Óda na život s chemií
Energická, chytrá, šikovná, vtipná, půvabná – ještě řadu kladných přívlastků bych určitě našla a hodily by se ke generální ředitelce české pobočky firmy Danisco ve Smiřicích. Ing. Blanka Valušová je samozřejmě také úspěšnou absolventkou VŠCHT Praha.
I po těch letech vždycky ráda vzpomínám. Myslím, že to bylo nejlepší vzdělání, jaké jsem do života mohla získat. Když jsem se ve čtvrtém ročníku humanitního gymnázia rozhodovala, co dál, bylo vzhledem ke „kádrovému“ profilu naší rodiny jasné, že můj výběr bude dost omezený. Protože jsem rozhodně studovat chtěla, byla jediná možnost zkusit to na tzv. preferovaných oborech, což tehdy byly některé obory ČVUT, Vysoká škola zemědělská a VŠCHT. Pro VŠCHT jsem se nakonec rozhodla prostou vylučovací metodou – obory nabízené na ČVUT mě vysloveně děsily, Vysoká škola zemědělská sídlila v Suchdole a tak daleko se mi dojíždět nechtělo, jediné, co zbylo, byla nakonec chemie. Přijímací pohovor nebyl nic příjemného, ačkoliv jsem písemnou část přijímacích zkoušek zvládla dobře, komisi se nelíbilo mé humanitní vzdělání. Nakonec jsem prošla s tím, že – podle jejich názoru - víc než jeden semestr tam stejně nevydržím. Byl to nepříjemný zážitek, ale zároveň to asi byl důležitý impulz, kdy jsem se rozhodla, že jim všem ještě ukážu. Vzhledem k celkově humanitnímu zaměření naší rodiny a humanitnímu vzdělání na střední škole byl pro mě nástup na technický obor vstup do úplně nového světa. Naučila jsem se věci, o kterých jsem dřív ani netušila, že existují, začala jsem život vidět v úplně jiné perspektivě. Bylo to hodně těžké, ale kdykoliv se, jak postupně stárnu, ohlédnu zpět, tak vím, že to bylo nejlepší vzdělání, které jsem mohla dostat. Skutečnost, že jsem nic jiného studovat nemohla, se nakonec ukázala jako velké životní štěstí.
Neříkejte, že to šlo snadno. Přeci jenom technické obory prvního ročníku jsou opravdu náročné…
Začala jsem jako technický analfabet s velkým handicapem za spolužáky z technických středních škol. Neměla jsem ponětí, co je integrál nebo derivace., Ale zvládnout jsem to musela, doučila jsem se to. Myslím, že se v tom odrazil i můj postoj k životu – když musím, tak prostě musím. První těžkou krizi jsem měla už v prvním semestru, protože jeden z prvních předmětů byla technická fyzika. Z ní se dělala laboratorní cvičení, což spočívalo v tom, že se měřily stovky nějakých hodnot, které se potom statisticky vyhodnocovaly. V té době se tohle všechno dělalo na šupleře, kalkulačky nebyly. Zkuste si sečíst dvakrát za sebou ručně dvě stě čísel, nikdy nedostanete stejný výsledek. Já jsem z toho úplně šílela. Ale taky jsem si řekla – sakra, jsi na škole, kde 70 procent práce budou dělat laborky. Buď si to teď od začátku oblíbíš, nebo toho nech. Dneska si myslím, že jsem na tom osobnostně vyrostla, že jsem se přinutila dělat něco, o čem jsem si myslela, že k tomu vůbec nejsem uzpůsobená a nakonec si to i oblíbit. Poslední dva roky na katedře technologie potravin a konzervárenství už jsem si vysloveně užívala, tam už to bylo o praktické aplikaci znalostí a o propojování všeho, co jsem se naučila v předcházejících letech.
Proč jste vlastně zvolila fakultu potravinářské a biochemické technologie?
Když jsem se rozhodovala, na jakou fakultu se přihlásit, volila jsem to, co mi připadalo nejblíž praktickému životu – a co už může být blíž než potraviny, že? Když jsem nastoupila na školu, s údivem jsem zjistila, že na potravinářskou fakultu se na škole jak vyučující tak studenti dívají trochu přes prsty, považovala se za jakousi druhou ligu. Dodnes nechápu proč. Mé studium i můj další život mi potvrdily, že jsem se rozhodla správně. Vzdělání, které jsem na potravinářské fakultě získala, bylo velmi široké, pokrývalo jak základní technické předměty (které byly v prvních dvou letech studia společné pro všechny fakulty), tak studium biochemie, mikrobiologie a potravinářské chemie. Bez ohledu na to, čím bych se v budoucnu živila, získala jsem velmi dobrý základ pro život, základní porozumění pro souvislosti, pro to, jak člověk a příroda „funguje uvnitř“
Štěstí, které jsem měla při volbě studijního oboru, mě provázelo i dál. Na katedře technologie potravin byl vedoucím katedry pan profesor Kyzlink, velice vzdělaný a moudrý pán. Mě tenkrát „konzervárenská“ specializace hrozně bavila, uměla jsem to a panu profesorovi jsem nějakým způsobem padla do oka. Měl životní sen – vybudovat v Československu továrnu na výrobu pektinu. Už od 50. let o tom snil, až se konečně v 70. letech ledy hnuly a padlo rozhodnutí, že se pektinka v rámci takzvaných antiimportních opatření vybuduje. V době, kdy jsem končila studia, se už začínalo stavět. Dělala jsem na pektiny diplomku a pan profesor mi navrhl, jestli bych nechtěla v nově vybudované továrně pracovat. Osobně došel za nějakým náměstkem ministra, prostě někým hodně vysoko postaveným, a tu práci mi domluvil. Tehdy pektinka spadala pod Východočeské konzervárny a lihovary a muselo se přes jejich kádrováka, což byla zase velká překážka. Ale nakonec všechno dobře dopadlo, zřejmě opět díky intervenci profesora Kyzlinka.
Už jste přišla do hotové továrny?
Nebylo tu nic než bláto a staveniště, protože se teprve stavělo. Jenom pár starých budov do budoucna určených k demolici. Dostala jsem takovou vybydlenou plesnivou místnost a řekli mi: „Tohle je laborka a v září musí fungovat.“ A jsme zase u toho - když musím, tak musím. Myslela jsem si, že to je prostě ten „praktický život“, že je to takhle normální. V té době jsem byla jeden z mála lidí v republice, kdo věděl, co to je pektin a jak se dělají analýzy a co je k tomu zapotřebí, ale nejdřív bylo nutné tu vybydlenou laborku zprovoznit, zajistit, aby tam fungovala elektřina, tekla voda do výlevek a správně odtékala do odpadu… Škola mě samozřejmě nenaučila, jak zavádět vodu a opravoval ucpané odpady, to byla jedna z mých velikých životních zkušeností. Úspěch celé akce stál a padal s ochotou socialisticky řízeného „úseku údržby“. Připomínalo to jeden vtip od Renčína, kdy stál mladý člověk a naproti němu takový vesnický vidlák v rádiovce a říká mu: „Šoufek, tohle jsem chtěl podat, šoufek. Co vás to na tý vysoký škole učej?!“
Teprve pak došlo na odbornou stránku věci – vybavení přístroji a laboratorním sklem, musela jsem nakoupit chemikálie, přeložit a upravit laboratorní předpisy, najmout a vyškolit laborantky... To byl červen, červenec, srpen. A v září první část provozu najížděla...
Nakonec ale všecko dobře dopadlo, laboratoř jste zprovoznili, vy jste za pár let odešla na pět let na mateřskou. Vrátila jste se v roce 1989, takže se za pár let před vámi otevřely velké možnosti.
Nastoupila jsem do vývoje, kde byl režim přece jenom volnější než v provozní laboratoři, říkala jsem si, že k dětem to je naprosto ideální. Nechtěla jsem, aby moje děti chodily v šest ráno do jesliček a do školky. Takže než trochu povyrostly a vyhrabaly se z toho nejtěžšího, dělala jsem jenom na šest hodin. Zhruba po roce jsem se stala vedoucí vývoje, zní to honosně - ve skutečnosti jsme tam byly jenom dvě inženýrky, ale okamžitě jsme začaly dělat zajímavé věci. Během dvou let jsme udělaly patent, který vydělal podniku spoustu miliónů. Technologie, kterou jsme tenkrát vymyslely, se používala až do roku 2000. Jinak byla průmyslová praxe v té době dost zoufalá – nebyly náhradní díly, nebyly peníze na rozvoj, všechno se jen tak flikovalo.
Když se v roce 1989 otevřely hranice, bylo naprosto jasné, že malá továrna není konkurenceschopná. Takovýhle typ výroby musí mít určitou kapacitu, aby se to vyplácelo. Ta mez se odhadovala na 800 tun ročně, my měli tehdy slabých 200.
A to zřejmě chtělo zprivatizovat a sehnat zahraniční kapitál, nebo ne?
Začali jsme shánět někoho, kdo by byl schopen investovat do rozšíření výroby a samozřejmě i výrobek na zahraničních trzích prodat. Měli jsme takovou naivní představu, že továrnu zprivatizujeme v rámci velké privatizace. Rok a půl jsme strávili přípravou privatizačního projektu. Byl opravdu dobrý, od všech ministrů a jejich náměstků, se kterými jsme jednali, jsme měli zelenou – že náš projekt je výborný, že ho podporují, ano, takhle se to zprivatizuje. Jenže pak jsme narazili na vlastní naivitu - ukázalo se, že o přijetí projektů nerozhodují ministři a jejich náměstci nahoře, ale nenápadní řadoví úředníci dole… Ke skácení projektu stačilo, když se jeden klíčový dokument na poslední chvíli záhadně ztratil na cestě mezi dvěma ministerstvy. Továrnu nakonec zprivatizovaly Východočeské konzervárny a lihovary a po několika letech ji prodaly našemu původnímu partnerovi, dánské firmě Danisco. Byla to škola života, docela dobrá. Po změně majitele se konečně začala dělat pořádná práce. První roky byly krásné, sice náročné, ale člověk mohl konečně dělat něco, co mělo smysl, a nemusel se dohadovat, jestli koupí čerpadlo nebo nic. Během prvních tří let jsme zoptimalizovali většinu výrobních postupů, lidi se naučili v nových podmínkách pořádně pracovat, kapacitu jsme zvedli bez velkých investic skoro na dvojnásobek. Továrna byla původně postavena na jablečný pektin, ale v roce 1999 padlo strategické rozhodnutí, že se výroba jablečného pektinu ukončí a bude se vyrábět výhradně citrusový pektin. Tak jako jsou jablečné výlisky odpadem při výrobě jablečného koncentrátu, jsou citrusové výlisky odpadem při výrobě koncentrátu citrusového a citrusového oleje. Kvalita pektinu extrahovaného z citrusových výlisků je výrazně vyšší, než pektinu jablečného, takže ekonomika výroby je mnohem příznivější, navzdory nákladům na dopravu suroviny (výlisky se importují většinou z jižní Ameriky).
Po změně suroviny pak už nestálo nic v cestě výraznému rozšíření výrobní kapacity, vlastně do výrobní kapacity a různých vylepšení investujeme postupně od roku 1995 každý rok.
A kdy jste se stala generální ředitelkou? Neodpustím si samozřejmě klasickou otázku, jaké jsou vaše zkušenosti coby ženy na tomhle postu?
Dánská společnost převzala továrnu v roce 1995, v roce 1996 odešel tehdejší ředitel, a mně bylo nabídnuto jeho místo. Tehdy jsem se rozhodovala hodně obtížně, děti byly ještě poměrně malé a já jsem od přírody lenivý člověk. Obvykle mě posune k nějakému rozhodnutí potřeba dělat věci jinak, líp. Asi kdybych žila v perfektním světě a všechno by krásně šlapalo, tak jsem zůstala u nějaké časově nenáročné práce a odpoledne bych pekla buchty. Ale moje nespokojenost mě tlačila dopředu na tu pozici, kde budu moct rozhodovat. Žena na tomto postu? Je to tak profláknuté téma, že se mi o tom nechce ani mluvit… Řízení na takové úrovni je mužská práce. Na ženu se kladou vyšší nároky, míň se jí promine. S tím je potřeba počítat. Pořád je žen na manažerských postech málo a já mám z nich mnohdy nepříjemný pocit, že to nedělají jako ženské. Prostě si myslí, že když dělají manažera, že to musí dělat mužským způsobem. Což je plýtvání potenciálem, protože právě ženský přístup k věci je velká konkurenční výhoda. Myslím si, že žena, když se umí k životu postavit, si užije mnohem víc radosti ze života než muž. Množinu možných radostí máme mnohem větší. Péče o domácnost není jenom otravná dřina a vaření je vysloveně tvůrčí záležitost. Ale zároveň umíme dělat i mužskou práci. Když se na to podíváte, tak větší procento žen je schopno dělat manažerskou práci, než mužů postarat se o domácnost.
Na základě vlastní zkušenosti: Jakou školu byste volila dnes, kdybyste dostala šanci znovu vybírat?
Kdybych se měla dneska rozhodnout pro školu, volím stejně. Když to hodnotím z hlediska schopnosti uživit se a uživit rodinu – jíst budou lidé potřebovat vždycky, s rozvojem průmyslové výroby potravin stále roste i potřeba vzdělaných odborníků. A i kdybych měla zůstat doma a péct ty buchty, chemické vzdělání je pro ženu ideální. Pochopí, jak věci vevnitř fungují, pozná věci kolem výživy a co se děje v lidském těle. Potravinářská fakulta je v tomto ohledu naprosto vynikající, protože kromě té „tvrdé“ chemie je tam, jak už jsem řekla, i biochemie a mikrobiologie. Ale abych nelobovala pořád jenom za technické vzdělání. Když teď vidím, jak se pořád říká, že by se děti měly víc technicky vzdělávat, mám k tomu jedno „ale“. Upřednostňovat technické vzdělání na úkor humanitního je krátkozraké a v konečném důsledku neproduktivní. Každý člověk by úplně na začátku měl dostat dostatečně široké vzdělání humanitní, tj. znát dobře svůj mateřský jazyk a minimálně jeden další, znát historii, základy literatury a umění, mít načteno. Na to pak by mělo navázat vzdělání technické. Jinak nám z technických škol budou vycházet lidé, kteří neznají pravopis, nemají slovní zásobu, nedovedou se vyjadřovat, ani chápat psané slovo, nedovedou se orientovat ve složitějších životních nebo společenských situacích, protože neznají historické souvislosti událostí… Když se ohlédnu zpátky, vidím, že moje humanitní vzdělání pro mě znamenalo po vstupu do „technického světa“ velkou konkurenční výhodu.
Na druhou stranu ale v posledních letech sleduji i jiný nepříjemný trend. Dochází k postupnému snižování nároků na studenty technických škol včetně VŠCHT. VŠCHT Praha bývala nejlepší chemická škola, která v tomto státě existovala, snesla úspěšně i srovnání s velkými zahraničními univerzitami. Poskytovala široké a dobře provázané vzdělání, na studenty kladla vysoké nároky, kdo na to neměl, nedostudoval. Teď když přibírám mladé lidi, tak vidím, jak rok od roku úroveň absolventů klesá, rok od roku je těžší sehnat kvalitního člověka s chemickým vzděláním. Což je veliká škoda.