím se přiznat, že složení konsorcia je pro nás jako sen, jedná se skutečně o elitní uskupení, což na druhou stranu znamená velký závazek pro nás jako koordinátora.

Bohatství v šedých vodách

Když jsme spolu mluvili naposledy, zmiňoval jste, že se v rámci projektu Technologické agentury ČR věnujete společně se Skanskou recyklaci šedých vod v bytových komplexech. Jaké jsou výsledky této spolupráce?

Spustili jsme provoz prvních systémů ve větších budovách v ČR, které umožňují uvést zpět do oběhu část odpadních vod z domácností. Pokud vím, ani celosvětově takových systémů v praxi příliš mnoho neběží.

Můžete vysvětlit, jak to v reálu funguje?

V budovách se odvětví odpadní voda z koupelen, konkrétně sprch, van a umyvadel. Jde o velký objem (45% odebrané vody celkem), přičemž voda je typicky teplá a velmi málo znečištěná. S relativně malými náklady a jednoduše se voda v čistírně umístěné například ve sklepě vyčistí a vrátí zpět do oběhu. Bohužel je zatím využitelná jen pro splachování záchodů, protože pouze zde nenarážíme na legislativní problémy. Nevýhoda je, že se tímto způsobem využije pouze část vyčištěné vody a zbytek se vypustí do kanalizace. Kdybychom ji chtěli využít i jinde, třeba na zalévání, musela by se změnit legislativa, protože by zatím formálně šlo o vypouštění odpadní vody do prostředí.

Zatím je „domácích“ čistíren šedé vody v provozu jen pár. Je šance, že se stanou v budoucnu masovou záležitostí?

Nevidím důvod, proč by to tak nemohlo být. Z ekonomického hlediska máme změřenou minimální 20% úsporu vody na obyvatele. Obrovský potenciál vidíme zejména v panelácích a nových bytových domech, kde žije více lidí na jednom místě. Investice do technologie a sekundárních rozvodů se rozloží mezi více domácností a během několika let se vrátí.

Podaří se vám v budoucnu recyklovat větší objem vody z domácností, než je těch současných 45 %?

Z technologického hlediska to dnes není žádný problém. V České republice se fakticky běžně využívá recyklovaná voda, protože mnohá města využívají jako zdroj vody řeky obsahující vyčištěné odpadní vody z měst výše proti proudu. V malém měřítku je ale problémem management rizika. Když vodu dodává velká vodárenská společnost, musí dodržovat přísné standardy, určité počty vzorkování, má lidi, kteří to kontrolují. Díky tomu se výrazně zmenšuje riziko distribuce vody kontaminované patogeny. Když se ale přeneseme na úroveň bytového komplexu, využívajícího vlastní systém recyklace odpadních vod, riziko poruchy na technologii, resp. jejího včasného odhalení neúměrně roste. Co se týče čištění odpadních vod třeba z myčky, tam jde o náročnější technologický proces, u nějž je otázka, zda dává ekonomicky smysl. Nicméně pokud by zásadní množství domácností dokázalo znovu použít těch 40 – 45 % vody, které jsou velmi levně k dispozici už teď, šlo by o obrovský kvalitativní skok.

Jdete sám příkladem? Máte doma vlastní čističku?

Dům jsme rekonstruovali, bohužel, před dávnou dobou, takže vlastní recyklační systém nemám. Ale hospodařím s dešťovou vodou a velmi brzo budeme mít doma ve sklepě na testování nový poloprovozní reaktor na čištění odpadních vod. To ale ještě neví žena (směje se).

Jaká další výzkumná témata řešíte ve vaší skupině Anaerobní biotechnologie?

Obecně nás zajímá recyklace zdrojů a energie z odpadních vod a nakládání s čistírenskými kaly. Novým tématem je power-to-gas technology, což je přístup orientovaný na obnovitelné zdroje energie, kde se potýkáme se skutečností, že přebytečnou energii neumíme efektivně skladovat. Jedna z nových možností je produkce vodíku elektrolýzou vody s jeho následným použitím na produkci bioplynu. Jde o trochu složitou operaci, nicméně přesto je to šance využít energii, která by přišla vniveč. Dále se zabýváme například odstraňováním sulfanu z bioplynů, velkým tématem jsou pro nás nové metody odstraňování dusíku z odpadních vod, případně jeho recyklace ve formě N₂O. V současnosti se také snažíme rozjet několik projektů, které spojuje pojem Voda 4.0. Jde technologická řešení využívající např. internet of things, umělou inteligenci nebo blockchain. Tato řešení pak lze využít v konceptech Smart Cities.

Rodová záležitost

Vzpomenete si, kdy jste se rozhodl, že se voda stane vaší profesní náplní?

S tímhle záměrem už jsem vybíral vysokou školu. U nás je voda rodová záležitost. Moji rodiče studovali na stejné katedře jako já, maminka ještě nedávno pracovala v hydrometeorologickém ústavu, táta se celý profesní život zabýval povrchovými a odpadními vodami. Jeho otec byl vodohospodář ve Spolaně. V laboratoři, kde nyní pracuji, už jsem byl na praxi během střední školy. Nikdo mě nikdy do ničeho netlačil, ale rodina mě zřejmě formovala podvědomě.

Po doktorátu na VŠCHT jste strávil v rámci postdoku čtyři roky v Nizozemsku, konkrétně ve Wageningenu a Delftu. Proč jste si vybral zrovna tamější pracoviště?

Univerzita ve Wageningenu byla tehdy v oblasti anaerobních technologií pro čistění vod doslova Mekkou, na světě byste asi nenašli lepší místo. Hlásil jsem se tam již dříve na doktorandskou pozici, neúspěšně, ale následně mě pozvali na tříměsíční stáž a po jejím skončení mi vedoucí profesor nabídl postdoktorandskou pozici. Po dvou letech jsem pak společně s ním přešel do Delftu na Institute for Water Education.

Co bylo v Nizozemsku jinak? Jak po stránce vědecké, tak kulturní?

Ocitl jsem se v epicentru dění pro mou výzkumnou oblast, dostal jsem šanci přirozeně spolupracovat s oborovými kapacitami z celého světa, neboť většina lidí tam nepocházela z Nizozemska. Poprvé v životě jsem byl vystaven výzkumu orientovanému na publikace, to jsem do té doby neznal. Radikálně jiná byla také intenzita vedení ze strany mého vedoucího, setkávali jsme se každý týden a poměrně detailně probírali, jak jsem ve své práci pokročil, s čím potřebuji pomoci, jaké jsou moje další plány atd.

Jak bylo těžké se po čtyřech letech z centra dění vrátit zpět do České republiky?

Do Wageningenu jsem vzal rodinu s tím, že se určitě budeme chtít vracet. Na VŠCHT jsem měl kvalitní zázemí a byli jsme s vedoucím domluveni na návratu, takže otázka setrvání v zahraničí vlastně neležela vůbec na stole. Nejtěžší po návratu bylo vybudovat si vlastní tým, na první doktorandy jsem si musel prostě počkat.

Máte k nim stejný přístup, jaký jste zažil v Nizozemsku?

Ano. V dobrém i zlém :)

Ponoukáte své doktorandy, aby vyjížděli na postdoktorandské pobyty stejně jako vy?

Já ponoukám studenty, aby jeli už během doktorátu. Kontakty, které tam nasbírají, jsou zásadní pro jejich další mezinárodní spolupráce. Také je evidentní, že se vrací posunutí na jinou úroveň, vidí na vlastní oči, jak se dělá věda jinde, jaké nasazení je třeba pro úspěch.

Jaké máte plány do budoucna? Neláká vás další zahraniční štace?

Pro mě to teď není téma, nemám ani žádné nabídky. Jsem sice ve fázi, kdy se cítím dost přetížený, spoustu věcí, co bych chtěl, nemám bohužel čas řešit. Ale moc mě baví budování vlastní skupiny, máme hodně doktorandů a začínáme najímat postdoky, v tom nacházím velké uspokojení. Navíc mě čeká zmiňovaný projekt REPARES.

[urlnadstranka] => [poduzel] => Array ( ) [iduzel] => 49264 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/bartacek-voda-v-genech [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [51065] => stdClass Object ( [nazev] => Bez elánu a sebevědomí úspěchu nedosáhnete [seo_title] => Bez elánu a sebevědomí úspěchu nedosáhnete [seo_desc] => [autor] => [autor_email] => [perex] =>

Jako první Češka získala prestižní americkou cenu Harvey W. Wiley Award za přínos k vývoji moderních analytických metod. Působí v Programovém výboru EU ‚Food Security, Sustainable Agriculture and Forestry, Marine, Maritime and Inland Water Research and the Bioeconomy’ a v řadě dalších mezinárodních orgánů. Její opakované úspěchy v evropských grantových výzvách jsou mimořádné. Hirschův index? 57! Profesorka Jana Hajšlová z Ústavu analýzy potravin a výživy zkrátka hraje první ligu. „Když míří studenti na nějakou soutěž, vždycky jim říkám — jedete tam vyhrát,“ usmívá se ve vzácné chvíli, kdy nikdo neklepe na její dveře, nevolá nebo ji neshání e-mailem. Přesto má neustále energie na rozdávání.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~CyjKT0stzi_KTlTwSsxLVPBIzDq6MCe_7PBCAA.jpg [obsah] =>

Aktuálně jste hlavní řešitelkou grantů ministerstva školství (4), ministerstva zemědělství (3), ministerstva průmyslu a obchodu (3), ministerstva zdravotnictví (1) a Technologické agentury ČR (2). Navíc se podílíte hned na třech projektech evropského výzkumného programu Horizon 2020, což je známka nejvyšší kvality. Čím si vysvětlujete takovou grantovou úspěšnost?

Celá věc má hluboké kořeny v konci 80. let minulého století, kdy jsem absolvovala postdoktorandský pobyt v Holandsku na Free University of Amsterdam. Když jsem tehdy seděla na prvním společném mítinku naší skupiny, kterou tvořili kromě profesora především doktorandi, jeden z nich při diskusi s profesorem vůbec neváhal na profesorovu odbornou výtku odpovědět: I strongly disagree... To by v tehdejším Československu nebylo vůbec myslitelné. Já jsem si díky tomuto i dalším podobným zážitkům z Holandska uvědomila, že jejich koncept úspěšné vědy je založen primárně na hlubokém vzájemném respektu a partnerství mezi seniorními výzkumníky a mladou generací. Kromě toho jsem si přivezla řadu kontaktů, což vám pak, pokud odborně neselžete, otvírá dveře k řadě navazujících mezinárodních spoluprací. V pozdější době se ukázalo také jako velké plus, že jsme na začátku nového tisíciletí založili – mimochodem se spolužákem z Amsterdamu – vědecké symposium RAFA (Recent Advances in Food Analysis). Tím jsme se v mezinárodním kontextu hrozně zviditelnili. Poprvé účastníci jeli do Prahy, protože to bylo pro lidi ze Západu exotické, podruhé, protože už je to zajímalo po odborné stránce. A jezdit pak nikdy nepřestali – RAFA se stala prestižním vědeckým setkáním.

Devátý ročník RAFA (koná se ve dvouleté periodě) skončil před pár týdny. Zúčastnilo se ho přes 800 vědců a akademiků z více než 60 zemí světa. Jak náročné je takovou akci připravit?

Je to samozřejmě celoroční záležitost. Koncept je založen na dvou principech. Zaprvé – vůbec nedáváme do programu komerční firmy, byť jich je v našem oboru spousta, prostor dostanou na dedikovaných seminářích. Zadruhé – investujeme do klíčových přednášejících, vždy jsou to světová jména. Takže top kvalita je zaručena. Pečlivě také rozhodujeme o příspěvcích mladých výzkumníků, jejich abstrakty bodujeme a zařazení do programu se děje pouze na základě pořadí. Dbáme také na kvalitu doprovodného programu včetně společenského gala dinner, protože to jsou momenty, které výrazně dotváří celkový dojem a umožňují navázat neformální kontakty.

Kdo vám s organizací pomáhá?

Na organizaci se podílejí všichni naši doktorandi, firmu si najímáme pouze na projekci a expertní služby. Hlavní tíha ale leží na skvělé kolegyni Monice Tomaniové, která zajišťuje vysoce kompetentní organizační podporu. U ní jsme dokonce prolomili v Čechách ještě stále převládající tabu práce z domova. Pokud to není nutné, do Prahy jezdit nemusí, a přesto vše funguje skvěle, jako by tu byla fyzicky s námi. Její práce, jak té odborné, tak i manažerské, si moc ceníme. Dostala už několikrát nabídku na zajímavé pozice jinde, ale povedlo se nám ji udržet a já doufám, že tu udělá skvělou kariéru. Monika je také klíčová osoba pro evropské projekty.

Je RAFA výdělečná?

Ano, díky sponzorským firmám. Část získaných prostředků se vrací do režie VŠCHT, ostatní pak využijeme pro dofinancování doktorandů a postdoků. My nemáme problém s tím, že bychom jich měli málo, protože je dokážeme zaplatit. Kromě RAFA i z vědeckých projektů nebo véháček (vedlejší hospodářská činnost – pozn. redakce). Oni nám to pak vracejí svými výkony i entuziasmem. Když máte šikovného, nadaného doktoranda nebo postdoka, musíte mu prostě vytvořit podmínky, aby se mohl soustředit na to, v čem je dobrý a pro ústav přínosný. A ne, aby si musel přivydělávat jinde a nemohl důstojně žít.

S ohledem na široký záběr a množství řešených projektů předpokládám, že vaše činnost je primárně manažerská...

Ano, je to tak.

Absolvovala jste s ohledem na tuto skutečnost nějaké manažerské kurzy, nebo řídíte skupinu na základě získaných zkušeností?

Nemám žádné manažerské vzdělání. Podle mě je klíčová mentalita člověka, díky níž má nějaký předpoklad si věci pořádně rozmyslet a cíle pak naplňovat. Plus je nutné udržovat si odbornou úroveň, aby měla rozhodnutí reálný základ. Ještě před 100 lety nebyly ženy připuštěny ke studiu na technických vysokých školách v Rakousko-Uhersku. Se vznikem samostatného Československa se situace změnila, v rámci Českého vysokého učení technického byla ustavena jako jedna ze sedmi vysokých škol Vysoká škola chemicko-technologického inženýrství (VŠCHTI), na které již ve školním roce 1920/21 studovalo 48 žen, což bylo 5 % ze všech posluchačů. Dnes činí podíl žen na celkovém počtu studentů VŠCHT Praha 61 %. Více na https://gro.vscht.cz/.

Najdete čas na oponenturu prací svých studentů?

Na tvorbě článků spolupracuji se studenty hodně. Považuji to za důležité. Jednak kvůli kvalitě užité angličtiny, na tu velmi dbám, jednak si myslím, že články psát umím a ráda bych tuto dovednost svým studentům předala. Vracím jim články s konkrétními otázkami, komentáři a náměty klidně pětkrát nebo šestkrát, přestože mi to bere mnohem víc času, než kdybych to rovnou přepsala. Jenže to by jim bylo k ničemu, stejně jako kdybych to dělala jako jeden můj profesor, který mi vracel práce s komentářem: lépe. Nechávám také studenty odpovídat na otázky či připomínky editorů a recenzentů. Obecně se je snažím vést k zodpovědnosti co nejdříve. Když jsou trochu zkušenější, dostávají možnost vést vlastní projekty a řídit mladší kolegy. Navíc je často vysíláme do zahraničí, aby nasbírali nové informace, přístupy a kontakty, které pak využijí v dalších grantových žádostech.

Šance a velká zodpovědnost pro mladé nese evidentně své ovoce – ve vedení ústavu vás nedávno vystřídala vaše bývalá doktorandka Jana Pulkrabová, která navíc před pár týdny v 39 letech dosáhla na profesorský titul.

Jana si to vše vydobyla sama svou kvalitní a tvrdou prací. Zároveň je velkou inspirací pro ostatní, protože když máte mladého šéfa, vidíte, že sami můžete brzy něčeho velkého dosáhnout. Na ústavu máme opravdu hodně mladých, to je něco, co se počítá. Neodešli, přestože patří k nejlepším a byl by o ně velký zájem i jinde.

Sleduji vaše působení na VŠCHT jen zpovzdálí, přesto si myslím, že se nespletu, když o vás řeknu, že druhá místa vás nezajímají.

Je to tak. Když míří studenti na nějakou soutěž, vždycky jim říkám: jedete tam vyhrát. Když se to pak nepovede, v pořádku, to se stává a musíte umět přijmout porážku. Ale ambice na startu musí být ty nejvyšší, bez toho nic nedokážete.

Máte v sobě tuhle vlastnost od malička, nebo jste ji získala až postupem času?

Ono to je vlastně dost osobní. Po rozvodu rodičů jsme neměli moc peněz, navíc rodiče se politicky neangažovali, takže ani po této stránce jsem nemohla očekávat žádnou podporu. Neměla jsem holt nové džíny, nejezdili jsme na dovolenou k moři, ale maminka s babičkou pořád říkaly: Nic si z toho nedělej, když toho budeš hodně umět, bude to v budoucnu tvoje velká devíza. Inspirací byl samozřejmě i otec, absolvent VŠCHT, který chemií žil. Navíc, i když to zní trochu divně, jsem se musela dobře učit, abych dosáhla na prospěchová stipendia. Později mi nejvíc pomohl zmiňovaný studijní pobyt v Holandsku, kde jsem viděla na vlastní oči, že musíte mít elán a sebevědomí, pokud chcete být úspěšný.

Jak jste se v roce 1987, tedy v éře komunistického režimu, dostala na dva roky do Holandska?

V době perestrojky tehdy holandská ambasáda vypsala stipendijní program pro československé studenty. Já jsem do žádosti uvedla, že se chci jako postdok věnovat environmentální chemii, byť jsem o ní zase tolik nevěděla. Ale to slovo se mi líbilo (směje se). Oni nejspíš viděli, že se tenhle směr u nás vůbec neprovozuje, tak mi to stipendium přiřkli.

To byl asi celkem šok, vyrazit poprvé na druhou stranu železné opony a rovnou na dva roky?

Upřímně, bylo to pro mě hrozný. Neměli jsme konvertibilní měnu, takže jsem byla extrémně chudá. Nemohla jsem si zaplatit ani zdravotní pojištění, představa, že si třeba zlomím nohu, byla děsivá. Navíc se na mě všichni zpočátku dívali jako na exota z Východu – ptali se mě třeba, proč mám červenou sukni, jestli je to povinná komunistická výbava. Jestli mi vybrala manžela komunistická strana. Nebo mě vzali do koupelny a koukali se, jak budu reagovat na automatickou pračku... Mimo to jsem neuměla moc dobře anglicky, takže jsem se po nocích učila slovíčka a spala tři – čtyři hodiny denně. V laboratoři mi nikdo s ničím neradil, postavili mě před kapalinový chromatograf, který jsem předtím nikdy neviděla, do ruky vložili manuál a já ho musela sama sestavit. Bylo to tvrdé období. Na druhou stranu, co se týče teoretických znalostí, západní kolegy jsme ještě s jedním kamarádem z Brna převyšovali, a to významně.

Po návratu jste se v roce 1990 habilitovala a o sedm let později stala profesorkou.

Málem nestala, téměř polovina vědecké rady hlasovala proti, že jsem prý ještě moc mladá a někde v pozadí bylo, že navíc žena (v té době ve Vědecké radě VŠCHT nebyla ani jediná). Mně přitom bylo 45 a měla jsem všechna kritéria splněná.

Neuvažovala jste někdy o kariéře mimo univerzitu, třeba na Akademii věd?

Ne. Měla jsem po návratu zajímavou nabídku z výzkumného ústavu, ale chtěla jsem zůstat na VŠCHT. Tady je výhoda, že máte kolem sebe obnovitelné množství mladých talentovaných lidí, které můžete zapojit do výzkumu a chodu ústavu. Na akademii jsou možná větší peníze i klid, ale já cítím, že kdo dělá špičkovou vědu, tak by měl učit. To je to nejdůležitější, co můžete pro mladé lidi udělat – předat jim aktuálně nejvyšší úroveň znalostí v daném oboru.

V Holandsku jste studovala environmentální chemii, pak jste ale přesedlala na analýzu potravin. Proč?

Ty oblasti spolu hodně souvisejí, začínali jsme na environmentálních kontaminantech v potravinách. Později, když se habilitovala kolegyně Jana Pulkrabová a založila pro tuto tematiku vlastní tým, jsem se jí do toho už nechtěla příliš plést a začala se věnovat především metabolomice (metabolomika identifikuje, kvantifikuje a charakterizuje velký počet metabolitů v biologických vzorcích – pozn. red.). My se na ústavu vědomě snažíme nacházet témata, která mají potenciál a která ostatní zatím nerozvíjejí. Nedávno jsme se například začali věnovat cannabisu. Flexibilita v tématech je důležitá. Jako vědec musíte reflektovat, kam se odborné i tržní prostředí vyvíjí, jinak pak po čase nemáte ve smyslu „novosti“ co nabídnout.

Na začátku rozhovoru jsem připomínal vaše úspěchy v EU programu Horizon 2020. Můžete projekty přiblížit konkrétněji?

Ráda, ale nejprve bych chtěla říct, že mě mrzí, že v nich VŠCHT jako celek není úspěšná více. My to know-how máme, daří se nám je získávat, ale ostatní jako by o participaci v Horizonu 2020 ani neuvažovali. Přitom se tam dají získat velké peníze, které vás osvobodí od svým způsobem nesmyslných podmínek a nároků některých tuzemských poskytovatelů, kteří vás extrémně zatíží kvůli dotaci ve výši 300 tisíc. Uspět v Horizonu 2020 není snadné, ale nemožné také ne – klíčové je mít kvalitní kontakty v zahraničí, upravit výzkumné téma tak, aby přesně odpovídalo vypsané výzvě, a, jak jsem už zmínila, zaměřovat se na vysoce aktuální témata.

Jedním ze tří aktuálně řešených projektů je EU – China Safe, který se zabývá bezpečností potravin na těchto zásadních trzích. Jaká je role VŠCHT?

Ve zkratce – budovat školicí sítě a organizovat řadu společných akcí v EU a Číně tak, aby všichni správně používali dostupné analytické metody pro kontrolu kvality a bezpečnosti potravin. Projekt pomalu končí, ale zdá se, že na spadnutí je jeho pokračování v rámci německého konsorcia pod názvem Foodstar. Jsem ráda, že se mi podařilo zahraniční kolegy přesvědčit, aby nám kromě tréninku a diseminace alokovali peníze také na vědeckou činnost. Naším úkolem bude zavádět metody pro sledování potenciální přítomnosti 400–500 reziduí pesticidů v čajích, což je významná čínská komodita. V případě bylinných čajů budeme navíc sledovat přítomnost mykotoxinů pocházejících z hub a alkaloidů z plevelných rostlin. A tohle vše provedeme v jedné integrované metodě, což ve výsledku znamená, že v místě kontroly nebudou potřeba tři přístroje a tři postupy, ale jen jeden. To umožní výrazně snazší kontrolu i v čínských regionech, které nejsou tak dobře vybaveny jako bohatší aglomerace. Dalším naším úkolem bude čaj autentikovat. Jako relativně drahá komodita se často falšuje tak, že se ke kvalitnímu základu přisype něco méně kvalitního. Což má logicky negativní vliv na reputaci u zákazníků. My čínské straně pomůžeme čaje autentikovat, oni nám na oplátku poskytnou autentické vzorky, na nichž budeme moci celý autentikační model vystavět. Protože když budete čaj shánět v Čechách, nemůžete mít 100% jistotu, že je ten vzorek původní.

Další projekt nese název Foodsmartphone. Oč jde?

Cílem je, aby mohl zákazník pomocí aplikace v běžném smartphonu zjistit přímo v obchodě, zda potravina obsahuje rezidua určité nebezpečné skupiny pesticidů. Pracuje na tom jeden náš postdok z Řecka, kterého jsme vybrali v konkurenci 75 uchazečů z celého světa. Kolegové z ostatních zapojených univerzit dělají v rámci projektu totéž, pouze se zaměřují na jiné kontaminanty, například na detekci alergenů z oříšků nebo veterinárních farmak.

Zbývá projekt European Human Biomonitoring Initiative...

Ten spadá do portfolia Jany Pulkrabové. V principu jde o zavedení metod pro sledování biomarkerů environmentálních kontaminantů, mykotoxinů nebo pesticidů v lidské moči, ve slinách a vlasech. Vybudovali jsme si v konsorciu silnou pozici a stali se referenční laboratoří pro vybrané biomarkery. Pro náš ústav jde o novou kapitolu výzkumu, takové téma jsme dosud nedělali. Doplnila bych ještě, aby byl výčet úplný, že brzy odstartujeme další Horizon 2020 projekt – výzkumná infrastruktura Metrofood. Cílem je podpořit metrologii v potravinách a výživě tak, aby generovaná analytická data na výstupu byla vždy správná. Součástí projektu je tvorba referenčních materiálů nebo organizace porovnávacích studií.

Na závěr mi dovolte jednu otázku k nedávným oslavám 30. výročí sametové revoluce. Jak vnímáte současný stav v české společnosti, kdy jsou zpochybňována fakta, demokratické hodnoty a občas i výstupy vědecké práce?

Začnu od konce. Občas problesknou informace, že někteří vědci upravili svá data. To je pro mě naprosto nepřípustné. Základní pravidlo našeho týmu zní: Nikdy nelžeme! Chyby dělá každý a je často krajně nepříjemné chybu přiznat, přicházíme tím i o peníze, ale jinak to prostě nejde, morální a vědecký kredit máte jenom jeden. Z hlediska celé společnosti mě současný vývoj velmi mrzí, mimo jiné i proto, že můj otec, signatář Charty 77, měl možnost přijít přímo do kontaktu s Václavem Havlem. V zahraničí je to velké jméno a teď jsme v situaci, kdy se relativizuje nejen jeho přínos, ale především hodnoty, na nichž vyrostla svobodná polistopadová společnost. Přitom život se po revoluci tak změnil k lepšímu, že to snad ani není možné.

[urlnadstranka] => [poduzel] => Array ( ) [iduzel] => 51065 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/bez-elanu-a-sebevedomi-uspechu-nedosahnete [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [50510] => stdClass Object ( [nazev] => Bydleli jsme ve škole až do konce roku [seo_title] => Bydleli jsme ve škole až do konce roku [seo_desc] => [autor] => Michal Janovský [autor_email] => [perex] =>

Dnes působí jako vysokoškolský pedagog a vědec v oboru fyzikální chemie na Technické univerzitě v Liberci. Zároveň je krajským i městským zastupitelem. Před 30 lety ale profesor Josef Šedlbauer svou akademickou dráhu teprve začínal – byl studentem Fakulty chemicko-inženýrské na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. Když 17. listopadu tehdejší režim brutálně napadl protestující studenty na Národní třídě, neváhal a stal se členem stávkového výboru na své alma mater. „První týdny jsme se starali o podporu velkých pražských demonstrací, ale velmi důležité byly i výjezdy studentů mimo Prahu, kde scházely informace a osobní svědectví mnohdy dokázalo divy,“ říká rodák z Kutné Hory.

[ikona] => [obrazek] => 0002~~88ovTk1TOLogNSUnKbE0tQgA.jpg [obsah] =>

Sametovou revoluci odstartoval 17. listopad, nicméně celý rok 1989 byl velmi turbulentní, počínaje Palachovým týdnem. Jak na situaci reagovali tehdejší studenti VŠCHT?

Především na FCHI se toho dělo alespoň v rámci možností dost. Třeba jedna z věcí, o kterých se málo ví, je, že hlavní oslavy 17. listopadu 1989 měly původně probíhat v Dejvicích v areálu mezi ČVUT a VŠCHT. Měly být spojené s odhalováním sochy studenta, což obnáší stříhání pásky, projevy funkcionářů, provolávání slávy… Socha měla stát spoustu peněz. Dozvěděli jsme se to asi rok předem, sepsali k tomu protest a žádali, aby ty peníze raději stát poslal na lepší vybavení laboratoří. Obešli jsme fakulty na sousední ČVUT a žádali je, aby se připojili, což někteří i udělali. Vzali jsme to oficiální cestou, přes fakultní výbory Svazu socialistické mládeže, takže nás nemohli ani jednoduše vyházet. Nakonec z celé akce v Dejvicích v tichosti sešlo, a tím se otevřel prostor pro zorganizování demonstrace pražských vysokoškoláků na Albertově.

V průběhu Palachova týdne v lednu 1989 bylo několik studentů VŠCHT zadrženo, ale systém už ochaboval a nevím o žádném postihu vůči nim.

Kolovalo školou Několik vět?

Mezi zaměstnanci bylo pár lidí, kteří tuhle petici šířili, třeba Stanislav Labík. Což vím i proto, že byl můj školitel a vedli jsme o politice dlouhé debaty.

Když se posuneme k událostem okolo 17. listopadu, jak to tehdy na VŠCHT probíhalo?

17. listopad byl pátek. O víkendu jsme se na kolejích scházeli a domlouvali se, co podnikneme. Nakonec padlo rozhodnutí zahájit od pondělí studentskou stávku, obsadit posluchárny, pořádat debaty a účastnit se demonstrací. V pondělí ráno jsme shodou okolností měli přípravu na vojenské katedře, kde se začínalo už nástupem v 6:00 ráno. Přišli jsme tam v civilu, oznámili vedení vojenské katedry, že zahajujeme stávku, a pak jsme měli ještě čas na obsazení vchodů, kde jsme vysvětlovali příchozím, proč se ke stávce přidat. Někteří studenti se prostě obrátili a odešli, někteří zůstali a část z nich rovnou začala pomáhat se vším, co bylo potřeba. Na začátku nás bylo sotva pár desítek, podpora se ale rychle šířila.

Jaký stávka fakticky probíhala?

Stávka byla okupační, přespávali jsme po posluchárnách a vlastně bydleli ve škole až do konce roku. První týdny jsme se starali hlavně o podporu velkých pražských demonstrací, případně organizovali menší akce v Dejvicích, posílali jsme studenty do škol a podniků mimo Prahu. To bylo hlavně v prvních dnech hodně důležité, v menších městech bylo vždycky méně informací a víc strachu. V prosinci už byl čas se věnovat i VŠCHT, proběhly třeba volby všech vedoucích kateder, děkanů a rektora, začali jsme připravovat studentskou unii a vznikala Akademická rada školy, předchůdce dnešního Akademického senátu.

6. prosince vyšlo první číslo časopisu Hlava 89 a hned se po něm zaprášilo, stejně jako po dalších vydáních. Do té doby jsme malovali transparenty a plakáty, na cyklostylu tiskli letáky, po nástěnkách rozvěšovali texty psané hlavně na psacích strojích. Po informacích byl enormní hlad. Svoje dosavadní životy jsme strávili v informační kleci, bez reálné společenské debaty a v přesvědčení, že to tak bude napořád. U zaměstnanců a starších lidí vůbec to bylo o to horší, že většinu života měli za sebou a najednou bylo nutné ho zpochybnit.

Co vám po letech utkvělo jako největší zážitek z té doby?

Mlžný opar z permanentního nevyspání a neustálé akce… Ale dva momenty byly zlomové. Na konci listopadu Federální shromáždění odhlasovalo vypuštění článku o vedoucí úloze komunistické strany z ústavy. Vypadá to symbolicky, ale vlastně šlo o legalizaci totalitního principu jeden stát – jedna strana. V tu chvíli jsem uvěřil, že se může změnit všechno. A pak volba Václava Havla prezidentem na konci prosince. S úžasem jsem zíral, jak se zvedly všechny ruce poslanců, kteří ještě před dvěma měsíci označovali Havla jako zločince. S některými jsme i mluvili, měli jsme je rozdělené, abychom je přesvědčovali o podpoře Václava Havla, a jejich úroveň byla mnohdy opravdu slabá. Nakonec rozhodlo, že neměli ani dost odvahy.

Kolik studentů tvořilo stávkový výbor?

Stávkový výbor vznikl samoorganizací, v té překotnosti to jinak ani moc nešlo. Pro praktické rozhodování jsme časem vybrali několik lidí, myslím kolem osmi, ale většinu operativních věcí jsme řešili ve třech až čtyřech lidech a s dalšími, kterých se ta konkrétní věc týkala.

Jak reagovalo tehdejší vedení školy?

Tehdy jsme měli poměrně mladého rektora docenta Doležala, který se prezentoval jako reformátor. Do funkce se dostal díky tomu, že v městské organizaci KSČ podporoval Miroslava Štěpána. Rektor se zúčastnil už prvního setkání na kolejích ještě před vyhlášením stávky, pak obratně lavíroval. V prosinci se mu podařilo uhájit svoji funkci ve volbách, ale o pět měsíců později byl donucen z pozice rektora odejít.

Z vedení školy a fakult nás přímo nezastrašovali, i když nepochybuji, že v případě potřeby by většinou drželi stranickou linii. Výjimkou byl asi děkan FCHI prof. Valenta, který celkem neskrýval chuť všechny vyhodit, ale neměl k tomu už možnost. Na katedrách to bylo různé, v podstatě čím níž se šlo, tím víc podpory jsme dostávali.

Měli jste tehdy strach? Ať už z policejních výslechů, nebo nuceného odchodu ze školy?

Už jsem zmiňoval, že stávku v pondělí 19. listopadu začali studenti vojenské katedry (tehdy byla povinná pro všechny muže ve 2. a 3. ročníku, kteří nebyli osvobozeni od vojenské služby). Ráno jsme stáli v šatně a dohodli se, že půjdeme s tím oznámením dva. Vedoucí katedry nebyl přítomný, takže jsme spolu s jedním kolegou šli za zástupcem vedoucího pro věci politické, což byl obávaný podplukovník. Ten prohlásil, že byl o víkendu na chalupě na venkově a tam nikoho takové blbosti nezajímají. Pak se vyptal na naše jména a pečlivě si je poznamenal, i když nás samozřejmě znal. Zavřeli jsme dveře a bylo mi jasné, že to buď nějak zvládneme, nebo na vysoké škole končím. Reálný strach jsme ovšem měli v prvních dnech stávky, kdy se objevovaly informace o nasazení Lidových milicí a armády. Naštěstí se nic z toho nestalo.

Jaká byla atmosféra mezi studenty? Jistě se našla řada těch, kteří se do stávky aktivně nezapojili.

Spousta studentů na technických školách se o politiku nezajímala, to se, myslím, nezměnilo dodnes. Tehdy odjeli domů, udělali si prázdniny a čekali, jak to dopadne. Těch, co nesouhlasili se stávkou a s dalšími změnami a aktivně proti nim vystupovali, nebylo mnoho. Lidé z téhle skupiny byli dosud zvyklí mluvit z pozice moci, vůči které nebyla kritika přípustná. A neměli odvahu ozvat se, když najednou byli v rovnocenném postavení jako jejich oponenti.

Jak reagovali na vaši revoluční iniciativu rodiče?

Pocházím z malé vesnice a rodiče byli hlavně rádi, když jsem se objevil na Vánoce vcelku.

Scházeli jste se s kolegy ze stávkového výboru i po skončení revoluce? Utužily společné zážitky vaše vazby?

Rozprchli jsme se za novými možnostmi. S některými jsem se pak ještě potkával ve studentské unii nebo v akademických senátech, ale z té užší skupiny jsem u chemie zůstal, pokud vím, sám. Srazy spojené s vyprávěním hrdinských historek nepořádáme. S některými bych se rád setkal, třeba s Pavlou Knoblochovou, která se věnuje sociálním projektům, nebo s Jindřichem Liškou. Ten ovšem žije, podle všeho, někde za oceánem.

Po zkušenostech, které máte odžité – šel byste do toho znovu?

Jistě. Prožít si intenzivně tak hlubokou společenskou změnu dává naději, že překonat je možné všechno. I vlastní rezignaci.

Jak se po revoluci vyvíjel váš profesní život?

V roce 1995 jsem na VŠCHT dokončil doktorát a druhou polovinu 90. let z větší části strávil na univerzitách v USA a ve Francii. Zároveň jsem začal působit na Technické univerzitě v Liberci, kde vedu katedru chemie a garantuji studium nanotechnologií. Zájem o veřejné dění mě ale dohnal i tady, řadu let jsem zastupitelem v Liberci i v Libereckém kraji za místní sdružení, které vyrostlo na protikorupčních kauzách a zelených tématech.

Mít svobodu a mít se dobře – to jsme si po listopadu 1989 splnili. Současná hlavní výzva je připustit si, že to není zadarmo a že máme odpovědnost za to, aby si svobody a spravedlivého blahobytu mohli užít i dnešní studenti a jejich následovníci.

[urlnadstranka] => [poduzel] => Array ( ) [iduzel] => 50510 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/josef-sedlbauer [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [50292] => stdClass Object ( [nazev] => Roboti, jak je neznáte [seo_title] => Roboti, jak je neznáte [seo_desc] => [autor] => Blanka Pilátová [autor_email] => pilatovb@vscht.cz [perex] =>

RNDr. Ivan Řehoř, Ph.D. z Ústavu chemického inženýrství byl tento rok první, komu byl udělen iniciační grant z Fondu Dagmar Procházkové na projekt Locomoting soft microrobots. Na něj, respektive propojení více vědeckých oborů, přišel Ivan Řehoř na univerzitě v Utrechtu, kde se věnoval litografii při sestavování koloidních systémů do větších celků. Projektem Locomoting soft robots by chtěl nejen změnit pohled na roboty, který doposud máme, ale v budoucnu je využívat všude tam, kde jsou ti současní moc velcí, neohrabaní a těžcí.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~C_JzKdJT8CxLzFM4OiM1I__oTB2FgAw9Fz0A.jpg [obsah] =>

Jak byste popsal projekt Locomoting soft microrobots, co si pod tím můžeme představit?

Ten projekt se snaží změnit to, jak vnímáme slovo „robot“. V současné době vidíme velice komplikovaný přístroj, který se skládá z celé řady jednotlivých komponent, které jsou tvrdé, sešroubované, ohýbající se v kloubech a nesoucí určitou funkci. Kdybychom takový přístroj vzali, třeba robotickou paži skládající auta, 10 000x zmenšili, narazili bychom na několik problémů. Nejen na to, že takto komplikovaný stroj nejsme schopni dostupnými metodami sestavit v daných velikostních škálách, ale i na fakt, že tato zmenšená verze se najednou ocitne a má následně operovat ve světě, který je dominovaný úplně jinými silami (typicky povrchové síly a Van der Waalsovy interakce), což by ve výsledku znamenalo jeho úplné selhání. Proto jsem přišel s projektem Locomoting soft robots, který se snaží místo tuhých materiálů používat měkké, které pracují na základě deformace. Nezískávají energii pro svůj provoz z lokálně umístněných baterií, jelikož tak malé nevyrábíme, ale z okolí pomocí světla. Těmito přístupy se tedy snažím se svým týmem obcházet limitace současného přístupu ke stavbě robotů. Snažíme se jim vtisknout autonomii, vlastní inteligenci, aby byly schopny se samy orientovat v prostoru, směrem, kterým budeme chtít.

Kde naleznou mikroroboti uplatnění, používají se již někde?

Zatím děláme první nesmělé krůčky k tomu, abychom vůbec byli schopni představit základní prvky, ze kterých roboty stavět. Ale pokud budeme úspěšní a bude se nadále dařit a překonávat překážky, tak si můžeme představit tyto roboty obecně všude tam, kde jsou ty stávající velké, neohrabané, tvrdé, drahé. Můžeme se bavit o zdravotnických aplikacích, například mikrochirurgické zákroky, interakce se živou tkání a následný report, v jakém stavu se nachází buňka lidského těla nebo ničení buněk rakovinných. To je ale daleká budoucnost. V tuto chvíli nás daleko více zajímají roboty jakožto stavební a strukturní prvky pro stavbu mikrostrukturovaných materiálů. Nyní jsme zvyklí na to, že makroskopický robot je extrémně složité a drahé zařízení. Roboty, které produkujeme my, jsou naopak neuvěřitelně levné. V laboratoři jsme schopni vyrobit 100 tisíc mikrorobotů za hodinu a nestojí nás prakticky nic. Jedna z vizí je použít tyto roboty jakožto stavební prvky pro komplikovanější strukturované materiály, které budou organizované v řádu mikronů, kde každý tento robot bude elementem, který přináší do materiálu nějakou funkci či vlastnost.

Jak jste se k mikrorobotům vlastně dostal?

Jsem vzděláním chemik. Kdysi jsem pracoval na molekulárních systémech, dlouhou dobu na nanočásticových systémech pro medicínské aplikace, diagnostiku a terapii. V rámci minulé kariéry jsem se dostal na univerzitu v Utrechtu, kde jsem byl ve skupině zabývající se sestavováním koloidních systémů do větších uspořádaných celků. Poprvé v životě jsem se dostal v litografii a naprosto mě ohromila schopnost tvarovat materiály shora způsobem, kterým si já sám navolím a namaluji. Díky tomu jsem začal přemýšlet nad kombinací chemických přístupů s litografickými tak, abychom navrhovali naše mikroobjekty od velikostního řádu jednotlivých molekul (subnanometry)pomocí chemie až po stovky mikronů pomocí litografie. Takové materiály a mikroobjekty mají celou řadu využití a právě mikroroboti jsou jedno z nich tím, že do těchto objektů vložíme schopnost konat mechanickou práci a tím se aktivně pohybovat.

Spolupracujete ještě s někým na tomto projektu?

Přestože se jedná o náš vedlejší projekt, na který jsme zatím neměli žádné financování, povedlo se nám navázat spolupráci v Amesterdamu na AMOLF, kde se zabývají modelováním mechanických sil, které se uplatňují při deformacích našich hydrogelů. Dále máme spolupráci na univerzitách v Ultrechtu a Delftu, kde nám pomáhají s teoretickým popisem pohybu našich robotů. Na Fakultě strojní ČVUT spolupracujeme s Laboratoří biomechaniky člověka, kde charakterizují mechanické vlastnosti připravených mikrorobotů. V rámci VŠCHT spolupracujeme s Ústavem počítačové a řídicí techniky, kde vyvíjejí algoritmy pro autonomní řízení našich robotů.

Jsou do projektu zapojení i další zaměstnanci či studenti VŠCHT?

Ano, na tomto a příbuzných projektech v tuto chvíli pracují dva doktorandi, jeden magisterský a jeden bakalářský student v rámci svých závěrečných prací.

Jak jste se dozvěděl o Fondu Dagmar Procházkové?

Koelgové mi nasdíleli odkaz, ať se na tento Fond podívám, že vypadá zajímavě. A měli pravdu! Je to fantastická příležitost pro vznikající či čerstvě vzniklé týmy jak získat financování na ambiciózní témata. Ze struktury přihlášky grantového návrhu mi přišlo, že se klade velký důraz na vize do budoucna a dlouhodobější směřování, na etablování nějaké nové problematiky na VŠCHT, na spojení vědy a pedagogiky a to mi přijde jako skvělý krok.

Co pro vás tato podpora v reálu znamená?

Umožňuje mi začít pracovat na mikrorobotech naplno. Doteď to byl vedlejší projekt, na který nebyl vlastní zdroj financování, v současnosti můžeme pořídit vybavení a plně zapojit vybrané lidi.

Stačí tento fond na financování projektu nebo je v tom zainteresovaný ještě někdo jiný?

Zatím nám stačí na to, abychom prověřili, zda zvolená cesta někam vede, pokud budou první výsledky pozitivní, budeme dále projekt rozvíjet a odpovídajícím způsobem žádat o další financování.

Jak dlouho bude projekt trvat?

Já doufám že dalších 20 let! Jak jsem říkal, jsme naprosto na začátku a u takhle principiálně nových věcí člověk nikdy neví, jestli ten nápad a cesta někam vede a je možné, že narazíme na nepřekonatelné překážky.. Já jsem optimista a věřím, že tento experimentální přístup má smysl a že za zmíněných 20 let už budou existovat příklady prvních, reálných aplikací. Například hydrogelové roboty, které se budou pohybovat po površích a manipulovat dalšími objekty a skládat například živé buňky do umělých tkáních bude doufám za 20 let téma, o kterém se budeme bavit běžně na ulici a ne jen v rámci vědeckých projektů.

Má nějaké pokračování, může se třeba ještě o něco rozšířit?

Určitě, nabízí se dvě větve. Na jednu stranu budeme chtít jít pořád dál, co se týká hrany možného a tu budeme chtít stále posouvat, dělat z nemožného možné a z nefungujícího fungující. Na tu druhou doufám, že s tímto posunem půjde v ruku v ruce i zmíněná aplikovatelnost a následná existence na trhu. Že budeme schopni s celým procesem dojít až do konce, k produktům, které by mohly být následně komerční. Ale to je samozřejmě v tuto chvíli ambiciózní vize.

Zabýváte se i jinými výzkumnými tématy?

Pracujeme dále na biomateriálech, které by mohly být použitelné jako základní funkční jednotky umělých tkání. Tak jako jsou naše tkáně sestaveny z jednotlivých buněk, tak by tyto umělé tkáně byly sestaveny z jednotlivých mikročástic těchto materiálů, vyvinutých tak, že se budou pomocí samoskladby samy sestavovat do složitějších celků. Pokud do takovýchto mikročástic nasadíme předtím živé buňky správného typu, mohou v nich růst, komunikovat spolu a přijmout svoji přirozenou funkci v tkáni díky tomu, že budeme věrně napodobovat jejich přirozené okolí.

Dále pracujeme na velmi malých mikročásticích, schopných fungovat jako umělé buňky v krevním řečišti, konkrétně ne nesoucí kyslík, ale cirkulovat krevním řečištěm a naším cílem je tyto částice využít jako online senzory složení krve pro diagnostické účely.

Poté se zabýváme značením léčiv pomocí mikroskopických značek, které by fungovaly obdobně jako běžné čárové kódy v obchodě. Ovšem jsou pouze zhruba 100 µm velké a biodegradovatelné, takže mohou být umístěny přímo na formulaci léčiva, například na tabletu. Vyvíjíme způsob, jak pomocí mikroskopu, co by stál maximálně 10 dolarů, číst kód z těchto částic aby i koncový uživatel měl možnost pomocí tohoto kódu i doma i ověřit, zda-li je lék pravý nebo zfalšovaný.

Spolupracujete na těchto projektech s dalšími ústavy VŠCHT?

Na těchto projektech spolupracujeme v rámci VŠCHT s Chobotixem Františka Štěpánka a věřím, že další spolupráce postupně přijdou, jelikož máme průsečíky s tím, co se dělá v jiných laboratořích na VŠCHT, ať už přímo na Ústavu chemického inženýrství nebo jinde.

Jaké jsou vaše výzkumné plány do budoucna?

Ohromě mě baví projekty, které teď dělám a rád bych je rozvíjel právě způsoby, jak jsem zmiňoval před chvílí. Ať už na samotné hraně dělání možného z nemožného, tak i na úrovni snahy dotahovat projekty do aplikovatelné podoby. Takovou velkou vizí by bylo postupně jednotlivé větve našich projektů spojovat dohromady. Na jednu stranu vyvíjíme biomateriály s vizí funkčních jednotek živých organizmů, na druhou stranu roboty. Fascinuje mě představa odstranění hranice mezi těmito větvemi. Představme si využití živých buněk enkapsulovaných v hydrogelech pro napájení pohyb, orientaci robotů a naopak, představme si naše hydrogelové mikroroboty, jak se spojují do struktur, které se budou například periodicky stahovat a tím stimulovat například pohyb srdce, nebo peristaltické pohyby.

[urlnadstranka] => [poduzel] => Array ( ) [iduzel] => 50292 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/ivan-rehor-roboti-jak-je-neznate [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [48590] => stdClass Object ( [nazev] => Zákoutí biotechnologie – od hub k barvení uzenin [seo_title] => Zákoutí biotechnologie – od hub k barvení uzenin [seo_desc] => [autor] => Blanka Pilátová [autor_email] => pilatovb@vscht.cz [perex] =>

Nedávno byla jmenována profesorkou pro obor Biotechnologie. Na začátku akademické kariéry se chtěla věnovat fermentovaným potravinám, poté se její zájem posunul k biopalivům a houbě Monascus. V současnosti žádá o projekt, který se zabývá biologickou aktivitou pigmentu houby Monascus, mimo jiné působením proti bakteriím rodu Clostridium. „Pigmenty, tvořené houbou Monascus, by totiž v budoucnosti mohly hrát významnou roli při léčení nosokomiálních nákaz nebo se uplatnit v potravinářství jako barvicí látky či antioxidanty,“ říká profesorka Petra Patáková.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~CyjKT0stzi_KTlQISCw5vDA7v-zwQgA.jpg [obsah] =>

Stala jste se profesorkou v oblasti Biotechnologie. Co vás vedlo k tomuto oboru?

Chtěla jsem studovat na potravinářské fakultě a zabývat se fermentovanými potravinami. Nastoupila jsem tehdy na katedru Kvasné biochemie a bioinženýrství a i když je v tomto odvětví asi nejznámější pivovarství, pro mě to ani jako pro mladou studentku nebyl ten rozhodující důvod. V současnosti je tato katedra Ústavem biotechnologie.

Inženýrský i doktorský titul jste získala na VŠCHT, ale doktorské studium samotné jste absolvovala na Mikrobiologickém ústavu AVČR. Co vás k tomu vedlo?

Tady ve škole jsem pracovala i v laboratoři jako tzv. pomvěd už od druhého ročníku a chtěla jsem po 4 letech zkusit něco jiného. Mikrobiologický ústav se mi hrozně líbil, jelikož jsem tam absolvovala i krátkou praxi a některé laboratoře v rámci studia naší školy. Na AV ČR jsem nejprve nastoupila na stáž a poté přešla na externí doktorské studium, pod vedením profesora Rychtery z VŠCHT.

Poté jste se ale vrátila zpět k nám. Z jakého důvodu?

Ke konci doktorského studia jsem chtěla zase jinam, zhruba rok jsem hledala, co by se mi líbilo dělat. Nastoupila jsem nejprve do farmaceutické společnosti, poté do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady na Oddělení mikrobiologie. Ani jedno mi nakonec k srdci nepřirostlo a vrátila jsem se zase zpátky k nám do školy, kde se uvolnilo místo u mého školitele, profesora Rychtery. Z počátku jsem si myslela, že to také bude jen na zkoušku, ale nakonec jsem VŠCHT zůstala věrná a z naší fakulty jsem se již neodešla. Do určité míry to bylo i z osobních důvodů (svatba, děti) a kariérní plány se mi tedy poněkud změnily. Nicméně škola mi po celou dobu vycházela vstříc. Ačkoliv jsem dlouho s dětmi zůstávala doma, neustále jsem měla alespoň malý úvazek a to mě vytrhovalo z denní rutiny s dětmi.

Čím se v biotechnologii zabýváte?

Biotechnologii se věnuji ve více oblastech. Posledních 10 let se například zabývám bakterií rodu Clostridium, výrobě butanolu a dále je mým vědeckým zájmem produkce sekundárních metabolitů houbou Monascus purpureus, která se v asijských zemí využívá jako zdroj pigmentů k barvení potravin, ale v Evropě a USA není k těmto účelům povolena. Nicméně kromě těchto barvících vlastností mají sekundární metabolity i pigmenty této houby různé zajímavé biologické aktivity, které by se v budoucnu mohly využívat například v medicíně.

Jak konkrétně by se houba mohla uplatnit?

Její biologické aktivity se teprve testují a zatím jsme na začátku. Jednoznačně je ale prokázáno, že mají antimikrobiální účinky, dále účinky, které inhibují proliferaci nádorových buněk. A obecně lze říci, že mají i antioxidační vlastnosti. Zrovna včera jsem si podala žádost o společný indicko-český projekt na testování biologické aktivity žlutých a oranžových pigmentů a chtěla bych (ve spolupráci s kolegy z VŠCHT) propojit své dvě oblasti zájmu – tedy bakterie rodu Clostridium a houbu Monascus.

Clostridie jsou bakterie, které tvoří spory, a je známo jen málo látek, zabraňujících jejich sporulaci nebo klíčení spor. Pokud se potvrdí účinek pigmentů na sporotvorné bakterie, mohly by pigmenty, produkované houbou Monascus, buď částečně nahradit dusitany v uzeninách, nebo by se mohly využít pro léčení některých nozokomiálních infekcí, způsobených bakteriemi Clostridium difficile. Dusitany jsou podezřelé z kancerogenních účinků, avšak v uzeninách jsou důležité nikoliv pouze z důvodu hezké barvy, ale pro svoje antimikrobiální působení na toxinogenní sporotvorné bakterie Clostridium botulinum.

Ve výzkumu se věnujete také výrobě biopaliv. Proč zrovna biopaliva?

V současné době se zdá, že je naprostá hloupost se věnovat kapalným biopalivům, že jsou škodlivá nebo zbytečná a veřejné mínění je tomuto negativnímu mínění hodně nakloněno. Nicméně před 10 lety byla situace a společně s ní cena ropy jiná, výzkum biopaliv byl hodně podporovaný a směřovaný k tomu, abychom nahradili část paliv vyrobených z ropy nějakou obnovitelnou alternativou. Já se domnívám, že butanol je lepší z hlediska palivářského než etanol, ačkoliv se zatím takto příliš nevyužívá. Situace se také díky novým nalezištím ropy v současné době změnila, ale výzkum prováděný za účelem získání alternativního paliva rozhodně není marný, jelikož primární zdroje energie, především ropa, nejsou nevyčerpatelné.

Z jakých surovin jste biopaliva vyráběli?

Idea od začátku byla nevyrábět biopaliva z potravinářských plodin, ale nejrůznějších odpadů. Šlo tedy například o odpady zemědělské (sláma, piliny, dřevní štěpka), průmyslové (glycerol odpadávající při výrobě methylesteru řepkového oleje) či využití syrovátky nebo i drůbežího peří apod. Využití odpadů obecně je a bude i v budoucnosti velmi důležité a v tomto smyslu jsou získané zkušenosti z výzkumu produkce biopaliv tzv. druhé generace (z nepotravinářských surovin) velmi cenné.

Kromě běžné výuky také konzultujete s ERASMUS studenty jejich práce. Všímáte si nějakých rozdílů mezi našimi a zahraničními studenty v přístupu?

Ani ne. Pokud porovnám studenty, kteří přijedou ze zahraničí k nám nebo naopak vyjedou od nás na zahraniční univerzity, jsou tito studenti podobně aktivní ve výuce nebo při psaní závěrečných prací. Tito studenti jsou totiž obecně disciplinovanější, motivovanější a více se zajímají o svou budoucnost nebo obor než studenti, kteří se během působení na VŠCHT do zahraničí nepodívají.

Spolupracujete s italskou univerzitou University of Insubria. Mají vedenou výuku jinak než my?

Přes snahu o unifikaci studia v Evropské unii je výuka na obou univerzitách vedena trochu jiným způsobem. V Itálii vyučují předměty po blocích a věnují se postupně jednotlivým předmětům – například celou mikrobiologii mají dohromady jak přednášky, cvičení, tak i laboratoře po x týdnů, na konci udělají zkoušku, dostanou odpovídající vyšší počet kreditů a přesunou se k dalšímu bloku. Nad tímto jsme sice také na našem ústavu přemýšleli vzhledem k výuce laboratoří, ale nelze to zavést, pokud to nemáme na škole celoplošně – na intenzivní studium jednoho bloku totiž není čas, pokud jsou ostatní předměty vedeny podle současného klasického rozvržení studijních programů.

Jaké jsou vaše zahraniční zkušenosti, ať už jako studentky či pedagožky?

Bohužel poměrně malé. V doktorském studiu jsem se nejdříve snažila dostat do Japonska a poté do Anglie. Do Japonska právě kvůli houbě Monascus, které jsem se věnovala ve své dizertační práci, ale nakonec to skončilo pouze u dopisování s profesorem z univerzity v Kjótu. V případě Anglie jsem pokročila trochu dále, zažádala jsem si i o stipendium udělované British Council, a byla jsem na krátké stáži na univerzitě v Nottinghamu – abych si domluvila následný delší pobyt a seznámila se s případným budoucím pracovištěm. Posouzení žádaného projektu trvalo déle, než jsem očekávala, a projekt byl udělen, až když už jsem nepůsobila na AV ČR. Navíc se plánovaný pobyt kryl s termínem mé svatby. Nakonec jsem se tedy do Anglie nevydala a místo mě na univerzitu v Nottinghamu jela moje studentka.

Jako pedagog mám prozatím největší zkušenost právě s již zmíněnou italskou univerzitou, se kterou máme uzavřenou smlouvu o double-degree v magisterském studiu oboru Biotechnologie léčiv. Jezdím tam jako učitel, pravidelně přednáším Mikrobiální produkci biopaliv a účastním se i obhajob diplomových a dizertačních prací.

Podílíte se i na spolupráci s čínskými univerzitami. V čem spočívá?

Čínskou Huazhong Agricultural Univerzity jsem kontaktovala primárně kvůli dalšímu výzkumu zabývajícímu se houbou Monascus, následně jsem dostala od profesora Chena pozvání k návštěvě jak univerzity, tak konference o houbě Monascus. Tamní univerzita je oproti té naší obrovská, má však srovnatelné vybavení laboratoří. Vzhledem k tomu, že se nám podařilo uzavřít tzv. MOU (Memorandum of Understanding), plánujeme v budoucnu i výměnné pobyty studentů a samozřejmě společný výzkum.

Proč by si náš student měl vybrat jako budoucí působiště právě čínskou univerzitu?

Výzkum je v Číně hodně podporovaný a jak jsem už zmínila, laboratoře jsou tedy velice dobře vybavené, ať už na zemědělské univerzitě ve Wuhanu či na Tsinghua University v Pekingu, se kterou také spolupracujeme. Zemědělská univerzita ve Wuhanu má celý svůj krásný a velký kampus (například i s botanickou zahradou), který je oddělený od města. Druhá univerzita je zase ve dvacítce nejlepších univerzit světa a na zahraniční studenty je zvyklá a přizpůsobená, působí zde mnoho mezinárodních vyučujících, takže angličtina je zde naprosto běžným a používaným jazykem, včetně přednášek. Náš student se tedy nemusí bát, že by ve škole nerozuměl.

[urlnadstranka] => [poduzel] => Array ( ) [iduzel] => 48590 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/zakouti-biochemie-od-hub-k-barveni-uzenin [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [23095] => stdClass Object ( [nazev] => Za výfuky jsem jel do Německa, říká doc. Ciahotný [seo_title] => Za výfuky jsem jel do Německa, říká doc. Ciahotný [seo_desc] => [autor] => [autor_email] => [perex] =>

Doc. Ciahotný je vedoucím Ústavu plynárenství, koksochemie a ochrany ovzduší od roku 2006, před tím byl prorektorem pro vědu a výzkum. Jeho osobní i profesní život je úzce propojen s Německem.

[ikona] => [obrazek] => Ciahotn%C3%BD_mal%C3%A9-4718.jpg [obsah] =>

Studoval jsem Střední průmyslovou školu chemickou v Ostravě, přičemž při výběru školy zapůsobila má sestra svým progresivním myšlením, kdy mi naznačila, že chemie má ze všech technických oborů nejlepší perspektivu. Na střední škole nás profesor Klančík, velmi pokrokový člověk, rozdělil na 2 skupiny, na tu, která nechce pokračovat na vysokou školu, a na tu, která studovat chce. A té druhé se místo laboratorních cvičení měřicí a řídicí techniky věnoval a učil nás matematiku, determinanty, vektory, dvojné a trojné integrály a derivace. Díky tomu jsme uměli dobře matematiku a chemii, byli jsme velmi zdatní v laboratořích. Na vysokou školu do Prahy náš šlo patnáct, většina na Fakultu technologie paliv a vody (nyní Fakulta technologie ochrany prostředí) a polovina z nás zakončila školu s červeným diplomem, tak kvalitní základy nám ostravská průmyslovka dala.

Střední i vysokou školu se mnou studovali spolužáci, kteří se později prosadili do klíčových postů průmyslových gigantů: Pavel Švarc, generální ředitel Unipetrolu, Miroslav Kuliha, generální ředitel Chemopetrolu Litvínov, později Spolana Neratovice. Jiří Kaličinský se pak zpět vrátil na chemickou průmyslovku a nyní tam je ředitelem. Bohužel v současnosti nejsou vztahy s ostravskou průmyslovkou tak úzké jako dřív, studenti dávají z finančních důvodů přednost studiu v Ostravě, popř. ve Zlíně.

Díky výbornému základu ze střední školy jsem se nemusel moc učit a už v prvním ročníku jsem nastoupil jako studentská pomocná síla na katedru plynárenství a koksárenství (dnešní ústav plynárenství, koksochemie a ochrany ovzduší). Dostal jsem stůl v místnosti 162 a za stejným stolem jsem seděl celých 30 let až do roku 2006, tedy i jako prorektor. (Smích)

Jako mladý asistent jsem měl za úkol doprovázet exkurze studentů katedry do NDR (Bergakademie Freiberg) a při jedné z exkurzí jsem pomáhal vedoucímu katedry prof. Macákovi s dovozem výfuků do Československa. Prof. Macák byl velkým fandou starých automobilů vyráběných v NDR, zabýval se jejich renovací a výfuky mu tou dobou chyběly. Po několikáté exkurzi jsem získal pocit, že si potřebuji zlepšit znalost němčiny, a tak jsem požádal vedoucího katedry prof. Macáka o možnost studijního pobytu v Německu. Asi byl s mou prací spokojen, a tak mi dojednal stáž v Karlsruhe, v bývalém západním Německu. Po několika peripetiích se získáním stipendia DAAD jsem odjel na podzim 1987 na tříměsíční stáž, později jsem získal i roční stáž, na kterou jsem odjel v roce 1989. Sametovou revoluci jsem tak prožil pouze zprostředkovaně v televizi, byl jsem však velmi dojat a chvílemi mi bylo líto, že v Praze nemohu být osobně.

Po revoluci jsem v Německu získal další stáž, tentokrát v Erlangenu, poté mi zde byl mi nabídnut roční pracovní pobyt. Kromě toho, že jsem si během druhé stáže v Karlsruhe našel manželku, mi zdejší pobyt umožnil nahlédnout do německé povahy, pečlivosti a dochvilnosti, ale i mi ukázal způsob, jakým zachází v Německu šéfové se svými podřízenými. A na dochvilnosti trvám dodnes, spolupracovníci musí platit za pozdní příchody na schůze ústavu a za vybrané peníze pak chodíme hrát kuželky.

Také se mi velmi líbilo, že v Karlsruhe se každý den v půl desáté celý ústav sešel u svačiny u kávy. Byla to velmi produktivní setkání, většinou se řešily odborné problémy a dalo se toho při této příležitosti mnoho zvládnout.

V letech 2002–2006 jsem vykonával funkci prorektora pro vědu a výzkum, během které jsem měl možnost připravit druhé kolo výzkumných záměrů, ze kterých škola tenkrát vyšla velmi úspěšně a jako jediná získala 6 ze 6 podaných návrhů. Funkce prorektora je pouze úřednická pozice, ale během těchto let jsem navázal řadu nových kontaktů a z toho nyní ústav profituje.

I přes prorektorsko-úřednickou minulost se nejvíce cítím být vědcem, těší mě, že ústav má 15 různých projektů s poměrně vysokým finančním objemem (10 mil. Kč od TA ČR) a projekt z Norských fondů.

Vědecká práce doc. Ciahotného

V roce 1984 jsme od Ústavu pro výzkum a využití paliv v Běchovicích převzali projekt státního plánu základního výzkumu zaměřený na vývoj nových typů adsorbentů na separaci plynných směsí. To byly technologie, které Němci vyvíjeli v CarboTechu v Essenu, a proto se vlády východního bloku rozhodly zkoumat něco podobného. Díky tomu se adsorbentům věnuji celý svůj odborný život. První aplikací bylo zařízení na separaci CO₂ z bioplynu v čistírně odpadních vod v Teplicích. Perličkou je, že jsme pomohli zprovoznit první traktor jezdící v Čechách na biomethan už v roce 1985.

Zaměření Ústavu plynárenství, koksochemie a ochrany ovzduší

Plynárenství, které se před 20 lety rozvíjelo, nyní stagnuje a plynárenské firmy mají malý zájem o výzkumné aktivity, proto došlo k posunu výzkumné činnosti ústavu od plynárenství do oblasti ekologických aktivit. Ústav se dnes z velké části věnuje ochraně ovzduší, zachycování CO₂ ze spalin a jeho ukládání do podzemí.

Při nejisté ceně plynu je provoz aut na plyn těžko předvídatelný, plynu je dostatek, ale vysoké ceny plynu jsou faktorem, který brzdí rozvoj plynárenství. Je to spíše ekonomická otázka než technologická, rozvoj výroby aut na plyn je značný, i Škoda vyrábí auta na CNG. Jistě je to vhodné pro majitele bioplynových stanic, aby si vlastní vyrobený plyn mohli tankovat do traktorů, nákladních automobilů a další techniky.

Ve spolupráci s ÚJV Řež ústav řeší skladování elektrické energie vyráběné obnovitelnými zdroji, kdy přebytečná energie slouží k elektrolýze vody na vodík a jeho reakcí s CO₂ na methan, tzv. methanizace. Tento proces je ekonomicky výhodný, protože se očekává produkce CO₂ s negativní cenou a zároveň pro odbyt vodíku nejsou takové možnosti jako pro methan, který je možné vtláčet do rozvodů zemního plynu.

[poduzel] => stdClass Object ( [23813] => stdClass Object ( [nadpis] => [iduzel] => 23813 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => [sablona] => stdClass Object ( [class] => galerie [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 0 ) ) ) [iduzel] => 23095 [canonical_url] => //www.vscht.cz/popularizace/rozhovory/ciahotny [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/ciahotny [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [46699] => stdClass Object ( [nazev] => Rád objevuji nové materiály [seo_title] => Rád objevuji nové materiály [seo_desc] => [autor] => [autor_email] => [perex] =>

Docent Zdeněk Sofer z Ústavu anorganické chemie získal společně s Františkem Štěpánkem podporu Grantové agentury ČR v kategorii EXPRO. Držitel Ceny Neuron Impuls a jeden z klíčových členů excelentního týmu Pokročilých funkčních Nanorobotů se zabývá primárně grafenem a dalšími monoelementárními vrstevnatými materiály.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~S8lPTs0rUYhKSc07MjtbITg_LbUIAA.jpg [obsah] =>

GA ČR podpořila Váš projekt Chemie ve dvou dimenzích - za hranice grafenu. V čem je inovativní?

Jedná se o podporu základního výzkumu v oblasti monoelementárních vrstevnatých materiálů nejen prvků 14. skupiny, analogů grafenu, tedy silicen (odvozen od křemíku) a germanen (odvozen od germania)), ale také prvků 15. skupiny (fosfor, arsen, antimon a bismut). Tyto materiály mají jiné vlastnosti než grafen a jsou pro mnohé aplikace vhodnější. Grafen má nulovou energii zakázaného pásu, což způsobuje, že se i při pokojové teplotě chová jako vodič. Materiály, kterými se výzkum bude zabývat, mají nenulový přímý zakázaný pás a to je výhodné pro optoelektroniku, senzory a další zajímavé aplikace. Minulý rok jsme ve spolupráci s kolegy z Northwestern University připravili v současnosti nejcitlivější detektor na světě, proti předchozím detektorům je citlivější o více než 2 řády. Tento objev jsme publikovali v odborném periodiku.

Jak byla příprava těchto materiálů náročná?

Velmi náročná, až po mnoha experimentech se podařilo získat materiál, který měl požadované vlastnosti a byl použitelný pro konstrukci fotodetektorů. Podobných spoluprací máme mnoho, my umíme připravit velké množství zcela unikátních materiálů, o které mají obrovský zájem mnohé výzkumné skupiny.

Co Vás přivedlo ke grafenu a obdobným materiálům?

Začínal jsem s polovodičovými materiály v podobě tenkých monokrystalických vrstev a postupně získával zkušenosti s technologií a studiem těchto materiálů na VŠCHT Praha a současně na Fyzikálním ústavu AV ČR. V průběhu doktorátu jsem rozšiřoval své zkušenosti také v zahraničí (Forschungszentrum Jülich, Německo – pozn. red.). Po doktorátu jsem hledal perspektivní témata, jelikož v oblasti tenkých polovodičových vrstev, kterými jsem se zabýval, nebylo možné s výsledky konkurovat zahraničním pracovištím. Hledal jsem další materiály, které bylo možné studovat, a to mě v roce 2006 přivedlo k uhlíkovým nanotrubičkám. Studoval jsme jejich vlastnosti a způsoby jejich syntézy. Postupně jsem se začal zabývat dalšími uhlíkovými nanomateriály, od roku 2009 zejména grafenem (v r. 2008 byla udělena Nobelova cena za přípravu grafenu). Nyní se můj profesní zájem diverzifikoval mezi mnoho ostatních 2D materiálů.

Čím jsou tyto materiály zajímavé?

Mají mnoho unikátních vlastností, které vyplývají z jejich struktury. Velmi slabé vazby mezi jednotlivými rovinami umožňují výrazně snadnější „oddělení – exfoliaci“ jednotlivých vrstev těchto materiálů v jednom směru. Postupným štěpením slabých vazeb můžeme dojít k materiálu, který má v rovině tloušťku pouze jednoho atomu. Takto jsme se postupně od grafenu dostali k více než stovce nejrůznějších 2D materiálů, získali mnoho zkušeností a rozvinuli spolupráci s desítkami pracovišti po celém světě. Spolupracovníky využívající 2D materiály z naší laboratoře máme na většině kontinentů.

Jak se z 2D přechází na 3D, za které jste získal Cenu Neuron Impuls za rok 2016?

2D materiály exfoliované do podoby jednotlivých vrstev mají mnoho zajímavých vlastností, ale pro jejich praktické uplatnění je nezbytné je z podoby prášku nebo suspenze převést do aplikovatelné formy. Například exfoliovaný grafen v práškové formě připomíná “zhmotnělou tmu“, jelikož objem jednoho litru váží kolem jednoho gramu a chová se jako ideální černé těleso, které pohlcuje veškeré dopadající záření včetně viditelné části spektra. Pokud však máme jedinou samostatnou vrstvičku grafenu tak je téměř průhledná – pohlcuje jen 2,3 % procházejícího světla. V aplikacích jako je elektrokatalýza je důležitý velký povrch materiálu i vodivost, ale prášek není použitelný pro reálné aplikace, kde potřebujeme např. pevné elektrody. Pokud z 2D materiálu vyrobíme 3D strukturu např. v podobě aerogelu, tak si zachováme obrovský povrch, vodivost a v případě, kdy připravíme kompozitní materiál (např. s vrstevnatými chalkogenidy), můžeme optimalizovat katalytické vlastnosti materiálu pro danou aplikaci. Kompozity můžeme vytvářet i s 1D materiály jako jsou uhlíkové nanotrubičky, čímž získáme pevný a flexibilní materiál s velkým povrchem, který můžeme použít pro aplikaci ve flexibilní elektronice, například ohebné baterie a nositelné palivové články využívající pro generování energie látky obsažené v potu.

Vaše výzkumná skupina je hodně aktivní, daří se vám získávat grantovou podporu a také na tuzemské poměry hodně publikujete...

Nepřijde mi, že bychom měli vysoké číslo publikací. Mnoho zahraničních pracovišť má výrazně vyšší produktivitu. Přes den řeším administrativu a chod laboratoře a v noci, pokud nepíšu projekty, tak píšu články. Samozřejmě nepíšu vše sám, mnoho článků vzešlo ze spolupráce a vychoval jsem si studenty, kteří jsou schopni daný projekt dotáhnout do podoby kvalitní publikace, která je velmi inovativní a je možné ji publikovat v dobrých časopisech. O víkendech se snažím najít si čas na rodinu - manželku a naši pětiletou dceru. Přes noc opět řeším vědu, administrativu a nově také editorskou činnost, jelikož jsem se stal editorem relativně mladého časopisu (FlatChem) zaměřeného na 2D materiály a je nutné zajistit takovému projektu hladký start. V poslední době je velmi náročné zajistit, aby byly v časopise od počátku publikovány práce z předních světových pracovišť. Na druhou stranu to také pomáhá výrazně rozšířit síť kontaktů a najít další zajímavé spolupráce a společné projekty.

Je Vám bližší základní výzkum nebo aplikace?

Řešíme nejen základní výzkum, ale i ten aplikovaný. Mému srdci je však bližší ten základní. Připravujeme zcela unikátní materiály, jejichž vlastnosti ještě nikdy nikdo neměl šanci prozkoumat. Nevíme, co to může přinést, a proto děláme screening všech možných aplikací: elektrokatalýzu, baterie, superkapacitory, senzory, detektory a další aplikace. Výzkum je tak velmi multidisciplinární a zajímavý. Jelikož na detailní studium těchto vlastností často nemáme dostatečné vybavení a adekvátní prostory, řešíme pak aplikační využití se zahraničními pracovišti formou spolupráce. Člověk má také výrazně lepší pocit poté co přijde z práce, že vytvořil něco reálného a nezabýval se pouze administrativou, která v posledních letech extrémně narostla.

Kromě výzkumu se věnujete také pedagogice. Jaké vyučujete předměty?

První ročníky učím Obecnou a anorganickou chemii a Laboratoře z anorganické chemie, magisterské studenty učím Technologii speciálních anorganických materiálů a již specializované laboratoře oboru. Jsem pyšný na své doktorandy, kteří mají vynikající vědecké výsledky. Jsem velice rád, že tři mí doktorandi po obhájení mohli nastoupit na VŠCHT a zůstat v mojí skupině. Stále hledáme nové studenty, kteří by měli zájem podílet se na výzkumu a řešit nové výzvy.

Když se vrátíte k době, kdy jste sám studoval – měla chemie konkurenci v jiných předmětech, nebo šlo o jasnou volbu bez překážek?

Od malička jsem se zajímal o mineralogii a geologii a zajímalo mě, jak by se tyto materiály daly vyrobit uměle. Jelikož minerály jsou anorganického původu, tak jsem tíhnul k anorganické chemii. K domácím pokusům jsem se dostal brzo, již v 10letech jsem dostal první kahan, zkumavky a krabici chemikálií. Od 15 let jsem mohl pracovat v laboratoři, kde jsem dělal rozbory vod a odpadů, ve svém volném čase jsem pak prováděl vlastní experimenty. Tyto zkušenosti mě přivedly na VŠCHT, kde jsem původně začal studovat analytickou chemii, ale velmi záhy jsem přešel na Ústav anorganické chemie a Fyzikální ústav AV ČR, kam jsem rád chodil po splnění studijních povinností.

Příležitost pro studenty

Hledáme nadané a pro práci v laboratoři zapálené studenty, kteří budou mít možnost zapojit se do řešení reálných problémů již od počátku svých studií. Mohou s námi řešit spoustu atraktivních témat a mohou přicházet s vlastními nápady Pokud budou mít zájem mohou se naučit pracovat se špičkovým vybavením a podívat se do zahraničí. Příjemným bonusem je také zajímavé finanční ohodnocení. Více informací na stránce výzkumné skupiny.

[urlnadstranka] => [poduzel] => Array ( ) [iduzel] => 46699 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/sofer [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [46698] => stdClass Object ( [nazev] => K chemickým robotům jsem se dostal přes prací prášky [seo_title] => K chemickým robotům jsem se dostal přes prací prášky [seo_desc] => Rozhovor s profesorem Štěpánkem o vědě i dlouhých triatlonech. [autor] => [autor_email] => [perex] =>

Grantová agentura ČR vyhlásila v loňském roce poprvé v historii novou, prestižní kategorii excelentních projektů s názvem EXPRO. Mimořádnou finanční podporu ve výši 2 milionů eur na pět let získala hned dvojice zástupců z VŠCHT Praha. Kromě docenta Zdeňka Sofera, bude moci uvést svou vizi do života také profesor František Štěpánek, mimo jiné první český držitel ERC grantu. Jeho nový projekt se jmenuje Robotický nanolékárník: Výrobní procesy budoucnosti pro personalizovaná terapeutika a slibuje revoluci, s jejímiž pozitivními důsledky by se mohl v budoucnu setkávat každý, kdo bude nucen užívat více medikamentů najednou.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~KyjKT0stzi9ScCtKzCvJPLowNVvh6IKSI7MLDi_MS80GAA.jpg [obsah] =>

Můžete detailněji přiblížit, o co v projektu budete usilovat?

Chceme spojit svět tradiční farmacie, v němž lékárník připravoval mastičky a směsi bylinek pacientům na míru, se světem současné industriální farmacie, který umožňuje automatizovat a hromadně vyrábět léčiva v definované čistotě a jakosti. Hlavní motivací je takzvaná personalizovaná medicína, tedy snaha o to, aby léčiva mohla být formulována každému pacientovi na míru včetně kombinací vícero účinných látek v dávkách a uvolňovacích profilech, které jsou pro daného pacienta potřeba. Lidé, a stále více i lidé mladí, berou často přes den několik pilulek. Musí je různě půlit, čtvrtit, a při tom nastávají chyby. Výsledek je takový, že v USA je 10% hospitalizací způsobeno nesprávným užitím léčiv. Kromě ohrožení zdraví jsou problémem i enormní ekonomické ztráty, zhruba v hodnotě HDP České republiky.

Jak moc se dá počet užívaných prášků zredukovat?

Ideální vizí projektu je jedna pilulka denně, kdy o vše ostatní se postará formulace na mikro a nanoúrovni tak, aby se různé účinné látky uvolňovaly v požadovaném množství a pořadí a nedocházelo k nežádoucím interakcím a účinkům.

Je tato ambice v reálném světě vůbec realizovatelná?

Projekt je samozřejmě zaměřen vědecky, soustředíme se na vytvoření technologie. Nicméně naše celková vize je s ohledem na vývoj zdravotnických systémů a aplikací založena na očekávání, že se na jednom místě sejdou všechny dostupné informace o pacientovi včetně toho, jaké prášky a proč by měl brát. Software na bázi umělé inteligence zkontroluje, zda nejsou jednotlivé účinné látky v kontraindikaci, a vznikne požadavek na specifickou kombinaci. Jednotlivé farmaceutické firmy, větší lékárny nebo klidně i nějaký nový, zatím neexistující sektor byznysu zajistí pomocí naší automatizovatelné technologie vlastní výrobu. Výsledná šarže léku projde kontrolou jakosti a bude jí menší množství s ohledem na dobu, na kterou se dá predikovat, že se požadavek na léčebný postup nezmění.

Jak už u vás bývá pravidlem, jde o multioborový projekt. S kým budete na jeho provedení spolupracovat?
Jsme jediným žadatelem, ale počítáme s mezinárodní spoluprací, což bylo ostatně i jedno z hodnotících kritérií pro udělení grantu. Prvním pracovištěm bude Imperial College v Londýně, kde působím jako hostující profesor a s níž dlouhodobě spolupracujeme. Dále počítáme s kooperací s New Jersey Institute of Technology a Rutgers University, kde jsou velmi silné skupiny, které se zabývají industriální farmacií a matematickým modelováním. Pro mě osobně je také velmi důležité, že mají napojení na farmaceutické firmy amerického původu, což by společně s naším napojením na Zentivu mělo zaručit silnou zpětnou vazbu, zda technologie, které vyvíjíme, jsou reálně přenositelné do praxe.

Využijete při konstrukci robotického nanolékarníka znalosti a zkušenosti, které jste nasbíral během řešení ERC grantu?

Rozhodně. Společným jmenovatelem obou projektů je otázka enkapsulace, čili zapouzdření a řízeného uvolňování látek. V tom nás předešlý ERC grant hodně posunul, osahali jsme si různé enkapsulační metody, našli systém, jak rozhodnout, která metoda je vhodná pro danou látku, a definovali mnoho dalších důležitých parametrů, na nichž budeme nyní stavět. Jedním z předpokladů, aby mohlo být více účinných látek pohromadě v jedné pilulce, totiž je, aby během skladování nedocházelo k jejich nežádoucí interakci, čili aby byly zapouzdřeny. Druhou nezbytností je – pokud chceme, aby se jedna látka vyloučila v žaludku, druhá ve střevě, třetí před obědem a podobně –, aby látky byly enkapsulovány tak, že konkrétní stimul, třeba změna pH nebo kontakt s enzymem, vyvolá otevření kapsulky a vyloučení látky.

Řešíte i cílený pohyb chemických robotů v těle pacientů?

V rámci řešení ERC grantu jsem dospěl k názoru, že nemá smysl bojovat proti hydrodynamice krevního řečiště ani s Brownovým pohybem, což je dominantní síla pro objekty menší než jeden mikrometr. Přistupujeme k tomu tak, že se nesnažíme o aktivní pohyb ve smyslu nějakých motůrků. Necháváme to na přírodě a soustředíme se na řízení adheze, to znamená, aby byl povrch robůtků upraven tak, že když narazí na cílovou tkáň, dojde ke specifické interakci a vzniklá vazebná síla bude vyšší než hydrodynamická síla proudící tekutiny, která se snaží robůtka odtrhnout pryč.

Vzpomenete si ještě, jak jste se k tématu chemických robotů a enkapsulace dostal?

Paradoxně přes prací prášky. Po dokončení doktorského studia v Paříži jsem nastoupil do vývojového centra firmy Unilever, která má divizi spotřební chemie a vyrábí mimo jiné prací prášky. Prací prášek, jakkoli se to na první pohled nezdá, je poměrně sofistikovaný produkt. Jednotlivé účinné látky se z něj musí vylučovat sekvenčně, aby se vzájemně „nepožíraly“, také v závislosti na parametrech prostředí, jako je teplota vody nebo fáze pracího cyklu. Tam někde se zrodily první myšlenky, ale na jejich rozvinutí jsem si musel počkat. Obchodní marže je v tomto spotřebitelském segmentu omezená, protože zákazník je ochoten zaplatit pouze určitou sumu peněz. Není tedy prostor na nějaké sofistikované technologie. Postupně jsem se ale dostal k farmaceutickým tématům, kde už byly marže vyšší, a mohl jsem se pustit do složitějších technologických nápadů. Tam jsem se dostal k tématům enkapsulace a lokální syntézy účinných látek.

Podpora GAČR je v kategorii excelentních projektů EXPRO na české poměry mimořádná – dva miliony eur na pět let. Co to pro vaši výzkumnou skupinu znamená?

Jedná se o největší individuální grant, který jsem získal. Podpora je dokonce větší, než zmiňovaný ERC grant. Rovnat se jí nemohou ani privátní kontrakty, jež jsem měl po skončení ERC grantu. Pro mě osobně je největší přínos v konsolidaci, tedy že nebudu muset skládat finance pro skupinu z šesti sedmi menších grantů, ale kromě EXPRA mi postačí granty dva nebo tři. Když se vám rozroste skupina jako mně (6 vědeckých pracovníků na postdoc úrovni, 16 PhD studentů a 25 bakalářských a magisterských studentů – pozn. red.), peníze se sehnat dají, ale musíte neustále psát velký počet grantových žádostí a při úspěšnosti 20 % nemáte jistotu, co vyjde a co ne. K tomu připočtěte obsluhu získaných projektů spočívající v neustálém hlídání, zda mohu určitou věc zaplatit z toho nebo onoho projektu, v psaní průběžných hodnotících zpráv a podobně, což je hodně velká a nezábavná zátěž. Teď mám možnost si dlouhodoběji plánovat vědecké cíle a od administrativy si trochu ulevit.

Zmínil jste privátní zdroje financování. Kromě Zentivy, o které už byla řeč, jste měl také velký kontrakt s firmou Sotio. Liší se nějak práce na projektu pro veřejné zadavatele a pro soukromé firmy?

Záleží na tom, o jaký typ spolupráce se jedná. S komerčními subjekty se snažím stavět spolupráci na řešení dlouhodobých strategických problémů, takže se to práci na grantech podobá, protože výsledky se nečekají za tři měsíce. Platí ovšem, že spolupráci s firmou provází větší flexibilita, mnohem častější interakce a výrazně snazší změny ve směřování projektu, když se nějaké původní předpoklady ukážou jako nepříliš funkční.

Necítíte ze strany firem větší tlak na výsledek?

Já si největší tlak vytvářím na sebe sám. Chci vždycky odvést práci, jak nejlépe umím, bez ohledu na to, kdo je zadavatel.

Proč je pro vás důležité kombinovat svět akademického výzkumu s reálnou praxí?

Nikdy jsem se jednoznačně neviděl jen v akademické sféře. Obě prostředí jsou pro mě přitažlivá, mají svá specifika. A chci, aby moji studenti viděli oba světy a mohli se kvalifikovaně rozhodnout, kde chtějí pracovat. To je jedna motivace. Vždycky mě také zajímaly praktické problémy, které vnímám jako inspiraci pro základní výzkum. Zajímavé je, že pro byznysové prostředí je spolupráce s akademiky někdy jediným způsobem, jak uchovat kontinuitu výzkumu, když firma prochází turbulentním obdobím redukcí a fluktuací. V Unileveru svého času třeba přenesli důležité výzkumné téma na kolegy z Imperial College, financovali jej, a když se situace na trhu uklidnila, vrátili ho zase zpět pod křídla svého vývojového centra.

V minulosti jste v jednom z rozhovorů zmiňoval, že zvažujete založení spin-off společnosti, která by uváděla výsledky vašeho výzkumu do praxe. Už máte nové IČO?

Je to věc, kterou mám pořád někde na pozadí. Založení spin-off společnosti má mnoho výhod, ale pro mě momentálně jednu zásadní nevýhodu, a tou je čas. Toho musíte mít opravdu hodně a mně se ho, bohužel, nedostává. V současné době mi přijde efektivnější způsob transferu poznatků do reálného života formou spolupráce s existujícími etablovanými firmami, které mají vyřešené legislativní otázky a byznysové know-how. Další variantou je angažmá výzkumníků, kteří vyjdou z mé skupiny, v průmyslových podnicích, kde rozvíjí naše dílčí témata dál.

Během studií i po jejich dokončení jste žil v Londýně. Stýská se vám po něčem?

Často tam jezdím, takže vyloženě něco specifického nepostrádám. Líbí se mi, že v Londýně se schází lidi, kteří přijeli z celého osvěta. Hodně se navzájem podporují a je tam cítit přátelská atmosféra. Velmi živě tam funguje akademický étos, kdy se na večeři nebo u kávy bavíte s lidmi z jiného oddělení o nápadech a druhý den se sejdete v laborce, abyste vyzkoušeli, jestli ten nápad funguje. A to celé bez ohledu na organizační strukturu nebo grantová schémata.

Před časem jste na sebe prozradil, že si v týdenním rozvrhu pravidelně vytváříte prostor pro nerušené sledování odborné literatury. Pořád to platí?

Čas si pro články stále alokuju. Už asi ne tak systematicky jako dřív, ale vždy mám v týdnu okno, kdy zamknu dveře, nezvedám telefon, nečtu maily a studuju, co je nového. Často se taky stane, že po studentovi koriguju nějaký článek a spontánně si pročítám odkazy, které mě zaujmou. Považuji za důležité, aby člověk neopakoval věci, které už někdo jiný udělal, a aby měl přehled, kdo na podobných tématech pracuje. Rád také brouzdám časopisy jen tak a inspiruji se nápady z úplně jiných oblastí vědy.

Další oblastí, které evidentně musíte věnovat hodně času, je triatlon. Přesněji tedy Ironman, triatlonový závod na extrémní vzdálenost. Kdy vás uvidíme na Havaji, kde se každoročně koná mistrovství světa v této královské disciplíně?

Shodou okolností se můžu pochlubit velkou novinkou, podařilo se mi získat místo na startovní listině amatérské kategorie tohoto závodu, a to na podzim roku 2020.

Povedlo se vám dokončit už přes 14 Ironmanů, což je samo o sobě obdivuhodné. Kdy zvládáte trénovat na závod, který čítá 3,8 kilometrů plavání, 180 kilometrů na kole a jako bonus na závěr běžecký maraton?

Pro triatlon je typické, že člověk má pocit, že nikdy není v optimálním vyladění pro ty tři různé disciplíny. A pro mě je největší výzva, abych v omezeném čase našel tréninkové optimum, které mi umožní Ironmana absolvovat. Pravidelně trénuju plavání, dvakrát týdně máme s trenérkou pronajatou dráhu v bazénu. Kolo a běh zařazuju podle toho, jak mi okolnosti umožní.

Funguje pro vás triatlon jako kompenzace pracovního nasazení, v němž hraje hlavní roli hlava?
Roli duševní hygieny obstará sport bezvadně. Zapomenu rychle na to špatné, co se mi v práci nepovedlo, pak chvíli nemyslím vůbec na nic, a pak najednou začnou vyskakovat nápady, které jsou pozitivní a vědecké a které následně třeba přetvořím do grantové žádosti.

Sport často bývá vyzdvihován jako činnost, která člověka naučí disciplíně a vůli, což jsou mimo jiné součásti nezbytné výbavy úspěšných vědců. Hrál formující roli i u vás, nebo jste k němu přičichl až později?

U mě je to tak, že byl sport první. Seriózně jsem se mu začal věnovat od páté třídy, kdy jsem chodil na sportovní školu. Kromě disciplíny a vůle bych vyzdvihl ještě jednu pozitivní věc spojenou se sportem, a sice, že vás naučí nehroutit se z dílčích neúspěchů. Mně v životě nevyšla spousta grantů, i když jsem si myslel, že jsou to nejlepší nápady, co jsem kdy vymyslel. Ale tak to prostě chodí, člověk někdy vyhraje, někdy prohraje a jede se dál. U některých kolegů si všímám, že se neúspěchem dlouho trápí a neumí ho snadno hodit za hlavu, což je brzdí v další práci.

Co dává sport vědě, už tedy víme. Co naopak dává věda vašemu sportovnímu výkonu?

Rád si čtu o výživě, metabolismu, biomechanice. Ale i o materiálech. On ten sportovní materiál celkem odráží aktuální trendy ve výzkumu. Je tam i dost chemie, ať už se budeme bavit o koeficientu tření mezi galuskou a asfaltem nebo o hydrofobních materiálech pro plavání.

[urlnadstranka] => [poduzel] => stdClass Object ( [46700] => stdClass Object ( [nadpis] => [iduzel] => 46700 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => [sablona] => stdClass Object ( [class] => galerie [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 0 ) ) ) [iduzel] => 46698 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/stepanek [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [46670] => stdClass Object ( [nazev] => Omluvenkou neúčasti na Kachekranu bylo jen předložení vlastního parte [seo_title] => Rozhovor s doc. Milan Šípek - KACHEKRAN [seo_desc] => [autor] => Marek Lanč [autor_email] => lancmarek@gmail.com [perex] =>

Rozhovor s doc. Milanem Šípkem o Kachekranu - KArnevalu CHEmiků Končícího K RÁNu.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~S8lP1lM4uuDw2oLUbIWsxOx8hdz8lNSiwwtL8osA.jpg [obsah] =>

Kdo (kdy) přišel s nápadem uspořádat Kachekran a jak dlouho bylo od myšlenky k prvnímu ročníku? Byla to spontánní myšlenka u piva, či dlouhodobější nápad s Vašimi kamarády? Co bylo hnací silou pro vznik této veselice? Zakládal jste ho jako student nebo začínající pedagog?

Byl podzim roku 1958 a já jsem byl studentem 3. ročníku Fakulty anorganické technologie (dnes FCHT) a předsedou celoškolského výboru ČSM (Československého svazu mládeže). Tajemníkem celoškolského byl akademický malíř Luděk Buriánek, který zároveň učil na katedře technického kreslení naší školy. Založit Kachekran byl jeho nápad, kterého jsme se ihned chopili a začali Kachekran organizoval přes ročníkové výbory ČSM a studijní skupiny. Luděk udělal grafický návrh vstupenek, plakátů a letáku, které se pak tiskly v Edičním středisku VŠCHT. Objednala se Lucerna, orchestr a zpěváci. Studenti „pekli“ třaskavé kuličky, ve studijních skupinách se tvořily masky, připravoval se program a 23. dubna 1959 se zrodil Kachekran.

Je nějaký (publikovatelný) zážitek, na který opravdu rád vzpomínáte? Jaký?

Těžko vybrat jediný. Za 40 let bylo zážitků spousta. Mohu vzpomínat na všechny tři Přebory VŠCHT v kolečkovém krasobruslení. Na prvním na nezapomenutelnou „tlačenou figuru“ děkana FPBT prof. Davídka a jeho čtyřnásobně hozený lux, na druhém na jízdu bratří Kadleců ve slušivých námořnických oblečcích (děkanů FCHI a FPBT) nebo jízdu prof. Červeného (děkana FCHT) jako Karkulky. Na třetím excelovali prof. Kratochvíl, prof. Kotrba, prof. Jeníček a doc. Jahoda.

Rád vzpomínám také na vystoupení Akademic People Band, ve složení prof. Pecka (alt saxofon), prof. Holub (klavír), prof. Kubíček (skvěle chrastil rumba koulemi) a prof. Skřivánek (bicí). Členové orchestru dostali urologické likéry „The Last Pleasure“ a zpěvák prof. Dědek na závěr vystoupení dostal zlatou desku za 10 milionů neprodaných desek (na krk jsem mu pověsil pozlacené záchodové prkénko).

Při tak velkém počtu Kachekranů, byl jste každý rok originální s novou maskou, či jste nějakou opakoval (jakou)? Jaká byla Vaše nejpovedenější/nejoblíbenější.

Masku jsem měl jen na 1. Kachekranu, kde v rámci módní přehlídky jsem představoval začínajícího asistenta s tak nízkým platem, že si živobytí musí ulovit. Viz fotografie, kterou naskenuje a pošle paní Poupětová.

Téměř všechny Kachekrany (40) jsem moderoval ve slušivých, pseudoelegantních oblecích.

Zorganizovat Kachekran není úplně jednoduché. Kolik ročníků jste osobně organizoval, kdo Vám při tom pomáhal (studenti, pracovnici, …)? Komu jste pak roli organizátora předal?

Kachekranů jsem se nezúčastnil asi jen čtyřikrát, když jsem byl na „vojně“ nebo v zahraniční. U všech dalších jsem se staral o propagaci a program. Rok dopředu vedení školy zaplatilo Lucernu, objednal se orchestr, zpěváci. Na jednom z prvních Kachekranů zpíval např. začínající Waldemar Matuška, často tam hrál orchestr Václava Hybše, Jojo Band bratří Tesaříků, Karel Zich se svým orchestrem a jiní. O distribuci vstupenek se staraly sekretariáty ČSM, později SSM (Socialistický svaz mládeže), po roku 1989 s organizací Kachekranu pomáhalo Oddělení péče o zaměstnance v čele s milou paní Rodičovou.

V rámci propagace Kachekranu se vždy tiskly letáky se zajímavými slogany, „výběrem“ ze zahraničního tisku. S prodejem vstupenek pomáhali studenti a studentky. Na programu se podíleli studenti a také učitelé. Ať již šlo o soutěže mezi studenty a učiteli (např. ve fotbale, hokeji, moderní gymnastice), tak v programu Zpívá celá rodina nebo kulturistice osobní i kolektivní.

Vedení školy vždy Kachekran podporovalo, nejen finančně, ale i účastí. Např. rektoři prof. Doležal, prof. Stibor, prof. Růžička, doc. Koubek a také současný rektor prof. Melzoch. V porotách soutěží patřičně „vystrojeni“ zasedali prof. Demnerová, prof. Rauch, doc. Machoň, doc. Havrda, prof. Malijevský, prof. Kubíček, prof. Moravcová a zahraniční studenti vystupovali v rolích zahraničních pozorovatelů. Při vymýšlení programu a všech „ptákovin“ jsem měl velkou výhodu. Všechno to byli kamarádi a beztrestně jsem se mohl o ně „otírat“.

Po 40. Kachekranu následovala desetiletá přestávka. Pak se našlo pár nadšenců ze Stavovské unie studentů v čele s Milanem Bittnerem a začala nová, vyšehradská éra Kachekranu. Současné organizátory znáš lépe než já.

Původní Kachekran je neodmyslitelně spojen s pražskou Lucernou, která bohužel při dnešní návštěvnosti již není dostatečná. Jaká byla návštěvnost Kachekranu v začátcích, jak se vyvíjela?

Pražská Lucerna byla ideálním sálem pro Kachekran. Domnívám se, že Lucerna neskončila z kapacitních důvodů, ale finančních. Vždyť účastníku Kachekranu bylo několik tisíc. Popularita Kachekranu postupně rostla. Na Kachekran nechodili jen chemici, ale i posluchači jiných škol. Neznám karneval, který by se (byť s přestávkou) dožil padesáti ročníků.

Na Kachekran dnes chodí většinou studenti, zvaní vedoucí pracovnici ale relativně málo "normálních" akademiků. Bylo tomu tak vždy? V případě negativní odpovědi, čím si to vysvětlujete?

Ne, nebylo. Na Kachekran chodili vedle studentů i zaměstnanci, třeba ne v masce, ale chodili. Omluvenkou neúčasti na Kachekranu bylo jen předložení vlastního parte. Proč tam zaměstnanci a učitelé málo chodí, to opravdu nevím. Je třeba se jich zeptat. Možná, že jsou zaneprázdněni neustálým psaním žádostí o granty. Hlavně, že tam chodí studenti a všichni v maskách.

Odrážel vzhled masek svou dobu, sloužil někdy k reflexi politických či jiných témat? Byly jednotlivé ročníky Kachekranu tematické nebo byly masky a výzdoba zcela na uvážení účastníků?

Politiku jsme na Kachekran nikdy netahali. Program záležel jenom mně, masky záležely na účastnících a převážně nebyly z půjčoven.

Je něco co byste rad zmínil či vzkázal účastníkům (organizátorům) Kachekranu? Či jakákoliv další poznámka ke Kachekranu co byste rad sdělil.

Jsem rád, že se Kachekran obnovil a žije díky současným organizátorům. V minulosti byl Kachekran několikrát policejně uzavřen, neboť tam vybuchl nálevní pult, nějaký dobrák odpálil dělbuch, pustil slzný plyn nebo lidi byli popáleni od třaskavých kuliček. Tato „chemická“ aktivita se dnes, naštěstí, nekoná.

Co byste popral Kachekranu do dalších let, buďme optimisté, tak do další padesátky?

Do další padesátky přeji Kachekranu hodně zdraví. Totéž všem účastníků – zdraví a životní pohodu. Studentům přeji mnoho úspěchů ve studiu. Končím slovy Jeana Effela ze Stvoření světa MILUJTE SE A MNOŽTE SE. Stále kolem sebe slyšíte, že je nedostatek pracovních sil.

[urlnadstranka] => [poduzel] => stdClass Object ( [46671] => stdClass Object ( [nadpis] => [iduzel] => 46671 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => [sablona] => stdClass Object ( [class] => galerie [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 0 ) ) ) [iduzel] => 46670 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/sipek-kachekran [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [45730] => stdClass Object ( [nazev] => Nespoléháme pouze na komerční přístroje. Stavíme si vlastní [seo_title] => Nespoléháme pouze na komerční přístroje. Stavíme si vlastní [seo_desc] => [autor] => Michal Janovský [autor_email] => michal.janovsky@vscht.cz [perex] =>

Na začátku volil mezi studiem ekonomie a chemie. Vybral si, samozřejmě, chemii, konkrétně pak fyzikální. Po doktorátu sepsal pro jistotu tři žádosti o postdoktorandské granty – vyšly mu všechny. Má zkušenosti z Japonska, Portugalska, Kanady i USA. Na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze je garantem programu Fyzikální a výpočetní chemie a členem výzkumné skupiny aplikované termodynamiky. V úterý 18. prosince 2018 převzal Michal Fulem z rukou ministra školství profesorský dekret. „Nikdy jsem to neměl jako cíl,“ říká otec dvou dětí a tvůrce několika raritních experimentálních přístrojů.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~CyjKT0stzi9S8M1MzkjMUXArzUnNBQA.jpg [obsah] =>

Nebyl-li vaším cílem, co pro vás tedy profesorský titul znamená?

Silnější pozici pro vyjednávání a lepší výchozí pozici pro získávání projektů, protože jak všichni víme, CV hraje důležitou roli, když se hodnotí fundovanost řešitele. Víc nic, nejsem člověk, který by si na akademických titulech zakládal. Snažím se jen provádět svou práci, co nejlépe to jde, a profesura přišla vlastně jako vedlejší efekt.

Věděl jste už během studií na rokycanském gymnáziu, že se budete chtít věnovat chemii?
Částečně. Měli jsme učitelku, která byla absolventkou VŠCHT. Vedla chemický seminář, kde jsme studovali nadstavbu nad běžnou gymnaziální chemii. K tomu mě bavila matematika, takže maturitní předměty byly jasné. V souladu s tím jsem si dal přihlášky na VŠE a VŠCHT a na obě školy jsem se dostal. Potom, co jsem po pár dnech objevil krásu a kvalitu VŠCHT, jsem ale studium VŠE rychle opustil.

Litoval jste někdy?
Nikdy. Jsem moc rád, že jsem se tak rozhodl. Práce mě dodnes baví a naplňuje. Nejsem si jist, že by to bylo stejné, kdybych dělal ekonoma.

Jak na studium na VŠCHT vzpomínáte? Co bylo jinak oproti dnešku?
Nechci v žádném případě generalizovat. Za sebe si myslím, že ta škola byla dříve tvrdší, náročnější. Já i moji kolegové jsme dnes dostupní pro studenty prakticky neustále, jsme otevření, a někdy dokonce snížíme laťku, protože není jiné východisko. To dříve nebylo možné. Nepovolovalo se více termínů, nenabízela se žádná individuální řešení.
Hodně se také proměnily technologie. Dříve prakticky neexistovaly názorné vizualizace, na seminářích jsme nebyli schopni dopočítat matematicky náročnější příklady a pouze načrtávali řešení. Dnes díky výpočetním technologiím umíme problémy řešit až do konce, studenti názorně vidí, že to jde a kde jsou jaká úskalí. To je obrovský pokrok.

Proč jste si tehdy zvolil jako specializaci fyzikální chemii?

Na ústavu byla výborná parta učitelů i studentů. Každoročně se pořádal tzv. PuFyCh, neboli putování fyzikálních chemiků. Dále různé společenské akce, do kterých byli studenti zataženi. U zkoušek jsem viděl, že naproti mě sedí sympatičtí lidé, a navíc mě ta oblast studia samozřejmě bavila. Na začátku jsem koketoval ještě s analytickou a organickou chemií, protože jsem byl poměrně dobrý student a profesoři o mě stáli. Ale nakonec jsem jednoznačně zvolil fyzikální chemii.

Po doktorátu jste odmítl grant GAČR a Roman Herzog Research Fellowship? Co vás k tomu vedlo?
Ke konci doktorátu jsem věděl, že se chci věnovat vědecké kariéře. V takovém případě se nabízí jako logické pokračování postdoktorandské studium. Chtěl jsem zvýšit svoje šance na přijetí, a proto jsem sepsat tři žádosti – kromě dvou zmíněných ještě na University of Porto. A ony všechny vyšly. Kromě toho jsem chtěl také cestovat a poznat život v jiné zemi. Laboratoře v Německu i Portugalsku byly co do kvality na stejné úrovni, nakonec tedy rozhodla větší exotika a Atlantik.

Představy, co by vám pobyt na Pyrenejském poloostrově měl po vědecké stránce dát, byly naplněny?

Ano. S laboratoří v Portu mám dodnes velmi pevné vazby a na řadě věcí spolupracujeme. V rámci spolupráce jsme získali řadu významných výsledků, takže profit z mé stáže je dodnes na obou stranách, včetně vzájemných výměnných pobytů studentů obou laboratoří.

Na jakém tématu jste tam tehdy pracoval?

Primárně šlo o studium termodynamických vlastností organických látek a budování nových experimentálních aparátů pro tuto oblast.

Původně jste měl být v Portu na tři roky, ale namísto toho jste po roce putoval do Kanady. Jak k tomu došlo?

Zaprvé jsem se chtěl zase trochu posunout a poznat prostředí severoamerické vědy, zadruhé můj školitel disertační práce, profesor Růžička, se potkal na konferenci s profesorem Shawem z University of Alberta, ten potřeboval post-doka, který by rozvíjel téma rekonciliace termodynamických veličin pro ropné systémy. Znal renomé naší laboratoře, nemusel jsem tedy psát projekt a pobyt mi hradil z vlastních zdrojů. Po roce mi ho navíc prodloužil o další rok.

Jak na vás kanadská věda zapůsobila?

Zjistil jsem, že se to proti Evropě zase tolik neliší. Myslel jsem, že to bude všechno fungovat jednodušeji a budu se moct soustředit jen na vědu, ale nebylo tomu tak. Například byrokratická zátěž byla na stejné úrovni jako tady, v některých oblastech možná ještě větší. Edmonton je navíc dost odlehlá oblast, čili dodavatelé tam nezajíždějí pravidelně a na některé chemikálie a přístroje jsme museli dlouho čekat.

Když zpětně zhodnotíte postdoktorandské pobyty, co nejdůležitějšího vám přinesly?

Strašně mě nabily energií. Po návratu jsem měl chuť a elán měnit věci k lepšímu. Hned po návratu na VŠCHT jsem se pustil například do rekonstrukce laboratoře. Další věcí bylo, že tady po mém návratu například úplně chyběly pozice post-doků, kteří jsou všude jinde tahouny vědy. Teď už se to rozjelo, ale trvalo to dost dlouho.

Věděl jste dopředu, že se vrátíte na VŠCHT?
Já se vracet chtěl, chtěl jsem využít toho, co jsem načerpal v zahraničí, a také pokračovat v tom, co jsem tu na doktorátu začal. Navíc nebylo tehdy tolik výzkumných center, jako je teď, takže VŠCHT byla vlastně jasná volba.

Než se dostaneme k vašemu aktuálnímu působení ve škole, rád bych se zeptal ještě na jednu vaši zahraniční zkušenost, a to pracovní stáž v Japonsku.

V rámci doktorátu jsem byl na tříměsíční pracovní stáži v Mitsubishi Chemicals. Poznal jsem tam chemii z druhé strany, byla to tehdy sedmá největší chemička na světě. Odnesl jsem si spoustu zkušeností, jak to funguje ve firemním prostředí a také ve specifickém japonském kulturním prostředí. Zajímavá byla kombinace velkého tlaku na výkon a skutečnosti, že nikoho nepropouští, i když není zrovna momentálně potřeba. Lidé jsou stále zaměstnáni, každý den chodí do práce, ale čtou si tam třeba noviny. Firmy jsou také velmi věkově strukturované, rozhoduje ten, kdo je starší. A zásadně se nechodí domů dříve, než odejde šéf. Když sedí do půlnoci u počítače, musíte tam sedět s ním.

Nyní již k současnosti. Na VŠCHT pracujete ve skupině aplikované termodynamiky a spolu s kolegy jste držitelem grantu GAČR Teoretické a experimentální studie termodynamických vlastností a fázového chování molekulárních krystalů. Oč v něm jde?
Projekt kombinuje více výzkumných oblastí, kterými se v laboratoři zabýváme – od teoretických výpočtů po experiment. Většina léčivých substancí jsou molekulární krystaly, u nichž je důležité polymorfní chování, tj. že každý krystal se může vyskytovat v různých modifikacích. Každá modifikace má různé fyzikální vlastnosti, které mohou ovlivňovat například biodostupnost léčiva. My se snažíme teoreticky predikovat termodynamické vlastnosti a polymorfní chování krystalu a následně teoretické předpovědi ověřujeme pomocí experimentálních studií. Řekl bych, že kombinace pokročilých výpočtů a unikátních experimentů činí naši skupinu výjimečnou. Nespoléháme se totiž jen na komerční přístroje, ale stavíme si vlastní.

Což je asi časově hodně náročné...

To ano. Má to třeba vliv i na počet publikací, který logicky není tak vysoký jako u lidí, kteří si přístroje pouze kupují. Vývoj někdy trvá dva, někdy ale i třeba pět let. Jsme známí tím, že spolupracujeme na vývoji doporučených termodynamických dat pro kalibrační účely, občas, když se například najde rozpor v literatuře, tak ho umíme vyřešit právě díky přesným experimentům v kombinaci s pokročilými výpočty. Ve výbavě máme, myslím, celkem raritní přístroje.

Na VŠCHT jste garantem nového programu Fyzikální a výpočetní chemie. V čem se liší od svého předchůdce Analytické a fyzikální chemie?

Jak z názvu vyplývá, program neobsahuje tu analytickou část, kterou nově postihuje jiný program. Myslím si, že to je dobře. Fyzikální chemie si jako jeden z pilířů chemie zaslouží mít vlastní program, zaměřený na mimo jiné mikroskopické chápání chemie v kombinaci s dobrou znalostí matematiky a informatiky. Program jsme sestavili ve spojení s ústavem ASŘ, který zajišťuje zmíněnou informatickou část.

Baví vás učit?

Ano. Nepatřím k těm, kdo by stavěli učení na druhou kolej. Snažím se vždy odvádět co nejlepší výkon a věnuji se tomu, co mohu. Snažím se přednášky a semináře aktualizovat a vylepšovat, i když je to někdy časově náročné a ohodnocení pedagogické činnosti není srovnatelné s výzkumnou činností.

Evidentně jste dost vytížený. Zbývá vám čas i na něco jiného?

Pracuju naplno, ale snažím se věnovat také rodině, mám dvě malé děti a vyčítal bych si, kdybych se jim nevěnoval. Sice pak ve finále nezbývá moc času na mé hobby a na spánek, ale zatím to zvládám.

[urlnadstranka] => [poduzel] => Array ( ) [iduzel] => 45730 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/michal-fulem-nespolehame-pouze-na-komercni-pristroje-stavime-si-vlastni [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [45726] => stdClass Object ( [nazev] => Cesta od farmacie k technologii a zase zpátky [seo_title] => Cesta od farmacie k technologii a zase zpátky [seo_desc] => [autor] => Petra Karnetová [autor_email] => houserop@vscht.cz [perex] =>

Prof. Ing. Petr Zámostný, Ph.D. byl jmenován profesorem pro obor Organická technologie. Na počátku své profesní dráhy se věnoval matematickému modelování kinetiky komplexních reakčních systémů, jednotkovým operacím farmaceutických výrob a nejnověji vývoji lékových forem pro modifikované uvolňování léčiv. Je garantem bakalářského i magisterského studijního programu Syntéza a výroba léčiv a od roku 2014 na Fakultě chemické technologie zastává funkci proděkana pro pedagogiku.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~C0gtKVKIOrwwN7-4JO_wXgA.jpg [obsah] =>

Jaká byla Vaše cesta na VŠCHT Praha?

Od gymnaziálních let jsem chtěl studovat vysokou školu v nějakém přírodovědném oboru. Hodně jsem se věnoval biologii, ale postupně mne stále více lákala chemie, v té době celkem pochopitelně hlavně ta praktická. Tehdy jsem viděl lákavé spojení všech svých zájmů ve farmacii, a proto jsem se v posledním ročníku gymnázia hlásil na Farmaceutickou fakultu UK. Po vzoru rodičů jsem si však podal přihlášky i na VŠCHT Praha a Přírodovědeckou fakultu UK. Na VŠCHT se tehdy dělaly přijímací zkoušky a já k nim tehdy šel již pevně rozhodnutý, že ze mne bude student Farmaceutické fakulty v Hradci Králové, kam jsem byl již přijat. Mé rozhodnutí se však neukázalo tak pevné, jak se zdálo, a vše nakonec skončilo jinak. Na VŠCHT na mne zapůsobilo, že se na mne již od přijímacích zkoušek pohlíželo jako na člověka, nikoliv jen na číslo v seznamu studentů. Především jsem zde však potkal člověka, který mou kariéru na dlouhou dobu ovlivnil – Zdeňka Bělohlava (současný prorektor pro pedagogiku, pozn. redakce). Zdeněk mě přesvědčil, že budoucnost chemie je nejen v experimentech, ale i „v počítačích“, v matematickém modelování, a tak jsem se nakonec rozhodl studovat VŠCHT, kde jsem pod jeho vedením vypracoval diplomovou i disertační práci. K farmacii jsem se nakonec přece jen vrátil, ale až téměř o 20 let později. I laboratorní chemii jsem se zprvu trochu odcizil. Věnoval jsem se výpočetní chemii a matematickému modelování procesů pro aplikace v chemickém průmyslu. Začínal jsem s aplikovanou reakční kinetikou, kterou jsme postupně rozvinuli do modelů, které implementují složité sítě reakcí, které jsou počítačově generované podle šablon vycházejících z vlastností molekul.

A jak jste se vrátil k farmacii?

Přes průmyslové aplikace. Zpočátku jsem byl hodně orientovaný na spolupráci s petrochemickým průmyslem, ale s řadou kolegů jsme „koketovali“ i s tím farmaceutickým, přičemž jsem zjistil, že farmaceutické technologie mají za těmi petrochemickými v některých ohledech zpoždění, protože vzhledem k vyšší přidané hodnotě produktů zde nebyl takový tlak na úspory a ekonomizaci procesů. Těsně před mou habilitací v roce 2006 se začaly masivně optimalizovat i farmaceutické výroby a podniky byly otevřené ke spolupráci, já jsem v tom všem viděl svou příležitost něco významně zlepšit a možnost vrátit se k oboru, který jsem kdysi opustil.

S tím souvisí i obor, který garantujete?

Jsem garantem magisterského oboru Výroba léčiv. Tento obor začínal v období kolem mé habilitace nově a já chtěl studentům nabídnout témata, která s farmaceutickým průmyslem úzce souvisí a připraví je na to, jaké problémy budou jako přípravkoví technologové, inženýři, nebo formulační specialisté reálně řešit. To samozřejmě nejde bez toho, aby se člověk dané oblasti věnoval naplno i v rámci svého vědeckého zaměření. U mě tato změna tematiky probíhala postupně osm, možná deset let. Témata bakalářských a magisterských prací řeší problematiku farmaceutických výrob již dlouho, ale v posledních letech již publikujeme více odborných článků ve farmaceutické oblasti než v té tradiční petrochemické.

Od letoška také garantuji bakalářský i magisterský studijní program Syntéza a výroba léčiv. Potěšilo mne, že jsme náročným akreditačním procesem prošli prakticky bez připomínek a akreditace nám byla udělena na 10 let. V roce 2017 se pro obor Výroba léčiv podařilo navázat na vědecko-výzkumnou spolupráci a uzavřít smlouvu o studiu v rámci dvojího diplomu s University of Applied Sciences and Arts Northwestern Switzerland se sídlem v Basileji, podle které mj. probíhá vypracovávání diplomových prací pod společným vedením pedagogů z obou univerzit. Tato spolupráce bude samozřejmě pro nově akreditovaný program pokračovat.

Jaké předměty učíte?

Předmětů jsem učil a také učím poměrně hodně. Nemyslím si, že by někdo nutně musel učit „svůj“ předmět po celý život, ale naopak je vhodné předměty předávat tak, jak se osobnost pedagoga vyvíjí. Pokud výuka předmětu na dlouhou dobu ustrne a ztratí kontakt se současným děním, tak to není ten nejlepší způsob. Teoretické základy se sice nemění, ale s tím, jak se mění svět kolem nás, je často třeba upravit kontext výuky, aby studenti neztratili motivaci k učení a byli schopni aplikovat poznatky na řešení problémů, které jsou v současnosti aktuální.
Pokud mám být konkrétní a zmínit některé předměty, tak musím zmínit Bezpečnost chemických výrob. Tu vnímám jako určitý odkaz po profesoru Horákovi, který byl v této oblasti velkým vizionářem a snažil se studentům vštěpovat, že technolog, kromě toho, že navrhne či udržuje technologii ve správné funkci za podmínek, pro něž byla navržena, se musí také zabývat tím, co se stane, když se daná technologie dostane mimo tyto podmínky. Některé nešťastné události v průmyslu v poslední době dávají této myšlence poměrně velkou váhu a já se na něj snažím navázat a podnítit studenty k otevřenému uvažování o rizicích, která s sebou chemické výroby nesou. Ne s tím, že by bylo třeba technologie regulovat či zakázat, ale jak se dá pochopením zákonitostí jejich funkce přispět k celkové bezpečnosti jejich provozování.
Relativně novější záležitostí je předmět Inženýrství chemicko-farmaceutických výrob, s jehož výukou jsem začal před 12 lety, a ve kterém navazuji na přístup profesora Haniky. V něm chci studentům poskytnout určité základní znalosti a schopnost uvažování, které by farmaceutický technolog měl mít o různých typech průmyslových procesů od průmyslové syntézy, až po výrobu lékových forem, která má často blízko spíše k materiálovému inženýrství. Od roku 2013 tento předmět přednáším i v angličtině.

Jaký máte vztah ke studentům?

Mě učení baví a určitě se považuji více za pedagoga než za vědce. Považuji za velký úspěch pedagogické práce, pokud se mi, především u studentů v nižších ročnících, podaří studentovi vysvětlit něco na hranici jeho aktuálních možností a zkušeností. Vedl jsem více než 50 diplomových prací a myslím si, že na vysoké škole je krásné především to, že si každý student může vybrat téma, ke kterému má nějaký vztah a předpoklady pro jeho řešení. A vzhledem k tomu, že mým oborem jsou technologie, mne těší, že řada mých absolventů v rámci své práce vyřešila nějaký průmyslový nebo technologický problém a nezřídka v daném podniku nastoupila i do zaměstnání. Ostatně, většina mých absolventů pracuje spíše v průmyslu než v akademických institucích.

Již 5 let jste pedagogickým proděkanem, jak Vás to ovlivňuje?

Proděkanství je časově dosti náročné, ale na druhou stranu mi to dává šanci přispívat ke směřování fakulty na pedagogické úrovni. VŠCHT při různých příležitostech dává budoucím studentům – středoškolákům – příslib, že jsme školou, na které mají pedagogové ke studentům blízko a na které je vždy otevřená možnost individuálního přístupu. Tento příslib se snažím naplňovat, ať se jedná o poskytování informací či rad, kde se daný student může nejlépe vědecky uplatnit, nebo v případě že student potřebuje vyjít vstříc při harmonogramu plnění studijních povinností. Na studijní problémy se snažím pohlížet shovívavě, a pokud student musí překonávat nejrůznější překážky, můžeme se mu v tom snažit pomoci. Nakonec ale vždy musí prokázat kvalitu, schopnosti a disciplínu, které u absolventa očekáváme – jsem zastáncem principu rovné příležitosti pro všechny, ne však nutně rovného výsledku.
Celkově jsem rád, že mohu být proděkanem právě na FCHT, kterou považuji za fakultu velmi pestrou, ale zároveň velmi kolegiální. I v konkurenčním prostředí na fakultě převládá ochota spolupracovat a společně se posouvat k vyšším metám, nad partikulárními zájmy jednotlivců. Pro svou činnost proděkana zde tedy cítím velkou podporu, která mi práci usnadňuje, a jsem za to všem spolupracovníkům velmi vděčný.

Děkuji za rozhovor.

[urlnadstranka] => [poduzel] => Array ( ) [iduzel] => 45726 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/petr-zamostny-cesta-od-farmacie-k-technologii-a-zase-zpatky [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [41030] => stdClass Object ( [nazev] => Reálná pomoc lidem je pro mou práci zásadní [seo_title] => Reálná pomoc lidem je pro mou práci zásadní [seo_desc] => [autor] => Michal Janovský [autor_email] => janovski@vscht.cz [perex] =>

Cena předsedkyně Grantové agentury České republiky je prestižní ocenění, které se uděluje za mimořádné výsledky při řešení grantových projektů v oblasti základního výzkumu. Od roku 2003, kdy byla cena poprvé udělena, jej pro VŠCHT Praha získali pouze dva vědci. V roce 2015 profesor Václav Švorčík, letos v září pak doktorka Michaela Rumlová z Fakulty potravinářské a biochemické technologie. „Za tím oceněním je třeba vidět kontinuitu, protože z mého pohledu jsme cenu nedostali pouze za poslední tři roky, kdy projekt běžel, ale vlastně za celých dvacet let výzkumu v oblasti retrovirových částic. Experimenty, které vedly k významným výsledkům, leží daleko v minulosti,“ říká doktorka Rumlová.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~881MzkhMzUlUCCrNzckvO7wQAA.jpg [obsah] =>

Co si můžeme představit pod těmi významnými výsledky?

S německými kolegy z Heidelbergu jsme vyřešili trojrozměrnou strukturu nezralé částice viru HIV, což jsme publikovali v časopise Nature a také v nejvyšší lize virologických časopisů, jako je například Journal of Virology. Ta částice je asi 100 nanometrů velká, skládá se z 2000 molekul. Je to něco obrovského, co se nedá vyřešit běžnou strukturní analýzou. Pomocí metody kryoelektronové mikroskopie spojené s tomografií se nám podařilo odhalit uspořádání symetrických částí nezralé částice viru HIV (virus dělá dvě částice – nezralou a zralou, přičemž každá má úplně jiné uspořádání). Nyní známe konkrétní úseky, které se spojují, aby vznikla nezralá částice. Pokud by částice nevznikla, je virus neinfekční. Na základě znalosti této strukturní topologie můžeme navrhovat látky (inhibitory), které by se vázaly na dané úseky a zabránily vzniku nezralé částice.

Kromě toho se Vám podařilo vyvinout novou testovací metodu funkčnosti potenciálních antiretrovirotik…

Ano, v rámci řešení projektu jsme zavedli novou screenovací metodu, která in vitro umožňuje testovat, zda navržené látky skutečně působí tak, aby zabránily složení nezralých částic. Tuto fluorescenční metodu jsme patentovali a je komerčně dostupná, jako kit ji prodává česká firma Generi Biotech.

Jaký má pro vědce význam, když získá Cenu předsedy GAČR?

Předně bych chtěla říct, že náš podíl (výzkumných skupin na Ústavu organické chemie a biochemie AVČR, kde byla doktorka Rumlová dříve zaměstnaná, a VŠCHT) na vyřešení problému struktury retrovirů nebyl tak zásadní, jako byl přínos pracoviště v Heidelbergu. To mělo a má k dispozici kryoelektronový mikroskop s tomografickou softwarovou analýzou, což je unikátní přístroj, prototyp. Z toho důvodu ocenění nepřeceňuji. Nicméně jsem ráda, že se informace o výzkumu dostanou touto cestou do medií a veřejnost vidí, že peníze získané z daní lidí jsou snad vynaloženy vhodně a k něčemu slouží. Přestože jde „jen“ o základní výzkum.

Další rovina je osobní. Cena mě lidsky potěšila, a nejen mě, i ostatní členy týmu. Je pro nás další motivací. Poslední dobou žije většina vědců v administrativním kolotoči, člověk pořád jen píše granty a hodnotící zprávy, řeší tisíc drobných a mnohdy zbytečných věcí. Samotnou vědu pak už dělá jen jako hobby ve volných chvílích.

4) Zmínila jste, že se tématu věnujete 20 let. Teď jste uzavřeli jednu podstatnou fázi, skládání nezralých částic. Jaká bude ta další? Předpokládám totiž, že své téma nyní neopustíte.

Dostali jsme nový grant od GAČR, díky němuž můžeme studovat nejen skládání nezralých a zralých virových částic, ale i jejich rozložení. Kromě inhibitorů skládání nezralých částic existují i látky znemožňující rozložení právě těch zralých částic. Což je další část procesu nákazy buňky, kdy se zralá částice musí rozložit, aby mohla přepsat a uvolnit svou genetickou informaci, a následně ji vložit do genomu napadené buňky. Pokud tomu zabráníme, zablokujeme replikaci. Když to zkrátím – dvacet let jsme se snažili, aby se částice viru HIV nesložila, teď se budeme snažit, aby se nerozložila.

5) Proč jste si vlastně kdysi vybrala téma retrovirů?

Nabídl mi ho pro disertaci můj tehdejší školitel profesor Ruml, který se vrátil z dvouleté stáže ve Spojených státech u profesora Erica Huntera, velmi respektované osoby na poli retrovirů. V 90. letech všichni pracovali na proteázách, reverzních transkriptázách a integrázách, to znamená na enzymech HIV. Enzym je snazší systém, izolovaný protein, který má, nebo nemá aktivitu. Kdežto do procesu skládání částice vstupuje 2000 různých proteinů na jedné straně a genomová RNA na straně druhé. Tehdy to bylo až neuchopitelné téma. Neměli jsme elektronový mikroskop, pořádnou ultracentrifugu… Mě hrozně lákalo, že jde o něco úplně nového. Zásluhou mého školitele se nám podařilo sehnat chybějící přístroje a práce se mi rychle začala líbit. Navíc jsme měli štěstí, že jsme v roce 1995 jako první laboratoř na světě ukázali, že retrovirové částice lze složit in vitro z purifikovaných proteinů. Řada laboratoří po světě to od nás převzala a skládání retrovirových částic se stalo významným tématem. Vstoupili jsme tím do povědomí komunity okolo retrovirů a ta nás registruje dodnes.

Retroviry jsou beze sporu velmi atraktivní téma. Předpokládám tedy, že je v dané oblasti výzkumu velká mezinárodní konkurence. Dá se jí ve skromném českém prostředí čelit?

Částečně ano. Už jsme někde jinde než na začátku devadesátých let, kdy jsme neměli vybavení ani dostatek informací. Díky GAČR a podpoře vědy nyní máme kvalitní, až špičkové vybavení, jak na škole, tak na akademii věd. Řada vědců byla na stážích v USA, naučili se aktuální metodologie, a přinesli know-how zpět. Navíc, jak jsme zmínila před chvílí, světová komunita v oblasti retrovirologie nás stále respektuje.

Na oceněném projektu jste pracovala ještě jako zaměstnankyně Ústavu organické chemie a biochemie. Proč jste se rozhodla akademii věd opustit a zamířila na VŠCHT? Běžnější bývá opačná cesta…

Jedním z důvodů byla saturace čistou vědou, člověk se pořád dokola zaobíral jedním problémem. Na VŠCHT se mi naopak moc líbí kontakt se studenty, baví mě práce s mladými nadšenými lidmi, to je čistá radost. Ne, že by na ÚOCHB kontakt se studenty nebyl žádný, ale byl výrazně užší. Navíc mám na VŠCHT možnost přednášet molekulární biologii, čili předmět, který mám opravdu ráda.

V rámci Ústavu biotechnologie vedete vlastní výzkumný tým. Čím dalším kromě viru HIV se zabýváte?

Studujeme buněčné proteiny, které retrovirům buď pomáhají, nebo škodí. Virus sám toho totiž moc neumí. Vstoupí do buňky, ale není schopen replikace. K ní potřebuje celou řadu buněčných proteinů.

Dalším směrem jsme se vydali celkem nedávno, když jsme začali studovat flaviviry. Jedná se o třídu RNA virů, které způsobují například klíšťovou encefalitidu, žlutou zimnici. Do skupiny patří také Dengue virus nebo Zika virus. Mám v laboratoři nadšeného studenta, kterého to strašně baví. Konkrétně se u flavivirů věnujeme skládání virových částic, což víme, že umíme dobře. Cílem je zavedení testovací metody pro hledání látek, blokujících skládání flavivirových částic.

Zmiňovala jste, při své práci často využíváte metodu kryoelektoronové mikroskopie. Za tu byla nedávno udělena Nobelova cena za chemii 2017.

Ano, je to tak. My jsme metodu využili u tří publikací (2x Nature, 1x Journal of Virology) a jedna publikace se momentálně připravuje a rádi bychom ji ve spolupráci využívali samozřejmě nadále. Je to unikátní metoda, v současnosti neexistuje alternativa, pomocí níž byste mohli určit struktury velkých biomolekul. (více informací najdete ZDE)

Ve svém oboru jste evidentně úspěšná. Čeho byste chtěla v následujících letech ještě dosáhnout?

Velkou motivací v práci vědce je samozřejmě publikace v prestižním časopise typu Nature nebo Science. Za daleko důležité ovšem považuji, že bychom mohli najít další funkční inhibitor skládání nebo rozkládání retrovirových částic, a rozšířit tak spektrum léčby pro lidi infikované virem HIV. Vidina reálné pomoci lidem byla pro mou práci vždycky zásadní.

Medailonek dr. Rumlové

[poduzel] => Array ( ) [iduzel] => 41030 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/michaela-rumlova [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [39990] => stdClass Object ( [nazev] => Ramato Ashu Tufa [seo_title] => Ramato Ashu Tufa [seo_desc] => [autor] => [autor_email] => [perex] =>

Na VŠCHT Praha přichází díky podpoře z programu Marie Skłodowska-Curie, který umožňuje individuální vědecko-výzkumné pobyty pro zkušené výzkumné pracovníky. Obstál ve velké konkurenci žadatelů v evropském rámcovém programu Horizont 2020 a stal se jedním ze 14 zahraničních vědců, kteří se rozhodli tento grant řešit na české instituci.
Dr. Tufa se profesně věnuje membránovým procesům pro vodu, obnovitelné energii a výrobě vodíku, a především vývoji materiálů a procesů pro přeměnu a uchování energie. Je absolventem programů Erasmus Mundus Joint Doctrate in Membrane Engineering a European Joint Master Degree in Quality in Analytical Laboratories.

[ikona] => [obrazek] => 0003~~C0rMTSzJVyhPTVJILilLLUpNVshNzKkEAA.jpg [obsah] =>

Jak jste se dostal do Prahy?

Cesta do Prahy byla dlouhá. Ve své rodné Etiopii jsem vystudoval bakalářský studijní program v Hawasse a magisterský v Addis Abebě. Poté jsem chvíli pracoval na univerzitě a rozhodl jsem se, že by bylo vhodné si ještě rozšířit obzory. Tou dobou se v programu Erasmus Mundus otevíraly studijní programy pro studenty třetích zemí. Přihlásil jsem se a byl jsem vybrán a tak jsem se dostal do Evropy.

Co Vás na Evropě nejvíce překvapilo?

Před tím jsem v Evropě nikdy nebyl a tak jsem měl vysoká očekávání. Do Gdaňsku jsem přijel 5. září 2009 a byl jsem překvapen, že domy vypadají podobně, lidé jsou podobní. Co jsem ocenil a shledal mnohem lepší jsou veřejné služby, doprava, bankovnictví a bydlení. Jen jídlo a především zeleninu (poukazuje na zeleninový salát v menze) máme v Etiopii lepší. A příjemně mě překvapilo, jak lehce se vyřizují na úřadech všechny dokumenty. Během svého studia jsem procestoval mnoho evropských zemí, nejsložitější byrokracie byla v Itálii, ale i tak se to nedá srovnat s Etiopií. Na Evropě rovněž oceňuji vysokou hodnotu a respekt k občanům v porovnání s rozvojovými zeměmi jako je ta má.

Plně jste využil programy Erasmus Mundus. Co si o nich myslíte?

Myslím si, že jsem zářným příkladem toho, jak evropské programy skvěle fungují. Velmi jsem si rozšířil obzory, poznal jsem mnoho zemí a výzkumných týmů. Rozhodně mi Evropa umožnila profesně vyrůst. A mé rozsáhlé zkušenosti s programy vyústily v získání prestižního grantu MSCA IF, u které ho ovšem nemohu opomenout podporu mého současného školitele profesora Bouzka.

Kde se vidíte za 10 let?

Když to vezmu obecně, tak mě zajímají výzvy, kterým čelí svět, od čisté vody po obnovitelnou energii. Rád si kladu vysoké cíle a určitě bych se chtěl stát uznávaným vědcem ve svém oboru, chci přispět k řešení problémů získávání čisté vody a energie, s velkým důrem na změny klimatu za využití obnovitelných zdrojů. Obecně vzato je mým cílem stát se profesorem nebo uznávaným vědcem v oboru obnovitelných energií a čas rozhodne, kde se usadím.

Máte nějaký vzor, někoho, kdo Vás inspiruje?

Nejsem osoba, která vyhledává velké vzory, ale existují lidé, kteří mě v životě insirují, například můj otec, který věří v tvrdou práci a motivuje mě k tomu, abych pracoval tvrdě ať už jsem kdekoliv. Také mě inspirují lidé, kteří dosahují dříve nepředstavitelné, lidé, kteří tvrdě pracují na velkých cílech, ačkoliv se zdají nedosažitelné.
Určitě na mě hodně zapůsobil Barack Obama. Nejen tím, že to byl první afroameričan v čele USA, ale i svým vztahem k životnímu prostředí a jeho ochraně a také svou sebejistou a ambiciózní povahou udržující pozitivní vztahy kolem sebe. Také proto je jeho motem „Yes we can.“.

Váš projekt má akronym Marvel, souvisí nějak s komiksy?

To mě vůbec nenapadlo (smích). Pro tvorbu akronymů jsou jistá doporučení a mně se líbilo poukázat na anglický význam slova „marvellous - výjimečný“, protože máme velké cíle při prosazování nově vznikajících technologií obnovitelných energií a výroby vodíku. Myslím si, že můj projekt výjimečný je a také se tento akronym dobře pamatuje. Možná i taková maličkost přispěla k úspěchu mého projektu.

[poduzel] => stdClass Object ( [39991] => stdClass Object ( [nazev] => Akce Marie Skłodowska-Curie [barva_pozadi] => cervena [uslideru] => false [text] =>

Rámcový program pro výzkum a inovace Horizont 2020 nabízí v rámci pilíře „vynikající věda“ několik schémat zaměřených na mobilitu výzkumníků, která se souhrnně nazývají „Akce Marie Skłodowska-Curie“ (MSCA). Jedním z nich jsou i individuální vědecko-výzkumné pobyty pro zkušené výzkumné pracovníky (Individual Fellowships, MSCA-IF). Tento typ grantu umožní výzkumníkovi mezinárodní mobilitu v délce až dva roky, která má přispět k jeho profesnímu růstu a navíc umožňuje financovat jeho další krátkodobé stáže, ať už na jiné výzkumné instituci nebo v soukromém sektoru.

Existují dva typy individuálních grantů, a to globální a evropské. Druhý typ, tzv. European Fellowship, je určen výzkumníkům všech národností, jejichž hostitelská instituce se nachází v EU nebo v zemi asociované k programu Horizont 2020. Celkově na institucích v ČR od spuštění rámcového programu v roce 2014 řešilo nebo řeší tento grant 14 výzkumníků. Podle poslední monitorovací zprávy Evropské komise byla v roce 2015 průměrná křivka úspěšnosti při získávání finanční podpory z EU pro veškeré typy projektů MSCA pouhých 10 %. U individuálních grantů lze předpokládat, že je křivka ještě výrazně nižší, což značí excelenci projektu, který v hodnocení uspěl, a poukazuje na prestiž tohoto grantu.

[iduzel] => 39991 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => [sablona] => stdClass Object ( [class] => infobox [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 0 ) ) ) [iduzel] => 39990 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/39990 [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [38837] => stdClass Object ( [nazev] => Mezinárodní složení týmu prospívá kvalitě výzkumu, říká doktor Pumera [seo_title] => Mezinárodní složení týmu prospívá kvalitě výzkumu, říká doktor Pumera [seo_desc] => [autor] => [autor_email] => [perex] =>

Martin Pumera buduje na VŠCHT Praha nový excelentní vědecký tým, jehož hlavním tématem je vývoj a výzkum nanorobotů.

Doktorát obhájil v Praze na Univerzitě Karlově, poté působil jako výzkumný pracovník v řadě zemí včetně USA, Španělska a Japonska.

V roce 2010 získal ERC Starting Grant a přijal místo profesora na Nanyang Technological University v Singapuru.

Do této chvíle má na kontě přes 470 článků v indexovaných žurnálech, více než 18.000 citací, h-index 67 a podle Essential Science Indicators patří mezi 0.11% nejlepších vědců v oblasti chemie.

Od prosince 2016 je klíčovým zahraničním vědeckým pracovníkem na VŠCHT Praha a buduje zde nový excelentní vědecký tým, jehož hlavním zájmem je výzkum nanorobotů. Umožnil mu to úspěch v Operačním programu Výzkum, vývoj a vzdělávání; jeho společný projekt s doc. Zdeňkem Soferem byl hodnocen ve velké konkurenci jako třetí nejlepší.

O kovových nanomagnetech si můžete také pustit rozhlasový rozhovor s docentem Soferem.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~KyjNTS1K1DUEAA.jpg [obsah] =>

Můžete stručně popsat hlavní předmět Vašeho zájmu, tedy nanoroboty?

Téma nanorobotů a mikrorobotů je dalším stupněm vývoje nanotechnologií. Nanotechnologie vytvářejí malé objekty, které jsou buď konstruovány zmenšováním větších struktur, nebo naopak spojováním atomů a molekul. Ve všech případech zatím byly výsledkem stacionární objekty. Měly skvělé vlastnosti, funkčnost, ale tím to končí. Naši nanoroboti a mikroroboti jsou dynamické systémy, které se mění. Jsou to jakoby umělé organismy (z hlediska funkčnosti, nikoli konstrukce), které se dokážou pohybovat podobně jako živé mikroorganismy. Tedy tak, že berou chemickou energii z prostředí a přeměňují ji v pohyb. Stejně jako bakterie, které se pohybují bez nějakého vnějšího vstupu, magnetického nebo elektrického pole.

Jakou mají takoví roboti funkčnost?

Pohyb samozřejmě není to hlavní. Klíčové je, co takový nanorobot dokáže udělat. My jsme schopni nanoroboty na povrchu funkcionalizovat různými skupinami, aby buď katalyzoval reakci, nebo nesl rozpoznávací prvky (krátká originální DNA, protein), které dokážou vychytat v prostředí další elementy, viry či buňky. Nebo může mít na rozpoznávacím elementu něco navázaného (třeba léčivo), a když se dostane do oblasti, kde je například jiné pH, tak léčivo na daném místě uvolní.

Pokud bychom si tedy představili konstrukci nanorobotů, první úrovní složitosti je tedy motor, pohyb, který je autonomní, rychlý, nicméně náhodný. Druhou úrovní je funkcionalita, tj. že se robot v určitém prostředí nějak chová – vychytává elementy, nebo něco uvolňuje nebo katalyzuje. Třetí úroveň je, že se k autonomnímu, náhodnému pohybu přidá schopnost navigace. Čili že připravíme takové roboty, kteří budou schopni následovat například světlo, slabé magnetické pole nebo gradient koncentrace nějaké chemikálie. Tomu se říká fototaxe, magnetotaxe či chemotaxe a je typickou vlastností živých organismů. Přičemž robot může zdroj následovat, nebo se od něj naopak vzdalovat. Čili se může chovat „inteligentně“.

Třemi úrovněmi to končí, nebo počítáte s dalšími?

Čtvrtou úrovní je, aby spolu roboti komunikovali a drželi se při sobě jako hejno. To by umožňovalo použít je ve velkém množství, a logicky čím jich bude více, tím účinnější efekt dokážou přinést.

Předpokládám, že se stále pohybujeme na půdě základního výzkumu. K čemu to pak může být dobré v praxi?

Ano, jde o základní výzkum, který by ale měl mít reálné využití v biomedicíně a v oblasti životního prostředí. Co se týče medicíny, nabízí se samozřejmě léčba rakoviny. Je důležité, aby ti roboti nebyli toxičtí a mohli se dostat z těla jednoduše ven. První využití by tedy mohlo být pro léčení rakoviny trávicího traktu. V průběhu výzkumu se ovšem může ukázat, že roboty půjde nakonec využít mnohem snáze pro léčbu něčeho jiného, to teď ale nevíme. Je to zkrátka výzkum, u něj nikdy nemůžete přesně vědět, co objevíme, co bude za rok. Znáte směr, ale ne konkrétní výstupy. Kdybych věděl, kde budeme za pět let, zaměřím se na to teď hned, protože před ostatními získám pětiletý náskok.

Jak mohou roboti pomoci se znečištěním životní prostředí?

Vezměme si za příklad havárii, která skončí olejovou skvrnou na moři. Pokud naši roboti budou fungovat v již zmíněných hejnech a budou nadáni schopností navigace, umožní jim to pohyb podle gradientu nějaké chemikálie, která je nebezpečná. Její přítomnost roboty aktivuje, oni se budou pohybovat dopředně směrem ke zdroji, budou nést dekontaminanty, a tedy budou schopni znečištěnou oblast vyčistit. A to mnohem rychleji a přesněji než doposud. Další možnost využití je použít roboty jako indikátory znečištění. Tím, že budou vystaveni kontaminantu, přepne se konformace chemické látky a oni změní barvu, případně začnou být fluorescenční. To upozorní na problém.

Na VŠCHT působí od roku 2008 úspěšná výzkumná skupina Chobotix pod vedením profesora Františka Štěpánka. V centru jejího zájmu jsou „mikroskopičtí chemičtí roboti“ (více zde: www.chobotix.cz ) Můžete popsat rozdíly ve vašich výzkumech?

Pole nanorobotů, nanostrojů je velmi široké, od molekulárních mašinek - za jejichž výzkum získal minulý rok profesor Fraser Stoddart, Jean-Pierre Sauvage a Ben Feringa Nobelovu cenu - přes nanostroje, nanoroboty až po mikroroboty. V tomto poli pracují desítky skupin. Některé instituty, jako např. Max Planck ve Stuttgartu, se pyšní tím, že mají pod jednou střechou několik skupin zabývajících se nanoroboty. Z mého pohledu nejsme se skvělou skupinou profesora Štěpánka v přímé konkurenci, rozdíl je v pohybu robotů a v aplikaci. Jestli to správně chápu, roboti pana profesora Štěpánka jsou stacionární systémy, které se nepohybují. Naši ano. Každopádně nevnímám přítomnost dvou silných skupin se zdánlivě podobným tématem na jedné univerzitě konkurenčně, ale naopak. Je to ohromné posílení mezinárodního renomé VŠCHT Praha v dané oblasti. My totiž nesoutěžíme mezi sebou, ale se zahraničím, protože oba děláme vědu na světové úrovni.

Koho tedy považujete za přímou konkurenci v mezinárodním měřítku?

Tématem nanorobotů se samozřejmě nezabývá jen naše skupina. Pracují na tom výzkumníci z Kalifornie, z Barcelony, zmíněný Max Planck Institut ve Stuttgartu a také dvě silné skupiny z university v Pensylvánii, která je naším největším konkurentem. O nich vím, že vyvíjejí nanoroboty, kteří mají fungovat jako skauti pro objevy ropných polí. Což je sice hodně futuristické, ale nikoli nereálné.

Omlouvám se za nedostatek fantazie, ale jak může nanorobot identifikovat ropná pole?

Idea je celkem jasná. Vypustíte nanoroboty do vrtu, necháte je nějaký čas působit a sbírat vzorky. Pak roboty sesbíráte zpět a zanalyzujete získané vzorky. Realizace je ale zatím daleko. Nicméně řada zadavatelů kouká cíleně daleko do budoucnosti. V roce 2013 jsem měl v Singapuru zajímavý rozhovor s americkou Air Force. Její zástupci jezdí po univerzitách, sledují zajímavé nápady a nabízejí jednoroční granty. Vůbec se nezajímají o současné technologie, ani o ty příští, na kterých se už pracuje. Zajímají je „next next“ technologie s aplikací za 10 až 20 let.

Vraťme se na chvíli ještě k té konkurenci…

V tématu nanorobotů se pohybuji od roku 2008. Několikrát jsem narazil na problém, který se mi zdálo těžké překonat. Říkal jsem si: To se vyřeší nejdříve tak za 5-10 let. A pak jsem byl příští rok překvapen, že problém naše konkurence překonala nějakým chytrým řešením a celé pole jelo dál. To je výhoda konkurence v jakémkoliv oboru, různé skupiny mají různá know-how. A jak se navzájem snaží jedna druhou předběhnout, významně posouvají výzkum vpřed. Téma nanorobotů v poslední době nabývá na atraktivitě. Na začátku nás na konferencích bylo pár desítek, teď už potkávám kolem 200 kolegů, kteří se danou oblastí zabývají. Různé skupiny přispívají různou měrou k pokroku, navíc to téma je hodně široké, ale konkurence zřetelně roste. Díky tomu je jisté, že aplikace přijdou rychleji, než si teď myslíme.

V projektové žádosti jsem se dočetl, že budete spolupracovat se čtyřmi špičkovými zahraničními centry. Kde je hranice mezi konkurencí a kooperací?

Já jsem velmi otevřený vzájemné spolupráci. Přímým konkurentům samozřejmě neřeknete, na čem právě děláte. Ale máte svou klíčovou oblast, ve které přesně víte, co děláte, a jste v ní silní. Na tu pak nabalujete další oblasti, kde už tolik silní nejste, ale víte, že někdo jiný je. Přímo si nekonkurujete, navíc se vzájemně hodně obohatíte a ušetříte čas i energii. Nesnažíme se za každou cenu naučit něco, co použijeme jednou za několik let, na to je lepší mít externí spolupracovníky.

Spolupracovat budete s University of California, japonským National Institute for Material Science, německým Forschungszentrum Jülich a University of Cambridge. Jaké budou role jednotlivých partnerů?

V Cambridge působí skupina, která se zaměřuje na výzkum pohybu v mikrofluidních kanálcích, čili jde o zkušenost relevantní k pohybu v tělních kapilárách. Dominantou japonského institutu je funkcionalizace povrchů. Výzkumné centrum v Jülichu vytváří nanoobjekty pro zcela jiné využití, ale jsou schopni je změnit v tom smyslu, aby byly funkční pro nás. Tým Kalifornské univerzity má zkušenosti s bioaplikacemi - aplikují chemické motory do myší. To bychom se od nich chtěli naučit, jsou v tom nejlepší na světě. Sice patří mezi naše blízké konkurenty, ale máme skvělé osobní vztahy, takže aspekt vzájemné soutěže přehlížíme. Spolupráce se všemi institucemi je samozřejmě založena na tom, že dané výzkumníky znám a vím, že jsou experti v tom, co dělají.

Vaše nová výzkumná skupina na VŠCHT bude z poloviny mezinárodní. Jak jste dával tým dohromady?

Zahraniční vědci se rekrutují jak z otevřených výběrových řízení, tak i z přímo oslovených vědců z oboru. Další část budou tvořit čeští vědci a studenti. Idea je mít skutečně mezinárodní tým, což v ČR není až tak obvyklé. Výhoda mezinárodního týmu je ta, že každý člen má úplně jiný background, přináší odlišnou zkušenost nejen vědeckou, ale i z hlediska přístupu. To ve výsledku ohromně posiluje kvalitu výzkumu. Osobně jsem velký fanoušek toho, aby lidi měli velkou mobilitu, protože se naučí jiné věci než na alma mater. Zároveň vidíte, že tito lidé jsou schopní ve vědě přežít, protože jako cizinec musíte být lepší než domácí, jinak vás nikam nevezmou. Musíte také své postavení pravidelně obhajovat. Takže velká mobilita slouží jako filtr kvalitních vědců. Samozřejmě čest výjimkám, které dělají velkou vědu na světové úrovni i bez výrazné mobility, s několika mám čest spolupracovat.

Jak těžké je dostat vybrané výzkumníky do České republiky?

Není to úplně snadné. Češtinou se jinde nedomluvíte, takže prohloubení znalosti světového jazyka jako motivace nefunguje. Adepti mimo EU, např. ze Singapuru nebo Peru, potřebují víza, k čemuž musí doložit svou bezúhonnost za poslední tři roky. To znamená, že musí cestovat na úřad do každé země, kde v posledních třech letech pracovali, což je stojí spoustu peněz osobních, já to z projektu zaplatit nemůžu. V USA, Japonsku, Singapuru podobná potvrzení nikdo nechce. Paradoxně je ve finále snazší najmout někoho, kdo není mobilní. K tomu si vezměte, že ti lidé mají rodiny, tzn. najít pro partnery nebo partnerky práci, mezinárodní školy, které jsou drahé a nelze je platit z projektu. V zásadě sem jdou ti lidé jen proto, že je neskutečně zajímá naše téma. Do týmu se nám nyní hlásí i zahraniční vědci i studenti, například ze Španělska a Anglie, se svým vlastním stipendiem, protože chtějí být součástí této skupiny.

A co Vy? Bylo složité rozhodnout se pro návrat?

Upřímně, nebýt programu OP VVV, asi bych se do Čech nevrátil. Přestože tu mám řadu osobních vazeb, za posledních 16 let v zahraničí jsem vybudoval velice produktivní tým, který dělá výbornou vědu na světové úrovni. A chci ji dělat i v budoucnu. Na špičkovou vědu jsou potřeba finance. Úspěšná skupina je jako „start-up“ firma. Musíte shánět sponzory, granty, abyste měl z čeho platit své pracovníky, chemikálie, nové přístroje, opravy přístrojů. Musíte se věnovat studentům pracujícím ve skupině, aby se z nich stali experti; psát vědecké články a reporty, diskutovat s členy týmu, řešit personální otázky atd. K tomu učíte 300 studentů a připravujete zkoušky. Je to práce na 14-16 hodin denně. Pokud vás chce nějaká instituce v zahraničí k sobě přetáhnout, tak je obvyklé, že vám nabídne plné vybavení nové laboratoře, zaměstná členy týmu atd. Grantové schéma projektu OP VVV mi návrat umožňuje, protože nabízí srovnatelné podmínky - kromě platů - s nabídkami z top univerzit v USA nebo Koreji, které mi také ležely na stole. Mohu vybudovat velký tým, vlastní laboratoř a hned se vrhnout do práce. Programů na podporu excelentních zahraničních týmů je určitě třeba víc napříč obory, protože věda je zejména o kvalitních vědcích a kvalitních výzkumných tématech.

Už máte celý tým pohromadě?

Ne. Budování excelentního týmu trvá normálně několik let. V případě projektu OP VVV budeme rychlejší, tým sestavujeme v několika fázích v průběhu přibližně jednoho roku. Některé pozice jsou jmenované, na ostatní vypisujeme výběrová řízení. Zásadní je, aby zájemci měli zkušenosti vždy v dílčích specifických oblastech, protože máme jasnou představu, jakou práci by měli vykonávat. Potřebujeme například člověka s expertízou na modifikaci nanorobotů, experta na nanofabrikace atd.

Budete na VŠCHT kromě vedení výzkumné skupiny také učit? Jaký je Váš vztah k pedagogice?

Když jsem působil v Japonsku, měl jsem permanentní pozici ve výzkumné instituci, kde nebyla možnost učit. A viděl jsem na vlastní oči, jak řada starších kolegů po letech ustrnula bez těch neustálých otázek a výzev, které před vás pokládají studenti. Musíte vlastně pořád přemýšlet nad základními věcmi, když jim vysvětlujete, co a jak funguje. Ptáte se pak sám sebe – jak já vlastně vím, že to tak funguje? A začnete přemýšlet, ověřovat. Když jsem pak byl na univerzitě v Singapuru, znovu jsem si uvědomil, jak mě výuka nabíjí a inspiruje. Také na VŠCHT chci určitě učit, i když to pozice v projektu nevyžaduje. Samozřejmě to, čemu opravdu rozumím a o čem vím, že je v současné době důležité znát.

[poduzel] => Array ( ) [iduzel] => 38837 [canonical_url] => //www.vscht.cz/popularizace/rozhovory/pumera [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/pumera [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [38352] => stdClass Object ( [nazev] => Studenti by se neměli bát přicházet s vlastními nápady [seo_title] => Juraj Kosek - Studenti by se neměli bát přicházet s vlastními nápady [seo_desc] => [autor] => [autor_email] => [perex] =>

Profesor Kosek v rozhovoru zdůrazňuje, že je pro vědeckou skupinu důležité se občas zastavit a zamyslet se nad dalším směřováním. Podstatné je vyhledávat skutečné společenské výzvy, které dávají smysl, a před kterými je dobré neuhnout.

Část jeho týmu se věnuje průtočným bateriím. Prototyp vanadové baterie je ve fázi diskuse s potenciálními komerčními partnery. Vědci se mezitím snaží optimalizovat baterie a najít levnější komponenty.

Studenti by se neměli bát přicházet s vlastními nápady. Kariéru lze nejlépe postavit na řešení aktuálních společenských výzev a při použití nastupujících technologií.

[ikona] => [obrazek] => 0002~~y84vTs2Oz03MSVXQMFTIT1Mw1gQA.jpg [obsah] =>

Čím přesně se zabýváte a jak vidíte budoucnost Vaší skupiny?

Jedna věc je naše vize a ta druhá příležitosti. Snažím se naslouchat na konferencích firmám a zjišťovat, kde je třeba nového poznání či nového vývoje. Spolupráce s průmyslem je v tomto skvělý inspirativní nástroj, protože pomáhá definovat opravdu potřebné výzvy, abychom se jako akademici netočili okolo stejného problému, akorát každý z jiného úhlu.

Naše skupina se v současnosti zabývá dvěma hlavními směry: Zaprvé to je polymerační reaktorové inženýrství. Zabýváme se polymery, které se vyrábí v obrovských množstvích a zlepšujeme jejich kvalitu, morfologii, efektivitu jejich výroby, cenu a další faktory. V tomto kontextu se především věnujeme klasickým polyolefinům, polymerním pěnám a polymerům vyráběných emulzní polymerací. Také vyvíjíme zcela nové produkty, např. mikro-celulární pěny.

Druhý směr, který nám v poslední době dělá velkou radost, je ukládání energie v bateriích. Oba směry v začátku neměly vlastně vůbec nic společného, vzniklo to tak nějak přirozeně. Po třech letech v zahraničí se vrátil jeden z mých bývalých doktorandů (z průmyslové stáže) a chtěl zakotvit na VŠCHT. S nadšením jsem ho přijal. Chtěl jsem mladému kolegovi pomoci najít své vlastní téma, protože nejhorší je pozorovat ambiciózní a nadějné mladé výzkumníky vnímané neprávem jako poskoky svého šéfa. Mladí kolegové by neměli jen recyklovat již dávno běžící výzkum. Společně jsme našli právě téma průtočných baterií, které bylo perfektní inženýrskou výzvou. S tímto kolegou to nakonec bohužel nevyšlo, protože nám ho jako odborníka s praxí v zahraničních korporacích přetáhli do jedné české firmy. Ale pro téma se neskutečně nadchli studenti a nyní již doktorandi Jirka Vrána s Honzou Dundálkem, později pak dva post-doci – Jarda Pocedič, který předtím dělal bioreaktory, a Petr Mazúr jako vynikající elektrochemik od Karla Bouzka z FCHT. Touto čtveřicí vzniklo skvělé jádro skupiny, která zvládá nejen výzkum, ale dokázala dotáhnout vanadové průtočné baterie až do demonstračních prototypů uplatnitelných ihned v řadě aplikací.

To není běžné, že by výzkumná skupina pracovala na dvou tématech…

Není to časté a našich témat je ještě více. Myslím, že by se člověk měl každých pár let zastavit a zeptat se sám sebe: „Dobře, děláme tato témata, opustíme některá, pustíme se do nových výzev? Co udělat v těch starých, abychom je mohli důstojně uzavřít?“ Opravdu nechci, aby náš tým třicet let stagnoval na místě. Proto i v rámci polymerů hledáme nová témata, jako částicové a nanočásticové technologie, elektrostatické nabíjení nebo simulace koloidů v průmyslových zařízeních i v aplikacích. Není pro nás výzvou vyprodukovat řadu publikací v pro nás již tradiční oblasti, kde si jsme jistí, ale zkusit něco nového a zkusit i nahlédnout do vědecké komunity, která nás zatím nezná. Zkoušet nové a rozšiřovat své obzory. A v bateriích vidíme skutečně velkou společenskou výzvu, která dává smysl, a před kterou je dobré neuhnout.

Jak přesně došlo ke spolupráci se Západočeskou univerzitou v Plzni?

Důvody byly dva. Na začátku jsme narazili na nedostatek fyzického prostoru tady na VŠCHT, který rostoucí skupiny trápí dlouho – snad ČVUT již brzy vyklidí část budovy B. V tehdejší době se také řešily evropské operační programy VaVpI a bylo vyjednáno, že do Prahy nepůjde ani koruna. Musel jsem se tehdy rozhodnout, zda zůstat osobně loajální škole na sto procent, ale nechat si ujít jedinečnou příležitost, nebo dát šanci k rozvoji celému týmu a dát tak přednost jejich budoucnosti. Nakonec byla volba jasná.

Líbilo se nám tehdy, že v Plzni již existoval zárodek centra pro projekt OP VaVpI s vlastními prostory, takže nebylo třeba lít peníze do betonu, a že plzeňští kolegové oslovili jak nás z VŠCHT, tak třeba i odborníky z Akademie věd. Z jejich strany to považuji za férový krok vůči Praze v kontextu tehdejší, již zmiňované politiky. Kolegové z Plzně si cenili našeho výzkumného potenciálu a díky svým zkušenostem z aplikovaného výzkumu byli ochotni vytvářet podmínky pro mladé výzkumníky pracující na zajímavých tématech. Naši Laboratoř ukládání energie tak prezentujeme jako společnou laboratoř VŠCHT a ZČU.

Máte ambice zasadit se o komerční užití vanadových článků?

Jistě. Máme nyní sestavenou již větší demonstrační baterii o nominálním výkonu 2 kW, přetížitelnou na 6 kW bez vlivu na životnost. To jsme schopní zájemcům ze soukromé sféry demonstrovat a paralelně probíhá další vývoj zaměřený na přípravu výroby levnějších komponent. Postupně probíhají diskuse s několika potenciálními komerčními partnery nad formou, jakou by se mohli zapojit. V oboru je obrovská konkurence, na různých bateriích pracuje řada týmů z celého světa. Nebojím se ale říct, že jsme, z hlediska účinnosti a proudových hustot našli pro určité aplikace jedno z nejlepších a přitom velmi levných řešení. Nakonec nás posoudí trh a uvidíme, jak obstojíme.

Těžba lithia a dalších prvků pro současné baterie je velmi kontroverzní – extrakce vhodná pro baterie je možná jen v několika málo zemích třetího světa, kde způsobuje neuvěřitelné společenské a přírodní škody, politicky destabilizuje celé státy a je nekontrolovatelná. Jak se k této otázce stavíte vy?

Jakožto chemičtí inženýři máme v základu našeho kodexu i společenskou zodpovědnost. Dostupnost surovin je i jedním z důvodů, proč jsme se pustili do průtočných baterií. Vytvářeli jsme si vlastní úsudek na základě různých geologických zpráv a zjistili jsme, že vanad se těží na minimálně 10 místech různě po světě, kde jsou dostatečné zásoby, a navíc lze získávat z odpadu po zpracování ropy. Proto je vanad pro určité aplikace vhodnou alternativou lithia. Samozřejmě ani to není ideální stav. Rozvíjíme proto dál princip průtočných baterií s jinými chemiemi, které by využívaly naprosto běžné suroviny a třeba i obnovitelné zdroje. To je nicméně zatím v zárodku na úrovni experimentů v bakalářských pracích, ale je to jeden ze směrů, který plánujeme v budoucnu dále rozvíjet.

Co byste poradil studentům?

Studenti si samozřejmě pokládají základní otázky: a) co je baví, b) co je uživí, c) jaké mají dovednosti a znalosti, které jim v tom dopomohou. Měli by sledovat trendy, které mohou vytvářet příležitosti pro jejich kariéru, ať už to je řešení společenských výzev (s výsledným řešením bez dotací od státu) nebo možnosti přinášené nastupujícími technologiemi. Firmy reagující na tyto trendy zpravidla totiž rostou rychleji a nabízejí zajímavé kariéry. A také by se neměli bát přicházet s vlastními nápady, ať už pro vlastní podnikání nebo pro inovace jako zaměstnanci firem. To jim umožní se zamyslet nad tím, co umí lépe než ostatní a jakou budou mít na pracovním trhu hodnotu. Většina mých studentů si například vyzkouší, jaké to je sepsat bakalářskou a diplomovou práci v angličtině.

Co si myslíte o mobilitě studentů napříč ústavy?

Ta samozřejmě již dávno probíhá. Studenti se sami profilují a rozhodují, kde pokračovat ve studiu. Samozřejmě by neměli přecházet mezi ústavy třeba v polovině bakalářské práce – je potřeba se naučit dokončovat projekty a neutíkat od rozdělané práce, i když se zrovna nedaří.

Jaké jsou přednosti VŠCHT a co byste jí přál do budoucnosti?

Je to škola s hlubokou tradicí a s celou řadou špičkových odborníků a cením si, že pod obecnou střechou chemie se zde pracuje a bádá na celé škále neuvěřitelně zajímavých věcí. Na konferencích typu ICCT v Mikulově a dalších si lze udělat základní přehled, čemu všemu zajímavému se kolegové na škole věnují a člověk se nestačí občas divit. Personální politika VŠCHT je ale nesrozumitelná – některé tarify pro akademické pracovníky jsou na hraně tzv. zaručené mzdy a tarify pro technicko-administrativní pracovníky také nereflektují reálnou situaci na trhu práce. To je především pro mladé kolegy demotivující. Druhá velice cenná hodnota jsou samozřejmě studenti, obzvlášť ti zvídaví, a to, že je škola dokáže neustále přitahovat. Nemyslím si ale, že infantilizace chemie prostřednictvím kouzelnických čísel láká skutečně kvalitní středoškoláky.

Ve škole přeji samozřejmě úspěchy všeho druhu mým kolegům a studentům, protože jsem za instituci pyšný na to, když se jim daří. Myslím, že bude muset přijít určitá optimalizace a zlepšení efektivity, a to jak ve výuce, tak i ve vědě, v alokaci prostředků a v administrativě. Obzvlášť v situaci, kdy je neskutečně obtížné najít prostor i finance pro nové projekty, by byl na místě nějaký audit. Těším se, až budeme jako akademická komunita seznámeni s výsledky tzv. GENERELu, který mimo jiné porovná transparentně všechny ústavy z hlediska hodnoty přinášené instituci na jednotku plochy a na jednoho pracovníka. Považuji to za cennou zpětnou vazbu a za základ pro racionální návrh změn na VŠCHT. Myslím, že není třeba mít tak široce rozmanitý počet studijních oborů a jejich efektivnější koncepce by mohla dát vědcům více času na bádání a studentům snadnější orientaci.

pozn. autora: Škola vypracovává projekt GENEREL, který posuzuje vývoj ústavů a jejich potřeby pro vhodnější rozdělení prostor. Na druhé frontě se počítá s využitím prostorových kapacit získaných vystěhováním ČVUT z budovy B. V delším horizontu se plánuje využití pozemků VŠCHT na Vítězném náměstí mimo jiné k výstavbě nových budov určených pro akademické účely.

S novým Národním akreditačním úřadem zřízeným novelou VŠ zákona přijde možnost jednodušeji zasahovat do akreditovaných studijních oborů a bude tedy možné jednodušeji a dynamičtěji pracovat s jejich náplní a rozsahem.

[poduzel] => Array ( ) [iduzel] => 38352 [canonical_url] => //www.vscht.cz/popularizace/rozhovory/kosek [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/kosek [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [37979] => stdClass Object ( [nazev] => Masovosti ve výuce jsme nepodlehli [seo_title] => Masovosti ve výuce jsme nepodlehli [seo_desc] => [autor] => [autor_email] => [perex] =>

Rektor VŠCHT Praha poskytl velký rozhovor Lidovým novinám.

Přinášíme Vám přepis rozhovoru rektora VŠCHT Praha, profesora Karla Melzocha s redaktorem Martinem Rychlíkem v Lidových novinách ze dne 15. 2. 2017.

[ikona] => [obrazek] => 8_R1jzc2NzRX0EhNySxJTVEwNNUz0jMyAIoYGloZGlkZG2oCAA.png [obsah] =>

- LN Získali jste teď podporu 219 milionů korun na jeden z excelentních týmů, kdy k vám přijde Martin Pumera ze Singapuru, aby šest let s kolegy zkoumal nanoroboty. Co to přinese?

S ohledem na velikost naší školy je to velký úspěch. Podali jsme dva projekty, přičemž jsme získali jeden – byl vyhodnocen na třetím místě v rámci celé ČR. Špičkový chemik Martin Pumera je už naším zaměstnancem; projekt běží, jak má. Bude spolupracovat se Zdeňkem Soferem, držitelem Ceny Neuron, ale nechceme, aby se tým "zapouzdřil" do sebe, proto se už v rámci školy na kolegu Pumeru napojují i další skupiny a aktivity. Jde o výzkum nanorobotů, my už na tuto tematiku máme vlastně dva velmi kvalitní týmy...

- LN Nepletu-li se, prestižní ERC grant dostal roku 2008 na chemroboty i František Štěpánek.

Ano, téma nanorobotů k nám jako první přivedl profesor Štěpánek. Bavil jsem se teď s docentem Pumerou, zda či jak si spolu "lezou do zelí", a bylo mi řečeno, že vlastně vůbec: ani publikačně se nepotkávají. Je tam trochu jiná filozofie, jiný systém. V obecném principu jde však u obou výzkumných skupin o to, aby nanoroboti na jisté místo v lidském těle dopravili účinné látky a tam je aktivovali. Nanoroboti fungují jako transportéry, jedná se o cílené dávkování léčiv do konkrétního místa v organismu a pozdější spuštění dané reakce jejich aktivací – ať již světlem, magnetismem, nebo změnou podmínek.

- LN Kde bude nový tým, jenž má čítat do šestnácti lidí, sídlit? Ptám se, protože obě budovy VŠCHT v pražských Dejvicích jsou známy svou vytížeností...

Nás to dost omezuje. Kolega Sofer je z Ústavu anorganické chemie, kde má zázemí, něco navíc už máme připraveno, ale problém s volnými prostory se stává kritickým. Všechny vnitřní rezervy jsme již vyčerpali od sklepa až po střechu, naše vysoká škola nemá jinou možnost rozvoje než v rámci dvou stávajících historických budov. Je to takový "kanibalismus" – prostory se špatně získávají a je to ožehavé téma i z důvodu, že v minulém programovacím období unijních fondů měla VŠCHT v porovnání s mimopražskými školami omezené možnosti investičního rozvoje. Teď si hodně slibujeme od prostor, které získáme po uvolnění ploch pronajímaných Českému vysokému učení technickému (ČVUT).

- LN Myslíte tím rektorát ČVUT, který sídlí ve vaší budově B?

Zdaleka nejde jen o rektorát. Je to část ze Zikovy ulice, víceméně půlka celé té budovy, kde je ČVUT v dlouhodobém nájmu. Jsou tam čtyři pracoviště ČVUT: rektorát, fakulta elektrotechnická, Kloknerův ústav i výpočetní centrum. Pokud tyto prostory ČVUT uvolní, získáme místo pro další rozvoj naší školy o asi deseti tisících metrech čtverečních.

- LN To je dost. Vše se má přesunout do nedaleké věže nového kybercentra ČVUT-CIIRC?

Byli bychom rádi, kdyby ano. V rámci centra byla postavena i budova nového rektorátu ČVUT, velmi kvalitní a moderní prostory jsou tam již k dispozici. Teď se ještě finišuje s instalací nábytku. Nicméně musím připomenout, že dle původního záměru mělo být vše hotovo již před rokem, pak do loňského června, další termín byl do zahájení akademického roku neboli k 1. říjnu 2016, ale ani to se nestalo. Teď už máme nový rok a stěhování ještě nezačalo.

- LN Vy jste tedy dali ČVUT, sousedům, výpověď z nájmu?

Ano, podávali jsme ji již ke konci listopadu minulého roku, poté, co jsme se marně snažili od pana rektora ČVUT (Petra Konvalinky) získat reálné termíny uvolňování naší budovy a narovnání výše nájmu, který nám za tyto prostory platí. Již dříve nám bylo přislíbeno, že za prostory, které po 1. lednu 2017 bude ČVUT užívat, bude platit nájemné místně obvyklé. Loni na podzim nám pan rektor napsal, že nemá harmonogram uvolňování prostor a není připraven přijmout změnu smlouvy. Proto ta výpověď z nájmu – jako krajní řešení z naší strany.

- LN Co tam nově bude?

Dobře víme, co budeme s uvolněnou budovou dělat, máme zpracován komplexní generel rozvoje školy, který již s vrácenými prostory počítá. Máme zmapovány potřeby stávajících ústavů, které trpí kritickým nedostatkem místa a potřebují se zvětšit, abychom si "nešlapali po hlavách" a konečně začali reflektovat požadavky na moderní chemický výzkum v 21. století. Některé zrekonstruované prostory budou sdíleny tak, abychom měli možnost podpořit velké mezinárodní projekty. S tím míváme z kapacitních důvodů problém, ať již to byl František Štěpánek s ERC grantem, nebo Martin Pumera s excelentním týmem; abychom jim mohli nabídnout důstojné místo.

- LN A máte dost peněz na to, abyste prostory přebudovali?

To není a nebude snadné. Jsme vlastníky asi dvaceti tisíc metrů čtverečních pozemků na Vítězném náměstí. Máme tři roky starý znalecký posudek na částku 750 milionů korun. Kdybychom část těchto pozemků prodali, na menší části bychom vybudovali rozumně dimenzovaný objekt pro potřeby VŠCHT, kde by byly umístěny posluchárny, prostory pro studentské aktivity i sociální zázemí. Peníze z prodeje bychom využili vedle nové výstavby i na rekonstrukci uvolněných prostor po ČVUT a na další rozvoj v obou historických budovách. Samozřejmě peněz pro generální rekonstrukci a uvedení kampusu do podoby odpovídající mezinárodním standardům je potřeba mnohem, mnohem více... Tady spoléháme i na dotaci ze státního rozpočtu. Část prostředků na rozvoj školy jsme získali v roce 2015 z "pražské výzvy" minulého operačního programu – skoro 760 milionů jsme tehdy využili na opravy i vybavení laboratoří. Do některých věcí se ale dlouho neinvestovalo: například zařízení v základních laboratořích byla přes třicet let stará. Dokonce tak, že i já jsem na některých aparaturách pracoval ještě jako student...

- LN Obě budovy tedy praskají ve švech, jak jsou naplněny lidmi?

Studentů máme asi 3600, z toho kolem 700 doktorandů. To je velký podíl i ve srovnání s ostatními tuzemskými školami. Náš výzkum na nich stojí; vědí, co chtějí, a odvedou spoustu práce. K tomu máme kolem tisíce zaměstnanců, 600 z nich je akademických, věnují se vzdělávání a vědě, zbytek tvoří technici a administrativa, jež se dost rozbujela.

- LN Ale poměr učitele na studenty 1 : 6 je v ČR nebývale slušný.

Je to hodně slušné. V posledních ročnících studia je to opravdu výuka face-to-face, tváří v tvář. Student přichází do kontaktu s pedagogem a nezná jej jen z fotografií či z vyprávění (smích).

- LN Jste náročná, výzkumná škola. Čím to, že vy jste nevsadili na počty studentů, masovost?

My jsme masovost vypustili, nijak jsme jí nepodlehli. Když si vezmu tak patnáctiletý trend v počtu studentů, držíme si konstantu. Je to mírně nahoru dolů dle roku, ale ne že bychom počty studentů pětkrát navýšili jako některé univerzity, které teď mají potíže, co dál... My máme jen dvě budovy, víme, co chceme dělat. Když se dívám na staré stavební plány, které měl pan architekt Engel, tak budova A, kde právě sedíme, byla postavena skutečně pro chemii a nebyla anonymní: v plánech jsou vypsány laboratoře na jméno, například profesorů Maděry a Votočka nebo jeho asistentů... Bylo to stavěno pro někoho, a to tu studovalo výrazně méně studentů! Z pohledu moderního výzkumu je už náročné dostát třeba i současným požadavkům na bezpečnost práce nebo požární ochranu...

- LN Nenapadlo dříve někoho rozšířit zájmy školy mimo chemii?

I u nás byly snahy založit další fakultu – třeba zaměřenou na ekonomiku a management. Ve své době by to možná byla výhra, ale teď jsme vlastně rádi, že se to nepovedlo... Zůstali jsme jen u chemie, kterou nicméně chápeme daleko šířeji a zahrnujeme pod ni obory zaměřené na bio-, životní prostředí, potraviny, energie a materiály, inženýrství a další. Zvenku jsme vnímáni jako homogenní škola. Ano, jsme skutečně kompaktní, což je ku prospěchu věci, jsme schopni se ve dvou budovách bez potíží domluvit – bez ohledu na fakultu, na ústav. Snažili jsme se, aby i přístroje nakoupené z unijních fondů sloužily všem, nedublovaly se.

- LN Když se dívám do žebříčku Nature Index, jste v Česku z hlediska top článků čtvrtí nejlepší: za Akademií věd, Karlovou a Masarykovou univerzitou!

VŠCHT se v různých žebříčcích dostává do skupiny pěti či sedmi nejvýkonnějších univerzit v Česku, ale oproti vámi jmenovaným kolosům jsme opravdový trpaslík. Fakt. Bohužel mnohé rankingy nepoměřují přepočet na počty zaměstnanců, studentů. V mezinárodním kontextu jsme měli problémy s názvem Institute, proto jsme se v angličtině přejmenovali na University of Chemistry and Technology, Prague (UCT), neboť nás často považovali jen za nějaký ústav, ne vysokou školu.

- LN Kdo exceluje ve vědě a výzkumu – kromě již jmenovaných?

Skvělých vědců máme řadu. Škola je líhní nápadů a jsou tu i lidé, kteří to umějí zúročit. Například uvedu Karla Bouzka, nynějšího děkana Fakulty chemické technologie, jenž se věnuje elektrochemii, energii a vodíkovému programu. Rovněž Václav Švorčík, který dělá materiálové inženýrství, je aplikačně úspěšný. Dalibor Vojtěch zkoumá struktury kovů, Willi Pabst silikáty – a to je, prosím, rodilý Němec, ale požádal o české státní příslušenství. I to se děje! Bezpečností potravin se zabývá Jana Hajšlová, Tomáš Ruml zkoumá retroviry. Z mladších je už i veřejnosti znám Petr Slavíček věnující se fotodynamice, Juraj Kosek zkoumá úložiště elektrické energie... A tak dále, je těžké vyjmenovat všechny.

- LN Odrazuje chemie ženy?

Mezi studenty už dívky převažují; ten poměr je přes šedesát na čtyřicet v jejich prospěch. Je to změna, překlopilo se to. Ženy dnes dokonce výrazně pronikají i do těch dříve dosti "maskulinních" oborů, jako byly chemická technologie, chemické inženýrství... Bývaly tam vždy, samozřejmě, ale nyní je jich více. Snad bych i řekl, že převaha žen mezi absolventy je ještě významnější, neboť dívky jsou cílevědomější a snaživější; dostudují. Máme na škole i genderové projekty, snažíme se k těmto otázkám přistupovat rozumně. Ano, ve vedení školy a fakult to sice není plně reciproční, ale myslím si, že to je dáno rolemi, čím se chtějí ženy realizovat, je to i ryze individuální. Velmi nám pomohlo, že už pět let máme dětský koutek s hlídáním pro 24 dětí od dvou let věku, je tam flexibilní režim, rodiče se objednávají přes internet a pomáhá to "navracení" nejen matek, ale i tátů do školy.

- LN Pro ženy je patrně nejzajímavější potravinářská fakulta. Tam vaříte i svoje pivo... Našli se už lidé, kteří šli na VŠCHT právě a jen kvůli tomu?

Tato fakulta neměla s ženami problém nikdy, ani s počty profesorek. A pivo máme dobrý (smích). Ve výzkumném minipivovaru si vaříme vlastního Lachouta – je to tradiční název znamenající pivo lahodné chuti. Zkoušíme i různé slady, chmelení, netradiční receptury a postupy, vařili jsme i pivo s přídavkem řas a další atypy. Myslím, že na technologických postech sládků v českých pivovarech a sladovnách jsou lidé především od nás. A jak jste se ptal: někdy je to už rodinnou tradicí, takže "děti" jdou studovat rovnou k nám.

[poduzel] => Array ( ) [iduzel] => 37979 [canonical_url] => //www.vscht.cz/popularizace/rozhovory/melzoch [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/melzoch [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [28142] => stdClass Object ( [nazev] => Český humor je nejlepší, který znám [seo_title] => Český humor je nejlepší, který znám [seo_desc] => [autor] => [autor_email] => [perex] =>

Prof. Dr. Dipl.-Min. Willi Pabst byl jmenován profesorem pro obor Chemie a technologie anorganických materiálů. V rámci VŠCHT Praha působí na Ústavu skla a keramiky Fakulty chemické technologie. Jmenovací dekret převzal z rukou ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Kateřiny Valachové 21. 6. 2016 v Karolinu.

[ikona] => [obrazek] => K0hMKi4xAgA.jpg [obsah] =>

Narodil jste se v Německu, co Vás přivedlo do Česka?

V Německu jsem studoval mineralogii na univerzitě v Tübingenu. Profesor mineralogie resp. vulkanologie, který pocházel z Krkonoš, začal pro studenty v září 1989 plánovat exkurzi do ČSSR. Po revoluci se hranice otevřely a my jsme tak mohli v květnu 1990 přijet volně bez víz a složitého papírování. Exkurze mě ovlivnila, bylo to nádherné a já jsem začal uvažovat o tom, že bych sem šel studovat. Jazyky mě vždy bavily a tak jsem se česky začal učit už v Německu. Měl jsem štěstí, protože jsem měl skvělou učitelku, která mě zasvětila do mnohých tajemství češtiny.

Proč jste si vybral VŠCHT Praha?

Z hlediska mého odborného zaměření mi byla VŠCHT Praha nejbližší a Ústav skla a keramiky byl pro mě tehdy jako mineraloga přirozenou volbou. Z pedagogů mě nejvíce zaujal a ovlivnil doc. Ivan Samohýl, který mě upozornil na školu racionální mechaniky a termodynamiky Clifforda Truesdella. Tato škola je velmi kritická k mnoha tradičním směrům výuky fyzikální chemie i mechaniky materiálů a fascinovala mě svou obecností a matematickou složitostí. Na VŠCHT jsem dostal možnost se této tematice intenzivně věnovat a následně ji zapracovat do výuky.

Učíte rád? Máte úspěšné studenty?

Velmi rád učím, přednáším myšlenky a jevy, které jsou překvapující. Rád ukazuji věci i ze stránky, o které studenti ještě neslyšeli nebo ji znají z jiných předmětů trochu jinak. V roce 1997 jsem převzal předmět Mechanika materiálů a koncipoval jsem ho po vzoru Truesdella jako racionální mechaniku. Učím jej dodnes. Snažím se studentům přiblížit výsledky moderního výzkumu a s oblibou upozorňuji na zásadní chyby či nedostatky v klasických a uznávaných učebnicích. Mým dosud nejúspěšnějším studentem je určitě Jan Hostaša, který se svou diplomovou prací vyhrál Cenu Siemens a za doktorskou práci získal – kromě jiných cen (cena Jean-Marie Lehn, cena Preciosa) – ve stejné soutěži druhé místo. V současnosti pracuje na Institutu vědy a technologie pro keramiku ISTEC ve Faenze (Itálie) a vede si velmi dobře.

Čemu se věnujete odborně?

Zajímají mě heterogenní materiály s jasně rozlišenými fázemi, tj. kompozity a především porézní materiály, na které lze nahlížet jako na speciální případ kompozitů. Právě v oblasti porézních materiálů, což jsou dvoufázové směsi, jsme přišli ve velmi krátkém časovém sledu na spoustu zajímavých poznatků, jednu dobu každý náš druhý článek obsahoval novou rovnici. Zabývám se především závislostí vlastností na pórovitosti, a naše exponenciální rovnice a tzv. křížové vztahy, ač byly původně koncipovány pro keramiku, lze aplikovat i na kovy a jiné materiály. Tomuto tématu se věnuji dodnes, přičemž v současnosti existují numerické simulační programy, které dovolují vypočítat i vlastnosti mikrostruktur, které nelze jednoduše vyrábět.

V roce 2002 jsem narazil na tehdy úplně novou knihu Salvatore Torquata shrnující znalosti v oblasti heterogenních materiálů, kterou mám nyní ve všech svých knihovnách a která mě ovlivnila ze všech knih nejvíc.

Ve svém volném čase se zabývám především dějinami věd, zajímá mě arabská i čínská věda, které mají velký význam v dnešní diskusi o kulturách. Mluví se o problémech západní kultury, ale jedná se o velmi komplexní věc a dějiny se vyvíjejí jinak než podle přírodních zákonů, často se jedná o vliv jednotlivců, který mění tok dějin.

Jaké jazyky umíte a v jakých jazycích čtete?

Narodil jsem se v Německu blízko francouzských hranic a tak jsme francouzštinu měli ve škole (vedle angličtiny samozřejmě). Na gymnáziu jsem se učil latinsky a na vysoké škole španělsky (ještě před češtinou). Také mám základy některých jiných jazyků, ve kterých však dnes nemám prakticky žádné aktivní jazykové dovednosti. Velmi mě láká čínština (a v současnosti se ji i učím), ale to je opravdu složitý jazyk s obtížnou výslovností a ještě obtížnějšími znaky. Odborné publikace čtu většinou v angličtině, ale např. v oblasti dějin věd využívám střídavě prakticky všechny jazyky, které jsem se naučil.

Co čtete ve svém volném čase a jaké máte jiné zájmy?

Beletrii nečtu téměř vůbec, ale jinak jsou knihy mé hobby, čtu vždy několik knih současně. V pubertě jsem přečetl takřka všechno od Franze Kafky a přes něho jsem se dostal i k české literatuře. Dnes mám pocit, že na beletrii nemám čas. Určitě nejvzdálenější žánr je pro mě poezie, ovšem s jednou výjimkou, a tou je Bob Dylan, kterého považuji za jednoho z největších básníků a hudebníků 20. století. S jeho hudbou jsem vyrůstal a zejména na základě jeho textů, mnoho z nich jsem znal nazpaměť, jsem se naučil lépe anglicky. K hudbě mám velmi blízko, i když dnes už jen pasivně. Mám rád jazz, blues a rockovou hudbu. Mí oblíbenci jsou, vedle Dylana, např. Van Morrison, Tom Waits, Rolling Stones a Bruce Springsteen. Rád je poslouchám a ještě raději chodím na jejich koncerty.

Čím se liší Češi a Němci?

Podle mě si jsou Češi a Němci velmi blízcí, mnohem bližší než Němci a Francouzi nebo Španělé. Jen humor je odlišný, ale ten český je rozhodně lepší, pro mě vůbec nejlepší, který znám. V češtině se mi líbí např. knihy Bohumila Hrabala, jejichž humor je tak specifický, že snad ani nejde přeložit do jiných jazyků. Němci mají bohužel tu nepříjemnou vlastnost, že berou sami sebe nesmírně vážně a jsou přesvědčeni, že vědí všechno nejlíp. Proto je Česká republika bohužel v očích mnoha Němců neustále ona „východní Evropa“, se všemi předsudky, co toto označení přináší. Češi na druhé straně mají často zcela neoprávněně pocit, že Němci (a tzv. Západ vůbec) jsou něčím „vyspělejší“, jejich úvahy a rozhodnutí „zralejší“. Řekl bych, že opak je pravdou. A zásadní rozdíl je, že Němcům naprosto chybí nejen patřičná sebereflexe, ale i ona vtipná sebeironie, která se mně na Češích tak líbí. Každopádně je to pro mě jeden z důvodů, proč se cítím lépe v Čechách než v Německu a proč chci nyní požádat o české občanství.

[poduzel] => Array ( ) [iduzel] => 28142 [canonical_url] => //www.vscht.cz/popularizace/rozhovory/pabst [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/pabst [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [27746] => stdClass Object ( [nazev] => Nukleofilní adice s kádrovým posudkem [seo_title] => Nukleofilní adice s kádrovým posudkem [seo_desc] => [autor] => Petra Karnetová [autor_email] => Petra.Karnetova@vscht.cz [perex] =>

Doc. RNDr. Jan Staněk, CSc. je oblíbeným přednášejícím na Ústavu chemie přírodních látek, poslední čtvrtstoletí vykonával mnoho různých funkcí na ministerstvu školství, v Radě vysokých škol, zasedal v Akademickém sněmu AV ČR i v grantových agenturách. 1. června 2016 mu rakouský velvyslanec Alexander Grubmayr předal Čestný kříž za vědu a umění I. třídy. V těchto dnech se doc. Staněk dožívá 70 let.

[ikona] => [obrazek] => 80rMiw8uScw7MjsbAA.jpg [obsah] =>

Před rokem 1989 se kontrolovalo, aby studenty učil člověk s vhodným kádrovým posudkem. A jelikož se bratr doc. Staňka rozhodl „nevrátit“ z návštěvy Švýcarska, pedagogický úvazek mu byl na dlouhou dobu odepřen a věnoval se pouze výzkumu. Přednášet začal až ve 40 letech a přestože není, dle vlastních slov, žádný showman, stal se jedním z našich nejoblíbenějších pedagogů, což se prokázalo ve školní anketě i na obávaném Primátu.

Magisterský titul získal na Přírodovědecké fakultě UK a po vojně tam nastoupil na aspiranturu. Současně mu byla nabídnuta i aspirantura se zajímavou prací na VŠCHT Praha, rozhodl se, že zkusí i tento výzkum a na naší škole poté zůstal. Odborně se věnoval monosacharidům, jejich syntéze a analytice. V roce 1982 byl s dalšími kolegy oceněn za vyřešení syntézy a výroby prostaglandinu Oestrophan.

Po revoluci se stal prorektorem pro vědu a výzkum, přičemž na vlastní vědeckou práci už mu nezbylo příliš času. Velmi aktivní byl v Radě vysokých škol, čtyři roky byl jejím předsedou, na MŠMT se věnoval přípravě vysokoškolského zákona. Zasedal v Akademickém sněmu AV ČR i v grantové agentuře Akademie věd ČR.

Po roce 1989 iniciovalo Rakouské ministerstvo pro vědu a výzkum vznik bilaterálních grantových programů AKTION podporujících vzdělávání a následně i vědeckou spolupráci (program WTZ). Doc. Staněk po dlouhou dobu jako jediný zasedal v grémiích vzdělávacích i vědeckých grantových programů, což mu umožnilo ladit odlišnosti a případné rozpory mezi nimi. Takřka deset let byl předsedou Řídícího grémia programu AKTION. A nejen za tuto práci mu rakouský prezident Heinz Fischer udělil 11. března Čestný kříž za vědu a umění I. třídy.

V mládí hrál tenis a hodně lyžoval, po úrazu se s velkou intenzitou vrhl na softball, kterému se doteď aktivně věnuje. Letos se zúčastnil pravděpodobně jako nejstarší účastník Mistrovství ČR veteránů v softballu. Hory ale stále vyhledává, jsou jeho velkou vášní a stále objevuje místa, která nejsou příliš přelidněná.

[poduzel] => stdClass Object ( [27747] => stdClass Object ( [nadpis] => [iduzel] => 27747 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => [sablona] => stdClass Object ( [class] => galerie [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 0 ) ) ) [iduzel] => 27746 [canonical_url] => //www.vscht.cz/popularizace/rozhovory/stanek [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/stanek [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [27205] => stdClass Object ( [nazev] => „Chemik budoucnosti musí být také zdatným informatikem“ [seo_title] => „Chemik budoucnosti musí být také zdatným informatikem“ [seo_desc] => [autor] => [autor_email] => [perex] =>

Profesor Petr Slavíček z Vysoké školy chemicko-technologické v Praze převzal 18. května 2016 Cenu Neuron pro mladé vědce do 40 let. Nadační fond mu ji udělil za vynikající vědecké výsledky v oboru chemie. „Stihl jsem to jen tak tak, být to o den později, jsem za věkovým limitem,“ říká s úsměvem zakladatel Laboratoře teoretické fotodynamiky, která působí na Ústavu fyzikální chemie Fakulty chemicko-inženýrské.

Kromě toho, že má vlastní výzkumnou skupinu, má za sebou profesor Slavíček také prestižní publikace například v Nature Chemistry a Science, ale i nedávnou obhajobu bakalářské práce na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy na téma Zázraky českých středověkých světců…

[ikona] => [obrazek] => C0gtKVIIzkksO7z2SG9qtkKignNqXqKCX2ppUX4eAA.jpg [obsah] =>

Co pro vás ocenění od Nadačního fondu Neuron znamená?

Jakkoli to může znít jako klišé, je to pro mě čest. Cenu mi přiřkli velmi respektovaní kolegové z oboru, kteří chemii rozumí a dospěli k závěru, že to, co dělám, za něco stojí. Což každého aspoň trochu ješitného člověka potěší. Kromě toho se mi líbí celkový koncept Nadačního fondu Neuron. Vážím si lidí, kteří jsou ochotni své vlastní peníze věnovat na to, aby měnili společnost. Tento duch občanské angažovanosti znám z USA, kde i střední třída je zvyklá podporovat finančně to, co považuje za důležité. V neposlední řadě jsem polichocen udělením ceny pro mladé vědce. Má kolena sice vydávají při dřepech zvláštní zvuky, ale já jsem prostřednictvím cen ujištěn, že jsem stále ještě mladý.

Cena Neuron není prvním oceněním, které jste během své vědecké kariéry získal. Máte na kontě dvě Ceny Učené společnosti, projekt, jehož jste spoluřešitelem, získal Cenu předsedy Grantové agentury ČR. Jak se díváte na téma cen za vědeckou činnost obecně. Mají smysl?

Jasně, chválit se má, povzbudí to k další práci! Donátor udělením ceny navíc dává najevo, co považuje za správné a potřebné. Ceny jsou obzvláště důležité pro mladé a začínající vědce. Člověk si na počátku není vůbec jistý tím, co dělá nebo co by dělat měl, zda jeho práce má smysl. A ocenění je pro něj zajímavé vodítko.

Cenu Neuron jste získal za mimořádné vědecké výsledky. V oficiálním odůvodnění vaší nominace je mimo jiné zmíněna vaše role vedoucího výzkumné skupiny teoretické fotodynamiky. Zkuste stručně popsat, čím se skupina zabývá.

Zabýváme se oblastí teoretické a počítačové chemie. Jedná se o obor zásadně interdisciplinární, neboť se pohybujeme na rozhraní chemie (zajímají nás molekuly či materiály, chemické děje), fyziky (řešíme fyzikální rovnice) a vědy o počítačích (dnes se málokdy na něco přijde jen s tužkou v ruce). V poslední době mám tendenci akcentovat tu poslední část – počítače.

Proč?

Všichni vnímáme virtualizaci světa kolem nás. Nevyhýbá se samozřejmě ani chemii a já osobně v tom vidím budoucnost našeho oboru. Ano, chemie je věda experimentální, věda, která „bouchá a smrdí“, ale já jsem přesvědčen, že i experimenty dnes prováděné lidmi budou nahrazeny experimenty robotickými a virtuálními. Už dnes je to technicky možné, ale pořád dost drahé. Jakmile současné drahé technologie zlevní, půjde se tímto směrem, a to i v oblastech, jako je třeba organická syntéza. I syntetik budoucnosti tak bude muset být zdatným informatikem, jak jsme toho koneckonců již dnes svědky v molekulární biologii. Chemie možná ztratí část svého půvabu, nad čímž ale nemá smysl lkát. Chemické znalosti je třeba propojovat se znalostmi z jiných oborů.

Na webu vaší výzkumné skupiny je uvedena řada konkrétních výzkumných témat, která momentálně řešíte. Mohl byste přiblížit alespoň některá z nich?

V nejširším slova smyslu se soustředíme na interakci světla a molekul. Fyzici dokázali úžasným způsobem ovládnout světlo a my se prostřednictvím světla snažíme ovládat hmotu. Zkoumáme, co se děje s hmotou, když na ni posvítíme světlem, co nastane za tanečky, když vybudíme molekulu. Zajímá nás oblast fotokatalýzy, zajímá nás chemie atmosféry, která je velmi silně stimulována světlem. V poslední době pronikáme do astrochemie.

Skutečně zajímavých výsledků jste dosáhli v oblasti interakce rentgenových fotonů s molekulami…

Výzkum v této oblasti byl stimulován experimentálním rozvojem. Potřebujete k tomu strašně drahé zařízení, bavíme se o podobných sumách, jakou stojí experimenty pro částicovou fyziku. Synchrotronů či laserů s volnými elektrony po světě přibývá a dělají se na nich zajímavé pokusy, které musí někdo interpretovat. Takto se k dané oblasti dostala naše laboratoř. Objevili jsme zatím některé nové jevy, formy přenosu energie mezi molekulami při stimulaci rentgenovým zářením. Povedlo se nám popsat děj, kdy je díky ohromné energii ze záření vyražen nízko postavený elektron, a oproti předpokladům pak dojde k přenosu energie do sousedních molekul. Tato oblast mě i kolegy v tuto chvíli zajímá nejvíce, máme na výzkum velký grant GA ČR. Práce na tomto tématu nám umožňuje spolupráci s řadou skvělých světových pracovišť a jsem opravdu rád, že jsme se mohli stát součástí této mezinárodní komunity. Tady bych měl asi zdůraznit, že by to nešlo bez skvělých kolegů v naší skupině. Mám štěstí na chytré a pracovité spolupracovníky a studenty, kteří řadu nápadů rozvíjejí způsobem, který by mě asi nikdy nenapadl.

Zmínil jste, že se věnujete také astrochemii. Co si pod tímto označením můžeme představit?

Astrochemie je chemií vesmíru, zaměřuje se přitom nejen na molekulární současnost, ale i na chemickou historii vesmíru. My se dlouhodobě zabýváme atmosférickou chemií, kde nás zajímají především děje na atmosférických aerosolech. Spolupracovali jsme a spolupracujeme na tomto tématu s Ústavem fyzikální chemie J. Heyrovského Akademie věd. Před několika lety jsme například navrhovali nové mechanismy, díky kterým může docházet k zániku ozonové vrstvy. S kolegy z Göttingenu jsme zase vyvinuli nové přístupy, jak charakterizovat atmosférické aerosoly, což jsme publikovali v časopise Science. Čili atmosférické aerosoly jsou oblastí, kde máme v ruce metodiku. Nyní se ukázalo, že naše nástroje a metody by zajímaly i kolegy studující chemii vesmíru. Astrochemie spojuje tři vědecké okruhy – observační astronomii, laboratorní experimenty a oblast teorie. Všechny jsou nutnou podmínkou, abychom mohli dělat věrohodné modely chemického vývoje atmosféry. Ale náš výzkum je teprve na samotném počátku.

Kam byste chtěl směřovat práci skupiny v budoucnu?

Teorie i experiment jsou schopny produkovat gigantické množství dat, je ale těžké se v nich orientovat. Cítím, že v propojování oblasti teorie informace a metod teoretické chemie je dosud nevytěžený potenciál. Na tuto oblast bych rád do budoucna kladl důraz i s ohledem na budoucí uplatnění absolventů z naší laboratoře. Ale samozřejmě středobodem našeho zájmu zůstanou molekuly a materiály.

Kdyby se chtěl někdo ze studentů stát členem vaší skupiny, co by pro to měl udělat?

Napsat mi nebo se zastavit. Klíčová není dokonalá znalost, ale student by měl mít pro chemii vášeň. Bez toho se špatně pracuje. Naším limitujícím faktorem jsou v tuto chvíli prostory, v čemž ale nemáme problém jediní.

Vychováte si také budoucí zaměstnance ústavu, na němž působíte?

Jsem přesvědčen, na základě vlastní zkušenosti, že to nejlepší, co můžete pro studenty udělat, je dovést je k doktorátu a postrčit je do světa. Nejsem zastáncem toho, aby absolvent hned po doktorátu nastoupil do práce ve škole, která ho vychovala. Je třeba, aby kvality prokázal jinde a nabral jinou perspektivu a třeba se po čase vrátil. Pracovat v laboratoři, ve které jsem byl vychován, je nešvar poškozující nejen školu jako celek, ale i vědce samotné.

Vy jste získal novou perspektivu v USA na Univerzitě v Illinois. Proč jste strávil dva roky zrovna tam?

Poté, co jsem dokončil doktorát na Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského pod vedení Pavla Jungwirtha, bylo jasné, že je třeba se naučit něco nového. Zjišťoval jsem možnosti a zaujala mě nabídka práce v týmu profesora Todda Martíneze z Univerzity v Illinois. Todd mě do týmu přijal a já se od něj naučil strašně moc. Vedli jsme nekonečné diskuze o vědě, i nyní jsme stále v kontaktu, pracujeme stále na společném projektu. Kromě toho byl postdoktorandský pobyt život definující zkušeností v tom, že jsem zažil prostředí, kdy univerzita fungovala tak, jak by asi správně fungovat měla. 25 let kontaktů se světem naše univerzity hodně posunulo, i když vše samozřejmě není ani zdaleka ideální.

Kromě vědecké práce vykonáváte i pedagogickou činnost. Jaký je váš vztah k výuce?

Učím rád. Dlouhodobě mám přitom pocit, že výuka je trochu podceňovaná. Výchova nové generace je naše hlavní mise, což platí nejen pro univerzity, ale třeba i pro Akademii věd. Budeme-li upřímní, musíme vidět, že přínosy české vědy jsou spíše inkrementální. Vědu dnes dělají na celém světě miliony lidí, při tomto frontálním útoku nemůžeme realisticky doufat, že provedeme převratnou změnu přístupu, jako se to povedlo Newtonovi a Einsteinovi. Co ale udělat můžeme, je vychovat novou generaci vysoce kvalifikovaných vědců a občanů. Výchova nové generace je základ a přijde mi, že to bývá podceňováno, třeba i z hlediska financování školství. Mám teď na mysli celé školství, nejen vysokoškolské. Společnost tomu nedává, co této oblasti života patří, a to je cesta do pekel.

V přehledu vaší publikační činnosti jsem našel jeden záznam, který mě trochu překvapil. Šlo o obhájenou bakalářskou práci na Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy na téma Zázraky českých středověkých světců. Jak jste se ke studiu teologie dostal?

Motivací byl ryzí rozmar, sám nejsem věřící. Říkal jsem si zkrátka, že bych mohl po čase zase něco studovat. Na děkanát Katolické teologické fakulty to mám blíže než na děkanát vlastní fakulty a nikdy jsem neměl ke společenským a humanitním vědám daleko. Naopak, chovám k nim velký respekt a jsem velmi rozpačitý, když někdo chválí technické a přírodní vědy jako to, co jediné potřebujeme, a s despektem mluví třeba o kulturních antropolozích. Obávám se, že takový člověk nemluví s dobrou znalostí věci.

K jakým závěrům jste v bakalářské práci dospěl?

Nešlo v principu o zázraky samotné, jak by mohl evokovat název práce, ale o to, že zázraky jsou odrazem myšlení středověkého člověka. Snažil jsem se ukázat, co se ve středověku od svatého očekávalo, jaké břímě na něj tehdejší lidé nakladli. Neliší se to příliš od dneška. Hlavní penzum evidovaných zázraků byla zázračná uzdravení, to se chtělo po světcích, dnes to chceme od neurochirurgů, nebo třeba biotroniků. Existuje zkrátka trvale potřeba naklást koncentrát kladných vlastností na nějakou osobu. U českých světců se také v nebývalé míře objevuje zázračné osvobození vězňů, vysloveným přeborníkem v oboru by Sv. Václav. Snad právě touto tradicí byl inspirován jeden z držitelů svatováclavského stolce při své slavné amnestii. Studium teologie bylo celkově velmi zajímavé. Práci jsem psal pod vedení historika doc. Kubína, naučil jsem se mnohé o metodice práce ve společenských vědách.

Obohatilo vás studium zcela odlišného oboru ve vaší primární vědecké činnosti?

V řadě směrů. Zjistil jsem, že historici jsou v metodě práce s historickými prameny pečlivější, než jsme my chemici při přejímání našich zdrojů. Došlo mi také, že historie není záležitostí akumulace dat, ale rozmýšlení a přemýšlení.

[poduzel] => stdClass Object ( [27223] => stdClass Object ( [nadpis] => [iduzel] => 27223 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => [sablona] => stdClass Object ( [class] => galerie [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 0 ) ) ) [iduzel] => 27205 [canonical_url] => //www.vscht.cz/popularizace/rozhovory/slavicek [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/slavicek [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [26213] => stdClass Object ( [nazev] => Motivační podpora mladých vědeckých pracovníků VŠCHT Praha 2016 [seo_title] => Motivační podpora mladých vědeckých pracovníků VŠCHT Praha 2016 [seo_desc] => [autor] => [autor_email] => [obsah] =>

Ve čtvrtek 24. 3. 2016 předal prorektor pro vědu a výzkum Pavel Kotrba ocenění pěti mladým vědeckým pracovníkům VŠCHT Praha. Finanční podpora ve výši 110 tisíc, kterou každý z nich získal, má vybraným talentovaným akademickým pracovníkům VŠCHT Praha usnadnit začátky vlastní badatelské kariéry v oblasti, kterou předpokládá na VŠCHT Praha hlouběji rozvíjet.

Ocenění získali doc. Ing. Zdeněk Sofer, Ph.D. a Ing. Tomáš Bystroň, Ph.D. z FCHT, doc. Ing. Ondřej Uhlík, Ph.D. z FPBT, Ing. Jitka Čejková, Ph.D a Ing. Zdeněk Slouka, Ph.D z FCHI. Blahopřejeme!

originál

Foto: Z. Slouka, O. Uhlík, J. Čejková, Z. Sofer a T. Bystroň (zleva)

Do soutěže se přihlásilo celkem 23 mladých vědeckých pracovníků: FCHI 12, FPBT 4, FCHT 4, FTOP 2, Centrální laboratoře VŠCHT Praha 1.

Všem oceněným jsme položili několik otázek:

Mohli byste v pár větách představit svůj výzkum?

Zdeněk Sofer: Můj současný výzkum je zaměřen na studium nových nanostruktur na bázi vrstevnatých materiálů. Tento typ látek se vyznačuje mnoha unikátními vlastnostmi, které souvisejí s jejich anizotropií. Nejtypičtějším zástupcem těchto látek je grafen, ale patří tam mnoho dalších materiálů jako např. vrstevnaté dichalkogenidy přechodných kovů. Intenzivně studuji vliv složení a dalších vlastností těchto materiálů na jejich aplikace v oblasti katalýzy, nanoelektroniky a senzorové techniky.

Jitka Čejková: Věnuji se studiu kapek dekanolu. Ty se například dokážou pohybovat chemotakticky, tedy orientovaně následovat signální látky. Ukázali jsme, jak kapka dekanolu najde cestu v bludišti, když „běží“ za solí. V současné době pozorujeme zajímavé změny tvaru kapek dekanolu během odpařování okolního média. Těšte se na článek, kde vám naše „chobotničky“ představíme! Jedná se ale o základní výzkum, takže se těžko odpovídá, „k čemu je to dobré“. Objasnění jevů probíhajících v tomto modelovém systému může samozřejmě posloužit k pochopení jevů v jiných systémech, protože kapky, odpařování, surfaktanty, alkoholy… S tím se potkáváme v běžném životě i v průmyslu.

Ondřej Uhlík: Předmětem našeho výzkumu je především studium vztahů rostlina‑mikroorganismus v životním prostředí včetně jejich potenciálního využití. Náš výzkum spadá do oboru mikrobiální ekologie – v současnosti velmi dynamické disciplíny mikrobiologie, kde centrální úlohu již neplní čistá kultura, ale do popředí zájmu se dostávají především vzájemné vztahy mezi mikroorganismy, ale i mezi mikroorganismy a jejich biotickým a abiotickým okolím. Studium mikrobiální ekologie nám může pomoci v mnoha ohledech, ať již v základním poznání enormní diverzity mikrobiálního světa, tak v poznání aplikovaném, kdy mikrobiální ekologie může významně přispět ke zvýšení kvality života člověka – využitím mikroorganismů pro obnovu kontaminovaných lokalit, produkcí potravin či jiných biotechnologicky významných materiálů atp.

Tomáš Bystroň: Mezi hlavní oblasti mého profesního zájmu patří studium dějů probíhajících v elektrochemických soustavách zejména z pohledu kinetiky a mechanismu elektrodových dějů. Protože naše skupina Technické elektrochemie je zaměřena spíše aplikačně, mají studovaná témata většinou vztah k nějaké praktické aplikaci. Jako příklady bych zmínil např. elektrochemickou syntézu železanů, velmi zajímavých oxidačních činidel, která patří mezi dlouhodobě studovaná témata na Ústavu anorganické technologie. V posledních 10–15 letech je u nás významným tématem výzkum v oblasti palivových článků a nověji také elektrolýzy vody, tedy témat spojených s konverzí elektrické a chemické energie. Zde se zabývám zejména studiem degradačních dějů probíhajících v těchto zařízeních. Cílem je těmto dějům porozumět a minimalizovat jejich negativní dopady. Výsledkem by mělo být snížení ceny zmíněných zařízení, prodloužení jejich životnosti a jejich uplatnění v praxi, např. při řešení současných energetických problémů. Mimo těchto témat mě přitahuje elektroorganická chemie, ve volných chvílích se zabývám selektivní elektrochemickou oxidací organických látek/výrobou selektivních organických oxidačních činidel.

Zdeněk Slouka: Výzkum, který se snažím realizovat na VŠCHT Praha, je motivován snahou vyvinout nové, moderní diagnostické testy v angličtině označované jako „point-of-care“. Do češtiny se tento výraz volně překládá „v místě léčby“ a jako jednoduchý příklad může být uveden těhotenský test. V našem případě se snažíme vyvinout technologie, jež by v budoucnu umožnily detekci např. různých druhů rakoviny ze snadno dostupných lidských vzorků (krev, moč, sliny) či patogenů způsobujících onemocnění s významným dopadem na lidskou populaci (malárie, horečka dengue, tuberkulóza,…). Oblast „point-of-care“ diagnostiky je do velké míry mezioborová a vyžaduje celou řadu znalostí jak z inženýrských disciplín, tak vědních oborů, jakými jsou molekulární biologie, chemie, fyzika apod. Inženýrské disciplíny nám pomáhají s vlastním technickým řešením otázek, jako např. jak to vyrobit či jak to zrealizovat. Hledání odpovědí na různé vědecké otázky spadající do základního výzkumu nám slouží jako inspirace pro nová technická řešení naší problematiky. Například výzkum v oblasti vlivu nukleových molekul na charakteristiky iontově-výměnných membrán, které se průmyslově využívají např. k odsolování mořské vody či syrovátky, položil základ pro konstrukci mikrofluidního čipu ke specifické detekci nukleových kyselin, konkrétně miRNA molekul pocházejících z rakovinných buněk ústní dutiny.

Co Vás nejvíce zajímá z toho, čím se zabýváte?

Zdeněk Sofer: V současnosti se zabývám dosud neprozkoumanou oblastí chemických modifikací anorganických analogů grafenu a jejich vlivu na elektrochemické a transportní vlastnosti. Pro tuto oblast výzkumu zatím existují převážně pouze teoretické studie a slibuje mnoho nových zajímavých objevů v budoucím výzkumu.

Jitka Čejková: Poslední dobou mě zajímají témata, kterým se v Čechách věnuje jen několik málo pracovišť. České názvy obvykle zní divně, a tak použiju původní anglické: unconventional computing, artificial life, origin of life, science in art… A to moje „hraní si s kapkami“ v podstatě do těchto oblastí spadá taky.

Ondřej Uhlík: Asi nejvíce mě zajímá úloha sekundárních metabolitů rostlin v ekologii půdních mikroorganismů. Konkrétně pak jak tyto sekundární metabolity utvářejí strukturu půdních mikrobiálních komunit a zda a jak se enzymy původně vyvinuté pro detoxikaci či degradaci sekundárních metabolitů náhodně podílejí i na degradaci antropogenních polutantů a zvyšují tak biodegradační potenciál mikrobiálních komunit. Rovněž se velmi zajímám o možnosti modifikací extrakčních a kultivačních postupů pro zvýšení efektivity izolace bakterií z životního prostředí.

Tomáš Bystroň: Ze studovaných témat mě osobně nejvíce zajímá poslední diskutované téma, tedy elektrochemická oxidace organických látek. Krása elektrochemie zde spočívá v tom, že při oxidaci lze přímo kontrolovat stupeň naoxidování sloučenin pomocí kontroly potenciálu elektrody bez nutnosti použití oxidačních činidel. Odpadají tak nepříjemnosti s produkty jejich redukce. Samozřejmě to vyžaduje použití vhodného elektrodového materiálu a nastavení vhodných podmínek, což znamená, že je zapotřebí rozumět procesům v roztoku elektrolytu i na povrchu elektrody.

Zdeněk Slouka: Asi nemohu říct, že mě nějaká konkrétní vědecká oblast zajímá více než ty ostatní. Spíše naopak. Hledání souvislostí mezi různými oblastmi, snaha o nalezení odpovědí na různé otázky pomocí metod netradičních pro danou oblast, či syntéza vědeckých poznatků z různých oborů do jednoho funkčního celku je to, co činí moji práci opravdu zajímavou, i když zároveň poměrně náročnou.

Jaké jsou Vaše dosavadní největší vědecké úspěchy? Máte nějakou metu, čeho byste chtěli dosáhnout?

Zdeněk Sofer: Mezi moje největší objevy patří detailní studium výroby grafenu termickými metodami, při kterém vzniká mnoho toxických organických látek. Donedávna se předpokládalo, že tady příprava grafenu vede pouze k vedlejším produktům, jako je oxid uhličitý, uhelnatý a voda. Detailní studium mechanismu vzniku grafenu ukázalo, že dochází k uvolňování velkého množství organických a často toxických látek. Mezi další významné objevy patří popis mnoha mechanismů chemických modifikací grafenu za použití technik izotopového značení, které jsem v případě grafenu použil jako jeden z prvních. Dále se podařilo objevit mnoho nových unikátních metod přípravy vrstevnatých nanomateriálů a jejich neobyčejných vlastností, jako jsou třeba anizotropie magnetických vlastností černého fosforu.

Jitka Čejková: Dnešní svět vědy spočívá zejména v boji o finanční podporu, takže většina vědců místo čtení výstupů svých kolegů, provádění vědecko-výzkumné činnosti a publikovaní výsledků, čte metodiku podávání grantových přihlášek a sepisuje návrhy grantů. S tím souvisí i počet výstupů, místo kvality se mnozí musí ubírat směrem kvantity. Mojí metou je zůstat sama sebou a nepropadnout těmto tlakům. Nebudu psát články jeden za druhým jen proto, že mi stále chybí několik publikací k podání habilitace. Nechci publikovat data, která nejsou dostatečně podložena experimenty a fakty. A jako úspěch vidím ohlasy na své dosavadní výstupy, pozvánky přednášet na seminářích a konferencích v zahraničí, nabídky spolupráce apod.

Ondřej Uhlík: Těch úspěchů je zatím myslím docela dost – velkou radost jsem měl z Ceny ministra školství, mládeže a tělovýchovy ČR, z úspěšné habilitace… každé ocenění práce udělá radost. Ale je třeba říct, že mám velké štěstí, že mě lidé v mém okolí podporovali a podporují a na těch úspěších se spolupodílejí – hodně vděčný jsem svým školitelům, přátelům z laboratoře a samozřejmě rodině. A co se týče mety, tak mě napadá, že nejdůležitější pro mě je, aby mě vědecká práce i nadále těšila a bavila.

Tomáš Bystroň: Významnějších vědeckých úspěchů ve smyslu dosažení nějakého širšího uznání, např. v zahraničí, jsem zatím nedosáhl. Částečně to může být dáno tím, že jsem doposud nebyl dostatečně publikačně aktivní, což se teď snažím změnit. Přiznám se, že psaní publikací není věc, kterou bych si zrovna užíval. Ale vím, že bez toho nejde ve vědeckém světě existovat. Také jsem měl od výzkumu menší pauzu a ještě pořád jsem to zcela nedohnal. Výzkum je pro mě osobní výzva, je to jako puzzle, člověk musí vzít do ruky ty správné kousky a správně je položit k ostatním. Vždy mám radost, když další kousek zapadne do skládačky. Myslím, že máme rozpracováno pár velmi zajímavých témat, tak by těch kousků snad mohlo v dohledné době zapadnout více.

Zdeněk Slouka: To je těžká otázka. Pro někoho by to byly publikace v časopisech s impakt faktorem více jak 6, pro mě osobně asi konstrukce integrovaného mikrofluidního čipu založeného na iontově-výměnných membránách určeného k detekci DNA/RNA. V současné době jsou práva k tomuto čipu vlastněny jednou americkou společností, jež se snaží o vývoj komerčního diagnostického testu.

Takovou malou metou je vybudovat mladý vědecký tým sestávající se z lidí a studentů, co mají rádi vědu a práci v laboratoři. A hlavně získat dostatek financí, aby tito lidé a studenti byli za svoji práci náležitě odměněni a abychom se mohli soustředit na to, co opravdu chceme dělat.

Jak využijete získanou podporu?

Zdeněk Sofer: Na stipendia pro moje studenty, úhradu nákladů spojených s účastí na mezinárodní konferenci a na nezbytné provozní náklady laboratoře.

Jitka Čejková: K účasti na konferenci ALIFE (The Fifteenth International Conference on the Synthesis and Simulation of Living Systems) a na finanční odměny svých studentů.

Ondřej Uhlík: Podporu bych rád využil na úhradu nákladů na konferenci o půdní metagenomice, která se koná v prosinci v Německu, dále pak částečně na stipendia pro mé tři doktorandy a velmi dobré spolupracovníky a pak na osobní náklady – z těch bych pak rád koupil dceři např. skluzavku na zahradu.

Tomáš Bystroň: Podporu použiji podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Část půjde na (doufám úspěšné) dokončení již několik let rozpracované publikace. K jejímu dokončení mi chyběly finance na provedení analýz. Také pojedu na zajímavou konferenci do Německa. Další část bude použita jako stipendium mým nejbližším spolupracovníkům, kteří mi významně pomáhají při práci, protože to není „one man show“. Poslední část navýší náš rodinný rozpočet. Určitě se bude hodit na pokrytí části rozpočtu plánové svatby, mohlo by zbýt i na pořízení botiček pro naši malou Aničku, aby se naučila správně došlapovat na svět :).

Zdeněk Slouka: Pojedu na konferenci a zbytek vyplatím nejpilnějším studentům.

Jak se Vám pracuje na VŠCHT Praha?

Zdeněk Sofer: Na VŠCHT jsem od roku 1999, nejprve jako student a následně jako zaměstnanec. Pozitivně hodnotím výrazné zlepšení podmínek pro výzkumnou činnost a možnost práce v mladém dynamickém kolektivu.

Jitka Čejková: Myslím, že VŠCHT Praha se příliš neliší od jiných institucí, ideální pracoviště prostě neexistuje. Jak kdysi prohlásil pan profesor Labík, kdyby se počet zaměstnanců snížil na čtvrtinu, fungovala by naše škola úplně stejně. Jsou zde lidé, kteří vám život někdy spíše komplikují, ale těm já se snažím vyhýbat. A pak je tu spousta úžasných kolegů, kteří jsou ochotni kdykoli pomoci, umí povzbudit a je radost s nimi spolupracovat. Mají spoustu zajímavých nápadů, a to nejen po stránce vědecké, tvrdě pracují a dosahují vynikajících výsledků. A takových lidí já si moc vážím a mám je jako své vzory.

Ondřej Uhlík: Vždycky, když se někde bavíme o práci, říkám, že mám obrovské štěstí, že mám takovou práci, jakou mám. A opravdu je to tak. Nejvíc si vážím toho, že můžu pracovat mezi chytrými a slušnými lidmi.

Tomáš Bystroň: VŠCHT jsem vystudoval, nyní na VŠCHT pracuju, takže mám k této škole srdečný vztah a lidem zde za mnohé vděčím. Samozřejmě největší díky patří lidem u nás na ústavu, zejména pak panu prof. Bouzkovi. Vážím si toho, že jsem u něj měl a mám, i přes jeho vytížení, dveře vždy otevřené. Zároveň mi dokázal pomoci i v těžkých životních situacích. Je to z velké části on, který z pozice vedoucího vytváří a udržuje jak na ústavu, tak ve skupině příjemnou atmosféru a přátelské prostředí, bez níž se podle mě tvořivě pracovat nedá. Výzkum nevyhnutelně přináší momenty, kdy se člověk pouští na tenký led a po tenkém ledě se nedá chodit bez dobrého zázemí a podpory.

Zdeněk Slouka: Já jsem na VŠCHT opravdu spokojený. Je to dáno hlavně lidmi, které mám kolem sebe. Jsou to nejenom vynikající vědci ale hlavně skvělí kolegové. Velmi mě baví i vlastní práce, ať už pedagogická, nebo ta vědecká. Na mém mateřském ústavu mi byla dána naprostá svoboda zkoumat si svůj vlastní vědecký problém a kromě toho mi byly poskytnuty i prostory, kde tak mohu činit. A v neposlední řadě i studenti, se kterými jsem se doposud na VŠCHT setkal a se kterými úzce pracuji, jsou důležitým důvodem, proč bych VŠCHT nevyměnil za jiné pracoviště. Potom se dá poměrně jednoduše přežít i vyplňování různých formulářů, o jejichž významu máte dost velké pochybnosti.

Věděli jste již během bakalářského či magisterského studia, že se chcete věnovat výzkumu? Kdy a proč jste se pro to rozhodli?

Zdeněk Sofer: O výzkumné dráze v oblasti chemie jsem byl přesvědčen již od středoškolského studia. K této dráze mě vedlo studium odborné literatury a také moje záliba v mineralogii, která má poměrně blízko k anorganické a materiálové chemii. Po příchodu na VŠCHT jsem začal pracovat v laboratoři již od prvních týdnů a velice jsem si ji oblíbil. Od té doby jsem byl pevně rozhodnut věnovat se výzkumu i v budoucnu.

Jitka Čejková: Moji vědeckou dráhu ovlivnily dvě osoby. Nejprve Hanka Ševčíková, která mě jakožto má školitelka diplomové práce nasměrovala jít na doktorát. A potom Franta Štěpánek, můj školitel během doktorského studia. Oba mi ukázali, v čem vědecká práce spočívá, ukázali mi, jak je důležité trávit čas tím, co vás baví, a mě má práce baví.

Ondřej Uhlík: Naopak. Během inženýrského studia jsem se právě výzkumu věnovat nechtěl. Můj postoj změnila až stáž na Michigan State University v roce 2006 – po jejím absolvování jsem se rozhodl dodělat si doktorát. Postupem času se pak na Ústavu uvolnilo místo a já jsem ho s radostí přijal.

Tomáš Bystroň: To, že budu pracovat na VŠCHT, mě během magisterského studia nenapadlo. Stejně tak mě ale nenapadla spousta jiných věcí, které v životě dělám. Později v průběhu doktorského studia se mi možnost zůstat na škole začala jevit jasněji. Po dokončení doktorského studia se mi naskytla příležitost jet na dva roky pracovat do zahraničí, což byla zajímavá zkušenost, která mi mnoho dala. Vždy jsem se však chtěl vrátit do Prahy a nastoupit zpět na Ústav anorganické technologie. Zajímavá práce, příjemné prostředí, možnost něco změnit k lepšímu… takových míst není mnoho.

Zdeněk Slouka: Rozhodně nevěděl. Až do čtvrtého ročníku na VŠCHT jsem byl rozhodnut jít pracovat do průmyslu. Pak jsem ale nastoupil do laboratoře pana prof. Šnity a vše bylo jinak. Vlastně má vědecká kariéra začala jednoho rána, když mi pan prof. Šnita oznámil, že se mnou počítá na postgraduál. A já neřekl ne.

[poduzel] => stdClass Object ( [26214] => stdClass Object ( [nadpis] => Neformální předání ocenění podepsaného rektorem prof. Karlem Melzochem [iduzel] => 26214 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => [sablona] => stdClass Object ( [class] => galerie [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 0 ) ) ) [iduzel] => 26213 [canonical_url] => //www.vscht.cz/popularizace/rozhovory/26213 [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/26213 [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_galerie_velka [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [26118] => stdClass Object ( [nazev] => Nezažil jsem, že by náš absolvent neměl práci [seo_title] => Nezažil jsem, že by náš absolvent neměl práci [seo_desc] => [autor] => [autor_email] => [perex] =>

Ústav kovových materiálů a korozního inženýrství na sebe před nedávnem upozornil, když jím vyvinutá metoda výroby nanostrukturovaného stříbra zaujala armádu USA, která ji hodlá využít pro výrobu specifického typu munice.

Hlavní postavou výzkumného týmu byl profesor Dalibor Vojtěch. „Zájem americké armády nás pochopitelně těší, ale v našich laboratořích se toho děje mnohem, mnohem víc,“ říká profesor Vojtěch, který je zároveň vedoucím zmíněného ústavu.

[ikona] => [obrazek] => C8vPKklNzlDQMFTIT1Mw1AQA.jpg [obsah] =>

Čím se na ústavu aktuálně zabýváte?

To bude poněkud delší odpověď. Naše výzkumná i pedagogická činnost se dělí na tři základní oblasti: chemickou metalurgii, jejímž předmětem zájmu je výroba kovů z rud a získávání kovů recyklací z průmyslových odpadů; fyzikální metalurgii, která vyvíjí technologie, které kovové surovině dodají požadované užitné vlastnosti (tvar, pevnost, vzhled atd.). Třetí oblast – korozní inženýrství – řeší konec života kovu, kdy je výrobek v provozu, funguje a časem logicky degraduje. V každé z těchto oblastí máme rozběhnutou řadu projektů.

Zkusme začít s projekty v oblasti chemické metalurgie.

Výroba z rud se v ČR praktikuje pouze v případě železa. Ostatní kovy se u nás vyrábějí recyklací z odpadních surovin, jedná se o tzv. kovonosné odpady. Je až překvapivé, kolik je u nás etablovaných firem zaměřených právě na tento byznys. Tyto firmy zajímá, jak co nejefektivněji získat například z použitých mobilů nebo počítačů cenné kovy, jako jsou stříbro, zlato nebo platinové kovy. Jejich cena na světových trzích roste.

Jaké množství lze získat například ze stolního počítače?

Hovoříme v řádu několika gramů stříbra, ale i to se, jak je vidět, vyplatí.

Velká poptávka je také po dříve přehlíženém lithiu…

Ano, samozřejmě. Hodně se mluví o uskladňování energie, které dokážou zajistit lithium-iontové baterie. Jsou lehké a s velkým výkonem, dávají se do hybridních automobilů. Nedávno se zjistilo, že v Krušných horách se dříve ve velkém těžil cín. Jsou tam miliony tun odpadu z předchozí těžby obsahující poměrně velké množství lithia, které v dané době nikoho nezajímalo. Aktuálně se tím zabýváme v rámci jednoho projektu se soukromými investory.

Na začátku jsme zmiňovali metodu výroby stříbra s ultrajemnou strukturou, kterou chce použít americká armáda na výrobu munice. Zabýváte se ultrajemnou strukturou i u jiných kovů?

Stříbro bylo paradoxně jen modelovým výzkumem. Náš ústav, konkrétně jeho skupina fyzikální metalurgie, je součástí velkého projektu Centra excelence Grantové agentury ČR, zaměřeného na ultrajemnozrné částice obecně. Podílí se na něm také Akademie věd a Univerzita Karlova.
Podařilo se nám vyrobit několik druhů materiálů s ultrajemnozrnou až nanokrystalickou strukturou, počínaje ultrapevnými slitinami hliníku a kobaltem konče. Používáme metodu slinování v plazmatu, které umožňuje spojení ultrajemných zrníček velmi rychle a za nepříliš velké teploty. To nám umožní udržet se v hladině desítek nanometrů. A protože platí pravidlo, čím menší, tím pevnější, přinášejí naše metody významnou finanční úsporu. Nepotřebujete tolik výchozích surovin.

V jakých oborech se tyto materiály uplatní?

Nejčastěji jako součástky v motorech, které jsou hodně mechanicky a tepelně namáhané.

Předmětem zájmu vašeho ústavu jsou také biomateriály pro medicínské aplikace. Jak se situace vyvíjí v této oblasti?

Je faktem, že roste věk populace a co se týče implantátů typu kyčle, zuby, klouby, tak co dříve stačilo, dnes nestačí. Rok od roku se zvyšuje počet reoperací vynucených selháním implantátu. Prostě skončí jejich životnost. My hledáme s výrobci implantátů cesty, jak životnost prodloužit.
Celosvětovým hitem jsou dnes ovšem hlavně biodegradabilní implantáty. Ve velkém se vyvíjejí kovy, které se vám v těle rozpustí za určitou dobu. Když si například zlomíte nohu a ortoped vám ji musí sešroubovat, nemusíte díky biodegradabilním šroubům na další operaci. Samy časem zmizí.
My jsme ve stavu, kdy materiál pro fixace zlomených kostí máme vyvinutý a teď probíhají biologické testy, aby nám úřady schválily přijatelnost pro lidský organismus. Což je ovšem ještě dlouhá a drahá cesta.

Bude to světový unikát?

Němci vyvíjejí to samé, pečlivě je sledujeme. Uvidíme, kdo bude rychlejší. Nikde jinde na světě nejsou ve vývoji tak daleko. Když se biologické testy podaří, bude mít nový materiál velké uplatnění. Ušetří hodně peněz na operacích a zároveň rizicích s operacemi spojených.

Na jakých projektech pracuje skupina korozního inženýrství?

Obecně řeší různé aspekty chemického a mechanického poškozování kovových materiálů. Momentálně probíhají práce na projektu zaměřeném na materiály, které jsou vhodné pro výrobu kontejnerů na použité jaderné palivo. Neboť než palivo vyhoří, uběhnou tisíce let, a proto ta schránka musí být schopná vytrvat extrémně dlouho.
Dále běží projekt na ochranné protikorozní povlaky pro karoserie aut. V principu se hledají alternativy k zinku, jehož cena díky ohromné spotřebě na světě roste. Kolegové se zabývají také kovovými památkami a jejich restaurováním.

Projektů řešíte evidentně mnoho. Jak je to s pedagogickou činností vašeho ústavu?

Co se týče bakalářského studia, máme tu zejména studenty čtyř oborů: Chemie a technologie materiálů, Chemie materiálů pro automobilový průmysl, Biomateriály pro medicínské využití a Chemie a materiály ve forenzní analýze. Z části u nás studují také studenti oboru Konzervování –restaurování uměleckořemeslných děl se specializací na kovové materiály.

Naprostá většina bakalářů pokračuje v magisterském studiu, což v našem případě znamená obor Kovové materiály, kde člověk získá skutečně komplexní a hluboké znalosti. Druhou variantou je pak obor Biomateriály. Absolventi mají silný chemický základ, materiálové znalosti, ale umí také pracovat s moderním softwarem, ovládají technické kreslení i vybrané strojařské předměty.

O uplatnění, předpokládám, nemají nouzi.

Ještě jsem nezažil, že by náš absolvent neměl práci. Naopak. Poptávka vysoce převyšuje počet našich absolventů. Zapomněl jsem ještě zmínit doktorské studium oboru Metalurgie. Tam je pak další kariéra jasně daná, lidé pracují ve výzkumných organizacích v čele s Akademií věd.

[poduzel] => Array ( ) [iduzel] => 26118 [canonical_url] => //www.vscht.cz/popularizace/rozhovory/vojtech [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/vojtech [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [26103] => stdClass Object ( [nazev] => Prof. Ing. Miloš Marek, DrSc. [seo_title] => Prof. Ing. Miloš Marek, DrSc. [seo_desc] => [autor] => Richard Nevšímal [autor_email] => Richard.Nevsimal@vscht.cz [perex] =>

Prof. Ing. Miloš Marek, DrSc. získal jednu ze čtyř cen ministryně školství za mimořádné výsledky vědy a výzkumu za rok 2015 s odůvodněním „za výzkum, vývoj a experimentální ověření matematických modelů a softwaru pro modelování monolitických reaktorů používaných v automobilech s benzinovými a dieselovými motory“.

[ikona] => [obrazek] => y83MyS9WyE0sSs0GAA.jpg [obsah] =>

Jak a kdy jste se začal věnovat chemii?

Díky kádrovému posudku a jiným věcem mě po gymnáziu (1956) vůbec nedoporučili na vysokou školu, pak mi řekli, že bych mohl jít na chemii na vojenskou školu do Brna. Tu potom rušili, tak mi dovolili jít na chemii. Měli jsme i dobrou učitelku chemie na gymnáziu, takže jsem k oboru měl vztah.

Vzali mě na fakultu potravinářské technologie. Od prvního ročníku jsem pracoval v laboratoři na katedře anorganické chemie při isolaci skandia. První tři roky na škole jsem to bral tak, abych s minimální námahou udělal zkoušky, a bavil jsem se často jinými věcmi, zejména kulturou.

Potom jste se postupně začal specializovat na matematické modelování reaktorů?

Inu ve čtvrtém ročníku hledali na katedře procesů aparátů (dnešní chemické inženýrství) pracovníky do výuky v laboratořích, v podstatě asistenty. Původně jsem se hlásil na studium v Rusku (technická kybernetika), tam mě nejdříve po třetím ročníku vybrali, ale po kádrových prověřeních změnili názor. Diplomovou práci jsem tedy dělal na katedře kvasné chemie a přitom jsem působil jako poloviční asistent na katedře procesů aparátů. Moje první publikace byla tedy na základě diplomky z oblasti kvasné chemie: „Kontinuální příprava mladiny“ v časopise „Kvasný průmysl“. Z osobních důvodů jsem tehdy nechtěl zůstat na katedře, v roce 1961 jsem odešel jako asistent na katedru procesů aparátů.

Tehdejší vedoucí katedry prof. Steidl zamýšlel založit předmět Reaktory a reakční kinetika. Spolu se spolužákem Vladimírem Hlaváčkem (zemřel 2011 v USA) jsme dostali za úkol, abychom pro předmět vytvořili zázemí. Počítali jsme stohy příkladů. To nás spojilo na dlouhá léta. S Vladimírem jsme spolupracovali až do roku 1980, kdy emigroval do USA.

V roce 1962 otevřeli první kurz aplikované matematiky na Univerzitě Karlově. Tehdy to byla doba velkého rozvoje tohoto oboru, na „MatFyzu“ na Malostranském náměstí měli první počítač (bubnový). Tři roky jsme pak na UK studovali všechno, co bylo kolem počítání dostupné.

Později jsme počítače a aplikovanou matematiku využili i v disertacích (1965). Moje disertace byla publikována v časopise Chemical Engineering Science, což je dodnes jeden z prestižnějších časopisů oboru. Kvůli tomu jsem ji musel přeložit do angličtiny, i když jsem ve škole měl jen němčinu a ruštinu.

V uvolněné atmosféře roku 1968 jsme se poprvé s Vladimírem Hlaváčkem dostali do zahraničí na konferenci do anglického Brightonu, v srpnu jsme pak byli na konferenci v Bruselu. V roce 1969 byl kolega na Humboldtově stipendiu v Německu, já jsem dostal nějaké nabídky na zahraniční pobyt, do Delftu, do Davisu (University of California) na postdoc a poslední nabídka byla do Kanady (University of Waterloo), kde jsem měl učit jako Associate Professor.

Neváhal jsem. S rodinou jsme v Kanadě žili od roku 1970 přes rok. Učil jsem tam inženýrskou matematiku, reaktory a bioreaktory, současně jsem vymýšlel nové věci a studoval a modeloval jsem transport v porézních katalyzátorech. Sepsal jsem přednášku o možnosti násobných řešení a ukazoval například, kdy může existovat při reakci a transportu na membráně devět stacionárních stavů. Na pozvání jsem s přednáškou objel Kanadu a řadu různých pracovišť ve Spojených státech. Tehdy to celé téma bylo nové. A tak se stalo, že nejznámější akademik oboru, profesor Amundson na University of Minnesota v Minneapolis tvrdil při přednášce, že výsledky jsou chybné a nabízel sázku 1000 $. To odpovídalo větší části mého měsíčního platu a sázku jsem nemohl přijmout. Později byly mé výsledky potvrzeny a v knihách známého prof. Arise byly označeny jako „Markův problém“. Na tom jsem si udělal jméno.

Proč jste se z Kanady vrátil na VŠCHT?

Onemocněla maminka a ženě se stýskalo po domovině. To se stávalo lidem, kteří vycestovali, často. Někteří kvůli kariéře rozervali rodiny, ale to já nechtěl, vrátili jsme se. Navíc jsem tu vždy měl dobré studenty, dělaly se zajímavé věci…

Jak jste se dostal ke studiu nelineární dynamiky?

Tu jsem začal studovat právě po návratu do Čech. Zůstalo ve mně nadšení pro biologii a právě ta mne přivedla na myšlenku studovat reakce s oscilačním průběhem, které běžně probíhají v biologických systémech – mozkové vlny, rytmy srdce atd. Na nich jsme se studenty pracovali experimentálně a také vymýšleli kinetické modely a hledali nová řešení a výsledky publikovali. Přineslo nám to s prof. Kubíčkem velkou řadu publikací a úspěchů, bylo to něco nového.

V roce 1976 jsem se i přes obavy, aby mě tady pustili, dostal na stipendium na jméno od Světové zdravotnické organizace do USA a Anglie… Bylo to obtížné, ale někdo to nakonec podepsal. Publikovali jsme o nelineární dynamice s prof. Kubíčkem knihu u prestižního vydavatelství Springer a v osmdesátých letech s prof. Schreibrem knihu o chaosu ve vydavatelství Cambridge University Press. Po roce 1989 bylo cestování na Západ uvolněné. V roce 1990 jsem se na pozvání vydal do „Army Computer Research Center“ na Universitě v Minnesotě, kde jsem působil pár měsíců. Roku 1994 jsem dostal prestižní Hougen professorship na Katedře chemického inženýrství na University of Wisconsin v Madisonu. Potom jsem působil na University of Notre Dame v USA a následující rok v Japonsku jako profesor na University of Nagoya. Vždy jsem si cenil možnosti práce na cizích pracovištích.

Díky svým známým akademikům jsem mohl studenty posílat do zahraničí i před rokem 1989, tam získávali nenahraditelné zkušenosti a rozhled, za to jsem byl rád. Hana Ševčíková byla ve Stanfordu, i Igor Schreiber tam byl. V Madisonu také byla po roce 1989 řada bývalých studentů (např. docent Kosek). Každý se dobře uplatnil a naučili se, jak to chodí venku.

Jak se vyvíjela Vaše práce po revoluci?

Protože jsem znal docela dobře prof. Ilju Prigogina, laureáta Nobelovy ceny za chemii (1977) a jednoho ze tří vědeckých poradců Evropské unie z univerzity v Bruselu, začal jsem také díky této známosti spolupracovat na evropském projektu TEMPUS. Chvilku jsem byl i jeho koordinátorem. Díky tomuto projektu řada spolupracovníků mohla pobývat na různých evropských univerzitách.

Tou dobou jsme měli na katedře pevnou tradici jak v matematickém modelování, tak i experimentech s heterogenně katalytickými reaktory. Ta se totiž ukázala jako dobře uplatnitelná při studiu monolitických katalyzátorů pro dospalování výfukových plynů, které jsou v každém automobilu. Publikovali jsme řadu textů a začali v této oblasti spolupracovat se špičkovými zahraničními pracovišti.

V roce 2002 jsem na pozvání odpřednášel o tom, co umíme, ve vedení společnosti Daimler Chrysler (automobilka Mercedes) ve Stuttgartu. Dostali jsme nabídku ke spolupráci, která stále pokračuje. Mladí spolupracovníci jezdí do Stuttgartu, kde pracují jednak v laboratořích, jednak na matematickém modelování. V průběhu let vznikl software, který se dodnes aktivně využívá na řadě pracovišť. Trvající spolupráce rovněž vznikla s největší firmou na vývoj a výrobu katalyzátorů Johnson Matthey v Anglii (podporují naše PhD studenty).

Věřím, že to vše má na studenty stále pozitivní dopad. Ostatně, když se podíváte, kde na škole běží projekty Horizon2020, zjistíte, že jeden vede na naší fakultě doc. Kosek a druhý vede doc. Kočí, který po mně převzal vedení výzkumné skupiny katalýzy (tohoto týmu jsem stále součástí). Prof. Štěpánek, který se mnou, stejně jak oba jmenovaní, v období svých doktorských studií spolupracoval, získal první prestižní grant ERC v ČR a nyní vede početnou výzkumnou skupinu, kde využívá svých rozsáhlých styků získaných při studiu ve Francii, Anglii a výuce na Imperial College.

Na konci minulého roku jste obdržel cenu ministryně školství…

Ano to bylo za výzkum použitý v katalyzátorech automobilů. Jsem samozřejmě poctěn, ale mám pocit, že cena nepřišla v roce 2015, tedy v roce fiaska s emisemi dieselových vozů Volkswagen, úplnou náhodou. Ocenění jsou jen jedna věc. Mě vždycky spíš zajímalo samotné použití výsledků výzkumu a možnost studovat nové problémy.

Máte nějakou obecnou radu ke studiu, kterou byste chtěl předat dál?

Student by měl brzy začít pracovat v nějaké fungující výzkumné skupině. Třeba v té, které jsem součástí, kterou vede doc. Kočí. Není nouze o příležitosti ani finanční podporu – hlavní je zápal pro věc. Musí se naučit cílevědomě pracovat a dovést práci do konce. Nejlépe, když studenti pracují v nějaké skupině, kde se ten mladší učí od toho staršího.

Jestli chtějí něčeho dokázat, musí tvrdě pracovat. Jestli jim ve skupině někdo pomůže, je to jen výhoda. Studenti v Asii dřou tvrdě a je třeba si uvědomit tuto konkurenci.

Kariéra v přírodních vědách a inženýrství je zajímavá, a když se někdo do toho na začátku správně dostane, tak ho to často začne hodně bavit.

[poduzel] => Array ( ) [iduzel] => 26103 [canonical_url] => //www.vscht.cz/popularizace/rozhovory/marek [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/marek [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [24807] => stdClass Object ( [nazev] => V potravinách je budoucnost, každý musí jíst [seo_title] => V potravinách je budoucnost, každý musí jíst [seo_desc] => [autor] => [autor_email] => [perex] =>

Ing. Monika Tomaniová, Ph.D., se narodila v roce 1972. Vystudovala obor chemie a analýza potravin v Ústavu chemie a analýzy potravin Fakulty potravinářské a biochemické technologie na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze, kde v roce 2002 obhájila doktorskou práci. Ve své výzkumné práci se věnovala především průniku karcinogenních polycyklických aromatických uhlovodíků a jiných kontaminantů do potravních řetězců. V současné době se specializuje na komplexní podporu a řízení výzkumných projektů, zejména mezinárodních, v oblasti kvality a bezpečnosti potravin. Získala mnoho zkušeností při koordinaci vzdělávacích aktivit a pořádání mezinárodních odborných konferencí a workshopů. Představuje tak jednu z klíčových postav VŠCHT v organizaci mezinárodních vědeckých mobilit a rozvoje mezinárodní spolupráce ve vědě a výzkumu.

V prosinci 2015 obdržela doktorka Tomaniová Cenu Julie Hamáčkové za rozvoj vědy, výzkumu, pedagogiky a inovací, včetně působení v akademické sféře.

[ikona] => [obrazek] => 883Py8xOVAjJz03My8wvS4xPyy_JV_DNTM5IzFEILUo9uhAA.jpg [obsah] =>

Mohla byste na úvod vysvětlit, čemu se v rámci práce na VŠCHT věnujete a co vás na tom baví?

V současné době se věnuji komplexní podpoře projektů, které řešíme na Ústavu analýzy potravin a výživy. V první fázi je nutné připravit návrh projektu podle podmínek vyhlášené soutěže. V případě, že je projekt přijatý k financování, zajišťuji kompletní administrativní podporu a v řadě případů i kontrolu plnění úkolů projektu, a to především pokud jde o obsahovou stránku. To znamená, že musíte rozumět tomu, jaké téma projekt řeší, což bez vzdělání v dané oblasti příliš nelze. Vedle této činnosti se věnuji řadě dalších aktivit, které s projektem úzce souvisejí a jsou zaměřené na šíření informací a poznatků vytvořených během řešení projektu. Jedná se například o organizaci školení, letních škol, workshopů, konferencí, přípravu tiskových materiálů apod. Tyto aktivity se prolínají celým projektem, takže na jejich plnění spolupracuji prakticky se všemi členy konsorcia. Vedle spolupráce s řadou významných vědců, kteří jsou často velmi inspirující, mi to umožňuje stálé zdokonalování se v oboru a možnost zůstat v kontaktu s vědou, i když v současné době již nepracuji v laboratoři.

Jak se stalo, že se v současnosti nevěnujete přímo výzkumné činnosti?

To bylo rozhodnutí, které vyplynulo z aktuální situace. V době, kdy jsem čekala první dítě, jsme spolupracovali na přípravě velkého mezinárodního projektu zaměřeného na problematiku autenticity a sledovatelnosti původu potravin, ve kterém jsem byla zodpovědná za oblast školení a vybudování informační sítě. Vzhledem k tomu, že na našem pracovišti nebyl nikdo, kdo by tuto roli mohl převzít, domluvily jsme se s paní profesorkou Hajšlovou, která byla hlavní řešitelkou projektu na VŠCHT, že budu i nadále na projektu spolupracovat. To se optimálně protnulo s mým odchodem na mateřskou dovolenou. Když pracujete na zahraničním projektu, není rozhodující, zda sedíte u počítače doma nebo v práci, zároveň neztrácíte kontakt s oborem, i když s prací v laboratoři samozřejmě ano. Moje aktivity v experimentální oblasti nejsou momentálně tak rozsáhlé, jak bych si přála. Možnosti mám spíše v oblasti pedagogické, kde jsem se například spolu s kolegyní docentkou Zachariášovou podílela na založení nového předmětu zaměřeného na autenticitu potravin, tedy oblast obsahově blízkou projektům, na jejichž managementu se podílím.

Jak jste se dostala k VŠCHT?

Pro mě bylo studium na VŠCHT, Fakultě potravinářské a biochemické technologie, jedinou volbou již na gymnáziu. Na Ústavu chemie a analýzy potravin jsem absolvovala také doktorské studium a poté jsem získala pozici asistenta na témže ústavu.

Proč zrovna potraviny?

Chemie i biologie mě vždycky bavily. Na gymnáziu jsem se orientovala na problematiku agrobiologie. Logickým vyústěním této odborné specializace bylo rozhodnutí studovat Fakultu potravinářské a biochemické technologie. Potraviny mě zaujaly, a i když obory dalších fakult mě přišly také velmi zajímavé, zůstala jsem věrná potravinám. Jejich analýza je zajímavá, a pokud se naučíte principy používané v analytické chemii, můžete je uplatnit v jakémkoli oboru. Na základě vlastní zkušenosti z uplatnění našich absolventů na trhu práce mohu také říct, že perspektiva zaměstnání pro tento obor je dobrá.

Rozhovor proběhl v únoru 2015.

→ pokračování rozhovoru čtěte na stránkách gro.vscht.cz

[poduzel] => Array ( ) [iduzel] => 24807 [canonical_url] => //www.vscht.cz/popularizace/rozhovory/tomaniova [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/tomaniova [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [24459] => stdClass Object ( [nazev] => Vznikem fyzikální chemie se chemie odstřihla od alchymie [seo_title] => Vznikem fyzikální chemie se chemie odstřihla od alchymie [seo_desc] => [autor] => [autor_email] => [perex] =>

Prof. Ing. Květoslav Růžička, CSc. byl jmenován 11. 12. 2015 profesorem pro obor fyzikální chemie. Vyučuje bakalářské kurzy fyzikální chemie a specializační magisterské předměty, vede diplomové i doktorské práce. Se svým bývalým doktorandem doc. Fulemem vybudoval během několika let odborně silnou vědeckou skupinu v oblasti aplikované termodynamiky na Ústavu fyzikální chemie VŠCHT Praha s významnou mezinárodní spoluprací.

[ikona] => [obrazek] => 0003~~KyqtykzOTlTQMFLIT1Ow0AQA.jpg [ogobrazek] => [pozadi] => [obsah] =>

Proč fyzikální chemie a jak jste se k ní dostal?

S mírnou nadsázkou se říkává, že teprve zapojením fyziky do chemie (tedy vznikem fyzikální chemie) se chemie definitivně odstřihla od alchymie. Díky fyzikální chemii bylo u stále většího počtu dějů a reakcí možno minimálně kvalitativně určit jejich časový průběh, rovnovážný stav apod. Můj osobní zájem o fyzikální chemii vzbudil na ostravské chemické průmyslovce profesor Richard Kalus – a nejen můj. Celá třída jsme ho zbožňovali a fyzikální chemii si zvolili (až na pár jednotlivců) jako maturitní předmět. Není proto divu, že i po přijetí na VŠCHT Praha byla fyzikální chemie mou první volbou. Školu jsem absolvoval bez větších potíží (s výjimkou vojenské katedry), a protože mě nejen bavila fyzikální chemie, ale také na tehdejší Katedře fyzikální chemie byl většinově vstřícný a přátelský kolektiv[1], chtěl jsem ve studiu pokračovat, což se nakonec podařilo. V té době jsem samozřejmě nemohl vědět, že dva fyzikální chemici z VŠCHT Praha se stanou předsedy Akademie věd ČR a dva z pracovníků ÚFCH budou působit ve funkci rektora VŠCHT Praha, konec konců, měl jsem v té době jiné starosti a zájmy.

Je možno porovnat laboratorní práci v té době a dnes?

Jen do určité míry. Je nutno říci, že přístrojové vybavení katedry představovaly z valné části vlastnoručně vyrobené přístroje, a i když byly často na špičkové úrovni, přinášelo to určitá omezení, například měření většinou nebylo automatizováno; vývoj ve světě byl rychlejší. Katedra se začínala kromě experimentálního programu více zabývat termodynamickými výpočty, což byl i můj úkol. Po listopadu 89 (který jsem prožil na stáži v Norsku) se situace začala pomalu měnit. Díky spolupráci s mým bývalým školitelem Vladimírem Majerem, který působil ve Francii, jsme získali první komerční plně automatizovaný kalorimetr. Dnes kromě několika komerčních kalorimetrů (pokrývajících teplotní rozsah od 2 K do 1000 K), provozujeme i vlastnoručně sestavené přístroje na stanovení tlaku nasycených par „téměř netěkavých“ látek. Takže se v současnosti zabýváme nejen výpočty, ale i náročnými experimenty, neboť tyto dvě oblasti je nejen možné, ale i účelné propojit. Naše laboratoř směřuje své odborné zájmy především do materiálového výzkumu; konkrétně do oblasti charakterizace nových nadějných materiálů pro další generace polovodičů pro elektroniku a optoelektroniku, připravovaných kolegy z VŠCHT Praha, z Univerzity Pardubice i ze zahraničí. Přístrojové a programové vybavení je však vhodné i pro řešení dalších problémů, např. ke studiu látek, nebezpečných pro životní prostředí.

Kromě výzkumu se zabýváte i výukou. Jací jsou dnešní studenti?

Je škoda, že při dnešních možnostech studijních výjezdů není jejich jazykové vybavení lepší a mrzí mě, že se na středních školách téměř upustilo od výuky programování. Úroveň studentů je patrně rozkolísanější než v minulosti a řada studentů školu nedokončí. Uchazeči o studium na VŠCHT Praha by si neměli namlouvat, že úspěchy přijdou samy a že studium zvládnou „levou zadní“. Myslím, že často za studijním neúspěchem není nedostatek schopností, ale spíše malá motivace. Vím o případech, kdy pobyt na zahraniční univerzitě studentům otevřel oči a následně se z průměrných stali studenti vynikající.
Mezi těmi, kteří přežijí první dva roky, ale kvalitní studenti nechybějí a s těmi je radost pracovat. Co se týče absolventů našeho oboru, je možno konstatovat, že poměrně značná část absolventů zůstává věrná vědě, úspěšní jsou ovšem i ti, kteří se rozhodnou jinak.

A když srovnáte dnešní výuku s dobou, kdy jste studoval vy?

Výuka se mění poměrně výrazně, ve fyzikální chemii je to zejména ve dvou oblastech. Jednak je to už zmíněný pokrok v přístrojovém vybavení, který se zdaleka netýká pouze naší laboratoře a umožňuje studentům seznámit se s moderními přístroji. Stejně významnou změnou jsou moderní programovací prostředky, které i v rámci výuky umožňují řešit poměrně složité problémy, dříve vyhrazené specialistům. V tomto ohledu nelze nezmínit nestora našeho ústavu, bezmála osmdesátiletého profesora Josefa P. Nováka, který s nevídanou vitalitou pokračuje v inovaci předmětů magisterského a doktorského studia a svou invencí a pracovitostí „dává na frak“ nám, kteří jsme o generaci mladší. Máme co dohánět! A máme na co navazovat.

[1] Každoroční červnové PUtování FYzikálních CHemiků pokračuje dodnes; vtip a šarm dnes již bohužel zesnulého Petra Voňky vyvolával salvy smíchu při jeho oslavných projevech při příležitosti životních jubileí členů ÚFCH, stejně jako jeho osobité ztělesnění Mikuláše.

[urlnadstranka] => [poduzel] => Array ( ) [iduzel] => 24459 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/24459 [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [23034] => stdClass Object ( [nazev] => Nejlepší pivo je to, které si uvařím sám, říká prof. Pavel Dostálek [seo_title] => Nejlepší pivo je to, které si uvařím sám, říká prof. Pavel Dostálek [seo_desc] => [autor] => Petra Karnetová [autor_email] => Petra.Karnetova@vscht.cz [perex] =>

Profesor Pavel Dostálek obdržel koncem září Cenu Františka Ondřeje Poupěte za přínos pivovarství, sladařství a návazným odvětvím. Prof. Dostálek vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze, obor Kvasná chemie a bioinženýrství. Absolvoval pedagogickou stáž na Dublin City University v Irsku a v roce 1996 úspěšně dokončil jako nejlepší absolvent mezinárodní kurz Potravinářské techologie na Hebrew University v izraelském Rehovotu. Roku 2007 se habilitoval na VŠCHT Praha v oboru biotechnologie a v roce 2012 byl ve stejném oboru jmenován profesorem. V současné době pracuje a přednáší předměty pivovarství a sladařství na Ústavu biotechnologie na VŠCHT Praha. Je autorem více než stovky odborných článků, řady patentů a spoluautorem několika knižních publikací.

[ikona] => [obrazek] => profDost%C3%A1lek.jpg [obsah] =>

Jak jste se dostal ke studiu chemie?

Měl jsem chemii rád už na střední škole, stejně jako matematiku a fyziku. Učitel mi doporučil korespondenční kurz chemie organizovaný studenty VŠCHT Praha za podpory pedagogického kabinetu, jehož součástí bylo i letní soustředění na VŠCHT Praha. V průběhu soustředění jsme navštívili i školní pivovar, perličkou je, že nás provázel současný rektor prof. Karel Melzoch.

Chemii jsem uměl dobře, matematiku také, a tak jsem vysokoškolské studium zvládal bez problémů a už během studií jsem začal pracovat jako pomocná vědecká síla hned na 3 pracovištích, na tehdejší Katedře kvasné chemie a bioinženýrství, Katedře chemie a analýzy potravin a v pedagogickém kabinetu.

Před absolutoriem mi bylo navrhnuto, abych pokračoval v doktorském studiu, a tak kromě pár zahraničních pobytů a stáží v pivovarech jsem ve škole stále.

Kdy jste prvně ochutnal pivo?

Poprvé jsem ochutnal pivo v pěti letech a opravdu mi nechutnalo. Oblíbil jsem si ho až během vysokoškolských studií, kdy jsem měl možnost ochutnat mnoho různých druhů.

Jaké máte rád pivo?

Přes den piji nealkoholické pivo, které sice není tak lahodné, ale zase mi umožňuje mít čistou hlavu. A večer si rád pivo dám, přičemž preferuji místní piva i v zahraničí a ležák u mě vždy zvítězí. Nejlepší je ale to pivo, které si člověk uvaří sám a pije je nefiltrované a nepasterované. Doma si vařím někdy s kamarády pivo, a když jsem byl u přátel ve Spojených státech, tak mě velmi potěšilo, že na počest „profesora z Evropy“ uspořádali party s doma uvařeným pivem a byla to veliká atrakce.

Těší vás boom minipivovarů a domácího vaření piva?

Velmi mě to těší, jednak to prohlubuje znalosti lidí o nápoji a zároveň s rozvojem minipivovarů je na trhu mnoho výrobků, jejichž šíře dřív nebyla myslitelná. Dnes se už ani nedá říci, že úplně všechno pivo z minipivovarů je dobré, což ještě před pár lety bylo, některé minipivovary nepřipravují výrobky, které bych si mohl oblíbit, ale jistě jde o věc vkusu.

Nastává zlatý věk českého pivovarnictví?

Každá časová perioda má pozitivní i negativní věci. Spotřeba piva u nás kopíruje světový trend a spotřeba piva mírně klesá. Výroba jde naopak mírně nahoru, což je dáno schopností národních a nadnárodních firem pivo exportovat. České pivo je na zahraničních trzích úspěšné, ale na příkladu Belgie, která exportuje ještě více než Česká republika, je vidět, že vývoz českého piva má velký potenciál.

Ovlivňuje velikost pivovaru kvalitu piva?

Malý pivovar je citlivější na změny a na opakovatelnost. U naší 50l varny je každá várka jedinečná a neopakovatelná. Otázkou je, zda to může poznat spotřebitel. My jsme si do nedávna mysleli, že hranice je výše, ale nyní se ukázalo, že u naší 100l varny mohou být piva opakovatelná.

Jaký obal na pivo máte nejraději?

Po sudu pochopitelně sklo. K přenosu piva nebo v případě živého piva je možný i plast, protože pokud je v pivu živá kvasinka, tak si vychytá kyslík, který difunduje přes obal. U filtrovaného piva je třeba používat speciální bariérový plast nebo omezit trvanlivost. Pro mne je plast transportní obal nebo obal na dokvášení piva.

U plechovek nebyla dodnes uspokojivě vyřešena oxidace při plnění a zavírání a to je důvodem, proč plechovky nemám rád.

Čím si vysvětlujete, že absolventi vašeho oboru jsou tak známí a úspěšní?

Nevím, jestli jsou naši absolventi úspěšnější než absolventi jiných oborů, ale u těch našich vidím velkou úctu k oboru a také pokoru. A zároveň jsem nepotkal nikoho z oboru piva, sladu či chmele, ze kterého by vyzařovaly negativní emoce.

Jaké řešíte vy a váš ústav výzkumné úkoly?

Řešíme problémy, které vychází z potřeb průmyslu. Například se pokoušíme zjistit, proč je český chmel, pivo a slad tak dobré. Nezastírám, že pivo je alkoholickým nápojem, ale pivo má zdravotně pozitivní účinky. Například chmel obsahuje mnoho biologicky aktivních látek, např. 8-prenylnaringenin, což je fytoestrogen, který se používá ke zmírnění vedlejších účinků menopauzy. První přípravek již je na trhu a my pracujeme na jeho vylepšení.

Zkoumáme možnosti prodloužení trvanlivosti piva. Velkým úkolem je zvýšení koloidní stability piva, pro které jsme vyvinuli specifický sorbent. Testujeme možnosti zvýšení mikrobiální stability, kromě pasterace zkoumáme i paskalizaci, kdy se za vysokého tlaku 250–350MPa potlačí růst kvasinek.

Velmi zajímavý je i vývoj nových výrobků a speciálních druhů piv, začínáme se orientovat na poli ciderů či perry. Úspěšně jsme se věnovali výzkumu piva bezpečného pro celiaky, které se dříve mohlo vyrábět pouze z čistě bezlepkových surovin, zatímco nyní je možné použít i ječmen a díky vhodné kombinaci sorpčních a enzymatických metod pivo pro celiaky upravit.

Další výzvou je detekce látek stárnutí piva, protože na rozdíl od vína pivo nemá druhotnou zralost, a zkoušíme metody, kterými by se dala produkce těchto látek potlačit.

Děkuji za rozhovor.

Čtěte dále o prof. Dostálkovi → na webu Českého svazu pivovarů a sladoven

6 medailonek, 6 rozhovor na DVTV s Danielou Drtinovou o pivu

[poduzel] => Array ( ) [iduzel] => 23034 [canonical_url] => //www.vscht.cz/popularizace/rozhovory/23034 [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/23034 [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [18148] => stdClass Object ( [nazev] => Prof. Koon ze St. Lawrence University strávil téměř celý rok na VŠCHT Praha [seo_title] => Prof. Koon (USA) bádal celý rok na VŠCHT Praha [seo_desc] => [autor] => Ing. Anna Mittnerová [autor_email] => Anna.Mittnerova@vscht.cz [perex] =>

Vady tenkých vrstev a jejich diagnostika (hodnocení lokální citlivosti elektro-fyzikálních parametrů tenkých vrstev k poruchám při měření metodou van der Pauw) je oblast bádání, která spojila díky šťastným okolnostem dva vědce z opačných koutů světa. Proč si americký fyzik vybral pro svůj sabatikl právě VŠCHT Praha, Ústav inženýrství pevných látek na Fakultě chemické technologie, s kým zde spolupracoval, co bylo předmětem vědeckého bádání a i něco navíc, vám přiblížíme v následujícím rozhovoru.

[ikona] => [obrazek] => interview_Koon%20%281%20of%206%29.jpg [obsah] =>

Pane profesore, čím se zabýváte na St. Lawrence University a kde se zrodila myšlenka, že vy jako fyzik strávíte rok vědeckého bádání zrovna na VŠCHT Praha?

St. Lawrence University[1], myslím, že česky je to Svatý Vavřinec, je univerzita, která má asi 2000 studentů. Většina z nich jsou studenti bakalářského studijního programu, nemáme magisterské ani doktorské studijní programy. Jsme vzdělávací instituce, nemáme ani rozdělené fakulty, v americké angličtině tomu říkáme „college“. Na této univerzitě působím už 28 let, nastoupil jsem tam hned po absolvování mého studia v oboru Solid State Physics (fyzika pevných látek).

Absolvoval jste na St. Lawrence University?

Ne, absolvoval jsem na Rochester Institute of Technology ve státě New York, je to domov světoznámých značek jako Kodak, Xerox. Mým oborem byla experimentální fyzika pevných látek. Na St. Lawrence University učím tři předměty během každého semestru, takže když pořád dokola učíte, je těžké k tomu přidat navíc i výzkum. Ale každých sedm let máme na naší univerzitě možnost vybrat si rok na vědecké bádání, tzv. sabbatical year, kdekoliv mimo univerzitu. V tom roce se pak zaměříme jen na výzkum, opravdu nikoho neučíme. Většina českých profesorů, se kterými jsem o tom mluvil, mi to závidí.

Jak jste přišel na to jet zrovna do Prahy?

To byla náhoda, dostal jsem od jednoho časopisu k recenzi článek, který mně okamžitě zaujal, ani jsem ho celý nepřečetl a už z obrázků a schémat mi bylo jasné, že vím, o čem autor píše a co je jeho práce. Podíval jsem se na autora, je-li to někdo, koho bych znal, pak jsem se podíval na místo a zjistil, že je to Praha.

Ještě za mlada, těsně před absolvováním mého studia, jsem získal grant od Fulbrightovy komise[2] na studijní pobyt v tehdy západním Berlíně, bylo to v letech 1981–82, u vás ještě v době hlubokého socialismu. Dva z mých kolegů se chystali navštívit Budapešť a Prahu, tak jsem se k nim připojil a strávil jsem tehdy 24 hodin v Praze. Okamžitě jsem se do ní zamiloval, nádherné město. Takže když se zmíněný článek objevil na mém pracovním stole, hned jsem ho ukázal i své ženě a navrhl jí strávit rok sabatiklu v Praze. Mně ta myšlenka jet do Prahy strašně přitahovala, protože jsem najednou viděl, že někdo na jiném konci světa pracuje na stejném „projektu“ jako já a to mě strašně zaujalo, poznat jak to dělá ten druhý. Porovnat si naše práce, protože v Praze ten projekt řešili na experimentální bázi a já jsem tu samou práci řešil z teoretického pohledu. Lákavé na tom bylo porovnat naše dva rozdílné přístupy, zjišťovat, jak se vzájemně doplňujeme.

Vždycky, než jsem vyjel někam na sabatikl, tak jsem si chtěl předem ověřit, jak to na daném místě vypadá, mluvit s lidmi a se studenty, se kterými strávím následující rok. Takže, než jsem se zavázal k sabatiklu v Praze, přijel jsem na týden do Prahy i s manželkou, bylo to v létě 2013. Naskytla se báječná příležitost ukázat jí historické město, Karlův most a další pamětihodnosti. Pro mě zase setkat se studenty a lidmi, se kterými budu na projektu pracovat, prohlédnout si laboratoře, zjistit si jaké mají vybavení, možnosti. Taky jsem chtěl při této příležitosti promluvit s mými kolegy z Dánska z Kodaně, se kterými na projektu též spolupracuji, probrat s nimi otázky, jak ve výzkumu dál pokračovat. Vnitřně jsem cítil, že je to perfektní kombinace, nádherné místo, kde budu pracovat a taky skvělá skupina spolupracovníků, kteří doplňují moje znalosti a dovednosti.

Rozhodnutí bylo učiněno, roční sabatikl v Praze. Ale teď bylo nutné najít možnost, jak pobyt zafinancovat.

Ano, podali jsme návrh projektu Marie Curie[3] International Incoming Fellowship grant v 7.RP, který jsme ve spolupráci s Oddělením pro vědu a výzkum VŠCHT Praha napsali, dostal i dobré ohodnocení, ale nevešel se do seznamu těch, kterým bylo uděleno financování. Nicméně sabatikl je schéma, kdy zaměstnanec naší univerzity může strávit buď půl roku, to je 1 semestr, za plný plat, nebo 2 semestry při polovičním platu, mimo mateřskou univerzitu, na jiném pracovišti a věnovat se plně výzkumu. Já jsem se rozhodl vybrat si celý rok za poloviční plat, protože když jsem si přepočítal, jaké jsou náklady na živobytí v Praze, vzal jsem v úvahu směnný kurz US$, zjistil jsem, že i když nedostanu navíc žádný grant, na vše budu mít peníze.

A mohu se zeptat, jaký je váš roční příjem, jestli to není tajné?

Ne není, můj roční příjem je tak okolo 95 000 US$, je to hrubý příjem, musím z toho zaplatit pojištění a zdanit ho.

Napsat návrh projektu Marie Curie byla pro mě dobrá zkušenost, jak poznat fungování systému grantů v EU. Váš systém mi připadá hodně byrokratický, kromě kvality samotného výzkumu musíte doložit svou publikační činnost, množství článků atd., a to není moje silná stránka, protože já jsem hlavně pedagog. Myslím si ale, že se tam podávají dobré projekty.

V Americe máme možnost žádat o stipendium Fulbrigtovu komisi[4], a to jsem využil, spolu s VŠCHT Praha se mi podařilo získat pobytové stipendium na půl roku.

Hlavně bychom si měli povědět něco o vašem výzkumu, o projektu, na kterém pracujete, o vašich pražských spolupracovnících, panu Ing. Josefu Náhlíkovi, CSc., to je to nejdůležitější, proč jste sem přijel.

Jak bych vám to přiblížil – jedna z analogií je historka kolem Archimedova zákona, určitě ji znáte, kdy syrakuský král Hierón potřeboval zjistit, zda jeho zlatá koruna je opravdu jen ze zlata, jestli v ní není část zlata nahrazena stříbrem. Archimédes dokázal spočítat, kolik zlata v koruně skutečně chybí, na základě znalosti toho, jaký objem zaujímá jeden gram zlata a jaký objem jeden gram stříbra. No a co zajímá nás v našem projektu? Podívejte se tady, když použijeme tento kruhový disk měděné folie na naší zkušební destičce a měříme na ní elektrické vlastnosti, pak uděláme v disku malý kulatý otvor, změní se vlastnosti, které měříme? Otázka je, jak velkou roli hraje velikost, umístění a tvar otvoru na zmíněném disku na změnu měřených fyzikálních vlastností.

Tady bych přeci jenom raději vložila popis pokusů, jak je vysvětluje doktorandka Dr. Náhlíka Ing. Martina Heřmanová, která pilně pracuje na experimentální části projektu, a velice napomohla teorii potvrdit.

V naší laboratoři se zabýváme výzkumem v oblasti citlivosti tenkých vrstev k lokálním defektům. K tomuto účelu využíváme elektrická měření, konkrétně měření rezistivity a Hallova koeficientu metodou Van der Pauw. Metoda Van der Pauw má tu výhodu, že po splnění známých předpokladů nevyžaduje konkrétní tvar vzorku. Velikost citlivosti závisí na více faktorech – na tvaru vzorku (tenké vrstvy) a velikosti, tvaru a umístění defektu. Abychom byli schopni prověřit všechny tyto faktory, připravili jsme několik sérií vzorků rozličných tvarů s různou velikostí a umístěním defektů. Vzorky byly připraveny fotolitograficky, postupem vyvinutým v naší laboratoři, aplikací na běžně dostupné desky plošných spojů (měděná fólie tloušťky 35μm). K měření rezistivity a Hallova koeficientu využíváme speciální přípravky vyvinuté Ing. Náhlíkem a přístroje značky Keithley. Experimenty jsou řízeny počítačem (software v prostředí NI LabView vyvinutý v naší laboratoři).

Z porovnání naměřených hodnot u vzorku s defektem a bez defektu lze posuzovat citlivost sledovaných veličin k defektům. Prof. Koon zkoumá tento problém teoreticky řešením Laplaceovy parciální diferenciální rovnice metodou sítí v programu MS Excel. Naše výsledky jsou v dobré shodě. A jak dodává Dr. Náhlík, to co prof. Koon nasimuloval teoreticky, to my jsme bezprostředně ověřili experimentálně. Podnětem pro naši spolupráci bylo zjistit, zda teorie a experiment dojde ke stejnému výsledku, a to se nám buď potvrdilo, nebo jsme společně našli příčinu odchylek a používané postupy operativně korigovali jak na straně teoretické, tak experimentální. Jsme s Danielem podobného ražení, je radostné, když dojde ke shodě teorie s experimentem, ale ještě více vzrušující je hledat příčiny rozdílů.

Strávil jste rok v Praze na VŠCHT, můžete porovnat práci na St. Lawrence University a u nás? Co byste nám doporučil, kde můžeme něco zlepšit?

Těžko říci, jsem solitér, rád bádám v laboratoři, pohlcen svým projektem. Nejsem typ člověka, který by vyhledával širší společnost, takže je pro mě těžké odpovědět na vaši otázku. Každopádně musím říci, že tým, se kterým jsem zde spolupracoval na tomto oddělení, je výborný, dokonce jsme měli i krásnou vánoční besídku.

Ano znám to, chemici jsou lidé, kteří jsou spokojeni, když mohou bádat ve své laboratoři a obtěžují je všechny ostatní záležitosti, jako je administrativa, shánění peněz na granty. Proto je potřebné, aby na škole byla servisní oddělení, které za výzkumníky všechny tyto záležitosti vyřizují.

Pro cizince je velmi těžké zjistit, jaké jsou v příslušné zemi možnosti, jaká je tam výzkumná infrastruktura, jaké projekty se tam řeší, kdo co dělá, vyjma toho úzkého oboru, ve kterém bádáme. Pro nás Američany je zejména bývalý socialistický blok pořád oblast, která je velkou záhadou, částečně i kvůli jazyku, jakým mluvíte.

Já mohu doporučit sledovat FACEBOOK, ne kvůli posílání osobních fotografií, ale Fulbrightova komise má velmi dobré stránky se spoustou zajímavých nabídek zejména pro studenty[5], mají spoustu programů, nabízejí českým studentům specifická místa v USA, kde mohou získat studijní stipendium.

Doporučuji, abyste zveřejnili, jaké jsou spolupráce na vašich fakultách a ústavech s americkými týmy, tím byste měli začít. Nyní v Americe vzrůstá povědomí a zájem, zejména u mladých lidí, o Českou republiku. Ti, co už zde byli, předávají dobré reference svým kamarádům, využijte toho.

Co byste chtěl dodat na závěr?

Když jsem našel článek s prací, která nás spojila, a podíval jsem se na název instituce, která se jmenovala, Institute of Chemical Technology, tak jsem si říkal, no ale já jsem fyzik, ne chemik, jaké to bude? Bylo to pro mě velmi přínosné být jako fyzik v týmu fyziků a být obklopen ostatními, kteří jsou chemiky. Vždyť většina přístrojů, které dnes chemici využívají, je vyvinuta fyziky.

výška 215px

Laboratoř Ústavu inženýrství pevných látek, zleva: Ing. J. Náhlík, CSc., prof. D. Koon, Ing. M. Heřmanová

Rozhovor s prof. Koonem vedla Ing. Anna Mittnerová z Oddělení pro vědu a výzkum.
Podpořeno projektem LE12005, http://eupro.vscht.cz/kampus, programu MŠMT EUPRO II

_{^{[1] http://www.stlawu.edu/}}

_{^{[2] http://fulbright.org/}}

_{^{[3] http://ec.europa.eu/research/mariecurieactions/}}

_{^{[4] http://www.fulbright.cz/about-us}}

_{^{[5] https://www.facebook.com/czechfulbright}}

[poduzel] => stdClass Object ( [2321] => stdClass Object ( [nadpis] => [title] => KAMPUŠ [odkaz] => http://eupro.vscht.cz/kampus [logo] => kampus3.jpg [iduzel] => 2321 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => [sablona] => stdClass Object ( [class] => partnerske_logo [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 0 ) ) ) [iduzel] => 18148 [canonical_url] => //www.vscht.cz/popularizace/rozhovory/koon [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/koon [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [17914] => stdClass Object ( [nazev] => Spojení vědy a učení mou práci obohacuje [seo_title] => Spojení vědy a učení mou práci obohacuje [seo_desc] => [autor] => Michal Janovský [autor_email] => Michal.Janovsky@vscht.cz [perex] =>

Nebýt nové prezidentské kauzy, mohl být v Karolinu 7. května docent Jaroslav Kvíčala, specialista na organickou fluorovou chemii, jmenován profesorem. Zasloužené kariérní ocenění však pana docenta Kvíčalu z Ústavu organické chemie nemine, jmenovací dekret převezme v náhradním termínu. Ale politikum stranou, s jeho osobou je spjata především pozoruhodná výzkumná a pedagogická činnost.

[ikona] => [obrazek] => Kv%C3%AD%C4%8Dala%20%281%20of%201%29.jpg [obsah] =>

Jak vzniklo spojení vy a chemie?

Studoval jsem gymnázium v Českých Budějovicích, kde tehdy působil pan profesor Janda. Byl opravdu skvělým pedagogem a řadu z nás, samozřejmě včetně mě, nadchnul pro chemii tak, že nám to vydrželo celý život. Zajímavé bylo, že ho měli rádi i spolužáci, kteří rozhodně v přírodních vědách nevynikali.

Proč jste si pak zvolil Vysokou školu chemicko-technologickou?

Nejlepší chemie tehdy byla právě na VŠCHT Praha a také na Univerzitě Karlově. Tam by mě ale nevzali. Můj otec byl vyloučen z KSČ, tudíž jsem neměl doporučení ředitele gymnázia a cesta na univerzitu byla zavřená. Na VŠCHT Praha tehdy působil osvícený komunista, jehož totožnost mohu jen hádat. Ten přes můj kádrový nedostatek stál o zapálené šikovné chemiky a nějak mě do školy protlačil.

Vybral jste si studium organické chemie. Z jakého důvodu?

Organika mě prostě bavila a baví dodnes. Líbí se mi, že je extrémně manuální. Sice také používáme počítačové výpočty a modely, ale pořád převažuje to, že jsme v laboratoři a vaříme. Je to krev, pot a slzy (vzpomeňme hudební skupinu Blood, Sweat and Tears) J Musíte být trochu blázen, pak tomuhle oboru propadnete.

Postgraduální studium po inženýrském titulu byla automatická volba?

Ano, ale trvalo to rok, než mě jako nekomunistu s nepříznivou rodinnou minulostí prokádrovali a ke studiu připustili. Oficiálně jsem pak působil pod profesorem Dědkem, fakticky pak pod profesorem Paletou. Tomu vděčím za to, kde dnes jsem.

Školu jste neopustil ani poté…

Měl jsem rozdělaný projekt, který bylo třeba dodělat, takže jsem asi dva roky působil jako externí zaměstnanec. Roli hrál i fakt, že bych se jako nestraník na nějakých vyšších pozicích mimo školu neměl šanci uchytit. Postupně jsem začal pracovat na docentuře a kromě vědy mě hrozně bavilo, a dodnes baví, učit. Líbí se mi, když přijde na začátku student, působí jako mouchy, snězte si mě. A za čtyři roky odchází sebevědomý, vzdělaný a vychovaný mladý člověk, který skvěle ovládá svůj obor. Spojení vědy a učení je to, co mou práci obohacuje.

Po revoluci jste díky svému výzkumu hodně cestoval.

Brzy jsem začal hledat zahraniční stáž, která by obohatila mé dosavadní zkoumání kolem fluoru. Dostal jsem se do Walesu, konkrétně města Swansea, kde jsem pracoval pod vedením skvělého profesora Andrewa Peltera. Nevím, proč se při svém významu ocitl na tak malé univerzitě, každopádně odborné diskuze s ním byly jedním z nejsilnějších zážitků, které jsem ve svém vědeckém životě zažil. Jeho schopnost se nad problémem zamyslet a rychle navrhnout originální a správné řešení mě naprosto fascinovala.

Kam jste zamířil pak?

Pár měsíců jsem strávil v Montpellier, ale mnohem zajímavější byl roční pobyt v americkém Coloradu, kam jsem odcestoval na pozvání profesora Michla.

Čím jste se tam zabýval?

Společně s manželkou jsme pronikali do zákoutí extrémně zajímavé chemie deltahedrálních boranových klastrů. Pracovali jsme v mezinárodním kolektivu se skvělým chytrým vedoucím. Profesor Michl dokázal nahlížet chemii z mnoha stran, nezůstal v bublině jednoho oboru, úžasná zkušenost. V době volna jsme pak také v rámci možností cestovali a viděli krásy tamější přírody.

Vaším životním tématem je ovšem fluor…

Je. Kromě řady publikací na témata spojená s fluorem jsem například členem redakční rady Journal of Fluorine Chemistry a členem výboru, který připravuje fluorové konference. Tématem mé habilitační práce byly fluorované stavební bloky v organické chemii.

Na čem pracujete nyní?

Před nedávnem se nám povedly dvě světové novinky v oblasti chemie polyfluorovaných sloučenin. Vyřešili jsme problém fluorové recyklace rutheniových homogenních katalyzátorů metateze alkenů a věříme, že by to mohlo být v budoucnu zajímavé pro průmyslové využití, protože se jedná o nepříliš nákladné a ekologicky bezpečné řešení. Druhou věcí, která se podařila, byla syntéza hydrofobní fluorofilní iontové kapaliny. Ta má také velký potenciál pro průmyslové aplikace, které vyžadují přenos iontů v bezvodém prostředí.

[poduzel] => Array ( ) [iduzel] => 17914 [canonical_url] => //www.vscht.cz/popularizace/rozhovory/kvicala [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/kvicala [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [17917] => stdClass Object ( [nazev] => O výzkumu profesora Urbana [seo_title] => O výzkumu profesora Urbana [seo_desc] => [autor] => Richard Nevšímal [autor_email] => Richard.Nevsimal@vscht.cz [perex] =>

prof. RNDr. Štěpán Urban, CSc., vedoucí Ústavu analytické chemie, FCHI

[ikona] => [obrazek] => 0002~~Urban3.jpg [ogobrazek] => [pozadi] => [obsah] =>

„Měli jsme na dosah rukou financování výzkumu molekul mezihvězdného prachu ve spolupráci s centrem ALMA v Chilské poušti Atacama – nejambicióznějším astronomickým centrem na světě, postaveném za 1,5 mld. dolarů. Vše šlo podle plánu. Pak se ten jediný člověk, který fungoval jako spojnice mezi námi, chemiky, a jimi, astronomy, zabil v autě. A bylo po projektu, astrofyzikální analýze se věnujeme doteď, ale bylo jasné, že na jedinečnou ALMU budeme muset počkat…

Náhodou jsem se nedávno potom bavil s kamarádem kriminalistou nad pivem. Vyprávěl mi, jak pátrací pes najde lidskou stopu i několik dní starou. Zároveň jsem se dozvěděl o častých systémových chybách při výcviku a dalších nedostatcích, které páchají neplechu při vyšetřování s pomocí pátracích psů. No a došlo mi, že mezi hledáním molekul mezi galaxiemi, nebo na místě činu, vlastně není rozdíl. Po rešerši dosavadního výzkumu jsem zjistil, že se o samotné podstatě pachové identity lidí ví pramálo. A tak jsme se pustili do práce…

Myslíme si, že pach funguje podobně jako obličej: všichni máme oči, ústa, nos, ale každý v jiném, unikátním poměru velikostí a umístění. Stejně tak máme každý svou nezaměnitelnou pachovou signaturu.

Z počátečních přibližně pěti set molekul, které jsme ve vzorcích lidí nabrali, jsme zdokonalili techniku odběrů na dvojnásobek čili přibližně tisíc molekul. Můj odhad je, že pes umí molekul rozeznat přibližně na dva tisíce. Věděli jsme, že nás zajímají málo těkavé látky, které na místě vydrží delší dobu. Velký posun ve snaze separovat co nejmenší soubor, ze kterého by šlo bez pochyb rozeznat stopu specifického člověka, byla vlastně nehoda, jak už to ve vědě někdy bývá. Na jedné z testovacích sestav nám ve výsledném vzorku chyběl ralen[1] – látka, která se vyskytovala ve vzorcích každého člověka. Místo abychom nad tím mávli rukou, rozebrali jsme celou sestavu a část po části ji analyzovali.

Až jsme u jedné záslepky ralen našli, tedy spolu s dalšími asi padesáti molekulami. U záslepky byla nejspíš vlivem nedostatečného těsnění o něco nižší teplota, čímž se tam vlastně provedla frakční destilace vzorku. S napětím jsme se třemi různými psy zkoušeli, jestli z tohoto zlomku molekul poznají, z kterého kompletního souboru (od kterého člověka) pochází. Bez váhání všichni poznali…

Výzkum pokračuje ve dvou hlavních směrech: snažíme se dále zdokonalit individuální identifikaci člověka, čili unikátní poměr několika desítek hlavních molekul pachové signatury, zároveň pak zjišťujeme pachové stopy jednotlivých detailů, tzv. druhovou identifikaci. V praxi zjišťujeme jak poznat, jestli vzorek patří muži nebo ženě, jakými trpí nositel vzorku nemocemi, jaké je rasy, zda se v poslední době fyzicky namáhal atp. Toho, co lze z pachu člověka vyčíst, se zdá být nepřeberně.

Pro náš výzkum je v současnosti nejdůležitější získat více nadšených spolupracovníků, samozřejmě pak i nové přístroje a více finančních prostředků.“

[1] ralen je smyšlený název z důvodu uchování tajemství

[urlnadstranka] => [poduzel] => Array ( ) [iduzel] => 17917 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/urban [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) [17915] => stdClass Object ( [nazev] => Při přednášení mi řada věcí sepne [seo_title] => Při přednášení mi řada věcí sepne [seo_desc] => [autor] => Michal Janovský [autor_email] => Michal.Janovsky@vscht.cz [perex] =>

Je ženatý a má tři děti. Brzy bude jmenován profesorem. Vede Ústav chemického inženýrství na Fakultě chemicko-inženýrské. Docent Michal Přibyl rozhodně nezahálí. „Vidím za sebou hodně dobré práce, teď se chci ale více zaměřit na excelenci,“ říká rodák ze severočeských Teplic.

[ikona] => [obrazek] => 0001~~Czg6MzOpMkdBw1AhP03BSBMA.jpg [ogobrazek] => [pozadi] => [obsah] =>

Jak probíhala úvodní setkání mezi vámi a chemií?

Měl jsem ji rád od začátku už na základní škole, která měla rozšířenou výuku matematiky a přírodních věd. Lákaly mě samozřejmě všechny ty pokusy se zapáleným hořčíkem a podobně. Vždycky jsem se na hodiny chemie těšil. Což samozřejmě souviselo s tím, že se mi chemie dařila a měl jsem z ní vynikající prospěch. Stejné to pak bylo i na Střední průmyslové škole v Ústí nad Labem.

VŠCHT Praha pak byla další logickou volbou?

Ano. Navíc mi škola oproti Univerzitě Karlově, kam jsem byl též přijat, nabídla kolej. Studium mi nečinilo velké potíže, ve srovnání se spolužáky z gymnázií jsem měl díky chemicky zaměřené střední škole docela náskok. Diplomovou práci jsem dělal u současného prorektora Pavla Hasala, který mi pak nabídl možnost pokračovat v doktorském studiu, během nějž jsem si na rok odskočil do soukromého sektoru – pracoval jsem v technologii výroby plochého skla v Teplicích.

Věděl jste hned po obhajobě, že chcete i nadále působit na VŠCHT Praha?

Tak přímočará skutečnost nebyla, protože do toho vstoupila nabídka ze zahraničí.

Z jaké univerzity?

Nabídli mi postdoktorandskou pozici na americkém Princetonu, kde jsem mohl přičichnout k problematice molekulární biologie, kterou jsem se do té doby vůbec nezabýval. Vyvíjel jsem tam matematické modely mezibuněčné komunikace s využitím klasických chemicko-inženýrských postupů.

Jak na pobyt na Princetonu vzpomínáte s odstupem více než deseti let?

Především jsem mohl dělat skvělou práci a soustředit se pouze a jen na ni. Vůbec jsem se nemusel zabývat administrativou. Vlastně jedinou administrativou spojenou s prací bylo psaní publikací. Na druhou stranu, v osobním životě jsem se musel o všechno postarat sám, nikdo vám tam s ničím nepomůže, všechna rozhodnutí jsou bytostně vaše a nesete za ně odpovědnost. Což je, myslím, klíčová věc, kterou jsem se tam naučil.

Po Princetonu jste zamířil opět na VŠCHT Praha.

Dostal jsem roční smlouvu a nevěděl, jestli je pokračování akademické kariéry to pravé. Jenže jsem se brzy zapojil do skupiny pana profesora Marka a začal jsem spolupracovat s profesorem Šnitou v oblasti mikrofluidiky. Zabývali jsme se místní specialitou – interakcí chemických systémů s elektrickým polem. Připravili jsme například hodně modelů i experimentů s elektroosmotickými čerpadly, vrátil jsem se i ke svému původnímu tématu enzymových reakcí tentokrát v mikroměřítku. A mnoho jiného.

Čím se zabýváte nyní?

Aktuálně například adresováním malých objemů tekutiny v mikrofluidních strukturách. Intenzivně se také zabývám tématem fázového rozhraní elektrolyt – pevná fáze, kdy mě hodně zajímá struktura onoho rozhraní.

Mimo toho také hodně učíte…

To je pravda, zajišťuji poměrně velké množství předmětů, řadu z nich jsem sám vytvořil, jako například Tepelné procesy, Multifunkční chemické a biochemické mikrosystémy a jiné. Mám výhodu, že mě vyučování baví. Vlastně si během přednášení skvěle mentálně odpočinu a také mi řada věcí sepne. Protože když člověk něco studentům vysvětluje, musí opravdu hluboce přemýšlet o tom, co říká.

Řekněte mi, jak jde dohromady špičková věda, výuka a profesura v nízkém věku s manželkou a třemi dětmi?

Musíte se dobře oženit (smích). Bez ženy, která nejen toleruje, že jsem často a dlouho v práci, ale navíc mě i podporuje, si to nedovedu vůbec představit.

Poslední otázka: Brzy budete profesor, jste vedoucím ústavu; kam chcete kariéru směřovat dál?

Vidím, že se mi podařilo v minulosti vykonat spoustu dobré práce, ale ne všechno bylo tak dokonalé, jak bych si představoval. Právě na vysokou kvalitu, excelenci, se chci v budoucnu orientovat.

[urlnadstranka] => [poduzel] => Array ( ) [iduzel] => 17915 [canonical_url] => [skupina_www] => Array ( ) [url] => /popularizace/rozhovory/pribyl [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) ) ) [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_novinky [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) [api_suffix] => )

2024_02_20_Prof_Kubička_Jonáš_Priškin_highres_007

út 02.04.2024„Zelená chemie“ je způsob, jakým se chemik dívá na světRozhovor s Davidem Kubičkou, čerstvě jmenovaným profesorem na VŠCHT Praha.

po 18.03.2024Zkoumáme mykotoxiny pro porozumění, kdy v potravinách představují riziko

so 02.03.2024Prošlapáváme cestu k ekologičtější a bezpečnější výrobě lékůRozhovor s Michalem Přibylem.

ne 18.02.2024Velké výzvy se často objeví nečekaněRozhovor s Richardem Pokorným, držitelem grantu GAČR.

st 14.02.2024Jako když se snažíte kočku naučit, aby poslouchala na povelRozhovor se Soňou Hříbalovou.

po 12.02.2024Náš výzkum umožní lépe pochopit procesy při vstřebávání léčivRozhovor s profesorem Františkem Štěpánkem.

po 05.02.2024Chceme vyvinout nový typ membrán pro separaci kyslíku a dusíkuRozhovor s Karlem Friessem

st 31.01.2024Vyvíjíme technologie pro lepší vlastnosti supravodičůRozhovor s Davidem Sedmidubským, držitelem grantu GAČR.

po 15.01.2024Těším se na českou neurazitelnost a přímočarost!Rozhovor s Vítem Svobodou, držitelem grantu Junior Star GAČR.

po 15.01.2024I když máme studium zadarmo, tak si ho nemůže dovolit každýRozhovor se zástupci VŠCHT Praha ve SK RVŠ.

út 02.01.2024Svět kolem nás se mění. A my musíme reagovatRozhovor s novým rektorem VŠCHT Praha, profesorem Milanem Pospíšilem.

po 18.12.2023Hledejme cesty, jak se posouvat kupředu a nevzdávejme seRozhovor s odcházejícím rektorem VŠCHT Praha, profesorem Pavlem Matějkou.

po 23.10.2023K životnímu prostředí se vyjadřuje každý Málokdo má ovšem příslušné kompetence - říká děkan FTOP profesor Pavel Jeníček.

čt 19.10.2023Keramika nejsou jen umyvadla a talířeRozhovor s doktorandkou Soňou Hříbalovou, laurátkou Fulbright-Masarykova stipendia.

po 25.09.2023VŠCHT Praha se podílí na Národním centru kompetence pro 3D tiskRozhovor s Drahomírem Čadkem z ústavu Polymerů

st 20.09.2023Hlavy vzhůru a odvahu. Ono to půjde!Rozhovor s rektorem VŠCHT Praha, při příležitosti zahájení akademického roku 2023-24.

pá 04.08.2023Tvoříme stavební kameny pro vakcíny či trombolytika…říká R. Effenberg o přínosu VŠCHT v rámci jednoho z Národních center kompetence.

po 31.07.2023Profesor Bouzek získal čestné uznání předsedy GAČRPřečtěte si rozhovor s profesorem Bouzkem o výzkumu palivových článků.

st 28.06.2023Jen se narodíte a už jste podezřelýRozhovor s profesorem Martinem Fuskem, ředitelem transferové společnosti IOCB Tech.

po 19.06.2023Rozpočet 2023: Prioritou byly vyšší mzdy a stipendia Rozhovor s rektorem VŠCHT Praha, profesorem Pavlem Matějkou.

pá 09.06.2023Všichni můžete dělat doktorát na Stanfordu nebo MITRozhovor s Michalem Kolářem, chemikem se zkušeností ze zahraničí.

pá 28.04.2023Stejné nemoci je nutno léčit různěRozhovor s profesorem Tomášem Rumlem o NCK Personalizovaná medicína.

čt 20.04.2023Náš výzkum se dotýká otázek lidského zdraví a vytvoření dobrých životních podmínek

po 17.04.2023Chceme ovlivňovat budoucnost české nejaderné energetikyVŠCHT je nově součástí Národního centra pro energetiku II

st 22.03.2023Díky 3D tisku dokážeme vyrábět implantáty na míru, říká profesor VojtěchVŠCHT Praha je součástí NCK MESTEC II.

čt 16.03.2023Klostridie jsou trochu jako kočky, dělají si, co chtějí a kdy chtějíRozhovor s Barborou Branskou z Ústavu biotechnologie.

út 07.03.2023Na rozpočtovou brzdu jsme šlápli včasRozhovor s rektorem VŠCHT Praha Pavlem Matějkou. O financích i cílech pro rok 2023.

po 30.01.2023Molekulární krystaly – od farmacie k organickým polovodičůmRozhovor s Ctiradem Červinkou.

ne 29.01.2023Za hranici grafenu: výzkum v oblasti 2D materiálů pokračujeRozhovor s Martinem Veselým, který získal pětiletý grant v soutěži GAČR JUNIOR STAR.

po 16.01.2023Vyvíjíme látky, které mají bránit šíření nádorůDr. Pavla Perlíková získala pětiletý grant v soutěži GAČR JUNIOR STAR.

po 09.01.2023Jedenadvacáté století bude stoletím obnovitelné energieRozhovor s Ing. Martinem Růžičkou ze společnosti ORLEN Unipetrol.

pá 06.01.2023Materiálový výzkum mě vždycky fascinovalRozhovor s doc. Jankovským, příjemcem prestižního grantu GAČR JUNIOR STAR.

po 05.09.2022Mějme odvahu a nepodléhejme paniceRozhovor s rektorem VŠCHT Praha o oslavách, energetické krizi i nutnosti šetřit.

pá 18.03.2022FTOP řeší zásadní problémy dnešní společnosti Rozhovor s Pavlem Jeníčkem, novým děkanem Fakulty technologie ochrany prostředí.

pá 18.03.2022Nejsem revolucionářRozhovor s profesorem Petrem Zámostným, který je od 1.února 2022 novým děkanem Fakulty chemické technologie.

st 09.02.2022Ochrana prostředí se bez chemie dělat nedáAle dělat životní prostředí jen s pomocí chemie nejde, dodává prof. Vladimír Kočí.

pá 02.07.2021Naši absolventi umí řešit problémy kreativním způsobemRozhovor s docentkou Petrou Lipovovou.

po 14.06.2021Nejtěžší okamžik kariéry? Exploze etylenové jednotky za 14 miliardTomáš Herink, mimořádný profesor na VŠCHT Praha.

pá 30.04.2021Zvyšme podíl aplikovaného výzkumuRozhovor s profesorem Vojtěchem, prorektorem pro vědu a výzkum.

út 20.04.2021Věřím v nepřenositelnou sílu zkušenostiRozhovor s novým profesorem v oboru Materiálové inženýrství Petrem Slepičkou.

„Zelená chemie“ je způsob, jakým se chemik dívá na světRozhovor s Davidem Kubičkou, čerstvě jmenovaným profesorem na VŠCHT Praha.

Zkoumáme mykotoxiny pro porozumění, kdy v potravinách představují riziko

Prošlapáváme cestu k ekologičtější a bezpečnější výrobě lékůRozhovor s Michalem Přibylem.

Velké výzvy se často objeví nečekaněRozhovor s Richardem Pokorným, držitelem grantu GAČR.

Jako když se snažíte kočku naučit, aby poslouchala na povelRozhovor se Soňou Hříbalovou.

Náš výzkum umožní lépe pochopit procesy při vstřebávání léčivRozhovor s profesorem Františkem Štěpánkem.

Chceme vyvinout nový typ membrán pro separaci kyslíku a dusíkuRozhovor s Karlem Friessem

Vyvíjíme technologie pro lepší vlastnosti supravodičůRozhovor s Davidem Sedmidubským, držitelem grantu GAČR.

Těším se na českou neurazitelnost a přímočarost!Rozhovor s Vítem Svobodou, držitelem grantu Junior Star GAČR.

I když máme studium zadarmo, tak si ho nemůže dovolit každýRozhovor se zástupci VŠCHT Praha ve SK RVŠ.

Svět kolem nás se mění. A my musíme reagovatRozhovor s novým rektorem VŠCHT Praha, profesorem Milanem Pospíšilem.

Hledejme cesty, jak se posouvat kupředu a nevzdávejme seRozhovor s odcházejícím rektorem VŠCHT Praha, profesorem Pavlem Matějkou.

K životnímu prostředí se vyjadřuje každý Málokdo má ovšem příslušné kompetence - říká děkan FTOP profesor Pavel Jeníček.

Keramika nejsou jen umyvadla a talíře

VŠCHT Praha se podílí na Národním centru kompetence pro 3D tiskRozhovor s Drahomírem Čadkem z ústavu Polymerů

Hlavy vzhůru a odvahu. Ono to půjde!Rozhovor s rektorem VŠCHT Praha, při příležitosti zahájení akademického roku 2023-24.

Tvoříme stavební kameny pro vakcíny či trombolytika…říká R. Effenberg o přínosu VŠCHT v rámci jednoho z Národních center kompetence.

Profesor Bouzek získal čestné uznání předsedy GAČRPřečtěte si rozhovor s profesorem Bouzkem o výzkumu palivových článků.

Jen se narodíte a už jste podezřelýRozhovor s profesorem Martinem Fuskem, ředitelem transferové společnosti IOCB Tech.

Rozpočet 2023: Prioritou byly vyšší mzdy a stipendia Rozhovor s rektorem VŠCHT Praha, profesorem Pavlem Matějkou.

Všichni můžete dělat doktorát na Stanfordu nebo MITRozhovor s Michalem Kolářem, chemikem se zkušeností ze zahraničí.

Stejné nemoci je nutno léčit různěRozhovor s profesorem Tomášem Rumlem o NCK Personalizovaná medicína.

Náš výzkum se dotýká otázek lidského zdraví a vytvoření dobrých životních podmínek

Chceme ovlivňovat budoucnost české nejaderné energetikyVŠCHT je nově součástí Národního centra pro energetiku II

Díky 3D tisku dokážeme vyrábět implantáty na míru, říká profesor VojtěchVŠCHT Praha je součástí NCK MESTEC II.

Klostridie jsou trochu jako kočky, dělají si, co chtějí a kdy chtějíRozhovor s Barborou Branskou z Ústavu biotechnologie.

Na rozpočtovou brzdu jsme šlápli včasRozhovor s rektorem VŠCHT Praha Pavlem Matějkou. O financích i cílech pro rok 2023.

Molekulární krystaly – od farmacie k organickým polovodičůmRozhovor s Ctiradem Červinkou.

Za hranici grafenu: výzkum v oblasti 2D materiálů pokračujeRozhovor s Martinem Veselým, který získal pětiletý grant v soutěži GAČR JUNIOR STAR.

Vyvíjíme látky, které mají bránit šíření nádorůDr. Pavla Perlíková získala pětiletý grant v soutěži GAČR JUNIOR STAR.

Jedenadvacáté století bude stoletím obnovitelné energieRozhovor s Ing. Martinem Růžičkou ze společnosti ORLEN Unipetrol.

Materiálový výzkum mě vždycky fascinovalRozhovor s doc. Jankovským, příjemcem prestižního grantu GAČR JUNIOR STAR.

Mějme odvahu a nepodléhejme paniceRozhovor s rektorem VŠCHT Praha o oslavách, energetické krizi i nutnosti šetřit.

FTOP řeší zásadní problémy dnešní společnosti Rozhovor s Pavlem Jeníčkem, novým děkanem Fakulty technologie ochrany prostředí.

Nejsem revolucionářRozhovor s profesorem Petrem Zámostným, který je od 1.února 2022 novým děkanem Fakulty chemické technologie.

Ochrana prostředí se bez chemie dělat nedáAle dělat životní prostředí jen s pomocí chemie nejde, dodává prof. Vladimír Kočí.

Naši absolventi umí řešit problémy kreativním způsobemRozhovor s docentkou Petrou Lipovovou.

Nejtěžší okamžik kariéry? Exploze etylenové jednotky za 14 miliardTomáš Herink, mimořádný profesor na VŠCHT Praha.

Zvyšme podíl aplikovaného výzkumuRozhovor s profesorem Vojtěchem, prorektorem pro vědu a výzkum.

Věřím v nepřenositelnou sílu zkušenostiRozhovor s novým profesorem v oboru Materiálové inženýrství Petrem Slepičkou.

zobrazit další rozhovory

Vítejte ve světě moderní chemie

VŠCHT Praha - Výzva, která se vyplatí

Oddělení komunikace

Michal Janovský

Jan Kříž

Bára Uhlíková

Barbora Strasserová

Annemarie Havlíčková

Lumír Košař

Jana Sommerová

Dana Kardová (rozená Bílková)

Poradenské a kariérní centrum

Alumni VŠCHT Praha

Chyba 404

DATA

Environmentální inženýry potřebuje celý svět

Strategie zaměřená na kreativní osobnosti

Chemie psychedelických látek

Nová budova? Jsem pro

Stihnout laboratoře nebude snadné

Rektor má zodpovědnost, ale ne pravomoce

Niterný vědecký kompas

Peníze nejsou zásluha

Stačí, když pochopím

Skutečná změna, ne reformy na oko

Prof. Ing. Josef Pašek, DrSc.

Bohatství v šedých vodách

Rodová záležitost

Vědecká práce doc. Ciahotného

Zaměření Ústavu plynárenství, koksochemie a ochrany ovzduší

Příležitost pro studenty

Medailonek dr. Rumlové

Mohli byste v pár větách představit svůj výzkum?

Co Vás nejvíce zajímá z toho, čím se zabýváte?

Jaké jsou Vaše dosavadní největší vědecké úspěchy? Máte nějakou metu, čeho byste chtěli dosáhnout?

Jak využijete získanou podporu?

Jak se Vám pracuje na VŠCHT Praha?

Věděli jste již během bakalářského či magisterského studia, že se chcete věnovat výzkumu? Kdy a proč jste se pro to rozhodli?

Jak a kdy jste se začal věnovat chemii?

Potom jste se postupně začal specializovat na matematické modelování reaktorů?

Proč jste se z Kanady vrátil na VŠCHT?

Jak jste se dostal ke studiu nelineární dynamiky?

Jak se vyvíjela Vaše práce po revoluci?

Na konci minulého roku jste obdržel cenu ministryně školství…

Máte nějakou obecnou radu ke studiu, kterou byste chtěl předat dál?