DATA

stdClass Object ( [nazev] => Prof. Ing. Jiří Drahoš, DrSc. [seo_title] => Prof. Ing. Jiří Drahoš, DrSc. [seo_desc] => Prof. Ing. Jiří Drahoš, DrSc. [autor] => Ivana Picková [autor_email] => [perex] =>

S předsedou Akademie věd o slivovici i české vědě

Profesor Jiří Drahoš, předseda Akademie věd, je dalším absolventem VŠCHT Praha, který stanul v čele této instituce. Na cestě mladých lidí ke studiu chemie a technických oborů obecně vyzdvihuje velkou roli učitelů na střední i na základní škole. Leč jeho cesta k chemii nebyla zdaleka tak přímočará, jak by se na první pohled mohlo zdát.

[ikona] => [obrazek] => Jiri_Drahos_web.jpg [ogobrazek] => [pozadi] => [obsah] =>

Pane profesore, kdy se z vás stal fanatický chemik?

Fanatický chemik jsem nikdy nebyl. Já jsem vlastně váhal, zda jít studovat srovnávací literaturu v kombinaci čeština-ruština na filozofické fakultě, trubku na konzervatoři nebo chemii. Nakonec jsem vyslyšel svoji ruštinářku, která mě přesvědčila, že je lepší studovat chemii (mimochodem, tu mě učil její manžel) a mít jazyky jako koníčka. Takže to nebyla přímočará cesta, ale chemie mě bavila už na střední škole. Měl jsem samozřejmě krabici Mladého chemika, či jak se to jmenovalo, a občas mamince poleptal komodu nějakou tekutinou; dělal jsem také chemické olympiády. Někteří moji spolužáci z gymnázia, kteří zamířili do Pardubic, byli opravdoví chemici, bouchačky, pořád nějaké experimenty, to já vážně ne.

Co vás na chemii tolik bavilo?
Je to předmět, který kombinuje experiment a teorii, to se mi líbilo. Je to také disciplína, která má logiku – vezměte si bezvadné Votočkovo názvosloví – ný, - natý, -itý, -ičitý… Není to jenom „šprtárna“. Nikdy jsem neměl a nemám nic proti biologii, ale přišlo mi, že v předmětech jako botanika a biologie se člověk musí hlavně „navrčet“ příslušný počet stránek. Ve srovnání s tím je chemie ztělesněná logika. To je jeden aspekt, který se mi samozřejmě líbil, i když jsem si to pro sebe takhle neanalyzoval. A druhý aspekt – její experimentální stránka. Člověk něco slévá, titruje, měří… Ale jak říkám, tehdy jsem to asi takhle nerozebíral, chemie mě prostě bavila.
A to vás nepustilo ani během studia, nebylo nic, co by vás nebavilo…
Byly předměty, které mě bavily výrazně méně, třeba strojnictví nebo elektrotechnika. Říkal jsem si – proč se mám učit takové věci, když nejsou pro chemii vůbec potřeba! Během studia na tehdejší fakultě anorganické chemie jsem dělal pomocnou vědeckou sílu nejdříve na katedře matematiky, pak na fyzikální chemii a tak jsem po třech letech základního studia, které bylo společné, šel na specializaci fyzikální chemie. Říkalo se o ní, že je to prestižní specializace, tak jsem se rozhodl, že půjdu na to nejzajímavější.

Takže jste od začátku předpokládal, že se vydáte spíš vědeckým směrem?
Ne úplně, zvažoval jsem i to, že bych se vrátil domů na Moravu, do Rožnova pod Radhoštěm, kde mi nabízeli nějakou výzkumnou pozici. Ale nakonec se jednalo spíše o místo poloprovozního inženýra než výzkumného pracovníka, tak jsem řekl, že ne. Moje úplně první místo bylo však na městské inspekci požární ochrany v Praze. Než jsem šel na vojnu, strávil jsem tam tři týdny a přičichl k typické kancelářské byrokracii. Každý, kdo si chtěl nechat přestavět komín, musel přinést žádost. A kolegové, místo aby je hned razítkovali, tak je vršili… Když jsem se ptal, proč tam nedají razítko ihned, odpověděli mi, že nemohou, že by si na to lidi zvykli…
No a během základní vojenské služby jsem udělal konkurz do Ústavu teoretických základů chemické techniky ČSAV a od té doby jsem vlastně pořád v Akademii věd.

Jenže vy jste se na ústavu přeorientoval na jiný obor. Proč?
Nastoupil jsem do oddělení fyzikální chemie u profesora Hály a zabýval se rovnováhou kapalin a par za vysokých tlaků. To moje působení v ústavu se nazývalo studijní pobyt, protože bylo nutné zachovávat určité proporce mezi řádnými vědeckými aspiranty a ostatními zájemci o vědu. Ale nakonec i nám umožnili napsat a obhájit disertační práci. Obhajoval jsem v oboru fyzikální chemie a u pana profesora Hály bych byl velmi rád zůstal. Jenže na jeho oddělení byl personální stop stav, možná proto, že neměl tu správnou stranickou legitimaci, takže mě tam nemohl nechat. Ale řekl mi, že by bylo místo u Ing. Jana Čermáka, který v té době vedl na ústavu oddělení chemických reaktorů a přestup mi doporučil. Poslechl jsem ho a fyzikální chemii jsem bohužel postupně skoro zapomněl.

To vás to tak chytlo? Dnešní průměrný středoškolák si pod pojmem reaktor dokáže představit maximálně Temelín…
Byla to nutnost, musel jsem se prostě přeškolit na něco jiného. A když už jsem řekl ano, tak jsem to musel zvládnout.
A k tomu chápání chemických reaktorů a inženýrství… Snad každý ví, jak se pálí slivovice. A celý ten proces sestává z několika kroků. V prvním se švestky nahází do bečky a tam kvasí; z bečky se v podstatě stává fermentační reaktor, bioreaktor. Pak se používá důležitá jednotková operace – destilace, což je typická disciplína chemického inženýrství, stejně jako následné chlazení, ředění, míchání. Prostě výroba slivovice je krásný příklad aplikace chemického inženýrství.

Jak jste se nakonec ocitl ve vedení Akademie věd?
Nikdy jsem si samozřejmě nemyslel, že skončím na téhle židli. Asi málokdo vstupuje do ústavu Akademie věd nebo na vysokou školu a říká si: já budu předseda Akademie věd nebo já budu rektor. Do roku 1989 nebyla vůbec šance, že bych v ústavu dělal vedoucího oddělení nebo třeba jen skupiny. Nebyl jsem ve straně, a tak jsem se víceméně smířil s tím, že můžu dělat výzkum, zajímavou vědu, byť jako řadový vědec. Neměl jsem navíc problémy s publikováním, většinu článků jsem v té době posílal do zahraničních časopisů. Pak přišel rok 1989 a kolegové mě přesvědčili, abych kandidoval na funkci předsedy odborů. Ty se totiž hned po 17. listopadu chápaly jako protiváha oficiálních ústavních struktur… Byl jsem zvolen, pak jsem se stal zástupcem ředitele ústavu, později jeho ředitelem. A těšil jsem se, že až s ředitelováním skončím, budu mít čas na doktorandy, experimenty, prostě na takovou vědečtější činnost. Jenže jsem zase podlehl přemlouvání kolegů, abych kandidoval do Akademické rady AV. Jako místopředseda Akademie jsem pracoval čtyři roky a pak jsem se s prominutím nechal „ukecat“, abych kandidoval na předsedu.

Přináší vám tahle administrativně-úřednická práce jako vědci uspokojení?
Upřímně řečeno, příchod do funkce jsem si představoval úplně jinak. Nastoupil jsem loni na jaře, po období relativně klidného předsedování kolegy Václava Pačese. Dělal jsem mu místopředsedu a vím, o čem mluvím. Najednou jsem ale nastoupil do vlaku, který se po kolejích řítil z kopce dolů. Viděl jsem snahu Akademii věd prakticky zlikvidovat tím, že jí během tří let bude zkrácen rozpočet na polovinu. Byl jsem jako v Jiříkově vidění, co se vlastně děje. S kolegy v Akademické radě i na ústavech jsme ale začali bojovat a nakonec jsme to – řekněme – ustáli. Ale rozhodně mi tato činnost uspokojení nepřinášela, protože byla vlastně zbytečná. Šlo přitom o odvrácení akce skupiny lidí, kteří většinou neměli a dodnes nemají vůbec žádnou představu, co je věda, co je vlastně základní a aplikovaný výzkum, jak funguje Akademie věd a jak vysoké školy. Usmysleli si v rámci jakési reformy výzkumu, což je takové prázdné slovo, které může znamenat cokoli, že nám prostě výrazně zkrátí rozpočet. Když jsem se ptal proč, jaký je za tím strategický záměr, jaký krok B bude následovat po tomto kroku A, nikdo nebyl schopen nic logického odpovědět. Nikdo neřešil, co se vlastně v takovém případě stane s lidmi v ústavech, co bude dál. Takže loňský rok byl velmi komplikovaný, ale myslím, že jsme to zvládli, což je zásluha nejenom má, ale i mých kolegů v akademické radě a řady lidí z ústavů AV i vysokých škol. Velmi razantně se za nás postavili, což mě samozřejmě těšilo. Ale já bych se radši věnoval Akademii věd jako takové, hodnocení ústavů, zlepšování kvality, a na to jsem prakticky neměl čas. Pořád jsem odrážel útoky z jedné, druhé nebo třetí strany.

Co myslíte, proč dnes nemají mladí lidé zájem věnovat se technickým vědám?
To je složitější otázka. Velkou roli hrají učitelé už na základní škole, ne až na střední. Když vás učí někdo a vy vidíte, že ho to moc nebaví, takže odučí a končí, to samozřejmě nikoho nenadchne. Na druhou stranu se před dvaceti lety objevily možnosti seriózního studia předmětů, které jsme do té doby považovali za, mírně řečeno, politicky problematické. Tyto disciplíny zažily obrovský boom a jsou dnes poměrně dobře placené. A vystudovat je není tak složité, jako vystudovat třeba VŠCHT či ČVUT, kde máte chemii, matematiku, fyziku, inženýrství, software, hardware…. Nemám nic proti dobrým právníkům, ekonomům nebo manažerům, ale myslím si, že vystudovat školu, jako je VŠCHT, bylo a je poměrně náročnější. Je tam jak teoretická, tak praktická část, laboratoře, řada lidí v nich byla prostě levá, a časem odešli. Vždycky jsem říkal svým studentům a říkám to i mimo akademickou komunitu, že VŠCHT je nejuniverzálnější škola. Studenti dostanou dobré základy v chemii, matematice, fyzice, počítačích, každý absolvuje kurz chemického inženýrství. Já sám z něj nebyl nadšen, ale později jsem ocenil, že se naučíte počítat bilance. Bilance hmoty a bilance energie, to znamená, že něco do systému vteče, něco se v něm akumuluje nebo ztrácí a něco z něho vyteče, takhle funguje vlastně všechno. Problém je, že málokdo – vlastně jedině chemičtí inženýři – vědí, jak to matematicky popsat a spočítat. VŠCHT je prostě jednou z nejkvalitnějších škol, ne proto, že jsem ji vystudoval, ale opravdu si myslím, že dává velmi široký a solidní základ. Po jejím absolvování pak můžete dělat skoro cokoliv.

Říkáte sám, že se otevřely nové školy, obory. Považujete jejich počet za přínos?
Myslím, že to množství vysokých škol je jednoznačné mínus, něco, co náš stát nezvládl. Vyplynulo to z jisté euforie – máme demokracii, každý má právo otevřít si vysokou školu, každý má právo akreditovat na této škole bakalářské, magisterské a pokud možno hned i doktorské studium. To byla zásadní chyba, myslím, že teď už to všichni vědí, vysokých škol je příliš mnoho, těch veřejných i soukromých. A co s tím? Akreditační komise sice školy prověřuje, ale ani komise to nemá jednoduché, většinou jsou ty školy propojeny s místní politikou či byznysem. Já bych podpořil to, o čem se už delší dobu mluví, že by mělo existovat několik typů škol. Každá škola nemůže dělat výzkum na nejvyšší úrovni, to prostě nejde, není to otázka demokracie, nebo toho, zda je škole v Praze či jinde. Měli bychom mít školy bakalářské nebo profesní, výzkumné… Soukromé školy – budiž. Když je někdo financuje, ať si určuje, co se tam má studovat. Ale ať si ty školy nehrají na to, že tam dělají vědu. V drtivé většině nedělají a nemohou dělat – kde by se najednou ti všichni vědci vzali?

Nedá mi to – podporujete placené školství?
Neměl jsem na to nikdy vyhraněný názor. Jako člověk, jehož dcery vystudovaly soukromou vysokou školu a já musel něco zaplatit, si nemyslím, že je to něco zásadně špatného. Pokud by školné bylo nastaveno rozumně a tak, že by se lišilo… Nevím například, proč zavádět školné na technických vysokých školách, kde je nedostatek zájemců, kam naopak potřebujeme lidi přitáhnout. Ale musí být vymyšlen určitý sociální systém, aby školu s vyšším školným mohl studovat i ten, jehož rodiče nejsou bůhví jak majetní. Na druhé straně, i za nás bylo studium pro rodiče nákladné, kolej sice nestála majlant, ale dohromady to bylo poměrně dost peněz. Dnes ale nejsem schopen odpovědět, jestli má být školné ve výši třeba 5 000 korun za semestr… Diferencoval bych a dal bych školám možnost nastavit třeba jen symbolické školné, pokud to uznají za vhodné. Ale mám pocit, že celá reforma terciárního vzdělávání se teď redukuje na jedinou věc, a tou je školné. Podle mého názoru je školné až to úplně poslední. Vznik výzkumných univerzit – to je mnohem důležitější!

Věda, výzkum – co dnešní absolventy vysoké školy inspiruje, aby šli touto cestou?
Věda je jeden z nejúžasnějších oborů, protože soutěžíte s celým světem. V každém podniku máte určitou hierarchii, v níž stoupáte, nakonec můžete skončit jako jeho generální ředitel. Ale je to stále v rámci jednoho podniku, byť třeba nadnárodního. Jakmile vstoupíte do vědy a berete ji opravdu vážně, nepoměřujete se jen svým sousedem v laboratoři nebo z jiné školy či ústavu. Musíte se dívat, co kdo publikuje venku, jaká je úroveň ve světě. Řekněte mi, kde tohle platí? To je věc, která mě na vědě fascinuje, je to mezinárodně velmi soutěživý obor.
I finanční zajištění je už vcelku slušné. Navíc, když se člověk dá na vědu, musí určitým bonusem ocenit i onu svobodu „podnikání“. Zvlášť pokud dělá v základním výzkumu, tedy v tom, co dělá vědu vědou, tam má vlastně absolutní svobodu. Pokud je mladý vědec opravdu schopný, může získávat určité finance z grantů, přednáší na konferencích po celém světě, je v kontaktu se spoustou lidí z oboru, to je úžasná záležitost.

Až tady skončíte, vrátíte se zpátky ke vědě, jde to vůbec?
Řeknu sebekriticky, že v mém případě to asi nepůjde. Vědecký vlak se pohybuje strašně rychle, záleží to možná na disciplině… Už když jsem dělal ředitele ústavu, měl jsem pocit, že vědu stíhám jen málo. To jsem ale byl pořád na ústavu, blízko svého oddělení, kam jsem chodil prakticky každý den. Byl jsem v daleko bližším kontaktu i se studenty na VŠCHT. Když jsem začal jako místopředseda AV, zhoršilo se to. Jednak jsem nebyl tak často v ústavu, většinu práce jsem měl na Národní 3, ale stále jsem třeba přednášel na VŠCHT, měl jsem doktorandy. Ve chvíli, kdy jsem nastoupil do funkce předsedy, dohodl jsem se s Ústavem chemického inženýrství, že nebudu vypisovat žádnou přednášku, protože bych to prostě nestíhal – nemohl jsem zaručit studentům čtyři hodiny výuky týdně. A za druhé nestíhám už sledovat podrobněji ani svoji disciplinu, tedy vícefázové reaktory. Jsem rád, že se ke mně občas dostane rukopis článků kolegů, lidí z mého bývalého oddělení, a že se tak trochu udržuji alespoň informativně. Ale obávám se, že po takové době se do onoho vědeckého rychlíku nedá rozumně nastoupit. Mrzí mě to, ale nerad bych někde překážel, takže asi ne. Sto padesát procent času trávím tady v centru a jenom díky tomu, že bydlím nedaleko ústavu, mohu se tam brzo ráno nebo pozdě večer mohu zastavit. Brzo ráno tam ještě mnoho lidí nebývá, večer ale ano, což je docela příjemné."

[submenuno] => [urlnadstranka] => [newurl_domain] => 'www.vscht.cz' [newurl_jazyk] => 'cs' [newurl_akce] => '/uspesni/drahos' [newurl_iduzel] => 866 [newurl_path] => 1/4111/942/994/5161/1/1238/21733/1487/678/866 [newurl_path_link] => Odkaz na newurlCMS [iduzel] => 866 [platne_od] => 06.10.2014 16:36:00 [zmeneno_cas] => 06.10.2014 16:36:34.432374 [zmeneno_uzivatel_jmeno] => [canonical_url] => //www.vscht.cz/uspesni/drahos [idvazba] => 1106 [cms_time] => 1713399676 [skupina_www] => Array ( ) [slovnik] => Array ( ) [poduzel] => Array ( ) [sablona] => stdClass Object ( [class] => stranka_obrazek [html] => [css] => [js] => [autonomni] => 1 ) [api_suffix] => )

Vítejte ve světě moderní chemie

VŠCHT Praha - Výzva, která se vyplatí

Oddělení komunikace

Michal Janovský

Jan Kříž

Bára Uhlíková

Barbora Strasserová

Annemarie Havlíčková

Lumír Košař

Jana Sommerová

Dana Kardová (rozená Bílková)

Poradenské a kariérní centrum

Alumni VŠCHT Praha

Chyba 404

DATA

S předsedou Akademie věd o slivovici i české vědě