Prosím čekejte...
Nepřihlášený uživatel
Nacházíte se: VŠCHT Praha  → Příběhy úspěšných → Ing. Jiří Pražan
iduzel: 850
idvazba: 1090
šablona: stranka_obrazek_sloupce
čas: 23.6.2017 20:58:58
verze: 3733
uzivatel:
remoteAPIs:
branch: trunk
Obnovit | RAW

Ing. Jiří Pražan

Jiri_Prazan_maly_web

Proč sládek vaří kolu?

I když člověk dělá první zkoušku na VŠCHT Praha na potřetí („…pochyboval jsem o tom, co tu vlastně dělám“) neznamená to, že by školu nakonec nemohl dokončit jako vynikající student. Inženýr Jiří Pražan, dnes jeden z lidí, kteří stojí ve vrcholovém managementu společnosti Coca- Cola Česká republika a také prezident Svazu výrobců nealkoholických nápojů, takovým příkladem je. Ale cestu k jednomu z nejoblíbenějších nápojů na světě začal nikoli od píky, ale od piva.

Když se člověk narodí v pivovaře a při stěhování se pouze pivovar v Pardubicích změní na velkopivovar na Smíchově, má své budoucí zaměření vlastně dané. Alespoň v případě Jiřího Pražana, jeho bratra i sestry se to splnilo stoprocentně. Rodičovský byt přímo v pivovaře vyvolává představy o Postřižinách. V našem případě to „jenom“ předurčilo dráhu další generace, takže diplom z VŠCHT Praha si odnesl jak Jiří Pražan, tak jeho sestra. „Asi to jinak nemohlo dopadnout. Moje dětství to byl Smíchovský pivovar a přilehlé ulice. I když jsme měli s bráchou přísný zákaz chodit do provozů, samozřejmě jsme ho porušovali. Proto jsem bral jako velkou nespravedlnost, když jsem po skončení školy musel už jako inženýr, absolvovat jako všichni povinné „kolečko“ v dělnické kategorii, abych se naučil všechno od zdola. Já už to uměl za všechny brigády, výpomoci i ty dětské hry nazpaměť,“ usmívá se inženýr Pražan a nezakrývá, že pivo, to je pro něj dodnes opravdu srdeční záležitost.

Absolvent z roku 1977 stejně ale pivovar po pár letech strávených už na odpovědných místech nakonec opustil z velmi pragmatického důvodu. Kvůli možnosti získat byt odešel na ministerstvo zemědělství, ale ani tam dlouho nezůstal. Náhodou si přečetl někdy v devadesátém roce novinový inzerát, že australská vláda vypisuje stipendia pro lidi z východní a střední Evropy zaměřený na studium orientace v tržní ekonomice. „Odepsal jsem, byť jsem si uvědomoval, že moje školská angličtina je dost bídná, ale tak na tom byla většina z nás. Při pohovoru na ambasádě jsem mluvil s rodilým Australanem a ti všichni mluví trochu specifickou angličtinou. Měl jsem samozřejmě trochu obavy, ale když se mi podařilo stočit řeč na mé oblíbené téma – tedy pivo a pivovarnictví, tak už jsem byl silnější v kramflecích. Na druhé kolo přijeli z univerzity v Melbourne a nakonec mě na devítiměsíční studijní pobyt do Austrálie vybrali.  Až v Melbourne jsem zjistil, že v české verzi inzerátu vypadl nedopatřením věkový limit 35 let, mně bylo 38. Ale nikdo zřejmě nenašel odvahu diskriminovat uchazeče až následně kvůli věku… V únoru 1991 naše skupina - po sedmi lidech z Maďarska, Polska a Československa - začala studovat.“
Začátky nebyly lehké – naprosto jiný způsob výuky, problém vyjadřovat se v angličtině a také počítač. Viděli ho prvně a tak se museli seznamovat i s ním. „Když jsem psal svou první práci, neustále mi zoufale chyběla slovíčka. Ale když začne člověk hledat ve slovníku, ztratí nit, myšlenku, co chtěl říci. Tak jsem prostě musel práci napsat česky a pak ji otrocky překládat. Dvojnásobné úsilí, ale jinak to prostě nešlo.“
Chtěl se co nejrychleji v angličtině zdokonalit, takže volil, na rozdíl od kolegů ze Slovenska, kteří bydleli spolu, možnost ubytování s maďarským spolužákem. Konec konců snaha dozvědět se co nejvíc, ho provázela i po skončení šestiměsíční studijní části pobytu. V době, kdy zamířili absolventi na praxi do jiných míst a měli zajištěno bydlení v super hotelích, odmítl. Chtěl bydlet s místními. A tak se na nástěnce v podniku, kde praktikoval, objevila jeho prosba o ubytování a Australané si ho nadšeně po dvou týdnech předávali jako „atrakci“ a on se zase dozvěděl spoustu věcí o životě normálních lidí. Dodnes na to hrozně rád vzpomíná.
Mezinárodní prostředí nabízí možnost srovnání. Jak na tom byli ve srovnání s místními či jinými cizinci on a jeho kolegové? „ Na závěr studia jsme hráli počítačovou hru. Dneska to zní divně, tenkrát hry ještě tolik nebyly, univerzita měla vyvinutý software Caravan game. Rozdělili nás do čtyř skupin, každá představovala jednu firmu, která měla na tu dobu klasickou strukturu – generální ředitel, obchodní, finanční… Dostali jsme stejné výchozí podmínky – měli jsme rozpočet, výrobní zázemí a tak. Hráli jsme jakoby několik hospodářských  roků, simulovalo to reálný život. Mohli jsme nakupovat marketingové informace, meteorologické, mohli jsme kooperovat na výrobě, a dívat se na to z různých pohledů. Nedokázali jsme se odtrhnout, hráli jsme skoro 36 hodin. Oni nás přitom pozorovali a filmovali. Ta vášeň, s níž jsme likvidovali konkurenci… Tam se ukázalo, když jsme to pak s učiteli hodnotili, jaký je rozdíl mezi námi a místními. Hlavně v pojetí byznysu. My jsme toho o byznysu moc nevěděli, v tomhle jsme byli panicové, prostě strašně opatrní. Přišlo nám nepřiměřené investovat do průzkumu trhu. Ale to je strašně důležité, bez toho správnou strategii neuděláte. Místní věděli, že to tak musí být, že bez informací se neobejdete, dávali do toho bez rozpaků velké částky z rozpočtu. My jsme si naopak říkali – na karavany, abychom si kupovali informace? Vůbec jsme neměli čich pro to, co je potřeba.“
Po šesti měsících náročného studia přišla praxe. „Byl jsem jediný profesí pivovarník. A na celém světě jsou lidé této branže určitým zajímavým společenstvím. Platí, že když člověk od fochu zaklepe na dveře jakéhokoli pivovaru, vždycky ho přijmou. V Austrálii jsem se mohl podívat, kam jsem chtěl, pověděli mi všechno, ale nechat mě absolvovat praxi, to ne, to se nepovedlo nikde. Takže mi ve škole nabídli, zda se nechci podívat během své praxe do firmy Coca- Cola. Řekl jsem si, že v zásadě je to velmi podobné, tak proč ne. Mohl jsem poznat absolutně všecko, zjistil jsem, jak taková fabrika v tržních podmínkách funguje, prostě, to co jsme se učili půl roku, jsem si mohl osahat v praxi.“
A pak přišel ještě jeden rozhovor – klíčový. Řekli mu, že ho pozorovali a že mají informace i z univerzity… „Nechtěl byste pro nás pracovat u vás?“ Sdělili mu své plány a dali čas na rozmyšlenou. Kývl a vydal se na limonádovou dráhu.
„Rodina se mi smála, když jsem se vrátil a oznámil, že jdu do nealka, sourozenci na mě koukali přes prsty. Co to je, sladké bublinky? Dneska dělá brácha generála v Poděbradce a sestra odešla po zavření Bráníku také mimo pivo a dělá konzultantku…“
Hned mohl zužitkovat vše, co se naučil. „Zpracovával jsem spolu s dalšími privatizační plán na sodovkárnu v Kyjích, podařilo se a byla zprivatizována v dubnu 1992 a stal jsem se ředitelem závodu. Začali jsme odstávkou, bylo třeba provoz zmodernizovat, pak už jsme investovali každý rok do nové linky.“
Když se zeptáte inženýra Pražana na problém plastových lahví spojený s nealkoholickými nápoji, je nekompromisní. „Já jsem velký zastánce PET lahví, a tvrdím, že to, co se stalo v Německu s povinným zálohováním nevratného PET obalu, je prostě neštěstí. Za pomoci Svazu se podařilo zatím tomu u nás zabránit. Přístup, že když to zavedlo Německo, tak to musí být perfektní, byl omyl. Dělá se analýza životního cyklu, jsou doklady o environmentálním dopadu jednotlivých obalů. Je zajímavé, že nápojové obaly jsou vždycky první na tapetě a ostatní nechávají politiky i spotřebitele v klidu. Sklo je úžasný obalový materiál, ale když vezmete energetickou náročnost na výrobu jedné skleněné lahve, pak myčku, která má louh, musí se vyhřívat, pak zchlazovat, louh neutralizovat, rozváží se to, vrací se zpět… Té energie! Linka na PET lahve je jednodušší, voda z vystřikování se dá použít i na jiný účel.  U nás se povedlo vychovat spotřebitele, aby třídil odpad, dával plast do kontejneru. Bohužel chybí konec tohoto cyklu. Ve světě ale už existují technologie, kde se z PET lahví dělají opět nápojové lahve. V Německu a v Rakousku je kapacita, my ji využíváme, v našich lahvích je 10 – 20 procent recyklátu. Jsou to spolehlivé technologie, které umožňují použití recyklátu pro potravinářské užití.“
Má ještě člověk v jeho postavení nesplněný sen? Třeba postavit se do vedení nějaké pivovaru? „To by byla výzva, ale technologie šly strašně moc dopředu, a i když říkám, že je to srdeční záležitost, nevím. Nechci, aby to vyznělo hloupě, ale pivo je náročnější, složitější, je to živý organismus. U nealka se v sirupárně smíchají suroviny, naředí se to a jedeme. Je to jednodušší. Ale na druhou stranu nealko otevírá mnohem víc možností na inovace. Pivo u nás a český pivař zvlášť je hrozně rigidní a není otevřený novinkám. 
Pořád se snažím udržovat kontakt s oborem, jsem v redakční radě Kvasného průmyslu, čtu literaturu. Musel bych na sobě hodně, hodně pracovat… Měli jsme vždycky se sourozenci sen, který s léty utekl. V době, kdy by možná bylo možné uvažovat o realizaci, jsme neměli dost odvahy. Rodinný minipivovar, to bychom parádně obsadili …“
Co mu vadí na dnešních studentech, když zasedá v poradním orgánu děkana FPBT a poslouchá zprávy ze školy? „Já prostě nemůžu pochopit, že dnes mají studenti obrovskou možnost cestovat a stážovat venku a škola má problém naplnit nabídky.  My bychom byli v době našich studií cestovali, až bychom brečeli, ale možné to nebylo. Nevím, jak apelovat na mladé, ať se proberou. Je to nezaplatitelná zkušenost ze všech pohledů. Osobního oťukání se – v cizím prostředí se o sebe musí postarat, zařídit si své věci, myslím si, že by to snad mělo být povinné. A angličtinu – pokud se někdo vymlouvá, že není nic moc - je možné zlepšit tím, že vyrazím třeba dřív a obouchám se. Mrzí mě to.“

 

Aktualizováno: 6.10.2014 16:31, Autor: Ivana Picková

VŠCHT Praha
Technická 5
166 28 Praha 6 – Dejvice
IČO: 60461373
DIČ: CZ60461373

Datová schránka: sp4j9ch

Copyright VŠCHT Praha 2014
Za informace odpovídá Oddělení komunikace, technický správce Výpočetní centrum

VŠCHT Praha
na sociálních sítích
zobrazit plnou verzi