Od záplav po profesuru: Michal Ďurovič o záchraně památek a Mánesova Kalendária

Vaše kniha „Restaurování a konzervování archiválií a knih“ z roku 2002 je považována za klíčový zdroj v oblasti péče o písemné památky. Jaké hlavní změny a pokroky v této oblasti jste zaznamenal od jejího vydání?

Je to už 23 let od vydání, co jsme knihu s kolegy napsali, takže se přirozeně hodně věcí změnilo. Dokonce v současné době uvažuji o tom, že připravíme druhé, rozšířené a přepracované vydání. Hodně jsme se posunuli například v konzervování fotografických materiálů. V době vydání knihy byl tento obor
v Čechách a na Slovensku teprve v plenkách. Dalším příkladem je restaurování voskových pečetí. Toto téma bylo řešeno na VŠCHT v rámci několika diplomových prací a dokonce jedné doktorské práce. Za tu dobu jsme se v různých oblastech zdokonalili a pronikli hlouběji. Proto by bylo potřeba některé kapitoly přepracovat nebo doplnit o nové poznatky.

Jaké jsou rozdíly mezi přístupem restaurátora v devadesátých letech a dnes?

Budu mluvit o oblasti konzervování a restaurování archivních a knihovních sbírek. Je to poměrně dost velký rozdíl, protože v osmdesátých či devadesátých letech šlo o poměrně invazivní zásahy do písemných památek, kdežto dnes se snažíme přistupovat k restaurování tak, abychom co nejméně zasahovali do samotného objektu, a spíš se snažíme stabilizovat jeho stav. Uvedu příklad z minulosti. Když jsem začínal v osmdesátých letech, tak pergamenové listiny, které byly v minulosti ukládány složené, se vyrovnávaly a musely být dokonale vyrovnány. Někdy s prominutím potom vypadaly jako prkno. Dneska je přístup jiný, vyrovnávají se jen ty sklady a deformace, které listinu poškozují nebo třeba brání přečtení textu a zbytek se prostě nechá tak, jak je. Podobně je to u voskových pečetí, které jsou nezbytnou součástí pergamenových listin. Dříve se doplňovala – v případě chybějící větší části – celá tzv. pečetní miska.

Dnes se, když je třeba poškozený okraj, pouze voskovou směsí zafixuje tak, aby se poškození dále nerozšiřovalo. Žádné velké doplňování tvaru. Tedy v prvé řadě jde o to objekt stabilizovat, ale zároveň k němu přistupovat velice citlivě a udělat co nejméně zásahů, pokud možno odstranitelných.

Jak hodnotíte současný stav vzdělávání v oblasti restaurování v České republice?

Tam se odehrál od devadesátých let minulého století velký skok. Když jsem v této oblasti začínal, jediná škola pro restaurátory papíru byla Střední průmyslová škola grafická v Praze, tzv. Hellichovka. Ta stále funguje a vychovává vynikající a velmi šikovné restaurátory dodnes. Na VŠCHT s naším oborem začal pan profesor Zelinger v roce 1974, ale ten ze začátku vychovával pouze technology. Teprve od roku 2004, kdy byl akreditován profesní restaurátorský program, na VŠCHT vychováváme vedle technologů také restaurátory. Obdobný studijní program je na Masarykově univerzitě a nesmím zapomenout samozřejmě na Fakultu restaurování pardubické univerzity. Existuje také řada vyšších odborných škol, kde můžete studovat restaurování různých materiálů. Takže nabídka vzdělání v tomto oboru je v současné době veliká, možná až příliš.

Vaši absolventi dnes působí v předních kulturních institucích. Jak podle vás vypadá ideální vzdělání restaurátora v 21. století – jak moc má být o chemii a jak moc o umění?

Má-li proces konzervování a restaurování památky k něčemu být, musí se vždy sejít tři profese. Nad objektem se musí sejít technolog/chemik, který zastupuje přírodní vědy, musí tam být samozřejmě restaurátor a dále je potřebná přítomnost humanitně vzdělaného odborníka, ať už je to knihovník, archivář, nebo kunsthistorik. A přesně tento požadavek musí reflektovat studijní programy, ať vzděláváme technology pro oblast památkové péče, nebo výkonné restaurátory. Na VŠCHT se tímto požadavkem řídíme a myslím, že naše studijní programy jsou toho důkazem.

Musí se tedy prolínat i vzdělání těchto tří profesí, aby si navzájem rozuměli.

Přesně tak. Musí si rozumět a komunikovat spolu. Takže přírodovědec, chemik a technolog musí znát dějiny umění a mít přehled v humanitních oblastech, musí mít i představu o tom, co je restaurování, co obnáší umělecké řemeslo. O restaurátorovi a kunsthistorikovi/archiváři/knihovníkovi to samozřejmě platí také, jen v opačném gardu. 

Kam se podle vás ubírá vývoj v oboru? Ovlivňuje již restaurování digitalizace a umělá inteligence?

Narazil jste na ne zcela velkého příznivce digitalizace. Je to trochu problém. Samozřejmě nemám nic proti těmto technologiím. Já jen vidím v paměťových institucích,  jako jsou archivy, knihovny, že těžiště začíná být právě v digitalizaci objektů, což je naprosto v pořádku. Informace se zpřístupňují široké veřejnosti a také samotný objekt  je chráněn.

Na druhou stranu finančních prostředků vždy bude málo a na samotné restaurování tak zbývá stále méně. Je to prostě na úkor péče o samotný fyzický stav. A to si myslím, že z dlouhodobého hlediska není správné. Správné by bylo oba směry vybalancovat, ale to se zatím neděje a mám z toho do budoucnosti poměrně velké obavy. Vždy samozřejmě záleží na konkrétní instituci a jejím vedení, trend je ale zřejmý. Protože jsem v oboru od roku 1983, vidím především v posledních letech, že důraz je kladen jen a pouze na digitalizaci. Nástup těchto technologií prostě začíná samotné fyzické restaurování trochu válcovat. Škoda. Ideální by bylo ten poměr vyvážit a používat tyto technologie jen v oblastech, kde je to vhodné. Například využití 3D tisku pro doplňování chybějících částí třeba soch, keramických nebo skleněných nádob.

Vaše specializace zahrnuje materiály jako papír, kůže a pergamen. Který z těchto materiálů považujete za nejnáročnější na restaurování a proč?

Nedá se to sice říct úplně jednoznačně, ale myslím si, že nejnáročnější jsou pergameny, resp. pergamenové listiny. Tento materiál je extrémně citlivý na změny relativní vlhkosti, které způsobují následně rozměrové změny. Když si představíme, třeba v případě středověkých rukopisů, že na pergamenu je nějaká iluminace, iniciála, pak právě rozměrové změny podkladu-pergamenu způsobují, že barevná vrstva této iluminace na rozměrové změny pergamenu nereaguje stejně, začíná praskat, tzv. krakeluje a začíná se od podložky oddělovat. V tento okamžik musíme restaurovat, respektive tuto barevnou vrstvu k podložce zafixovat. Ale citlivé jsou rozhodně i ostatní materiály, mezi velké výzvy patří například různé historické fotografické techniky či archiválie z doby nedávné.

Můžete se podělit o zajímavý či neobvyklý případ z vaší praxe, který vás obzvláště zaujal nebo pro vás byl výzvou?

Za ty dlouhé roky, co jsem v praxi, toho bylo opravdu hodně, ale velikou výzvou byly povodně v roce 2002. Na to se nezapomíná, jen to obrovské množství poškozeného novodobého a historického materiálu. Jednoznačně považuji za velký úspěch, že se toho tolik podařilo zachránit. Dokumenty se po vyjmutí z bahna, opláchnutí vodou a popsání musely rychle zmrazit, pak – po nějaké době – následně rozmrazit, vydezinfikovat a část se pak restaurovala (a ještě dnes se stále restauruje). A mluvím o téměř 2000 m3 kostek ledu, ve kterých byly „uvězněny“ archiválie a knihy. Za čtyři roky, od roku 2004 do roku 2008, se povedlo dokumenty vysušit, vydezinfikovat a tím pádem i zachránit.

Co jsem tehdy silně pociťoval a oceňoval, že vláda i jednotlivá ministerstva záchranu dokumentů vzaly za své. Podpora a snaha situaci vyřešit byla obrovská. Sliby – aspoň jejich převážná část – se plnily, což mě tehdy mile překvapilo.

To vše zachraňoval váš tým?

V roce 2002 jsem byl zaměstnán v Národním archivu a společně s kolegy z Národní knihovny jsme na záchraně archiválií a knih velice intenzivně pracovali. Vlastně jsme připravili návrh technologie, jak zmrazené dokumenty citlivě rozmrazit a vysušit (byla vybrána technologie vakuového vymrazování – lyofilizace), následovala dezinfekce v etylenoxidových komorách Národního archivu, no a poté samotné restaurování. Je pravdou, že jsme měli již nějaké zkušenosti z povodní na Moravě v roce 1997. Nabyté zkušenosti byly využity i v loňském roce při povodních na severní Moravě.

Vědecká rada VŠCHT již schválila návrh na vaše jmenování profesorem. Gratulujeme! Vaše profesura je v oboru materiálového inženýrství. Co konkrétního podle vás tento nový titul symbolizuje pro obor restaurování? Posouvá se tím vaše práce více do průmyslového výzkumu, nebo zůstáváte věrný kulturním památkám?

Děkuji za gratulaci. V každém případě zůstávám věrný kulturním památkám, materiálovému výzkumu v této oblasti, to je můj život. Osobně se domnívám, že toto jmenování je významné především pro náš obor. Jak jsem již říkal, výuku konzervování-restaurování památek na VŠCHT založil pan profesor Zelinger v roce 1974 a vychovávali se tu technologové pro památkovou péči (ostatně jsem absolventem). Od roku 2004 tady máme ještě i směr vlastního restaurování (profesní studijní program). Postupně, od bakalářského přes navazující magisterské studium, jsme dospěli k doktorskému programu v této oblasti. A svoji profesuru vnímám jako takový další stupeň, fázi v našem dlouholetém emancipačním snažení.

A jak se vývoj v oblasti materiálového inženýrství, materiálového výzkumu popsal do každodenní restaurátorské praxe?

Pokud chcete restaurovat, musíte mít v ruce ověřené metody a stabilní materiály. Proto je nedílnou součástí materiálové inženýrství, materiálový výzkum. Než restaurátor skutečně použije na originál například nějaké konkrétní adhezivum, musí látka projít řadou studií a testů a teprve potom lze říct, zda ji lze (nebo nelze) použít při restaurování originálu.

Příkladů, proč je to nezbytné, je mnoho. Jeden je hodně výmluvný. V padesátých letech minulého století jeden restaurátor použil k dezinfikování pergamenových listin Archivu České koruny látku beta-naftol. Postup slepě převzal, látku a její vliv na pergamen vůbec neotestoval. Pustil se do dezinfekce listin, stihl jich vydezinfikovat přibližně dva tisíce, než se zjistilo, že listiny začaly měnit barvu. A tím, že šlo o součást korunovačních klenotů, šlo o neskutečný průšvih. Na druhou stranu od této události bylo evidentní, že bez přírodních věd a důkladného materiálového výzkumu to v péči o památky opravdu nepůjde.

Jste autorem patentů i nových technologií v oblasti restaurování. Jeden z vašich patentů je zařízení pro vysoušení knižního a podobného papírového materiálu. Čím je technologie unikátní?

Právě při povodních v roce 2002 se hledaly způsoby, jak ty kostky ledu a zmrazeného papíru vysušit. Byla to spolupráce s Ústavem chemických procesů Akademie věd a jednalo se o mikrovlnné sušení. Mikrovlnným zářením můžete především střed papírových bloků při vysušování přehřát až spálit. Navržená technologie pomocí speciálních keramických dlaždic mikrovlnné pole homogenizovalo a tím nedocházelo k lokálnímu přehřívání až spálení sušeného papíru. Po roce 2004, kdy se začalo se sušením zmrazených archiválií, se ale tato metoda nevyužila. Byla totiž zvolena metoda vakuového vymrazování, která byla k sušenému materiálu citlivější a především umožňovala vysoušet daleko větší množství v jedné várce.

Vyzdvihl byste ještě nějaký další svůj zajímavý patent nebo technologii?

Před několika lety jsme řešili projekt bezpečnostního výzkumu ministerstva vnitra s názvem Pokročilý identifikační element pro rozpoznání archiválií. Na tomto projektu jsme spolupracovali s Chemickou fakultou VUT Brno, Ústavem chemických procesů AV ČR, Centrem organické chemie Pardubice a Národním archivem. Cílem bylo navrhnout  neviditelný (neodhalitelný) způsob značení archiválií, který by je umožnil – v případě jejich krádeže a následného nalezení – bezpečně identifikovat. V minulosti totiž bylo ukradeno mnoho cenných archiválií, řada z nich se za nějaký čas objevila na různých zahraničních aukcích nebo v antikvariátech a archivy musely prokazovat, že jsou oprávněnými majiteli. No a po několikaletém výzkumu jsme podali patent, jak neviditelně značit dokumenty a jak je následně identifikovat pomocí rentgenové fluorescence. 

V roce 2006 jste se podílel na školení iráckých restaurátorů a pomáhal s vybudováním restaurátorského pracoviště v Bagdádu. Jaké zkušenosti a porovnání s ČR jste si z této mise odnesl?

Předně jsem si odnesl velký respekt k těm lidem, které jsme školili. Byli to pracovníci Národní knihovny a archivu v Bagdádu, který byl válkou v roce 2003 vážně poškozen. V roce 2006 jsme do Bagdádu z bezpečnostních důvodů nesměli, a proto samotné školení probíhalo na Salahaddinově univerzitě v Irbilu. Irácké straně jsme kompletně na základě vládního usnesení vybavili restaurátorské pracoviště přístroji a materiály. Vše se z České republiky převezlo kamiony do Irbilu, zprovoznilo a vybraní zaměstnanci z Bagdádu pak byli proškoleni a zaučeni. Součástí byl i navazující kurz restaurování papírových dokumentů a knih. Navazující proto, protože tito pracovníci byli školeni již v roce 2004 nejdříve v Praze a potom v roce 2005 ve Florencii. Během kurzů v Praze a Irbilu se vytvořily mezi námi velmi osobní a přátelské vazby. V Bagdádu, ale obecně v celém Iráku, byla velmi neklidná situace
a naši iráčtí „žáci“ vůbec nevěděli, co se děje s jejich nejbližšími doma. Muselo to být pro ně hodně psychicky náročné a stresující, přesto měli stále snahu se něco naučit, byli pracovití, skromní, o všem diskutovali, zajímali se. Po ukončení kurzu bylo vše rozmontováno a převezeno do Bagdádu, ale u toho jsme již nebyli.

V posledních letech vzbudila velkou debatu obnova kalendářní desky pražského orloje. Jak se díváte na tuto kauzu z pohledu odborníka na restaurování a kde podle vás leží hranice mezi věrnou obnovou a tvůrčí reinterpretací? Měl by být restaurátor spíš konzervátor, nebo umělec?

Podle mého názoru restaurátor musí veškeré své znalosti, um a schopnosti dát ve prospěch díla, které restauruje. Nemůže být umělcem ve smyslu volné tvorby, žádné reinterperetace díla. Musí se maximálně vcítit do autora a do jeho díla, které restauruje. Prostě musí potlačit své ego. Ta kauza ohledně nepovedené kopie Mánesovy kalendářní desky, která je umístěna na Staroměstské radnici, je asi z médií známa. Podle mého názoru selhala kontrola ze strany zadavatele. VŠCHT v současné době spolupracuje s Akademií výtvarných umění v Praze na zhotovení nové věrné kopie Mánesova kalendária. Tato kopie nemusí však být materiálově a technologicky stejná jako Mánesův originál. Ostatně již Mánes udělal některé chyby, zjevně spěchal, podklad dostatečně nevyzrál, takže na samotné malbě se objevily praskliny velmi brzy poté, co desku instalovali na Staroměstskou radnici.

My se v současné době zabýváme výběrem vhodných (stabilních) pigmentů, pojiv, laků a UV absorbérů. Jde o jižní stranu Staroměstské radnice, která je hodně exponovaná slunečnímu záření, ale i povětrnostním vlivům. Výsledkem bude navržení celého postupu, od samotné podkladové měděné desky (má průměr tři metry), její povrchové úpravy, výběr vhodných pigmentů, laků s absorbéry ultrafialového záření. Následně kolegové z Akademie výtvarných umění namalují věrnou kopii. Žádné experimenty a invence již nebudou připuštěny.

Kdo by měl rozhodovat o podobě kulturních památek?

I v tomto případě by se měly setkat ty tři zmiňované profese, o kterých jsem mluvil na začátku našeho rozhovoru. Nemělo by to být rozhodnutí jen jednoho odborníka nebo jedné profese.

Na čem aktuálně pracujete?

Dostali jsme se k zajímavému projektu bezpečnostního výzkumu ministerstva vnitra, ze kterého mám opravdu velkou radost. Zabýváme se ochranou obalů, tzv. archivních krabic, ve kterých jsou dlouhodobě uloženy archiválie v archivech, proti požáru. Povedlo se nám najít fungující retardér hoření, který bude nanesen na povrch těchto archivních krabic.

Retardér se samozřejmě musí důkladně prostudovat a otestovat. Nejen jeho samotná účinnost, ale jeho dlouhodobý vliv na fyzikálně-chemické vlastnosti lepenky, ze které se obaly vyrábí. Na tomto projektu spolupracujeme s Chemickou fakultou VUT Brno a TUPO (Technický ústav požární ochrany) v Praze a výrobcem těch obalů EMBA Paseky nad Jizerou. Rádi bychom vše chtěli dotáhnout až ke komerčnímu produktu.

Co to je za látku a jak se nanáší, prozradit můžete?

Jde v podstatě o vrstvu bentonitu s vhodným pojivem a tato vrstva chrání archiválie uložené v archivní krabici bariérovým efektem. Retardér se nanáší speciální technikou, a ta je právě předmětem výzkumu. Zatím to vypadá, že směřujeme k použití sítotisku, ale je tam stále ještě spousta problémů k dořešení. V roce 2022 jsme s TÚPO provedli požární zkoušku ve středním měřítku. To už je simulace poměrně dost velkého požáru a navržený retardér byl vysoce účinný a obstál. Dokonale ochránil nejen archivní krabice, ale také archiválie v nich uložené.

Pokud byste měl restaurovat svůj vysněný objekt, co by to bylo?

Nemohu říct, že bych měl nějaký vyloženě vysněný objekt, archiválii, rukopis. Za svůj profesní život jsem měl možnost být u restaurování opravdu řady významných knih a archiválií této země. Jen tak namátkou bych uvedl listiny Archivu České koruny, Vyšehradský kodex, Litoměřický graduál, Zbraslavskou kroniku, Gelnhausenův kodex, Broumovský urbář, Altmanovo panorama a mnoho a mnoho dalších. Co by mne však jako chemika ohromně potěšilo, by bylo vyřešení více než sto let známého problému, kterým je rozpad rukopisů psaných železogalovými inkousty. V knihovnách a archivech je uloženo obrovské množství rukopisů, které jsou psány těmito inkousty (používaly se od starého Říma až do poloviny 19. století). A tyto rukopisy, ať jsou psány na ručním papíru, nebo pergamenu, se rozpadají, a to ze dvou důvodů. Železogalový inkoust je nesmírně kyselý, takže nevratně hydrolyticky poškozuje papírovou, ale i daleko odolnější pergamenovou podložku. Navíc obsahuje nejen železnaté/železité ionty ze zelené skalice, ale mnohdy také ionty mědi, případně zinku. Ty jsou účinné katalyzátory kyselé hydrolýzy glykosidické nebo peptidické vazby, ale také významně urychlují oxidaci těchto materiálů. S kyselou hydrolýzou jsme si vcelku poradili, ale jak zastavit, nebo lépe řečeno zpomalit rozpad způsobený oxidací a eliminovat katalytický účinek zmíněných iontů, ještě uspokojivě vyřešené nemáme. Kdyby se to povedlo, mohlo by to zachránit obrovské množství pomalu zanikajících rukopisů psaných tímto inkoustem v knihovnách i archivech po celém světě. Tento problém jsem viděl snad všude, v Iráku, Peru,
v Americe, v Evropě…