Prosím čekejte...
Nepřihlášený uživatel
logo VŠCHT
Nacházíte se: VŠCHT Praha  → Popularizace, média → Rozhovory → Bez elánu a sebevědomí úspěchu nedosáhnete
iduzel: 51065
idvazba: 58178
šablona: stranka_obrazek
čas: 26.10.2020 23:20:33
verze: 4727
uzivatel:
remoteAPIs:
branch: trunk
Obnovit | RAW

Bez elánu a sebevědomí úspěchu nedosáhnete

Profesorka Jana Hajšlová

Jako první Češka získala prestižní americkou cenu Harvey W. Wiley Award za přínos k vývoji moderních analytických metod. Působí v Programovém výboru EU ‚Food Security, Sustainable Agriculture and Forestry, Marine, Maritime and Inland Water Research and the Bioeconomy’ a v řadě dalších mezinárodních orgánů. Její opakované úspěchy v evropských grantových výzvách jsou mimořádné. Hirschův index? 57! Profesorka Jana Hajšlová z Ústavu analýzy potravin a výživy zkrátka hraje první ligu. „Když míří studenti na nějakou soutěž, vždycky jim říkám — jedete tam vyhrát,“ usmívá se ve vzácné chvíli, kdy nikdo neklepe na její dveře, nevolá nebo ji neshání e-mailem. Přesto má neustále energie na rozdávání.

Aktuálně jste hlavní řešitelkou grantů ministerstva školství (4), ministerstva zemědělství (3), ministerstva průmyslu a obchodu (3), ministerstva zdravotnictví (1) a Technologické agentury ČR (2). Navíc se podílíte hned na třech projektech evropského výzkumného programu Horizon 2020, což je známka nejvyšší kvality. Čím si vysvětlujete takovou grantovou úspěšnost?

Celá věc má hluboké kořeny v konci 80. let minulého století, kdy jsem absolvovala postdoktorandský pobyt v Holandsku na Free University of Amsterdam. Když jsem tehdy seděla na prvním společném mítinku naší skupiny, kterou tvořili kromě profesora především doktorandi, jeden z nich při diskusi s profesorem vůbec neváhal na profesorovu odbornou výtku odpovědět: I strongly disagree... To by v tehdejším Československu nebylo vůbec myslitelné. Já jsem si díky tomuto i dalším podobným zážitkům z Holandska uvědomila, že jejich koncept úspěšné vědy je založen primárně na hlubokém vzájemném respektu a partnerství mezi seniorními výzkumníky a mladou generací. Kromě toho jsem si přivezla řadu kontaktů, což vám pak, pokud odborně neselžete, otvírá dveře k řadě navazujících mezinárodních spoluprací. V pozdější době se ukázalo také jako velké plus, že jsme na začátku nového tisíciletí založili – mimochodem se spolužákem z Amsterdamu – vědecké symposium RAFA (Recent Advances in Food Analysis). Tím jsme se v mezinárodním kontextu hrozně zviditelnili. Poprvé účastníci jeli do Prahy, protože to bylo pro lidi ze Západu exotické, podruhé, protože už je to zajímalo po odborné stránce. A jezdit pak nikdy nepřestali – RAFA se stala prestižním vědeckým setkáním.

Devátý ročník RAFA (koná se ve dvouleté periodě) skončil před pár týdny. Zúčastnilo se ho přes 800 vědců a akademiků z více než 60 zemí světa. Jak náročné je takovou akci připravit?

Je to samozřejmě celoroční záležitost. Koncept je založen na dvou principech. Zaprvé – vůbec nedáváme do programu komerční firmy, byť jich je v našem oboru spousta, prostor dostanou na dedikovaných seminářích. Zadruhé – investujeme do klíčových přednášejících, vždy jsou to světová jména. Takže top kvalita je zaručena. Pečlivě také rozhodujeme o příspěvcích mladých výzkumníků, jejich abstrakty bodujeme a zařazení do programu se děje pouze na základě pořadí. Dbáme také na kvalitu doprovodného programu včetně společenského gala dinner, protože to jsou momenty, které výrazně dotváří celkový dojem a umožňují navázat neformální kontakty.

Kdo vám s organizací pomáhá?

Na organizaci se podílejí všichni naši doktorandi, firmu si najímáme pouze na projekci a expertní služby. Hlavní tíha ale leží na skvělé kolegyni Monice Tomaniové, která zajišťuje vysoce kompetentní organizační podporu. U ní jsme dokonce prolomili v Čechách ještě stále převládající tabu práce z domova. Pokud to není nutné, do Prahy jezdit nemusí, a přesto vše funguje skvěle, jako by tu byla fyzicky s námi. Její práce, jak té odborné, tak i manažerské, si moc ceníme. Dostala už několikrát nabídku na zajímavé pozice jinde, ale povedlo se nám ji udržet a já doufám, že tu udělá skvělou kariéru. Monika je také klíčová osoba pro evropské projekty.

Je RAFA výdělečná?

Ano, díky sponzorským firmám. Část získaných prostředků se vrací do režie VŠCHT, ostatní pak využijeme pro dofinancování doktorandů a postdoků. My nemáme problém s tím, že bychom jich měli málo, protože je dokážeme zaplatit. Kromě RAFA i z vědeckých projektů nebo véháček (vedlejší hospodářská činnost – pozn. redakce). Oni nám to pak vracejí svými výkony i entuziasmem. Když máte šikovného, nadaného doktoranda nebo postdoka, musíte mu prostě vytvořit podmínky, aby se mohl soustředit na to, v čem je dobrý a pro ústav přínosný. A ne, aby si musel přivydělávat jinde a nemohl důstojně žít.

S ohledem na široký záběr a množství řešených projektů předpokládám, že vaše činnost je primárně manažerská...

Ano, je to tak.

Absolvovala jste s ohledem na tuto skutečnost nějaké manažerské kurzy, nebo řídíte skupinu na základě získaných zkušeností?

Nemám žádné manažerské vzdělání. Podle mě je klíčová mentalita člověka, díky níž má nějaký předpoklad si věci pořádně rozmyslet a cíle pak naplňovat. Plus je nutné udržovat si odbornou úroveň, aby měla rozhodnutí reálný základ. Ještě před 100 lety nebyly ženy připuštěny ke studiu na technických vysokých školách v Rakousko-Uhersku. Se vznikem samostatného Československa se situace změnila, v rámci Českého vysokého učení technického byla ustavena jako jedna ze sedmi vysokých škol Vysoká škola chemicko-technologického inženýrství (VŠCHTI), na které již ve školním roce 1920/21 studovalo 48 žen, což bylo 5 % ze všech posluchačů. Dnes činí podíl žen na celkovém počtu studentů VŠCHT Praha 61 %. Více na https://gro.vscht.cz/.

Najdete čas na oponenturu prací svých studentů?

Na tvorbě článků spolupracuji se studenty hodně. Považuji to za důležité. Jednak kvůli kvalitě užité angličtiny, na tu velmi dbám, jednak si myslím, že články psát umím a ráda bych tuto dovednost svým studentům předala. Vracím jim články s konkrétními otázkami, komentáři a náměty klidně pětkrát nebo šestkrát, přestože mi to bere mnohem víc času, než kdybych to rovnou přepsala. Jenže to by jim bylo k ničemu, stejně jako kdybych to dělala jako jeden můj profesor, který mi vracel práce s komentářem: lépe. Nechávám také studenty odpovídat na otázky či připomínky editorů a recenzentů. Obecně se je snažím vést k zodpovědnosti co nejdříve. Když jsou trochu zkušenější, dostávají možnost vést vlastní projekty a řídit mladší kolegy. Navíc je často vysíláme do zahraničí, aby nasbírali nové informace, přístupy a kontakty, které pak využijí v dalších grantových žádostech.

Šance a velká zodpovědnost pro mladé nese evidentně své ovoce – ve vedení ústavu vás nedávno vystřídala vaše bývalá doktorandka Jana Pulkrabová, která navíc před pár týdny v 39 letech dosáhla na profesorský titul.

Jana si to vše vydobyla sama svou kvalitní a tvrdou prací. Zároveň je velkou inspirací pro ostatní, protože když máte mladého šéfa, vidíte, že sami můžete brzy něčeho velkého dosáhnout. Na ústavu máme opravdu hodně mladých, to je něco, co se počítá. Neodešli, přestože patří k nejlepším a byl by o ně velký zájem i jinde.

Sleduji vaše působení na VŠCHT jen zpovzdálí, přesto si myslím, že se nespletu, když o vás řeknu, že druhá místa vás nezajímají.

Je to tak. Když míří studenti na nějakou soutěž, vždycky jim říkám: jedete tam vyhrát. Když se to pak nepovede, v pořádku, to se stává a musíte umět přijmout porážku. Ale ambice na startu musí být ty nejvyšší, bez toho nic nedokážete.

Máte v sobě tuhle vlastnost od malička, nebo jste ji získala až postupem času?

Ono to je vlastně dost osobní. Po rozvodu rodičů jsme neměli moc peněz, navíc rodiče se politicky neangažovali, takže ani po této stránce jsem nemohla očekávat žádnou podporu. Neměla jsem holt nové džíny, nejezdili jsme na dovolenou k moři, ale maminka s babičkou pořád říkaly: Nic si z toho nedělej, když toho budeš hodně umět, bude to v budoucnu tvoje velká devíza. Inspirací byl samozřejmě i otec, absolvent VŠCHT, který chemií žil. Navíc, i když to zní trochu divně, jsem se musela dobře učit, abych dosáhla na prospěchová stipendia. Později mi nejvíc pomohl zmiňovaný studijní pobyt v Holandsku, kde jsem viděla na vlastní oči, že musíte mít elán a sebevědomí, pokud chcete být úspěšný.

Jak jste se v roce 1987, tedy v éře komunistického režimu, dostala na dva roky do Holandska?

V době perestrojky tehdy holandská ambasáda vypsala stipendijní program pro československé studenty. Já jsem do žádosti uvedla, že se chci jako postdok věnovat environmentální chemii, byť jsem o ní zase tolik nevěděla. Ale to slovo se mi líbilo (směje se). Oni nejspíš viděli, že se tenhle směr u nás vůbec neprovozuje, tak mi to stipendium přiřkli.

To byl asi celkem šok, vyrazit poprvé na druhou stranu železné opony a rovnou na dva roky?

Upřímně, bylo to pro mě hrozný. Neměli jsme konvertibilní měnu, takže jsem byla extrémně chudá. Nemohla jsem si zaplatit ani zdravotní pojištění, představa, že si třeba zlomím nohu, byla děsivá. Navíc se na mě všichni zpočátku dívali jako na exota z Východu – ptali se mě třeba, proč mám červenou sukni, jestli je to povinná komunistická výbava. Jestli mi vybrala manžela komunistická strana. Nebo mě vzali do koupelny a koukali se, jak budu reagovat na automatickou pračku... Mimo to jsem neuměla moc dobře anglicky, takže jsem se po nocích učila slovíčka a spala tři – čtyři hodiny denně. V laboratoři mi nikdo s ničím neradil, postavili mě před kapalinový chromatograf, který jsem předtím nikdy neviděla, do ruky vložili manuál a já ho musela sama sestavit. Bylo to tvrdé období. Na druhou stranu, co se týče teoretických znalostí, západní kolegy jsme ještě s jedním kamarádem z Brna převyšovali, a to významně.

Po návratu jste se v roce 1990 habilitovala a o sedm let později stala profesorkou.

Málem nestala, téměř polovina vědecké rady hlasovala proti, že jsem prý ještě moc mladá a někde v pozadí bylo, že navíc žena (v té době ve Vědecké radě VŠCHT nebyla ani jediná). Mně přitom bylo 45 a měla jsem všechna kritéria splněná.

Neuvažovala jste někdy o kariéře mimo univerzitu, třeba na Akademii věd?

Ne. Měla jsem po návratu zajímavou nabídku z výzkumného ústavu, ale chtěla jsem zůstat na VŠCHT. Tady je výhoda, že máte kolem sebe obnovitelné množství mladých talentovaných lidí, které můžete zapojit do výzkumu a chodu ústavu. Na akademii jsou možná větší peníze i klid, ale já cítím, že kdo dělá špičkovou vědu, tak by měl učit. To je to nejdůležitější, co můžete pro mladé lidi udělat – předat jim aktuálně nejvyšší úroveň znalostí v daném oboru.

V Holandsku jste studovala environmentální chemii, pak jste ale přesedlala na analýzu potravin. Proč?

Ty oblasti spolu hodně souvisejí, začínali jsme na environmentálních kontaminantech v potravinách. Později, když se habilitovala kolegyně Jana Pulkrabová a založila pro tuto tematiku vlastní tým, jsem se jí do toho už nechtěla příliš plést a začala se věnovat především metabolomice (metabolomika identifikuje, kvantifikuje a charakterizuje velký počet metabolitů v biologických vzorcích – pozn. red.). My se na ústavu vědomě snažíme nacházet témata, která mají potenciál a která ostatní zatím nerozvíjejí. Nedávno jsme se například začali věnovat cannabisu. Flexibilita v tématech je důležitá. Jako vědec musíte reflektovat, kam se odborné i tržní prostředí vyvíjí, jinak pak po čase nemáte ve smyslu „novosti“ co nabídnout.

Na začátku rozhovoru jsem připomínal vaše úspěchy v EU programu Horizon 2020. Můžete projekty přiblížit konkrétněji?

Ráda, ale nejprve bych chtěla říct, že mě mrzí, že v nich VŠCHT jako celek není úspěšná více. My to know-how máme, daří se nám je získávat, ale ostatní jako by o participaci v Horizonu 2020 ani neuvažovali. Přitom se tam dají získat velké peníze, které vás osvobodí od svým způsobem nesmyslných podmínek a nároků některých tuzemských poskytovatelů, kteří vás extrémně zatíží kvůli dotaci ve výši 300 tisíc. Uspět v Horizonu 2020 není snadné, ale nemožné také ne – klíčové je mít kvalitní kontakty v zahraničí, upravit výzkumné téma tak, aby přesně odpovídalo vypsané výzvě, a, jak jsem už zmínila, zaměřovat se na vysoce aktuální témata.

Jedním ze tří aktuálně řešených projektů je EU – China Safe, který se zabývá bezpečností potravin na těchto zásadních trzích. Jaká je role VŠCHT?

Ve zkratce – budovat školicí sítě a organizovat řadu společných akcí v EU a Číně tak, aby všichni správně používali dostupné analytické metody pro kontrolu kvality a bezpečnosti potravin. Projekt pomalu končí, ale zdá se, že na spadnutí je jeho pokračování v rámci německého konsorcia pod názvem Foodstar. Jsem ráda, že se mi podařilo zahraniční kolegy přesvědčit, aby nám kromě tréninku a diseminace alokovali peníze také na vědeckou činnost. Naším úkolem bude zavádět metody pro sledování potenciální přítomnosti 400–500 reziduí pesticidů v čajích, což je významná čínská komodita. V případě bylinných čajů budeme navíc sledovat přítomnost mykotoxinů pocházejících z hub a alkaloidů z plevelných rostlin. A tohle vše provedeme v jedné integrované metodě, což ve výsledku znamená, že v místě kontroly nebudou potřeba tři přístroje a tři postupy, ale jen jeden. To umožní výrazně snazší kontrolu i v čínských regionech, které nejsou tak dobře vybaveny jako bohatší aglomerace. Dalším naším úkolem bude čaj autentikovat. Jako relativně drahá komodita se často falšuje tak, že se ke kvalitnímu základu přisype něco méně kvalitního. Což má logicky negativní vliv na reputaci u zákazníků. My čínské straně pomůžeme čaje autentikovat, oni nám na oplátku poskytnou autentické vzorky, na nichž budeme moci celý autentikační model vystavět. Protože když budete čaj shánět v Čechách, nemůžete mít 100% jistotu, že je ten vzorek původní.

Další projekt nese název Foodsmartphone. Oč jde?

Cílem je, aby mohl zákazník pomocí aplikace v běžném smartphonu zjistit přímo v obchodě, zda potravina obsahuje rezidua určité nebezpečné skupiny pesticidů. Pracuje na tom jeden náš postdok z Řecka, kterého jsme vybrali v konkurenci 75 uchazečů z celého světa. Kolegové z ostatních zapojených univerzit dělají v rámci projektu totéž, pouze se zaměřují na jiné kontaminanty, například na detekci alergenů z oříšků nebo veterinárních farmak.

Zbývá projekt European Human Biomonitoring Initiative...

Ten spadá do portfolia Jany Pulkrabové. V principu jde o zavedení metod pro sledování biomarkerů environmentálních kontaminantů, mykotoxinů nebo pesticidů v lidské moči, ve slinách a vlasech. Vybudovali jsme si v konsorciu silnou pozici a stali se referenční laboratoří pro vybrané biomarkery. Pro náš ústav jde o novou kapitolu výzkumu, takové téma jsme dosud nedělali. Doplnila bych ještě, aby byl výčet úplný, že brzy odstartujeme další Horizon 2020 projekt – výzkumná infrastruktura Metrofood. Cílem je podpořit metrologii v potravinách a výživě tak, aby generovaná analytická data na výstupu byla vždy správná. Součástí projektu je tvorba referenčních materiálů nebo organizace porovnávacích studií.

Na závěr mi dovolte jednu otázku k nedávným oslavám 30. výročí sametové revoluce. Jak vnímáte současný stav v české společnosti, kdy jsou zpochybňována fakta, demokratické hodnoty a občas i výstupy vědecké práce?

Začnu od konce. Občas problesknou informace, že někteří vědci upravili svá data. To je pro mě naprosto nepřípustné. Základní pravidlo našeho týmu zní: Nikdy nelžeme! Chyby dělá každý a je často krajně nepříjemné chybu přiznat, přicházíme tím i o peníze, ale jinak to prostě nejde, morální a vědecký kredit máte jenom jeden. Z hlediska celé společnosti mě současný vývoj velmi mrzí, mimo jiné i proto, že můj otec, signatář Charty 77, měl možnost přijít přímo do kontaktu s Václavem Havlem. V zahraničí je to velké jméno a teď jsme  v situaci, kdy se relativizuje nejen jeho přínos, ale především hodnoty, na nichž vyrostla svobodná polistopadová společnost. Přitom život se po revoluci tak změnil k lepšímu, že to snad ani není možné.

Aktualizováno: 8.1.2020 11:30, Autor: Jan Kříž

VŠCHT Praha
Technická 5
166 28 Praha 6 – Dejvice
IČO: 60461373
DIČ: CZ60461373

Datová schránka: sp4j9ch

Copyright VŠCHT Praha
Za informace odpovídá Oddělení komunikace, technický správce Výpočetní centrum

VŠCHT Praha
na sociálních sítích
zobrazit plnou verzi