Prosím čekejte...
Nepřihlášený uživatel
Nacházíte se: VŠCHT Praha  → Příběhy úspěšných → Prof. Ing. Gabriela Basařová, DrSc.
iduzel: 875
idvazba: 1115
šablona: stranka_obrazek_sloupce
čas: 24.2.2017 02:34:44
verze: 3572
uzivatel:
remoteAPIs:
Obnovit | RAW

Prof. Ing. Gabriela Basařová, DrSc.

prof_Basarova_7

Život s pivem

Mimořádná osobnost českého pivovarství, profesorka chemie, nositelka státního vyznamenání medaile Za zásluhy o stát v oblasti vědy, výchovy a školství, ředitelka Výzkumného ústavu sladařského a pivovarského v Praze, dlouholetá vedoucí katedry kvasné chemie na VŠCHT Praha, ale také reprezentační juniorská basketbalistka a určitě žena, která si prostě nepřipouští, že něco nejde…

Profesorka Gabriela Basařová neměla chemii v genech, ale nadchla ji, jako mnoho jiných na gymnáziu. Plzeňské Masarykovo gymnázium mělo vždycky vysokou úroveň. Tehdejší studentka Gabriela Herlíková přesto stíhala hravě studium, sport i letní brigády, na nichž se rozhlížela, jakou cestou se vydat. 

Paní profesorko, proč vás zaujalo zrovna pivovarství?

Když jsem se rozhodla pro chemii, tak jsem hledala, kde bych se mohla podívat, co to obnáší. Začala jsem chodit na letní brigády do podniků v Plzni a okolí – do jejich chemických laboratoří. První byl výzkumák ve Škodovce, to se mi nelíbilo, je to anorganika. Na brigádě v lihovaru to bylo dost ubohý, ve vodárně stereotypní, bylo tam málo rozborů. Pak jsem šla do Marily Rokycany a nakonec do pivovaru. Tam mě to velmi zaujalo. Jednak zajímavostí výroby, ale také se mi líbily staré zvyky v různých fázích vaření piva. Už od mládí mám zájem o historii a přitahuje mě leccos z různých historických období. Takže jsem se rozhodla, že půjdu na chemii do Prahy a budu dělat pivovarství. Naší rodině to nebylo moc po chuti, doufali, že buď půjdu na kantořinu, nebo na medicínu. Ta se tehdy zrovna v Plzni otevřela a studoval ji bratr. Moc peněz jsme neměli, tatínek byl v invalidním důchodu, takže se počítalo, že knihy budu mít po bratrovi. Ovšem já jsem na medicínu odmítla jít a nastoupila jsem v roce 1952 na nově vzniklou samostatnou  VŠCHT  v Praze, na fakultu potravinářské technologie, do které byla začleněna katedra Kvasné chemie a technologie, dnešní ústav Biotechnologie

Jaké byly začátky nové školy?
Studium mělo společný tříletý základ, pak následovaly dva roky specializace. Po založení školy na ni přišli pedagogové z různých konců republiky a předměty, které jsme si tehdy zapisovali, se dnes tady vůbec neučí. Měli jsme třeba zoologii, základy architektury, botaniku – museli jsme například umět všechny trávy – i latinsky. Ale kantoři byli perfektní, byly tu velké osobnosti. Měla jsem třeba na matematiku pana profesora Bílka. Byl to Plzeňák a když přišel na první přednášku, zavelel: „Plzeňáci, do první lavice!“ Byli jsme tři a neoddechli jsme si, často se na nás obracel a ptal se, jak to je dál…
Na naší specializaci bylo samozřejmě málo děvčat. Ze třinácti jenom tři, spolužáci nás zneužívali a využívali, kde se dalo. Třeba při výrobě lihu, tehdy měla škola ještě lihovárek, bylo naším úkolem zajišťovat u „Miláčka“ malinový sirup do lihu k opití celníka, který fungoval jako dozor… Dodnes se náš celý ročník schází minimálně jednou nročně , pražáci každé první úterý v měsící, byli jsme perfektní parta, ale bohužel je nás stále méně.

Absolvovala jste a zamířila do Plzně?
Nebylo to tak jednoduché. Dostala jsem umístěnku do Olomouce. Žádala jsem do Plzně, protože maminka zemřela a otec, který nebyl zdravý, zůstal sám, ale pracovník kádrového oddělení ministerstva mi oznámil, že ženská půjde do Plzně jen přes jeho mrtvolu. Moji spolužáci byli natolik kamarádští, že ani jeden umístěnku do Plzně nepřijal. Rozhodla jsem se, že když to nejde, půjdu do chemických závodů v Plzni. Můj pan profesor Dyr ale řekl, že by byla škoda, kdybych se tomu oboru nevěnovala. Takže zařídil, aby mi ministerstvo umístěnku do Plzně dalo.

Jaké byly pivovarské začátky mladé inženýrky?
Chtěla jsem do provozu, to ale tehdejší vedení starých pánů považovalo pro dámu za nevhodné, takže jsem seděla v kanceláři vrchního sládka, malovala grafy kvašení a podobné věci. Po čase se Plzeňský Prazdroj spojil se 14 menšími západočeskými pivovary. Z jednoho z nich přišel inženýr Ivo Hlaváček a stal se výrobním náměstkem. Noví lidé ve vedení už byli mladší a přijímali mě normálně. Pustili mě do provozu a stala jsem se vedoucí laboratoře. Do té doby dělali v laboratoři pouze muži. Začátek nebyl jednoduchý, chlapi měli svůj pracovní režim. Ráno se přinesly stáčky, pánové něco udělali, něco napsali, pak si došli pro desetilitrový džbán, sedli si vzadu v přípravně a družně se bavili, popíjeli a pak po poledni zase něco udělali. Jako vedoucí jsem to musela řešit. Šla jsem za nimi, když se zase pohodlně usadili a oni hned, že „paní inženýrka sestoupila ze své výše a přišla se s námi napít…“ A já na to: „Ano, pánové, tady jste dopili,“ vzala jsem ten džbán a vylila ho před nimi rovnou do kanálu. Dlouho na to vzpomínali, byli úplně perplex.
Začala jsem si vybírat děvčata na pivovarské průmyslovce a postupně jsme se v laboratoři feminizovali, byla tam úžasná parta. Byly jsme svobodné, žily jsme tam ve dne v noci, založily jsme výzkumnou skupinu technologie, dělaly jsme tam ministerské výzkumy, publikovaly, bylo to bezvadné. A když sklepáci a spileční zjistili, že se člověk snaží, že i něco dovede udělat, tak se o mě nesměl nikdo otřít.

Ale pak jste se vdala, narodil se syn, což pro každou ženu znamená zvolnění pracovního tempa.
Syn se narodil 23. září. 1964, byla jsem doma zbytek září a pak přijeli pro mě s pH-metrem, že zkysla várka ve Stodě. Manžel mě proto i se synem odvezl ke své matce do Prahy, jenže z pivovaru za mnou jezdili i do Prahy, tak jsem v prosinci ukončila mateřskou a nastoupila do práce, což pivovarští velmi ocenili. V té době nebyly např. mandarinky, pomeranče a podobně, pro dítě se to těžko shánělo, ale pivovarští šoféři se o mne pečlivě starali a když někde něco takového viděli, koupili to a přivezli. 

Kdo se vám staral o domácnost?
Já jsem do padesáti let nesměla do kuchyně. Po smrti mé maminky, která umřela, když jsem byla ve druhém ročníku vysoké školy, se o domácnost starala teta, její sestra, svobodná kantorka, která byla šťastná, že získala rodinu. Od kuchařek v mateřské školce, kde ředitelovala, měla spoustu receptů, starala se u nás o všechno. Můj tatínek také kantor se zase synovi věnoval po technické stránce, leccos propálili, měli i chemickou laboratoř… Manžel dělal tehdy v Ústí nad Labem v tukových závodech, takže jsme se synovi věnovali o víkendech, kdy nám ho „půjčili“. Od pivovaru jsem dostala byt, jenže nakonec jsem kývla na nabídku Výzkumného ústavu pivovarského a sladařského a odešla do Prahy. Muž neměl v Plzni místo, on je přes tuky a já mu nechtěla profesi brát… Praha byla jediná možnost, jak spolu normálně žít a pracovat v oboru. S celým „cirkusem“ jsme se přestěhovali do Prahy. Ale strašně nerada jsem se s Plzní loučila…

O vás se ví, že máte ráda výtvarné umění a hudbu, ale moc se neví, že jste byla v juniorském basketbalovém reprezentačním výběru. Sportovala jste pak ještě?
Před válkou jsme bydleli ve Stodě, tatínek byl náčelníkem Sokola, maminka cvičitelkou, jsem odchovaná na sokolské žíněnce. Košíkovou jsem hrála od 9 let a v oktávě mě vybrali do juniorského výběru. Ale tady na škole bylo jasné, že to dohromady nepůjde. Dlouho jsem pak hrála za Meteor Dejvice a naposledy jsem si basket zahrála při oslavě svých padesátin – na Julisce proti studentům 2. ročníku. To už na škole studoval syn, a když přišel domů, tak se ptal: „Mami, co jste s nima udělaly, oni přišli a říkaly, že ty baby je tak zmastily, že nemůžou chodit…“ V Meteoru nás trénoval Zdeněk Malý a neměl to s námi jednoduché. Dávaly jsme si třeba před zápasem mléko s rumem a on všude chodil a chválil nás, že před zápasem pijeme mléko…

Vraťme se do výzkumného ústavu, čím jste začala?
Abych se tam měla čím živit, založila jsem biochemické oddělení. Předtím jsem si vyžádala stáž na Akademii věd u pana profesora Šorma a získané vědomosti pak začala rozpracovávat pro použití v pivovarství. Měla jsem štěstí, na ústavu byli úžasné lidé, nepamatuji si, že by někdo o někom řekl něco špatného. Dávali jsme do provozu osm nových pivovarů na Slovensku a dva u nás. Připravovali jsme technologie a dělali všechny rozbory, udělali jsme opravdu hodně práce.

Paní profesorko, vy jste nastoupila do oboru, který patřil mužům, už jste sezmínila, jaké to bylo v Plzni, ale jak jste se prosazovala dál?
Na ústavu byla jediná žena vysokoškolačka paní profesorka Bendová a jinak samí chlapi. V Plzni na téhle úrovni nebyla žádná, ale to bylo všude. A dnes taková situace přetrvává v Německu, i když se objevují náznaky změny, hlavně v bývalé NDR, ale v Japonsku jde o stoprocentně mužský obor. V jejich pivovarech jsem neviděla ani uklízečku, ani ženu jako otvíračku dveří, pomocnou sílu, prostě nic.

Ale vy jste tam byla, jak vás přijali?
Museli mě brát, nic jiného jim nezbylo, i když to pro ně bylo těžké. Poprvé jsem tam jela řešit nepříjemnou záležitost. Tvrdili, že kvalita našeho sladu jim pro jejich piva nevyhovuje, že mají lepší slad z kanadských nebo australských ječmenů. Přitom do Japonska se z Československa exportovalo nejvíce sladu. V Japonsku se dopoledne tvrdě jednalo, večer nás vzali na Ginzu na večeři a ráno nanovo. Pomohla nám náhoda. Vzali nás do jednoho pivovaru, kde pracoval německý sládek. Byl celý šťastný, že se objevil někdo, s kým si může promluvit německy. Zeptala jsem se ho, zda mi může ukázat varní listy, že by mě zajímalo, jak to vedou. Všimla jsem si, že v sypání sladu na várky dělá český slad jen deset procent a to ostatní je buď kanadský nebo australský slad. Zrovna v tomhle pivovaře jsme byli právě kvůli nedobrým výsledkům v kvalitě piva. Sládek mi dovolil, že to mohu použít jako argument, že jsem viděla varní listy. Japonce pak strašně překvapilo, že jako ředitelka ústavu - když jsme se pořád o kvalitě našeho sladu nemohli dohodnout – jsem řekla: „Tak jdeme do laboratoře!“ Pochopitelně plášť mi nepůjčili, jsou prckové, takže v reprezentačních šatičkách jsem udělala rozbor sladu, nedokázali to pochopit, že ředitelka ústavu je ochotna dělat laborantskou práci. Nakonec uznali, že to opravdu dělají špatně. Bylo to tvrdé, nebyla to jednoduchá mise.

Jak se stalo, že jste se ocitla zpátky ve škole?
Ze školy se na generálního ředitele pivovarského koncernu obrátili, že by potřebovali někoho, kdo by přednášel pivo. Pan profesor Grégr, který vedl katedru a s nímž jsme se měli velmi rádi, si moc přál, abych byla jeho nástupcem. Náš generální je napřed vyhodil, pak se někde sešli a on prý mě vlastně propil. Ale měl podmínku, že budu dělat obě funkce. V ústavu pracovalo na dvou místech 150 lidí, ve škole se tehdy scházelo čtyřleté a pětileté studium, na kvasné bylo přes 100 absolventů. Rodina mi dala nůž na krk, protože jsem domů skoro nechodila – abych se rozhodla, buď jedno, nebo druhé. To už jsem měla profesuru, tak jsem se rozhodla pro školu.

A vychovala jste v podstatě drtivou většinu vedoucích pracovníků všech našich pivovarů a nejen těch…
Byli tu perfektní absolventi, z té doby se rekrutovali pozdější vedoucí pracovníci pivovarsko-sladařského oboru u nás i ve světě, pár jich emigrovalo… Ale dodnes, alespoň pokud jsem sledovala svoje diplomanty a jejich další kariéru, jsou všichni na slušných vedoucích místech. Máme je na afilacích v zahraničí... Mě to hrozně bavilo.
V Plzni mám 38 absolventů, prakticky všichni pivovarští technologové v republice jsou absolventi naší katedry. Dokud v pivovarech vládli technologové, tedy pan sládek, a ne ekonomové a manažeři, tak prakticky všichni šéfové byli naši. I dnes u zahraničních firem jsou technologové a šéfové afilací naši absolventi. Ročně jsme mívali 8 – 10 absolventů z tehdy spřátelených zemí. Např. prezident Klaus se setkal nedávno s našimi absolventy v Laosu, měli jsme Korejce, Vietnamce, Číňany, v Mongolsku máme jednu dívčinu ředitelkou pivovaru. Spousta absolventů je v Africe,  v bývalé NDR, v Bulharsku byli absolventi ještě i z dob první republiky. Vždycky jsem obdivovala zahraniční studenty, jak se za rok naučili česky tak, že byli schopni vnímat přednášky. Víte, pivovarství je v češtině velmi bohaté na speciální výrazy, které třeba jiné jazyky jako němčina a angličtina nemají. Oni to většinou všechno zvládli.

Teď hlavně píšete?
Píšu za pět let už třetí knihu, teď se svými spolupracovníky Sladařství. Jinak dělám ve vědecké radě ve Výzkumném ústavu pivovarském a sladařském, jsem tam i v redakční radě Kvasného průmyslu, dělám posudky na jejich výzkumné zprávy, ve škole spolupracuji na pár věcech, mám tři přednášky v jarním a tři v zimním semestru, každá na tři až čtyři hodiny… Pochopitelně k nám domů jezdí lidé z pivovarů na určité porady. Dělala jsem pro Plzeň třeba zprávu o vývoji zařízení a technologií od roku 1842 do současnosti a o analýzách piva za toto období. Věděli, že až umřu, tak už to nikdy nikdo nedá dohromady. My jsme byli s Ing. Hlaváčkem starším jediní dva, kdo jsme byli schopni dát tyhle věci dohromady, sledovali jsme to a ukládali. Pro pivovar Budvar jsem připravovala afidativy k soudním sporům  s americkým pivovarským koncernem Anheuser Bush o značku Budweiser, kterou tento koncern již  v minulém století zcizil a dělám pro pivovary další věci. Občas mě zvou přednášet, především když slaví nějaké výročí. Pivovarští pro mě dojedou, přivezou mě a vždycky dostanu krásnou kytku.

Den každého z nás má 24 hodin, když se ohlédnete, kolik jste dávala práci?
Já to radši nebudu počítat. Běžně se u nás jezdilo na dovolenou s odbornými knihami. Manžel byl v tomhle velice tolerantní, měla jsem to báječné i v tom, že jsem se nemusela starat o domácnost. Na druhou stranu mi tetička vychovala syna i manžela jako pány, protože nebyli schopni si sami najít ani čisté ponožky, takže po její smrti jsem musela zabrat. Já prostě neznám takový pocit, že bych si někde sedla a nic nedělala. Čtu – ráda a moc. Když nemůžu v noci spát, tak čtu, ale přes den mi to musí šlapat, střídám práci duševní s fyzickou, manžel mi dřív hodně pomáhal. Pravda je, že práci jsem věnovala opravdu hodně času.

Což ocenil i prezident udělením státního vyznamenání…
Hlavně to ocenili pivovarští. Nejvíc si na vyznamenání vážím toho, že jsem potom zjistila, že z toho měli opravdu radost. Ani jedna negativní reakce nebo závist, prostě spontánní radost. To mi na tom nejvíc těšilo. A bojovali o to moje vyznamenání, jak jsem se dozvěděla, tři roky… A nedali se odradit. To mi řekl prezident Klaus.

Aktualizováno: 6.10.2014 16:40, Autor: Ivana Picková

VŠCHT Praha
Technická 5
166 28 Praha 6 – Dejvice
IČO: 60461373
DIČ: CZ60461373

Datová schránka: sp4j9ch

Copyright VŠCHT Praha 2014
Za informace odpovídá Oddělení komunikace, technický správce Výpočetní centrum

VŠCHT Praha
na sociálních sítích
zobrazit plnou verzi