Prosím čekejte...
Nepřihlášený uživatel
Nacházíte se: VŠCHT Praha  → Příběhy úspěšných → Prof. Ing. Vladimír Mareček, DrSc.
iduzel: 852
idvazba: 1092
šablona: stranka_obrazek_sloupce
čas: 20.2.2017 23:39:42
verze: 3572
uzivatel:
remoteAPIs:
Obnovit | RAW

Prof. Ing. Vladimír Mareček, DrSc.

Vladimir_Marecek_web

Pokračovatel Heyrovského

Málokterému člověku se v životě podaří posunout lidské vědění o kus dál. I na vědeckém poli mají takové štěstí pouze někteří. I když - dá se mluvit o štěstí? To přeci přeje připraveným…

Současný místopředseda Akademie věd profesor Vladimír Mareček opustil bránu Vysoké školy chemicko- technologické s diplomem v ruce v létě 1967. Nebyl naivním absolventem, měl za sebou jednak rok práce v Léčivech, kam nastoupil po maturitě, ale v sobě hlavně zájem o chemii. Jistě formovaný otcem chemikem, ale od puberty i koníčky, kterými byly jednak elektronika a pak také chemie. 

Dodnes na svá studia vzpomíná jako na velmi příjemná léta – v odborném slova smyslu. Jak na zajímavé osobnosti vyučujících – profesor Albert Regner -, tak i na možnost tvůrčího rozletu. Když psal diplomku, budovu školy tehdy opustila zemědělská univerzita a odstěhovala se do nového působiště do Suchdola. „Všude se uvolnila spousta místností, naše anorganická technologie měla najednou skoro nekonečné možnosti a získala nové prostory,“ vzpomíná. „Se spolužákem jsme dostali laboratoř, v podstatě prázdnou a v ní jsme dělali diplomovou práci. Co jsme si udělali, záleželo na nás, aparaturu jsme si budovali sami, tenkrát elektronika byla poměrně v plenkách. Byl to báječný pocit obrovské volnosti.“ 

Štěstí mu přálo i po skončení školy, v té době totiž byly zrušeny umístěnky, takže místo do chemického provozu v Litvínově, kam měl podle ní původně nastoupit, mohl po vojně zamířit do Polarografického ústavu. 
I tady měl štěstí jak na spolupracovníky, tak na téma, kterému se věnoval. „Inženýr Jiří Honz, s nímž jsem pracoval, byl nesmírně chytrý člověk. Sedli jsme si nejen profesně, ale spojovaly nás i zájmy. V roce 1972 jsme spolu vyrazili autem na třítýdenní cestu do Turecka. Na devizový příslib asi se třemi nebo pěti stovkami dolarů v kapse, byla to báječná cesta, ještě nikde žádní turisté, objeli jsme spoustu historických míst. V této části přeci vznikaly dějiny světa, dávná centra, obdivovali jsme nádherné památky, vykopávky byly podél silnice, všecko volné… Autíčku se sice cesta nelíbila, ale nějak jsme to zvládli, byla to velmi skromná cesta, ale nezapomenutelná…“ 
Pak nastal asi osudový zlom. V tandemu s Ing. Honzem udělal Vladimír Mareček několik velmi zajímavých prací, jak experimentálních, tak teoretických. Zřejmě proto tehdejší vedoucí skupiny v Polarografickém ústavu profesor Jiří Koryta se rozhodl pro jiný plán a přetáhl Ing. Marečka do jiné vědecké skupiny a začali se zabývat tématem elektrochemických procesů na kapalném rozhraní. „Musím říci, že to asi byla nejlepší myšlenka, která ve skupině byla. Podařilo se nám ji s kolegou Samcem a profesorem Korytou rozvinout tak, že dodnes jsou naše práce z té doby velice dobře citovány. Podařilo se nám totiž udělat zásadní experiment a přinést vysvětlení jevů, které se v tomto prostředí odehrávají. Zvolili jsme experimentální přístup, který se do té doby nikde neaplikoval. V kapalném rozhraní jde o dva roztoky nemísitelných elektrolytů – vodné a organické fáze. Rozhraní mezi nemísitelnými fázemi, tak jako mezi olejem a vodou, je přesně definované, v podstatě rovné. První experimenty s tímto systémem udělal Nernst kolem roku 1900, s výsledky odpovídajícími tehdejšímu stavu techniky. Kapalné fáze jsou v kontaktu a polarizací rozhraní můžete donutit nabité částice, aby přecházely díky potenciálovému spádu z jedné fáze do druhé. Naše práce a dosažené výsledky daly tomuto oboru obrovský rozlet,“ konstatuje profesor Mareček. 
„Víte, je šťastná shoda okolností, že se v určité chvíli sejdou lidé, kteří rozumějí různým věcem od teorie po experiment a zrovna najdou problém, který se dá tímto způsobem a přístupem vyřešit. Tyto tři věci jsou velice důležité, protože když se sejdou dva lidé a nemají problém k řešení, tak zaniknou; když mají dobrý problém a jeden z nich chybí, tak to taky nevyřeší. S nápadem v našem případě přišel profesor Koryta a s kolegou Samcem jsme ho dále rozpracovali, já jsem k tomu přispěl hlavně z té experimentální stránky. Byla to doba, která vyloženě „volala“ po nové myšlence. Po Heyrovském už nových prací u nás bylo méně, originální myšlenky nebyly. A nám se tu mezeru podařilo zaplnit.“

Co člověk žene k úspěchu a jak ho prožívá? 
„Pocit uspokojení je jistě v tom, že člověk u něčeho může být, že něco našel a je lepší než ti druzí… Víte, takový ten hnací motiv… Ne že by to byla touha po vyniknutí, tak bych to nenazval, ale aby člověk dokázal sám sobě, že něco umí a že to udělá. V tom je hlavní pocit uspokojení. Jestli někde dostanete cenu, to je pomíjivé. Ale když večer jdete spát a říkáte si, ano, je to dobré, ještě to funguje, to je rozhodující. A když tohle chybí, pak můžete dostávat ceny, čestné doktoráty a vůbec vás to nepotěší.“ 
„Životní cyklus vědce mívá zajímavý závěr,“ usmívá se místopředseda Akademie věd. „Je popsaný i v literatuře… V okamžiku, kdy člověk začne dostávat funkce, tak to všecko přestává fungovat. Pak ho začnou posílat na zahraniční cesty, když se ho chtějí zbavit, posílají ho na jednu za druhou, stává se úředníkem, ale ve své práci už moc dokázat nemůže, na ni prostě nemá čas. A to je ta daň, kterou člověk platí. Málokdo si to uvědomuje. Já jsem teďka v situaci, kdy jsem na hraně. Dostávám funkce…, ale ještě to funguje,“ směje se profesor Mareček. 

Aktualizováno: 19.5.2015 16:28, Autor: Ivana Picková

VŠCHT Praha
Technická 5
166 28 Praha 6 – Dejvice
IČO: 60461373
DIČ: CZ60461373

Datová schránka: sp4j9ch

Copyright VŠCHT Praha 2014
Za informace odpovídá Oddělení komunikace, technický správce Výpočetní centrum

VŠCHT Praha
na sociálních sítích
zobrazit plnou verzi