Prosím čekejte...
Nepřihlášený uživatel
Nacházíte se: VŠCHT Praha  → Příběhy úspěšných → Ing. Eva Ticová
iduzel: 867
idvazba: 1107
šablona: stranka_obrazek_sloupce
čas: 23.6.2017 20:38:22
verze: 3733
uzivatel:
remoteAPIs:
branch: trunk
Obnovit | RAW

Ing. Eva Ticová

Ticov__

Za volantem veteránů

Drobná, s velkýma očima, drobnými pihami a kudrnatými rezavými vlasy – být o dvacet centimetrů vyšší, určitě mohla ještě před pár lety dělat modelku. Jak si tahle štíhlá paní působící neuvěřitelně křehkým dojmem dokáže zjednat respekt v oboru, který je od svých počátků přímo zaslíben chlapům – v automobilovém průmyslu? Inženýrka Eva Ticová, MBA je šéfrestaurátorkou v Muzeu Škoda v Mladé Boleslavi a samozřejmě také absolventkou VŠCHT Praha. 

Dokážete prosazovat svá řešení a své pravdy v převážně mužském prostředí? 

Jak kde. Někdy jsem si pozici vydobyla, někde ne, záleží to na tom, jací lidé jsou. Když se začnou chlapi bavit o autech, o předstihu a dalších věcech, já vím, oč jde, ale prakticky to neumím. Nikdy jsem to nedělala, nikdy jsem na to neměla čas, což je velký handicap. Pokud jsou v té chvíli kolem muži hloupí, je těžké obhájit svou pozici. Ale pokud jde o chlapy, kteří opravdu něco dovedou, je jim jasné, že já zase umím něco jiného. Když jsem sem nastoupila, měli jsme jednu garáž a všechna auta byla ve sklepě. V mokru, pršelo na ně. Podařilo se mi do deseti let postavit novou dílnu, dva depozitáře, nakoupit auta – ale to k tomu taky patří. Tehdy jsme měli dvě pojízdná auta, dneska jich máme čtrnáct. Umím věci poshánět, ale i nechat udělat rozbor laku a objevit správného lakýrníka. Zjistit, co v laku bylo, proč to tam bylo, najít správnou technologii, jak bychom se k něčemu dopracovali. Tohle někteří chlapi neumějí. Prostě někde si člověk pozici vydobude, jinde ne, ale dneska už mi to nevadí. I když jsou dokonce lidé, kteří proti mně brojí takovým způsobem, že jsem si řekla, že až je někdy potkám, tak jim určitě ruku nepodám. 

Cesta mladých žen k technice není jednoduchá, někdy se jí prostě bojí. Co na tuhle cestu přivedlo vás? 
Tatínek. Byl technik a mně se technika líbí od malička. Strojařina mě zajímala, i když jsem se jí nikdy nevěnovala. Úplně původně ještě na základce jsem chtěla jít na šperkařinu, nedostala jsem se. Z gymnázia jsem ve třetím ročníku přestoupila na průmyslovou školu keramickou v Karlových Varech. Chtěla jsem studovat umělecký směr, ale nebylo místo, tak jsem skončila na technologii. A protože mi to šlo, pan profesor se mně zeptal, zda nechci jít na vejšku. Nechtěla jsem, ale on mě přemluvil, abych to aspoň zkusila. Vzali mě bez přijímaček a udělali mi tím strašnou čáru přes rozpočet. Jenže já jsem vychovaná tak, že když se něco dělá, musí se to dělat pořádně. Celých pět let jsem se pilně učila a nakonec zůstala na škole jako doktorandka. 

Vysoká škola mě především naučila, že se musím učit. Vzpomínám, jak ve zkouškovém období všichni matfyzáci měli zkoušky hotové v květnu, já jsem některé dělala i v srpnu a musela jsem dřít. A to byla opravdu výborná příprava do života. Prostě jsem byla zvyklá, že musím, že se nedá nic dělat. Moje kamarádka studovala medicínu a učila se biochemii, takovouhle bichli se naučila za 14 dní a já nevěřila, že to je možné. Moje organika byla mnohem tenčí a nebyla jsem s to se jí naučit za měsíc. Ona se to učila nazpaměť a já nechápala, k čemu jí to bude. Byla jsem přesvědčená, že člověk musí vědět, proč to tak je a jak to funguje. Samozřejmě, na některé věci v chemii jsem nedosáhla, něco jsem už neuměla, něco jsem prostě musela nadřít. Naučit se věci nazpaměť – to prostě v chemii nejde, když profesor položil tu správnou otázku, tak byl člověk hotov, to se „neokecalo“. 

Dělala jsem restaurování a koukala jsem na to přes materiálové inženýrství, což byla úžasná věc – protože člověk alespoň trošičku do těch materiálů viděl. Naučila mě bránit se v pozdější praxi některým metodám. Pokud mi například někdo nabídne produkt s dusičnanem nebo s chloridy,  tak ho nechci, protože tam zanáší nevhodné látky podporující korozi. Vzpomínám na svého prvního učitele inženýra Viktora Heidingsfelda, který vždycky přemýšlel, než něco použil, co to přinese dál. Rychlé řešení není vždycky ideální. Fyzikální zákony prostě fungují, ať si lidé myslí, co chtějí. To je věc, kterou mi dala chemie. 

A po skončení školy rovnou za automobily? 
Ne, napřed v Archeologickém ústavu akademie věd ČR, jenže za 7 tisíc hrubého v Praze nevyžijete, když nemáte byt. Začala jsem shánět lepší místo a objevila nabídku v Muzeu Škoda. Určitým obloukem jsem se vrátila k tomu, s čím jsem začínala. Samozřejmě auto opravit neumím, sice něco rozeberu, ale to je všechno. V současné době hlavně sháním díly, hledám dodavatele na různé speciality, vybírám, kdy co a jak uděláme. Nejtěžší je sehnat správné náhradní díly. V dnešní době začíná být problém s drobnou výrobou. Většina firem je zařízená na velkovýrobu. Když někde řeknu, že potřebuju vyrobit dva kulové čepy, tak mě pošlou – no, víte kam… A když najdete lidi, kteří to pro vás udělají, tak je musíte zaplatit. Protože takoví řemeslníci to musí udělat celé úplně od začátku. Představte si, že normální kulový čep koupíte – já nevím, za pět stovek – a já ho mám vyrobený za 15 tisíc. Protože řemeslník si to musí jít nakreslit, doměřit, vyrobit, udělat povrchovou úpravu, sesadit… prostě je to spousta práce a to se potom špatně vysvětluje. 

Problém je třeba i chromování. Čechy dříve byly chromařská velmoc, když jsem tu před 14 lety začínala, tak jsem si shrábla chromové součástky, hlava nehlava, dojela jsem do kopřivnické Tatry, tam jsem to hodila na stůl, pan Paulík řekl: „Přijeďte si za měsíc“, a když jsem přijela, tak mi odevzdal špičkové chromy, které se do dneška ani nehnuly. Koupili to Rusové, dělají interiérové chromy, takže už tam není brusič, leštič, nikdo. Dneska své materiály vezmu, odvezu do Polska, do jednoho květinářství, v němž má pán vzadu nenápadně chromovnu. Evropská unie klasické chromování s kyanáty prostě zakázala; důsledek je, že když to nechám tady kdekoliv pochromovat, tak to vyhodím. Nebo to můžu vozit na Slovensko, ale tam se nedoplatím, cena je  5-6krát větší než u květináře. 

Díly na škodovky jsou problém. Laurin a Klement a Škoda byly malosériové výroby, 40 000 aut vyrobených během sedmi let (v době Škody Populár) není žádné velké číslo. Brali od Bosche, Scintili, Zenitu, Selexu, jenže dnes ty díly nejsou. Ještě ke všemu brali takové speciality, které se třeba vyráběly krátkodobě, nevím, co je k tomu vedlo. To, co se vyrábělo dlouhodobě, se většinou používalo na autech jako je Bugatti, Mercedes.  Ale tyhle značky skoupí okamžitě všechno, jak se to objeví na trhu. Některé díly sháním 3, 5, 7 a více let, abychom mohli něco dokompletovat. Některé se prostě nedají sehnat vůbec. Vyrobit se ale dá úplně všecko, samozřejmě. 

Jenže to už není originál… Musí být technická památka funkční, v našem případě pojízdná, nebo stačí, když stojí v muzeu a člověk se na ni může podívat? 
Auto je technická památka a podle mého názoru by fungovat měla, vůz by měl – pokud je to možné – jezdit. Ale ne tak, že když ho chci zprovoznit, tak ho zničím. Ovšem čím starší auto, tím větší problémy. Ty věci jsou na konci životnosti, nedají se použít… Řešíme to tak, že se nepoužitelná věc vymontuje, uloží, vyrobíme repliku a v restaurátorské zprávě je napsáno, že tyhle šrouby jsou nově vyrobené, tohle je původní, aby bylo jasné, co se kde měnilo. A to, co je důležité, schovávám, takže mi strašným způsobem narůstají sklady. Ne všichni mají pro takový přístup pochopení. Jsou tady lidi, kteří to dělají, vědí a kterým je jasné, z jakého důvodu se tohle udělalo nebo neudělalo. Pak jsou tady lidé, kteří to nedělají, nerozumějí tomu, ale myslí si, že jsou odborníci a i na nás, kteří auta zprovozňujeme, útočí – že jsme tam dali tohle a tohle… Tvrdí, že to je šlendrián, to není ale pravda. Ano, tohle je replika, já se nestydím, že jsem nechala vyrobit nový chladič, starý chladič mám v depozitáři označený, z kterého vozu pochází. 

S veterány se jezdí různé rallye, sedáte si někdy za volant takového auta? Víte, jaké je řídit starý vůz? 
Ráda jezdím, jezdím hodně, dokonce jsem se učila jezdit závodním autem. Na to už je ale člověk ve 40 starý, aby s tím začal. Ale je to hezké, když člověk umí ovládat auto, ať je jakkoliv staré. Vždycky před závody si znovu do auta, s kterým pojedu, sednu a znovu se s ním projedu, abych si to zopakovala. Mám prostě strach, abych neuřízla ostudu sobě, a tím pádem i Škodovce. Líbí se mi hlavně závody na okruhu. Začínám mít velmi nerada veteránské rallye, hlavně v Německu, protože to jsou rasoviny na auta. Když takovým starým autem z roku 1932 vyrazím a jedu rallye po městě – do kopce, z kopce, tak vím, že to auto na to nebylo postavené. Rychlostní průměr kolem 40 km/hod. je pro ně devastující. Umím tím autem jet devadesát, ale krátkodobě na rovné silnici, do kopce jedu 10, z kopce musím jet taky 10, protože platí, že co jedu do kopce, musím jet z kopce… A v zácpě budu vařit v podstatě velmi rychle. To je neznalost těch lidí, kteří podobné jízdy organizují. Italové naopak dělají úžasné rallye odpovídající takovým autům, dokonce mají  i rallye, kde je to rozdělené – pro ty, kteří chtějí jet sportovní část a nebo pro ty, kteří chtěj jet tzv. lážo plážo. Ale lidé ta auta vidí, je to hezké,  líbí se jim, že auto funguje a je krásné. 

S čím jezdíte běžně vy, když se pohybujete mezi takovými krásnými starými auty? 
Vlastnila jsem jenom dvě auta – první byla Škoda 100. S tátou jsem ji rozebrala do posledního šroubku a zase složila, to byla srdeční záležitost, měla jsem ji moc ráda. Pak jsem měla Favorita a pak už jenom služební auta. Ročně najedu kolem 60 000 kilometrů a auta střídám po 20 000 km, aby se dala ještě prodat. Mně se se škodovkami jezdí strašně dobře, jsem ráda, že tuhle šanci mám. Co je lepší než mít služební vůz, o který se vám někdo postará?! Ale jinak ráda jezdím starými auty. Nejstarší je z roku 1906 a teď jsme ho 8 let dávali dohromady, když jede, tak je to dobře, když ne, tak se holt odtlačí :-) - to je Voituretta. Potom jezdím Škodou 860, to je řadový osmiválec, jedno z největších aut, které máme, mám ho moc ráda. Jezdím i Felicií Tudorem a pak OHCéčkem, což je závodní vůz z roku 1958. Ale jsou třeba stará auta, kterými jezdit nemůžu. Třeba ze Superbu (rok výroby 1939) nevidím, při mé výšce je problém,  na to musí být velký chlap. Ale ještě jezdím přestavěnou Laurinkou z roku 1920. V roce 1958 nebo 1960 z ní někdo udělal sporťáka. Historicky je to totální paskvil, ale celý podvozek je původní. Když to někdo udělal před více než 40 lety, tak už je to dnes auto, které se v této podobě může zachovat. Přiznali jsme to všude. Nemá tlumiče výfuku a když nastartujete, tak by člověk ohluchl, všem se to strašně líbí. Italové mu dali přezdívku Bella makina, takže mi tomu autu neřekneme jinak než Mákina.  Úžasně se řídí, má pět litrů obsah, šílenou sílu, i do kopce jede, je to takové pěkné, vypadá to, že člověk opravdu něco umí. Když se vám nepodaří dát tam rychlost, tak to je ale ostuda! 

Aktualizováno: 6.10.2014 16:37, Autor: Ivana Picková

VŠCHT Praha
Technická 5
166 28 Praha 6 – Dejvice
IČO: 60461373
DIČ: CZ60461373

Datová schránka: sp4j9ch

Copyright VŠCHT Praha 2014
Za informace odpovídá Oddělení komunikace, technický správce Výpočetní centrum

VŠCHT Praha
na sociálních sítích
zobrazit plnou verzi