Prosím čekejte...
Nepřihlášený uživatel
Nacházíte se: VŠCHT Praha  → Příběhy úspěšných → Ing. Martin Novotný
iduzel: 862
idvazba: 1102
šablona: stranka_obrazek_sloupce
čas: 25.6.2017 10:52:38
verze: 3733
uzivatel:
remoteAPIs:
branch: trunk
Obnovit | RAW

Ing. Martin Novotný

Martin_novotny_web

S puncem poctivosti

Existuje zlato bílé, červené, ba dokonce prý i zelené. Najdou se „šikulové“, kteří tenkou vrstvičkou kovu pozmění žluté zlato na bílé, dražší a zákazník až po pár měsících zjistí, že byl napálen. Je známo mnoho fíglů, které z lecčehos dokážou alespoň na krátký čas udělat to, co zákazník už dlouhá staletí žádá – kvalitní zlato. Ale tentokrát se naše setkání s předsedou Puncovního úřadu Ing. Martinem Novotným netočilo kolem zlata. I když v přeneseném smyslu slova…

V posledních pár letech jsem s ním dělala rozhovory o falšování či kvalitě šperků – nejen zlatých - několikrát. Ale až při posledním telefonátu nějak přišla řeč i na naši školu a najednou vyšlo najevo, že i pan předseda patří do dlouhé řady absolventů VŠCHT Praha.  Mé prvotní překvapení laika nakonec vystřídalo cestou do jeho kanceláře přesvědčení, že chemické vzdělání je přímo ideální pro podobnou funkci. A myslím, že jsem se nemýlila.

Pan předseda tvrdí, že rozhodování o budoucím zaměření člověka mívá velmi pragmatické a občas nesmírně jednoduché důvody. Jeho životní volbu budoucí profese ovlivnil soused z lavice, výborný student a fanda na přírodní vědy (dnešní profesor VŠCHT Praha Ing. Jan Roda, CSc.).  „Když jsem se rozhodoval,“ vzpomíná inženýr Novotný, „přicházela v úvahu i medicína, ale nakonec jsem si řekl, že telefonní seznam se učit neumím. Na techniku jsem nemohl, protože když se mělo rýsovat, já měl čtvrtku špinavou ještě předtím, než jsem udělal první čáru. A tak jsem šel s Honzou na chemii. Sebekriticky musím říci, že kdyby ti páni profesoři byli tak přísní, jak se tvářili, tak jsem tu školu nikdy nemohl udělat. Zásluhu má i můj kamarád Honza Roda, ale on u chemie, u té teoretické, u výzkumu zůstal i po škole, byť kariéru mohl v podstatě budovat až posledních dvacet let. Stal se i děkanem, habilitoval a dnes je uznávaným odborníkem.“

Zpátky k mladému absolventovi, rozhlížejícímu se, kde by ještě s vlhkým diplomem fakulty našel to pravé uplatnění.  Zamířil do automobilového průmyslu, do výzkumného ústavu. Je pravda, že se v něm dlouho neohřál, pominuly nejen city k jedné slečně, která ho k ústavu poutala, ale asi i vášeň pro tento obor. Ale dodnes obdivně vzpomíná na tehdejšího ředitele podniku, shodou okolností otce oné slečny, který byl doslova bohem nadaný všeuměl.  
A tehdy – aniž to tušil – zvolil pro svůj profesní život definitivní obor. Byl přijat do Státní zkušebny pro drahé kovy (dnes Puncovní úřad) do odboru odborného dozoru a zůstal tu více než dlouhá tři desetiletí. „Puncovnictví se historicky vyvinulo z mincovnictví, panovníci si hlídali obsah drahých kovů v měně. Stát nebo panovník za ryzost ručil a samozřejmě si za to nechal zaplatit. Puncovnictví se samozřejmě vyvíjelo, ale dneska – a nejen u nás, ale ve vyspělém světě je samozřejmostí, že všechno, co je v obchodech, má garanci pravosti. Je zajímavé, jak i do jazyka pronikly výrazy z puncovnictví. Hovoří se o „prubířském kameni“ – když jde o něco zásadního, co je třeba vyřešit, překonat překážku. A ono se skutečně ještě dnes zlato zkouší na kameni. Když říkáme, že má něco „punc“, tak se jedná o originál, kvalitu, prostě pojem, který používají zlatníci na šperky, se přenesl i do běžného života.
Když jsem sem nastoupil, z chemického hlediska se tu dělaly strašně zajímavé věci.  Zlato, stříbro a platina byly tenkrát státně sledovanými surovinami. Stát je hlídal, protože za ně platil vzácnými devizami, aby se neplýtvalo a šetřilo. My jsme dělali kontroly v podnicích, kde se tyto kovy spotřebovávaly, zpracovávaly – od strojírenských podniků po porcelánky, bylo to pestré. Analytika drahých kovů je velmi zajímavá a specifická záležitost. Toho jsem si užil, když jsem byl také nějaký čas na stáži u nás v laboratoři, kde jsem vlastníma rukama dělal analýzy. V podstatě jsem se tehdy vrátil do studentských let, ale na naprosto jiné úrovni a ve velmi specifickém oboru,“ vzpomíná pan předseda.
Jenže po návratu z laboratorní stáže na své původní místo v odboru odborného dozoru začal mít pocit, že to, co dělá, je pořád opakovaná práce, stále to samé, že nějak zakrňuje.  „A tak jsem se přihlásil na postgraduální studium na vysokou školu ekonomickou – formy a metody řízení.  Dva roky po té, co jsem to dodělal, za mnou přišli, že současný ekonomický náměstek odchází a že bych mohl jít na jeho místo.  Jenže já jsem takové věci, které pod něj spadaly, vůbec neuměl. Děvčata z oddělení mě prosila, ať to vezmu, že mě všecko naučí, jen aby nepřišel nikdo zvenku. Tak jsem to vzal…“
A když se v celé problematice trošku zorientoval, přišel rok 1989 a dějiny prošly i tehdejší státní zkušebnou. „S kolegou jsme tady dali dohromady Občanské fórum, starý ředitel odešel, přišel nový, nakoupila se nová špičková technika, udělala se spousta dobrých věcí.  Ale změnil se i trh. Objevovaly se napodobeniny stříbrných, ale i zlatých šperků, některé byly obyčejné falsifikáty, jiné dokonce mohly ohrozit lidské životy. Byly třeba pokusy k nám dovážet „stříbrné“ šperky, v nichž bylo stříbra 40 procent, zbytek tvořilo kadmium, což je výrazný karcinogen.  Kdyby nezafungovala naše kontrola, tak je ohroženo zdraví stovek lidí. Takové zboží se zamíchá do běžného a je opravdu nebezpečné.“
Ale i situace na trhu se mění, nejen co se týče různého nekvalitního či dokonce nebezpečného zboží. Lidé si dováželi z cest do zahraničí šperky, o nichž až doma zjistili, že nejde o zlato, ale jen o pozlacený kov.  V ulicích se objevily prodejny, které nabízely zlaté předměty, ale šlo většinou o masově vyráběné ne příliš kvalitní „ozdoby“, byť zlaté. Než lidé zjistili, že ne každý zlatý kousek splňuje jejich představy, chvíli to trvalo. A došlo k další změně na trhu – začal rozvoj internetových obchodů včetně zlatnických. 
„Puncovní úřad samozřejmě kontroluje zboží na trhu, v době internetu to není úplně jednoduché, ale máme vytipované solidní internetové prodejce, kteří si nechávají prověřit zboží, než ho pustí do prodeje, a víme i o těch méně seriozních…  Dokonce máme dohodu s internetovou firmou Aukro, která přijala naše podmínky, co se prodeje drahých kovů týče a vyvěsila je na své stránky.“
Ohlédnutí za nedávnou minulostí má ještě jeden aspekt – tohle vše řešil inženýr Novotný už jako předseda Puncovního úřadu. „Bývalý předseda odcházel na zasloužený odpočinek a hledal se nástupce. Já jsem do toho moc chuť neměl, ale nakonec jsem se výběrového řízení na ministerstvu průmyslu a obchodu zúčastnil… Tehdejší ředitel odboru, který nás měl na starosti, se zaručil, že to výběrové řízení proběhne regulérně. Mně se zdálo, že to je samozřejmé, to snad ani nemusí veřejně slibovat, myslel jsem si, ale až v průběhu řízení se ukázalo, že jeho slib nebyl až tak bezvýznamný. Jeho naplnění se totiž ukázalo jako velice důležité. Byly pokusy výběrové řízení ovlivnit, už tehdy před deseti  lety...  No jak se to dělá? Prostě v průběhu jsou pokusy měnit podmínky řízení…  Přihlásili jsme se tehdy asi čtyři. Napřed jsme měli vypracovat práci o výhledu puncovního úřadu na 10 let dopředu, pak byly psychologické testy, zkouška z angličtiny a pohovor před komisí. Komise byla zajímavá v tom, že do ní ministerstvo nominovalo lidi z ministerstva, a také ze zlatnické asociace. Mně to i dneska přijde absurdní, připadá mi to, jako kdyby se vybíral ředitel banky a do komise se nominovali největší kasaři. Protože puncovní úřad zlatnické podniky kontroluje a jejich majitelům šlape na prsty, inspekce jim dává pokuty, odebírá vzorky, není pro ně přeci partnerem, ale stojí na druhé straně té pomyslné barikády.  Byla jasně stanovená pravidla – účastníci řízení se budou bodovat po jednotlivých částech a pak se to sečte a vítěz bude navržen panu ministrovi ke jmenování. V průběhu řízení se objevil návrh, že to není až tak úplně dobře, že by se mělo udělat pořadí a předložit panu ministrovi tři nejlepší a on vybere, koho uzná za vhodného. Toho, kterého mu doporučí poradci. O to se strhla mela, ale nakonec zvítězila skupina, která hájila předem stanovená pravidla, že vítěz bude navržen panu ministrovi k jmenování.“
A tak měl Puncovní úřad nového ředitele, který nejen že znal dokonale jeho problematiku, ale i každé zákoutí i kolektiv. Nemusí být ale úplně jednoduché stát najednou v čele lidí, s nimiž jste sdílel pracoviště jako jeden z nich více než dvě desetiletí. „Trvalo mi to tak dva až tři měsíce, než jsem se přestěhoval ze své původní kanceláře sem. Hlavní nebyly věci, ale ten přerod z „kukly do motýla“. Prostě lidem, s nimiž jsem dlouhá léta spolupracoval, začít poroučet a řídit jejich práci…. Člověk se to musí naučit, že když něco vymyslí, tak to musí prosadit, že ty opratě, které na jedné straně utáhne, fungují až za chvíli, než se jeho rozhodnutí projeví. Ale je to pak dobrý pocit. Ale musel jsem se naučit stát si za svým, dokázat říkat i nepříjemné věci těm lidem, s nimiž člověk dlouho spolupracoval.

Když proplouvám takovými životními peripetiemi, vzpomínám na svého dědu a tátu. Neměli jednoduchý život, i když dědeček se vypracoval z prostého chlapce až na ředitele banky a byl také zakládajícím členem Sokola. Z něho ho pak v roce 1952 za negativní postoj k sociálně demokratickému zřízení vyloučili.  Kam až absurdita režimu dospěla! Ale on dokázal předat čestný přístup k životu i k práci tátovi a doufám, že to jde dál. Táta patřil k těm, kteří po roce 1948 byli převeleni do výroby. Z ekonoma se stal bagrista, ale on dokázal každý negativní životní zlom přetavit do pozitivních stránek. Jezdil s bagrem v západních Čechách, stavěl silnice a nám díky tomu udělal krásné dětství. Proč? Celý týden se těšil na víkendy, kdy se s námi věnoval různým sportům. Trávili jsme spoustu času ve Špindlu na lyžích, hráli jsme tenis, prostě užívali jsme si a máme na to báječné vzpomínky. Táta vydělával dost, aby nám tohle mohl dopřát a bohatě toho využil, měli jsme krásné dětství.“
Nedá mi to, abych se nevrátila do současnosti a nezeptala se, zda další generace míří také do oblasti přírodních věd.  „Syn vystudoval zemědělskou školu, ekonomický směr a pak odjel do ciziny. A já jsem udělal zajímavou životní zkušenost a potvrzují ji i kamarádi. Mezi mladými, kterým je kolem 30, je totiž takových případů řada. Ti kluci studovali, odjeli do ciziny, chodili, jak se dneska říká „kalit“a jinak nic moc nedělali.  A pak přišla potřeba dokázat pracovat, a najednou jim nedělá problémy být dlouho v práci, věnovat se jí i o víkendech, prostě jí odevzdávat maximum. Že i zkušenost se sportem je naučila určitému režimu umět vyhrávat i prohrávat, jednat s lidmi, užít si úspěch, překonat neúspěch. Ze zkušenosti se synem to potvrzuji. Když se vrátil po tři čtvrtě roce z Austrálie, měl chuť ještě někam vyjet.  Že prý jsem kdysi říkal, že mám známé v Anglii, že by mohl třeba tam… Tak jsem se ho ptal a co jako reálný život, zda by nezkusil začít. Trochu obvolával kontakty, které měl a ve firmě, kam kdysi dělal konkurz, se zaradovali a prý to je dobře, že voláte, my jsme toho člověka, který nastoupil, propustili, víte co  - my to s vámi zkusíme. On jim řekl, že fajn, že si zařídí ještě nějaké věci a za 14 dní by přišel. Na což mu rezolutně sdělili: Ne, zítra přijdete! Tak přišel…
A od té doby se datuje opět to samé – z kukly motýl. Najednou uměl tvrdě pracovat, být odpovědný, budovat kariéru. Mladí lidé, kteří měli možnost vycestovat do zahraničí – ti už se nikoho neleknou, před nikým neklesnou v kolenou. A díky tomu, že v tom systému, který tu byl, žili, jsou možná houževnatější a dokáží si možná víc vážit toho, co mají. Zajímavé práce, kterou mají. Možná, že si to maluju na růžovo, ale zkušenosti našich manažerů v zahraničních firmách, kde jsou i na vysokých pozicích, mi dávají za pravdu.

Takže z chemie jsem vzešel, chemie se celý život vlastně dotýkám, ale vlastní chemií se neživím, na rozdíl od mého kamaráda profesora Roda, který způsobil, že jsem na ni šel. Dneska mám za sebou deset let v čele Puncovního úřadu a doufám, že se na mé působení tady nebude vztahovat jeden citát, který jsem si zapamatoval – že i stojící hodiny ukazují dvakrát denně správný čas. To je z Rudého práva ještě z totality. Mám dojem, že novináři z té doby také zkoušeli, co všecko projde.“

Aktualizováno: 6.10.2014 16:35, Autor: Ivana Picková

VŠCHT Praha
Technická 5
166 28 Praha 6 – Dejvice
IČO: 60461373
DIČ: CZ60461373

Datová schránka: sp4j9ch

Copyright VŠCHT Praha 2014
Za informace odpovídá Oddělení komunikace, technický správce Výpočetní centrum

VŠCHT Praha
na sociálních sítích
zobrazit plnou verzi