Prosím čekejte...
Nepřihlášený uživatel
Nacházíte se: VŠCHT Praha  → Příběhy úspěšných → Ing. Ilona Klímová
iduzel: 870
idvazba: 1110
šablona: stranka_obrazek_sloupce
čas: 22.2.2017 20:56:26
verze: 3572
uzivatel:
remoteAPIs:
Obnovit | RAW

Ing. Ilona Klímová

Kl__mov___fotoweb

Život je boj

Řešila zrovna dodávky na Velikonoce, žehrala, jak si leckdo navymýšlí na poslední chvíli, třeba privátní značky, nové produkty – a všechno teď. Zákazník si třeba vzpomene, že rychle potřebuje dvě tuny čehosi. A Ilona Klímová ví, že ty dvě tuny bude dávat dohromady hodně těžko.  Jak to udělat, aby zboží měla, když ho bude potřebovat, aby jí nezbylo, když ho potřebovat nebude – to je hlavolam, který v těch dnech řešila průběžně. Tuna ale znamená třeba čtvrt milionu korun. A to nemám na mysli tunu svíčkové, tuhle hodnotu má třeba tuna jehněčí kýty.

Život inženýrky Ilony Klímové, absolventky VŠCHT Praha a majitelky firmy Aspius, dovážející na náš trh prvotřídní maso, určitě není fádní.

Co si člověk představí pod pojmem kvalitní maso? A musí se jenom dovážet ze zahraničí? Cožpak naše maso do této skupiny nepatří?

Opravdu záleží na tom, co si představíte pod pojmem „kvalitni“ maso. Když si řekneme, že hledáte dobré steakové maso, myslíme dobře vyzrálé maso kvalitních masných plemen. Z našich bychom mohli použít jenom svíčkovou, a kdybychom hodně hledali, pak kvalitní vysokou roštěnou, ale už i v Čechách je pár chovatelů kvalitních masných plemen, hlavně Angusů. Důležitý je také věk zvířete. Nejvíce dovážíme skot do věku 30 měsíců.

U nás nejsme zvyklí na to, jak zrání ovlivňuje kvalitu masa. V USA jsem viděla přímo v  supermarketech suché zrání. Nevypadá to sice zrovna vábně, ale přidává to masu úžasnou kvalitu. U nás se čerstvé maso do tří dnů zpracuje a co nejčerstvější se dopraví k zákazníkovi.  U hovězího masa to určitě není ku prospěchu výsledné kvality. My na trh dodáváme maso uzrálé aspoň 28 dní.

O jaké maso je u nás největší zájem?

Kolem Velikonoc je samozřejmě největší zájem o jehněčí. Vozíme jehňata z Nového Zélandu, šestiměsíční. Zkoušela jsem i spolupracovat s českými dodavateli. Potíž je, že české chovy jsou velmi malé a nedokáží výkrýt poptávku po celý rok.  Nejraději by mi přivezli ještě živá jehňata, ať si s nimi dělám, co chci. Ale já potřebuji například kýtu, nebo hřbet, a to během celého roku, ne ve chvíli, kdy jehňata zrovna dorostou.

Poptávka velmi stoupá po francouzské drůbeži. Vozíme kuřata La Belle Rouge, která rostou 87 dní. To jsou kuřata jako od babičky, která na dvorku běhala tři měsíce.  Je pravda, že se musí péct déle než-li česká kuřata, která rostou 35 dní a dosáhnou váhy 1,5 kg. Je to tím, že delší dobou růstu maso získává strukturu, lepší chuť a vůni. Velmi populární jsou i baby kuřátka, v dospělosti dosahují váhy 800 g.

Jste majitelka úspěšné firmy, což vyžaduje umění prosadit se.  Naučila vás to škola nebo to ve vás prostě bylo?

Mně škola dala schopnost prezentace a systematičnost v práci. To jsou dvě velmi důležité věci. Naučila mě počítat, ale nejen v tom běžném smyslu slova, musíte mít kalkulačku v hlavě a na všechno kolem se dívat pod tímhle úhlem. Když někam přijdu do výroby a vidím, že jim teče voda, mají špatné ořezy, tamhle se válí sáčky, kartony mají být jinde, vidím rozbitou paletu – tohle všechno se počítá do nákladů. Zaměstnanci to nevidí, ale já ano. Člověk musí všechno vyhodnocovat z ekonomického hlediska. Doma přeci také vypnete vodu, když kape, neplýtváte ničím. Ať je to domácnost, firma nebo stát, je to naprosto stejné. Když plýtváte, nemáte peníze. Tak to nemůže dlouho fungovat, příjem musí být větší než výdej. To jsou základní principy, které musí platit všude.

Sebeprezentaci mě naučil život. Asi souvisí podle mého názoru s povahou a určitou otrlostí. Naše generace ještě nebyla zvyklá veřejně se chválit, mysleli jsme, že naše výsledky časem určitě někdo ocení, nebyli jsme zvyklí mluvit o sobě, nechápali jsme, že bychom měli dávat rozhovory do médií, nechat se fotografovat. Stále je v nás myšlenka, že nejsme tak dobří.  Dokonce jsme pochybovali o tom, že vůbec dobří jsme. Člověk obdivoval ty druhé a teprve po čase zjistil, že dokáže mnohem víc. Ale to opravdu chce čas…

Na kurzy sebeprezentace moc nevěřím. Můžete naučit lidi, jak napsat životopis, jak se obléct na pohovor, co říkat. Měla jsem pár uchazečů, zrovna nedávno dívku, která byla přesvědčivá v tom, co říkala, ale nepřesvědčivá v tom, jak to říkala… Pamatuji se na jeden přijímací pohovor před lety. Strašně mě mrzelo, že jsem ho nevyhrála, protože jsem moc chtěla, strašně jsem po tom místě toužila a kvůli tomu byla i náležitě vytrémovaná. Skončila jsem druhá a dnes vím, že je dobré jít alespoň z počátku na pohovory, o které člověk tolik nestojí, jen aby si to prostě zkusil. I výběrová řízení u velkých firem stojí za to absolvovat, zkusit, co to obnáší, nechat se proklepat otázkami od A do Z.

Pojďme se vrátit proti proudu času, když jste stála s diplomem v ruce v Betlémské kapli a snila svůj sen o životě, který za oknem za chvíli začne. Co jste si představovala a jak se pak lišila realita?

Měla jsem tehdy hrozný smutek na duši. Pamatuji si naprosto přesně – dostala jsem diplom a najednou jsem byla ve strašném stavu. Stojíte, víte, že jste dosáhla toho vrcholu, za kterým jste se pachtila pět let. A najednou prázdno…  Jako by nebylo žádné pokračování… Odjela jsem do Francie na výměnný pobyt a pracovala  jsem na slepičí farmě – což už je blízko. Pak jsem nastoupila tady na katedru na postgraduál.

Jsem frankofil. Chtěla jsem jet do Francie, ale když věda je spíš cílená na Anglii a angličtinu. Obeslala jsem školy a ozvali se mi z Marseille a ze Štrasburku. Zvolila jsem tu první,  ale bylo to špatně. Tam měli přístroje, třeba dvoukapilárový chromatograf, který neuměli rozběhnout, a volat technika jim přišlo velmi drahé. Věci, které studenti zde dělali běžně, automaticky, oni nedokázali. Přístroj jsem nakonec rozběhla sama, po konzultacích s kolegy v ČR z laboratoře.  Trable tím, ale neskončily, jelikož neměli ani filtry a rozpouštědla na stopovou analýzu. Věci, které u nás byly úplně samozřejmé, tam nefungovaly. Bylo to trochu trápení. Nakonec jsem se do ČR vrátila, a to i z rodinných důvodů a nastoupila jsem do zaměstnání, do Agrochemie. Pak jsem byla na mateřské, dělala reklamku, organizovala zájezdy, samozřejmě zaměřené na Francii, jak jinak! A v roce 2002 jsme založili firmu na maso.

Docela dobře jste našli díru na trhu. Takže úspěch?

Začali jsme dovážet kvalitní maso, kterého byl na trhu nedostatek, napřed mražené, pak čím dál víc chlazené. Vyjednávali jsme stavební povolení na novou budovu se skladovacími a výrobními prostory. V prosinci 2006 jsme stavební povolení dostali, v lednu manžel zemřel.  Měla jsem rozestavěný dům, rozkopaný pozemek, dvě dcery, mladší byl rok a starší byla v první třídě… Řekla jsem si, že musím. 
Vybudovala jsem firmu, dodělala bydlení. Jedno bez druhého nešlo.  Začala jsem obchodovat s masem sama, ale i když lidé spíše očekávali, že společnost prodám. Bylo velmi těžké si získat jak důvěru dodavatelů, tak i klientů. Zhruba po roce přišel zlom a podařilo se.

Zeptám se vás na dovolenou: Asi si jí moc neužíváte a určitě nejste plážový typ? Nebo se mýlím?

To je těžké, těch míst, kde se mi líbí, je strašně moc. Nevydržím však na jednom místě. Jsem člověk, který je v běžném životě neustále v pohybu – a najednou si mám sednout na pláž??? To nejde. Jednou jsem byla s dětmi v Bretani, během dovolené jsme jen tak mimochodem zajeli ke třem dodavatelům, další rok jsem zamířila do Bordeaux, tam jsem stihla jednat s dvěma dodavateli. To jsou lidé, kteří mě zajímají, od nichž kupuju třeba ústřice. Sednu si na břeh moře a oni mi přinesou čerstvě nalovené ústřice. Otvíráte si je, házíte zpátky do moře ty skořápky, je to prostě pohoda. Tam koupíte pytel ústřic za směšnou cenu, třeba za dvě eura, a užíváte si. Pro děti je tam třeba safari, Astérix, motýlí farma. Každý si tam něco najde.

Teď třeba přemýšlím, kam vyrazíme letos. Loni ve Francii jsme neměli štěstí na počasí, bylo chladno, sice spousta zážitků – ale dětem chybělo moře, mají ho rádi. Letos asi budu muset k zaručeně teplému moři. Ale určitě to nebude jenom pláž, to bych nevydržela.

Zpět k profesi – jaké máte plány a s jakými problémy se potýkáte?

V současné době pracujeme na retailové značce Moje Maso. Pod touto značkou dodáváme do řetězců velmi kvalitní maso v balení 200-500 g. Jako příklad mohu uvést jihoamerickou roštěnou, severoamerický chuck tender, řízek či medailonek z mléčného telecího masa. Chceme dosáhnout toho, že si spotřebitel spojí značku Moje Maso s kvalitou a nebude se bát nakupovat jiné druhy masa.

A problémy? Největší je v lidech. Některé pozice je velmi náročné obsadit. Více jak polovina lidí nezvládá trojčlenku či procenta. To je věc, kterou běžně zkouším při pracovním pohovoru.  Momentálně sháním vedoucího výroby, který by rozuměl masu, uměl počítat a zorganizovat lidi. Poslední mi odešel dva dny před veterinárním auditem. To jsou věci, které mi berou energii. Hledala jsem i výkonného ředitele pro firmu, ale nenašla jsem žádného vhodného kandidáta. Teď tady na naší škole hledám nejen možnost spolupráce, ale i nové kolegy. Třeba tím někoho oslovím…

Aktualizováno: 6.10.2014 16:38, Autor: Ivana Picková

VŠCHT Praha
Technická 5
166 28 Praha 6 – Dejvice
IČO: 60461373
DIČ: CZ60461373

Datová schránka: sp4j9ch

Copyright VŠCHT Praha 2014
Za informace odpovídá Oddělení komunikace, technický správce Výpočetní centrum

VŠCHT Praha
na sociálních sítích
zobrazit plnou verzi