Prosím čekejte...
Nepřihlášený uživatel
Nacházíte se: VŠCHT Praha  → Prof. dr Ing. Julie Hamáčková, doktor chemických věd
iduzel: 18285
idvazba: 24718
šablona: stranka_obrazek
čas: 27.4.2017 15:07:46
verze: 3651
uzivatel:
remoteAPIs:
Obnovit | RAW

Prof. dr Ing. Julie Hamáčková, doktor chemických věd

hamackova_sq

Nepitná pitná voda a osvěžení málem zapomenuté nedávné historie



Pocta prof. Julii Hamáčkové (*1892 †1968), zakladatelce české hydrochemie

V  době, kdy jsme se v pražských Dejvicích potýkali se znečištěnou „kohoutkovou“ vodou, která se stala pro místní obyvatelstvo zcela nepitnou, stojí za to osvěžit si trochu historii „hygieny vody“ v Československu.  Už i z toho důvodu, že jednou z hlavních hrdinek této kapitoly našich dějin je inteligentní, schopná, ale skromná, svědomitá a velice pilná žena prof. dr Ing. Julie Hamáčková, doktor chemických věd, profesorka chemie vody Vysoké školy chemicko-technologické v Praze.

Byla první ženou na vysokých technických školách v Československu, která byla jmenována profesorkou a stala se děkanem fakulty.

 

Julie Hamáčková se narodila 12. 4. 1892 v Semilech, studovala soukromou obchodní školu a po smrti otce pracovala jako úřednice, aby pomáhala živit matku. Díky podpoře staršího bratra mohla ve studiu pokračovat. V únoru 1920 maturovala na reálce na Malé Straně v Praze, kde studovala externě. Již 2 roky před maturitou byla zapsána jako mimořádná posluchačka na chemickém odboru České vysoké školy technické a po maturitě se stala její řádnou a neobyčejně pilnou posluchačkou. Ještě v roce 1920 zde vykonala první státní zkoušku a v červnu 1922 druhou. Již při studiích pracovala v laboratořích prof. Schulze. Po absolvování vysoké školy, to už byla třicetiletá, tam pokračovala v práci jako výpomocná asistentka. Teprve v roce 1924, kdy se uvolnilo na ústavu místo, byla jmenována asistentkou Ústavu technologie paliv a svítiv a technologie vody. Prof. Ferdinand Schulz si ji velmi oblíbil pro pečlivost experimentální práce a spolehlivost analýz a pro svědomitost, kterou věnovala vedení studentů v laboratořích.  Vypracovala disertační práci o celulóze v uhlí a v r. 1925 byla promována doktorem technických věd.  V roce 1926 vykonala studijní cestu po francouzských chemických závodech jako stipendistka Institue Français. Účastnila se aktivně vysokoškolského života a hájila vždy pokrokové stanovisko tak, jako její profesor, kterého si velmi vážila nejen jako vědce, ale i pro jeho názory a vztah ke kultuře a lidem.

Když počátkem minulého století připravovalo Město Praha projekt nové čistírny odpadních vod, byla v roce 1926 Ing. dr. Hamáčková uvolněna z funkce asistentky na vysoké škole, aby se stala vedoucí nově založené provozní laboratoře v čistírně odpadních vod v Praze Bubenči. Byla tedy první chemik, který se u nás věnoval výhradně chemii odpadní vody. V  těžkých podmínkách vykonávala průkopnickou analytickou práci. Týdenní křivky kolísání složení v jednotlivých dnech, denní křivky změn složení odpadní vody v jednotlivých hodinách, kontrola čistoty vltavské vody nad výpustí odpadních vod a pod ní vyžadovaly nesmírné práce. Ing. dr. Hamáčková dosáhla krásných výsledků, které byly obsaženy ve zprávách laboratoře, v publikaci „Chemické studie o čištění městských splašků pražských“, sloužily jako podklady pro práci prof. Schulze na „Jednotných metodách pro chemický rozbor vod užitkových a odpadních“, které vydal v roce 1928. Kromě toho získala Ing. dr. Hamáčková i mnoho cenných zkušeností z praxe, sžila se s denním životem dělníků na čistírně, kteří na ni rádi vzpomínali.

Koncem roku 1928 se vrátila zpět na techniku a věnovala se pak převážně rozborům povrchových i podzemních vod, pitných, užitkových, provozních vod a průmyslových odpadních vod, takže se stala suverénní v celé šíři i hloubce problematiky analýz vody. Uplatnila se současně jako vynikající analytička i posuzovatelka. Zhodnocení výsledků rozborů a závěry o vlivech na čistotu vod měly velký význam pro zjišťování stavu a návrhy na nová opatření.

Po uzavření vysokých škol nacisty a tragické smrti prof. Schulze se jí podařilo zůstat u svého oboru. 1. 2. 1940 nastoupila do hydrologického oddělení Státního zdravotního ústavu v Praze, vybudovala a vedla laboratoř pro výzkum povrchových a odpadních vod. V SZÚ zjišťovala složení vod pitných, povrchových i odpadních (zvl. nemocničních a chemického průmyslu), stupeň znečištění říčních vod, jeho příčiny i průběh samočištění, podklady pro detailní výzkum zdravotního významu fluoru ve vodách. Nashromáždila mnoho materiálu pro pozdější knižní publikace a též se starala o výchovu nových odborníků, vypracovala podrobné předpisy pro práci na rozborech vody. V roce 1946 byla povolána jako externistka na své předválečné pracoviště na technice. Na Vysoké škole stavebního inženýrství vedla laboratorní cvičení v analýze vody. Ministerstvo školství ji také vyslalo na studijní cestu do Skandinávie, ze které předala mnoho nových poznatků. Působila v odborných komisích vládního výboru pro výstavbu. Zúčastnila se velmi činnou prací na státním vodohospodářském plánu. Přispěla ke zvýšení úrovně práce laboratoří pro rozbory vody, prací na jednotných metodách pro rozbor vody, vydaných v r. 1953. Vykonala mnoho pro školení vodohospodářů na aktivech, seminářích a přednáškách pořádaných ministerstvem stavebního průmyslu, Ústřední správou vodního hospodářství, ministerstvem paliv a energetiky a ministerstvem zemědělství, lesního a vodního hospodářství. Uplatnila se ve vědeckých a technicko-ekonomických radách těchto ústředních úřadů, zejména praktickým použitím výsledků chemického rozboru a posudky o znečištění vod a boji o čistotu vod. Po reorganizaci SZÚ v roce 1952 zde ještě nějakou dobu setrvala a pracovní poměr zde ukončila k 31. 3. 1954. Vrátila se opět na vysokou školu, a sice na fakultu inženýrského stavitelství ČVUT a později působila na fakultě technologie paliv a vody VŠCHT.

Dne 1. dubna 1954 byla, jako vůbec první žena na vysokých školách technických, jmenována profesorem chemie vody. V roce 1955 jí byla udělena vědecká hodnost doktora chemických věd a vyznamenání Za vynikající práci.
Účastnila se i na řízení VŠCHT Praha; byla v r. 1955/56 proděkanem a od r. 1957 do r. 1959 děkanem fakulty technologie paliv a vody.

Funkce vykonávala velmi pečlivě, jako všechnu práci, kterou dělala. Měla mnoho přátel nejen u nás, ale i v SSSR, kde udržovala přátelské styky s prof. Kalabinou a Rogovskou z Vědecko-výzkumného ústavu VODGEO v Moskvě, i s četnými dalšími pracovníky. Měla přátele v Polsku a v NDR, kde byla též na studijních cestách; předala jim mnoho ze svých zkušeností při svém pobytu tam i při jejich pobytech v Československu.

Práci na vysoké škole vykonávala v neustálém spojení s praxí. Spolupracovala s průmyslem, pracovala ve vědecko-technické radě pro vydání jednotných analytických metod, vedla analytickou sekci fenolového výboru, byla členkou problémové komise Výzkumného ústavu vodohospodářského a členem jeho poradního sboru. Vydala soubornou knižní práci a učební texty o analytice vody. Její práce v Československém fenolovém výboru vedla k vypracování jednotných analytických metod pro fenolové odpadní vody, v jejichž vydání mělo Československo světový primát.

Profesorka Hamáčková zemřela 9. dubna 1968.

Zpracovala Ing. Anna Mittnerová na základě materiálů z archivu VŠCHT Praha, publikace Pražské kaly (Jaroslav Jásek, Alena Vrbová, Jan Palas, Praha 2009, ISBN:978-80-86852-26-3) a vzpomínek pamětníků prof. Jany Zábranské a prof. Michala Dohanyose  z Ústavu technologie vody a prostředí, FTOP, VŠCHT Praha.

Podpořeno projektem MŠMT EUPRO II LE14016

Aktualizováno: 8.10.2015 08:33, Autor: Anna Mittnerová

VŠCHT Praha
Technická 5
166 28 Praha 6 – Dejvice
IČO: 60461373
DIČ: CZ60461373

Datová schránka: sp4j9ch

Copyright VŠCHT Praha 2014
Za informace odpovídá Oddělení komunikace, technický správce Výpočetní centrum

VŠCHT Praha
na sociálních sítích
zobrazit plnou verzi